I. ISAAC

I. ISAAC


V průběhu výcviku došlo k situaci, o které spousta upírů tvrdila, že je to ta nejtěžší zkouška.

Na základě statistik vyplývajících z minulých let byla úspěšnost při prvním pokusu odhadovaná na necelých sedmapadesát procent. Nikdo z nás neměl bližší informace, ale někteří si mysleli, že půjde o akt, kdy získáme nad svým upířím já naprostou kontrolu.

Vnímali to skoro až na spirituální rovině.

Podle jiných šlo o důležité cvičení, během kterého měla KREV zjistit, kdo z nás se dokáže rozhodovat i na mentálním a fyzickém dně.

Na internetu je několik článků, které to popisují, ale žádný z nich není ani zdaleka přesný. Člověk, který by se o tuhle tematiku zajímal hlouběji, by zjistil, že se ono cvičení sem tam objevuje pod různými názvy. Zasvěcení. Zkouška ohněm. Samotka.

To poslední mi připadá nejpřesnější, přestože ani vzdáleně nevystihuje samotu a tíseň, kterou jsme prožívali, když nás odvedli do zvukotěsných místností o velikosti tři na tři metry, kde nebyla žádná okna. Rozdělili nás. Nejspíš proto, abychom se nemohli navzájem motivovat. Nebo si ublížit.

Instruktor, který byl zároveň vedoucím mojí skupiny, postavil doprostřed místnosti chladicí box a v něm sáček, kde bylo 450 mililitrů krve. Nedostal jsem žádné instrukce, kromě jedné.

Nenapít se.

Znělo to směšně. Upírům krev doopravdy nijak zvlášť nechutná. Nebažíme po ní, nevyjíždí nám tesáky, jakmile má někdo výraznou krční tepnu, nechceme pít nic, co chutná kovově, a radši volíme mnohem prostší nápoje, jako je džus, čaj a pivo. Navíc i bez krve dokážeme přežít několik dní. Velmi křehce, velmi lidsky, ale nedostatek krve nás zkrátka okamžitě nezahubí, tím spíš, pokud máme k dispozici jídlo a vodu.

Jenomže nic z toho jsme samozřejmě nedostali.

Nejdřív se objevila bolest hlavy. Připomínka, že bych se měl napít, protože KREV nás zásobovala pravidelně a moje tělo si zvyklo podobně, jako když si dá člověk ráno dvojité espresso, aby vůbec mohl začít pracovat.

Vlastně bych řekl, že jsem tuhle část paradoxně zvládal o něco líp než jiní upíři, protože se k tomu přidala ještě úplně jiná starost, která si žádala moji pozornost. Čím méně krve bylo v mém oběhu, tím víc jsem si připadal jako člověk. Začal jsem mít žízeň a hlad. A především jsem začal v plném rozsahu pociťovat ADHD, které jsem měl od proměny víceméně pod kontrolou.

Myslel jsem, že mě to ticho zabije.

Po nějaké době jsem upadl do podivné letargie. Hodně jsem spal a hodně se budil. Zdály se mi sny o životě předtím. Před smrtí. Dychtil jsem po sklenici vody. Zoufale jsem toužil po nějakém rozptýlení, které by zahrnovalo něco víc než jen poklepávání nohou nebo chození ode zdi ke zdi.

A studená orosená krev v chladicím boxu už mi nepřipadala jako něco, bez čeho se zvládnu obejít. Po pěti dnech jsem na ni koukal čím dál častěji. Po osmi dnech jsem ji hypnotizoval pohledem. Po deseti dnech, kdy jsem blouznil a zcela určitě jsem musel mít horečku, se mi zdálo, že přišel instruktor, aby se mi vysmál. Ale dveře se neotevřely a mně nezbylo než vzít sáček krve do ruky – uvědomil jsem si, že ho držím, až v momentu, kdy se tak stalo. Chladil jsem si s ním orosené čelo. Přeléval jsem krev ze strany na stranu jako vodováhu, která ukrajuje délku mého života a krájí věčnost na okamžiky. 

Když se po sedmnácti dnech dveře otevřely, seděl jsem zpola opřený o zeď a musel jsem mít šílený výraz – připadal jsem si jako šílenec – a sáček s krví jsem měl položený v klíně. Neotevřený a netknutý. Instruktor řekl zas a pouze jenom dvě slova.

Nenapil ses.

A já plakal. Nevím, jestli úlevou, pomatením, radostí, že jsem to ustál, nebo prostě vděkem, že už to skončilo.

Dává tedy smysl, že je čistý průstřel stehna ve srovnání s tím vším jednou z nejbanálnějších bolestí, co jsem kdy zažil.

