49 MICHAEL
49 MICHAEL
Může být něco málo po půlnoci. Michael si není jistý. Před chvílí sice zkontroloval čas na mobilu, ale prakticky okamžitě ho zase zapomněl. Je unavený takovým tím podivně bdělým způsobem, kdy mu připadá, že usne buď hned, anebo nikdy. A nikdy je zatraceně dlouhá doba, takže těžko říct, jestli by se o to měl vůbec pokoušet.
Vzdychne a nadzvedne se na loktech. Spolu s tím sklouzne pohledem ke klukovi, který leží vedle něj. V jeho posteli.
Gabriel má jednu ruku volně položenou na prostěradle a klidně oddechuje. A i když je v pokoji šero a obrysy nábytku mizí ve tmě, Michael má pocit, že ho vidí dokonale. Jenom jeho.
Bříšky prstů ho jemně pohladí po tváři až ke rtům a Gabriel tiše zamručí.
„Je na světě něco roztomilejšího, Garrete?“ zeptá se Michael tiše. Nechá tu otázku doznít, než se opatrně vyhrabe z postele a zamíří ke dveřím. Po cestě sebere jednu z mikin a přetáhne si ji přes hlavu.
Rozsvítí na schodech a sejde dolů. Bosýma nohama došlapuje na parkety. V kuchyni je čisto a uklizeno, jenom ve dřezu se povalují misky se zmrzlinou, kterou s Gabrielem jedli před spaním. A na lednici visí rozpisy máminých směn. Dneska má noční.
Michael nějakou dobu zírá na grepový džus ve dvířkách, než se rozhodne pro sklenici studené vody. Ze stolu sebere laptop, vleze si s ním na gauč a nohy schová pod sebe. Postupně zkontroluje Facebook, Instagram a pak taky Pokec pro gaye, protože neví, co jiného dělat.
V místnosti je tentokrát plno, je tam dokonce i Legolas, který s někým mluví na skle. Michael si přečte právě tolik, aby pochopil, že jde o divokou debatu o sexu ve městě, už si ale není jistý, jestli je tím myšlený ten seriál, nebo prostě… sex. Ve městě. Radši rozklikne jednoho konkrétního uživatele a napíše mu soukromou zprávu.
mickey007: Ahoj
01Alfabet5: Mickeeeey!
01Alfabet5: Jak je, slaďouši?
01Alfabet5: Už jsem se bál, že se ti něco stalo
01Alfabet5: Mám pro tebe blbou zprávu. ☹ Zvadla nám všechna pšenka
Michael se tlumeně zachechtá. Není to tak dlouho, kdy se spolu s Alfabetem, uživatelem, začal starat o virtuální farmu, kde společně pěstovali kukuřici a chovali slepice. Od té doby uběhla neuvěřitelně dlouhá doba, aspoň Michaelovi to tak připadá. A neví, jestli se víc změnil svět kolem, nebo on sám.
Prsty přejede po klávesnici. Přemýšlí nad tím, co chce vlastně říct a nakolik si může dovolit být upřímný. Kde je ta zdravá míra ve svěřování se někomu, o kom téměř vůbec nic neví. V něčem je jednodušší mluvit s Alfabetem než třeba s Rogerem a s Pinkym. Ale v něčem naopak ne. To záleží.
mickey007: Hele, taky jsem tě tady moc neviděl
01Alfabet5: Hodně práce
mickey007: Měl jsem nehodu, trochu jsem se rozsekal
01Alfabet5: Na lyžích?
mickey007: Vole, proč na lyžích?
01Alfabet5: Budeš se divit, ale na lyžích se stává hodně nehod. Ale vážně, jsi v pořádku?
01Alfabet5: ???
Michael se mimoděk dotkne hrudníku a doopravdy se nad tou otázkou hluboce zamyslí. Jestli je v pořádku. Jsem. Možná nemůže spát právě z toho důvodu, že si na ten pocit zatím ještě nedokázal zvyknout. Vina sice zmizela, ale to neznamená, že by se o Gabriela přestal bát. Teď už to akorát není ten bezbřehý strach založený na výčitkách.
