Szabi

Kuchyň je tak čistá, že by se dalo jíst z podlahy. Paní na úklid se včera musela opravdu činit, zatímco byl ve škole. Anebo se nečinila vůbec a kuchyň vypadá dobře z toho důvodu, že v ní už dlouho nikdo nevařil.

Michael tomu věnuje celou jednu myšlenku. Sedí u jídelního stolu a nohy má natažené na protější židli, zatímco popíjí grepový fresh. Přitom sleduje sporák a kávovar a french press a vázu se sušenými květinami a list, který proletí za oknem…

Poslední dny si připadá jako prázdná schránka a o víkendech je to ještě horší. Proč asi. O víkendech nehrozí, že by potkal Gabriela.

Není si jistý, co přesně tyhle pocity znamenají, ještě je pro sebe nerozklíčoval. Jestli to vážně může být jistá forma zamilovanosti, anebo jestli mu prostě jenom pocit viny rozežírá mozek, ve kterém tím pádem dochází k nečekaným chemickým reakcím.

Mobil mu zavibruje v kapse, ale on se ani nenamáhá podívat, kdo píše. Může to být buď Pinky, nebo Roger, případně oba. Píšou mu nezvykle často, jako kdyby se snad domluvili, že na něj musí průběžně dohlížet. Pinky na Michaela od té exkurze – od chvíle, kdy Michael tak jako připustil, že ano, možná trochu žárlí – civí ještě zkoumavěji než předtím.

Anebo píše trenér, který rozesílá výhrůžné zprávy pokaždé, když kluky čeká velký zápas, aby jim připomněl, že nemají v žádném případě chodit pozdě. Obzvlášť kapitán, pane Cassidy. Ten by měl stepovat u šaten nejlíp tři hodiny předem.

Michael nahlas, trochu teatrálně vzdychne.

Na ten pitomý mobil se nepodívá. Je si téměř na sto procent jistý (téměř, protože zbavit se naděje není jednoduché, to už pochopil), že mu nenapsal Gabriel, což samo o sobě stačí, aby to nechal být. Přitom o jeho zprávy střídavě stojí a pak zase nestojí. Nemůže si vybrat.

Začne škrabat nehtem etiketu na freshi, dokud kreslený grep, který ukazuje zdvižený palec, neroztrhne vejpůl. S jistým zadostiučiněným ho zmuchlá a hodí na stůl. Pak na židli sjede o trochu níž. Je schoulený ve své Burberry mikině uprostřed čisté kuchyně a čeká, až se čas přehoupne.

Když vejde máma, skoro ji ani nezaregistruje.

„Dobré ráno.“ Její úsměv značí posun od chladné zdvořilosti. Dokonce se letmo dotkne Michaelových vlasů, jako kdyby váhala, jestli ho pohladit. Pak pohlédne na jeho nohy natažené na protější židli a on je nesundá.

„Dobré.“

Máma si zkouší dopnout hodinky, což se jí nedaří, tak k němu v němé prosbě natáhne ruku. Takhle zblízka voní a on si konečně všimne, že je nalíčená a hezky upravená. Takže jde asi do města. Možná do práce. Michael nemá energii ohlédnout se a zkontrolovat rozpis směn na lednici.

Poslušně dopne hodinky. „Sluší ti to.“

„Díky.“

Rozhostí se mezi nimi ticho, přerušované tím, jak máma vytahuje hrneček, sype kávová zrna a zapíná kávovar. „Co máš dneska v plánu?“ pronese po chvíli. Zády se opírá o linku. „Myslela jsem teď, dopoledne. Vím, že pak máte zápas.“

„Netuším. Možná se půjdu projet.“

„Michaele…“ Je na ní vidět, že těžko hledá slova. Ale vlastně to dává smysl. Asi mu nemůže jen tak říct: Poslední dobou jsi takový divný. Nestalo se něco? Samozřejmě krom toho, že jsi šikanoval Gabriela, který si kvůli tobě rozříznul žíly s takovým zaujetím, jako kdyby krájel máslo.

„No?“ zeptá se Michael a zvedne k ní pohled. Džus položí na stůl. A vůbec poprvé ho napadne, jestli mu vlastně chutná, když je tak hořký. Třeba celou dobu pije něco, co mu připadá hnusné. Nebylo by to legrační?

