36 GABRIEL


Michaelův pokoj byl na první pohled přesně takový, jak si ho Gabriel představoval. Ukazoval normálního kluka, co chodí na střední, má rád americký fotbal, není totální bordelář, ale zároveň chápe, že neustále skládat oblečení do skříně je prostě pruda, a všude po stole má rozházené učebnice a sešity do školy.

Tohle všechno byl pouze ten první pohled, druhý toho odhaloval mnohem víc. Tím vším Gabriel vážně nechtěl říct, že by Michael nebyl normální, jen…

Gabriel nejistě postával u postele a zíral na dveře od skříně, kde na ramínku visel dres s číslem 19 a velkým černým jménem CASSIDY na zádech. A pak přeskočil pohledem k nástěnce, na připíchnuté staré lístky z divadla. Přišel k nim blíž, přečetl si názvy jednotlivých představení a přemýšlel, na kterém Michael zrovna byl, když mu opilý Gabriel zavolal.

Michael Cassidy chodí do divadla. Nad tím se musel Gabriel pousmát, protože většina věci dávala na první pohled smysl. Dres, rukavice na motorku, značkové tričko přehozené přes židli, dva vítězné poháry, ocenění student roku, prázdná láhev od finské vodky postavená na polici mezi knihami, nebo velká manželská postel s tmavě modrými polštáři… Ale pak tu byly taky lístky do divadla, životopis Rickyho Gervaise a náramek přátelství, který ležel hned vedle notebooku. A tohle všechno ukazovalo Michaela zase v trochu jiném světle než jen jako arogantního a bohatého kapitána školního týmu.

Gabriel sebral náramek a potěžkal ho v dlani, než ho zase položil zpátky a vrátil se k posteli. Sedl si, ruce položil do klína a… čekal. Michael byl pořád dole v kuchyni, zatímco Gabriel se převlékl do tepláků a volného trička a připadal si trochu zvláštně.

Jakože by možná přece jen měl zase odejít. Michael ho tady možná vůbec nechce, ale ani za nic by ho neposlal pryč, protože se mezi nimi stalo tolik a… ruku na srdce, Gabriel přece moc dobře věděl, že Michael se k němu choval jinak než k ostatním, dovolil mu prakticky cokoli a hlavně ho nikdy a v ničem neodmítl.

Když Gabriel uslyšel na chodbě kroky, automaticky vstal. Vteřinu nato do pokoje vešel Michael s náručí plnou jídla. Hodil ho na postel a krabici s grepovým džusem postavil na noční stolek.

Vypadal přepadle (Michael, ne noční stolek a už vůbec ne grepový džus), ale to se asi dalo očekávat. Člověk nejspíš nehýří nadšením, když k němu domů přijde cizí máma a seřve ho. Gabriel sice nevěděl, co přesně máma řekla, nebo mnohem pravděpodobněji ječela, ale uměl si to živě představit a vážně ho to mrzelo. Kdyby jí dokázal zabránit, aby odjela, udělal by to. Jenže ona ho neposlouchala. Nechtěla slyšet, že Michael všechno odčinil, že od té chvíle udělal všechno správně a že ho Gabriel má rád.

Tohle jí řekl.

Mám ho rád. Jenže podle výrazu, který se jí objevil ve tváři, dala jasně najevo, že to pro ni nic neznamená.

Pak odjela a Michael Gabrielovi nebral telefon. A když se vrátila… Michael Gabrielovi nebral telefon. A teď to mezi nimi viselo jako něco téměř hmatatelného a Gabriel měl upřímně strach, že se tím všechno definitivně… posralo.

„Michaele?“ řekl opatrně a hleděl přitom na kokosové sušenky, které ležely vedle čokoládových.

„No?“

„Chceš si o tom promluvit? O tom, co se stalo? Nebo spíš… O tom, co se děje?“

Michael pokrčil rameny. „Nevím,“ přiznal. Ruce schoval do kapes tepláků a očima těkal po místnosti, takže na okamžik působil ztraceně. „Jo,“ přikývl, ale následně zavrtěl hlavou. „Asi ne… Ne. Není o čem mluvit. Nevíme, jak to teď bude, jestli to tvoje máma bude chtít řešit a co udělá. Prostě asi nemá cenu to teď rozebírat. Stejně k ničemu nedojdeme, ne?“

Nemluvil naštvaně, ale Gabriel přesto cítil jistou odměřenost, proto vzhlédl a nejistě ze sebe dostal: „Zlobíš se na mě?“

„Jako proč?“ zamračil se Michael.

„Nevím. Že jsem přišel? Že jsem nepřišel dřív? Že se tu objevila moje máma? Že jsem…“

Než stihl vyslovit další důvody, desítky důvodů, Michael mu skočil do řeči a zněl vyloženě protivně, když říkal: „Jestli nepřestaneš, tak přísahám, že za sebe neručím a začnu tě třeba zase hystericky líbat.“ Následně vydechl, zhluboka, jako kdyby si uvědomil, že celý večer zadržoval dech. Odsunul sáček bonbónů na stranu a sedl si na postel. „Nezlobím se na tebe,“ oznámil mnohem klidnějším hlasem. „Už se o tom nechci bavit, dobře?“

Už se o tom nechtěl bavit, ale Gabriel věděl, že jednou stejně budou muset. Což ovšem rozhodně neznamenalo, že to musí být dneska nebo právě teď. A tak Gabriel přikývl a usmál se. Sedl si na postel a sebral čokoládové sušenky. „Hystericky líbat nezní zas tak špatně,“ prohodil a narval si do pusy celou sušenku. Naštěstí nebyla moc velká, takže mohl, aniž by drobil nebo huhlal, navrhnout: „Pustíme si něco?“

Protože tohle byl nejspíš jejich způsob, jak určité situace zvládat. Když mezi nimi něco viselo, něco nevyřčeného, většinou donesli do postele hromadu jídla a koukali na film. Jako tenkrát po koncertě, když spolu ještě neuměli mluvit, aniž by každé slovo nebylo příšerně trapné. Nebo když Michael v neděli odpoledne přišel s polévkou pho a tak nějak došli k rozhodnutí, že jsou nejspíš kamarádi.

