45 MICHAEL


Někdy okolo druhé v noci ho probudí tupá bolest v pravé paži. Má pocit, jako kdyby po něm přejel minimálně náklaďák. Chvíli se zatnutými zuby naslouchá pípání přístrojů, než se pokusí opatrně překulit na druhou stranu. A pohled na spícího kluka ho… překvapí. Pod vlivem všech těch událostí na okamžik zapomněl, že se Gabriel rozhodl zůstat. V jeho posteli. V jeho životě.

Jednu ruku má pod hlavou a leží na kraji matrace, aby Michaelovi dopřál co největší prostor. Navzdory starostlivému výrazu mu na rtech pohrává mírný úsměv, viditelný i v šeru pokoje. Hnědé vlasy má rozcuchané a tričko se mu během spánku trochu vyhrnulo.

Michael se opatrně, tak, aby ho nevzbudil, posune na polštáři o trochu výš a kouká na něj. Vybavuje si všechno, co mu Gabriel předchozí večer řekl, a hlavně ten ukrutný strach, s jakým přišel k němu do pokoje. Tolik se bál a Michael v jeho pohledu zahlédl svůj vlastní strach, který ho vnitřně sžíral posledních několik měsíců. A taky v něm viděl (možná tím neměl být tak překvapený) bezmeznou úlevu a lásku.

Po tom všem, co se stalo, Gabriel cítí právě tohle.

Michaelovi připadá, že jsou jeden k druhému připoutaní. Že je spojuje dlouhá nit, spletená v jejich dva náramky.

Ten Michaelův na sobě pořád má trochu zaschlé krve z toho, jak si během nehody sedřel ruku. Přejíždí po něm prsty a připadá si překvapivě klidný, nezatížený.

Měl dojem, po tom, co se stalo, že bude cítit další výčitky, ale k tomu nedošlo. Mozek, po nehodě ještě pořád otřesený, mu nepředhazuje žádné složité myšlenky a nenutí ho k úvahám. A tak, když se Michael nadechne, místo všech výčitek cítí hlavně pach dezinfekce, vůni povlečení a… Gabriela.

Jistěže voní. Vždycky.

Někde tady Michael usne a o hodinu později ho probudí jemný dotek na čele. Sklání se nad ním máma a odhrnuje mu vlasy. „Jsi vzhůru,“ napůl se zeptá, napůl konstatuje. „Přišla jsem tě zkontrolovat. Dřív to nešlo, měli jsme akutní případ.“ Působí vyčerpaně, to vyčte z jejího pohledu. Možná se na nohou drží jenom díky vypité kávě.

Michael má sucho v puse, tak ji poprosí, jestli by mu podala vodu. Nechá si od ní přidržet sklenici u úst a trochu to připomíná staré časy, kdy byl dítě. Tenkrát mu dávala do džusu brčko. „Děkuju.“

„Není zač.“ Máma zkontroluje, jestli je všechno tak, jak má.

Ale asi ano, všechno je přesně takové, protože Gabriel stále klidně spí na jeho posteli, v úplně stejné poloze jako předtím. Jenom ruku má na prostěradle blízko Michaelovi, jako kdyby ho ve spánku pohladil.

Máma na něj chvíli kouká, na zanedbatelný prostor, který je od sebe dělí, a těžko říct, na co myslí, než se otočí zpátky k Michaelovi. „Přišla jsem se zeptat, jestli něco nepotřebuješ. Jak se ti dýchá?“

„Dobře.“ Michael vycítí v jejím hlase napětí a vzpomene si, jak za ním běžela dlouhou chodbou, když se dozvěděla, že ho přivezli. Ve tváři byla křídově bílá a pořád dokola opakovala jeho jméno. „Promiň, že jsem… Promiň.“ Chce dodat: Budu teď muset chodit i na balet, abych to odčinil? Ale pak si to rozmyslí, protože na podobné vtipy je nejspíš dost brzy.

Spolkne i druhý žert, který je žertem jen napůl, aby mu máma sehnala další morfium, nebo se z té bolesti zblázní. Místo toho jí pohlédne do očí a čeká, jestli v nich nezahlédne důkaz o tom, že ji zase zklamal. Možná by měl mít na to zklamání patent, je v tom opravdu dobrý.