„Všímám si toho, jakou máš náladu. A nepřála bych si, aby se z toho vyklubala deprese. Nechceš si o tom promluvit? Se mnou, anebo s terapeutkou, jestli by to se mnou bylo příliš osobní. Anebo – pozítří se vrací Phillip. Možná budeš chtít mluvit s ním.“

„Možná,“ souhlasí Michael tónem, který zní jako: „Rozhodně ne.“

Ale na tátu se těší, to by lhal sám sobě. I když cítí stud při představě, jak spolu sedí u tohohle jídelního stolu a táta s ním zkouší rozebírat, k čemu přesně došlo, a hlavně proč se to stalo. Michael s ním od chvíle, kdy k nim domů přišla Gabrielova máma, nemluvil, ani si nenapsali. Pro tátu to musel být nepředstavitelný šok, nebo alespoň Michael měl vždycky pocit, že je táta světem v mnoha ohledech nedotčenější než máma. Ačkoli, upřímně, zas tak do hloubky o tom nepřemýšlel. Nikdy o ničem.

„Je to tím, že se teď s Gabrielem nevídáte? Proto ti je špatně? Vidím to na tobě, nejsem slepá. Jestli něco poznám, tak když člověka bolí srdce.“

„To jsou teda kardiologický vtipy,“ zakroutí Michael hlavou.

Máma se usměje a odsune protější židli, aby si sedla (čímž přece jen shodí Michaelovy nohy). „Vážně jste se tolik sblížili… Popřemýšlej o té terapeutce. Třeba ti to pomůže.“

„Jo, jistě,“ odsekne Michael a sám sobě zní protivně. „Rozhodně mi to pomůže napravit karmu a uvědomit si, co jsem mu udělal.“

„Spíš jsem myslela ujasnit si, co k němu vlastně cítíš,“ řekne máma nevzrušeně, jako kdyby se jí jeho slova přinejmenším nedotkla. Klidně upije kafe a urovná si límeček slušivého saka. „Vím, že poslední dobou bylo ve tvém životě hodně dramat, ale zapomněla jsem ti říct, že jsem vyzvedla lístky na zítřejší představení. Je to Faust. A děkovat nemusíš.“

***

Vyndá z pusy chrániče, od kterých se táhnou sliny, a nahlas oddechuje. Po tvářích a po čele mu stéká pot a štípe ho v očích.

Jsou tři odpoledne a zápas s jednou z nejsilnějších středních škol před chvílí skončil. Michael sedí na lavici a temenem hlavy se opírá o skříňky, zatímco ostatní kluci mluví jeden přes druhého, sundávají si propocené dresy a sdílí všeobecné nadšení nad tím, co se stalo na hřišti. Že vyhráli, i když tam, dle Austinových slov, snad nechali duši. 

Podobně zamlklý jako Michael je snad jenom Zach. Ten sedí co nejdál a mlčky se svléká. Na rtech mu pohrává mírný úsměv, jediný důkaz, že má z výsledku radost. Jeden druhého si nevšímají, ale když Michael před zápasem spolu s trenérem probíral taktiku a jednotlivé kroky, Zach poslouchal. Očividně si nedovolí neprojevit respekt kapitánovi.

Jinak je to ale celé zvláštní. Kluci s Michaelem nemluví jako dřív. Nikdo z týmu (krom Rogera pochopitelně). Poslouchají příkazy, berou ho na vědomí, nicméně dřívější žoviálnost vzala za své.

„Ty vole, my jsme je fakt dali!“ pronese Roger spokojeně. Zrovna z vedlejší skříňky vytahuje osušku.

„Jo no.“

„Co je s tebou? Ty z toho nemáš radost?“

„Ne, radši bych prohrál, prohra je teď můj život,“ odvětí Michael vážně, a když vidí Rogerův výraz, neubrání se uchechtnutí. „Jasně že mám radost. Co to je za otázku?“ Zakroutí hlavou a konečně se začne vysvlékat.

„Nevím.“ Mírně zmatený Roger nad ním nějakou dobu ještě stojí – dokud Michael významně nepovytáhne obočí – a teprve pak se odebere do sprchy.