***

Tachometr ukazuje, že jedu nad povolenou rychlost, čímž zároveň riskuju nevyžádanou pozornost. Jakmile zhodnotím všechna pro a proti, přibrzdím. Auto, které řídím, má problémy s převodovkou a v zatáčkách působí těžkopádně. Velký kus šrotu. Ze sedadel cítím levný tabák a alkohol, což spolu s krví, která mi vytéká ze stehna, tvoří nepříjemnou kombinaci. Nemluvě o krvi na Wyattových bosých chodidlech.

Řekl, že není zraněný, ale byla to lež, nebo si to možná neuvědomil. Pořezal se, když jsem ho vedl sídlem. A ještě pořád je cítit jako já, moje vůně se mísí s jeho, což ve mně probouzí celou řadu emocí, které si zrovna teď nemůžu dovolit. Přesto mě při pohledu na něj, jak leží schoulený na sedadle spolujezdce – v tuhle chvíli spíš chlapec než muž – přepadne zvláštní něha. Je tak křehký. Lidský.

Prvních pár kilometrů skoro až tvrdohlavě vzdoroval spánku, ale prožité události posledních hodin ho dohnaly. Slyším jeho klidný dech a pravidelný tlukot srdce.

Zatím si ještě nedovolím přemýšlet nad tím, čeho jsem byl svědkem. Soustředím se na cestu, když zahýbám na silnici vedoucí zpátky k městu. Dle informací, které mám k dispozici, vím, že může trvat až čtyřiadvacet hodin, než přijdou upíři po ráně do hlavy k sobě. Obzvlášť jakmile jde o zásah z bezprostřední blízkosti. Neměl bych na to ovšem spoléhat. Pro jistotu budu počítat s nějakými patnácti hodinami. Navíc je tu ještě jeden důležitý faktor – to, že jsou Darius a Beatrice ze hry, ještě neznamená, že jsme v bezpečí.

Nemám tušení, kam až tohle sahá. Kolik upírů dokázal Darius přesvědčit o svém plánu a jeho nutnosti. Darius je systematický. Promýšlí různé události a situace do těch nejmenších detailů. Už když se rozhodl proniknout do Wolkov sídla, musel mít několik záložních plánů. A některé z nich, tím jsem si jistý, zahrnovaly mě.

Neodvažuju se hádat, jestli jsem byl ve většině z nich mrtvý, anebo se ze mě stal komplic.

Téměř všechno, co vím, mě naučil on, to je prostý fakt. Když jsme spolu v průběhu tréninku hráli šachy, anebo jakmile jsem byl pověřený tím, abych ho v rámci jednoho ze strategických cvičení porazil, odkryl jeho záměry nebo před ním ukryl ty svoje, moje úspěšnost zřídka dosahovala dvaceti procent. Darius měl vždycky velmi přesný odhad silných a slabých stránek jednotlivých upírů. I těch mých. Což mě vede k úvaze, jestli bude následující kroky předvídat.

Například moje rozhodnutí udělat z hlavního vlakového nádraží jeden ze svých záchytných bodů a schovat na něm jedno z NP (nutná pomoc) je na první pohled dost prvoplánové. Je ovšem ona prvoplánovost něco, co by vedlo k tomu, abych se konkrétně tomuto místu vyhnul, nebo bych ho naopak zvolil, právě protože bych předpokládal, že to případný protivník okamžitě zavrhne?

Jakmile jde o Daria, nemůžu si být ničím jistý. Šest let intenzivního tréninku a byl to on, kdo se mě snažil připravit na každou situaci, která by mohla nastat.

Během cesty městem zkouším přemítat nad tím, jak velká existuje šance, že vjedu přímo do pasti, ale z hlediska statistiky mi to stále vychází jako lepší možnost než navštívit jeden z nouzových bytů, o kterých se mohla dozvědět i Simone.

Vrhnu krátký pohled na Wyatta a do nosu mě znovu praští jeho vůně. Naše vůně. Ze rtů se mu vydere tichý sten prosycený bolestí.

Jak se blížíme k centru, provoz je hustší, taxíky rozváží lidi z barů. Mám pocit velmi brzkého rána, přestože je stále ještě noc a svítání přijde až za několik hodin. Doba, kdy většinou piju svoji pravidelnou dávku krve, minula, ale pochopitelně to na sobě zatím nijak nepociťuju, byť by krev zrovna teď mému tělu pomohla urychlit proces hojení.

Automaticky podržím volant jednou rukou a prsty vjedu pod roztřepenou látku kalhot na stehnu, abych ohmatal ránu. Kulka prošla rovnou do sedadla, což je dobře. Moje tělo by na její vypuzení spotřebovalo další energii.

