II. WYATT

II. WYATT


Simone zaklepe na dveře přesně ve chvíli, kdy zírám na strop, respektive na to slavné a tolik utěšující Moře klidu. Přestože já na něm nic klidného neshledávám. Je to jen trochu tmavý flek mezi dalšími dvěma fleky. 

Ale o to teď nejde. 

Simone zaklepe, aby mi dala najevo, že mám vylézt z pokoje. Dneska přišla o něco dřív, než bývá zvykem, protože tentokrát ještě před večeří zbývá vyřídit jednu neodkladnou záležitost. Teda… můj otec ji považuje za neodkladnou, já osobně bych ji odložil na neurčito, na nikdy, docela rád. Ale o tom jsme spolu už mluvili, nejde to, prostě se s tím musím smířit. A tak shodím nohy na zem a zkusím na ně naprosto nesmířený s osudem dostoupnout, ale vzhledem k úrovni mojí energie se spíš skácím na stranu a skončím zase vsedě na posteli. 

Nechce se mi nic. 

Není divu, že cesta od postele ke dveřím je jedna z nejúmornějších, nejtrýznivějších a nejnáročnějších výzev za poslední dny. Simone je ovšem zvyklá, že mi občas trvá, než otevřu, proto trpělivě čeká, znovu už neklepe a sotva vyjdu z pokoje, usměje se. „Dobrý večer, pane. Je všechno v pořádku?“ 

NE! „Ano.“ 

Simone pokývá hlavou. „Váš otec na vás čeká v pracovně,“ oznámí klidně. Simone je obecně velmi klidná, ale stejně si všimnu, že působí maličko zvědavě a nedočkavě. 

„Takže už přijel,“ pochopím a řekl bych, že si zasloužím vyznamenání za to, jak neutrálně a nezaujatě to zní. Ovšem… v prostředí, ve kterém žiju, je to první lekce, kterou vás naučí. 

Jenže máme v domě upíra. Ukázat v takové situaci nějaké emoce by mi nejspíš nikdo nevyčítal. 

Zamířím k těžkým ručně vyřezávaným dveřím do otcovy pracovny. Jsou trochu pootevřené, proto jimi jen proklouznu, zatímco Simone odejde. 

Máme v domě upíra, nevidím důvod, proč by měla ještě někdy cokoli hlídat, ale jen tak jí říct, že ode dneška je její práce naprosto zbytečná, nebude nejlepší způsob, jak s ní udržovat přátelské vztahy. Ale musím? Musím v tom směšném divadle ještě pokračovat, když je tady někdo nový, na koho bych měl být milý? 

„Wyatte,“ vyhrkne okamžitě otec. Celý září a třese se nadšením. Takhle jsem ho naposledy viděl, když trefil osmnáctou jamku jedním odpalem. „Pan Sydney před chvílí dorazil. Pojď se seznámit. Budete teď spolu trávit hodně času.“ 

Pan Sydney stojí čelem k otci, takže zády ke mně, a proto mi zrak nejprve padne na obrovský červený nápis KREV, který má na zádech černé vojenské bundy. Taky má černé vojenské kalhoty a černé těžké boty, u kterých bych rozhodně nechtěl, aby mi jimi stoupl na nohu. A kolem pravého stehna nosí připnuté pouzdro se zbraní. 

Vlastně to trochu vypadá, jako kdyby ho každou chvíli čekal drogový zátah. 

A ještě pořád se neotáčí. Přitom o mně musel vědět, už když jsem šel po schodech. 

Mozek mi sice zkouší vysvětlit, že přímo přede mnou, na dosah ruky, stojí upír a neustále opakuje, že tohle, on, Isaac Sydney, žije a funguje jenom proto, že pravidelně pije lidskou krev. Ale stejně takhle zezadu vypadá překvapivě normálně. Jako obyčejný, možná trochu vysportovaný člověk, který by si mě sice asi dokázal vzít pod rameno a utíkat se mnou přes minové pole, na druhou stranu… někteří členové ochranky jsou dvakrát mohutnější než pan Sydney. 

A ještě pořád se neotáčí! 

Možná chce, abych předstoupil já před něj. Možná mi takhle zkouší dát najevo, kdo v našem vztahu bude mít navrch, kdo bude poslouchat koho, fakt nevím, ale prostě… se neotáčí. 

