44 GABRIEL


V televizi běžel Kámen mudrců, což byl jediný díl, na který měl Max dovoleno koukat, a na stůl rozložili Osadníky z Katanu, speciální edici pro dva hráče. Předešlou hru vyhrál Gabriel, takže byl Max přehnaně soustředěný, doslova karty na stole hypnotizoval a odmítal o čemkoli mluvit, aby mu náhodou něco neuteklo.

A tak během Maxova vzdychání a přemýšlení sledoval Harryho Pottera, přestože znal většinu scén zpaměti. Ne že by byl tak velký fanda (to byla máma), ale Harry u nich doma jel pořád.

Spolu s ním koukal i táta, který seděl v křesle a na klíně měl položený rukopis. Tvrdil, že s nimi hrát nemůže, protože si musí přečíst knížku, kterou má překládat. Ale za celou dobu přečetl asi jen první stránku, pak otočil na druhou a od té chvíle se pobaveně šklebil na Harryho.

Máma si mezitím šla k sousedce půjčit badyán, ale vzhledem k tomu, že odešla před hodinou, byl badyán pouze zástěrka a ve skutečnosti máma se sousedkou určitě popíjela víno.

Byla to vlastně docela klidná a pohodová sobota.

Než cinkl mobil.

Gabriel se nekoukl hned, protože zrovna hrál. A pak běžela scéna, kdy Harry chytil pamatováčka, kterou Gabriel prostě musel vidět, pak znovu hrál, než si vzpomněl, že mu někdo napsal.

Chvíli koukal na mobil trochu zmateně, protože mu na Messengeru svítila zpráva od… Pinkyho? Jako jo, jednou spolu seděli v autobuse a bylo to v pohodě, ale že by si spolu i psali? Přesto zprávu otevřel.

Pinky: Gabrieli!!! Jsi tady?

Znělo to naléhavě, což Gabriela přesvědčilo, aby napsal výstižné jo. A zatímco čekal, co mu Pinky napíše, uvědomil si, že se automaticky mračí. Napadla ho spousta věcí, co by Pinky mohl chtít, ale samozřejmě úplně nahoře jeho pomyslného seznamu byl Michael. Teda to, že Michael Pinkymu řekl, aby mu napsal a zjistil, jestli nehodlá Gabriel v následujících dnech skočit z útesu, nebo tak něco.

Což bylo upřímně trochu k nasrání.

Jenže se nakonec mýlil. Pinkyho důvod byl úplně jiný.

Pinky: Nevěděl jsem, jak tě kontaktovat. Michael se rozsekal na motorce.

Gabriel si musel zprávu přečíst třikrát za sebou, aby mu došlo, co se v ní píše. Že se s ním Pinky pokoušel spojit, protože… Michael, jeho Michael, se rozsekal na motorce?

Prožíval klidný večer, koukal na film a hrál s mladším bráchou hru, aby stačila jedna jediná vteřina, která všechno obrátila naruby. Gabriel měl pocit, že je najednou i on sám převrácený naruby. Že mu někdo násilně vyrval orgány z těla. Možná proto to bylo tak divné a bolestivé. Proto se mu špatně dýchalo, proto srdce bušilo jako o závod, proto mu hučelo v uších, vyschlo v puse a polilo ho horko. Možná proto se mu chtělo okamžitě zvracet, když měl žaludek naruby.

Michael se rozsekal na motorce? Michael?

Přišla další zpráva, ale Gabriel musel nejdřív stokrát zamrkat, aby dokázal zaostřit. A když ji konečně přečetl, chtělo se mu brečet.

Pinky: Je v nemocnici, ale nic víc nevím. Jeho máma nám dá vědět, jak na tom je. Teď nás k němu nepustí.

Michael, jeho Michael, žil. Rozsekal se na motorce, ale odvezli ho do nemocnice, takže žil… Michael…

Uvědomil si, že vedle něj najednou sedí táta a pokládá mu ruku na záda. A taky něco říkal, pohyboval rty, přestože ze začátku žádné z jeho slov nedávalo smysl. Jenže Michael žil! Byl v nemocnici, takže Gabriel musel sebrat veškerou energii, veškeré soustředění, aby orgány zase narval zpátky do těla a přesvědčil je, aby fungovaly správně. Potřeboval je, zrovna teď nemohl mít ruce z gumy, nemohl mít místo mozku břečku!