I tak ale… Michael vůbec poprvé vnímá křehkost vztahu, ve kterém se ocitl, a probouzí to v něm zvláštní něhu.
mickey007: Jenom naražený žebra
mickey007: I když jsem myslel, že to je konečná
01Alfabet5: ☹
01Alfabet5: Ježiš, nevím, co říct. Odpouštím ti tu pšenku. I slípky, ale těm se nic nestalo, stačil jsem je prodat, když došlo zrní
mickey007: 😀 😀
mickey007: To jsem fakt rád
01Alfabet5: Radši mi napiš, jak se má koloušek ♥
mickey007: 😀 😊 Koloušek spí u mě v posteli
Michael cítí, jak se mu koutky roztahují, až ho z toho trochu brní tváře. Přijde si jako blbeček, zamilovaný blbeček. Na druhou stranu ale zrovna teď není poblíž vůbec nikdo, kdo by si ho kvůli tomu mohl dobírat. A pro něj je překvapivě snadné přiznat to, přiznat něco tak ohromného klidně i cizímu klukovi, který může bydlet až někde… v Austrálii třeba.
01Alfabet5: Kecáš!
01Alfabet5: Teda to jsou novinky. Musíš mi všechno vyprávět
01Alfabet5: Doufám, žes ho moc hezky pomiloval
mickey007: Prosimtě. Pomiluju ho za každej den, kdy je se mnou
01Alfabet5: Tak to má být
Hodiny na laptopu ukazují pár minut po půl jedné. Michaela napadne, že by měl jít spát, aby načerpal energii a zítra všechno ustál. Upřímně, o zítřku zatím nijak zvlášť nepřemýšlel, a tím pádem ho to ani nemohlo trápit, ale vrátit se do školy po nějaké době je vždycky trochu na hovno.
Ale co měl tenkrát říkat Gabriel?
Alfabet pošle dalších několik otazníků. Trpělivost není jeho silná stránka.
mickey007: Vlastně jsem ti chtěl poděkovat. Byls tady vždycky, když jsem potřeboval. A tak… Když jsem měl těžší období
mickey007: Hodně mi to pomohlo. Ty tvoje rady. Nakonec jsi měl vlastně vždycky pravdu
01Alfabet5: Že ti bude stát z kolouška jako stožár?
mickey007: Vole. Jo.
01Alfabet5: O:)
01Alfabet5: Dáme rychlou hru?
mickey007: Příště. Půjdu za ním… Zjišťuju, že jsem takovej ten romanticky ustýskanej typ, víš jak
mickey007: 😀
01Alfabet5: Takoví jsou sexy. Nevěř nikomu, kdo by ti tvrdil opak 🙂
Michael, stále ještě s úsměvem, zaklapne laptop a místnost se částečně ponoří do tmy. A on nevstává hned, dovolí si ještě pár nádechů, kdy jen tak mimochodem poklepává nohou a užívá si ten zvláštní hřejivý pocit v okolí žaludku. Nakonec si prohrábne vlasy, laptop položí na sedačku a zamíří do patra.
Nechá rozsvíceno na schodech a pootevřené dveře od pokoje, aby na Gabriela viděl, protože… No tak asi fakt jsem romanticky ustýskanej typ a nebudu ho mít nikdy dost. Pokaždý, když nebude blízko, bude pro mě těžší se nadechnout.
A noc je pro tyhle myšlenky a úvahy jako stvořená.
Gabriel ze spánku znovu zamručí. Ruku má pod bradou, takže to je, jako kdyby si ji podpíral. Hnědé vlasy mu trčí do všech stan.
Michael se k němu skloní a cítí, že voní spánkem. Věnuje mu opatrnou pusu na nos, na bradu, na tváře.
„Nemůžeš spát?“ zamumlá Gabriel rozespale. Ale oči neotevírá hned, nejdřív jenom tak leží a užívá si motýlí polibky. Trochu se přitom usmívá. Potom natáhne ruku a prohrábne Michaelovi vlasy.
„Ne. Zlobíš se, že jsem tě vzbudil?“ Michael nevydrží skloněný dlouho. Žebra se v téhle pozici hodně rychle připomenou. Tak si sedne do tureckého sedu a ukazováčkem přejede Gabrielovi po břiše tam, kde se mu tričko vyhrnulo.
