III. WYATT

III. WYATT


Další dny do školy nemusím, protože tak rozhodl Sydney. 

Následující ráno, po jeho velkém příjezdu, začne otec u snídaně něco ve smyslu: „Je to tak lepší, pro tvoji bezpečnost, dokud Isaac neprojde a nezkontroluje, co potřebuje, a nebude mít jistotu, že je všechno v naprostém pořádku. Můžeš si u mě v ložnici třeba pustit nějaký film, co ty na to? Vsadím se, že bych pro tebe mohl sehnat tu novou komiksovku, co má být za měsíc v kinech.“ 

Snaží se mě uchlácholit filmem, typická Wolkovská taktika odvedení pozornosti. Dej člověku, co by vážně chtěl, a těsně předtím mu řekni něco, co se mu nebude líbit. Problém ovšem je, že já komiksárny zase tak nemusím. Tvrdím, že ano, jelikož jsou populární, občas dávám fotky z premiér na OnLife a mám pár selfíček s herci, ale za mě… vidět jednu je jako vidět všechny. 

A právě proto otcova taktika úplně nezabere. 

„Proč bych si měl pouštět film u tebe v ložnici?“ 

To je ta chvíle, kdy otec uhne pohledem. 

Četl jsem o tátovi spoustu článků a většina se shoduje v jednom – jedná se o úspěšného a chladnokrevného podnikatele. 

Chladnokrevného. 

To ho ještě nikdy neviděli v momentě, kdy ví, že mě svým prohlášením nepotěší. Možná to dělá schválně, já fakt nevím, třeba má pocit, že pak na něj nebudu tolik přísný, ale stejně mě jeho smutný štěněčí pohled nijak neuchlácholí. 

„Wyatte,“ začne. „Je to maximálně na dva dny, opravdu. A Isaac tvrdí, že je to velmi důležité, když s tebou nemůže do pokoje, takže… Já s ním jsem za jedno.“ 

Letmo pohlédnu přes rameno. Stojí tam upír. A tváří se klidně, jakože je mu úplně jedno, jestli budu s jeho plány souhlasit, nebo nesouhlasit. (Budu nesouhlasit.) 

„Takže?“ mlasknu. 

„Vymění ti okna,“ vysvětlí otec, a když vidí, že tohle prohlášení se mnou nic nedělá, pořád na něj upřeně zírám stylem a dál?, pokračuje: „Jsou to speciální dvojitě tvrzená neprůstřelná skla. Navíc se ta okna nebudou moct otevřít, aby se nestalo, že ti někdo něco hodí ventilačkou do pokoje, takže ti tam musí nainstalovat rekuperační jednotku kvůli větrání.“ 

Přikývnu, překvapivě docela vyrovnaně vzhledem k tomu, že se čerstvý vzduch stal právě nedosažitelnou komoditou. 

Takže celý den strávím v tátově ložnici a za dveřmi stojí Simone, protože Sydney zařizuje nezbytné záležitosti. Nevím, co je tím myšleno, proto se Simone zeptám, ale ona jen pokrčí rameny. Nejspíš je stejně zmatená jako já. A Isaac Sydney evidentně převzal vládu nad celým domem, jelikož při cestě do kuchyně zahlédnu, jak zrovna na chodbách instalují nové kamery a dole v hale zase nasazují speciální bezpečnostní dveře. 

Je to divné. Ruku na srdce, naprosto upřímně, nemusíme si na nic hrát, jednejme na rovinu… Je to absolutně přehnané! Wolkovské sídlo bylo vždycky velmi dobře chráněné, tak to prostě v našem životě chodí. Když jsem byl párkrát na návštěvě u Val, musel jsem projít detektorem kovu a všechny věci nechat v autě. A bylo to v pohodě, nevím, jestli bych řekl, že je to zdravá míra, ale v mém světě rozhodně normální. Jenže při pohledu na nové bezpečnostní dveře a Sydneyho, který stále v plné polní kontroluje, jak je nasazují… 

Proč teď? 