Vzpomínám si, kdy jsem na vlastní oči poprvé viděl proces hojení. Součástí výcviku pochopitelně není cvičení, kde by vám instruktoři prostřelili jednu z končetin, ale jako nově zrození upíři jste pobízeni k tomu hledat a testovat hranice svého těla.

Nedlouho po tom, co jsem se stal součástí KREV, jsme s dalšími nováčky hráli upíří ruletu (její obměna oproti té lidské spočívá v tom, že nechybí ani jeden náboj, takže výstřel je jistý vždy). Nejhorší věc, která mohla padnout, byla rána mezi oči, protože ta by nás na čtyřiadvacet hodin vyřadila z výcviku, a to by v sobě zahrnovalo spoustu vysvětlování. Tahle možnost v nás navíc probouzela strach, že by tvrzení našich instruktorů nemusela být pravdivá a my bychom mohli zemřít. Pár týdnů po tom, co většina z nás vědomě ukončila svůj život s minimem šancí na přežití, nám smrt připadala překvapivě děsivá.  

I tak jsme ovšem hráli. A nejsem na to nijak zvlášť pyšný.

Zpětně si dokážu vybavit, že kulka v plicích byla přinejmenším krajně znepokojivá.

Projedu kolem centrální banky a odbočím k nádraží. Zaparkuju nedaleko jednoho z bočních vchodů a vypnu motor, načež se natáhnu dozadu, kde se na zemi mezi prázdnými lahvemi povaluje kšiltovka. Je silně cítit potem, ale nasadím si ji. Bundu s nápisem KREV sundám a rukávy protáhnu dovnitř, takže se její barva změní na obyčejnou hnědou. Žádný potisk. To je poprvé, co dokážu oboustranné využití oblečení náležitě ocenit.

Svůj nůž jsem musel odevzdat Dariovi a nevím, kde je mu konec. Mám ale vystřelovací nůž, který patřil Beatrice, a přesně dvě pistole, což není nejhorší možná výchozí pozice. Jednu z nich schovám za opasek kalhot.

A pak… musím ve vteřině rozhodnout, jestli vezmu Wyatta s sebou, nebo jestli ho nechám v autě. Obojí je risk. Pokud nás někdo sledoval, je to z mojí strany jako odsouzení k tomu, aby ho dopadli. Nicméně kdyby šel se mnou, zcela určitě by vzbudil nežádoucí pozornost. Wyatt Wolkov je nejenom jméno, které rezonuje, ale také chodící reklama. Lidé ho považují za celebritu a je téměř jisté, že by ho někdo poznal. Obzvlášť vezmu-li v potaz, že poutá pozornost už jen těmi bosými chodidly od krve.

Šance, že nás nikdo nesledoval, je vyšší než šance, že by Wyatta nikdo nepoznal.

Nakloním se k němu, velmi jemně mu položím ruku na rameno – znovu zamručí – a slíbím, že se brzy vrátím.

Musím spoléhat na jeho schopnost zachovat klidnou hlavu, pokud se probudí a nenajde mě tady. Téměř až násilně v sobě potlačím všechno lidské a vystoupím. Potom zamknu auto a s kšiltovkou staženou hluboko do čela zamířím dovnitř nádražní budovy. Všude je překvapivě dost lidí, vráží do mě a především mluví, mluví tak nahlas! Doléhají ke mně útržky jejich příběhů.

Podvědomě se snažím zachytit jakoukoli zmínku o tom, co se stalo ve Wolkov sídle, ale na to je pochopitelně ještě brzy. Šance, že už někdo něco ví, je mizivá.

Spěchám, a jelikož tady spěchá každý, nebudím žádné podezření. Jeden z členů místní ochranky si kupuje hotdog. Z dálky slyším skřípění brzd, když se k nástupišti blíží vlak.

Vejdu do nádražního prostoru, kde jsou skříňky určené pro zavazadla. Zastavím na konci uličky a s rukou položenou na zámku číslo 376 čekám, jestli ke mně nedolehnou zvuky, které se okolnímu ruchu nějakým způsobem vymykají. Zaslechnu ale pouze nedalekou hádku mezi mužem a ženou.

Nakonec uběhne vteřina, dvě, a nic se nestane. Zadám sedmimístný kód a otevřu skříňku, ve které je jediné zavazadlo. Velký černý batoh, pro člověka možná těžký, ale já jeho váhu téměř nepocítím. Přesto nejsem klidný, že ho mám u sebe. A nejsem ani neklidný.

Emoce jsou nedosažitelný luxus. Takže přehodím batoh přes rameno a rozejdu se davem zpátky k autu. Pohled klopím k zemi a spíš periferně vnímám lidi, vyhodnocuju jednotlivce, jestli se nejedná o potencionální hrozby.