Přiměl se kouknout na tátu. Ještě pořád to nedokázal říct nahlas, proto mu podal mobil, aby si Pinkyho zprávy mohl přečíst sám. A společně s tím vstal.

Bylo zvláštní používat nohy. Při prvním kroku měl Gabriel dojem, že ani nejsou jeho, ale i tento pocit nakonec odezněl.

„Musím do nemocnice,“ dostal ze sebe konečně. Samotného ho překvapilo, jak rázně a odhodlaně zněl. A pak pochopil, co se děje. Myslel, že ho ty zprávy obrátily naruby a on se teď postupně vracel zpátky, ale jak by se mohlo cokoliv vrátit zpátky, když byl jeho Michael v nemocnici a on neměl jediné tušení, jak na tom je? Ve skutečnosti byl Gabriel pořád v prdeli, ale jeho tělo i myšlení postupně přebíral autopilot, který věděl, co musí udělat.

A nic jiného pro něj neexistovalo.

„Počkej!“ vyhrkl táta a taky vstal. Gabrielův mobil stále držel v ruce, ale podle výrazu už zprávy četl. „Odvezu tě,“ rozhodl. „Jenom… Skočím pro mámu, aby tady Max nebyl sám. Dobře?“

Gabrielovi došlo, že na Maxe úplně zapomněl. Přikývl a nechal tátu vyběhnout z obyváku a za chvíli slyšel bouchnutí hlavních dveří.

„Co se stalo?“ zamumlal Max nešťastně. Seděl na kraji gauče a žmoulal rukáv mikiny, střídavě přeskakoval pohledem z Kamene mudrců na rozehranou hru a bylo vidět, že nic moc nechápe.

Gabriel si k němu klekl. Nadechl se a vydechl. Měl dojem, že ho nic na světě nepřiměje říct to nahlas, protože říct to nahlas bylo jako přiznat, že se to skutečně děje. Že Michael je možná v ohrožení života, že právě teď bojuje o… Přiznat si pravdu bylo skoro nemožné.

Jenže Max začínal popotahovat. Měl strach a Gabriel sám sobě slíbil, že už mu nikdy neublíží. „Michael měl nehodu. Je v nemocnici,“ řekl a zavřel přitom oči. Hned je ale otevřel a usmál se. „Nemusíš se o mě bát, dobře? Jen za ním musím jet a zjistit, jak na tom je.“

Max nad tím chvíli přemýšlel, než přikývl. „Tak ho pozdravuj,“ rozhodl.

„Jasně, že budu,“ zamumlal Gabriel a zkoušel potlačit svíravý pocit i zákeřnou myšlenku, že už možná nebude mít příležitost s Michaelem mluvit. Ale naštěstí tu myšlenku naprosto zablokoval autopilot, který mu oznámil, že má jít čekat na tátu ke vchodovým dveřím, že si má nazout boty a vzít bundu.

A tak to udělal.

Sotva stál nachystaný u vchodu, uslyšel mámin hlas, který zrovna trochu naštvaně pronášel: „A tys mu řekl, že ho tam zavezeš?“

„A co jsem měl dělat?“ odsekl táta, který už docela určitě stál před domem. „Nechat ho tam jít samotného?“

Gabriel tohle poslouchat nechtěl, zbytečně jen ztrácel čas, proto rozrazil dveře a vyběhl ven. „Max je v obyváku. Řekl jsem mu, co se stalo, a je v pohodě,“ vychrlil a významně pohlédl na tátu, aby ho popohnal. Protože tohle všechno se odehrávalo tak zoufale pomalu!

A pak už díkybohu seděli v autě a táta startoval. Společně s motorem se automaticky zapnulo rádio, kde zrovna hráli jednu z tátových oblíbených písní. Dreamer od Ozzyho Osbourna.