„Mohla bych ti tady říkat, jak moc se na tebe zlobím,“ přikývne máma v reakci na nevyřčenou otázku. „Poslední rok, no, řekněme, že nejsi zrovna ve formě. Ale člověk se učí každou blbostí, kterou udělá. Jsem tak strašně ráda, že jsi v pořádku.“ Poslední slova zašeptá a přitom jí selže hlas. „Táta už je na cestě. Jel hned na letiště a chytil první let.“

Ještě chvíli spolu tlumeně hovoří, načež máma zkontroluje, jestli něco nepotřebuje – prý ne – a odejde se slovy, že brzy znovu přijde, aby ho zkontrolovala. Nedá si to vymluvit a on ani nevzdoruje. Zvykl si, že paní primářka má skoro vždycky poslední slovo.

S jejím odchodem se v místnosti znovu rozhostí ticho, až na ty přístroje. Michaela napadne napsat Alfabetovi, aby se nějak zabavil, ale nemá na to dostatek síly, proto se znovu přetočí na bok a krátí si dlouhou chvíli tím, že pozoruje Gabriela.

Ten jeho pohled nejspíš vycítí i ve snu, protože otevře oči a jeho úsměv se ještě víc prohloubí.

Michaelovi poskočí srdce. „Ahoj,“ řekne tiše, i když je nikdo nemůže přes zavřené dveře slyšet.

„Ahoj. Je všechno v pořádku?“

„Jo. Byla tu máma. Klidně spi. Promiň, že jsem tě probudil.“

Gabriel sotva znatelně zakroutí hlavou, takže ji možná prostě jenom zaboří do polštáře. „To je v pohodě. Vlastně jsem zvyklý. Max mě takhle budí skoro každou noc.“

Michael si vzpomene na to, jak Gabrielův mladší bratr křičel, když u něj spal. „Kvůli těm snům?“

„Jo, kvůli těm snům.“

„Souvisí to nějak s…“ Tím, že ses zkusil zabít? Nechce to říkat, tak se prsty jenom dotkne Gabrielova zápěstí. Jemně pohladí jeho jizvy a při tom pohybu ho úplně všechno bolí. Což možná nějak souvisí.

„Jo,“ přikývne Gabriel a dává si na čas, protože se zdá, že moc neví, jak pokračovat. „No… To Max mě tu noc našel,“ přizná nakonec. Hlas se mu trochu chvěje, takže se s tím možná ještě nedokázal srovnat. „Vlastně… Jsem naživu jenom díky němu.“

Michael neví, co na to říct.

Našel ho osmiletý brácha. Viděl ho.

„Máma musela nečekaně vzít jeden let,“ pokračuje Gabriel. Nadzvedne se na loktu a automaticky, možná si to ani neuvědomuje, kreslí prstem na prostěradlo jednoduché obrazce. „Měla se vrátit v sobotu večer, jenomže letadlo se zpozdilo a ona přistála až o dvě hodiny později. Ale to můj táta nevěděl, myslel, že už bude každou chvíli doma, a tak odjel na nějakou pracovní večeři. A když máma přistála, tak ze všeho nejdřív volala Maxovi, protože měla strach, že bude doma sám a chtěla ho uklidnit, že brzo přijede. Jenže já už byl doma.“

Michael si přeje, aby už nic neříkal, ale zároveň cítí hluboké porozumění a vděčnost, že spolu můžou úplně všechno sdílet. Tohle je poslední věc, o které zatím nemluvili, a pak už nebude žádné tabu. V něčem je to pro něj málem obřadné, v něčem děsivé.

„Max ke mně do pokoje skoro nechodí, protože ví, že často streamuju, a máma nechce, aby ho někdo sledoval, když je ještě malej. Jenže ten večer ho za mnou poslala, protože se se mnou chtěla domluvit, jestli… jestli se o Maxe postarám. A místo toho…“ Gabriel dlouze vydechne. „Já vlastně přesně nevím, co se stalo. Na tohle se prostě jen tak nemůžu zeptat, ale pochopil jsem něco v tom smyslu, že Max upadl do nějakého šoku a hrozně brečel. Máma ze začátku ani nevěděla proč, dokud jí neřekl, že je všude krev.“ Nepatrně se roztřese, jako kdyby měl každou chvíli začít plakat. Rozrušeně si prohrábne vlasy.