Auto je zaparkované, kde jsem ho nechal, a Wyatt leží na předním sedadle. Když nastoupím a zabouchnu, zvuk okolního světa se ztlumí. Podle Wyattova dechu poznám, že je vzhůru, i srdce mu buší o poznání rychleji. Ale nic neříká, tak mu dopřeju čas.

Rozepnu batoh a zběžně si prohlédnu, co je uvnitř, přestože vím naprosto přesně, v jakém pořadí byly jednotlivé věci naskládány na sebe. Nahoře je z praktických důvodů umístěná lékárnička a náhradní náboje, zatímco oblečení je úplně vespod, tvořené ze dvou balíčků – jeden pro mě a jeden pro Wyatta. Nepředpokládal jsem, že něco z toho někdy využiju, ale teď je nutné, abych se přizpůsobil situaci.

Smýšlet o sobě pouze jako o reakci na dané události. To nás učil Darius.

Vytáhnu obyčejné tmavě modré tenisky a spolu s oblečením je podám Wyattovi, balíček zašustí. Wyatt mě teprve teď odmění nejistým pohledem zlatavých očí, ve kterých má vepsanou otázku. Ale všechno si vezme.

„Převleč se a nasaď si kapuci. Ošetřím tě, až budeme na bezpečnějším místě,“ řeknu a batoh položím na zadní sedadla. S tím se rozjedu pryč a nezapomínám co chvíli kontrolovat zpětná zrcátka, jestli nás někdo nesleduje. Ale řekl bych, že máme štěstí.

Wyatt se mlčky převleče, a když si natahuje ponožky, kouše se do rtu. Dokonce sykne. Poznám, že ho to bolí, nicméně nahlas nijak neprotestuje. Prostě to udělá. Stejně jako mi dovolí vyhodit oblečení, které měl na sobě, do jednoho z košů, u kterého přibrzdím.

Pochopitelně není nutné nic z toho vyhazovat. Upíři nejsou policejní psi a šance, že nás najdou díky tričku a teplákům, je téměř mizivá. I tak jsem si ale jistý, že si Wyatt nebude chtít nechávat nic, co by mu mohlo byť třeba jenom náznakem připomínat, kolik toho ztratil.

Sjedu do podzemního parkoviště, pokynu Wyattovi, aby vystoupil, a sám udělám totéž. Černý batoh nesu podél těla. Jdeme klidně, Wyatt došlapuje opatrně a naše kroky se rozléhají kolem. Vybírám cestu, kde se vyhneme dosahu kamer. Zastavím u modrého Volkswagenu Taigo a z boční kapsy batohu vytáhnu klíče.

„Nastup si, prosím,“ pobídnu Wyatta. A jestli předtím na parkovišti u baru váhal, tentokrát automaticky vklouzne na sedadlo spolujezdce a začne se připoutávat.

Auto voní novotou a má automatickou převodovku. Nejen to. Kufr v sobě ukrývá celou řadu důležitých a potřebných věcí, podobně jako batoh.

Jakmile nastartuju a rozjedu se pryč, uvědomím si přechod mezi nocí a ránem, pomalu přicházející šero, kdy nebe získává tmavě šedou barvu a postupně se prokouše všemi odstíny až do nepříjemného světla. Ve dne je všechno viditelnější, což pro nás není dobré. Wyatt navíc potřebuje ošetřit a umýt se. Sprcha by ostatně neuškodila ani jednomu z nás.

Zajedu prsty k potrhaným kalhotám a ohmatám si ránu. Zatahuje se, jako kdyby nějaká neviditelná ruka tlačila kůži k sobě.

„Wyatte,“ začnu, zatímco projíždíme městem – a tentokrát není nic, pro co bychom se mohli později vracet, což v sobě nese jistou fatalitu – nicméně si nejsem jistý, jak bych měl pokračovat. Zůstanu tedy pouze u jeho jména a on mlčí, ruce vražené v kapsách černé mikiny, která působí, jako kdyby pocházela z obchodu, kam se narychlo ušité oblečení dováží z Číny. Vůbec poprvé ho vidím v něčem obyčejném a levném.

Chtěl bych vědět, co se mu honí hlavou, ale to počká. Na pomyslném seznamu věcí, které musím udělat, je nejpodstatnější vzít ho aspoň na chvíli do bezpečí. Jeho tep navíc ani náznakem neprozrazuje, že by se po tom všem, co jsme tuto noc prožili, v mojí společnosti bál. A dýchá klidně, odevzdaně.

Navíc, co přesně bych měl říct? Nějakou hloupou lidskou utěšující frázi? Po tom, kolik toho ztratil? Ale nakonec se pochopitelně stejně neudržím a potřeba utěšit ho převáží, tak pronesu: „Bude to v pořádku.“ Aniž bych věděl co. On? My dva? Jeho život?