Gabriel chtěl rádio vypnout, ale než se vůbec pohnul, došlo mu, že pak by v autě bylo naprosté ticho a možná by autopilot nedokázal všechny strašidelné myšlenky udržet dál, takže možná bylo dobře, že místo toho poslouchal I’m just a dreamer, I dream my life away. I’m just a dreamer, who dreams of better days.

Zavřel oči a opřel hlavu o okénko. Zkoušel zhluboka dýchat.

Nic nevěděl. Teda… věděl jen to, že se Michael rozsekal, a to mohlo znamenat cokoli.

Třeba, že přijede do nemocnice a Michael už bude doma a v pondělí přijde do školy s pár modřinami a odřeninami. Možná nějakou super cool jizvou.

Ale co když ne? Taky mohl už za malou chvíli zjistit, že je Michael na operaci, že je na tom vážně špatně, že… Lidem na motorkách se neříká dárci orgánů jen tak z legrace.

Rozsekat se na motorce je přece fakt na hovno!

„Bude to v pořádku,“ řekl zničehonic táta a byl to on, kdo vypnul rádio. Což bylo jedině dobře, protože Gabrielovým myšlenkám stejně nezabránilo.

Gabriel ucítil hrozný vztek, protože táta neřekl: Michael bude v pořádku, ačkoliv něco takového samozřejmě nemohl vědět. Ale ani nezkusil lhát. A co mělo znamenat: Bude to v pořádku? To? Co to? Jakože třeba Gabriel, ať bude situace jakákoli?

Asi těžko! TĚŽKO!

Bez Michaela nic nemohlo být v pořádku.

Hrozně moc chtěl křičet, jenže měl strach, že pokud by doopravdy křičel, už by nemohl přestat. A tak sevřel rty pevně k sobě a sledoval ubíhající domy a auta a ulice, než konečně zahnuli k nemocnici. K obrovské rozlehlé budově, která teď působila mnohem strašidelněji, než jak si ji Gabriel pamatoval. A to v ní málem umřel.

„Mám jít s tebou, nebo chceš, abych tady počkal?“ zeptal se táta, když zaparkoval.

Gabriel zavrtěl hlavou. „Jeď domů. Zůstanu tu přes noc. Nebo… Nevím, prostě jak dlouho to půjde.“

„Je už dost pozdě. Možná tě tam vůbec nepustí,“ nadhodil táta opatrně, jako kdyby měl strach, že tím Gabriela rozčílí, ale zrovna tohle ho naštvat nemohlo, protože neexistovalo nic, co by Gabrielovi zabránilo zůstat přes noc v nemocnici. I kdyby měl čekat na chodbě, nebo v čekárně, i kdyby se k Michaelovi vůbec nedostal.

„Mám u sebe telefon. Kdyby něco, zavolám,“ rozhodl, a tím pro něj rozhovor končil. Zkusil se na tátu usmát, ale všechny svaly měl ztuhlé, navíc usmívat se ve chvíli, kdy se mu chtělo zoufalstvím brečet, prostě nešlo. A tak jen vystoupil a vydal se k pohotovosti, která byla otevřená i v noci.

Vůbec nevěděl, co má dělat, ale autopilot ho vedl dál, k sestřičce za recepčním stolem.

Samozřejmě už bylo po návštěvních hodinách a samozřejmě, že ho jen tak nemohla pustit dovnitř, a tak udělal jedinou věc, která ho napadla. Poprosil ji, jestli by mu nemohla zavolat doktorku Cassidyovou. Nejspíš vypadal vážně hrozně, nebo byla sestra neuvěřitelně laskavá, jelikož na něj chvíli koukala a pak přikývla. Ukázala na jednu ze sedaček naproti recepci a řekla, ať počká.

A tak čekal. Pět minut, deset…

Co když… Ne, nesmíš na to myslet! Zatnul ruce v pěst, zkoušel zhluboka dýchat, ale měl pocit, že ho ten strach naprosto rozloží. Pořád si říkal, že Michael musí být v pořádku, prostě musí. A stejně tak se ho něco hluboko v něm dokola ptalo: A co když ne?

