Szabi

Střez se ďábla, který lační po tvojí krvi – stojí na jednom z billboardů, které míjíme. Jako podklad slouží obrázek obyčejného venkovského kostela a celý výjev působí podivně mdle.

Pochopitelně není překvapením, že jsou to převážně věřící, kteří mají s upírstvím problém, protože si podle nich zahrává s přirozeným řádem a narušuje ho. A jakmile jde něco proti přirozenému řádu, není to v souladu s přáním samotného Boha.

Než jsem se stal upírem, nijak zvlášť jsem si neuvědomoval, že různé skupiny lidí přistupují k upírství kolikrát až ryze odlišně. Od kultu naprostých uctívačů, kteří nás vnímají jako nadřazenou rasu, až po ty, kteří hledají inspiraci v tradičním slovesném pojetí a nejraději by nás viděli nabodnuté na kůlu.

Po několika kilometrech mineme další billboard s podobným nápisem a obrázkem kostela, akorát je posprejovaný, a zlověstný černý nápis hlásá – Budoucnost patří upírům. Celý výjev je ovšem zpola zakrytý velkým poutačem, který zve na ta nejkřupavější křidýlka do KFC.

Tak jako zhruba tisíckrát předtím nenápadně zkontroluju Wyatta, který se opírá o okýnko a kouká ven. Od chvíle, co jsme vyjeli, prakticky nepromluvil. Rukávy mikiny má stažené přes dlaně, ale nepředpokládám, že by mu byla zima. Spíš se tak podivně choulí do sebe, jako kdyby se chtěl schovat.

Pokaždé chci něco říct, ale pak si to rozmyslím. Mám pocit, že je lepší dopřát mu prostor. Protože to, že nemluví, značí v jeho případě téměř vždy hluboké přemýšlení.

A opravdu, po několika dalších kilometrech se narovná. Přestože držením těla vyjadřuje nejistotu, hlas se mu ani trochu netřese, když rozvážně řekne: „Potřebuju se na něco zeptat a je v pořádku říct mi pravdu, i když by se mi třeba nemusela líbit.“

Na silnici jsou výmoly, tak zpomalím, a aniž bych na Wyatta pohlédl, vřele odvětím: „Můžeš se zeptat na cokoli.“

Poposedne a chvíli si hraje s pásem, poklepává o něj prsty, jako kdyby to byl on, kdo má ADHD. „Už nějakou dobu nad tím přemýšlím. Kdy ses rozhodl, že mě zachráníš?“

Čekal jsem ledacos, samozřejmě, ale tohle mě trochu překvapí, protože za tím tuším nějaký háček. „Nejsem si jistý, jestli ti rozumím,“ přiznám. „Nerozhodl jsem se. Prostě to bylo celou dobu jasné.“

Venku pomalu padá šero a na obzoru se rýsují červánky. Napadne mě bláznivá představa, že kdybych opravdu byl jedním z upírů, jaké znají lidé z literatury, touhle dobou bych pravděpodobně vylézal z rakve. Což je mimochodem dost klaustrofobická představa.

„I ve chvíli, kdy jsi byl na Dariově straně?“ naváže Wyatt opatrně. „Ještě předtím, než jsme s ním nasedli do auta?“

Připadá mi, že se chce ve skutečnosti zeptat, jestli mi po tom všem může věřit.

„Wyatte, já přece nikdy nebyl na Dariově straně,“ odpovím. Pokud bych byl člověk, možná bych pocítil osten zklamání, že to vůbec může zvažovat. Ale já nejsem člověk a jeho pochybnosti jsou vzhledem k okolnostem logické. „Jenom jsem to předstíral, protože mi připadalo, že ti to zaručuje největší šanci přežít. Nedostali bychom se z domu, když nás obklíčili. Darius je na přímý boj opravdu silný soupeř, měl bych co dělat, i kdybychom stáli jeden na jednoho.“ A ani tak nevím, zda bych dokázal vyhrát. Ačkoli upíři s přibývajícím věkem nesílí, získávají zkušenosti a Darius netrénoval nově zrozené upíry, protože by byl průměrný. Musel si tu práci zasloužit. Kdybychom stáli proti sobě, hrálo by v tom roli tolik proměnných a především naše vůle – jeho bojovat o budoucnost svojí rodiny, moje bojovat o Wyattův život. „Ale takhle, vzhledem k přítomnosti dalších upírů, jsem prostě nemohl riskovat. Složili by mě a tebe by pravděpodobně zabili, aniž by se nad tím kdokoli z nich zamyslel. Potřeboval jsem, aby se rozdělili. A přiznávám, v tu chvíli jsem částečně spoléhal na společnou minulost, kdy jsme já a Darius… Hrálo v můj prospěch, že byla doba, kdy jsme k sobě chovali důvěru. Takže se omlouvám, pořád si nejsem jistý, jestli rozumím tvojí otázce.“