V tichém autě zní moje slova hloupě a Wyatt neodpoví.

***

Recepční motelu U Dannyho, asi pětadvacetiletý muž, dlouho pozoruje nápis Nirvana na mikině, kterou jsem na sebe hodil teprve před chvílí. „Stará dobrá klasika,“ poznamená bodře. To, že jsem upír, nechá bez komentáře. Možná nejsem první, kterého v životě viděl, nebo jde o to divné matné světlo staré zářivky nad hlavou, ve kterém by každý působil bledší. Nebo je zhulený. „Bude to teda jeden pokoj pro vás a pro vašeho…“ Významně se odmlčí a pohlédne na Wyatta, který upírá pohled ke koberci, jako kdyby ho ze všeho nejvíc zajímaly zašmodrchané třásně.

Z balíčku odpočítám příslušné bankovky a posunu je po pultu. „Kluk je můj synovec,“ řeknu taky bodře a především si dávám záležet, aby moje prohlášení neznělo nijak zvlášť věrohodně. Doufám, že recepční bude automaticky předpokládat, že je Wyatt v tom svém laciném oblečení jeden z chlapců, které si člověk může za jistou částku odvést na pokoj, aby ho uspokojili.

„Jaaasně, synovec,“ přikývne recepční a nijak se neobtěžuje skrýt pobavení. Dokonce si při pohledu na Wyatta nevědomky olízne rty a já bych byl schopný zlomit mu vaz se stejnou lehkostí jako obyčejnou tužku, která se povaluje na oprýskaném pultu. Jedno jediné křupnutí. Nejsem krvežíznivý, ale potřeba ochránit Wyatta je tak silná.

Čekám, až dostanu klíče, a přitom poslouchám dohadování postaršího manželského páru v patře. Muž si chtěl jít uprostřed noci zakouřit, ale žena mu nenechala žádné cigarety. A o několik pokojů dál mají dvě ženy sex.

Na parkovišti je klid. Sotva znatelně se napnu, když u cesty přibrzdí auto, ale řidič si jenom potřebuje odskočit.

„Tak prosím.“ Cinknutí klíčů, které mi recepční podává, je hlasité. Vidím odlepující se číslo patnáct.

Přikývnu a pokynu Wyattovi, aby šel ven – přidržím mu dveře, což by se z pohledu nezaujatého člověka dalo vykládat jako důvěrné gesto – načež po jeho boku zamířím k našemu pokoji. Touhle dobou je chladno, všimnu si, že Wyatt mimoděk strčí ruce do kapes. Mlčíme a naše kroky duní na kovových schodech. Na jednom z balkónů postává starý muž a kouří, nejspíš nějaké cigarety přece jen našel.

Odemknu a tentokrát jsem to já, kdo vejde jako první. Vidím dobře i v šeru, ale Wyatt ne, tak zmáčknu vypínač a světlo ozáří seprané povlečení manželské postele, obyčejnou dřevěnou skříň a židli u psacího stolu. Na posteli leží dva ručníky, na pohled čisté, ale jsou cítit zatuchlinou stejně jako všechno ostatní.

Zamknu za námi, otevřu skříň, nakouknu pod postel a v neposlední řadě zkontroluju koupelnu, ve které naštěstí není žádné okno, kterým by se dalo vlézt dovnitř. Odhrnu plastový závěs, který dole plesniví, a zkusím zapnout vodu – po chvíli začne téct teplá.

Tohle musí stačit.

Když se vrátím do pokoje, Wyatt sedí na posteli a ruce má v klíně. Skoro až netečně kouká někam před sebe. Po tom všem, co prožil, je to logický stav, ale stejně mě jeho výraz znejistí víc, než bych čekal. Předtím jsem si neuvědomil, jak velký zásah pro něj může být pohled na někoho mrtvého a jak hrůzný musel zažívat strach. Možná jsem přece jen podcenil situaci. Wyatt je pravděpodobně v šoku a jeho mozek se urputně snaží všechno zpracovat a především se s tím nějak vyrovnat a přijmout nastalou situaci, že jsme na útěku.

Pochopitelně si ani není jistý, jestli mi může věřit. To zaváhání, když jsem mu řekl, aby nastoupil do kradeného auta u baru, bylo téměř hmatatelné.

Z batohu vytáhnu cestovní lékárničku a kleknu si před něj. Zeptám se, jestli můžu, a on přikývne, tak mu velmi opatrně vyzuju boty a stáhnu ponožky – pravá je od krve. Donesu mokrý hadřík a očistím mu chodidla. Jednou jedinkrát sebou trochu trhne, ale jinak na sobě nedá nic znát, všechnu bolest nechá v sobě. Aspoň prozatím. S bolestí je to tak, že nakonec vždycky prosákne.