A tak zastavím těsně za ním, za jeho vypracovaným zadkem, na který nejspíš koukám trochu déle, než je nutné. 

Pan Sydney teprve tehdy, když za žádnou cenu nehodlám ustoupit, respektive spíš předstoupit, asi pochopí, že se bude muset pohnout, já před ním po zemi nepolezu, a pomalu, klidně a velmi sebejistě se na mě otočí. 

Zepředu už bych upíra uhádl, protože upíři jsou… No, jsou to de facto mrtví lidé, takže působí bezbarvě. 

Upíry jde poznat podle sepraného vzhledu. Jako když se do pračky světlého prádla přimotá jedna ztracená tmavá ponožka. 

Upíry jde poznat podle popelavé kůže. Jako když někdo stojí u vyhaslého ohně a kolem poletuje tolik popela, až ho má úplně všude. 

Upíry jde poznat, jelikož vlasy a oči vyblednou. Jako když fotografie zůstane hrozně dlouho na slunci, naprosto osamoceně zapomenutá, a zpětně už ani nikdo nerozpozná, jaké barvy na ní původně byly. 

Upíra pozná na první pohled úplně každý. A to u sebe ani nemusí mít sáček s krví. 

Isaac Sydney je přesný příklad. Má krátké tmavě šedé vlasy, vybledlý obličej, takže by klidně mohl tvrdit, že už několik let neviděl slunce, a velké šedé oči. 

V tom černém oblečení a s rukama zkříženýma na hrudi působí vyloženě hrozivě. 

Přemůžu se a natáhnu k němu ruku. „Těší mě. Wyatt Wolkov,“ představím se, i když nejspíš úplně zbytečně, protože moje jméno dávno zná. Ale je to slušnost, tak to udělám. 

Je to jedna vteřina, déle určitě ne, kdy zaváhá, ale ruku nakonec přijme, přestože skoro vůbec nestiskne. Z čehož poznám, že má docela určitě obrovskou sílu. A taky je… studený. Četl jsem, že upíři mají trochu nižší teplotu, ale stejně mě překvapí, že to tak fakt je. 

„Pane,“ pronese hlubokým hlasem a zároveň mě sjede pohledem – jakože vážně, cítím, jak jeho oči kloužou od mých vlasů přes tvář, hrudník, až úplně dolů k botám a pak zase zpátky nahoru, kde se zastaví u mých očí. 

Takže na sebe oba upřeně zíráme a řekl bych, že je to až krajně nepříjemné, akorát mě v ten moment zaujme… Mýlil jsem se. Není úplně sepraný, není totálně vybledlý. Jeho oči sice na první pohled působí šedě, ale teď, takhle zpříma si všimnu, že v nich má velmi slabý zelený odstín. 

Schovaný, ale je tam. 

Otec nadšeně tleskne. „Co kdybychom šli na večeři? Tam se můžete poznat víc,“ navrhne a rovnou se rozejde z pracovny. A tak jdu za ním, což ale znamená, že mám upíra přímo za zadkem. Je to dost zvláštní a nepříjemný pocit, na který si budu muset nejspíš zvyknout. (Nezvyknu.) 

„Rád bych poznal vaši současnou ochranku. Ještě dnes,“ promluví pan Sydney, a když se zaposlouchám, dojde mi, že jde tak tiše, že vůbec neslyším jeho kroky, což je v těch jeho botách téměř nemožné. „Bylo mi řečeno, že je můžu otestovat, případně sestavit nový tým. Je to za vás v pořádku?“ 

Otec vejde do jídelny a zastaví u svého místa. „Líbíte se mi. Neberete to na lehkou váhu. Po večeři s vámi všechno projdu a seznámím vás se zbytkem personálu. To, co vám řekli, samozřejmě platí. Pokud nebudete spokojený, můžete najmout nové lidi.“ Poté ukáže na místo naproti mému, aby naznačil, kam si může pan Sydney sednout. 

Pan Sydney sedne na vypracovaný zadek. „Upřímně, moc mi toho neřekli. Nedostal jsem ani plány vašeho domu,“ oznámí a urovná vidličku vedle talíře, protože předtím byla o milimetr nakřivo. 

Nejraději bych se sesunul do polosedu, vlastně trochu jako želé panák, a po zbytek večeře s nabručeným výrazem zíral do talíře. Jenže jsem Wolkov, jak mi otec nesčetněkrát zopakoval, a být Wolkov znamená žít přesně daný život. 