Michael to zvládne.

Ale co když ne?

Michael se rozsekal na motorce.

Možná už ho nikdy neuvidí.

„Gabrieli?“

Gabriel vzhlédl a zároveň i vstal. Michaelova máma, Vivian, k němu kráčela chodbou a v hlase neměla ani náznak překvapení, že ho tady vidí.

„Slyšel jsem… Jak je na tom?“ vyhrkl okamžitě. Teprve teď si všiml, jak vyčerpaně a bledě Vivian vypadá, ale… Vypadá takhle žena, která právě přišla o syna? Vypadá takhle žena, jejíž syn je v ohrožení života? Je na náročné operaci?

Nadechla se, a než konečně odpověděla, celý svět utichl a neexistovalo nic kromě jich dvou. „Je na tom dobře, žádné vnitřní krvácení,“ pronesla úlevně a napjatě zároveň. „Má jenom naražená žebra, otřes mozku a pár odřenin. Říkám jenom, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř, vzhledem k tomu, v jakém stavu řídil.“

Gabriel si dovolil zavřít oči. „Takže bude v pořádku?“ zeptal se pro jistotu znovu.

„Ano,“ potvrdila Vivian. Následně mu položila ruku na rameno, což přimělo Gabriela otevřít oči.  „Jsi ty v pořádku?“ chtěla vědět a koukala na něj trochu vyděšeně, jako kdyby sebou měl praštit o zem. Což nevylučoval, protože mu bylo tak dobře a tak špatně zároveň, že měl pocit, že jeho tělo přestává fungovat.

Teď však vůbec nedokázal myslet na sebe, zajímal ho jen Michael. „Myslíte… Já vím, že teď nejsou návštěvní hodiny a tak, ale nemohl bych ho vidět? Aspoň na chvíli?“ navrhl a kousl se přitom do rtu tak silně, až ho to zabolelo.

Vivian chvíli přemýšlela a Gabriel čekal, že to zamítne, ale ona se nakonec usmála a přikývla. „Samozřejmě.“ Naznačila mu, aby šel za ní, a provedla ho labyrintem chodeb, do úplně jiné části nemocnice, která byla na první pohled mnohem klidnější než pohotovost. Ukázala na dveře. „Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ oznámila mu.

„Jak jste to myslela? Vzhledem k jeho stavu,“ vyhrkl, protože teprve teď začínal myslet jasněji, a tak mu postupně docházelo, co předtím Vivian říkala.

„Byl dost opilý, když se to stalo,“ vysvětila a pevně semkla rty.

Gabriel by pravděpodobně zuřil, kdyby… Kdyby mu to nebylo jedno a necítil nic než jen stále rostoucí a zvětšující se vděčnost, protože Michael, jeho Michael, neumřel. A tak se na Vivian usmál, jak nejpřívětivěji dokázal, a řekl: „Děkuju.“ Za to, že mu dovolila zůstat.

***

V pokoji bylo šero a klid, ale v koupelně někdo nechal rozsvíceno, takže přes nedovřenou škvíru do místnosti proudilo dostatek světla. Už podle vybavení šlo rozeznat, že jde o nadstandardní pokoj, což asi dávalo smysl, když byla Michaelova máma v této nemocnici primářkou kardiologie.

Gabriel potichu došel k posteli.

Michael ležel na boku, se zavřenýma očima, a klidně oddechoval. Vypadal… jako Michael, krásně a roztomile, i když měl na tváři pár řezných ranek, a na ruce, kterou mě přehozenou přes peřinu se mu rýsovala obrovská modřina. Tak velkou modřinu Gabriel ještě nikdy neviděl a trochu ho zarazila. Ale Vivian říkala, že bude Michael v pořádku, takže…

Možná, že teď už dokázal pochopit Michaelův nekonečný strach o něj. Možná, že od této chvíle ho bude Gabriel cítit taky. Pořád a navždycky.