Proč právě teď otec došel k názoru, že se z našeho domu stane pevnost a já budu mít neustále za zadkem upíra? 

Nad tím přemýšlím celou dobu, co jdu do kuchyně, kde vyskočím na barovou židli a chvíli sleduju Lea, jak vaří. Z celého personálu, kdybych někdy musel někoho vybrat, mám Lea nejraději. A to z jednoho prostého důvodu – nezajímám ho. Nepotřebuje vědět, jak se mám, jestli mi chutnalo, co bych si dal příště… Ne, on prostě vaří, maximálně ze sebe dostane otázku, zda chci něco sníst, a tím to končí. Mohl bych v kuchyni sedět klidně zbytek dne, sledovat ho, jak krájí cibuli a šermuje vařečkou, a on by mě přitom absolutně nebral na vědomí. 

Ani dneska se na nic nezeptá, ale zhruba po patnácti minutách přede mě položí talíř s jídlem. 

„Co je to?“ chci vědět. 

„Paneerové kaftas plněné sýrem a rozinkami. K tomu omáčka makhani a amritsari kulcha.“ 

Přikývnu. „Sice jsem ti nerozuměl ani slovo, ale vypadá to nádherně.“ Což znamená, že je jídlo profesionálně naservírované, dokonalý artfood, a člověk by řekl, že se z té porce nikdo nenají, ale tohle má Leo zmáknuté do puntíku a přesně ví, co moje tělo potřebuje a kolik toho potřebuje. 

„Indická kuchyně,“ dodá, tím pro něj naše konverzace skončí a raději se vrátí k vaření. 

Já všechno sním, trvá mi to asi jen čtyřicet minut, protože nikam nespěchám a stejně nemám nic moc na práci, a když konečně dojím a odsunu talíř, Leo mi ještě přihraje mangovou zmrzlinu. Tu si vezmu s sebou a pomalu ji jím u nové komiksovky, která je stejně nudná i zábavná jako těch padesát předchozích. 

*** 

Nakonec mi stihnou vyměnit okna a dát celý pokoj do pořádku během jediného dne, takže už večer můžu zpátky do pokoje. Když mi to přijde Sydney říct, vlastně z toho mám radost, protože nebudu muset spát u táty v ložnici nebo v jednom z pokojů pro hosty. 

A tak si posbírám věci, prázdný kelímek od zmrzliny nechám tátovi na nočním stolku a v Sydneyho společnosti se vydám k sobě do pokoje. Kde to mimochodem vypadá úplně stejně, jako když jsem ráno odcházel. Jasně, okna jsou jiná, nemají kliku na otvírání, působí opravdu bezpečně a bytelně, všechno ostatní je však na svém místě a rozhodně bych neřekl, že se tu ještě před chvílí pracovalo. 

Přejedu ukazováčkem po polici s knížkami, ale na prstu mi nezůstane žádné smítko prachu. 

Teprve teď mi dojde, že Sydney stojí u mě v pokoji. Ne na chodbě, ne na prahu, ale oběma upíříma nohama u mě v pokoji. „Říkal jsem, že ke mně nemáš chodit,“ vzdychnu, spíš unaveně a otráveně, takže můj hlas rozhodně nezní autoritativně. 

„Omlouvám se, pane. Myslel jsem, že vám popíšu nový bezpečnostní systém,“ vysvětlí Sydney a jeho oči, na první pohled šedé, ale na druhý tak strašně slaboučce zelené, mě propalují s takovou intenzitou, až mi to není příjemné. 

Nejraději bych vyštěkl, aby tak blbě nečuměl. „Z čeho máš dojem, že mě to zajímá?“ odvětím a přejdu k oknu. Pohled do zahrady, na řadu vysázených zimolezů kamčatských, je pořád stejný, akorát že tentokrát nemůžu otevřít okno a nadechnout se čerstvého vzduchu. Navíc zrovna zapadá slunce, což je moje oblíbená část dne. Stát u otevřeného okna, jíst zmrzlinu a přemýšlet nad chrousty a jejich nesmrtelností. Nejsou chrousti nakonec taky upíři? 