Michael nelhal, když řekl, že z toho má radost. Už ale nezmínil, že se nedokáže ubránit pocitu, jak by bylo v něčem úlevné, kdyby ho někdo sundal tak silně, že by o sobě na chvíli nevěděl.

S ručníkem kolem pasu jde do umýváren a vleze si do sprchy, která je vedle té Rogerovy. Neujde mu, jak ostatní kluci automaticky poodstoupí a najednou neví, co si z toho vzít. Že mu chtějí dopřát prostor jako kdykoli předtím, anebo se nikdo z nich nechce sprchovat poblíž sráče?

Konverzace utichne a Roger možná až moc horlivě a moc nahlas pronese: „Nezmizíš pak nikam, že ne? Půjdeš taky?“ Tím myslí zachlastat na oslavu vítězství. „Jdou úplně všichni, možná se staví i Pinky.“

Michael si vzpomene na podobnou scénu, kde se několik měsíců zpátky právě tady, v těchhle sprchách, domlouvali, že spolu v sobotu něco podniknou. To něco započalo lahví finské vodky a skončilo tím, že se Gabriel přede všemi pomočil.

Od té chvíle uběhlo tolik času a stejně se někdy zdá, jako kdyby to bylo včera.

Protože před tím neuteču. Už nikdy. Nikdy.

Michael si mimoděk zaryje nehty do dlaně.

„No tak, nepřemýšlej nad tím! Musíš se trochu odvázat. Kašli na všechny.“ Roger vrhne zachmuřený pohled k místu, kde postává Zach. Mluví s ním, ale pochopitelně už ne tolik, co dřív. Zach ho sice během žalování Gabrielovým rodičům do určité míry vynechal, víceméně všechno podal tak, aby byl na vině Michael, ale Roger mu stejně jen tak nedokáže odpustit. V tomhle je loajální. Nebo má výčitky, že to Michael schytal za ně.

Nebo takhle do hloubky ani neuvažuje.

Michael o tom přemýšlí, zatímco si myje vlasy.

Možná Zach vlastně v ničem nelhal, když udělal sráče ze mě. Třeba žil celou dobu přesně s tímhle pocitem. Že je řídím a ovládám.

„Michaele!“ štěkne mu Roger prakticky do obličeje, aby přehlušil zvuk sprch. „Ty vole, jestli se ti tam nechce, tak to stačí říct. Já tě do toho přece nebudu nijak nutit.“ Ale zní trochu ustaraně. Třeba si vážně dělá starosti.

Michael se na něj ušklíbne.

„Tak dost,“ řekne Roger rázně. Vést monolog ho zcela výjimečně už omrzelo. Založí si ruce v bok a je mu jedno, že tak vystavuje svoje péro ještě víc na odiv. „Dvacet babek tomu, kdo Michaela osprchuje ledovou vodou.“

„Přestaň,“ přikáže Michael a žaludek se mu zhoupne.

Ví přesně, o co Rogerovi jde. A jasně, svým způsobem je to geniální. Dát klukům z týmu možnost se Michaelovi pomstít, vyrovnat se s tím, co se k nim v poslední době doneslo. Přitom tím nikdo neutrpí. Tohle je něco, kde můžou všichni jenom získat.

Anebo ztratit, pokud budou Rogerovu poznámku ignorovat. Což… Nejspíš nebudou, protože Rogerovi se po obličeji rozlije vítězoslavný úsměv.

Přesně v tu chvíli Michaela popadnou silné paže a Austin ho zády natlačí na kachličky. „Sorry, kapitáne, ale peníze jsou peníze,“ řekne napůl vážně a napůl pobaveně. Tím prolomí určité napětí, protože se k němu okamžitě začnou přidávat i další kluci. Přidržují Michaela u zdi, zatímco on říká: „Serte na to!“ a všichni vědí, že je to jen hra, jak to mezi nimi napravit.

Michael křečovitě semkne čelist, když na něj dopadne proud studené vody. Ve vteřině má husí kůži a zkouší od sebe Austina odstrčit.

„Držte ho pořádně,“ řekne Greg.

Roger se nahlas směje.

Zach si v rychlosti opláchne vlasy a odejde ze sprchy, dál od všeho.