Gabriel chytil Michaela za ruku, ale to, že byla horká a živá a celá situace působila tak úlevně, způsobilo, že se mu okamžitě začaly oči zalévat nekonečným proudem slz, které nedokázal zastavit, i když se o to asi vteřinu nebo dvě pokoušel.

„Gabrieli?“ zamumlal Michael hodně potichu, skoro jako kdyby pořád spal. „Nemáš se ode mě držet dál?“

A pak už to prostě nešlo vydržet a Gabriel se nahlas rozplakal.

„Ale ne, nebreč, prosím,“ vydechl Michael a najednou to byl on, kdo pevně svíral Gabrielovu ruku. Zněl přitom klidně a uvolněně a taky nesmírně unaveně. Ale byl živý a brzo bude i zdravý a všechen nahromaděný stres musel z Gabrielova těla ven, a tak dál brečel. Vždycky, když už měl pocit, že je na konci, stačilo kouknout do modrých očí a přepadl ho další záchvat pláče.

Mohl jsem o něj přijít. Ježišmarja, mohl jsem o něj přijít!

„Pojď ke mně,“ pronesl Michael a posunul se, aby vedle sebe udělal víc místa. Bylo vidět, že ho žebra bolí, protože zkřivil tvář a na chvíli si na ně položil ruku, ale nic neřekl, dokonce ani nesykl. Raději nadzvedl peřinu a dal Gabrielovi najevo, že to myslí vážně.

Gabriel si vyzul boty a vlezl za Michaelem. Dával přitom pozor, aby se ho nedotkl, jako kdyby měl strach, že by se mohl rozpadnout. Ještě pořád popotahoval, ale slzy postupně ustávaly.

„Nemáš představu, jak strašný jsem měl strach,“ zašeptal Gabriel. Leželi u sebe tak blízko, že i v tom šeru mohl spočítat všechny Michaelovy pihy.

„Zase jsem to posral, viď?“ zamumlal Michael odevzdaně.

Gabriel zavrtěl nechápavě hlavou. „Do háje, co tě to napadlo, řídit ožralej? Co kdybys…“ Nemohl to říct, ne nahlas, ačkoliv na to bez přestání myslel. Už navždycky bude.

„Popravdě, zase tak do hloubky jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal Michael a zhluboka se nadechl, což ho muselo bolet, protože nakrčil nos.

„Jak moc to bolí?“

„Myslím, asi jako kdybych dostal pěstí do koulí. A ještě trochu víc.“ Přejel prsty po Gabrielově dlani a ušklíbl se, což bylo nesmírně uklidňující. Asi bude vážně časem v pořádku, když dokázal vtipkovat.

„Fajn,“ přikývl Gabriel. „Zasloužíš si to. Za ten debilní nápad.“ Samozřejmě to nemyslel vážně. Sejmul by z něj všechnu bolest, kdyby to uměl, ale na druhou stranu… řídit opilý byla fakt nesmyslná hloupost, která mohla dopadnout o tolik hůř.

„Otřel bych ti slzy, kdybych zvládl zvednout ruku,“ poznamenal Michael. „Tak si to zkus alespoň představit, prosím tě, jak tě povalím pod sebe a hystericky tě líbám, protože jsem rád, že jsi tady.“

„Fajn. V tom případě ty si představ, jak ti hystericky vjedu rukama pod tričko a hladím tě po zádech, protože jsem rád, že jsem tady. Že mě tady necháš.“ Což možná trochu znělo jako otázka, protože Gabriel si nebyl jistý, jestli ho tady Michael vůbec chtěl.

Co když nechce?

Michael však téměř okamžitě povytáhl koutky. „Zůstaň tady, prosím,“ zašeptal.

A tak Gabriel zůstal. Nejprve vytáhl mobil a napsal rychlou zprávu tátovi, že Michael bude v pořádku a že s ním zůstane přes noc, ale hned ráno se ozve. Taky poslal zprávu Pinkymu, který reagoval téměř okamžitě.

Pinky: Díky 🙂 Už mi psala jeho máma.

Nějakou dobu pak leželi potichu u sebe, tak blízko, až Gabriel slyšel Michaelovo bušící srdce a v danou chvíli to byl jeden z nejkrásnějších zvuků na světě. Opatrně mu ještě položil dlaň na hrudník, aby ho nejen slyšel, ale i cítil.