Jenže s dumáním u okna je evidentně konec, protože jsem si docela jistý, že to právě ztratilo kouzlo. 

„Upřímně nemám ten dojem,“ odpoví Sydney klidně. 

Vím, co si myslí. Že jsem rozmazlený a bohatý. To je v pohodě. Lidé tohle vždycky předpokládají a očekávají u někoho, jako jsem já. Jako je Val. U děcek jako jsme my. 

Většinou mi tyhle názory nevadí, ale u Sydneyho… Je to jiné. Všechno je jiné. Když si bude myslet, že jsem rozmazlený, bude mu jedno, že mě omezuje. Ale kdyby věděl, jak strašně mě to ničí, třeba by… 

A tady sám sebe zastavím. Na ničem z toho totiž nezáleží a já bych se měl zbavit myšlenky, že by mohlo. 

„Fajn. V tom případě vyřešeno,“ mávnu rukou, čímž se mu snažím naznačit, aby odešel. Ale on na mě kouká tak nesmyslně dlouho, až mě tím vykolejí a já mám tendenci rozhodit rukama a něco sprostého zařvat, což samozřejmě neudělám. Jen povytáhnu obočí. 

„Dobře,“ pronese, vážně přejde ke dveřím a já už čekám, že konečně odejde, ale on je místo toho zavře, abychom měli soukromí. „V současné době probíhá prověrka, kdy ověřujeme schopnosti vaší ochranky. Dva členové už byli nahrazeni. Co se týče mého… dohledu, je důležité, abyste věděl, že vám budu k dispozici dvaadvacet hodin denně. Jediná doba, kdy se budu muset vzdálit, je mezi druhou a čtvrtou hodinou v noci. A i to se samozřejmě bude měnit, protože nechceme vytvořit systém s pevně danými pravidly. Někdo by pak mohl vypozorovat dobu, kdy jste sám, a využít toho. Máte nějaké otázky?“ 

Chvíli Sydneyho pozoruju, ale pak trochu uhnu pohledem na kráter Plato, který má těsně za levým uchem. „Kvůli krvi?“ 

Sydney nehne brvou. Kolikrát je tak nehybný, že by si ho člověk mohl splést se sochou. Zajímalo by mě, jestli je to věc upírů obecně, nebo jen jeho. „Ptáte se, jestli se vzdálím, abych se napil?“ 

„Ano. Chtěl jsi vědět, jestli mám nějaké otázky. Tohle je moje otázka.“ 

Rozhodně se nenechá rozhodit, ale to jsem snad ani nečekal. „Krev je pochopitelně jedním z důvodů,“ přikývne. „Ačkoli si ji v některých případech budu možná brát i přes den, za to se omlouvám. Zároveň budu trénovat. A samozřejmě musím provést hygienu. Udělat ze sebe člověka.“ Cukne mu koutek. 

Ne, doopravdy. Jsem si naprosto jistý, že ve chvíli, kdy to dořekne, mu pravý koutek trochu vystřelí do výšky, jako kdyby tím sám sebe pobavil. 

Měl to být vtip? 

„Zajímavé,“ zamumlám sám pro sebe, ačkoli mám v pokoji upíra, takže i kdybych si téměř neslyšně broukal, on to bez námahy uslyší. „Takže upíři chodí na záchod?“ nakloním hlavu na stranu. Jako ano, jsem hodně zvědavý. 

„Pokud jíme lidské jídlo, tak musíme chodit na záchod. Je to taková přímá úměrnost. Kdybych lidské jídlo nejedl, nemusím vylučovat. Tělo umí krev vstřebat,“ vysvětluje překvapivě vstřícně, jako kdyby byl na podobné otázky zvyklý nebo je očekával nebo obojí, nebo je nepovažuje za nic osobního. Nebo… a to mi přijde nejmíň pravděpodobné, má pocit, že nesmí neodpovědět. 

„A co když se ti bude chtít během těch dvaadvaceti hodin?“ pokračuju. A jo, možná jen zbytečně posouvám hranice, ale na druhou stranu… je to skutečně fascinující. 

