47 MICHAEL


Myslíš, že bys mě mohl někdy doopravdy milovat?

Michael poklepává telefonem do dlaně a kouká přitom na televizi. Je to další reality show, jedna z mnoha, kterými si stačil poslední dny krátit čekání, až ho pustí domů. Vlastně ho ani nenapadlo, že by se místo toho věnoval třeba škole, nebo něčemu obecně užitečnějšímu. Stejně na to nemá myšlenky. Všechno se dělí na čas, kdy jenom tak proplouvá, a na dobu, kdy je s Gabrielem, který… mu napsal tuhle esemesku.

Jedna z holek na obrazovce, ta s dost výraznou plastikou rtů, zrovna porušuje pravidla vily, ve které se celá show odehrává. Hodně vášnivě líbá ve vířivce asi dvoumetrového chlápka, co si skoro pořád sahá do rozkroku. A fakt je, že Michael na to všechno sice kouká, neuhne pohledem ani o kousek, ale myšlenkami je jinde.

Nakonec zhluboka vydechne, mobil hodí na peřinu a opře se. Žebra při tom pohybu trochu protestují a on otráveně zkřiví obličej.

Pootevřeným oknem dovnitř fouká chladný vítr a o tabulku skla se lámou sluneční paprsky. Na nočním stolku leží krabička od těstovin, které mu včera večer přinesl táta. Takže už se nejspíš tolik nezlobí. Všechno je v klidu, uzavřeno.

Michael dlaní uhladí prostěradlo. Modřina na předloktí je teď zeleno-žlutá a na okrajích začíná pomalu blednout. I ret už se skoro úplně zahojil a krom malé jizvičky na bradě možná nezůstane vůbec žádná připomínka toho, co se stalo. Což je blbost, protože na dobu, kterou strávil zaklíněný pod motorkou, asi těžko zapomene.

Myslíš, že bys mě mohl někdy-

„Uklidni se,“ poradí Michael sám sobě nahlas. Radši se zkouší soustředit na televizní obrazovku, kde se ti dva mezitím přesunuli do ložnice. Pak ale pohledem znovu zabloudí k telefonu, což už je jenom krůček od toho, aby se pro něj natáhnul a otevřel internet. Napadne ho, že by se podíval na Pokec pro gaye, jestli tam náhodou není Alfabet, protože pochybuje, že by mu kdokoli jiný zvládl poradit. Ale Alfabet touhle dobou dělá bůhvíco a v místnosti je jenom jeden člověk, který má nick 123456nahac.

Michael telefon zase odhodí. Přece není nic, s čím by potřeboval poradit. Opatrně sáhne pro sklenici s vodou, má v ní dokonce i brčko, a napije se. A přesně v tu chvíli se ozve zaklepání, následované otevřením dveří.

Do pokoje vstoupí dědek, oblečený podobně, jako kdyby šel do divadla. Dokonce i jeho bílé vlasy vypadají učesaně. Ale žádný div, starý pán s sebou přece často nosívá hřebínek.

Pečlivě za sebou zavře a rozejde se k posteli, aby k ní přitáhnul jednu z židlí. Posadí se, urovná kravatu a prohlíží si Michaelův obličej znaleckým pohledem doktora. Ne doktora, pana primáře. Teprve potom řekne: „Michaele.“ A nějak se mu povede udělat z toho jména jednu větu, na jejímž konci klesne hlasem a na vteřinu se odmlčí. „Přišel bych dřív, ale Vivian trvalo, než mi dala vědět. Prohlédl jsem si tvoje rentgenové snímky a mluvil jsem s doktorem, který tě má na starosti. Budeš v pořádku.“

Pochopitelně, Michael ví, že bude v pořádku, ale stejně ho uklidní, že to slyší. Možná to prostě jenom vztahuje k té esemesce.

Bože, ta esemeska! Měl bych mu odepsat. Tohle se přece nenechává bez odpovědi.

Dědek zabloudí pohledem k obrazovce. Nějakým způsobem se mu podaří to, co se na ní odehrává, nijak nekomentovat a Michaelovi se zase podaří nezrudnout. Jedno malé vítězství.