Austin jednou rukou přidržuje Michaela pod sprchou a předstírá, že si prohlíží špínu za nehty druhé ruky, čímž dává najevo, o kolik je jako quaterback silnější. A Roger přitom tenkrát navrhoval, aby vzal jeho post Michael, že se na to hodí víc.

„Do prdele!“ řve Michael a ledová voda mu nateče do pusy.

Kluci se smějí a sledují, jak s nimi bojuje. Ale není v tom zadostiučinění, jako spíš pobavení. A když ho konečně nechají být, jeden z nich, Alex, se zeptá: „Půjdeš s námi teda zachlastat? Hele, jak jsi chytil při zápase tu mrdu, fakt neuvěřitelný!“

Tak málo stačí, aby to mezi nimi bylo zase v pořádku. Ačkoli pro Michaela to znamená hodně. Do téhle chvíle ani netušil, jak moc.

***

Párty se koná u jednoho z hráčů na druhém konci města. Je to relativně hezký nóbl barák, který by si s domem, ve kterém žije Michael, nijak nezadal. Krom kluků z týmu dorazilo samozřejmě spoustu dalších lidí, včetně několika basketbalistů, byť šlo původně o soukromou akci. Někdo přivedl svoji holku, někdo kamaráda, až je všude prakticky k nehnutí.

Okolo šesté večer se dokonce objeví i Lydia, což Michaela zajímá právě tak, jako kdyby kolem prošel… pošťák. Navíc mu trvá docela dlouho, než ji pozná, protože mu od první chvíle připadá trochu rozmazaná.

A Lydii podle všeho přestal po všech těch měsících, kdy ji zdařile ignoroval, taky zajímat. Trvá totiž pouhých dvacet minut, než se dá do hovoru s Rogerem. Dost vášnivého hovoru, který ještě pořád trvá, nakolik může Michael z dálky soudit.

Sám to hned zkraje trochu přepísknul. Podivná euforie z toho, že už je zase součástí týmu, ho strhla k tomu, aby si s kluky zahrál beerpong a vypil několik panáků.

„Tady to ale žije!“ pronese poblíž známý hlas. Pinky do Michaela přátelsky strčí. „Myslel jsem, že takhle brzo bude nuda a přitom…“ Uznale pokývá hlavou a pak povytáhne obočí, když si všimne Rogera a Lydie, kteří spolu tancují na provizorním parketu mezi gaučem a knihovnou.

„Slavíme,“ vysvětlí Michael a vstane – s tím si taky uvědomí, že posledních několik minut seděl na schodech.

„No to dost,“ souhlasí Pinky. „Musím pohnout, abych vás dohnal.“

„Kde máš tu svoji zrzku?“

„Možná přijde později. Nevím. Mám pocit, že s nimi pořádně neumím mluvit, s holkama. Že to tak všelijak posírám.“

Michael se rozesměje. „Já mám zas problémy s Gabrielem,“ odvětí bezprostředně. Dokonce při zmínce o Gabrielovi vytáhne z kapsy mobil, čistě pro jistotu, aby se ujistil, jestli od něj náhodou nemá esemesku.

Ne. Tak to je šok.

Rozejde se do kuchyně a Pinky kráčí hned za ním, prodírají se mezi ostatními a Michael jim dělá prostor. Teprve někde u lahví s alkoholem si uvědomí, co vlastně řekl. Že přirovnal Pinkyho zalíbení ke svému vztahu s Gabrielem.

Ale Pinky to nijak nekomentuje. Prohlíží si vyskládané lahve, bere je do rukou a pročítá etikety.

„Pil jsem tady splašky,“ zvedne Michael ruce, jakože vinen. Což vlastně vážně je, celou tu dobu. „Ty ses mě nezeptal,“ pronese relativně klidně a ani si přitom nešlape na jazyk. „Proč jsem žárlil, když jsi seděl vedle Gabriela.“

„Aha. A já myslel, že je to očividný,“ usměje se Pinky samolibě.

Michael usedne na jednu z kuchyňských židlí a podepře si hlavu. „Nalij mi džus. Klidně pomeranč. Teď už je to stejně jedno.“

Pinky mu vyhoví a přisune k němu kelímek. Pro sebe namíchá džus s vodkou a pořádně upije. „Víš, že jsem si o sobě jeden čas myslel, že jsem na kluky?“ pronese ledabyle. „Než jsem šel na střední. A máma to navíc furt zdůrazňovala, že jsem takovej jinej.“ Vypadá, že je tou vzpomínkou pobavený.