„Je ti doufám jasné, že od téhle chvíle se od tebe rozhodně nebudu držet dál, že jo? Protože tě evidentně musím chránit úplně stejně, jako ty chráníš mě,“ promluvil a to, co řekl, myslel naprosto vážně. Neexistovalo nic, co by ho přimělo držet se dál.

„Víš, já ti něco řeknu. Bez tebe to všechno bylo stejně strašně na hovno,“ přiznal Michael a působil najednou smutně.

„Asi jsi dost chlastal, co?“ pochopil Gabriel a ruku, kterou měl stále položenou na Michaelově hrudníku, zvedl, aby ho mohl pohladit po tváři. Od spánku až ke rtům.

„Dneska jsme měli zápas. Zapíjeli jsme vítězství, ale já se nějak nedokázal bavit,“ mluvil Michael. Měl přitom zavřené oči a řasy se mu trochu chvěly. Gabriel věnoval pozornost především jim, protože to bylo mnohem snazší, než uvažovat nad dnešním večerem. „Z motorky je šrot,“ pokračoval Michael. „Nějakou dobu jsem pod ní ležel. Měl jsem aspoň čas se rozloučit.“ Zhluboka vydechl, jako kdyby mu znovu došlo, jak strašně na hovno to je.

„Mrzí mě to,“ řekl Gabriel upřímně. Ale nechtěl, aby se tím Michael zbytečně trápil, rozhodně ne teď, a tak se pobaveně ušklíbl: „V tom případě, když jsi bez motorky, možná beru zpátky, co jsem předtím říkal. Že už se mě nezbavíš. Bez motorky nejsi zas tak neodolatelnej.“

Michael okamžitě nakrčil čelo. „Pořád mám ještě auto,“ odvětil.

„To má kdekdo.“

„Au, Garrete. Co jsem ti udělal?“ zamručel. Hned nato se zamyslel. „Ty vlastně nemáš papíry, že ne?“

Gabriel zavrtěl hlavou. „Ne. Budu si je dělat asi až o prázdninách.“ Pokud mu to máma dovolí. Což možná na řízení bude vůbec ta nejtěžší věc. Ale teď na to rozhodně nemyslel. Věděl, že mámu nakonec přesvědčí.

„No tak to je prdeli,“ vydechl Michael. „Budu muset říct Pinkymu, aby mě vozil. Pochybuju, že mi po tomhle… výletu neseberou papíry. Představa, že jezdím autobusem, bolí ještě víc než naražený žebra.“

A vzhledem k tomu, že naražená žebra prý bolela jako pěstí do koulí, musela být představa jízdy v autobuse učiněným peklem. Gabrielovi přišla spíš zábavná. Usmyslel si, že jednou Michaela do veřejné dopravy dotáhne, do nějakého hodně přeplněného, hrkajícího autobusu. Protože může, protože jsou oba naživu a zdraví. „Pořád jsi ale dopadl dobře. Hlavně že ti zůstala ta tvoje krásná hlava,“ zašeptal a přilehl si blíž, ale mohl dát pusu pize pod okem. Což taky udělal.

Michaelova pusa se roztáhla do širokého úsměvu. „Víš, že nějakou dobu ti chci říct, že tvoje hlava je taky krásná?“

Teď se do širokého úsměvu roztáhla i Gabrielova pusa, takže se na sebe šklebili jako dva nejšťastnější kluci na světě. A to asi i byli. Respektive Gabriel určitě, protože Michael Cassidy, jeho Michael Cassidy, bude v pořádku. „Taky máš dost sexy zadek,“ pronesl a laškovně povytáhl obočí. Ačkoli to nebyl vtip. Michaelův zadek byl vážně… moc hezký.

Michael nakrčil čelo. „Jenom zadek?“

A tak dalších dvacet minut Gabriel vyjmenovával každou část Michaelova těla, od palců na noze po poslední pramen vlasů, a říkal o nich ta nejkrásnější slova, jaká ho napadla.

