Szabi

Ráno Michaelovi dovezl těstoviny s kešu omáčkou, protože nemocniční jídlo mu – naprosto překvapivě – nechutnalo. Na puding, který dostal k snídani, koukal tak vyděšeně, že se nad ním Gabriel smiloval a odnesl si ho s sebou. Ve škole ho potom snědl a vlastně vůbec nebyl špatný. Taky to Michaelovi napsal, ale ten mu odpověděl zvracejícím smajlíkem.

Zato těstoviny s kešu omáčkou snědl téměř okamžitě a Gabriel snad poprvé v životě spatřil do té doby nevídaný úkaz, že Michael Cassidy něco doopravdy dojedl. Ne že ochutnal, ne že si dal pár soust, prostě v krabičce nezůstalo nic, ani jedna zapomenutá těstovina a zbytek omáčky dokonce slízl z vidličky.

Bylo to brutálně roztomilé a na Michaelovu otázku, proč na něj Gabriel tak kouká, jestli má jako něco na čele, Gabriel jen pokrčil rameny. Neřekl nic, ale usmíval se.

Nějakou dobu pak spolu řešili, jak moc se Michael hodlá celé dopoledne nudit a úplně každý návrh, který Gabriel nadhodil s tím, co by mohl dělat, Michael otráveně smetl a většinou měl naprosto nelogický argument. Takže na něj nakonec Gabriel vyjel, že si má pustit něco na Netflixu, klidně nějakou kravinu, která ho zabaví, ale že má být rád, že má zrovna tenhle pokoj, protože… Představ si, že bys třeba byl na pokoji s dalšími lidmi!

To zabralo. Michael odevzdaně vydechl a zapnul televizi, což mu ale nezabránilo si s Gabrielem v průběhu celého dopoledne psát.

Nakonec byl Gabriel přesvědčený, že dopoledne zvládl mnohem hůř než Michael. Neustále koukal na mobil a kontroloval čas, odpočítával, kolik hodin zbývá do konce vyučování, do chvíle, než bude moct vyrazit do nemocnice, do chvíle, než zase bude s Michaelem.

Dokonce mu dvouhodinovka matematiky přišla tak nekonečná, že si na kraj sešitu napsal odpočet a každou uplynulou minutu škrtal. Což by bylo super, kdyby se nezastavil čas a kvůli tomu neměl ještě větší depku. Dvakrát zívl tak, až se mu oči zalily slzami, a jednou klimbnul, hlava mu spadla dopředu a on sebou vyděšeně trhl.

Učitel si toho naštěstí nevšiml, protože zrovna psal na tabuli, ale Gabriel by byl možná raději, kdyby ho viděl a třeba ho vykázal ze třídy a on by se pak mohl projít na záchody a strčit hlavu pod studenou vodu.

Ale ne, nikdo si ho nevšiml, takže tam dál sedět, škrtal jednu minutu za druhou, až ho nakonec osud odměnil a učitel skončil hodinu dvě minuty před zvoněním. Gabriel si tak mohl odškrtnout na druhém seznamu, který měl napsaný v zápisníku, další políčko a už mu tam zbývala jen obědová pauza, fyzika a dějepis.

Což bylo pořád nanic. Hlavně ten oběd.

Napadlo ho, že by nešel, protože od chvíle, kdy křičel na Teddyho, už si k němu sedat nechodil, takže to většinou vypadalo tak, že stál uprostřed jídelny a rozhlížel se, než prostě našel místo, které bylo trochu dál od ostatních.

Jenže nejít znamenalo vzdát se, takže se nakonec odhodlal. Vystál řadu, z nabízených jídel vybral lasagne a zaplatil. Ke své nejméně oblíbené části, hledání místa, se však vůbec nedostal, protože než se stihl rozhlédnout, někdo přes celou jídelnu zvučným hlasem zahulákal: „Garrete! Pojď si sednout k nám.“

Někdy měl Gabriel dojem, že svět má dost zvrácený smysl pro humor, nebo možná talent pro ironii, protože jak jinak brát, že na něj právě mával Roger a nabádal ho, aby šel za nimi? A Pinky měl nejspíš úplně stejný dojem jako Gabriel, jelikož na Rogera tázavě pohlédl. Jakože ses zbláznil pohledem, ale Roger na to reagoval pokrčením ramen, něco řekl a působil spíš nevinně a bezelstně, než že by plánoval nějakou super promyšlenou šikanu.

Asi mu vůbec nedocházelo, jak strašně nepatřičné to celé je.