V průběhu tréninku jsem si díky KREV osvojil celou řadu více či méně užitečných dovedností včetně ošetřování lidí, a to od těch nejlehčích zranění po méně komplikované operace a chirurgické zákroky.

Upíři během šesti let, které tráví zdokonalováním a objevováním schopností, netuší, kam budou na konci přiděleni a jaké bude jejich zaměření. Samozřejmě máme všichni jisté vlohy a byla doba, kdy Darius doufal, nebo možná dokonce předpokládal, že se stanu jeho kolegou v rámci výcviku nově příchozích.

Jsou to abstraktní vzpomínky a zpětně nemají žádný význam. Netruchlím po nich. Navzdory těžkosti momentální situace věřím, že jsem přesně tam, kde bych měl být. V pokleku, v zaplivaném motelu u dálnice, zatímco jemně držím Wyattovo chodidlo a vytahuju mu střep.

Sáhnu pro dezinfekci a ránu vyčistím. Není hluboká, ale přesto ji omotám obvazem, aby se dovnitř nedostala žádná infekce. Potom zkontroluju druhé chodidlo a naznačím Wyattovi, že je hotovo.

„Půjdu se osprchovat, ale nechám otevřeno, dobře?“ pronesu napůl váhavě, jako kdybych mu snad dával možnost, aby cokoli namítnul. Ale proč?

Jenom znovu přikývne.

Odejdu do koupelny, kde na mě v odrazu zírá můj bledý obličej. Ve světle zářivky nad umyvadlem mám snad ještě šedivější a mrtvolnější barvu než obvykle. I oči jsou šedé, ale možná, že kdybych se podíval hodně zblízka, viděl bych slabé zelené žilkování. V bezpečí se necítím, ale Wyattova přítomnost je chlácholivá.

Stáhnu oblečení, pistoli nechám na dosah ruky a v horké vodě ze sebe vydrbu pozůstatky noci. Rána na stehnu už prakticky neexistuje. Tam, kde byla ještě před několika hodinami díra po kulce, je jenom obyčejná modřina.

Umyju se rychle a účelně, a když vypnu sprchu, slyším Wyattovo tiché oddechování. A doba mezi jednotlivými nádechy je delší. Takže usnul.

Hodím na sebe čisté oblečení a svoji Nirvana mikinu. V batohu je i obyčejná trochu odrbaná kšiltovka neutrální béžové barvy. Lepší než ta, kterou jsem našel v kradeném autě. Přehazuju ji v ruce, ale pak ji položím na stolek. Později se bude hodit.

Jednou jsem četl zajímavý článek ohledně upírství, jehož autor ovšem dělal tu chybu, že poukazoval na samé výhody a kompletně opomenul nevýhody. A zrovna teď je pro mě poměrně velká nevýhoda, že ať bych se snažil jakkoli, to, kdo jsem, je těžké zamaskovat.

Když pominu, že záměrné skrývání upírství je za normálních okolností trestné, v podstatě nemá ani cenu se o to pokoušet. Barva na moje šedé vlasy nechytne, nemůžu tak měnit jejich odstín. Podobné je to i s kontaktními čočkami – oči upírů je nesnesou. Pokud bych si je nasadil, během několika minut se rozpustí. Na to, proč se to děje, stále ještě neexistuje uspokojivá odpověď.

Nanejvýš bych si tedy mohl podmalovat oči černou linkou, případně si pořídit paruku a předstírat, že jsem obzvlášť bledý jedinec. Šance, že by tomu někdo uvěřil, je ovšem mizivá. Ne každý, koho potkám, bude zkouřený recepční uprostřed noci.

Zbraň opět zastrčím za pásek kalhot, přestože pouzdro na stehně by mi bylo mnohem příjemnější. Je to z mojí strany alespoň částečná snaha eliminovat nechtěnou pozornost.

Potom dojdu k posteli, kde leží Wyatt, schoulený do klubíčka, a ruce svírá v pěst. Oči mu pod víčky divoce jezdí, takže se mu nejspíš něco zdá. Možná bude mít příliš živé sny. Já snil naposledy během Samotky, ačkoli to byly spíš halucinace.

Sáhnu pro deku a přikryju ho. Odolám nutkání pohladit ho.

V batohu najdu záložní mobil a vytočím číslo, které mám vypálené v paměti. Ozve se zvonění, které vzápětí přepne v odosobněný hlas. „Identifikujte se, prosím.“

„310374, Isaac Sydney.“

„Potvrzuji, číslo 310374. Voláte na linku určenou pro případy nouze. Co pro vás mohu udělat? Je situace, ve které se nacházíte, život ohrožující?“

V mysli si procházím jednotlivé instruktory, s nimiž bych mohl chtít spojit, nicméně je téměř až ironické, že jediný, kým jsem si byl dlouho doopravdy jistý, je Darius. Proto krátké zaváhání, než se rozhodnu vyžádat si jednoho z členů rady – a ne, neznám všechny, vlastně ani nevím, kolik jich je. To je informace, kterou si KREV dobře střeží jak před veřejností, tak před svými upíry. Až do včerejšího večera jsem měl za to, že jde o velmi bezpečný systém.