Třeba nesjíždět na židli jako želé panák. 

A tak zatnu zuby a tím nejmilejším hlasem ze sebe dostanu: „Už jste někdy takovou práci dělal? Myslím hlídal někoho?“ 

„Ne,“ odpoví pan Sydney. „Ale prošel jsem opravdu náročným tréninkem. KREV v tomhle ohledu nenechává nic náhodě. A já udělám všechno pro to, abyste se cítil dobře a aby vás moje přítomnost co nejméně… obtěžovala.“ 

Zvláštní, že předtím, než řekl obtěžovala, udělal jasně slyšitelnou odmlku. To ve mně důvěru zrovna nevzbudí, ale usměju se. Ne příliš, ani málo, ale tak akorát, jak se ode mě očekává. 

A mohl by někdo mému otci říct, aby se přestal nadšeně šklebit jako dítě o Vánocích? 

Do jídelny vejde Leo a jeho pohled okamžitě s jasnou přesností padne na nového člena u stolu. Povytáhne obočí, ale jinak působí naprosto profesionálně. „Dobrý večer, doufám, že máte hlad. Dneska jsem si pro vás připravil maniok uvařený v tlakovém hrnci, opečenou tapiokou s citrónovou trávou a kafírovou limetou. Podávané se třemi druhy citrusů. Mandarinkou, pomerančem a…“ tady mrkne na pana Sydneyho, „… krvavým pomerančem.“ 

Tak tomu říkám vtip. Jakože upír a krvavý pomeranč, haha. Evidentně to všechny pobaví stejně jako mě, protože se nikdo nezasměje. 

Počkám, až Leo odejde, nabodnu na vidličku kus mandarinky a znovu promluvím. „Jak dlouho už jste upír?“ 

„Šest let.“ 

„To není zrovna dlouho,“ konstatuju a posunu maniok o milimetr doprava. 

Pan Sydney pokrčí nezaujatě rameny. „Kolik toho víte o upírech?“ 

Tak třeba to, že moc nemusí tapioku, protože ji velmi nenápadně odsunul na kraj talíře, ale maniok jim evidentně nevadí, protože ho pan Sydney spokojeně žvýká. 

A já mu v hlavě musím přestat říkat pan Sydney s tím velmi ironickým podtónem u slova pan, protože mě to začíná štvát, přestože to dělám spíše nevědomky. To bych ho klidně mohl oslovovat jako pan upír. Pan upír Isaac Sydney. 

„Upřímně mnoho ne,“ odpovím po kratší odmlce. „Něco jsem si načetl, když jsem se dozvěděl, že máte přijet, ale těžko říct, kolik z těch článků v sobě mělo alespoň něco pravdy. Například… Pochybuju, že by vám ze zad postupem let rostla netopýří křídla.“ 

Vůbec poprvé se na tváři pana upíra Isaaca Sydneyho objeví něco… Nejsem si jistý, jestli bych to nazval přímo úsměvem, ale rozhodně mu cukne v koutcích. Špičaté zuby však nezahlédnu a ty by mě zajímaly nejvíc. „Uvidíme. Do důchodu je ještě daleko. Ale abych to dovysvětlil… Upíři nesílí s přibývajícími roky,“ pronese. 

Zatímco mě upřeně propaluje pohledem! Asi to dává smysl, proto ho taky otec najal, ale stejně nejistě poposednu a raději věnuju pozornost jídlu. „To jsem si ani nemyslel,“ odvětím a jsem rád, že můžu předstírat, kolik nemám práce s nabodáváním manioku. 

„Dobře. Můžete se mě zeptat na cokoli,“ začne Sydney. Jeho přístupem jsem naprosto… fascinovaný, protože ještě nikdy mi nikdo jen tak mimo řečí nedovolil se na něco ptát. Lidé mi věci nedovolují, protože automaticky počítají s tím, že já můžu všechno. 

Což je jedna z největších nepravd, ale o tom bych je asi nezvládl přesvědčit. 

Tentokrát zrak zvednu a zabodnu ho do pana upíra Isaaca Sydneyho se stejnou intenzitou, s jakou on zírá na mě.  

„Já se taky budu hodně ptát, když dovolíte,“ dodá a sní kus pomeranče. 