Až na to, že jí rozumím, alespoň částečně. Neznám pochopitelně přesné znění, ale možná by se dala formulovat jako: Opravdu jsi mě zachránil, protože ti na mně záleží, Isaacu? Nelituješ toho? Nebo to alespoň předpokládám. Wyatt je nesmírně komplikovaná osobnost.

„Já jen…“ začne a mírně krčí nos. „Podívej se na to z mého pohledu. Moc toho o tobě nevím. Nemám ponětí, jestli existuje někdo, pro koho bys obětoval cokoli. A co si budeme, Darius měl pravdu. Obě firmy v mých rukách, to pro mě prostě nevypadá úplně dobře. Takže to, že by ses rozhodl přidat na jeho stranu, není zase tak šílené.“ Tady někde mě napadne, že nejšílenější na tom všem je klid toho prohlášení, kdy v podstatě říká, že by měl pro takové jednání pochopení. Následně s mírnými rozpaky dodá: „A pak samozřejmě ta věc v autě.“

Jsme teď nedaleko sjezdu z dálnice, takže míjíme poměrně dost aut. Tentokrát ovšem nespěcháme, protože nechceme přitáhnout nechtěnou pozornost. A čas přitom běží, uvědomuju si každou minutu a hádám, jestli už je Darius touhle dobou při sobě a plánuje proti nám další kroky. Zároveň si vzpomenu na důvěrná gesta, která jsme si navzájem projevovali – jako dávní milenci, kterými vlastně jsme – přímo před Wyattovýma očima.

Nejsem za to rád.

„Myslíš moji projevenou náklonnost?“ zeptám se. „To byla jenom součást hry.“ Navzdory tomu, kolik složitých cvičení a zkoušek jsem během tréninku podstoupil, tahle byla vůbec nejtěžší. Nejenom předstírání lhostejnosti vůči Wyattovi, ale naopak i předstírané city vůči Dariovi. Ucítím lítost a je překvapivě hutná, hutnější než zteplalá krev.

Wyatt pomalu zakroutí hlavou. „Ne, myslím to tak, že jsi mu vzal zbraň a zachránil mě až ve chvíli, kdy udělal chybu. Ty přece víš, že evidentně neměl žádný plán, jak tě z toho dostat. Nemohl tě metaforicky zabít, aniž bys ztratil přístup ke krvi. A nemohl udělat ani nic jiného, aby na tebe nepadlo podezření. A sotva to řekl, vzal jsi mu zbraň a zastřelil ho. Takže si říkám, kdyby nějaký plán měl, kdyby zněl dobře a věrohodně, kde bych teď asi byl.“ Znovu vyhlédne z okýnka, a jak se stmívá, vidím jeho obličej v odraze. Nadechne se, trochu roztřeseně. „Isaacu, jestli jsi mě zachránil jenom proto, že jsi měl pocit, že jsem pro tebe nejlepší varianta, jak se z toho dostat, je to v pořádku. Já to upřímně dokážu pochopit. Přece jen… jsem hrozba.“ Poslední slovo vydechne.

Zmate, zarazí a překvapí mě tolik věcí zároveň. Jak dospěle a s jakou jistotou reflektuje celou situaci i jak mi během vteřiny dokáže odpustit. Takže je to všechno ještě šílenější, než jsem si myslel, a mám co dělat, abych se soustředil a vnímal svět kolem jako doposud, když se právě teď veškerá moje pozornost stáčí k němu.

Odbočím na kamenitou cestu, auto najede do výmolu a trochu nadskočí. Zastavím, zatáhnu ruční brzdu a natočím se celým tělem k Wyattovi. Nevím, jestli mám zelené oči. Nemyslím si to. Přestože jsou moje city silné, stále se nacházíme v nebezpečí a zelená znamená polevit v ostražitosti. I tak ale cítím, jak něco ve mně hoří. „Nejsi hrozba,“ oznámím rázně. „Mohl bys být. A v tom je velký rozdíl. Wyatte, i kdyby měl Darius neprůstřelný plán, jak mě z toho dostat, a i kdybych k tobě nechoval žádné city, nemohl bych jenom tak přihlížet, jak zabije nevinného člověka – navíc člověka, kterému jsem se zavázal, že ho ochráním. Řekl jsi, že nemáš ponětí, jestli existuje někdo, pro koho bych obětoval všechno. Moje odpověď je: existuje. Sedí se mnou v autě.“

Wyatt opět nějakou dobu mlčí a je skoro hmatatelné, jak se mu hlavou míhají myšlenky, jedna za druhou. Ale jeho srdce při mém prohlášení trochu zrychlilo. „Je to, jak jsi řekl,“ pronese (pevně a smířlivě). „Ty máš jen mě a já mám jen tebe.“

Přikývnu a dovolím si krátké zaváhání. „Můžu udělat něco pro to, abys mi důvěřoval?“

Wyatt pohlédne na svoje ruce, přes které už má zase přetažené rukávy. „Nemusíš dělat nic, abych ti důvěřoval,“ zamumlá.

Venku se šero pozvolna mění ve tmu, ale na obloze nejsou vidět žádné hvězdy. Je zatažená smogem. Dovolím si dopřát nám pár minut zdánlivého klidu, kdy prostě jenom naslouchám zvukům přírody a tichému motoru. Naše mlčení tentokrát není nepříjemné jako spíš sdílné. Napadne mě, že Wyatt jako člověk navzdory svojí komplikované povaze dost možná potřebuje víc prostých a přímých ujištění. Obzvlášť po tom, co ho potkalo.

Pomalu vycouvám na silnici, projedu křižovatkou, která se napojuje na dálnici vedoucí zpátky k městu, a pokračuju dál. Dál od všeho. Mineme další ceduli, ale tentokrát nejde o žádné nápisy plné prázdných hesel – je to jenom prostá reklama lákající k McDrivu.

Uvědomím si, že Wyatt měl za celý den snad jenom dvě proteinové tyčinky. „Seženeme něco k jídlu, ano? Chceš cheeseburger?“

Přikývne a další prohlášení je zčásti povzdech. „Jo, a taky… Tohle je tak na hovno. Nejsem zvyklý dovolovat se, jestli si můžu objednat zmrzlinu.“

Rád bych mu odpověděl, že se nemusí vůbec dovolovat, ale vzhledem k situaci by to bylo poněkud diskutabilní. „Zmrzlina je rozhodně v pořádku,“ řeknu jenom. „Něco objednám. Nasaď si kapuci, prosím, a předstírej, že spíš.“

Poslechne a posune se co nejblíž k okýnku. Mikina je velká, tudíž nejde rozeznat, jestli je chlapec, nebo děvče. A rozhodně by v něm nejspíš nikdo nehledal bohatého dědice dvou velkých firem.

K McDrivu je to ještě nějakých pár minut, ale on v téhle poloze vydrží a hruď se mu pravidelně a klidně nadzvedává. Nejspíš nechce navazovat na nic z toho, co jsme si řekli. Myslím, že Wilhelm Wolkov by byl opravdu pyšný, kdyby viděl, že Wyatt svoji důvěru nerozdává, ale naopak s ní šetří, jako kdyby to byla ta nejcennější věc na světě.

U McDrivu je touhle dobou jenom pár aut a já zlehka bubnuju prsty do volantu, zatímco zvažuju tu nejlepší možnou únikovou cestu. „Už tam budeme,“ pronesu mimoděk. Nejlepší cesta, tedy v případě, že by nás obklíčili, povede přímo přes obrubník, který není nijak zvlášť vysoký. Bude to rychlá akce. A šance, že zvládnu alespoň jednomu autu prostřelit gumy, je vysoká.

Najednou jsme na řadě, takže pootevřu okýnko a objednám šest cheeseburgerů, dvoje velké hranolky, zmrzlinu a dvě lahve vody. Popojedeme a ani ne o tři minuty později mi všechno podá ženská obsluha – dostatečně otrávená ze své práce, než aby se zajímala, nakolik jsem ve srovnání s ní bledý, když se natahuju pro tašku.

„Díky,“ řeknu vesele.

Sotva vyjedu z parkoviště, položím tašku Wyattovi na klín a on do ní okamžitě zvědavě nakoukne. Je to náhlý příval energie a kapuce mu při tom pohybu sklouzne do čela, takže si ji stáhne.

„Později seženeme něco zdravějšího,“ slíbím.

Vytáhne jeden z cheeseburgerů a zaujatě ho přehazuje v ruce. Potom ho opatrně, skoro až nábožně rozbalí, nadzvedne bulku – sýr se od ní táhne – a prohlíží si, co je uvnitř. Prstem šťouchne do okurky. „Tohle by Lea asi nepotěšilo… Ještě nikdy jsem nebyl v Mekáči. Není to divné?“

Pobaveně si odfrknu, když si vzpomenu na náš rozhovor v tělocvičně, během kterého se přiznal, že jediné, co měl, byly miniburgery na nějaké společenské akci. Tuším, že s kaviárem. „Kdyby to řekl kdokoli jiný, tak ano, bylo by to na pováženou,“ souhlasím. „Ale vzhledem k tomu, že jsem měl tu možnost poznat, jak se stravuješ, tak ne. Nejsem překvapený.“

Wyatt se nejspíš rozmýšlí, jestli je zrovna teď opravdu ta správná chvíle, aby svoje stravovací návyky měnil. Svádí vnitřní boj. Nicméně nakonec mu obzvlášť hlasitě zakručí v žaludku a on se celkem ochotně zakousne do burgeru.

Nenápadně, čistě z profesionálního hlediska co chvíli zkontroluju, jak žvýká, jak mhouří oči, jak polkne a potom se zamyslí. „Tak co?“ zeptám se.

A jeho obličejem se zničehonic mihne radost. „Je to skvělý!“ pronese nadšeně. „Bože, tohle bych mohl jíst furt.“

„To by ti byli ostatní upíři určitě vděční, kdyby ses takhle odpravil sám.“

Wyatt si znovu kousne a pak si automaticky olízne prsty od omáčky, což je v kontrastu se všemi těmi společnými večeřemi a obědy, kdy velice způsobně držel příbor a krájel každé jídlo prapodivného názvu na titěrné kousky, nebo ho naopak bez zájmu posouval po talíři.

Uvědomím si, že navzdory tomu, jak je celá situace děsivá a do jaké míry je ohrožený jeho život, zažívá Wyatt zrovna teď moment, kdy je zcela svobodný. A to všechno díky obyčejnému fastfoodu, které jsou na každém rohu.

„Vsadím se, že by to byla mnohem příjemnější smrt,“ odvětí, „odpravit se burgery. Nikdo by mě nezradil ani nehonil, neproháněl mi kulku hlavou, nemučil, nevyhrožoval… Jo, to by bylo mnohem lepší.“ Sáhne pro hranolky, dvě z nich si strčí do pusy a na okamžik se zamračí.

„Je ještě něco, o čem by sis se mnou chtěl promluvit?“ zeptám se klidně.

Sní další hranolky a burger nechá na okamžik položený v klíně. „O čem přesně?“ nadhodí zaujatě, jako kdybych mu snad měl radit – podívej, tohle jsou všechna moje tajemství, můžeš se zeptat na ně.

Pokrčím rameny. „O čemkoli.“

Napadne mě, jestli tohle náhodou není ta správná doba, abych mu povyprávěl o svém životě. Vždyť co jsem mu o sobě řekl? Že mám rád medúzy.

Jenomže on pak oznámí: „Simone je pěkná kráva. Byla.“ A tím mě překvapí. Ráznost, s jakou to pronese, aniž by chtěl nějak zpochybňovat, že jsem člence ochranky, kterou znal dobrou polovinu života, přímo před jeho očima zlomil vaz. Stál v tu chvíli za mnou, ale jeho tělo sebou škublo dřív, než jeho mozek dokázal informaci o tom, co se stalo, zpracovat. Vědomí smrti přichází zřídka okamžitě.

Ke mně zatím nedolehlo vůbec. Myslel jsem, že jakmile zabiju poprvé, pocítím to hluboko v sobě, jako nesmírně hlasitou ozvěnu lidství. Ostrý vysoký hlas, který říká ne, ne, ne. Ale nic se nestalo. Měl bych být znepokojený? Bylo by to stejné, ať bych usmrtil kohokoli, nebo je to jednoduché právě z toho důvodu, že svým sobeckým rozhodnutím ohrozila Wyattův život?

Nahlas řeknu: „Takže tě nijak neznepokojilo, že jsem ji zabil.“

Wyatt vzdychne a opráší si ruce od soli, načež krátce vyhlédne do tmy. „Co čekáš, že řeknu? Kvůli ní je táta mrtvý a já skoro taky umřel. Takže… Hele, od první chvíle jsem věděl, že toho, kdo mě napadne, klidně odpráskneš. Jo, byl to šok, ale nic ti nevyčítám, jestli jde o tohle.“

Mírně se pousměju, je to ovšem takový polovičatý úsměv. Ani si nejsem jistý, jestli ho zaznamená. „Já si taky nevyčítám, že jsem ji zabil. Uvažoval jsem o tom, proč jsem nebyl schopný poznat, že zradila. Pak jsem si uvědomil, že v době, kdy jsem prověřoval ochranku, tomu ještě nic nenasvědčovalo. Musela k tomu rozhodnutí dospět teprve nedávno. Darius umí být velmi přesvědčivý.“

Wyatt znovu začne jíst a tentokrát ukusuje burger zároveň s hranolky. Nejspíš se snaží pochopit, jaký postup mu při jezení v jedoucím autě vyhovuje nejvíc. „Byla nešťastná,“ řekne mezi sousty. „Celý život. Nikdy by to nepřiznala, ale neuměla to příliš skrývat. Její teta byla hodně nemocná, nebo možná ještě je, nevím. A její otec ji moc nebral. Neustále se mu snažila dokazovat, že k něčemu je, ale vždycky pro něj byla jen holka. Chtěl syna.“

Přikývnu a tím, jak se zdá, je téma Simone uzavřeno. Pravděpodobně byla odsouzená ke smrti už v momentu, kdy ji Darius oslovil.

Přidržím volant jednou rukou a druhou sáhnu do tašky, ze které si taky vytáhnu burger. Chuťově není příliš výrazný, ale na druhou stranu máloco je. Obzvlášť pokud v tom není silná chilli omáčka, pálivé koření anebo jiné chutě, které se na pomyslné škále pohybují blízko extrému.

Jídlo mi chutná, ale když jsem se stal upírem, dlouho jsem si zvykal, jak je najednou mdlé. „Rozděláš mi vodu?“

Wyatt přikývne a podá mi ji. Při tom pohybu se o mě omylem, nebo možná naschvál, otře prsty. Nedokážu odhadnout, jestli mě tím testuje.

Napiju se a lahev mu vrátím. Držím ji za hrdlo a tentokrát se jeden druhého nedotkneme.

„Další věc, kterou bych s tebou rád probral,“ nadechne se Wyatt. Jeho srdce vynechá jeden úder, ale opět, hlas zní klidně. „Můžu ti dát pusu? Nemyslím teď, ale obecně.“

Mám za sebou šest let tréninku, několik měsíců ve službě, a stejně po jeho otázce pevně sevřu volant. Samozřejmě tomu pocitu nepropadnu úplně, protože pokud bych se nechal unést emocemi, mohl bych volant klidně i vyrvat. Ne že bych k tomu měl důvod.

Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou se nově zrozený upír začne učit ještě předtím, než mu vypadnou špičáky, aby narostly nové, je zvládání síly a vůbec získávání povědomí o jejím rozsahu. Než jsem zemřel, byl jsem spíš podprůměrný sportovec, snad i pojmenování sportovec je nadsazené. A pak jsem byl rázem schopný unést dvojnásobek svojí váhy, aniž by mi to činilo potíže.

Ale abych se vrátil k ústřední myšlence – zmínka o líbání Wyatta se mnou definitivně něco dělá, přestože se snažím držet si odstup. Rozhodnu se být upřímný. „Rád bych ti řekl, že ano, ale nehledě na to, jak je mi to příjemné, je to taky rozptylující. A já si nemůžu dovolit nechat se rozptýlit. Ani tebou. V první řadě tě musím ochránit, a jakmile budu vědět, že jsi v bezpečí… Pak ano, budeš mě moct líbat, jak budeš chtít.“

Akceptuje to s podobnou grácií, jako kdyby reagoval na informaci, že bude zanedlouho pršet. „Dobře.“ A trvá dalších pár hranolků, než nadhodí: „Co bude teď? Budeme jezdit po motelech a doufat, že nám vystačí peníze, než dopadnou Daria? Chci, abys byl ke mně naprosto upřímný. Já vím, že tvým úkolem je chránit mě, ale v tomhle jsme spolu a já chci, abys nic nezatajoval. I když třeba budou šance na přežití hodně malé.“

Zatímco mluví, dojím svůj burger a zmuchlaný obal hodím do tašky. Pociťuju právě takové uspokojení jako z misky ovesné kaše. „Pokud bychom se jenom schovávali po motelech, byla by to ta nejlepší možná verze,“ přiznám rozvážně. „Ale obávám se, že se to může zkomplikovat. Netušíme, k jakým informacím má Darius přístup ani kolik upírů je na jeho straně. Myslím, že budou předpokládat, že si netroufneme do větších hotelů. Nicméně motely mají velkou výhodu v tom, že jich je opravdu hodně, a navíc bývají anonymní. Vyhnout se tomu, aby tě někdo poznal, je zásadní.

V tuhle chvíli pro nás představuje největší problém moje potřeba pití krve. Momentálně mám k dispozici jeden sáček, což při troše štěstí vystačí na dvě dávky, nicméně brzy budu potřebovat další. A než se zeptáš – neříkej, žes nechtěl – tak ne, nemůžu si jen tak něco ulovit. Tvůj starý známý Trent Moss slíbil, že na mě v každé nemocnici v Evropě bude čekat větší zásoba, ale já si nemyslím, že si v tuhle chvíli můžeme dovolit risknout to a prostě do některé nakráčet. Darius bude něco takového předpokládat, protože nemocnice jsou ideálním místem… Navíc nejspíš tuší, že do KREV bych nešel, jelikož to je příliš velký risk. A přesto možná nebudeme mít na výběr, protože bez krve začnu ztrácet energii. Nemůžu žít z cheeseburgerů. Kdyby šlo o jednorázovou dávku, poprosil bych tebe. Ale…“ Zakroutím hlavou a víc to nerozvádím. „Pořád to zvažuju, Wyatte. Tím, co Simone udělala, jsme přišli o možnost ukrýt se v jednom ze zabezpečených bytů. Je sice nepravděpodobné, že by věděla o všech záložních plánech, ale nepravděpodobné neznamená nemožné. Snažím se zkrátka říct, že ať mě napadne cokoli, ať zkouším hrát s čímkoli, musím předpokládat, že má Darius dávno všechny informace. Protože nepředpokládat to je jako hodit si mincí.“

Po tomhle zavládne ticho. Za okny už je úplná tma, kterou občas rozetnou světla reflektorů protijedoucích aut. Není to tak, že bych jako upír přes den ztrácel sílu nebo měl potřebu vyhýbat se slunci, ale pokud na něm trávím víc času, mám pak poněkud nepříjemný stav ne nepodobný kocovině. V noci jsem klidnější.

Věřím, že jakmile jednou padne tma, spoustu věcí v sobě schová. Včetně nás.