„Nezlobím.“ Gabriel konečně otevře oči a působí ustaraně. „Máš bolesti…?“
„Není to taková hrůza. Už se to skoro podobá stavu po zápase.“ Aby mu dokázal, že je v pořádku, znovu se skloní a ukradne si pro sebe pusu, tentokrát na bradu. Dlaň nechá položenou na jeho břiše a Gabrielova kůže je tak horká. A možná za to může zvláštní atmosféra poloprázdného domu, jisté bezčasí, nebo ho chtěl prostě jenom příliš dlouho, ale ucítí, jak se ho zmocňuje silné vzrušení.
Jistěže poslední měsíce masturboval, ale od chvíle, kdy se spolu milovali v hotelovém pokoji, sex povětšinou ustupoval výčitkám. Zato teď… Michael se do Gabriela vpije pohledem. Na tváři mu pohrává všeříkající úsměv.
Gabriel dlouze vydechne a v jeho otázce je něco lišáckého: „Takže jsi mě vzbudil, abych se o tebe postaral?“
„To záleží,“ přejede Michael dlaní po matraci. „Postaráš?“ Ale sotva se k němu přiblíží, Gabriel ho jemně odstrčí a zakroutí hlavou. Pak odhrne peřinu, vstane a zamíří do koupelny. Když se o chvíli později vrátí, skočí zpátky na postel a pohledem sklouzne k Michaelovým rtům. Nic neřekne.
Michael trpělivě čeká.
Gabriel teď voní jako peprmintová pasta.
Nejdřív na sebe jenom koukají a je to ten zvláštní moment před tím, než se všechno změní. Pro ně se pochopitelně všechno změnilo už dávno, ale tentokrát Michael hodně intenzivně vnímá, že ať se stane cokoli, budou to dělat jako pár. Po tom, co si vyznali lásku. A nikdy by ho nenapadlo, jakou hodnotu může takové vyznání mít, jak se může promítnout do jejich pohledů a doteků.
Žije z toho okamžiku, zatímco si prohlíží obličej svého přítele. Všechno je neverbální a nefyzické, ale vzduch kolem nějak zvláštně elektrizuje a Michael začíná trochu zrychleně dýchat. Navíc už se asi nepřestane nikdy usmívat.
Gabriel mu velice pomalu zajede rukama do vlasů. Pak se nakloní a zlehka políbí Michaela na krk. Posune se k němu blíž a dýchne mu do ucha.
Michael má husí kůži. Přitáhne Gabriela k sobě a dlaně mu vsune pod tričko. Pohladí ho po zádech, jednou, dvakrát – a podruhé použije nehty.
Líbají se, hodně pomalu a procítěně. Michael cítí, jak se jeho vlastní vzrušení s každým polibkem prohlubuje a boxerky ho tlačí, ale nechce se tomu poddat, nechce si ulevit. Chce patřit jemu. Tou křehkostí a taky tím, jak opatrně si oba počínají, se to v něčem podobá sexu v hotelovém pokoji. Akorát v tom tentokrát není žádný stud, ani nejistota.
A Michaelovi buší srdce, jako kdyby se o něj měla pokusit závrať.
Jejich polibek se prohloubí. Michael intenzivně vnímá chuť Gabrielova jazyka a dovolí si jemně ho kousnout do rtu. Tak z něj vydoluje spokojené povzdechnutí, jedno z mnoha, které ho vnitřně rozechvěje.
Chytí tričko a přetáhne si ho přes hlavu. Potom pomůže Gabrielovi sundat to jeho.
Tady se oba znovu zarazí a koukají na sebe v téměř posvátném tichu. Gabriel pak váhavě, skoro až zdrženlivě, přejede prsty po Michaelově modřině a obkreslí ji. Políbí jeho jizvu na bradě. Políbí jeho pihy, i když je v tom šeru nemůže vidět.
Navzájem si pomůžou z tepláků a pak i z boxerek, až jsou spolu v posteli úplně nazí, což si vyžádá další úsměvy. Opět v tom ale nejsou žádné přehnané rozpaky, protože se znají. To Michaelovi dojde. Že na světě není člověk, který by ho znal lépe než Gabriel.
Líbí se mu to. Miluje ten pocit.
Je z něj úplně tvrdý.
Taky si uvědomí, že má překvapivě čistou hlavu, kdy soustředěně, skoro na sto procent, vnímá jenom Gabriela. A je to taková úleva, když konečně nemusí přemýšlet o ničem dalším, jako kdyby mimo zdi pokoje vůbec nic neexistovalo.
