Szabi

Vidí obrovské kulečníkové hřiště, které pokračuje k horizontu. Připomíná mu měkký zelený koberec, jehož tráva sahá až ke kolenům. Takže je malý, je nejmenším člověkem na světě. Stojí na místě a nedokáže se s tím pocitem vyrovnat, když ho někdo dlouhým dřevěným tágem šťouchne pod žebra.

Udělá pár nedobrovolných kroků vpřed a trhnutím se probudí.

V pokoji je chladno a do parapetu otevřeného okna bubnuje déšť. Michael se posadí a odhrne světlé vlasy z čela. Pod žebry, kam ho šťouchlo snové tágo, cítí doopravdy pichlavou bolest, jako kdyby mu tam někdo vrazil přinejmenším pletací jehlici. Přitom to s Austinem jenom nevychytali a při tréninku do sebe napálili v plné rychlosti.

Kap. Kap kap kap.

Michael odstrčí peřinu a vstane. Podle toho, jak se venku stmívá, prospal dobrou polovinu odpoledne. Zavře okno a vrhne rychlý pohled do zahrady na altán a na bazén. Je zvláštní pošmourno, ale to s blížícím se jarem pokaždé. Vždycky dlouho trvá, než všechno rozkvete.

V jednu chvíli má pocit, že slyší hlasy, tak dojde ke dveřím, sáhne pro mikinu a po cestě se obléká. Zamíří ke schodům a hlasy jsou s každým dalším krokem zřetelnější. Především jeden z nich, ten… (Michael zůstane stát.) Ten, který patří Gabrielově matce.

„Když má někdo někoho rád, tak ho celý rok nešikanuje. Nezlomí ho tak, aby si chtěl vzít život. Jak jste ho mohla takhle vychovat?!“

Michael se musí přidržet zábradlí. Má pocit, jako kdyby mu po obličeji stékalo něco studeného a lepkavého. Vzdáleně se to blíží pocitu, který měl, když se dozvěděl, že se Gabriel pokusil zabít.

Takže to studené a lepkavé, tenhle druh svinstva, už by měl přece znát.

Svírá zábradlí tak pevně, až mu z toho zbělají klouby.

„Vážená paní,“ promluví jeho vlastní máma, „tohle jsou dost silná slova. Mluvíte tady o mém synovi. A já nevím, co vás vede k tomu, abyste si myslela…“ Nadechne se (na rozdíl od Michaela) a pokračuje: „Abyste sem přišla a urážela moji rodinu! Ale chci, abyste okamžitě odešla. Musíte odejít.“

Musím se pohnout. Jít dolů, nebo jít pryč. Jít dolů, nebo jít pryč. Jak do prdele může vědět, že jsem… Gabriel jí nic z toho nemohl říct, protože je… Protože mě… Mysli! Třeba je tohle ještě pořád sen.

Není to tak dlouho, kdy byl u Gabriela doma a společně snídal s jeho rodinou. A Gabrielova máma se přitom tak zvláštně culila, jako kdyby nedokázala skrýt radost z toho, že je Michael u nich, v přítomnosti jejího syna.

Možná za to mohl pohled Gabrielových očí, kterými se do Michaela vpíjel. Nedokázal přitom skrýt, jak moc je do něj zamilovaný.

Gabriel by nic z toho neřekl.

Michaelovi se navzdory té situaci podivně uleví. Pustí zábradlí a ukročí dozadu, až málem zakopne o schod. Ještě pořád k němu doléhají hlasy obou matek, ale už nevnímá konkrétní slova. Je jako v mlze, nechce to slyšet. A bože, je tak hrozně vděčný, že ho máma nezavolá, aby se toho účastnil! Protože kdyby se ho zeptala přímo, nedokázal by lhát.

Vyběhne schody k sobě do pokoje a zavře za sebou. Kašle na to, jestli ho přitom slyšely. Máma ten rozhovor stejně co nevidět ukončí. Ať už si o tom bude myslet cokoli, nedovolí, aby někdo jejího syna takhle obviňoval.

Michael pohlédne na hnědý náramek na stole a spolu s tím si vzpomene, jak Gabrielovi ještě po tréninku psal. Okamžitě začne hledat v batohu mobil, šacuje kapsy, než ho najde vedle postele. Šest nepřijatých hovorů od Gabriela! A několik esemesek.

Gabriel: Michaele!

Gabriel: Michaele! Rodiče se nějak dozvěděli, co se stalo na té párty, a máma je na cestě k vám.

Gabriel: Promiň. Odešla dřív, než jsem ji stihl zastavit.

Gabriel: Michaele, jsi tam?