A Gabriela to štvalo a fascinovalo zároveň. Jak si Roger vůbec mohl myslet, že po tom, co všechno a stalo, a ono se toho stalo vážně hodně, budou odteď předstírat, že je všechno v pohodě?

Možná by mu měl některé věci připomenout.

Vzpomínáš, Rogere, jak jsi mě sejmul k zemi? Jak jsi do mě strčil a já narazil do dveří? Pamatuješ, jak jsi mi vyhodil knížky do koše? Pamatuješ, jak strašně tě pobavilo, když jsi mi, nechtěně, jak jinak, vylil vodu do rozkroku?

Takových historek měl mnohem víc. Některé se opakovaly a některé ani nestály za řeč, ale spousta z nich Gabriela stále rozčilovala, když na ně pomyslel.

Nakonec ale přece jen k jejich stolu přišel. Hlavně proto, že už se jich nebál, respektive nechtěl, aby oni ten pocit měli. A tak položil tác a sedl si vedle místa, kde většinou sedával Michael. Což čistě teoreticky mohl považovat za své místo, protože tam sedával docela často.

„Čau,“ pozdravil Roger a vidličkou zkoušel napichovat kroketu, která mu na talíři utíkala.

„Ahoj,“ mávl Pinky, kterému podle výrazu taky docházelo, že je to více než divné. Jak tady spolu seděli. Jako kamarádi.

Roger si kroketu druhou rukou přidržel a nabodl na vidličku. Ale podle všeho to spíš dělal nevědomky, protože měl zamyšlený výraz. „Byl jsi u Michaela? Jak je na tom? Mně psal, že mu budou transplantovat játra a že má obě nohy v sádře,“ pronesl vážně, skoro jako kdyby tomu věřil.

Gabriel se zamračil a pohlédl na Pinkyho, protože doufal, že ten mu napoví, jestli Roger vtipkuje. Jenže Pinky jen pokrčil rameny, jakože sám neví. Nebo byl možná jen nesvůj, protože u sebe neměl žádný skicák, ani tužku, pravítko, gumu, ořezávátko… dokonce ani flek od barvy na oblečení.

„Jo, byl jsem u něj včera skoro celý den. I dneska ráno. A po škole tam půjdu zas, tak můžete jít taky,“ promluvil Gabriel opatrně. A nejistě. Možná dokonce nervózně. A nedokázal rozklíčovat, jestli k tomu všemu cítí i strach.

Cítil?

Roger byl větší a silnější a dával to Gabrielovi často najevo. Tolikrát ho držel na místě, aby neutekl. Tolikrát do něj strčil, jen protože se Gabriel nechtěl hnout. Jednou mu z ruky vyrval sešit a měl takovou sílu, že Gabriel nemohl vzdorovat. A taky ho s Michaelem na jedné párty zavřel do spižírny.

Tyhle vzpomínky v sobě pořád měl a nedokázal je zahnat.

Roger se mu nikdy neomluvil. Nepřišel za ním a neřekl, že je mu to líto. A Gabriel s ním teď seděl u stolu a… klábosil. 

„To by šlo,“ souhlasil Pinky. „Jestli ti to nevadí.“

Gabriel se nad tím zamyslel a nakonec se rozhodl neodpovídat úplně upřímně. Spíš to tak nějak obejít. „Michael bude rád. I když ho to hodně bolí, dost se v nemocnici nudí.“

„On je ten typ, co se nudí skoro pořád,“ pronesl Pinky a mávl rukou, jakože tohle není žádná novinka. „Neříkal, co je s motorkou? Jestli půjde opravit? Napsal jsem mu, ale upřímně, máme dojem, že když jsi tam ty, tak na nás pěkně sere.“

Gabriel si to, co Pinky řekl, ještě jednou, sám pro sebe, v duchu zopakoval. Máme dojem, že když jsi tam ty, tak na nás pěkně sere. Říkal tím, že on a Roger ví, že… Co vlastně?

Naprosto upřímně nemohli nic vědět, protože ani sám Gabriel nevěděl.

V noci ze soboty na neděli Michaelovi řekl, že ho miluje. V neděli večer se políbili, nic vášnivého, nic hysterického, protože při každém prudším pohybu měl Michael bolesti, ale rozhodně to nebyla pusa, kterou si dávají dva kamarádi. Ačkoli… kluci kamarádi si asi pusy nedávají nikdy. A dneska ráno taky došlo na polibek. A Gabriel ani tak nevěděl, na čem je, a nemohl se jen tak zeptat, protože měl strach, že by se mu odpověď nemusela úplně líbit.