Wyatt si prohlíží obsah tašky. „Chápu to správně, že tři byly pro tebe a tři pro mě?“

„Klidně sněz všechny. Já už jsem celkem sytý.“

Pro jeden ze zbylých burgerů sáhne, ale pak zaváhá. Možná přemýšlí, kdy se dostaneme k dalšímu jídlu a jestli je moudré si ho nešetřit. „Jak jsi říkal, že z burgerů nemůžeš být živý, tak já rozhodně ano,“ oznámí. „Už nepotřebuju jíst žádné jiné jídlo.“ Pak na mě pohlédne s mírně povytaženým obočím. „Mimochodem, nemysli si, že bych ti někdy nabídl svou krev. Já mám svou krev rád. Nechci se o ni dělit. V případě nouze hlasuju pro lovení.“

Jeho prohlášení přitáhne bizarní představu, jak se vrhám do lesa a pokouším se ulovit nějaké zvíře. I v případě, že bych takové konání z morálního hlediska neodsuzoval a zároveň mi taková představa nepřipadala krajně znepokojivá, existuje ještě jeden zcela zásadní fakt, proč to neudělám. Zvířecí krev v sobě nezahrnuje ty správné a důležité látky pro funkci našich těl jako krev lidská.

Vědci se stále přou, co je toho důvodem, nicméně v jednom ne tak dávném experimentu přišli na to, že dlouhodobé užívání zvířecí krve je podobné jako pití vody. Upír pak není dehydrovaný, ale to je všechno. Žádné další benefity.

I tak mě ovšem Wyattovo prohlášení pobaví. „Takže mě klidně zatáhneš do postele, ale pokus o moji záchranu tě nechává chladným, jestli to chápu správně.“ Možná překračuju onu hranici, na kterou jsem ho předtím upozornil, ale připadá mi, že právě teď, v tomto momentu, se hodí celou situaci odlehčit. Protože tak jak jsem ji nastínil, to pro nás opravdu nevypadá nejlépe.

„Chápeš to velice správně,“ protáhne Wyatt a zkoumavě si prohlíží napůl rozteklou zmrzlinu, snad s ještě větší fascinací než předtím burger. Pak si nabere na lžičku a olízne ji. Jeho tváří se mihne nespokojenost. „Ta zmrzlina zas takové terno není,“ postěžuje si, ale i tak jí dál, poněkud odevzdaně, jako kdyby jiné řešení než ji sníst nepřicházelo v úvahu.

„Wyatte,“ řeknu trpělivě, „napadlo tě, že kdybych opravdu nutně potřeboval krev, tak se tě nebudu ptát a prostě si kousnu?“ Moje prohlášení je částečně dvojsmysl, protože sáhnu pro lžičku a způsobně si naberu, abych taky ochutnal. Chuťově je to velmi podobné burgeru a musím souhlasit, že zmrzlině s chilli se to nemůže ani vzdáleně rovnat.

Všimnu si, že Wyatt na mě upřeně hledí, přemýšlivě a zaujatě.

Možná bych se měl stáhnout a držet se zpátky, ale to, jak se mu srdce pokaždé rozbuší, jakmile projevím laskavost nebo se snažím být vtipný, zkrátka ve chvílích, kdy mezi námi nestavím nepropustnou zeď, je krásné. A nejenom krásné, ale taky důležité pro jeho duševní zdraví. Nechci, aby se musel neustále soustředit na to, v jak hrozné situaci jsme se ocitli. Nechci, aby myslel na svého mrtvého otce, a už vůbec nechci, aby si myslel, že odteď budu už navždycky cizincem, který se k němu chová chladně.

Věnuju mu polovičatý úsměv a on mi ho oplatí. „Takže náš plán je najít další motel a strávit tam noc?“ zeptá se.

„Ano. Navíc tam budeme muset vyřešit další důležitou věc,“ oznámím, když si vzpomenu na barvu v batohu. „Už takhle budíme značnou pozornost a je opravdu nežádoucí, aby tě někdo poznal. Bylo by proto dobré změnit tvoji barvu vlasů. A taky bys měl nosit kontaktní čočky. Je to v pořádku?“ Nemyslím si, že by byl ten typ, který přehnaně dbá na svoji image, a pokud ano, tak jenom ve chvílích, kdy je k tomu veřejností donucen – například když se musí účastnit společenských akcí. I tak si ovšem nejsem jistý, jak se k tomu postaví.