„Děkuju, žes přišel, dědo,“ pronese a zní upřímně. „Kdybych věděl, že ti to máma neřekla, zavolal bych ti.“

Nad tím starý pán mávne rukou.

Michael se dívá na jeho vrásky, na zkušenost vepsanou do tváře. Na ruce pokryté stařeckými skvrnami. „Dneska mě stejně mají pustit. Doktor se tu staví okolo poledne. Takže už za týden můžeme do divadla.“

„Divadlo počká. Stejně se skutečnému životu nevyrovná, nemám pravdu?“ Dědek se nakloní k Michaelovi. Je cítit drahou kolínskou. A Michael si uvědomí, že v něm jeho přítomnost nebudí takovou nechuť jako ještě někdy před půl rokem. Zvykl si na vodnaté modré oči a věčné komentáře ohledně kravaty.

Dědek je snob, ale vždycky se snažil najít téma k hovoru a vzbudit v Michaelovi zájem o divadlo, i když nejspíš musel vidět, že se to nesetkává s valným úspěchem. Že tam je jeho vnuk z donucení. Zároveň ho ale nepotopil, když se na něj Michael vykašlal a bez vysvětlení odjel. Nikdy si na něj nijak nestěžoval, ačkoli po tomhle měl důvod – ano, opustit sál během monologu Dona Johna musela být pro dědka velká rána.

Po tom všem, co Michael prožil, počínaje Gabrielovým pokusem vzít si život, dokáže líp vidět pod povrch. A tak v dědkových očích zahlédne osamělost, která je možná ve skutečnosti jenom potřeba sdílení. Tomu dokáže porozumět.

„Neměl bys tolik riskovat, Michaele, a pokud už musíš riskovat, riskuj správně,“ naváže… děda klidně. „Ve věcech, na kterých opravdu záleží. Nakonec, jak říká můj oblíbenec Erich Remarque, štěstí leží okolo nás. Je třeba ho jen zvednout. A právo na štěstí má každý, není třeba být nutně destruktivní…“

Michael na okamžik skoro doufal, že uslyší něco, co s ním bude vnitřně rezonovat. Jeden z dědových oblíbených citátů a výkladů, aplikovatelných téměř na všechno, které ho povedou dál a ukážou mu cestu. Místo toho vnímá stále jistou rozpolcenost. Ale možná, že o to právě jde. Nemůže čekat radu od jiných, ani nějaký návod shůry.

Musí se rozhodnout sám. Nehledě na to, že stále ještě neví, jestli to dokáže, jít tam a říct, co má na srdci. Ale je to jeho věc. Ne. Omyl. Je to jejich věc, jeho a Gabrielova. A tenhle krok měl možná udělat už dávno.

Chvíli kouká na televizi, opět aniž by cokoli z toho vnímal.

Před očima vidí Gabrielovu tvář. Hřejivý úsměv. To, jak se při poslední návštěvě smál se zakloněnou hlavou.

Michael zamrká a stočí pozornost ke starému pánovi. „Co kdybychom šli někdy do kina? Místo divadla.“ Je to spontánní nápad, ale proč vlastně ne? „Dáme si popcorn, rozšíříme tvoje filmové obzory, co myslíš?“ Ta poslední otázka je vyloženě popíchnutí a on na okamžik přemýšlí, jestli náhodou nepřestřelil. Ale může to brát jako takovou rozcvičku před rozhovorem, který bude mnohonásobně těžší.

Děda o jeho návrhu chvíli přemýšlí, načež rezignovaně vzdychne. „Dobrá tedy. Kdyby to bylo nesnesitelné, prostě odejdu.“

Michael se pobaveně usměje a sebere mobil. Jenom ho drží, pro jistotu, kdyby přišla další esemeska. Což je vlastně nesmysl, protože ta poslední v sobě zahrnovala úplně všechno.

Musím to udělat. Musím tam jít.