A navíc… Michaele, vím, že ses před dvěma dny totálně rozsekal a málem zabil, ale nemohl bys mi říct, jak to teď mezi námi je? Vím, že máš asi jiné starosti a všechno tě bolí, ale…

Takže ať tím chtěl Pinky naznačit cokoli, nedávalo to smysl.

„Podle toho, co si pamatuje z noci, tak je motorka na šrot. Ale ještě ji pochopitelně neviděl, takže těžko říct, jestli půjde opravit,“ odpověděl Gabriel a teprve teď si uvědomil, že nejí. Nabral si tedy na vidličku lasagne a ochutnal. Byly dobré, ale Michael by je určitě nejedl.

„Z toho musí být zdrbnutej,“ poznamenal Roger a kýval přitom hlavou. A poté se spiklenecky naklonil blíž. „Občas jsme si z něj dělali legraci, že s ní dělá různé věci.“

„Ne před ním,“ dodal Pinky.

Ze mě jste si dělali legraci, že si honím nad Michaelovou fotkou, chtěl říct Gabriel. Ale… hahaha, takoví kamarádi docela určitě nebyli. Sklonil se k talíři a bez výrazu odvětil: „Jo, všiml jsem si, že je na ni až nezdravě upnutý. Když jsem mu ji poškrábal, byl úplně hotovej.“

Roger se upřímně rozesmál. „To teda,“ prohodil. „Jak tě to vůbec napadlo? Myslel jsem, že se ti omluvil za to, jak jsme si z tebe dělali prdel.“

Gabriel cítil, jak mu naskočila husí kůže. Bylo to skoro, jako kdyby ho Roger polil studenou vodou. Jako kdyby celý prvák, každý jednotlivý den, sebral, smačkal do kuličky a zahodil. Jako kdyby nic z toho neexistovalo, protože to smazala jedna omluva.

„Ježiši, Rogere,“ zamumlal Pinky a zakroutil hlavou. Pohlédl přitom na Gabriela a nejspíš se mu za tu otázku zkoušel telepaticky omluvit. Nebo to tak alespoň působilo.

„Pohádali jsme se a chtěl jsem ho naštvat,“ vysvětlil Gabriel překvapivě klidně. Přestože vůbec klidný nebyl.

„Kvůli čemu vlastně?“ pokračoval Roger zvědavě, ale ještě ani nestihl zavřít pusu, když Pinky hlasitěji, než bylo nutné, vyhrkl směrem ke Gabrielovi: „Co máš teď za hodinu?“

Gabriel vzdychl. Možná to byla jediná možnost, jak tohle všechno přežít. Vyhýbat se tomu, co se stalo, mluvit o věcech, na kterých nezáleželo, a předstírat, že žádné napětí neexistuje. „Fyziku,“ odpověděl odevzdaně. A Rogera jednoduše ignoroval.

V době, kdy byl ještě v prváku, je všechny hrozně nenáviděl a mockrát si přál, aby se jim stalo něco vážně hodně hnusného. Sám před sebou se za takové myšlenky nestyděl, ale nahlas by je asi nikdy nepřiznal. Jenže po všem, co následovalo, co prožil, už byl tak unavený a otrávený, že nechtěl nic jiného, než aby mu dali pokoj. Nepotřeboval pomstu, nepotřeboval žádné zadostiučinění a možná po Rogerovi nechtěl ani pitomou omluvu, která by stejně nic nezměnila.

Chtěl jen, aby mohl být sám sebou a nestrachovat se, že ho v další vteřině někdo přepadne.

A tak to taky nějak uzavřel. Že Roger je debil a asi nikdy ho nebude mít rád a nikdy se v jeho přítomnosti nebude cítit naprosto uvolněně. Že Pinky všeho lituje, omluvil se, ale nejspíš bude nějakou dobu trvat, než si na něj Gabriel zvykne a nikdy v životě ho nenechá, aby mu fixou napsal něco na kůži. A Zach pokaždé, když se potkají na chodbě, sklopí zrak a trochu zrudne, vlastně úplně stejně jako to dělal i kdykoliv předtím.

Michaela záměrně vynechával. Michael byl totiž úplně jiný příklad. Úplně jiná situace. Úplně jiný druh viny, omluv a odpuštění.

A tak nakonec u stolu ve výklenku zůstal a nechal Pinkyho, aby mu řekl o novém japonském komiksu, který zrovna četl. A taky poslouchal Rogera a jeho rádoby vtipné průpovídky, dokonce se na něj usmál, možná chladně, ale to Roger vůbec nezaregistroval, když vyprávěl, jak dal o sobotním zápasu totálně boží touchdown.