Naznačí Gabrielovi, aby si lehnul, a sám se nad ním znovu skloní. Vsaje jednu z jeho bradavek – a Gabriel sykne – než se přesune ještě níž, k pupíku a ke slabinám, kde ho políbí v tříslech a pak taky… Nijak zvlášť o tom nepřemýšlí a olízne ho. Ta chuť je dobrá a Gabriel se přitom silně kousne do rtu.
Michael ho olízne znovu a tentokrát si ho i trochu zasune do pusy. Vlastně by ho rád uspokojil tímhle způsobem, nevadí mu to, ale nevydrží skloněný dlouho. Žebra mu to dávají sežrat. Takže se narovná, teď mezi Gabrielovýma nohama klečí, a pohledem si vyžádá jeho souhlas, aby ho mohl připravit.
Gabrielův výraz ho ubezpečí, že ano.
Ano, prosím.
Michael vezme jeho penis do ruky, přejede po něm a naznačí Gabrielovi, aby se nadzvedl.
Gabriel poslechne. Vlastně, Gabriel je v tuhle chvíli tak poslušný a vláčný, že z toho Michael asi brzo zešílí. Ale nespěchá, pořád ještě ne, i když to znamená, že tím trýzní sám sebe. Připravuje ho pomalu a dlouze, dokud mu Gabriel neodtáhne ruku a nezamumlá, že jestli bude dál pokračovat, tak se okamžitě udělá.
„Dobře,“ vydechne Michael. Chce se nad ním znovu sklonit, tentokrát aby ho pomiloval, ale při tom pohybu mu unikne bolestné syknutí.
„Počkej,“ řekne Gabriel potichu. „Lehni si.“
Michael si lehne.
Gabriela očividně pobaví, že zareagoval okamžitě, ale hned zase zvážní. Sedne Michaelovi na klín a na okamžik uhne pohledem, kouká k potemnělému oknu, nejspíš aby zakryl rozpaky.
Michael ho pohladí po stehnech a pohledem neuhne ani o kousek. Prohlíží si každou část Gabrielova těla, hltá ho. A zrovna teď je poslušný on, protože může jenom čekat na to, co jeho přítel udělá.
Jeho přítel.
Gabriel váhavě sevře Michaelův penis a nasměruje si ho k zadku. Pak začne hodně pomalu dosedat. Ne, není to hodně pomalu, je to neuvěřitelně pomalu a Michael musí pevně sevřít prostěradlo, protože fakt, že je Gabrielovi tak blízko, ho nejspíš každou chvíli odpálí.
Ten pocit ještě zintenzivní, když mu Gabriel konečně pohlédne do očí a spolu s tím na něj dosedne úplně. Sevře ho v sobě.
Michael nahlas zasténá a automaticky proti němu vyklene boky.
Gabriel při tom pohybu taky zasténá a opře se o jeho hrudník. Pak si ale nejspíš uvědomí, že by mu tak tlačil na žebra, takže se přestane opírat úplně – nechá ruce volně položené na Michaelově břiše.
Ani jeden z nich se nějakou dobu nehýbe a ve vzduchu je cítit vzrušení.
Nikdo z nich nepromluví. Michael pevně chytí Gabrielovy boky ve stejný okamžik, kdy se Gabriel nadzvedne a znovu dosedne. Možná do něj i zatne nehty, ale to si ani jeden z nich neuvědomuje. Všechno to pomalé a něžné, opatrnost a křehkost, která až doteď ovládala každé Michaelovo gesto, zmizí.
Gabriel zaklání hlavu, zatímco se na Michaelovi pohybuje, a dává mu tak najevo, že nemusí být opatrný.
A Michael je rád aktivní, ale tohle se mu líbí. Když si ho někdo… Když si ho on osedlá. S každým dalším pohybem je blíž tomu, aby vybouchnul, protože ještě nikdy neviděl nic tak rajcovního, jako je Gabriel, který si o něj dělá dobře.
Jestli byl sex v hotelovém pokoji tím nejlepším sexem jeho života, a přitom se ani zdaleka neblíží tomu, co Michael prožívá právě teď, tak jak by to měl popsat?
Jak bych… Ježiši.