„Naše těla fungují jinak než lidská,“ odpoví. „Řekněme, že máme věci víc pod kontrolou. Nicméně pokud by k tomu došlo a já musel na záchod, ujišťuji vás, že za sebe najdu přijatelnou… No řekněme náhradu.“ 

Nepoznám na něm, jestli je mu tahle konverzace trapná, nebo mu spíš připadá legrační, ale já mám rozhodně co dělat, abych se nerozesmál. 

Přišel jsem vystřídat pana upíra, protože pan upír měl k večeři indii a potřeboval srát. 

Kousnu se proto do spodního rtu a zhoupnu se na špičkách. 

Což je oproti Sydneymu tolik pohybu, že si připadám jako profi sportovec. 

„A co spánek? Je teda pravda, že upíři nespí?“ 

„Pokud bych nepil dostatečné množství krve, pak bych musel spát každý den. Nepřímá úměrnost. Čím méně krve, tím větší potřeba spánku a větší projevy… lidskosti. Což zahrnuje i chození na záchod. Nicméně si nemusíte dělat starosti. Váš otec zařídil, že budu pít dvojnásobnou dávku.“ 

O svou bezpečnost si starosti nedělám. Dělám si starosti o tátovu bezpečnost, dělám si starosti o to, kolik budu mít svobody. Dělám si starosti, jak moc mě Sydneyho přítomnost ovlivní a co všechno změní. Dělám si starosti se strašnou spoustou věcí, mezi nimi i například o to, že jednou celý vesmír pohltí obrovská červí díra. Ale jestli bude můj upír potřebovat na záchod a já ho tím pádem nebudu mít vedle sebe či snad za sebou… ne, to mi starosti opravdu nedělá. 

„Takže jestli to chápu správně, čím víc krve, tím méně člověk?“ 

A ty piješ dvojnásobnou dávku? 

„Dá se to tak říct,“ pronese Sydney způsobem, který mi připadá upřímný. A nezaujatý. 

A tak pokračuju a vlastně ani nevím, co chci zjistit, k jaké informaci se dostat. „Ale pokud ji nechlemtáš po litrech, dalo by se říct, že máš obyčejné lidské starosti, ovšem v omezené míře. Správně?“ 

„Ano.“ 

„Takže se potíš?“ 

„Ano.“ 

„Rostou ti vlasy, nehty, chlupy,“ vyjmenovávám. 

„V omezené míře.“ 

Pokývám hlavou, chvíli kontroluju kráter Plato, pořád kývám, než ze sebe dostanu trochu zamyšlené: „Míváš chutě? Pořád čekám, kdy mě zarazíš, ale evidentně se můžu ptát na všechno, takže… Míváš chutě? A tím myslím… Míváš chutě?“ A významně se kouknu svému bodyguardovi lomeno upírovi do rozkroku. 

Ano, je to tady, dámy a pánové, svými otázkami jsem evidentně mířil k sexu, protože nakonec, co jiného by mohlo zajímat sedmnáctiletého kluka, že? Ovšem obecně… Stejně mě mnohem víc zajímá, jestli existuje něco, na co neodpoví.   

Ani nemrkne. Zatracená socha. „Ano.“ 

Vzdychnu. „A na zmrzlinu?“ 

Aha, pozor! Znovu mu nepatrně cukne koutek. „Často,“ přizná. 

Možná není jen socha, možná je v něm něco víc, třeba má nedejbože i smysl pro humor… Z nějakého důvodu mě to spíš otráví, než potěší, takže ohrnu horní ret a zamručím: „Už běž pryč.“ Jestli má smysl pro humor… Nechci si o něm myslet nic hezkého, nechci, aby měl nějaké kvality, které považuju za zajímavé, protože já ho chci příšerně, strašlivě, sobecky a hloupě nenávidět. 