Taky povytáhl obočí, když Rogerovi přišla esemeska a on okamžitě, aniž by se někdo ptal, vypálil, že mu píše Lydia, jeho holka. Dokonce ukázal i fotku a ano, Gabriel si byl docela dost jistý, že je to stejná holka, která na konci prváku měla něco s Michaelem.

Pamatoval si to, protože o ní mluvili a Roger pak smutně našpulil rty a zeptal se Gabriela, jak moc je v prdeli, že Michael někoho má. Jenže tohle už nejspíš taky neexistovalo.

Nic z toho neexistovalo.

Na druhou stranu… právě teď si začínal uvědomovat, jak nepoměrně velkou vinu oproti svým kamarádům Michael cítí. Pinky byl z toho všeho nervózní a sám mu řekl, že je mu z toho hrozně. Zach šel k jeho rodičům a ze všeho se vyzpovídal. Roger nejspíš necítil nic moc, ale aspoň se snažil být milý. Ani jeden z nich by ovšem za ním nepřišel do pokoje a neslíbil mu cokoli, jen aby se dočkal odpuštění.

Nikoho z nich to nesebralo tolik jako Michaela.

Gabriel dojedl lasagne a okamžitě vstal. Nepotřeboval s nimi sedět u stolu ani o vteřinu déle. Věděl, jaký mají třeťáci rozvrh, proto jim řekl, že se sejdou ve tři před školou, a s tím odešel na hodinu fyziky.

Pořád z toho všeho dost zmatený a nesvůj.

Byl nesvůj, akorát moc nevěděl proč.

***

Odpolední vyučování uteklo překvapivě rychle. Gabriel několikrát za sebou zapomněl škrtnout uplynulé minuty, jak upřeně zíral z okna na parkoviště, kde citelně chyběla černozelená motorka. Vždycky ho zaplavila vlna smutku, když mu došlo, že už tam nejspíš nikdy stát nebude.

A pak byl konec vyučování, zazvonilo a on se sešel s Pinkym a Rogerem před školou a společně, fakt působili jako kamarádi, vyrazili do nemocnice.

Michael by se určitě zbláznil smíchy, kdyby je viděl, jak spolu mlčky nastupují do autobusu a pak na sebe střídavě koukají a nekoukají, zatímco se kodrcali přes půlku města. Ale vzhledem k tomu, že ho to možná velmi brzo čekalo taky, spíš by byl z té představy vyděšený.

Gabrielovi však ticho vůbec nevadilo, vlastně byl za něj rád. Navíc mu během toho Michael dvakrát napsal, jestli už je na cestě, takže mu odepisoval, a aniž by si to uvědomoval, tak se u toho spokojeně šklebil.

Neřekl mu však, že s ním jede i Pinky a Roger, protože si myslel, že to bude hezké překvapení, což nakonec… Překvapení asi fakt bylo.

Gabriel do pokoje vešel jako první.

Michael seděl na posteli, v ruce držel ovladač a dost pozorně sledoval v televizi Too Hot To Handle, což byla reality show, o které ještě to ráno řekl, že by na ni nikdy, NIKDY, ale opravdu nikdy, nekoukal. Zároveň se ale při tom prohlášení svatouškovsky culil, takže bylo docela těžké mu to jeho nikdy doopravdy věřit.

„Ahoj,“ pozdravil Gabriel a při pohledu na televizi se ušklíbl. Nijak to ale nekomentoval.

Michael se zářivě usmál a automaticky se na posteli trochu posunul, aby udělal Gabrielovi místo. „Jdeš na líbačku?“ mrkl na něj ve chvíli, kdy se ve dveřích objevil Pinky a následně i Roger.

Gabriel sevřel rty pevně k sobě a hodil po Michaelovi omluvný pohled. Došel k názoru, že mu asi měl napsat, že kluky přivede. „Jo,“ vydechl odevzdaně, čímž rozhodně neodpovídal na otázku ohledně líbačky, jako spíš hodnotil celou tu situaci. Třeba to, jak Pinky vyvalil oči a Roger rozpačitě zastavil uprostřed pohybu.

Michael byl vlastně jediný, kdo působil naprosto v pohodě a nevzrušeně. „Jdete taky na líbačku?“ nadhodil vesele a společně s tím plácl vedle sebe, aby dal najevo, že si Gabriel má sednout.