Když vyvrcholí, nahlas vykřikne a nadzvedne se do sedu, aniž by z Gabriela vyklouznul. Pevně ho přitáhne k sobě v objetí, kdy ani jeden z nich nemůže pořádně dýchat. Líbá ho na krk, na kůži, která je trochu slaná, a prsty jedné ruky mu zajíždí do zpocených vlasů.
Orgasmus pulzuje celým jeho tělem, je z toho do háje úplně roztřesený. Sáhne mezi jejich těla a několika tahy dovede k vyvrcholení i Gabriela. Ten se mu se zakňouráním prakticky schoulí do náruče.
Michael má pocit, že ho brní i konečky prstů a hrudník se mu prudce zvedá. Najednou je tolik slov, která se mu hrnou na jazyk, ale místo toho, aby mluvil, věnuje nakonec poslední síly tomu, aby Gabriela držel.
V jednu chvíli se oba svalí do peřin. Zpocení, ulepení, spolu – to je hlavní.
Gabriel položí Michaelovi ruku na rozpálenou kůži.
Michael jeho ruku chytí a políbí ji do dlaně.
Trvá dlouho, než se jejich dech zklidní, spoustu pus a doteků. Modré oči se vpíjí do těch zelených se stejnou intenzitou, jako kdyby to mělo celé začít zase nanovo. Ale únava je nakonec silnější. Gabriel se stehnem natlačí mezi Michaelovy nohy a hladí ho po zádech, konejšivě, a přitom je to sotva pár minut, kdy mu nabídnul úplně všechno.
Jeden z nich sáhne pro deku a oba je přikryje. Pořád jsou úplně nazí, ale hledat v tomhle stavu tepláky, by bylo příliš komplikované.
Poslední polibek je unavený a vláčný, kdy už se prakticky jenom dotýkají rty. A takhle nějak usnou.
***
Svítí slunce a vůbec všechno působí světlým hřejivým dojmem. V zahradě poletují ptáci a plachta bazénu je pokrytá ranní rosou. Všude vládne podivný klid a mír. Po zábradlí altánu leze velký modrozelený brouk, který se ve slunečních paprscích leskne jako nějaký zvláštní drahý kámen.
Možná ale, že když se člověk zamiluje, všechno mu připadá lepší. Třeba je totálně hnusně a vichřice láme stromy, a jenom já to vnímám zkresleně.
Michael se pobaveně ušklíbne a urovná si na zádech černý batoh, zatímco kráčí k příjezdové cestě. Jde s Gabrielem, bok po boku, a za nic na světě nedokáže zapomenout na minulou noc, která byla TAK…!, že to pořád ještě nejde slovy vyjádřit.
Má pocit, že spal asi jenom dvě hodiny, ale stejně se cítí překvapivě svěže a odpočatě. Jo a taky mu přijde, že z něj ten perfektní sex úplně čiší, což mu ovšem nevadí.
Ráno se s Gabrielem líbali ve sprše, kde byli spolu.
Pak snídali. Spolu.
A teď spolu mají jet do školy.
Porsche stojí u brány, lesklé podobně jako ten brouk, a očividně čisté, jako kdyby před malou chvílí projelo myčkou. Je vidět, že se o něj Pinky dobře stará.
„Čau,“ pozdraví Michal a nijak nekomentuje, že si pro sebe Roger zabral sedadlo spolujezdce. Místo toho se celkem velkoryse svalí dozadu a Gabrielovi, který si sedne vedle, věnuje široký úsměv.
Pinky je trochu podezíravě sleduje ve zpětném zrcátku. „Působíte nějak spokojeně.“
Michael se vyhne odpovědi tím, že sáhne pro mikinu, která se válí u jeho nohou. Rukávy jsou od akrylových barev. „Děláš si tady z toho pokojíček?“ zeptá se Pinkyho. Tahle relativně nevinná otázka spustí extrémně zásadní debatu, kdy se s Pinkym začnou dohadovat o tom, jak správně přistupovat k autu.
Zatímco Michael je přesvědčený, že autu nejvíc vyhovuje, když je v něm minimum věcí, Pinky prohlašuje, že je naopak potřeba chovat se tam víc domácky.
Roger se do toho vloží s překvapivě logickou poznámkou, že auto není domácí mazlíček. S tím ovšem ani jeden z jeho kamarádů nesouhlasí.