Máš ty nejroztomilejší uši na světě.

Máš perfektní pekáč buchet. (Tomu se smáli tak moc, až Michaela příšerně rozbolela žebra, a Gabriel ho hladil po zádech, dokud bolest nepolevila.)

Máš nosík jako knoflík. (Tady Michael oznámil, že si z něho Gabriel začíná střílet, což Gabriel omluvil pokrčením ramen.)

Máš…

Usnuli u těch vlasů, protože je Gabriel začal hladit, a to samozřejmě znamenalo, že Michael zavřel oči a spokojeně mručel, což postupně přešlo v pravidelné oddechování. Gabriel ho pak ještě chvíli sledoval a zkoušel sám sebe přesvědčit, že to dopadlo dobře, ale… I když Michaela viděl a slyšel ho dýchat, měl pocit, že se strachu o něj už nikdy v životě nezbaví. 

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

22 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Saj
31. 3. 2022 17:16

Holky, to je tak krásný! Bože, culim se přes slzy v očích, dojetím a radostí zároveň. Neskutečně intenzivní krásný díl, který nám dal zase tolik. Jsem hotová z toho blázna Cassidyho, a té jeho zamilovanosti. A asi vím, proč miluje Gabriel svého Michaela. Už je úterý? Nutné!!!
Děkuju za to, jak krásně píšete, jak nádherné to je, jak vtáhnete do příběhu.

david
31. 3. 2022 17:39

❤️❤️❤️❤️❤️❤️

Eradia
31. 3. 2022 18:07
Reply to  david

Naprosto souhlasím ☺️❤️

Belinda
31. 3. 2022 22:34

Po dnešním naprosto příšerným dnu, byla tohle krásná tečka. Já jsem tááák spokojená a šťastná.
A s Pinkym jsem se trefila jupijej 😀
Jen nemůžu uvěřit, že už jdeme do finále, budou mi chybět, kluci jedni přizabití

Tereza
1. 4. 2022 3:03

To je tak roztomilé ❤️❤️ a ten Michael!! Nemůžu uvěřit, že do konce zbývá už jen pár kapitol.. Budou mi kluci chybět.. Jste úžasné, holky!

Gabča
1. 4. 2022 13:35

Fuj, já jsem si tak strašné oddechla. Děkuji 😘

Spiro
1. 4. 2022 13:41

Minulý týden jsem si dovolil kritický komentář. Myslím, že Vám dlužím teď naopak jeden pozitivní komentář. Jsem moc rád, že nehoda nedopadla s žádnými fatálními důsledky a kluci se už v této kapitole k sobě zase mají. Jejich vztah se mi moc líbí a doufám, že do konce knihy už bude vše jen zalité sluncem a budu se další tři týdny každé úterý a čtvrtek večer těšit na kousek milého příběhu 🙂 PS. Už jsem dočetl vše, co nabízí tyto stránky + Pátá minuta je o nás. Nevím, co teď 😀 Vaše příběhy mi budou chybět. Určitě se k nim… Číst vice »

Květa
2. 4. 2022 2:13

🖤🖤🖤

aduška
2. 4. 2022 22:55

Začátek napínavý. Ale, bože, to byl tak krásný díl. Sladký a dokonalý. A konečně to Michael řekl, sice nepřímo, ale řekl, že má Gaba rád. A Gabriel je prostě zlatý. Už se nemůžu dočkat úterý a začíná mi být opravdu smutno z toho, že nám jejich příběh pomalu končí. 🙁

MaCecha
4. 4. 2022 23:40

Jj, Michael na šrot = motorka na šrot. Na to, že to jednu chvíli valil stopade, to nakonec dopadlo ještě dobře ;). Ale protože to tak rychle vyležet nemůže, další kapitola by mohla začít slovem LEŽÍ. Mohla, ne? No tak, ženy.. už mi moc času nezbývá :*.

PS: Děkuji za RSS kanál 😍.

Lucka
23. 4. 2022 17:30

To bylo krásné.

Karin
27. 4. 2022 22:45

Krásna kapitolka.