A tak si Gabriel sedl s rozhodnutím, že tuhle situaci nechá na Michaelovi. Aby si ji vyřešil. Nebyli to přece Gabrielovi kamarádi, takže… On si prostě jen sedl, opřel se zády o polštář a koukal na televizi, kde furt běžel obraz, akorát Michael vypnul zvuk.

Roger zareagoval jako první. „Neříkej dvakrát, ty vole. Mám takovou radost, že žiješ, že možná i jo,“ zahalekal. Došel k Michaelovi, ťukl si s ním pěstí a pak se svalil do křesla, zatímco Pinky zůstal stát v nohách postele. Jenže sotva Roger dosedl, nějak se mu to v hlavě přeskládalo a zamračil se. „Nebo počkej jako… Ty myslíš… Cože?“

Michael povytáhl obočí a chvíli na Rogera koukal, jako kdyby čekal, že mu to dojde, což se nestalo. A tak jemně položil ruku Gabrielovi na bradu a naznačil mu, aby se k němu otočil. A než Gabrielovi došlo, o co jde, co hodlá udělat, vlepil mu Michael jemnou a krásnou pusu na rty.

Gabriel okamžitě zčervenal jako rajče, dokonce mu začaly hořet uši.

Pinky měl najednou hrozně moc práce s narovnáváním tkaniček mikiny, aby byly stejně dlouhé, protože ta pravá furt trochu víc trčela.

Roger, další rajče v místnosti, trhnul pohledem ke stropu. „Máš to tady fakt hezký,“ prohlásil zaujatě. Dokonce i Gabriel by mu věřil, že hezčí nemocniční pokoj ještě neviděl.

„To zařídila máma,“ vysvětlil Michael klidně. „Říkala, že i když jsem ji naštval tak strašně, že budu muset chodit do divadla až do konce života, nebo rovnou zametat jeviště, tak bych měl mít svůj vlastní prostor, nebo tak něco. Je tady klid, na můj vkus až moc velkej.“

„A kdy tě pustí?“ chtěl vědět Pinky.

„Zítra, za dva dny, zatím nevím. Ale doufám, že brzo. Abych si mohl zařídit kartičku do MHD.“ Kluci se okamžitě začali smát, ale pořád v tom bylo něco rozpačitého a váhavého. Michael nakonec mávl rukou. „Dělám si srandu, budeš nás vozit,“ nadhodil směrem k Pinkymu. „Nás všechny.“

Roger okamžitě začal kývat do rytmu, nejspíš spokojený, že se to vztahovalo i na něj. Během toho kývání ale upřeně pohlédl na Michaela, přeskočil pohledem na Gabriela a znovu na Michaela. „Takže,“ začal, „abych tomu rozuměl,“ řekl velmi klidně a v další chvíli z něj mohlo vypadnout cokoli, naprosto upřímně cokoli, protože v tomhle byl tak trochu neřízená střela. „Tak to tys byl celou dobu hotovej z něho?“

Michael nakrčil nos, pohlédl na Gabriela, jako kdyby se potřeboval ujistit, co chce odpovědět, a nakonec jen rozhodil rukama. „Celou dobu ne. Až teď,“ usmál se. Na Gabriela, protože na Rogera vůbec nekoukal.

A Gabriel ho za to šťouchl ramenem. „Co kecáš, bylo to celou dobu,“ odvětil. Následně mu zazvonil mobil, což ho trochu vytrhlo. Poposedl, aby mohl vytáhnout mobil z kapsy. Na displeji svítil nápis máma, což… Vzdychl a počkal, až to máma položí. Teprve potom jí napsal esemesku, že je v nemocnici a že doma bude kolem sedmé. A celou tu dobu vnímal, že spolu kluci o něčem hovoří a taky to, že na něj Michael možná starostlivě kouká, protože docela určitě viděl, kdo volal. A co to znamená.

Jenže tohle teď Gabriel nechtěl řešit, a tak mobil zase schoval do kapsy, zrovna ve chvíli, kdy ostatní dost upřeně a tiše, Roger rovnou s otevřenou pusou, zírali na televizi, kde se zrovna holky v bikinách vzájemně natíraly barvami.

„Ty vole, to je kost,“ vydechl Roger a Pinky souhlasně přikývl. Michael sice nic neříkal, ale rozhodně působil zaujatě.

Gabrielovi nic z toho nepřišlo zajímavé. Dokonce chtěl poznamenat, že jemu mnohem víc sexy přijde ten kluk v modrých plavkách, ale… Rozhlédl se po pokoji a došlo mu, že s těmito kluky chtěl být hrozně dlouho kamarád, mockrát si přál, aby ho přijali mezi sebe, ale to se nikdy nestalo, a kdyby kdykoliv předtím řekl svůj názor, znamenalo by to jen idiotské posměšky.

Upřímně se nebál, že by to pokračovalo, jen… už neměl zájem s nimi cokoli sdílet.

A tak se pohodlně opřel, natáhl nohy a nechal se od Michaela chytit za ruku. Michael se na něj totiž podíval, Michael se na něj usmál a Michael se potichu zeptal, jestli je všechno v pořádku.

Michael se staral, Michael chtěl vždycky všechno zlepšit, napravit a odčinit.

***

Sotva vešel do domu, přivítala ho nádherná a známá vůně. Trochu ho to překvapilo, protože ji měl spojenou s úplně jiným místem a vzhledem k tomu, že Max vietnamskou kuchyni moc nemusel, doma ji měli jen opravdu výjimečně.

Jako třeba dneska.

Gabriel nechal batoh u schodů a šel se rovnou podívat do kuchyně, kde na stole ležely naskládané krabičky s jídlem z Paláce. Byla tam dvakrát polévka pho, jarní zeleninové závitky s arašídovou omáčkou a taky Bánh rán, což byly bochánky z rýže a mungo fazolí.

Takže šlo o Gabrielovo vůbec nejoblíbenější jídlo z nejoblíbenější restaurace.

Zamračil se, protože tušil, že tohle bude tak trochu past. A jen na to pomyslel, vešla do kuchyně máma s milým a přátelským úsměvem. „Gabe, ani jsem tě neslyšela přijít. Táta vzal dneska Maxe do kina, tak jsem si řekla, že bychom si spolu mohli udělat hezký večer.“

A bylo to tady. Gabriel věděl, že táta vzal Maxe do kina, protože ho o to máma poprosila, a věděl, že hezký večer byl krycí kód pro promluvíme si.

A promluvíme si znamenalo promluvíme si o tvém vztahu s Michaelem.

Jenže teď už z toho Gabriel nemohl ven. Ať řekne cokoli, stejně s mámou bude muset některé věci vyřešit. A možná že teď byla ta pravá chvíle, proto přikývl a šel pro skleničky na vodu.

Máma mezitím rozdělila jídlo a všechny krabičky pootvírala.

„Jak je na tom?“ zeptala se, což bylo docela překvapivé, ale na druhou stranu neřekla jeho jméno, takže v tom Gabriel pořád cítil jistou nechuť.

„Dobře, brzo ho pustí z nemocnice. Jen ho ještě pořád dost bolí žebra,“ odpověděl a posadil se naproti mámě. Natáhl se pro polévku pho a jemně do ní foukl, což byl nesmysl, protože už dávno nebyla horká. Ale udělal to naprosto nevědomky a navíc byl z mámy nervózní.

„Aha,“ pronesla máma a začala jíst. Vietnamské jídlo měla taky moc ráda, vlastně… Co se jídla týkalo, měli s Gabrielem hodně podobné chutě, zatímco Max byl po tátovi na sladké.

Gabriel trochu váhavě šťouchl do opražené hlívy. „Můžeš se mnou mluvit na rovinu,“ poznamenal, protože došel k názoru, že takhle to bude jednoduší. Neutíkat před tím a hlavně bezmocně nečekat, až to přijde.

Bylo vidět, že to mámu trochu zaskočilo, ale nakonec přikývla. „Tak dobře,“ souhlasila. „Jsem z toho nervózní. A nechápu to. Nechápu, jak se můžeš zastávat kluka, který ti provedl tolik špatných věcí. A taky nechápu, proč jsi mi o tom nikdy neřekl. Nechápu, že jsem to nepoznala, že to celá zašlo tak daleko, že najednou nevím, jak s tebou mluvit… Nechápu, proč se to stalo zrovna tobě a hrozně mě to mrzí.“ Sebrala jeden z bochánků, chvíli ho převalovala v ruce a poté ho znovu vrátila na místo.

Gabriel upřímně netušil, co na tohle všechno říct. „Já…,“ začal, ale nejspíš tím i skončil, protože ho žádné pořádné vysvětlení nenapadlo.

„Chodíš s ním?“ chtěla vědět máma.

„Jo,“ přikývl a zkoušel ignorovat mámin zklamaný výraz, který se jí okamžitě objevil v obličeji.

„Takže ho máš rád,“ konstatovala, ale zároveň bylo jasné, že potřebuje, aby to Gabriel potvrdil, jako kdyby tomu jinak nedokázala věřit.

„Ano.“

Na chvíli zavládlo u stolu ticho. Gabriel nabral na lžičku trochu vody s lístkem koriandru, ale nesnědl to, protože měl pocit, že mu atmosféra v kuchyni úplně znemožnila jíst. A tak jen dál jezdil lžičkou v polévce a čekal, co přijde jako další otázka. Jenže máma strašně dlouhou mlčela a přitom jedla. Nejspíš jí vůbec nevadilo, že na večeři vůbec není vhodná chvíle.

Možná ale tohle stačilo. Možná víc vědět nepotřebovala. Gabriel ji zklamal a to bylo všechno, hotovo. Snědí si tu spolu polévku, závitky už si každý vezmou jinam a pak kolem sebe budou nadosmrti kroužit, zklamaní a naštvaní.

 „Je mi líto, že jsem tě zklamal. Že jsem to celé posral, vážně,“ vydechl a položil si ruku na čelo. Připadalo mu, že má snad horečku z toho, jak strašně moc chtěl, aby minulost mohl nechat za sebou.

Máma na něj pohlédla, ale nic neřekla, a tak Gabriel pokračoval.

„Já vím, že jsem udělal tu vůbec nejhorší věc na světě. Vím, že jsem málem všechno zničil a od té noci máš o mě a i Maxe pořád jen strach a taky vím, že mi to vyčítáš. Nikdy jsi mi to sice neřekla, ale stejně to na tobě vidím. Taky si to vyčítám. Taky jsem na sebe naštvaný. Ale už to zpětně nedokážu změnit. Prostě se to stalo a já nevím, jak to napravit.“ Odsunul polévku, protože věděl, že teď ji sníst nedokáže.

„Gabrieli,“ zamumlala máma.

„Hlavně mi neříkej, že to není pravda,“ vystřelil rychle, dřív než mu mohla začít něco nalhávat, protože by měla pocit, že je to tak správně.

„Dobře,“ rozhodila rukama. „Měla jsem o tebe hrozný strach, ale ano, trochu jsem ti to vyčítala. Byla jsem na tebe naštvaná, protože… Co kdybys umřel? Vůbec jsi nemyslel, jak strašně by nás to bolelo. Měl jsi problémy ve škole, fajn, mohli jsme to vyřešit. Mohl jsi přestoupit jinam, nebo… já nevím, začít se učit doma, cokoli. Ale tvoje řešení? Jak tě to vůbec mohlo napadnout? Opustit nás? Přece… Vždycky jsme byli šťastná rodina, vždycky jsem se snažila…“ Zhluboka vydechla, ale stejně slzám nezabránila, aby nezačaly téct. Takže najednou seděla naproti Gabrielovi jako hromádka neštěstí a brečela. „Jsem špatná matka. Můj syn se chtěl zabít a já se na něj za to nedokážu nezlobit,“ zamumlala, a tak trochu to působilo, že mluví sama k sobě, ale hned nato vzhlédla. „A teď mi prostě ještě jen tak řekneš, že chodíš s klukem, kvůli kterému… A jak se k tomu mám postavit? Co když ti zase něco provede a ty…“

Vlastně asi bylo dobře, že ze sebe tohle všechno dostala, protože Gabriel věděl, že by bylo mnohem horší, kdyby to v sobě do konce života držela. „Mami, já… Všechno, co mi vyčítáš, si já sám vyčítám taky,“ pronesl a zkusil se povzbudivě usmát, aby dal najevo, že se na ni nezlobí, jenže ona to stejně nemohla vidět, protože se od něj odvrátila.

„Ale já jsem tvá máma. Měla bych tu být pro tebe a ne ti to ještě zhoršovat!“ Vstala a odešla ke kuchyňské lince pro jednu z papírových utěrek, do kterých si začala utírat oči. „Gabrieli,“ pokračovala po chvíli. „Ty ani nemáš představu, jak strašně tě mám ráda. Jsi moje všechno a bez tebe… Prostě potřebuju, abys byl v pořádku.“

Už o tom mluvil s tátou, ale teď věděl, že to potřebuje slyšet i máma. Došel k ní, protože sedět u stolu mu přišlo nepatřičné, a zkoušel znít co nejpřesvědčivěji. „To, co jsem udělal, bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, které si ale nepamatuju. Nepamatuju si nic a asi to je ten důvod, proč jsem v ten okamžik nemyslel na tebe a tátu a Maxe. Prostě jsem byl mimo. A slibuju, že kdyby mi někdy bylo špatně a měl jsem pocit, že už to nedávám, okamžitě půjdu za tebou,“ mluvil a každé slovo myslel naprosto upřímně. „Ale nic víc nedokážu,“ přiznal na úplný konec a sklopil zrak k podlaze.