Gabriel se nijak nezapojuje. Kouká z okénka a podpírá si přitom hlavu.
„Jsi nervózní?“ nakloní se k němu Michael po chvíli a skoro šeptá, aby je kluci neslyšeli.
„Z čeho?“
„Že se o nás dneska dozví úplně celej svět.“
„Myslím, že už jsem docela zvyklej, že na mě všichni čumí,“ pousměje se Gabriel. Pak se ale zarazí a na čele se mu objeví ustaraná vráska. „A ty jsi nervózní?“
„Vlastně… Nevím.“ Michael se nad tím zkusí doopravdy zamyslet. Jaké by to bylo, anebo jaké to bude, jít s Gabrielem po chodbě a držet se přitom za ruce, zatímco by na ně všichni koukali s překvapením a s těžko skrývanou nechutí, protože kluk, který byl šikanovaný, a kluk, který ho šikanoval, by spolu správně být neměli. To by bylo totálně postavené na hlavu.
A přesto spolu jsme. Jsme si nejblíž, co to jde.
Michael vytáhne z kapsy žvýkačky a dvě si strčí do pusy. Začne si rovnat tkaničky mikiny a moc neví, co by dodal, což si Gabriel nejspíš vyloží jako projev nejistoty, protože rychle řekne: „Můžeme dělat, že jsme jen kamarádi. Nevadí mi to. Už tak toho na tebe za poslední dobu bylo moc.“ Zní upřímně, jakože by mu to opravdu nevadilo, držet jejich vztah v tajnosti.
„Ty seš fakt neuvěřitelnej, víš to?“
Na to Gabriel neodpoví, a tak se Michael vrátí k hovoru s Pinkym a Rogerem.
Vlastně je zvláštní, jak rychle si kluci zvykli na fakt, že je Gabriel součástí jeho života. To byl samozřejmě i dřív, ale tentokrát je to tím správným způsobem. I kdyby to ovšem neakceptovali, pro Michaela by to nebylo v ničem určující. V zásadě mu nezáleží na tom, co si o něm myslí ostatní. Jenom nechce, aby tím trpěl Gabriel.
Gabriel už nikdy nesmí trpět.
„Hele,“ začne Pinky, zatímco čekají, až na semaforech naskočí zelená, „asi se mnou nechcete jít zítra do galerie? Co? Pěkně prosím?“
Roger se zavrtá do sedačky, prakticky sjede tak, nakolik mu to pás dovolí. A spolu s tím vydá ten nejotrávenější zvuk na světě, jako kdyby se ho Pinky právě zeptal, jestli nepůjdou sbírat koňský trus.
„Já zítra už něco mám, promiň,“ oznámí Michael spěšně.
Tohle ovšem Rogera zaujme. „Co máš?“
„Život.“
Roger se začne chechtat a Pinky se zaškaredí. Pak zakroutí hlavou, jakože tohle fakt nemá cenu, načež ve zpětném zrcátku pohlédne na Gabriela. „A co ty, Gabe?“
Gabriel zaváhá. Pohlédne na Michaela a chvíli o tom spolu telepaticky hovoří. Nebo aspoň Michael se mu snaží naznačit, že to je čistě jeho věc a žádná odpověď nebude špatná. Povzbudivě se usměje. Takže Gabriel pokrčí rameny. „Tak jo. Proč ne.“
„Skvělý!“ zazubí se Pinky potěšeně. „Aspoň někdo má vkus.“
„Skvělý,“ zopakuje Michael rozmrzele, ale koutky mu cukají. „Tak já jdu taky. Ne že bych žárlil. Miluju umění.“
Tentokrát tím rozesměje všechny.
***
Pinky zastaví nedaleko sochy Edwarda Leara, na místě, kde Michael často nechával svoji motorku. A Michael si na ni logicky vzpomene, zatímco vystupuje. Možná se mu dokonce stane, že chvíli upřeně kouká na prázdné parkovací místo, než si uvědomí, že se musí soustředit na něco jiného, přesněji na někoho jiného, protože ten někdo mu řekl: Můžeme dělat, že jsme jen kamarádi.
Ten někdo byl včera večer divoký. Ten někdo nad ním má neuvěřitelnou moc.
Můj Gabriel.
