Szabi

„Sydney?“ promluví Wyatt ochraptěle. Spal pouhé tři hodiny a teď leží na posteli a kouká před sebe. Neposadí se, neodhrne si z čela vlasy a neudělá žádný zbytečný pohyb navíc. „Můj táta je mrtvý.“ Není to otázka, ale ani konstatování. Spíš jako kdyby testoval, jak mu celé to prohlášení zní a jestli jsou jeho ústa vůbec schopná něco takového pustit ven.

Stojím uprostřed místnosti a pozoruju ho, naslouchám tlukotu srdce, kručení v žaludku, a kdybych se soustředil o něco víc, slyšel bych, jak se mu krev přelévá v tepnách. „Ano,“ řeknu po nějaké době. Definitivní prosté ano, před kterým bych ho stejně nemohl ochránit.

Wyatt přikývne a povlak polštáře při tom pohybu zašustí. Chvíli mlčí, než se zeptá: „Víš něco o Marcusovi? Je taky mrtvý, že ano?“

Tentokrát neváhám. „Ano.“

„Už je to delší dobu, předpokládám. To proto se všechno začalo měnit a táta nečekal do mých osmnáctin. Jak zemřel?“

Vím, že se ptá na Marcuse, ale můj mozek mi stejně přihraje představu jednoho z upírů, možná to byl přímo Darius, jak Wilhelma střelí. Je to jen obraz, který v sobě nenese žádné výrazné emoce, přesto ale na okamžik zavřu oči. „Byla to nehoda,“ vysvětlím po chvíli. „Zemřel při autonehodě během jedné ze svých cest. Tvůj otec se to snažil utajit, protože věděl, že by se veškerá pozornost okamžitě stočila k tobě. Vedení ORION Labs bylo dočasně svěřeno jemu jako tvému poručníkovi, ale v den tvých osmnáctin by automaticky připadlo tobě.“

Wyattův hlas zní cize a vzdáleně, když řekne: „Můj strýc zemřel a já jsem to ani nevěděl. Jak mi to táta mohl neříct? Marcus byl… Bože, měl jsem ho tolik rád.“

Chtěl bych pronést něco, čím bych ho mohl ukonejšit, postarat se o něj, vtisknout mu do rukou kelímek zmrzliny a poslat ho daleko odtud, aby byl v bezpečí. „Je mi to moc líto, Wyatte. Měl jsem… Mohl jsem zabránit tomu, abys přišel i o otce.“

Přestože nevím, jestli jsem tomu mohl zabránit. Nejsem o tom přesvědčený. Hrálo v tom roli tolik proměnných a stačil jeden špatný krok, aby se všechno ještě víc zhoršilo. Existovalo tak málo, třeba jenom jedno kratičké zaváhání z mojí strany, a Wyatt by nepřežil.

Možná ho napadne to samé, jelikož se pomalu, téměř neochotně posadí a s hořkostí pronese: „Pokud vím, tvoje práce je udržet mě naživu. A to zatím plníš svědomitě. Takže asi nemá smysl se omlouvat.“

Je zrovna teď, v tomto momentu, s tím, co prožil, a s tím, co ví, pár minut po probuzení ve špinavém motelovém pokoji… Je rád, že žije?

Dojdu k oknu a skrze žaluzie vyhlédnu ven, abych se zaměstnal, přestože vím, co se tam odehrává – naprosté minimum. Pořád slabě prší a většina lidí je zalezlá v pokojích, zatímco recepční se vydal za hlasitého zívání k automatu, kde si koupil plechovku s pitím.

„Můj táta něco tušil, že jo?“ pronese Wyatt náhle. „Věděl, že se něco takového může stát.“

Pravda je, že Wilhelm Wolkov věděl právě tolik jako málokdo na tomto světě. Jeho vědění bylo do jisté míry děsivé. Byl ovšem především také otec, který chtěl pro svého syna to nejlepší. Proto volím následující slova s rozvahou. „Tvůj otec byl chytrý muž. Viděl spoustu alternativ. A samozřejmě předpokládal, že se vždycky může něco stát.“ Vrátím se k posteli a zůstanu stát tak blízko, až z Wyatta znovu ucítím svoji vůni. Vzdálenou, slabou, ale je tam, mísí se s tou jeho – na stehnech má stále zaschlé sperma a vlasy jsou cítit potem.