„Výborně,“ řekne Sydney, ale PŘEKVAPIVĚ stále neodchází. „Rád bych s vámi probral ještě další dvě věci.“ No jistě. „Zaprvé budu potřebovat, abyste si, řekněme každou neděli, připravil rozvrh. Rozpis míst, která plánujete v týdnu navštívit, a ideálně i jména vašeho doprovodu. Čím přesnější informace mi dodáte, tím víc budeme mít danou situaci pod kontrolou a nikdo vás neohrozí. Je to něco, co můžete udělat?“ 

To je vtip?! „To je vtip?“ vyprsknu a cítím, jak rudnu. 

A Sydney neodpoví. Proč by to taky dělal, když odpověď oba známe? 

Nastane krátký souboj pohledů, kdy strašně moc nechci uhnout, ne, protože tohle je tak pitomá situace, ale nakonec, stejně jako oba známe odpověď, zda je to vtip, oba i víme, kdo nakonec vyhraje. Jsem fakt v nemožné situaci. 

„Fajn,“ zavrčím. „A ta druhá věc?“ 

„Váš otec mi sdělil, že kromě golfu neděláte žádný sport. Nerad bych podceňoval golf, protože golfové hole můžou za jistých okolností posloužit jako přijatelná zbraň, ale i tak se domnívám, že by bylo dobré, abyste se naučil bojovat. Dvakrát týdně se budeme potkávat v tělocvičně, kde vás provedu základy bojových umění a naučím vás, jak správně reagovat v krizových situacích. Vyberte si prosím dva dny, kdy mi věnujete svůj čas.“ 

Uchechtnu se. „Víš, co mi nejde do hlavy?“ začnu a poklepu si ukazováčkem na čelo. „Proč po mně chceš týdenní plán, když ho evidentně znáš líp než já.“ Poslední slova neříkám vůbec mile, ale naprosto upřímně já se ani nesnažím být milý. 

Kašlu na to, – ne, zrovna teď na to zvysoka seru! – že mám být na ochranku milý, aby měli potřebu mě chránit. Je mi jedno, jestli otec vyletí z kůže, já prostě nedokážu… Semknu čelisti tak pevně, že doslova drtím stoličky o sebe.  

„Znamená to, že máte s navrhovanými změnami problém?“ nadhodí Sydney zkoumavě. 

Třeba si přeje, abych nesouhlasil. Třeba chce, abych byl protivný a mohl mě srovnat do latě. Ukázat mi, že moje bezpečnost je nade vším, proto je pánem v našem vztahu on. Ale třeba ne, třeba je z toho stejně otrávený jako já, jelikož by mnohem raději dělal cokoli jiného. 

Rozhodnu se, snad poprvé v životě a vlastně ani nevím proč, být naprosto upřímný. 

Zrovna k němu. 

„Chápu, proč seš tady. Chápu, že sis to sám nevybral. A taky chápu, že se snažíš dělat to, co si myslíš, že je správné. Mám se změnami problém? Mám. Ale budu dělat to, co řekneš, protože to tak otec chce a protože zcela logicky nechci umřít.“ 

Sydney se konečně pohne. Nejprve udělá krok dozadu a poté se otočí a dojde ke dveřím, které otevře. „V tom případě navrhuji pondělí a čtvrtek,“ oznámí nekompromisně. 

„Řekni mi jednu věc,“ zarazím ho. „Jednu jedinou věc, kvůli které bych tě mohl mít rád.“ 

Sydney chvíli váhá, vidím to na něm, ale nakonec… stejně vyhraje ta část, kterou jsem očekával. Ta profesionální, ta, co bude nehybně stát na místě, aniž by dala najevo nějakou emoci. Ta, které docela určitě nikdy koutek necukne. „Nemusíte mě mít rád. Stačí, když mi budete věřit,“ řekne a já vím, že to myslí upřímně, což je… Je to zklamání. 

Na jednu vteřinu sklopím zrak a dovolím si ostře vydechnout, než znovu vzhlédnu, dojdu ke dveřím, počkám, až je Sydney na chodbě, a pak mu přímo před nosem zavřu. 

Nemusíte mě mít rád. 

Pff. Fajn. 

Nebudu. 

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments