Szabi

Včera odpoledne přijel Michael k němu domů, mluvil s jeho mámou a pak mu vyznal lásku.

Gabriel ten den cítil nepředstavitelnou bolest a lítost a smutek, protože na esemesku, kterou v záchvatu zoufalství poslal, nedostal žádnou odpověď.

Bez ohledu na to, jak často kontroloval mobil a doufal a přesvědčoval sám sebe, že to neznamená to, co to do háje, kurva, určitě znamená, protože co jiného by to jako mělo znamenat.

Jenže pak seděl v pokoji, hlavu měl položenou na psacím stole a neustále se v pravidelných intervalech otáčel na židli trochu doprava a trochu doleva, pohroužený v těch nejhlubších myšlenkách, když do pokoje nakoukl Max, aby mu řekl, že přišel ten jeho kamarád.

Slovo kamarád řekl s trochu šibalským úsměvem, takže bylo jasné, že si rozhodně nemyslí, že by mezi Gabrielem a Michael bylo jen kamarádství. A když uviděl na Gabrielově tváři nechápavý výraz, škodolibě dodal: „Ale nemysli si, že se budete políbávat, protože chtěl mluvit s mámou.“

Gabriel sice netušil, co si Max pod slovem políbávat představuje, ale asi na tom nezáleželo, protože… Michael byl u nich doma a chtěl mluvit s jeho mámou?! Respektive už s ní nejspíš mluvil a při té představě nebylo Gabrielovi zrovna nejlíp, jelikož každé škaredé slovo, které máma řekne, si Michael už dávno nezaslouží.

Chtěl jít za nimi a vyrušit je, což byl taky jeho plán, ale sotva vyběhl na chodbu a sešel první schod, zaslechl, jak Michael mluví. Od srdce. Vlastně to Gabrielovi okamžitě připomnělo noc v autě, kdy spolu pozorovali město a odkrývali jedno tajemství za druhým. A pak už nešlo jen tak seběhnout dolů, protože cítil, že by ho neměl přerušovat. Sedl si na zadek, trochu vykolejený a překvapený a zvědavý a se zaťatými pěstmi poslouchal.

Michael ho miloval.

Michael Cassidy miloval právě jeho, Gabriela Garreta.

Od toho okamžiku nešlo nebýt šťastný, takže se Gabriel od včerejšího večera, kdy se mu Michael vyznal, nepřestal ani na vteřinu usmívat. Dokonce pak lidi v komentářích na streamu psali, že Kluk_Za_Sklem vypadá podezřele spokojeně a dohadovali se, co přesně to znamená.

Většina z nich měla pravdu. Byl zamilovaný.

Takže dávalo smysl, že se i s úsměvem na tváři vzbudil. S úsměvem nakrmil rybičky, vyčistil si zuby, oblékl se, vzal si věci do školy a sešel dolů na snídani, přestože vůbec netušil, v jakém rozpoložení mámu najde.

Michael mu sice neřekl, k čemu všemu včera došlo, ale Gabriel hodně z toho slyšel a vůbec neměl představu, jak se k tomu teď budou rodiče, hlavně teda máma, stavět. Ale… muselo se přece něco změnit, nebo ne?

Vešel do kuchyně s dobrou náladou, ale zároveň napjatý a nervózní. Předpokládal hodně věcí, třeba že už na něj bude máma v pozoru čekat, že tam vůbec nebude, že se budou všichni tvářit jakoby nic, cokoli, ale rozhodně ne to, co uviděl. Máma už v kuchyni byla, ale docela určitě na něj nečekala a pravděpodobně ani netušila, že někdo přišel, vzhledem k tomu, že se právě líbala s Gabrielovým tátou.

Což by asi nebylo nic divného, přece jen byli pořád manželé, jen…

„Myslel jsem, že se rozvádíte,“ pronesl Gabriel s povytaženým obočím. Sebral z linky tác s palačinkami a odešel s ním k jídelnímu stolu. A vlastně ho pobavilo, jak od sebe jeho rodiče odskočili, jako kdyby je načapal při něčem mnohem horším než jen u líbání.

 Táta zakašlal, vzal hrnek s kafem a posadil se naproti Gabrielovi. Pořádně se napil a pak pokrčil rameny. „Co tak koukáš?“ promluvil, ale zároveň se pobaveně ušklíbal, čehož si máma všimla a pleskla ho po zádech.

„Ještě ten náš rozvod asi na chvíli odložíme,“ odvětila stylem, že vlastně o nic nejde, prostě to jen odsunou na neurčito, na později, na jindy… Trochu to působilo, že spíš mluví o nákupu, nebo něčem podobně nedůležitém, a ne o svém manželství.

„Tak… to je super,“ usmál se Gabriel a myslel to naprosto upřímně. Věděl, že rodiče po tom, co se stalo, rozvod nechtěli řešit, protože měli dojem, že musí celou situaci zvládnout jako rodina a nepřidělávat tak Gabrielovi a hlavně Maxovi další starosti, ale… nikdy nečekal, že by je to zase spojilo.

„Že jo,“ přikývl táta spokojeně. Trochu míň spokojeně koukl na tác s palačinkami, ale nakonec si přece jen jednu vzal. Plácl s ní na talíř a chvíli na ni opovržlivě zíral. Ale nevzdal se. Hrdinně a odhodlaně zároveň sebral vidličku.

Gabriel ho napodobil a taky se pro jednu palačinku natáhl. Přidal hodně borůvkového tvarohu, čerstvé borůvky a mandle a po dlouhé době jedl snídaní s chutí, protože… dobrá nálada stále přetrvávala.

Tak ne asi, když ho Michael miloval.

Táta si toho samozřejmě všiml. „Tady má někdo dobrou náladu,“ poznamenal, zatímco krájel palačinku na malé kostičky, na které poté pokládal ještě menší borůvky a do nich zapichoval kousky mandlí. Říkal tomu food art, ale ve skutečnosti jen zdržoval, aby je nemusel jíst.  

Gabriel na to nereagoval, raději věnoval veškerou pozornost tvarohu, který mu vytekl z druhé strany palačinky, když do ní kousl. Začínalo mu docházet, že všechno probíhá naprosto normálně, skoro jako každé jiné ráno. Že by včerejšek nic nezměnil? Ale to přece nemohla být pravda, protože Michaela pustili za ním do pokoje. To rozhodně něco znamenalo.

A tak Gabriel sebral odvahu a pohlédl na mámu. Bylo to těžší, než myslel, ale nehodlal couvnout jenom proto, že měl strach. „Mohl bych dneska spát u Michaela?“ promluvil překvapivě klidným hlasem vzhledem k tomu, že se uvnitř něj všechno svíralo a převracelo.

Mámin pohled, který mu věnovala, byl jeden z nejdelších pohledů na světě. Gabriel nervózně poposedl a semkl rty pevně k sobě. Taky chtěl rozhodit rukama a vyštěknout: ‚Takže?‘, což samozřejmě neudělal, ale zároveň ani nesklopil zrak. Ne, díval se jí přímo do očí a čekal.

„Tak dobře,“ odpověděla po velmi dlouhé odmlce.

Tak dobře.

Tak dobře, tak dobře, tak dobře.

Ke Gabrielovi ta slova docházela postupně, respektive jejich význam. Po celém těle se mu rozlila úleva a radost. Věděl, že ho s mámou čeká ještě dlouhá cesta, ale měl pocit, že tohle byl jeden z těch nejdůležitějších kroků. Hrozně moc chtěl vstát a obejmout ji, ale zároveň z toho neplánoval dělat zbytečně vědu, a tak se na ni alespoň vděčně usmál.

Máma mu úsměv oplatila.

V tu chvíli se do kuchyně konečně přišoural i Max, který za sebou táhl po zemi batoh a v ruce držel komiks. Batoh nechal ležet uprostřed místnosti, prostě ho v jednu chvíli pustil a šel dál, a s komiksem práskl na stůl. „Ježišimarja,“ zamručel při pohledu tác s palačinkami a znechuceně nakrčil nos. „Já už nechci palačinky! Jsou odporný! A už nechci ani vybírat, co budeme snídat. Proč prostě nemůžeme mít něco normálního?“

V kuchyni na vteřinu zavládlo téměř hrobové ticho. Jako první se probral táta, který se vymrštil jako surikata a vyvalil oči. „Díkybohu,“ vydechl úlevně. A hned nato sebral svůj talíř a celý do detailu propracovaný food art skončil okamžitě v koši.

Máma měla evidentně úplně stejné pocity. Popadla Maxe za mikinu a přitáhla ho k sobě, aby mu mohla vlepit pusu na tvář. Což Maxe vůbec nepotěšilo a zkusil se vysmeknout. Ovšem úplně zbytečně, protože máma už ho pevně svírala ve spárech.

Nakonec snídali od všeho trochu. Sladké i slané a Max vypadal nadmíru spokojeně, když dostal bagetu s pomazánkou, mrkev a okurku.

Gabriel pak vytáhl mobil a napsal Michaelovi zprávu.

Neuvěříš! Palačinkové peklo právě skončilo!

***

Úplně jistý si nebyl, ale tušil, že má skříňku někde na konci chodby u učebny A1. A tak tam stál a čekal, dokonce i když už byli skoro všichni na obědě a nevypadalo to, že by se měl ještě ukázat. Ale ve škole určitě byl. Gabriel hned ráno zahlédl jeho kudrnaté vlasy. Zkoušel na něj volat, ale Teddy buď neslyšel, nebo nechtěl slyšet, protože se neotočil a za chvíli zmizel v davu.

Takže teď na něj Gabriel odhodlaně čekal, i když ani netušil, jestli čeká na správném místě.

V uších měl sluchátka a poslouchal písničky, poklepával nohou do rytmu a nejprve vůbec nevnímal, když se poblíž ozvaly kroky. Letmo však zaregistroval pohyb, a tak otočil hlavu a uviděl Teddyho, jak stojí jen kousek od něj. V náručí nesl knížky z knihovny a batoh mu sjel z ramen, takže měl popruhy u loktů a vypadalo to, že je vážně rád, že už je u skříňky.

„Ahoj,“ usmál se Gabriel nesměle. Schoval sluchátka do kapsy, přišel blíž, a aniž by se zeptal, vzal mu všechny knížky, aby měl Teddy volné ruce a mohl skříňku otevřít.

„Ahoj,“ odpověděl Teddy úplně stejně nejistě, což asi dávalo smysl, když na něj naposledy Gabriel dost hystericky řval.

„Jak se máš?“ pokračoval Gabriel a znovu se usmál, jako kdyby úsměv mohl všechno zachránit.

Bylo to těžké, upřímně, protože Gabriel na jednu stranu věděl, že ten den přestřelil, že křičel a nadával Teddymu zbytečně, hodně toho šlo říct v klidu, ale na druhou stranu ze sebe nemohl setřást pocit, že Teddy zasahoval do něčeho, co se ho vůbec netýkalo.

Dobře, ano, Gabriel chápal, že tohle kamarádi běžně dělají. Snaží se pomoct. Jenže šlo o Michaela, takže to celé bylo… Vzdychl a zaklonil hlavu. „Sakra, Teddy, omlouvám se. Neměl jsem na tebe tak ječet. Vím, že jsi to myslel hezky. Jen… Prostě toho na mě ten den bylo moc a vybil jsem si to na tobě. A ze všech lidí ve škole, zrovna ty sis to nezasloužil. Vážně. Takže… Ještě jednou promiň. Kdybych to mohl nějak odčinit, dej mi vědět, jo?“

Teddy na něj upřeně koukal a celých deset vteřin nic neříkal. A v takovou chvíli se deset vteřin zdálo jako nekonečně dlouhá doba. „Mám se docela fajn,“ řekl nakonec. „Teda, pokud se tomu tak dá říkat, když zjistíš, že ta nejlepší učitelka dějepisu je těhotná a v dalším roce nastoupí někdo nový. Jenže co když ten nový bude někdo, kdo neumí učit, nebo bude totálně nudný a pojede jen podle učebnice? Jako… Nevím, jak tohle přežiju. Vlastně, teď když o tom mluvím, mám se fakt na hovno!“ Naštvaně nakrčil čelo a rázně otevřel skříňku.

„To je mi líto,“ odpověděl Gabriel, ale než mohl cokoli dalšího říct, Teddy pokračoval.

„Ještě je tady ten druhej učitel, ten, co má ty tlusté brýle. Nemáš ho? Nevíš, jakej je?“

Gabriel zavrtěl hlavou. Věděl, že ho má Michael, ale to asi nemělo smysl zmiňovat, a tak raději mlčel.

„No tak nic. Prostě… Budu trpět,“ rozhodl Teddy. Vzal si od Gabriela zpátky knížky, schoval je do skříňky a společně s tím taky otráveně funěl.

„Ale prosim tě, zas tolik nepřeháněj. Třeba to dopadne dobře a budeš mít toho nej učitele, který v tobě uvidí potenciál, napíše ti ten nejlepší doporučující dopis a dostaneš se díky tomu na prestižní univerzitu s plným stipendiem. Nakonec napíšeš knížku a do věnování dáš, že za to všechno vděčíš tomu, že učitelka na dějepis otěhotněla.“ Gabriel povzbudivě mrkl, ale s velkým úspěchem se to nesetkalo, protože schytal od Teddyho akorát nedůvěřivý pohled.

„A kdo přehání teď? Ha?“ chtěl Teddy vědět, ale hned nato se usmál a dal tím najevo, nebo Gabriel měl alespoň ten dojem, že by mohli být zase kamarádi.

„Takže to znamená, že mě bereš na milost?“ zeptal se pro jistotu.

Teddy sice působil, že nad tím přemýšlí, ale ve skutečnosti se neuměl moc přetvařovat a bylo jasné, že nakonec přikývne. Což udělal a následně položil otázku, která ho nejspíš hodně zajímala. „Je u tebe všechno v pořádku?“

Vlastně když se nad tím Gabriel zamyslel, bylo hezké, že se ho Teddy zeptal na tohle, protože většinu lidí by zajímalo, jak je to teď mezi ním a Michaelem. Nebo jak to bylo mezi ním a Michaelem. Bylo něco mezi ním a Michaelem? Nebo rovnou, jak to celé s Michaelem bylo?

Ale Teddy ne. Teddy jen s napjatým výrazem chtěl vědět, jestli je všechno v pořádku.

Gabriel přikývl. „U mě je všechno v pohodě,“ pronesl. Byl rozhodnutý, že jednou Teddymu řekne mnohem víc. Ne všechno, to rozhodně ne, protože všechno bylo jen mezi ním a Michaelem, ale hodně. Akorát ne dnes a pravděpodobně ani zítra, ale stejně tušil, že ta správná chvíle nastane a on zkusí vysvětlit něco, co by hodně lidí nejspíš nechtělo pochopit. „Hele, co takhle už někam konečně zajít? Furt o tom jen mluvíme a nic z toho,“ navrhl.

„Jakože… řeknu ti to takhle. Musíš mi napsat na face, protože jestli se teď domluvíme, tak to do minuty nevím a zapomenu na to. V tomhle jsem hroznej. Máma mi pořád zkouší domluvit, abych byl víc zodpovědnej, ale já si nemyslím, že bych byl nezodpovědnej. Prostě jen něco v mém mozku nefunguje úplně správně. Je to spíš nemoc. Takže by mě měla litovat, že jo?“ mluvil Teddy zamyšleně. „Já zas melu. Jo, jasně. Někam spolu zajdeme. Souhlas.“

Gabriel se pobaveně usmál. „Tak já ti napíšu,“ slíbil.

S tím se rozloučili, protože Teddy ještě spěchal na hodinu fyziky. Gabriel místo toho vyběhl do čtvrtého patra k automatu, koupil tři sáčky s čokoládovými lentilkami, jeden i pro Michaela, přestože si nebyl vůbec jistý, zda mu budou chutnat (hádal, že spíš ne) a teprve potom vyšel před školu.

Venku bylo hezky, svítilo slunce a většina studentů posedávala v trávě nebo na lavičkách a opalovali se. Parta basketbalistů v čele se Seinfieldem hráli na parkovišti basketball a místo na koš házeli na ceduli s nápisem parkoviště.