Gabriel: Do háje.

Než mu stačí nacvakat odpověď, nebo si o tom třeba jenom něco pomyslet, ozve se zaklepání.

Do pokoje vejde máma, na vyzvání nečeká. Jakmile spatří Michaela s mobilem v ruce, zůstane klidně stát a pár úderů srdce mu jenom kouká do očí, aniž by cokoli řekla, aniž by dala cokoli najevo. Působí unaveně a má na sobě jednu z jeho mikin, kterou musela sebrat z věšáku, když se jí nechtělo chodit do ložnice.

Michael hodí mobil na polštář a založí ruce na hrudi. To mu ale prakticky okamžitě připadá jako odmítavé gesto a on nic z toho, co se stalo, přece neodmítá. Dokonce za to zaplatil. Sexem.

„Michaele,“ vzdychne máma, „byla tu Gabrielova matka. Přišla s něčím znepokojivým, jestli to tak můžu říct. S tvrzením, které jsem odmítla, protože si nedovedu představit, že bys byl něčeho takového schopný. Je v tom ale hodně věcí, které mi, ať chci, nebo ne, vlastně dávají smysl. Tak jsem se přišla zeptat, jestli mi k tomu nechceš něco říct. Protože já tu ženu vyhodila z našeho domu. Udělala jsem správně?“

Michael sebou sotva znatelně trhne. Když byl malý, máma na něj nikdy nekřičela a zřídka zvedla hlas. Jedna z jeho prvních vzpomínek na její způsob výchovy patří návštěvě obchoďáku. Byly mu asi čtyři roky a ukrutně se vztekal, protože máma odmítla koupit nějakou kravinu. Dokonce si lehnul na záda a mával kolem sebe rukama a nohama jako hvězdice, což přitáhlo pozornost dalších nakupujících.

Spousta matek by se v tu chvíli nejradši propadla do země, ale Vivian v tomhle byla jiná. Dál klidně nakupovala a mluvila k němu mírným tónem, jako kdyby nepřerušil předchozí konverzaci hysterákem. Nejspíš jí nezáleželo na tom, co si o ní kdo myslí. Nechala ho, aby se vyvztekal, a pak ho s úsměvem požádala, aby do sáčku nabral pomeranče.

Poslechl, nakonec vždycky.

„Michaele?“

„Je to pravda,“ promluví mdle. „Já jsem ho… šikanoval.“

Nezdá se, že by to mámu doopravdy překvapilo, ačkoli to samozřejmě není odpověď, kterou si přála slyšet. Na okamžik pevně semkne čelist k sobě. „Jak?“

„Nevím, různě. Nosil mi učebnice, smáli jsme se mu, bral jsem ho na oběd, dělal jsem… Prostě různě. Ale nikdy jsem ho neuhodil! Bral jsem to jako srandu.“ Krátce pohlédne k oknu a vidí, že déšť pomalu ustává. Jeho vlastní hlas mu zní cize. Přemýšlí, jestli máma bude chtít, aby jí to vykládal dopodrobna.

„Prý se kvůli tobě pomočil.“

Michael to nepotvrdí, ale ani nevyvrátí.

„Teď už rozumím tvojí reakci, když jsem ti řekla, že ho u nás hospitalizovali. Ach bože, Michaele… Opravdu bych ti nepřála žít s vědomím, že kvůli tobě někdo zemřel. Není to nic hezkého. Spousta lidí druhou šanci nedostává, ale tys ji dostal. Uvědomuješ si to?“ Na odpověď nečeká, prostě pokračuje a pohled jí přitom padne na různé sošky a ocenění, která jsou vystavená na jedné z polic. Student roku. Nejlepší v americkém fotbalu. „Nebudu ti říkat, že jsem z toho v šoku a nerozumím tomu, kde jsem jako matka udělala chybu, protože tohle je tvoje chyba, ne moje, Michaele. Já ji odmítám vzít za svoji. Vždycky jsem tě vedla k tomu, abys byl milý, slušný a sebevědomý kluk.“

„Já vím,“ řekne jí tiše. Usedne na kraj postele. Takhle je sice menší než ona, ale to mu nevadí. Cítí únavu a kupodivu ho nedokáže uklidnit ani vědomí, že na něj o patro níž čeká motorka, nově nalakovaná, na kterou stačí nasednout a ujet. Cesta k ní by ho určitě nesmírně vyčerpala.

Z povlečení kouká nit, tak ji utrhne, a protože je koš daleko, schová ji do kapsy.