Zato Michael cítí něco hodně nepříjemného. Starý známý pocit studeného a lepkavého svinstva, tentokrát podél páteře. Není mu z toho dobře. Z představy malého kluka, který stojí ve dveřích a vidí…

Vzpomene si na den, kdy poprvé vstoupil ke Gabrielovi do pokoje. Gabriel seděl na posteli a měřil si ho odmítavým pohledem.

Michael ho, navzdory bolesti, kterou pociťuje, chytí za ruku. Teď už může.

„Musíš mi slíbit,“ začne Gabriel a Michael je ochotný slíbit cokoli, přesto ho následující požadavek překvapí, „že už nikdy nesedneš na motorku opilý. Dobře? Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.“

„Slibuju.“

Gabriel mu věnuje mírný, trochu laškovný úsměv, kterým zároveň sebere veškerou tíhu jejich konverzace a vyhodí ji za dveře. „Já už na tebe dohlédnu.“

„Jo?“ zeptá se Michael zaujatě. „Jak přesně to bude probíhat?“ Stále ještě cítí podivný smutek a vnímá ho i z Gabriela, ale tohle je bezpečná cesta, dobírat si jeden druhého.

„Budu ti pořád v patách. Sledovat tě a chránit a hlídat. Budu dost otravnej stalker.“

Michael se nad tím zamyslí a vážně přikývne. „Takže jako doteď.“

„Přesně.“

Chvíli spolu sdílí ticho a Gabriel mimoděk hladí Michaela palcem po hřbetu ruky, mazlí se s ní. Leží tak blízko, až Michael může vnímat teplo jeho těla. Nakonec řekne: „Pamatuješ si, co se stalo?“

„Myslíš, jako než jsem se rozsekal?“

„Taky,“ odvětí Gabriel neurčitě. Takže se nejspíš ptá na všechno, co mu k tomu Michael může a chce říct.

„Vlastně jo, pamatuju si to docela dobře. Šli jsme zapít zápas, ale mě to tam moc nebavilo. Jel jsem domů, když mě napadlo, že se ještě projedu a vyčistím si hlavu. Vzal jsem to k vyhlídce, kde jsme tenkrát byli spolu, ale někde na půli cesty… Vlastně si tím nejsem jistý, možná šlo o nějakou paniku z toho všeho. Jako kdybych ztratil kontrolu nad sebou i nad motorkou. A pak jsem prostě padal.“ Na okamžik se odmlčí a kouká Gabrielovi do očí, než sklouzne pohledem k jeho rtům. Odkašle si. „Pamatuju si, že jsem myslel, že jsem ochrnul,“ přizná potichu. „V první vteřině mi nedošlo, že na mně leží motorka. A hrozně dlouho jsem čekal, než kolem projelo auto. Lisa Aronsonová. To jméno asi nikdy nezapomenu. Celou dobu něco vyprávěla, než přijela sanitka. Bylo to uklidňující…“ Mohla být poslední člověk na světě, se kterým bych mluvil. „Jela do lékárny pro kapky na kašel, protože se její dcera nachladila na fotbalovým tréninku. Taková dobrá náhoda, že jo?“ Ale Gabriel neodpoví a Michael na to vlastně ani nečeká. „Myslel jsem na tebe. Na to, jak moc tě chci ještě vidět. Je to zvláštní, ale ulevilo se mi. Je to teď aspoň trochu snesitelnější, protože poslední týdny a měsíce se to ke mně pořád vracelo. Všechno, co jsem ti udělal. Myslel jsem na to, že si zasloužím jenom to nejhorší, protože jsem fakt kretén. Ale jak jsem tam ležel a nevěděl jsem, co bude, hlavou mi běželo, že nechci umřít. A že se od tebe nechci držet dál, protože to mě vlastně ničí ještě víc než dívat se ti do očí.“

Teď už asi vážně není nic, co by nevěděl. A můj vztah k němu je tak… Je to vztah.

Gabriel mu nejspíš musí číst myšlenky, protože pohnutým hlasem řekne: „Kdybych měl vyčištěné zuby, tak bych tě okamžitě políbil. Takhle si to musíš jen představovat.“

Michael na líbání bez vyčištěných zubů taky moc není, obzvlášť po tom, co od včerejšího večera nic nejedl, když nepočítá alkohol. Navíc má pořád ještě opuchlý ret, do kterého se při tom nárazu kousnul. Takže se zaksichtí a řekne: „Nápodobně.“

Stejně ale následujících několik vteřin koukají jeden druhému do očí s takovou intenzitou, jako kdyby se na sebe měli co nevidět vrhnout.