Ten blahosklonný… 

„Na co třeba?“ usměju se tím nejvlídnějším způsobem, který zvládnu, přestože mám co dělat, abych neskřípal zuby. Musím se dokonce zhluboka nadechnout a připomenut si, že v rámci vesmíru ani na upírech nezáleží. 

„Jaký je váš denní rozvrh, co rád děláte, kde a s kým trávíte čas,“ začne vyjmenovávat. „Samozřejmě se budu snažit dopřát vám co nejvíce soukromí, ale určitě chápete…“ Tady váhavě zmlkne a věnuje pohled otci, který v čele stolu působí, jako kdyby na naše první setkání jen z dálky dohlížel. „Moje práce je udržet vašeho syna naživu za každou cenu. Musím vědět o všem.“ 

Důrazu na o všem si všimnu já i táta a pobaví mě, že oba povytáhneme obočí. Nejspíš nás napadne to samé. Že všechna tajemství Wolkovových by vydala na celý jeho hodně dlouhý upíří život. 

„Samozřejmě,“ kývne otec. „Tohle všechno jsme poslední dny dávali dohromady a hodně věcí vám řekne Todd. Pracuje u nás už skoro deset let a je pro Wyatta něco jako rodina. Ví o něm možná víc než já.“ 

Něco jako rodina je dost přehnané označení pro někoho, koho vyloženě nemám rád. Ale otec to nejspíš vůbec neví. Todd to určitě neví. Nikdo na celém světě neví, že Todda nemůžu vystát. Používá divnou kolínskou a často říká věci, kterými mě schválně popichuje, ale usmívá se přitom jako dement. 

Málokdo se má tak dobře jako vy, pane Wyatte. 

Určitě jste si takovou výjimečnou příležitost užil, pane Wyatte. 

A přitom si myslí, vidím mu to na očích, že jsem jen rozmazlený bohatý spratek. 

„Zas bych nepřeháněl,“ promluvím a odsunu talíř dál od sebe, ačkoliv jsem snědl sotva půlku. Jenže mě nikdo neposlouchá. Otec totiž zrovna vysvětluje zabezpečení domu a pan upír Isaac Sydney soustředěně přikyvuje. 

Odsunu se od stolu a vstanu. „Dobrá, myslím, že vás opustím. Mám ještě nějakou práci do školy,“ oznámím a chci odejít, zmizet, utéct, prostě se vypařit, ale tohle už nikdy nebude tak snadné. Pan upír Isaac Sydney totiž taky vstane. I když ještě ani zdaleka nedojedl. I když byl právě uprostřed rozhovoru s otcem. 

Prostě vstane, protože jsem taky vstal. 

„Pokud spolu ještě potřebujete něco probrat, myslím, že to do pokoje zvládnu sám,“ pronesu a v duchu prosím, aby přikývl a znovu sedl na ten svůj vysportovaný zadek. Nechci ho u sebe. 

Jenže pan upír Isaac Sydney zavrtí hlavou. „Aspoň se tady porozhlédnu,“ odpoví stylem, který dává najevo, že ho to vůbec neobtěžuje. 

A táta vypadá tak spokojeně. 

Rozejdu se tedy k sobě do pokoje s upírem v závěsu. Až teď mi dojde, že od chvíle, co jsem vstoupil do tátovy pracovny, jsem nezahlédl Simone. A přitom to byla vždycky její práce doprovázet mě po domě a… teď mám místo ní jeho

„Máte velký dům,“ poznamená naprosto očividnou věc. 

Možná chce být jen zdvořilý. 

Možná je mu taky proti srsti, že musí hlídat někoho, jako jsem já. 

Třeba vůbec nechtěl být bodyguard. 

Jenže teď jsme tady a čeká nás hodně času, který strávíme spolu, takže by pro nás oba bylo nejlepší, kdybychom vycházeli co možná nejlépe. To mám na mysli celou cestu do pokoje. 

Navíc být milý a přátelský je vůbec nejspolehlivější způsob, jak ho přimět, aby mě v případě krize chtěl zachránit. Ano, tohle všechno vím a souhlasím s tím, jenže když zastavím u dveří a kouknu do šedých očí a uvědomím si, že jsme tam úplně sami… Prostě… Mám toho plné zuby. 