A jak se pro to definitivně rozhodne, automaticky se dotkne hrudníku. Protože bolest žeber způsobuje takové zvláštní svírání.

***

Pinky se líně opírá o kapotu a mžourá do slunce. Zastavil u nemocničních dveří, co nejblíž to šlo. A když si všimne Michaela, okamžitě od něj vezme cestovku s oblečením a strčí ji do kufru. Je to celkem milé, i když trochu zbytečné gesto, protože Michael na tom rozhodně není tak špatně, aby ji tam nedokázal hodit sám. Nehledě na to, jak bolestivý by takový jednoduchý pohyb mohl být.

Jenomže možná právě tohle teď potřebuje. Trochu obyčejné fyzické bolesti.

Usedne na místo spolujezdce, zapásá se a stáhne okénko. S jistou nelibostí si taky všimne, že si Pinky stačil jeho milované Porsche uživatelsky přizpůsobit. Přenastavil zrcátka, vzdálenost sedadla od volantu, dobře, to by se ještě dalo pochopit, ale taky nechal z nějakého důvodu hned vedle řadící páky červenou pastelku.

Michael na ni chvíli zírá. Pak vzdychne a zakloní hlavu. „Děkuju, žes pro mě přijel.“

„To je snad jasný.“ Pinky nastartuje a s tím se okamžitě spustí rádio uprostřed písničky. This world can hurt you. It cuts you deep and leaves a scar. Things fall apart, but nothing breaks like a heart… Pinky ji trochu zeslabí a vyjede z nemocničního areálu. Porsche pod jeho dotekem přede jako kotě.

Ale možná se to Michaelovi jen zdá a není to žádná pomsta ze strany auta za to, že on téměř vždycky upřednostňoval motorku.

Dotkne se palubní desky. Sedět v autě je fajn, ale s ohledem na to, co ho čeká, by to nejradši ze všeho rozpálil po silnici a cítil přitom vítr pod bundou. Motorka mu samozřejmě chybí od chvíle, kdy přišel k sobě, ale teď to na něj padne o trochu víc. Vědomí, že je tak zrasovaná, že přinejmenším hodně dlouho potrvá, než bude zase vypadat k světu. A taky ho napadne… ale možná je to blbost, že se bude bát na ni znovu sednout.

„… a normálně bych snad Seinfieldovi natáhnul sám, kdyby tam nebyl Roger. Přitom víš, jak nerad se peru.“

Uvědomí si, že Pinky mluví o škole, vypráví mu všechno, o co Michael během svojí nepřítomnosti přišel.

„Michaele, posloucháš mě?“ Na křižovatce vyhodí blinkr a odbočí, jedou do té části města, kde jsou řadové domky a úhledné zahrádky. „Kudy teď?“

„Doprava.“ Poslouchá písničku a zlehka poklepává prsty o stehno. Není mu příjemné mít na sobě rifle. Jejich látka se otírá o velký strup, který mu po té nehodě zůstal na noze. „A na konci ulice pokračuj rovně, není to daleko.“

Mobil ho tíží v kapse, přesněji ta esemeska. Myslíš, že bys… Ale ne, poslouchat text písničky je vlastně mnohem jednodušší. Michael stáhne okénko ještě víc a vítr mu cuchá vlasy. Zhluboka se nadechne. Napadne ho, že měl koupit kytku, jenže to by přece bylo tak fádní. Něco jako: To jsem já. Ten sráč. Nesu růže.

Pinky asi nějak intuitivně vycítí jeho nervozitu a už nemluví. Jenom se co chvíli zeptá, kudy dál. Nakonec zastaví před docela obyčejným rodinným domem s bílou omítkou. S jednou rukou na volantu pohlédne na Michaela.

A Michael pohlédne na červenou pastelku. „Chvíli tady počkej. Když mě pustí dovnitř, tak můžeš jet. Ale buď na mobilu, prosimtě.“

„Jo, spolehni se.“

Nohy ho zrovna dvakrát neposlouchají, když vystoupí. Připadá si sevřený jako v obleku. A poslední slova písničky zaniknou, když za sebou zabouchne. Jak jde ke dveřím, cítí na sobě Pinkyho pohled a v jednu chvíli ho napadne, že by možná bylo o dost jednodušší poslat ho pryč rovnou. Ale co je trocha ponížení před kamarádem po tom všem, co se stalo?

Nic nenasvědčuje tomu, že by byl někdo doma a Michael si to na chvíli doopravdy přeje. Aby nikdo neotevřel. Zhluboka se nadechne – poslední nádech na několik následujících minut – a musí sám sobě připomenout, proč tohle všechno dělá.

Pro něj. Ne, omyl. Pro nás.

Zaklepe o dost rázněji, než plánoval, a ruce okamžitě vrazí do kapes. Taky se krátce ohlédne k autu. Kapota Porsche se leskne v odpoledním slunci.

Dveře se zničehonic rozletí dokořán a ven vykoukne Maxova střapatá hlava. „Čau! Jdeš za bráchou?“ vychrlí. Na tričku má skvrnu, která připomíná jahodový džem.

„Ahoj,“ usměje se na něj Michael maličko křečovitě. „Vlastně spíš za tvojí mámou. Je doma?“

Max se kysele zašklebí a těžko říct, jakou emoci pod tím výrazem rozklíčovat. Nejspíš mu jen připadá postavené na hlavu, že Michael nepřišel za Gabrielem. Ale přikývne, ohlédne se a zaječí: „Mamiii!“ Pak ustoupí a naznačí tak Michaelovi, že může jít dovnitř.

Nejde. Nedovolí si překročit práh, když mu ona nedala svolení.

Gabrielova máma, Alice, se objeví vzápětí. Má na sobě domácké tepláky a v něčem tak Michaelovi na okamžik připomene jeho vlastní mámu, která v podobných teplácích často pochoduje po domě a pročítá přitom karty svých pacientů.

Chvíli na sebe koukají a Michael uhne pohledem jako první. Alice se obrátí k Maxovi: „Běž si hrát k sobě do pokoje,“ pobídne ho. A teprve když Max vydupe schody do patra, její výraz zpřísní a ve tváři se jí objeví neskrývaná nechuť. „Co tady děláš?“ zeptá se chladně.

„Přišel jsem… za vámi. Asi jsem to měl udělat už dávno, já vím. Mohl bych…“ Michael přešlápne a ruce v kapsách sevře v pěst. „Můžu s vámi mluvit?“

„Vážně myslíš, že je to dobrý nápad? Jen tak si sem přijít?“

Michael v zádech cítí Pinkyho pohled. Ale možná je to blbost, možná na něj Pinky vůbec nekouká a loví po zemi pastelky. A tohle je taky ten moment, kdy si Michael uvědomí, jak je nepravděpodobné, že ho Alice doopravdy pozve dál a dovolí mu vyzpovídat se. Zatím to totiž spíš vypadá, že mu do obličeje hodí něco obzvlášť těžkého.

On sám si najednou není ničím jistý. „Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ přizná tiše.

Další chvíle mlčení, která se prodlužuje, načež Alice vzdychne a ustoupí. „Dobře. Můžeme si promluvit.“ Zní to napůl rezignovaně, napůl vztekle.

Michael ji následuje do předsíně a sotva za sebou zavře, dolehne k němu zvuk motoru. Ví, že Pinky právě odjíždí, přesně jak slíbil, protože je na něj spoleh.

Sundá si bundu a nese ji v ruce, způsobně jako školáček. Kráčí za Gabrielovou matkou do obýváku a dovolí si krátký pohled na schody, jednu rychlou vzpomínku na chvíli, kdy sem přišel poprvé.

Na televizi je pauznutá pohádka, kde jsou animovaná auta.

Michael zůstane stát uprostřed místnosti a Alice mu neřekne, aby si sednul na gauč. Místo toho na něj štěkne: „Nechápu, kde se v tobě bere ta drzost sem přijít po tom všem, cos provedl. Vůbec nemáš ponětí, jak moc jsi nám zničil život. A teď si myslíš, že je dobrý nápad otravovat Gabriela a plést mu hlavu?“

Chce jí říct, že mu přece neplete hlavu. Nějak sám sebe při pohledu do jejích očí, do kterých nevydrží koukat dlouho, obhájit. Zároveň ale ví, že má právo zlobit se na něj. I kdyby mu vrazila facku, cokoli.

Protože je to matka, která málem přišla o syna. Jeho vinou.

Michael pevně drží bundu a cítí, jak se mu potí dlaně. „Omlouvám se. Proto jsem přišel. Chtěl jsem se omluvit. Vím, že to nestačí, ale chtěl jsem…“

„To máš pravdu, že nestačí! Nic, co řekneš, nemůže změnit, co se stalo.“

„Já vím. Vím to!“ vrátí jí stejným tónem, ale pak zakroutí hlavou a uklidní se. Nejspíš by ji nijak neobměkčil, kdyby na ni začal ječet nazpátek, anebo kdyby se před ní rovnou sesypal. A po všech těch dnech v nemocnici by si moc rád sednul, vnímá křehkost svého těla, znovu si připadá zavalený. Akorát že tentokrát tu není nikdo, kdo by z něj tu tíhu zkusil sejmout.

Sto padesát na rovině. Mohl si urvat hlavu o svodidla.

Tohle přece zvládneš.

„Vím to, dobře?“ pokračuje relativně klidně. „A myslím na to pořád. Je mi jasný, že to pro vás nic neznamená, ale potřebuju, abyste to věděla. Kdybych to mohl vzít zpátky, udělal bych to. Udělal bych cokoli, aby k tomu nedošlo.“

Alice usedne na sedačku. Neopře se, sedí vzpřímeně jako svíčka vedle do řady narovnaných polštářů. „Gabriel je hodnej kluk. Tohle si nezasloužil. Proč zrovna on? Co tě vedlo k tomu ho šikanovat?“ Poslední slovo vysloví s jistou nechutí. Nejspíš je pro ni pořád těžké připustit si jeho význam. To, čím si Gabriel musel projít.

Michael si prohlíží zip černého bomberu. „Nevím,“ odpoví. Slib, který dal sám sobě, než přišel, taky znamená, že udělá všechno pro to, aby pochopila, jak dlouhou cestu od té doby ušel. Až sem, do jejího obýváku. „Za tohle mě možná budete nenávidět ještě víc, ale pro mě to byla sranda. Začalo to jako sranda a pak už se to vezlo. Gabriel na mě první den, kdy nastoupil do školy, hrozně dlouho koukal a kluci se toho chytli. Přitom on si jenom vzpomněl, že jsme spolu chodili do školky. Já to nevěděl, nepoznal jsem ho. Kluci mluvili o tom, že se do mě… Že je mnou posedlej. A mně to přišlo vtipný.“ Cítí, jak mu hoří tváře. Příštích pár dní odpočívat, to mu řekl doktor, když ho propouštěl z nemocnice. Nevystavovat se zbytečnému stresu. „Je hrozný, že vám to takhle říkám. I mně to zní hrozně. Ale v tu chvíli jsem fakt nepřemýšlel o tom, jestli tím trpí a jak moc. Bavilo mě, jak se tváří, jak se stydí…“ Michael pokrčí rameny a zakroutí hlavou. „Ale tohle přece nechcete slyšet.“

Odhodlá se a pohlédne jí do očí. Znovu, aspoň na krátkou chvíli. Vidí, jak se v nich lesknou slzy, a Alice mrká, aby je zahnala. Protože určitě nechce brečet zrovna před ním. „Sranda,“ zopakuje hlasem plným smutku. „Byla to pro tebe jen sranda.“ Nadechne se, nespíš na rozdíl od Michaela může. „Proč mi tohle říkáš?! Co si od toho slibuješ?! Myslíš, že přijdeš, omluvíš se a všechno bude v pořádku?“ Vstane a nechtěně při tom pohybu shodí jeden z polštářů. Začne přecházet po místnosti. „Nechci tě tady a nechci tě poblíž mého syna. Rozumíš?“ sykne vztekle. „Lidi jako ty si nezaslouží lidi, jako je Gabriel.“

Je slyšet klapnutí vchodových dveří a o chvíli později vejde do místnosti Gabrielův táta. Při pohledu na Michaela se zamračí, ale nic neřekne. Ale ani jemu nelibost nejde skrýt, má ji vepsanou ve tváři.

Michaelovi na jeho přítomnosti nezáleží. Vnímá jenom tíživou pravdu Aliciných slov.

Lidi jako ty si nezaslouží lidi, jako je Gabriel.

„To mi neříkáte nic, co bych nevěděl,“ pronese unaveně. Možná opravdu nebyl nejlepší nápad chodit sem, ale teď už tomu stejně nemůže utéct. Chce jim to říct, zbavit se toho balvanu, který v sobě nese, nebo aspoň otupit jeho hrany. „Jenže já potřebuju, abyste to slyšela. A myslím, že vy to taky potřebujete. Když jsem se dozvěděl, co Gabriel udělal… Došlo mi, že kvůli mně mohl umřít… Budu k vám upřímný. Nejdřív jsem se chtěl vykoupit. Udělal bych cokoli, aby mi odpustil, protože ta vina, kterou jsem cítil, byla příšerná. Asi to pro vás nic neznamená, ale já myslel, že mě to zabije. A nevěděl jsem, jak jinak se zachovat, než tady pro něj prostě být, protože jsem měl pocit, že mu dlužím.“ Mluví odhodlaně, ale trochu se mu chvěje hlas. „Ten dluh je tak ohromnej, že vlastně nejde splatit. Máte pravdu, lidi jako… já… si nezaslouží lidi, jako je Gabriel. Udělal jsem hroznou věc. Hrozně jsem Gabrielovi ublížil, vám jsem ublížil, Maxovi… A je mi to líto.“ Hlas mu na chvíli úplně selže a on ho pak při pohledu do Aliciných očí těžko hledá. „Nedovedu si představit, co jste kvůli mně museli prožívat. Jak vás to muselo změnit…“ Něco mu stéká po obličeji. Zkusí to roztřeseně setřít. Nebreč. „Je mi to tak strašně líto.“ Cítí sůl na rtech a uhne pohledem k televizní obrazovce, kde jsou pořád ta animovaná auta, zamrznutá v pohybu, v jedné konkrétní chvíli. Nebreč! Ale brečí a nemůže proti tomu nic dělat. „Jenomže díky Gabrielovi jsem přišel na spoustu věcí. Třeba na to, že i když jsem udělal něco takového, tak to neznamená, že jsem špatnej člověk. Nebo že nemůžu být lepší. Díky němu jsem lepší každý den. Snažím se, přísahám. Nejdřív to bylo kvůli tomu, že jsem cítil tak příšernou vinu, myslel jsem, že z toho zešílím. Zkoušel jsem dělat všechno pro to, aby byl v bezpečí a aby se cítil dobře. A pak…“ Chvíli hledá slova, nebo mu možná znovu selhal hlas, sám si není jistý. Bunda je to jediné, čeho se právě teď může držet. „Pak jsme se políbili a on si myslel, že to dělám, abych mu všechno nějak vynahradil. Ani já jsem vlastně nevěděl, co k němu cítím.“ Tentokrát se mu povede pohlédnout na Gabrielova otce, zatímco pokračuje. „Víte, co mi napsal? Jestli bych ho mohl někdy doopravdy milovat. Po tom všem, co se mezi námi stalo, se zeptal, jestli bych ho mohl někdy milovat!“ Tomu se chabě uchechtne a zakroutí hlavou. Pak se zhluboka, soustředěně nadechne a srdce mu buší tak hlasitě, že to musí být slyšet. „A víte, co mi jako první proletělo hlavou? Že už ho přece dávno miluju. Zamiloval jsem se do Gabriela tak moc… Možná máte pravdu, možná si ho nezasloužím. Ale slibuju, že udělám všechno pro to, aby byl šťastný, vždycky. Ne proto, co jsem udělal já, jak jsem ublížil jemu i vám. Protože on mi odpustil. A je mi líto, že se tak zlobíte, ale já sám sobě taky musím odpustit.“ Teď už se mu pod tíhou pláče trochu otřásají ramena. „Gabriel si zaslouží někoho, kdo s ním bude z lásky a ne kvůli výčitkám. A já jsem ten někdo. A vím to tak jistě jako nic dalšího.“ Poslední věty nechá doznít, dopřeje dostatek času sám sobě, aby dokázal pevným hlasem říct: „Prosím, dovolte mi být s ním.“