Nedovolím, aby ve mně cokoli z toho právě teď probouzelo vzpomínky, a krev, kterou jsem vypil, je moje záchranná kotva. Taky to nedovolí. Nedopřeju si žádný prostor vnímat a cítit a jednat jako člověk. Možná zním mírně odtažitě. „Tvému otci na ničem nezáleželo víc než na tom, abys žil.“

„Vážně?“ odvětí Wyatt pochybovačně. „Totiž, já vím, že se hodně snažil. Na druhou stranu… Mohl se všeho vzdát, mohl rozprodat firmu, mohli jsme odjet někam, kde nás nikdo nezná. Jenže mému tátovi šlo taky hodně o moc a bohatství. Miloval mě, ale taky miloval představu, že jsem nejvlivnější člověk na světě.“

Změnilo by se něco, kdybych znovu řekl, že ano? Je těžké snažit se neshromažďovat pořád víc. A než jsem Wyatta poznal, měl jsem opravdu za to – kdybych o něm přemýšlel hlouběji – že půjde o dalšího rozmazleného a bohatého kluka, který si dělá, co chce. Přitom kolik rozmazlených a bohatých kluků jsem v životě poznal?

Znovu se ozve jeho žaludek.

„Měl bys něco sníst.“ Vytáhnu z batohu proteinovou tyčinku a půllitrovou balenou vodu. Obojí položím na povlečení vedle Wyatta. Nepodám mu to, aby se naše ruce nedotkly, protože nevím, co by následovalo. Možná bych ho sevřel v drtivém objetí a nechal ho vyplakat se. Moje pozornost by polevila.

Wyatt na tyčinku chvíli mrzutě kouká, jako kdybych mu nabídnul syrový brambor. Nakonec pro ni ale přece jen sáhne, přehazuje ji v ruce, než ji rozdělá a zakousne se do ní. Nejdřív jí pomalu, váhavě, skoro až s odporem, ale pak se to najednou ve vteřině změní a on začne jíst hltavěji. Tak je to skoro vždycky. Duše může být smutná a rozervaná a zpustošená, jenomže tělo má téměř až primitivní potřebu přežít.

Tyčinka ve Wyattovi prakticky zmizí a stejně tak polovina lahve vody. „Co teď?“ zeptá se a způsobně, možná nevědomky přehne obal.

„Kontaktoval jsem KREV. Snaží se to vyřešit všemi možnými prostředky. Na nás je přežít, dokud to nebudou mít pod kontrolou. Nabídli ti další upíry jako ochranku, ale podle mě by to mohl být spíš risk. Nevíme, jestli nemá někdo z nich vazby na Daria. Takže jsem odmítl.“

Wyatt nijak neprotestuje, prostě jenom přikývne, načež do mě znovu zabodne pohled, tentokrát s větší intenzitou. „Zdálo se mi to, nebo se mě pokusil zabít tvůj ex?“ Nezní vyčítavě, možná mě jenom popichuje.

„Chmpf. Rád bych řekl, že v tom určitě nebylo nic osobního, ale pokus o vraždu je svým způsobem vždycky osobní.“ Vzpomenu si, jak se Darius tvářil, když si uvědomil, co pro mě Wyatt znamená. A vzpomínka na Wyatta, který je pode mnou, je natolik skutečná a intenzivní, že se mi nejspíš navždycky vypálila do mozku.

„Co když seš nájemný vrah?“ namítne Wyatt. „To je pak vražda prostě jenom práce.“

Už zase polemizuje. To dělává často.

„Ale oběť si to bere osobně,“ namítnu. Zpytavě si prohlížím jeho obličej, hledám náznak možného zhroucení. „Vážně chceš mluvit o vraždách?“

Působí zmateně, jakože ho ta otázka upřímně zaskočila. Samozřejmě, že nechce mluvit o vraždách, když před několika hodinami ztratil otce. „Ne,“ řekne. „Já nevím. Možná. Vůbec nechápu proč… Proč o tom se mnou táta nemluvil? Proč mi neřekl, že… Všechno, do háje, měl mi říct všechno! A teď je mrtvej a já se na něj ani nemůžu zlobit.“ Nicméně podle tónu poznám, že se stejně zlobí.

„Časem by ti určitě všechno řekl. Nedokázal by to před tebou držet v tajnosti.“

Ale opět si nejsem jistý pravdivostí svého tvrzení. Wilhelm Wolkov by před svým synem dokázal držet v tajnosti úplně všechno, jen kdyby měl pocit, že ho tím ochraňuje.

Wyatt zničehonic vstane a při tom pohybu shodí lahev. Nesehne se, aby ji sebral. Zblízka mi kouká do očí. „Tys to věděl? Řekl ti o tom?“ vychrlí. „Je pravda, co říkal ten upír? Že v ORION Labs zjistili, jak funguje přeměna v upíra?“

„Ano. Darius říkal pravdu.“

Pak mlčíme a já na Wyattovi poznám, že čeká, až to rozvedu. Což neudělám. A on trochu vzdorovitě semkne rty.

„Na židli máš čisté oblečení,“ zkusím odvést řeč jinam. „Koupelna je malá, ale postačí. Jedno po druhém, Wyatte.“

Frustrovaně vydechne a zvedne ruku, až to na okamžik vypadá, že mě píchne prstem do hrudníku. Povytáhnu obočí. A on nechá ruku zase klesnout. „Syd… Isaacu, zase to děláš.“ Když říká moje jméno, je v tom něco důvěrného. „To, co jsi dělal na začátku. Mluvíš se mnou, ale ve skutečnosti se mnou nemluvíš. Nic mi neříkáš a já netuším, co si myslet. Můj táta je mrtvý, přišel jsem o všechno, jsem odkázaný jen na tebe a vím, že ti dal ten upír na výběr. Vybral sis mě, zachránils mi život, ale teď se chováš jinak. Poznám to. Znamená to, že pochybuješ o svém rozhodnutí, nebo se zlobíš, nebo je v tom ještě něco jiného? Já jen… Bože, už mě štve, že mě všichni berou jako děcko!“ Zajede si prsty do vlasů a zakroutí hlavou. „Čekají, že ovládnu svět, ale zároveň mi nikdo nic neřekne. Jenže ty seš přece ty a já jsem já a něco jsme spolu prožili a já k tobě hodně cítím, tak mohl bys aspoň na chvíli přestat být jiný? A být raději zase ten Sydney, který se na mě usmíval, když jsme se dívali na animáky? Prosím? Protože jinak… To bude fakt na nic.“

Poznám na jeho hlase (je to takové lehké, téměř neznatelné chvění), že se v důsledku toho, co prožil, roztříštil na několik částí a možná chvíli potrvá, než je zase poskládá dohromady. Nicméně to, že bych ho mohl opustit, ho tedy děsí mnohem víc než fakt, že jsem před ním střelil dva upíry do hlavy, což je…

Jsem tím upřímně fascinovaný, přestože ty emoce vnímám tlumeně – nemůžu si dovolit přisuzovat jim takovou důležitost jako dění na parkovišti a zvukům, které ke mně doléhají. Ale Wyatt si odpovědi zaslouží, alespoň některé. Alespoň tu největší pravdu ze všech. „Nepochybuju o svém rozhodnutí a nikdy nebudu,“ řeknu pevně. „To si zapamatuj. Moje potřeba chránit tě už dávno není jenom otázkou povinnosti, kterou mám vůči KREV anebo vůči tvému otci. A pokud se na někoho zlobím, pak jedině na sebe. Protože mi něco uniklo. Protože zatímco jsem byl neprofesionální, riskoval jsem tvůj život.“

Neodpoví a dál mě pozoruje očima zlatavé barvy.

Uhnu před jeho pohledem a z mojí strany je to překvapivě taky velmi lidské gesto. „Rád bych ti řekl, že nebylo v mojí moci zachránit i tvého otce,“ pokračuju tiše, „ale já to nevím. Teď jsme tady, máme omezené prostředky, jde po nás několik upírů, neznám ani přesné číslo a vypadá to, že se organizace hroutí. Těžko říct, jestli KREV takový rozkol může ustát. Darius zastával opravdu vysokou funkci. Netuším, co bude dál, jsou to jen dohady. Vím jenom, že se musím stoprocentně soustředit na svůj úkol, protože naposledy, když jsem se nesoustředil, šlo ti o život. Takže tě prosím – zkus dělat, co ti říkám. Smyj ze sebe krev. Převleč se. Nemůžeme tady zůstat dlouho.“

Skoro čekám, že se bude bránit a vytasí další argumenty a otázky, na které budu muset dřív nebo později stejně odpovědět. Ale on je najednou překvapivě krotký. Když na něj znovu pohlédnu, vidím, že zatíná čelisti. Bez dalšího slova vezme čisté oblečení a jde do koupelny. Stejně jako já předtím, i on nechá otevřeno.

Vím o každém jeho gestu, každém zašustění, když si stáhne další kus oblečení. Skoro jako kdybych tam byl s ním.

Venku se znovu rozprší a ten zvuk se prolne s puštěnou sprchou. Wyatt nastaví nejsilnější proud, oplachuje se, bere mýdlo a pak… velmi potichu začne plakat.

Jeho vzlyky jsou tlumené, takže si nejspíš ústa zakrývá dlaní. Možná se stydí za projevenou slabost a já mu chci říct, že pláč podle mě slabost rozhodně není. Ale pak se zarazím, protože si očividně nepřeje, abych ho slyšel. Začnu tedy přecházet po pokoji, trochu rázně rovnám věci, které jsem vytáhl, zpátky do batohu. Připravuju nás na odchod, aniž bych zatím věděl, kam půjdeme – vím jen, že je důležité nesetrvávat na jednom místě. To je Dariovo první pravidlo.

Kolik je jich celkem? Snad tisíc. Možná bych ho překvapil tím, kdybych se naopak na jednom místě rozhodl zůstat, ale vzhledem k mým propočtům by to bylo statisticky stále o dost větší riziko než být v pohybu.

V batohu nahmatám tubu s barvou na vlasy, která je pro Wyatta, ne pro mě. Ale nemůžu po něm zrovna teď chtít, aby měnil svoji identitu a stal se někým jiným, když si potřebuje ze všeho nejvíc prožít obyčejnou lidskou bolest.

Pořád pláče. A já ustrnu v pohybu s rukou položenou na batohu. Vnímám podivné svírání, které se nepodobá ničemu, co jsem doposud cítil. Chvíli mi trvá, než to rozklíčuju. Že je to taky bolest, bolest z bolesti člověka, který je mi drahý. Dobře tedy.

Dopnu batoh a zkontroluju, že mám v pistoli náboje. Tu druhou opatrně uložím do batohu a vystřelovací nůž zasunu do ponožky.

Pak už jenom čekám, sedím na židli vzpřímený jako svíčka a na sobě mám Nirvana mikinu a odrbanou kšiltovku. Kdysi jsem měl některé písničky od Nirvany rád. Připadalo mi morbidně cool, že si Kurt Cobain prostřelil hlavu.

Sprcha se vypne. Slyším, jak se Wyatt otírá a jak se obléká. Když vyjde z koupelny, má mokré vlasy a opuchlé tváře. Působí ovšem částečně vzdorovitě, jako kdyby mě vyzýval, ať zkusím jeho pláč nějak okomentovat. Ale já neřeknu nic. On ví, že jsem ho slyšel, stejně jako já vím, že to ví. Oba víme.

Zatahá se za tkaničky svojí levné mikiny. Na sobě má obyčejné širší rifle z druhé ruky. „A teď?“ řekne mírně chraptivě.

„Musíme jít,“ oznámím prostě.

Neptá se kam ani jestli mám nějaký plán. Nezmíní žádný z nouzových bytů, protože mu nejspíš došlo, že jsou pro nás kvůli zradě Simone zapovězené. Ve svých gestech najednou ale není odevzdaný a otupělý jako předtím. Vrátila se mu jiskra. Ještě úplně nehoří, ale je tam, a to mě částečně uklidní, protože to znamená, že se nevzdává. Instruktoři rádi opakovali, že mysl je třeba utužit a zpevnit víc než tělo.

Popadnu batoh a zamířím ke dveřím. „Nasaď si kapuci,“ požádám Wyatta. „A drž se u mě.“

Chci ještě něco říct, ale nic mě nenapadne.

Koukáme jeden na druhého a já mu v duchu slibuju, že ho ochráním, ať mě to bude stát cokoli. Prodlužuju čas v motelovém pokoji na vteřinu, dvě, na minutu, kdy na sebe dál hledíme, je to jako konverzace beze slov. Najednou odtamtud nechci odcházet, což je tak hloupé, hloupě lidské, protože když budeme mít štěstí a Darius nás nedostihne, uvidíme takových pokojů ještě spoustu, až se nejspíš slijí do jednoho.

Čas se prodlužuje a nakonec už nemůžeme dál čekat. K čemu to je, jen tady prostě stát a nedělat vůbec nic? Oba víme, že se musíme pohnout. Pohyb bude odteď hrát zásadní roli v našem přežití.

Konečně uhnu pohledem, otevřu a jako první vejdu do deště.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