„Předpokládám, že mě asi nevezmeš do nějakého vytříbeného salónu, co?“ Natáhne se a tašku položí dozadu. Potom z mikiny setřepe sůl a uvolněně se opře, zapadne ještě víc do sedadla.

Nemyslím, že je nutné na tohle odpovídat, tak jenom povytáhnu obočí.

„To je asi to nejmenší,“ zamumlá Wyatt odevzdaně. „Ale zastavovat budeme asi až v noci, co?“

Zkontroluju čas na palubní desce. „Rád bych jel co nejdéle.“ Co nejdál. Klidně bych ani na chvíli nezastavil, kdybych věděl, že bude v pořádku. Stovky a tisíce kilometrů. Mohli bychom dojet na pobřeží, pronajmout si loď a zmizet na čas uprostřed oceánu, nechat se na chvíli ukolébat pocitem, že na nás nikdo nemůže.

Je tak hloupě lidské po tomhle toužit, a přitom tak silné, že s tím ani krev nic nezmůže. Musím posbírat veškeré odhodlání, abych tu představu zahnal a nepoddal se jí.

Naštěstí se ukáže, že Wyatt má úplně jiné problémy, kterými mě vrátí do reality, protože velmi výmluvně řekne: „V tom případě budu potřebovat zastavit někde na benzínce. Brzo.“ A v jeho hlase postřehnu náznak studu a frustrace.

Vzápětí mu dlouze zakručí v žaludku.

„Mohl bych na chvíli zastavit u lesa,“ navrhnu a tentokrát nespouštím pohled ze silnice, protože ho nemíním dostávat do větších rozpaků. Už tak pro něj bylo dlouho komplikované zvyknout si, že zatímco jde na školní toaletu a zavře se v kabince, já stojím u dveří a čekám.

Wyatt zastávku u lesa zrovna neocení. Velmi přísně řekne: „Tak hele, já chápu, že mi jde o život, chápu, že je to fakt blbá situace a ty děláš všechno, co jde, ale já ti říkám, že potřebuju na benzínku. Jo, je mi to trapný a jo, rád bych řekl, že to zvládnu v lese, ale prostě moje tělo není na zasranej fastfood stavěný, takže potřebuju normální, ucházející záchod. Přišel jsem o všechno a i tak se držím, ne? A teď toho přece nepožaduju tak moc.“ Poslední věta zní napůl vyčítavě a napůl podebraně, jako kdyby se měl každým okamžikem podvolit potlačovaným emocím a propuknout v pláč. „Mohl bys teda prosím, Isaacu, vážně hodně prosím, zastavit na nejbližší benzínce, nebo budu muset vyskočit z auta a doufat, že se rozmáznu o asfalt takovou rychlostí, že zemřu dřív na vnitřní zranění než na ostudu?“

Na benzínce jsou kamery, kterým je dobré se vyhnout, a já už od začátku vím, že každá zastávka, abychom natankovali, může být zbytečně riskantní. Obzvlášť teď, když by ve Wyattovi někdo stále ještě mohl poznat dědice ORION Labs a OnLife. Zároveň jsme ale na cestě téměř celý den a já jsem naprosto začátečnicky zanedbal fakt, že na rozdíl ode mě nemůže ovládat svoje tělo do takové míry, aby zpomalil jisté procesy.

Ve finále je pro mě ale rozhodující právě ten stud, kdy kouká na ruce položené v klíně. Působí křehce. A já si musím připomenout, že to ještě není ani čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy přišel o otce a sám si myslel, že co nevidět zemře.

Proto souhlasím. Protože mi na něm záleží a chci, aby měl alespoň nějakou kontrolu nad životem, přinejmenším nad něčím tak zdánlivě banálním, jako je vyprazdňování.

„Dobře,“ přikývnu, „ale ať tě ani nenapadne, že počkám v autě.“

Přijme to a semkne rty, ale po dalších dvou ujetých kilometrech to nejspíš stejně nevydrží neokomentovat a poznamená: „Roadtripy ve filmech mi přišly jako větší zábava.“

S přihlédnutím k situaci nemůžu jinak než souhlasit.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