„Michaele?“ zamumlá Gabriel.

„No?“

Jeden úder srdce a Michael si ani nestačí nic pomyslet, když Gabriel řekne: „Miluju tě.“ Pevným a klidným hlasem, bez pochybností, jako kdyby prohlašoval tu největší pravdu světa.

Miluje mě. To jsem přece věděl z každého gesta, od chvíle, kdy si přál, abych se s ním vyspal.

Ale stejně při tom vyznání pocítí zvláštní horkost a tváře ho trochu pálí, což, jak doufá, není v tom přítmí vidět. Chce něco říct, jenomže slova se mu zadrhnou v krku. Stejně netuší, co by to mělo být. Děkuju? To pro mě hodně znamená?

Ještě nikdy se mu nikdo takhle nevyznal. Jedna holka mu napsala, před nějakou dobou, že je do něj zamilovaná, ale vzhledem k tomu, že spolu byli jenom na dvou schůzkách, mu nic z toho nedávalo smysl. Nepřikládal tomu žádný význam.

Oproti tomu Gabrielovo miluju tě je pro něj nezpochybnitelné. Neoddiskutovatelné.

Protože to cítí. Cítí, že to je pravda.

Tak se k němu jenom nakloní a políbí ho na tvář, načež mu naznačí, aby se přisunul blíž, a opatrně ho obejme. Nic víc udělat nemůže.

***

Ráno se vzbudí v podivném spletenci a Michaela v uchu šimrá Gabrielův horký dech. Spolu s tím si taky uvědomuje silnou bolest celého těla, která je snad ještě horší než včera.

Potichu, aby Gabriela nevzbudil, se doplouží ke koupelně, kde si vyčistí zuby. Ruce se mu třesou, když vymačkává pastu na kartáček. Celkově ten pohled do zrcadla není zrovna reprezentativní. Světlé vlasy mu trčí do všech stran a pod očima má krom pih i kruhy z nevyspání.

„No nic moc,“ řekne sám sobě.

Gabriel už je vzhůru, sedí na posteli a měří si ho starostlivým pohledem. Prohodí spolu pár slov a on na chvíli taky zmizí v koupelně. Pak řekne, že už by měl jít, ale že se odpoledne ještě zastaví. Pak Michael odpoví, že se bude těšit. Pak už nestihnou vůbec nic, protože do místnosti vejde sestra, aby zkontrolovala Michaelův zdravotní stav.

Michael pocítí zvláštní lítost, když uvidí Gabriela vycházet ze dveří. Slyší, že se ho sestra na něco ptá, ale chvíli mu trvá, než pochopí význam jednotlivých slov.

Ano, žebra ho pořád bolí. Má pocit, že ho přejel náklaďák. Ano, dá se to snést. Ne, hlava se mu nemotá.

Když sestra odejde, okamžitě sáhne pro mobil a nacvaká Gabrielovi esemesku.

Michael: Už se tady bez tebe nudím. Možná by ses měl vrátit a nějak mě zabavit.

Přidá flirtovního smajlíka, zprávu odešle a teprve potom ho napadne, jestli to nebylo trochu moc. Nakonec nad tím ale mávne rukou. A překvapí ho, když se dveře od pokoje po chvíli znovu otevřou. Ucítí naději, že se Gabriel vrátil a v následující vteřině mu skočí kolem krku v divoké a hysterické líbačce.

Dokonce ho napadne… Ale to určitě jenom proto, že už několik dní nemasturboval.

Veškeré možné vzrušení z různých představ zmizí v okamžiku, kdy dovnitř nakráčí táta a pečlivě za sebou zavře. Nakráčí, ne vejde. Rozhodným krokem, jako kdyby dorazil na pracovní schůzku, míří k Michaelově posteli a v ruce drží cestovní tašku.

„Michaele,“ řekne unaveně, rozhodně, podrážděně, vyčítavě a naštvaně.

Tašku hodí na židli vedle postele, ale sám si nesedne. Skloní se k Michaelovi, na okamžik zavře oči a přitiskne mu rty na čelo. Působí pomačkaně a rozespale a kolem očí má jemné vrásky. Za tu dobu, co se neviděli, stačil zestárnout.