Proto nečekal, že ho máma v další vteřině přitáhne k sobě a pevně obejme.

Najednou měl pusu plnou jejich vlasů a cítil její levandulovou voňavku.

Na rozdíl od hovoru s tátou teď nebrečel, ale nejspíš to bylo tím, že u mámy cítil, že by ji to akorát ještě víc rozhodilo, že by si ještě víc vyčítala, co cítí. A on už jí za nic na světě nechtěl přidělávat starosti.

Když se od něj odtáhla, pohladila ho po vlasech.

Skoro to působilo, že je mezi nimi všechno v pořádku. Skoro to působilo, že teď mohou začít znovu. Ale ve skutečnosti tu byla ještě jedna věc, jedna záležitost, kterou spolu museli probrat, a Gabriel věděl, že ta opět rozdmýchá hádku.

Jenže před tím nemohl couvnout.

„Nerozejdu se s Michaelem,“ zamumlal, ale zároveň v tom bylo jasně poznat, jak vážně to myslí.

Což mámu zaskočilo. Na jednu stranu byla pořád podebraná a nejspíš nechtěla zkazit jejich dojemnou chvilku, ale na druhou stranu ji evidentně štvalo, že v tomhle Gabriel nehodlá ustoupit.

„Podívej, vím, že jsi říkal, že na tebe byl hodný a všeho lituje, ale… Jsi si jistý, že tě má rád stejně jako ty jeho? Nebo se ti jen snaží zavděčit, protože ví, jak špatně se k tobě zachoval? A co bude, až celá ta záležitost se šikanou trochu opadne a on bude mít pocit, že pro tebe udělal dost? Co když tě opustí a tobě to zlomí srdce?“ chrlila na něj máma jednu otázku za druhou, takže mu nedávala šanci odpovědět ani na jednu z nich.

Což bylo asi dobře, protože Gabriel stejně netušil, jak reagovat. Prostě tam pořád jen tak stál, koukal na mámu a myslel na to, že by… raději zase seděl.

„Je mi líto, ale nemůžu ti říct, že je to za mě v pohodě. Nemůžu ti říct, že váš vztah schvaluju. Nechci ho tady a nechci, aby ses s ním scházel, i když vím, že ti v tom nemůžu zabránit,“ domluvila a to, že domluvila, dala najevo tím, jak zkřížila ruce na hrudi a nahodila zatvrzelý výraz.

Gabriel opět nenacházel žádná slova, která by mohl použít, protože říct správně, nemůžeš mi to zakázat, takže se s tím asi budeš muset smířit, podle něj nebyla nejlepší reakce.

Ale máma nejspíš nic dalšího slyšet nepotřebovala, protože Gabriela pohladila po vlasech, zkusila se usmát, to jí nemohl upřít, a ukázala na jídlo na stole. „Co kdybychom se konečně najedli a pro dnešek už nechali všechno plavat?“

Gabriel vděčně přikývl a ještě vděčněji zasedl ke stolu a začal jíst polévku.

Ale rozhodně nebyl vděčný za to, že mu máma nasadila brouka do hlavy. Nebo možná vzbudila toho, co tam od oběda spal, protože…

Vina, kterou Michael cítil, byla tak obrovská, tak nepoměrná oproti tomu, co cítili Pinky, Roger a Zach, že ani Gabriel nevěděl, jak se s tím vyrovnat. A bez ohledu na Michaelova slova a činy si Gabriel nikdy nemohl být jistý, zda to, co mezi sebou mají, je vážně skutečné.

Jestli Michaelovy polibky ve skutečnosti neznamenají je mi strašně líto, co se stalo.

Co když je s Gabrielem, protože má tak hluboko zakořeněný pocit, o kterém možná ani neví, že nemá na výběr?

Co když…

Brouk v hlavě se činil. Nakousl každou myšlenku, kterou se chtěl Gabriel uklidnit. A tak, když po jídle odešel k sobě do pokoje, připadal si rozložený na malé, nejisté pochybnosti a každá ta pochybnost byla s každou vteřinou hlasitější a protivnější.

Nakonec… Možná udělal kravinu. Obrovskou kravinu, kterou ale nemohl vzít zpátky.

Nejprve si nasadil Michaelův náramek přátelství a pevně ho utáhl s tím, že už ho nikdy nesundá. Pak, aniž by nad tím přemýšlel, napsal Michaelovi esemesku.

Myslíš, že bys mě mohl někdy doopravdy milovat?

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