Před školou je touhle dobou docela dost lidí. Někteří postávají venku a mluví spolu, jiní kráčí ke vchodu, nechávají ve stojanech kola nebo prostě jenom nastavují obličeje slunci. Michael i z dálky vidí partu basketbalistů a taky kluky ze svého týmu, včetně Zacha, který se od ostatních drží trochu stranou.
Zach působí v nestřežené chvíli skoro až odtrženě a ztraceně a Michael kvůli tomu necítí ani smutek, ani ho to naopak nijak netěší. Je mu to ukradené.
„Jdeš?“ zeptá se Pinky.
Michael přikývne. Uvědomí si, že na něj čekají. Gabriel s vřelým úsměvem, jako kdyby vážně předpokládal, že budou hrát hru na kamarády. Přitom jediná věc, kterou Michael po tom všem chce, je držet se od něho dál.
Takže sáhne pro Gabrielovu ruku a proplete s ním prsty. Dokonce se k němu nakloní a před zraky všech ho krátce políbí na tvář.
Celý příběh známe jenom my dva.
Jdou spolu ke škole a klidně prochází kolem spolužaček a spolužáků, kteří na ně nepokrytě zírají. Michael stiskne Gabriela o něco pevněji, ale ani na chvíli nezaváhá. Naopak. Jeho výraz dost jasně říká, že pokud se to někomu z nich nelíbí, můžou to zkusit říct nahlas. Protože on se obhájil před každým, na kom záleželo, a nakonec taky sám před sebou, což bylo dost možná vůbec nejtěžší, takže už odmítá pochybovat. A předně odmítá Gabriela chránit proti jeho vůli tím, že se od něj bude držet dál, když Gabriel chce očividně úplný opak.
Zach na ně pohlédne jenom krátce a následně věnuje přehnanou pozornost svým botám.
„Už se těším na trénink,“ pronese Michael uvolněně směrem k Rogerovi.
„Vážně doktor řekl, že můžeš od příštího měsíce sportovat?“ zeptá se Gabriel pochybovačně. Společně vejdou do vstupní haly, která je zalitá sluncem, a pokračují ke skříňkám. I tady se k nim upírá víc pozornosti, než je nutné.
„Jo. Nějak tak to řekl,“ přikývne Michael. „Že už to možná, čistě teoreticky můžu zkusit. Tím vlastně myslel, ať tam naběhnu.“
„Kam?“ povytáhne Gabriel obočí.
Michael zastaví u jeho skříňky a čeká, až si Gabriel vezme učebnice. Ležérně se opře vedle něj. „Na ty akvabelky. Jsem přece kapitán akvabelek, ne?“
Gabriel zakoulí očima. „Haha.“
„Na hřiště,“ vysvětlí Michael očividné.
Jakmile má Gabriel svoje učebnice, jdou k Michaelově skříňce. A Roger s Pinkym na ně čekají na konci chodby. Pinky si mezitím stačil dojít pro desky a docela klidně si pohazuje ořezávátkem. Nebo gumou, protože takhle na dálku to nejde pořádně rozeznat.
Pohled na ně, na to, že čekají, že jsou tak neměnní a stálí, a přesto se za poslední měsíce dokázali v některých věcech změnit, Michaela z nějakého důvodu uklidní. Po tom všem je dokáže vnímat jako svoje kamarády, a ne jako doprovod, který má prostě neustále za zadkem.
Mávne na ně, že můžou klidně jít a počkat ve třídě. Vytáhne učebnice… a uvědomí si, že absolutně netuší, jakou má hodinu. Vnitřně ho to pobaví.
Tentokrát je to Gabriel, kdo čeká opřený o skříňky.
Michael namátkou sáhne pro učebnici matematiky, protože ji má nejblíž, a skříňku s hlasitým prásknutím zabouchne. Pak si stoupne ke Gabrielovi a nakloní hlavu na stranu. Napadne ho, už asi po tisící páté, že nikdy neviděl nikoho krásnějšího.
Políbí ho a pak prostě jenom stojí a objímají se. Michael se bradou opře o jeho rameno – učebnici nechá spadnout na zem.