Když se odtáhne, v jeho pohledu není žádná vřelost. Místo toho zakroutí hlavou. „Co tě to kurva napadlo?“ štěkne. „Myslel jsem, že máš trochu víc rozumu, ale ty se prostě musíš zachovat jako normální pitomý puberťák. Víš vůbec, jaké to mohlo mít následky? Proč se na mě tak díváš? Měl jsem snad přijít, mávnout nad tím rukou a nechat to být s pocitem, že ses poučil? Napadlo tě vůbec, aspoň na chvíli, jak strašný jsme o tebe měli strach?“

Ještě nikdy tátu takhle neviděl. Vlastně, když se nad tím zamyslí, ani jeden z rodičů na něj v průběhu života téměř nikdy nezvýšil hlas. Máma byla vždycky ve všem nad věcí, jako že ji nemůže nic rozhodit, zatímco táta nechával celou řadu rozhodnutí na ní (třeba chození do divadla). Takhle to oběma vyhovovalo. Máma kvůli neustálé vnitřní angažovanosti, jak šlo o nějaké vážné případy a náročné operace, potřebovala mimo zdi nemocnice trochu odstupu. Tátovi se naopak líbilo přijet domů a po všech těch setkáních a schůzkách, které musel jako CEO nadnárodní firmy podstoupit, volil výhradně přátelský a uvolněný tón.

Až doteď.

„Nejdřív celá ta věc s Gabrielem Garretem, o které mi Vivi říkala. Potřeboval jsem si to trochu ujasnit, dobře, každý dělá chyby, ačkoli málokdo dělá takové chyby, že si kvůli němu někdo sáhne za život, že? Ale Vivi mě uklidňovala, že děláš všechno pro to, abys to zlepšil, Michaele, a já tomu věřil – pořád tomu věřím, protože ty nejsi špatný člověk. Jenom mi prosím tě vysvětli, co měla znamenat ta nehoda. Já…“ Táta znovu zakroutí hlavou a přidrží si palcem a ukazováčkem kořen nosu. „Ať se tomu snažím porozumět, jak chci, nejde mi do hlavy, proč bys udělal něco tak strašlivě stupidního. Na cos v tu chvíli myslel? To mi vysvětli. Na cos myslel, když jsi sedl na motorku?“

„Nevím,“ odvětí Michael tiše a nutno říct, že si doopravdy není jistý. Pamatuje si, jak se Pinky bál a něco na něj volal. Aby se ozval, až dorazí domů. A jak ho napadlo ještě se projet a vyčistit si hlavu. Sám sobě nepřipadal ani trochu ožralý.

Přesně jak řekl Gabrielovi, cítil v tu chvíli podivnou úzkost. Protože si uvědomil, že nic z toho, co udělal, nepůjde vrátit. Nebo co přesně mu řekl?

Co přesně k němu cítím?

Nejradši by si taky stisknul kořen nosu, poněvadž ho začíná bolet hlava.

Všimne si, že na něj táta upřeně kouká a rty má přitom semknuté, až jsou skoro úplně bledé. „Nevím,“ zopakuje proto tiše.

„Nepotřebuju ti dávat žádná ultimáta, ale chci, abys věděl, že si na tebe budu dávat pozor. Na to, jak se chováš, jak jednáš. Očividně nejsi tak dospělý, jak jsem se domníval. Odteď chci být v obraze. Tvoje školní výsledky, tvoje zápasy ve fotbale, motorka… Tak na tu hodně dlouho nesedneš. Nemysli si, že se někdo z nás přetrhne, abychom ji nechali opravit. Že někdo z nás bude chtít platit velké peníze za tvoji blbost.“ Táta vezme cestovní tašku a hodí ji na zem vedle židle. Sám se pak posadí a opěradla drží křečovitě a pevně. „Možná je to i moje vina,“ řekne zadumaně a ta slova nejspíš ani tolik nepatří Michaelovi, jako jemu samotnému. „Věčně jsem na cestách a Vivi má dost náročnou práci, než aby na tebe mohla dohlížet. A ty očividně potřebuješ, aby na tebe někdo dával pozor. Mlč! Mluvím já. Ty to očividně potřebuješ.“

„Můžu k tomu taky něco říct?“ zeptá se Michael opatrně.