Při pohledu na spícího Wyatta si vzpomenu na benefici, které se účastnil v Zrcadlovém mrakodrapu. Mluvil během ní s mužem, jehož považoval za dlouholetého a důvěrného přítele svého otce. Proto řeknu: „Přepojte mě na Trenta Mosse.“

„Rozumím, číslo 310374. Můžu vás přepojit na kontrolorku Dolores Va–“

„Trenta Mosse.“

Ticho na druhé straně trvá jeden nádech, a kdybych byl člověk, nejspíš bych to vůbec nepostřehl. „Přepojuji vás na kontrolora Trenta Mosse,“ řekne hlas a vystřídá ho další vyzvánění. Stačím dojít k oknu a skrze žaluzie vyhlédnu ven na poloprázdné parkoviště. Lidé z vedlejších pokojů spolu mluví, pouští si písničky, mlátí věcmi. Nechám k sobě proniknout každý jeden zvuk, abych se ujistil, že se nic z toho netýká událostí, před kterými jsme s Wyattem utekli, a pak se najednou všechny zvuky utlumí, když na druhém konci telefonu promluví Trent – rozespalý, starostlivý.

„Trent Moss u telefonu.“ A zcela patrné zaváhání: „Číslo 310374?“

Něco v jeho hlase mi napoví, že si není jistý. Tím, že volám opravdu já a možná i mojí loajalitou. Z toho usoudím, že je s celou situací obeznámený, a můžu jenom doufat, že stojíme na stejné straně.

Sevřu mobil pevněji. Tohle je opravdu nežádoucí situace. „Dnes v noci došlo k útoku na dům Wilhelma Wolkova. Je mrtvý. Za útokem stálo několik upírů, které vedl Darius Crosby. Přítomná byla i Beatrice Reidová, Elena Levová, Mikael Rozotov a další dva upíři, které neznám.“ Pauza. „Ale to už pravděpodobně víte.“

Židle na druhém konci telefonu zaskřípe, když Trent vstane. Nejspíš přechází po místnosti. „Jsme si toho vědomi díky policejnímu hlášení. A Darius Crosby je už dva dny nezvěstný. Netušili jsme, jak daleko celé spiknutí sahá. Ten chlapec… je naživu?“

Ten chlapec spí a rty má mírně pootevřené.

„Ano.“

„S vámi?“ Trent zní nadějeplně. Lidé složitě skrývají emoce, ale skoro bych řekl, že jeho reakce je upřímná. Nejsem si ovšem jistý, jestli se to týká přímo Wyatta. KREV je totiž na Wolkovových značně závislá. Je veřejné tajemství, že novorození upíři automaticky mizí ze sociální sítě OnLife. Jejich fotografie, zprávy, statusy, cokoli, co kdy bylo možné dohledat. Proto nemusel Wilhelm Wolkov na rozdíl od většiny ostatních smrtelníků čekat kdovíjak dlouho, až mu bude nějaký upír přidělený.

A pak je tu samozřejmě ta další věc, ona choulostivá záležitost.

Dojde mi, že mlčím nezvykle dlouho, proto rychle odvětím: „Ano.“

„Výborně. Sdělte mi svoji polohu a já neprodleně sestavím tým, aby vás vyzvedl.“

Kdy přesně jsem se rozhodl?

Když upíři vtrhli do Wolkov sídla a já si uvědomil, že není možné odhadnout, kdo stojí na jaké straně, protože, buďme upřímní, strany se dají měnit stejně rychle, jako když člověk otáčí minci mezi prsty. Obzvlášť jde-li o rodiny upírů a ve hře je riziko, že by je někdo mohl násilím a bez jejich souhlasu zkoumat v rámci vyššího dobra, kterým bývá nezřídka omlouvaná kdejaká zrůdnost. Zároveň je nutné vzít v potaz samotný fakt – další veřejné tajemství – že mnohým upírům se dohled KREV nelíbí, a kdyby měli na výběr, dost možná by využili šance celý systém zvrátit. Ať už z nelibosti sloužit sto let vládě a přijít tak o blízkost přeživších příbuzných, anebo z pocitu vlastní důležitosti, že upíři jsou další vývojovou fází člověka a jako takoví bychom měli vládnout. Na internetu doteď koluje petice za odpuštění služby těm upírům, kteří si upírství nevybrali, ale byli k němu donuceni někým ze svého okolí – tj. byli násilím přinuceni požít krev a následně zavražděni. Jenomže je těžké posoudit případ od případu. Teoreticky bych taky mohl tvrdit, že mě k tomu někdo přinutil, když žádní svědci nepřežili.