„Ptal jsem se, jestli už můžeš sportovat,“ řekne Gabriel klidně, „protože, ehm… jsem nás možná čistě teoreticky přihlásil na noční běh o přežití?“
„To se mě ptáš?“ Michael se trochu odtáhne a pobaveně zakroutí hlavou. „Kdy jsi to proboha stihnul?“
Gabriel se zatváří nevinně a hraje si přitom s náramkem, který má kolem zápěstí. Stejným náramkem, jako má Michael. Protože na světě existují takové náramky jenom dva. „Včera, když ses sprchoval. Takže je to blbej nápad?“
Michael ho pohladí a zkusí do toho gesta vložit veškerou něhu a lásku, kterou k němu cítí. „Je to nejlepší nápad. Cokoli si můj kluk přeje.“
Autor: Eva Pospíšilová
* Líbila se vám předposlední kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
❤️❤️
♥:))
Holky!! Myslím, že Michael a jeho neskutečná zamilovanost, roztomilost a všechno s tím spojené je snad to nejkrásnější na příběhu, který se blíží do finiše! Celou dobu jsem se tu rozplývala nad tím, jaký ve skutečnosti je a jsem nadšená z toho, jak k jejich vztahu přistoupil, protože mi to přijde krásný a bere mi to dech. Už chci čtvrtek a zároveň se toho konce bojím 🙁 Ale tenhle díl jsem si neskutečně užila od začátku až do poslední tečky.
Milá Saj, moc ti děkujeme za krásný komentář. ♥ Máme velkou radost, že sis Michaela tak oblíbila. Taky nás mrzí, že už je zítra konec – uteklo to neuvěřitelně rychle! :)) Každopádně o klucích v budoucnu ještě určitě bude řeč, třeba v našem podcastu.
Eva
Holky, mám v duši mír. Bylo to éňoňůňo. Sice se jim asi ještě mnohokrát přihodí ŽIVOT, všechno jistě nebude sluníčkový, ale s tím se už poperou. Jak by taky ne, když jsou to VAŠI hoši ;).
Díky za parádní 49. kapitolu!
A moje poslední hádání je.. NIKDY.
👋🏻
Milá MaCecho, moc ti děkujeme za komentář. ♥ Mír v duši je nejdůležitější. :)) Ať ti tam zůstane. Máš pravdu, že život se přihodí vždycky, ale my tak nějak máme v tyhle dva kluky víru.
Eva
Krásná kapitola ❤🧡💛💚💙💜
Líbí se mi, jak se s tím Michael se vším srovnal. A i jak se nakonec posunuli Pinky a Roger. Nevím, jestli si náhodou nezaslouží taky nějaký trest, který je dva úplně mine… Ale asi tu nejsem od toho, abych někoho soudila… Spíš jsem tu od toho, abych si užila pěkný příběh 🙂 A právě teď je to takové pohlazení, jak jsou spolu všichni nakonec schopni vycházet.
Celou dobu taky snad pokaždé, když přečtu jména Michael a Gabriel, přemýšlím, jak jste vymýšlely jména. Protože se mi pokaždé vybaví archanděl Michael, archanděl Gabriel 😀
Úžasné.
♥♥ Děkujeme!
Krásna kapitolka.
Moc díky, Karin. :))
Tak a je to tady, právě jsem doposlouchala podcast o Klukovině, čímž oficiálně opouštím tento příběh (minimálně do té doby, než si jej přečtu znovu, což se určitě stane). I přesto však vím, že tento příběh neopustí mne a zůstane v mém srdci už napořád, stejně jako vaše ostatní příběhy a ostatní kluci. V čem je ale tento tak odlišný? Zaprvé rozhodně tím, jak moc mě ze začátku odrazoval a upřímně, nebýt toho, že je od vás – nebo číst ho jako první z vašich příběhů – nedočetla bych ho. Ale tím, že jsem na konci každé kapitoly viděla Pospíšilová… Číst vice »
Milá Sisi, moc ti děkujeme za nádherný komentář, který nás dojal! ♥♥ Máš naprostou pravdu, že Klukovina není zpočátku tak úplně přístupná – přišla nám hromada komentářů o tom, že Michael je debil a že si k němu lidé prostě nemůžou najít cestu, a ti samí nám pak psali, že si ho zamilovali, což je pro nás nejvíc. :)) Byl to vlastně risk, dát vám takového kluka a doufat, že si ho zamilujete. O to větší máme radost, že sis k němu i ty našla cestu! ♥ Těší nás, že tě baví i naše klábosení o příbězích, doprovodné info a… Číst vice »