„Ať tě ani nenapadne lézt do mého pokoje,“ zavrčím a prásknu za sebou dveřmi tak silně, že to určitě muselo slyšet i služebnictvo v západním křídle sídla. 

V rychlosti přejdu k počítači a pustím taneční mix. Většinou hudbu poslouchám jen ve sluchátkách, ale teď, s upírem v domě, je tohle nejspíš jediná možnost, jak mu zabránit, aby slyšel, co dělám. 

Kouknu ke dveřím a jeden nepatrný okamžik vážně čekám, že neposlechne a vejde dovnitř. Třeba aby mi nakázal, že musím tu hudbu ztišit, jelikož potřebuje slyšet, jestli jsem v pořádku. 

Naštěstí nepřijde. 

Pan upír Isaac Sydney. 

Chvíli nevím, co mám dělat. Pohlédnu na krátery Alphonsus a Arzachel, které vyfotila sonda Ranger, a zcela upřímně váhám. Není to tak, že bych to hodlal udělat bez výčitek svědomí. 

Vím, že se to nemá. Vím, že bych neměl. Vím, že je to narušení soukromí. 

Ale otec mi ten přístupový kód dal, abych ho v případě nutnosti mohl použít, a tohle z mojí strany nutnost je, takže nakonec přece jen sednu k počítači a stejně jako včera otevřu OnLife, akorát se nepřihlásím na svůj oficiální účet ani na druhý méně oficiální účet, který většinou slouží jenom proto, abych měl pokoj od neustálého cinkání notifikací. 

Přihlásím se na tajný, kterým se dostanu na profil úplně každého uživatele. Taky do jejich zamknutých složek a zpráv. Dostanu se tak úplně ke všemu. 

Jenže ani potom, když nechám prohledat úplně celý OnLife, (a najdu několik uživatelů se stejným nebo podobným jménem) o Isaacovi Sydneym, který mi stojí u dveří, nenajdu jedinou zmínku. 

Jako kdyby vůbec neexistoval. 

Což… je prakticky nemožné. Zaprvé existuje, mám ho u dveří, a zadruhé… Pan upír Isaac Sydney sice na OnLife nemusel mít účet, ale v dnešní době by se nějaká zmínka o něm určitě našla. Třeba ve zprávách – stačilo by jen jednou použít jeho celé jméno. Navíc nejde jen tak o někoho, ale o nově zrozeného upíra. Jenže před šesti lety, kdy se pan upír Isaac Sydney zrodil, nikdo nikomu nenapsal: Hej, pamatuješ na Isaaca? No tak hádej co, ten je teď upír! 

Kdyby to totiž někdo udělal, program by to našel. 

Kouknu na nástěnku za počítačem, na přišpendlenou fotku, kde jsem já s mámou na výletě ve Švýcarsku. Vím, že je možné někoho z OnLife odstranit, protože to táta udělal. Nechtěl, aby o mámě lidi hnusně psali, a tak ji jednoduše vymazal. Kdokoli, kdo by zkusil napsat třeba i jen do komentáře její jméno, by měl sice dojem, že je všechno v pořádku, ale ostatním uživatelům by se komentář nikdy nezobrazil. 

Žádné další upíry neznám a nemůžu tím pádem potvrdit svoje podezření, že otec pro KREV sem tam nějakého upíra, možná úplně všechny, jen tak smázne a de facto je tím vymaže z virtuálního světa.  

Všechno, co bych mohl o panu upírovi Isaacu Sydneym zjistit, je pravděpodobně uloženo na zabezpečených archivních serverech, kam se nedostanu, aniž by to táta nezjistil. Takže to neudělám, ale dost usilovně na to myslím.  

Dohraje písnička a na chvíli se pokojem roznese ticho. Zadržím dech přesně na pět vteřin, během kterých není z druhé strany dveří nic slyšet, než začne hrát další skladba. 

Doufám, že má pan upír Isaac Sydney taneční hudbu rád. Teď ji bude totiž poslouchat často. 

A taky jsem se rozhodl, že mu budu říkat jen Sydney. 

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám druhá kapitola VESMÍRU VELKÝCH DÁLEK? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Malý bagříček
7. 9. 2023 21:35

To je aspoň pořádnej upír, ne že se prostě třpytí. Že vy jste chtěly naplnit takový to „still better lovestory than Twilight“? Podívaj se někdy do Austrálie?