Máma si přisune židli od psacího stolu a usedne na ni. Nejspíš nepotřebuje být vyšší a nějak dávat Michaelovi najevo svoji převahu. „Ubližovat někomu, jen protože si myslíš, že můžeš… To je přece tak hloupé.“

Dělal si z Gabriela legraci, protože nad ním měl navrch. Protože mohl. Nic složitého.

„Rozumíš tomu, co ti tady říkám?“ zeptá se máma s náznakem netrpělivosti.

Automaticky přikývne: „Asi ano.“

„Dobře, protože ti říkám, že ses choval jako necitelný, arogantní idiot. A zajímá mě, jestli se k němu teď chováš jinak kvůli tomu, že se bojíš a máš výčitky, nebo jestli ti na něm záleží. Protože líbat někoho, kdo je do tebe zamilovaný, jen proto, abys odčinil svoje chování, taky není zrovna ten nejlepší postup. A rozhodně to vůči němu není fér, něco předstírat…“

„Já nic nepředstírám,“ řekne Michael spěšně. „Od začátku s ním jednám upřímně. Vím, co jsem udělal, vzal jsem to na sebe a pak… Nelíbal jsem ho kvůli vině. Líbal jsem ho, protože…“

Sotva si vzpomene na ten vášnivý polibek po tom, co mu Gabriel poškrábal motorku, nebo na ten u školních skříněk, bože, krom stresu cítí taky horkost, která se mu hrne do tváří. „Protože se mi to líbí,“ dovysvětlí.

Vzrušuje mě to. Šílím z toho.

Máma přikývne, jakože to bere na vědomí. „I tak si myslím, že bys v tom měl být opatrný. Možná vážně není dobrý nápad, abyste se stýkali. Nepřerušuj mě! Možná to není dobrý nápad, ale nebudu ti dávat žádná ultimáta. Žádný trest. Jenom chci, abys věděl, že zkusit něco napravit kolikrát neznamená být tady každou vteřinu každého dne, ale prostě odejít tomu druhému ze života. Uklidit po sobě tím, že ho necháš na pokoji.“ Nadechne se. „Gabriel je teď křehký a všechno, co se stane, každá pitomá situace, do které ho zatáhneš, padne na tvoji hlavu. Takže zkus zvážit, jestli riskovat jeho psychické rozpoložení ještě víc tím, že se s ním budeš stýkat. Jestli by nebylo vhodnější to utnout. A pak taky… Nemyslím, že bys mu chtěl znovu vědomě ublížit, ale varuju tě, Michaele. Ještě jednou vsadíš svoji budoucnost ve snaze podělat někomu život…“ Ale svoje varování nedokončí.

Michael si tak může představovat tisíc možností, jak by mohla věta pokračovat. Cítí v sobě podivnou prázdnotu. „Já vím,“ zopakuje, protože netuší, co jiného říct.

„Ježišikriste,“ řekne máma a promne si spánky. „Jak moc tě musí mít rád, když ti tohle všechno mohl odpustit?“ Tentokrát to zní spíš zamyšleně. Pak vzdychne a vstane, židli posune zpátky k psacímu stolu. „Musím se poradit s Phillipem.“ Zkontroluje hodinky. „Touhle dobou už by mohl být vzhůru. Ty by ses měl připravit na to, co tě čeká, Michaele. Rozhodně to nebude nic dobrého, tímhle to nekončí… Gabrielova máma působila dost odhodlaně v tom, že to rozhodně nenechá být, což znamená, že to bude chtít určitě řešit i ve škole. Tomu se vážně nemůžu divit. Co bude pak? Myslíš, že jsi pro Gabriela natolik důležitý, aby tě kryl i před svojí vlastní matkou? A pokud to udělá, bude to stačit?“ S tím se rozejde ke dveřím, a když otevře, ruce schová do kapes Michaelovy mikiny.

„Počkej.“

Máma se otočí a chvíli jeden druhému hledí do očí, než si Michael urovná, na co se chtěl zeptat.

„Ty… Neřekneš mi, že jsem tě zklamal?“

„Myslela jsem, že je to dost jasné, než abych to musela říkat nahlas,“ odvětí klidně a s tím zmizí v chodbě.

Michael poslouchá její kroky, jak míří do obýváku. Možná by bylo lepší, kdyby na něj křičela, nadávala mu, nebo kdyby mu uštědřila pořádnou facku. Ale ona si je pochopitelně vědoma toho, co bolí ze všeho nejvíc.

A on, navzdory tomu, že ji chápe, doopravdy jí rozumí, byť nemá její zkušenost, chce stejně utíkat za ní do obýváku a poprosit o pochopení. Schoulit se v jejím objetí a nechat se konejšit jako malé dítě, kterému se stalo něco mnohem horšího než to, že mu odmítla koupit nějakou totální kravinu.