„To jsem nevěděl,“ odvětí Michael upřímně. Džus překvapivě docela ujde, i když to není grep.

„Protože jsem se tím zrovna nechlubil. Ulevilo se mi, jakmile jsem zjistil, že mě vzrušujou holky. Je to tak jednodušší. Tím myslím… Chce to koule přiznat si, když to tak není.“ Zadívá se Michaelovi do očí. „Chápeš?“ Na jeden zátah dopije drink a začne si míchat další. „No to je jedno, život je zvláštní. Dost těch ezo keců. Jdu se podívat za Rogerem, jestli se samým blahem nerozpliznul do koberce. A Michaele… Gratuluju k zápasu.“

Michael zůstane sedět v kuchyni uprostřed alkoholu, hudby a lidí, které pořádně nezná. To mu dojde. Že nezná život nikoho ze svých blízkých, protože se nikdy pořádně neptal.

Jak by pak někdo z nich mohl porozumět jemu?

Padne na něj zvláštní tíseň. A hudba, která je tak hlasitá, že mu duní někde v hlavě, nic z toho nepřehluší.

Vstane s tím, že se půjde podívat za ostatními, aby přišel na jiné myšlenky, jenomže při tom pohybu vrazí do kelímku a shodí ho na zem. Unaveně se pro něj sehne a musí přitom částečně vlézt pod stůl. A než stačí vystrčit hlavu a postavit se, dolehnou k němu hlasy, ve kterých pozná kluky z týmu.

„… a to se pak můžeš jedině oddělat. Přivázat si na nohy pořádně těžký závaží a skočit z mostu. Nebo si fiknout tepnu.“

Michaelovi se udělá špatně, za což dost možná může i alkohol. Klečí pod stolem jako ubožák a nedokáže se přinutit k tomu, aby vstal. Tak alespoň pevně sevře ruce v pěst. A myslí na to: Zvedni se, ukaž jim, že jsi tady, že ty jejich kecy slyšíš. Že by tohle neměli říkat.

Ale než ho stačí napadnout něco dalšího, druhý z kluků odpoví: „Tvůj bratranec je docela drama queen. Když mu nestál, měl ji prostě uspokojit jinak, ne?“

Nic dalšího už Michael neslyší, protože kluci zase odejdou. Takže si nejspíš jenom přišli pro nějakou lahev. Takže to vůbec nebylo o něm a o Gabrielovi.

Vyleze zpod stolu – kelímek nakonec nesebere, protože na něj dočista zapomněl – a zamíří k obýváku, aby našel Pinkyho a Rogera. Hudba je s každým krokem hlasitější a podlaha nerovnější, ale oproti tomu, jak se ožral, když byli před exkurzí pařit, je tohle nic. Spíš ho z toho jenom bolí žaludek.

Roger sedí na gauči, napůl opřený o Lydii a o něčem s ní klábosí, zatímco Pinky mluví s její kamarádkou.

„Jdu pryč,“ řekne Michael.

„Já tě neslyším,“ zakroutí Pinky hlavou a Roger pokrčí rameny.

Michael ukáže ke dveřím a Pinky si to mylně vyloží tak, že má jít za ním.

Venku je chladno a studený vítr se do nich okamžitě opře.

„Říkal jsem, že jdu pryč. Nemusíš mě doprovázet,“ zaksichtí se Michael, zatímco míří k brance a pak dál do tmy, k místu, kde tuší motorku. Díky zimě začíná hodně rychle střízlivět, což v něm zároveň probouzí tu správnou rozmrzelost.

Vyhráli jsme zápas. Tak co po mně kurva každej ještě chce?

„Ty budeš řídit?“ zeptá se Pinky s povytaženým obočím.

Michael to nevylučuje. Naučeně pohladí řídítka, nastartuje a věnuje Pinkymu výmluvný pohled.

Ten rezignovaně zvedne ruce. „Tak dej aspoň vědět, až dorazíš dom.“

„Jo.“ Michael si nasadí helmu a spolu s tím na Pinkyho mávne, což je takový polovičatý pozdrav. Potom se rozjede pryč.