Ale abych se vrátil k ústřední myšlence: Možná jsem se rozhodl už ve chvíli, kdy jsem Wyatta poprvé potkal a ucítil plíživou horkost, něco tak intenzivního a lidského, co se nepodobalo žádné emoci, se kterou jsem se doposud setkal, ať už jako člověk, anebo upír.

Nakonec na tom možná nezáleží. Můžu pouze doufat, že toho rozhodnutí později nebudu litovat. Ne kvůli tomu, jakou zodpovědnost beru na svoje bedra, jako spíš kdyby se ukázalo, že nejsem schopný ho ochránit.

„Nesdělím vám svoji polohu,“ řeknu a můj hlas zhrubne. „Jistě si uvědomujete vážnost celé situace. Nemůžu věřit vašim lidem. Stejně jako já nemáte tušení, kolik upírů chce Wyatta Wolkova vidět mrtvého – a kolik z nich nechce, ale pokud by ta situace nastala, nemuseli by váhat. Ne kvůli tomu, že je pro mnohé z nich Darius rozený vůdce, ale protože bude prostě příliš lákavé stisknout spoušť, až se zeptají sami sebe, jestli Wyatt Wolkov opravdu představuje hrozbu. Pak se nabízí otázka… Budou ho chtít zabít kvůli lidskosti, kterou v sobě stále ještě mají, nebo právě proto, že jsou upíři?“

Na druhém konci je ticho, Trent přestal přecházet po místnosti. Když promluví, do jeho hlasu prosákne hluboká únava, až mě napadne, kolik toho doopravdy ví. O upířím genu. O riziku, jaké Darius představuje. „Myslíte, že je ve vašich silách ochránit ho?“

Co bych měl odpovědět? Že doufám? Ano, snad jsem schopný. Ale to by ze mě nakonec taky mluvila lidskost. „Naše šance momentálně dosahují nějakých sedmdesáti procent. Nicméně jistě je vaše otázka osobnější…“ Přešlápnu a dojdu k židli, na kterou se posadím, aniž by mi doopravdy vadilo stát.

Začíná pršet. Do parapetu, na asfalt a na kapoty aut dopadají těžké kapky vody.

„Jsem připravený položit za něj život,“ řeknu tiše. „A to musí něco znamenat.“

„Rozumím,“ pronese Trent rozvážně. Ale opravdu rozumí? Citům, které k Wyattovi chovám? Tomu rozporu? Celé té šílené situaci? „Budete potřebovat krev,“ upozorní mě celkem prakticky. „Zařídím, aby vám k ní umožnili přístup v každé nemocnici, kde se prokážete svým identifikačním číslem.“

„Díky.“

„Spoléhám na vás. Ochrana Wyatta Wolkova je nejvyšší priorita.“

Přikývnu, přestože to nemůže vidět. „Brzy se ozvu,“ oznámím strojeně a s tím zavěsím. Pak otevřu zadní kryt telefonu, vytáhnu jednorázovou SIM kartu a rozlomím ji. Čistě pro jistotu.

Žaluziemi se dovnitř dere světlo a někdo o pár pokojů dál nadává na ten zkurvený déšť.

Chvíli nehybně sedím, rovnám a třídím si informace, než z batohu vytáhnu menší chladicí box, kde jsou dva půllitrové sáčky krve A+. Po krátké úvaze se rozhodnu vypít 300 mililitrů, což je méně, než na co jsem byl poslední dobou zvyklý. Krev je studená a hutná a moje tělo po ní baží. Už po pár doušcích cítím, jak se mi zostřují smysly, jak okolní zvuky zesilují a já se v nich zvládám snáz orientovat, jak potřeba poklepávat nohou částečně ustupuje do pozadí a jak jsem schopný odolat mnohem větší potřebě, a tedy lehnout si k Wyattovi, který sebou ve spánku škubne – možná má noční můru – a hladit ho po vlasech, konejšit ho a objímat.

Pevně sevřu opěrky židle a nehty udělám nevědomky do jedné z nich rýhu.

Zatímco dál ucucávám krev, zvažuju naše možnosti a vymýšlím strategii, měním ji podle toho, co mě naučil Darius, a znovu se od jeho učení odkláním.

Uběhne hodina. Dvě. A nejvyšší priorita stále spí.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám Isaacova první kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
4. 12. 2023 17:27

Je moc fajn videt do hlavy naseho pana upira.Jsem zvedava co je ceka.Tesim se na to.A budu prozivat s nima drama.