Jestli se lituje? Trochu.

Nikdy v životě ještě tolik nepotřeboval, aby mu máma řekla, že to bude v pořádku.

Najednou ucítí hrozný sžíravý vztek na toho, kdo to Gabrielovým rodičům vykecal. Jak se ten někdo vůbec opovážil vykládat o něčem, o čem vůbec nic neví? O věcech, které proběhly mezi ním a Gabrielem, o věcech, které si spolu vyřešili?

Pinky. Ví, že to mohl být Pinky. Anebo Roger. Roger, který se chtěl pomstít.

Ale odmítá tomu všemu věřit, je tak hrozně naštvaný… Sáhne pro jeden z těch debilních školních pohárů a hodí ho proti zdi, ale ta pitomá maketa stejně vydrží, takže ho sebere a vrátí zpátky a všechno je tak debilní a pitomé a debilní a pitomé a jemu se chce brečet zlostí.

Mobil na polštáři zavibruje. Je to další zpráva od Gabriela, kde je Michaelovo jméno a tři otazníky. Jenomže Michael s ním teď rozhodně nechce mluvit, nechce mu ukázat, že ho to tak strašně vzalo, když ještě před pár hodinami bylo jedinou jeho starostí vyjasnit si, co ke Gabrielovi vlastně cítí. Jak moc se mu líbí líbat ho a tisknout se k němu.

V rychlosti se převleče, sebere helmu a jde do garáže. Mobil si s sebou nebere.

***

Když se o několik hodin později vrátí, dům je tichý. Podle směn na lednici šla máma na noční, což Michael vlastně přivítá. Během cesty si stačil trochu vyčistit hlavu, ale sotva si vzpomene na dnešní odpoledne, všechno na něj zase hodně rychle padá.

Jde rovnou do koupelny a značnou chvíli stojí ve sprchovém koutě, zatímco mu proud horké vody masíruje ztuhlá ramena. Na hrudníku ho pořád píchá a Michael se toho místa mimoděk dotkne.

Vzpomene si, že ještě pořád Gabrielovi neodepsal.

Možná jsem měl. Udělat úplně všechno jinak.

Odevzdaně sáhne pro ručník, otře se a nahý jde k sobě do pokoje, kde na sebe hodí čisté tepláky a tričko. Mobil leží na stejném místě jako předtím a na displeji jsou dva nepřijaté hovory, oba od Gabriela.

Michael rozklikne psaní zpráv, ale není si jistý, co mu vlastně říct a jak by se ohledně toho měl sám cítit.

Minuty ubíhají neskutečně pomalu. Ještě nikdy si tak silně neuvědomoval plynutí času. V jednu chvíli má rozepsanou esemesku, aby ji vzápětí uložil jako koncept a svalil se naznak. Kouká na dřevěné obložení a nemyslí vůbec na nic. Jediné co, tak si přeje usnout, ukrojit těch několik hodin mezi nocí a ránem.

Po nějaké době mobil znovu zavibruje.

Gabriel: Jsem před tvým barákem. A jestli mi do deseti minut nepřijdeš otevřít, tak zazvoním. Michaele, já to fakt udělám. Klidně vzbudím celou ulici!

Michael se spěšně posadí a musí si tu zprávu přečíst znovu, aby mu došlo, co Gabriel napsal. A že je dost možná vážně před jeho domem.

Ale můžu se tomu divit? Nepřijel bych k němu prakticky okamžitě, kdyby nereagoval na zprávy? Neudělal bych… cokoli?

Smířlivě, možná i odevzdaně, zamíří k domovním dveřím. Tam se zhluboka nadechne a otevře dveře. Překvapivě, navzdory svému rozpoložení, nad tím moc neuvažuje. Nechce, aby Gabriel čekal ve tmě. Stačí, že přišel. Tolik věcí se mohlo po cestě stát.

Idiot. Jsem fakt idiot, že kvůli mně musel přijít.

Chvíli jeden na druhého koukají a Michael se snaží z Gabrielovy tváře něco, cokoli, vyčíst. Pak ukročí a nechá ho vejít dovnitř.

Gabriel projde kolem, počká, až Michael znovu zavře, a pak na něj znovu jenom kouká. Trochu nervózně si žmoulá rukávy.