Kousek od nich stálo Porsche Taycan a Gabriel měl při pohledu na něj tendenci otočit se a vyhledat mezi studenty blond vlasy. Což byla samozřejmě hloupost, protože Michael byl doma a sem tam mu psal znuděné esemesky.

Gabriel věděl, že by měl jít na zastávku a počkat na autobus. A tak nějak byl od rána připravený, že se bude kodrcat přes celé město v nejhorší možnou dobu a vlastně mu to vůbec nevadilo. Jenže teď koukal na Michaelovo auto a… Pohlédl směrem k soše Edwarda Leara, k lavičce, na které seděl Pinky s Rogerem.

Nevzdávat se jenom proto, že mám strach.

Pitomé heslo, napadlo Gabriela a vydal se přesně na opačnou stranu od zastávky a celou dobu sám sobě říkal, že je asi blb, když do toho fakt jde. Ale aspoň nebyl posera.

Zastavil jen pár kroků od kluků a pohlédl na Pinkyho. „Ahoj,“ pozdravil a sevřel popruhy batohu, protože bylo jednodušší znít sebejistě, když se něčeho držel.

Pinky zvedl zrak od skicáku a musel si zaclonit oči, aby přes slunce viděl. „Ahoj,“ odpověděl a pořád se přitom mračil, jak zkoušel mžourat do slunce. Ale zněl mile, což byl Pinky poslední dobou vždycky.

„Čau,“ pronesl Roger nezaujatě a dál zíral na skupinu holek kousek od nich. Že za nimi Gabriel přišel, ho nejspíš vůbec nepřekvapovalo a nezajímalo.

„Hodil bys mě prosím k Michaelovi?“ nadhodil Gabriel směrem k Pinkymu a přešlápl. „Jestli ti to teda nevadí. Viděl jsem, že na parkovišti stojí jeho auto, tak mě to tak napadlo.“

Pinky téměř okamžitě zaklapl skicák a vstal. „Jo, jasně,“ přikývl a začal z kapsy riflí dolovat klíče. A Gabriel zkoušel nemyslet na to, jak zvláštní to celé je. Protože věděl, že Pinky by ho vzhledem k minulosti neodmítl, ale i kdyby ho chtěl odmítnout, tak nemohl.

Kvůli Michaelovi.

Vlastně bylo Gabrielovi spíš nepříjemné, že je najednou v jejich očích nedotknutelný, ale na druhou stranu to bylo mnohem příjemnější než na začátku roku. Znovu si uvědomil, že cesta k normálnosti bude ještě hodně dlouhá.

„Mohli bychom se po cestě stavit ve městě? Chci Michaelovi koupit těstoviny,“ řekl, když už byl v režimu odvahy a říkání si o to, co chtěl. Což byl velmi nezvyklý pocit. 

Pinky se uchechtl. „No tak asi jo. To mu upřít nemůžu.“

V ten okamžik je Roger nejspíš vzal na vědomí a taky vstal. „Moc si ho nerozmazluj, Garrete. Víš, že teď nemůže na tréninky. Ani nemrkneš a bude mít prdel jako vrata.“

Gabriel to zkoušel, vážně hodně, protože od bitky v jídelně se k němu Roger snažil chovat líp, ale přesto byl jejich vztah… spíš nevztah. Navzájem se moc nemuseli, ale zkoušeli se respektovat, což většinou znamenalo, že si jeden druhého nevšímali, i když stáli vedle sebe. „Sklapni, Rogere,“ obrátil Gabriel oči v sloup, protože jeho vtipy mu nikdy nepřišly legrační. Tenkrát a rozhodně ani teď.

Roger zvedl odevzdaně ruce, ale jeho pohled byl stejně otrávený jako Gabrielův tón. „Svezu se s vámi do města,“ oznámil Pinkymu a automaticky se rozešel k autu.

Což bylo fakt skvělý a Gabriel z toho měl skoro stejnou radost, jako kdyby musel vypít litry grepového džusu, ale pak mu došlo, že na pár minutách v autě vlastně vůbec nezáleží. Protože ho čekalo celé odpoledne a večer a noc a ráno s Michaelem.

S jeho Michaelem.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