Táta svolí přikývnutím.

„Omlouvám se. Omluvil jsem se i mámě. Vlastně, poslední dobou se omlouvám tak často, že skoro nic jinýho nedělám. Ale nikdy jsem se nesnažil zodpovědnosti zbavit, nebo házet vinu na ostatní. Co se týče Gabriela… Máma měla pravdu, tohle je mezi námi. Je to tak složitý, že by se to nedalo ani převyprávět. Můžu tě jenom poprosit, aby mi v tomhle věřil.“ Uhladí povlečení a pohledem zavadí o dlouhou bílou nit, která z něj trčí. „A pokud jde o tu motorku, ježiši, mrzí mě to, fakt mě to mrzí. Nemůžu říct, na co jsem v tu chvíli myslel. Prostě jsem nemyslel.“ Vytrhne tu nit, protože ho irituje.

Na nočním stolku zavibruje mobil, on se ale nepodívá, jestli mu napsal Gabriel a co odpověděl. Nechce, aby měl táta pocit, že ho snad nějak ignoruje.

Táta se klidně opírá, leží v židli, napůl schoulený a možná mu je taky pěkně blbě. Kdoví, jestli v letadle vůbec spal.

„Tati?“

„Jo, jen o tom přemýšlím, Michaele.“ Už zní docela klidně, odtažitě, ale klidně. Skrze to, že není zvyklý s Michaelem mluvit tímhle tónem, anebo na něj křičet, nejspíš vyčerpal poslední zbytky energie. „Byla to z tvojí strany ta nejsobečtější věc, řídit opilý. V tu chvíli jsi nebral na vědomí ani mě ani svoji mámu. Dovedeš si představit, jaké by to bylo, kdyby tě sem dovezli v černém pytli? Ježiši, Michaele.“ Zamyšleně poklepe na opěradlo židle, které už nesvírá tak pevně. „No uvidíš sám, až budeš jezdit do školy autobusem. Všechno má svoje následky.“

No neříkej. Já už myslel, že jsem chodícím důkazem, že ti skoro všechno na světě může projít.

Ta myšlenka je mdlá a Michael se zaboří do polštáře. Táta má pochopitelně ve všem pravdu, ale stejně jako máma, stejně jako Gabrielova máma, stejně jako Gabrielův táta, stejně jako kdokoli jiný na celém světě, nikdo z nich nedokáže pochopit různé náznaky, pospolitosti. Jemné souvislosti.

A on, protože se o nic z toho, co se mezi ním a Gabrielem událo, nechce dělit dopodrobna, musí tohle všechno přijmout.

Táta zničehonic vstane a rozejde se ke dveřím. Je to tak náhlé, až Michael překvapeně zamrká. Ale táta jenom na půl cesty vysvětlí: „Jdu si pro něco do kantýny. Pořádně jsem nejedl.“

„Počkej! Mohl… Mohl bys mi taky něco vzít, prosím?“

Protože neexistuje šance, že by bylo nemocniční jídlo v něčem lepší než to ze školní jídelny.

Tátovi se v očích mihnou pobavené jiskřičky, vůbec první od chvíle, kdy vešel do pokoje. Jeho obličej rázem působí mladistvěji. „Ne,“ řekne s jistou dávkou zadostiučinění. „Jen trp. Doufám, že dostaneš piškoty a polévku z brokolice.“

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
7. 4. 2022 9:30

Už v předchozích kapitolách mi přišlo zvláštní, že matka Michaela, ve chvílích kdy s Michaelem mluví o jeho otci, používá jeho křestní jméno. Tady je vidět, že to dělá i otec, když mluví o matce jako o Vivi. Popravdě – neumím si představit, že to tak praktikujeme doma :DDD. Třeba to ale má něco společného s tím, že Michaela vychovávají jako samostatnou jednotku bez přílišného dohledu.. což mu, jak vidno, právě skončilo ;).

Hezké, ženy. Těším se na dnešní pokračování! A to by mohlo začít hezky česky.. slovem NIKDY.

👋🏻

Květa
7. 4. 2022 22:30

Jenom vy dokážete narvat tolik emocí, do jediné kapitoly. Je to místy až nepříjemné, jak je to reálné. Sana mám zkušenost s rozsekáním. Ale tak nějak u mě funguje, že i to víc se mi to líbí. Je to opravdové.