Ticho, které následuje, je paradoxně neuvěřitelně hlasité. Ale Michael je za něj rád, protože má možnost trochu se z toho všeho vzpamatovat.

Poprvé od chvíle, kdy se dozvěděl, co Gabriel udělal, si připadá vyrovnaný. Vědomý sám sebe, svých chyb a rozhodnutí.

Milující.

Miluju ho.

Nic víc tam není, žádný hlas viny, která by mu šeptala do ucha, jak moc to tenkrát posral. Je jenom láska.

Nechá ruce i s bundou klesnout podél pasu a dlaně už se mu tolik nepotí. S očekáváním hledí na Gabrielovy rodiče a přeje si, aby to přijali. Ne aby mu odpustili, protože tolik asi zatím ani žádat nemůže. Ale aby jejich vztah akceptovali. Skoro to je, jako kdyby je šel žádat o Gabrielovu ruku. Jenom skoro. Tak třeba jednou.

Vnitřně se nad tím maličko pousměje.

Alice brečí s podobnou intenzitou jako on, slzy jí volně stékají po tvářích a její výraz neprozrazuje vůbec nic. Částečně se opírá o Gabrielova otce.

Michael jim chce říct spoustu dalších slov. Ukázat, jak moc to myslí vážně. Ale zároveň si uvědomuje, že potřebují čas. Tohle je teprve začátek.

„Gabriel je u sebe v pokoji,“ promluví otec do ticha. „Běž za ním.“ Jeho hlas je měkký a klidný.

Michael si dovolí na vteřinu zavřít oči a s vděkem to přijmout. Potom se pomalu rozejde ke dveřím, stále na vratkých nohách, roztřesený, ubrečený a s hořícími tvářemi, které pálí, jako kdyby ho někdo zfackoval.

„A Michaele…“ Gabrielův otec na něj upřeně kouká. „Už mu neublížíš, dobře?“ V té otázce je všechno. Strach, přikázání, výhrůžka.

„Už nikdy,“ chce Michael odpovědět. Už nikdy, už nikdy. Ale slova se mu zadrhnou někde v krku, tak jenom přikývne. Věnuje jim poslední pohled a vyjde ze dveří. Rozhodně se nedá říct, že by si připadal jako vítěz, ne po tom, co Alici rozplakal. Je v tom ovšem jistá úleva, která ho zaplavuje od konečků prstů. Zatím ještě neuchopitelná, ale je tam.

V polovině schodů zastaví, když si všimne, že na tom nejvyšším sedí Gabriel.

Jeden na druhého koukají.

Gabriel se postaví. Dlaněmi si přejede po tričku, možná je nervózní. „Ty mě miluješ?“ zeptá se váhavě.

Michael nakloní hlavu na stranu. „Ty posloucháš cizí rozhovory?“ Pomalu vystoupá nahoru a zastaví vedle Gabriela. Při pohledu do jeho tváře zněžní. „Miluju tě.“

A kapitán je co, pane Cassidy? Ubulenej vyznavač lásky na schodech.

Gabriel pomalu přikývne. „Nebudu brečet,“ oznámí přesvědčivě. „Stačí, že ses rozbrečel ty.“ Usměje se a v zelených očích se objeví veselé jiskřičky.

„To je pravda. Já brečel za nás oba.“ Michael si mimoděk přejede rukou po tváři.

Znovu jeden na druhého koukají, načež Gabriel zamíří k sobě do pokoje a gestem Michaelovi naznačí, aby šel s ním. Když jsou oba uvnitř, pečlivě zavře, nadechne se a… Je očividně v rozpacích. Což dává smysl. Michael tomu rozumí, protože tohle je pro oba velký krok. Radši krátce zkontroluje rybičky, v duchu je pozdraví a bundu hodí na židli od počítače.

Akorát teď neví, co s rukama.

A přesně ve chvíli, kdy se rozhodne, že by měl, ne, omyl, že chce, tak moc, až to cítí ve slabinách, Gabriela políbit, překoná Gabriel vzdálenost, která je dělí, a přitiskne se na jeho rty. Je to tedy on, kdo udělá první krok. Pomalu obejme Michaela kolem krku, prsty mu zajede do vlasů a slíbává mu slanost ze rtů.

Tohle je ono, napadne Michaela. Přitáhne Gabriela k sobě a pak už nemyslí na nic.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Saj
12. 4. 2022 17:36

Nejhezčí úterní 17 hodina. Michael má krásný vyznání a jeho slova, jak miluje Gabriela dostaly i mě. Nádherný díl Evi, jen mě děsí ty poslední 3 kapitoly. Díky holky ❤️

aduška
12. 4. 2022 18:20

Bože, to bylo tak… Intenzivní, dojemné a prostě dokonalé. Strašně moc mě ta Michaelova řeč dojala. Jsem ráda, že nakonec můžou být spolu. Oni k sobě patří. A jsem ráda, že už to konečně Gabovi řekl, to že ho miluje. No konečně 😀 Jen mě mrzí, že příští týden nám to končí. 🙁 Ti dva jsou prostě skvělí a úžasní. Dokonalí, když jsou spolu. 🙂 ❤️

Eradia
12. 4. 2022 18:54

Tyy jo, to jsem si pobrečela. Krása. A to vyznání. A ta líbačka na konci. ❤️😃 Jako strašně bych chtěla věřit tomu, že bych byla takhle odvážná. Ale ani prd. Klobouk dolů před Michaelem. Kloubouk dolů před vámi, holky. ☺️

MaCecha
12. 4. 2022 20:07

Ha! Dědek na scéně.. já mám snad všechny odškrtnutý!!! 💪Tak aspoň něco, když se mi nedaří s prvními slovy 🙈.

Bylo to éňoňůňo, holky. Určitě jedna z mých nejoblíbenějších.. asi tak 50 kapitol 😉.

A ta další, vy jezinky, začne slovem.. KDYŽ. A koukejte se ponasnažit! 🤍

👋

Květa
12. 4. 2022 22:22

Nijak zvlášť jsem nedumala o dalším vývoji. Odmítám si připustit, že to končí. Takže mě to překvapilo a hodně. Nečekala jsem, že se k tomu dokáže Michael takto postavit. Ale měla jsem, protože to k jeho vývoji sedí. Skoro jsem brečela taky a vy víte, že já skoro nikdy nebrečím.
Jeho empatie k dědovi byla odzbrojující. Nikdy by mě nenapadlo, že si takto Michaela zamiluju. Možná to bude mojí slabostí pro tragédie a znovuzrození. Gabriela bylo snadné milovat. Člověk s ním soucítil, chtěl ho bránit, ale Michael? To je úplně jiná liga… 🖤

Belinda
12. 4. 2022 23:47

Jestliže Michael brečel za ně oba, tak to teda nevím za kolik lidí jsem bulela já 😭🥲😄
To bylo tak strašně krásný a silný. A Michael je prostě aaaaa 😌
Michael Ubulenej vyznavač lásky na schodech Cassidy 🤍
Miluju miluju miluju a zároveň nesnáším nesnáším nesnáším, že je příští týden konec 😏😔

Lucka
23. 4. 2022 18:36

Za tohle Michaelovi odpouštím úplně všechno co udělal.

Karin
27. 4. 2022 23:35

Bulím jak mala.