Michael pootevře pusu, aby ji vzápětí zavřel. Mlčky se rozejde do patra, každý jeho krok a gesto působí unaveně. Sotva se oba ocitnou v jeho pokoji, řekne (a promluví s pohledem upřeným k polštáři): „Asi bys tady neměl být. A taky… Ty seš vážně hodně neodbytnej.“

„Nebrals mi telefon, nenapsals, takže jo… Jsem neodbytnej. A jsem tady a neodejdu, dokud neřekneš, že je mezi námi všechno v pohodě!“

Jeho rázný tón Michaela přinutí, aby k němu otočil hlavu, čehož vzápětí zalituje. Pohled na něj, na bojovně vystrčenou bradu, v něm totiž probudí spektrum těch nejrůznějších emocí. Líbat ho. Líbej ho!!! Odkašle si. „Tvoje máma nechce, abychom se vídali, ale to už asi víš. A ta moje si taky nemyslí, že je to ten nejlepší nápad.“

„Jo,“ přikývne Gabriel. „Já se na jejich názory neptal.“ Udělá krok blíž a váhavě pohlédne Michaelovi do očí. „Ne-Nechci o tebe přijít.“

„A já ti to nechci zbytečně ztěžovat.“

„Neztěžuješ.“

Michael se svalí na postel. „Jak se o tom vaši dozvěděli?“ vydechne.

Gabriel si sedne vedle něj. Oba mají natažené nohy a sedí dost blízko, aby se při každém pohybu dotkli. „To nevím. Přišel jsem ze školy a už na mě čekali v kuchyni. Pak jsme se pohádali a já se jich zapomněl zeptat. Vlastně mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Vzhledem k tomu, že věděli nejen o té párty, ale i o tom, co se dělo v prváku, myslím, že to musel vykecat někdo, kdo o tom všem věděl.“ Na chvíli zaváhá a pak dodá, nejistě, jako kdyby to snad Michael nevěděl: „Řekl jsem to Pinkymu.“

„Pinky by to nevykecal.“ Michael si zachmuřeně prohrábne vlasy. „Řekl jsem to Rogerovi. To je v prdeli!“

Když Michael Rogera poprvé potkal, zjistil, že mají hodně podobný smysl pro humor a zvládnou se spolu smát v podstatě čemukoli. Nikdy nevěřil, že by ho Roger dokázal zradit, navzdory svojí výbušné povaze. Roger měl sice vždycky dost… svérázné nápady a někdy i hloupé kecy, ale vždycky tady pro Michaela byl.

Ale vlastně to dává smysl, po tom, co se porvali.

Michael unaveně sjede mezi polštáře, takže už prakticky leží.

„No jasně, Roger,“ přikývne Gabriel zamyšleně. Jeho jméno vysloví s jistým despektem a snad i opovržením.

Tomu se Michael asi ani nediví. Chvíli jenom vnímá Gabrielovu přítomnost a vůni. Zatouží se k němu přitisknout, tak alespoň natáhne ruku a proplete s ním prsty.

Překvapivě necítí vůči Rogerovi žádnou hlubokou zášť, nechce se sebrat a jet k němu domů, aby z něj vymlátil přiznání. Právě teď chce být ze všeho nejvíc tady. Dotkne se hřbetu Gabrielovy ruky a pohladí ho.

„Tak tohle je pokoj Michaela Cassidyho,“ pronese Gabriel zničehonic pobaveně. „Myslel jsem, že tu bude víc zlata a diamantů.“

Michael se pousměje. „Všechno jsem schoval, abys mi to neukradl.“ A pak vyhrkne, aniž by si to snažil rozmyslet: „Nedovedu si představit, co teď bude dál.“

Gabriel se zachmuří, ale stiskne Michaela o to pevněji. „Pohádal jsem se s rodiči. Řekl jsem jim, že mi nemůžou zakázat se s tebou vídat. Že je ve všem poslechnu, ale v tomhle ne. A myslel jsem to vážně.“

„To je sexy,“ uzná Michael. Gabrielova slova jím zvláštně prostupují a hřejí pod kůží. „Takže pro tebe za chvíli přijede zásahovka, až tvoje máma zjistí, že nejsi doma?“

„Ne-e. Neutekl jsem oknem nebo tak. Prostě jsem odešel a řekl jí, kam jdu. Nesouhlasila, ale to bylo tak všechno, co mohla.“ Pokrčí rameny, jakože o nic nejde, ale Michael přitom ví, že jde sakra o hodně. O strašně moc.

Natočí ke Gabrielovi hlavu, aby na něj líp viděl. „Mám to brát tak, že tady chceš spát?“ zamumlá.

Gabriel se taky otočí, takže se skoro dotýkají nosy. „Jen pokud ty chceš, abych tady spal,“ zamumlá nazpátek.

Michael okamžitě přikývne. „Spi tady.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