Reflektory kloužou po silnici a světlo se odráží od dlouhé řady aut, která jsou porůznu zaparkovaná v ulici. Cesta do centra trvá jenom chvíli a touhle dobou není už téměř žádný provoz. Ne že by bylo tak pozdě, ale každý má očividně jinou představu, jak trávit sobotní večer.

Michael zastaví na semaforech a čeká, až naskočí zelená. Potom zahne doleva a vezme to po silnici dál, směrem k vyhlídce. Nestačí si to ani pořádně promyslet, vede ho potřeba setřást ze sebe všechnu tu tíhu, která se v něm za poslední dobu nahromadila. Máma si logicky všimla, že s ním není něco v pořádku a on to taky vnímá. Dokonce doopravdy přemýšlí o její nabídce chodit k nějakému terapeutovi, ačkoli neví, co by řekl.

A co by řekl terapeut jemu. Kecy o tom, jak svoji vinu přijmout a prostě se přes ni přenést? Nechat ji za sebou? Vyčistit si hlavu pomocí řízené meditace? Pohnout se? To by totiž potřeboval, konečně se pohnout z místa.

Vyjede z města, mezi nekonečná pole a louky, až si připadá jako jediný člověk na světě. Ale ať zrychlí jakkoli, tu vinu prostě nesetřese. Měl by se s tím smířit. Měl se s tím smířit už v první vteřině, když přišla do jeho života.

Pevně svírá řídítka a na okamžik má pocit, že v puse cítí zvratky, což mu připadá šílené, protože on po alkoholu nikdy nezvrací. Naštěstí odolá pokušení pustit ve sto padesáti řídítka a zakrýt si pusu rukou, a nějak se s tím popasuje.

Tady, uprostřed krajiny, která v noci vypadá úplně jiná, cizí, to Michaelovi konečně naplno dojde.

Nikdy si neodpustím, co jsem mu udělal. Bude to se mnou napořád.

Tím uvědoměním sám sebe ochromí a chvilková nepozornost může za to, že ztratí nad řízením kontrolu. Motorka míří ke svodidlům.

Michael ji zkusí dorovnat, příliš zbrkle, takže ji vede do prudkého náklonu. Všechno se stane tak rychle, že ani nemá čas se bát. Zabrzdí a ve vzduchu je cítit pach spálených pneumatik. Vzdáleně vnímá, jak mu levá noha drhne o silnici a je to, jako kdyby sjížděl po struhadle.

Následuje tupý náraz a země se přetočí vzhůru nohama.

Spánky mu projede ukrutná bodavá bolest. Vysoký táhlý zvuk, který ho donutí tlumeně zasténat. Díky tomu si ale uvědomí, že neumřel. Zatím.

Zkusí natáhnout ruku. Bezvýsledně. Bundu na předloktí má úplně sedřenou a kůže ho ukrutně pálí. Takže zvedne druhou ruku, aby si stáhnul helmu, jenomže tu necítí pro jistotu skoro vůbec. Nepohne ani prsty. Nejhorší ze všeho je ale ta hrozná tíha, ukrutná, a krev, která mu teče do pusy z prokousnutého rtu.

Měl nehodu, to si dokáže uvědomit.

Měl jsem nehodu.

Nehodu na motorce.

Moje motorka.

Zkusí se nadechnout a odkulit, což pochopitelně nejde. Hlava ho nepřestává bolet, a i když podvědomě ví, že by s ní neměl zkoušet hýbat pro případ, že by měl něco s páteří, zkusí ji trochu natočit do strany. Vidí jen tmu a dlouhou nekonečnou silnici, která se v ní ztrácí.

Polyká krev a myslí na to, že strašně nechce umřít.

Nechci umřít.

Opakuje si to jako zaklínadlo. Možná brzy ztratí vědomí.

Na co Gabriel myslel? Když byl úplně sám… Na co myslel?

Gabriel.

Michael neví. Jediné, co ví, je, že se rozsekal na rovině, kde nejsou vůbec žádné zatáčky. A že se nemůže hnout a nemůže ani dýchat, protože na něm leží dvousetkilová motorka.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