Nebo teď. Když věděli, že jejich rodiče nechtějí, aby se vídali.

Fungovalo to tenkrát, takže proč by to nemohlo fungovat i dneska večer?

Michael s touhle strategií souhlasil, protože přikývl. „Co třeba BoJacka Horsemana?“

„BoJacka Horsemana?“ zopakoval překvapeně Gabriel a nakrčil nos. „To jako vážně? Myslel jsem spíš něco…,“ rozhodil rukama, jelikož věděl, že Michael pochopí, co má na mysli.

Michael šokovaně otevřel pusu. „Garrete, ty jsi snob!“

Nejprve chtěl na sebe Gabriel ukázat a nevěřícně se zeptat, jestli to jako myslí vážně, ale… Jo, vesměs upřednostňoval kultovní filmy. „No tak možná v tomhle trochu jo,“ připustil.

Nakonec vybrali Matrix. Respektive to Gabriel navrhl a Michael jen pokrčil rameny a řekl: „No tak jo, pro ty tvoje krásný oči,“ což asi myslel jako legraci, ale Gabriel na to pak musel skoro celý začátek filmu myslet.

Pro ty tvoje krásný oči.

Snědli čokoládové sušenky, Michael vypil většinu grepového džusu, kterého se Gabriel odmítal vůbec dotknout, protože sotva ho uviděl, už ho z té hořkosti pálilo na jazyku. Takže se pak chvíli dohadovali, kdo z nich má divnější chutě. Samozřejmě Michael, došel k názoru Gabriel a vůbec nebral v potaz Michaelův argument, že ten, kdo jí ohřívané jídlo, je barbar. Možná byl barbar, ale grepový džus byl hnus!

Když Neo snědl červenou pilulku, oba sehraně ztichli a upřeli zrak na obrazovku.

Gabriel netušil, jestli jsou v domě sami, ale působilo to tak, protože kromě Michaelova pokoje bylo všude ticho a tma. Ale možná, že byli sami na celém světě a neexistovalo nic než jen tenhle pokoj, tahle postel, film a oni dva.

Chvíli po tom, co agenti unesli Morfea, Michael unaveně zívl a lehl si. Což by asi nebylo nic divného a Gabriel by to vůbec nezaznamenal, kdyby mu Michael… ehm – Gabrielovi chvíli trvalo, než mu došlo, co se právě stalo – nepoložil hlavu do klína.

Bylo to natolik důvěrné gesto, že Gabriel ztuhl, zadrhl se mu dech, myšlenky zamrzly a srdce zastavilo. Což se mu v Michaelově blízkosti poslední dobou stávalo podezřele často. Nakonec ale přinutil pravou ruku, aby ho poslouchala, a opatrně ji položil do blond vlasů.

Matrix poprvé viděl, když mu bylo asi čtrnáct. Odjel na prázdniny k babičce na chatu a večer spolu vždycky koukali na filmy a právě jeden večer babička pustila Matrix. Nebylo to vlastně nic divného, protože den předtím mu ukázala Ramba a ještě předtím Noc oživlých mrtvol.

Matrix se mu ale líbil nejvíc a myslel, že ho bude mít navždycky spojený s vůní babiččina krému a pohovkou s chlupatým přehozem, do kterého se vždycky zabořil. Jenže dnes se svět změnil a Matrix nejspíš zůstane ve vzpomínkách svázaný s chvílí, kdy mu Michael položil hlavu do klína.

S chvílí, kdy ho Gabriel pohladil, nejprve jemně, jen po vlasech, ale když Michael přivřel oči, zajel prsty mezi prameny, jako kdyby ho chtěl masírovat nebo škrábat.

S chvílí, kdy Michael spokojeně zamručel. Vlastně to spíš znělo jako kočičí předení. Nad tím se Gabriel automaticky pousmál.

A pak Michael usnul a byl tak klidný a uvolněný, že ho Gabriel nechal, i když měl v pravé noze křeč a trochu ho bolela záda. Ale stálo to za to, vidět Michaela takhle.

Myslel, že je po dnešku konec, že tohle jejich přátelství nepřežije, ale teď byl tady, Michael mu spal v klíně, pravidelně oddechoval a jasně, všechno mezi nimi ještě nebylo v pořádku, protože některé věci budou muset probrat, nebo se jim postavit, ale ne teď, ne dnes, a navzdory všemu, Gabriel věřil, že to můžou zvládnout.

Znovu Michaela pohladil ve vlasech. Byly jemné a voněly po… Gabriel tu vůni nedokázal pojmenovat, ačkoliv věděl, že ji zná. A tak nad tím nějakou dobu přemýšlel, než se těsně před koncem filmu Michael probudil. Pak společně viděli finálovou pusu a Gabriel oznámil, že on by Nea nejspíš políbil už na začátku filmu, prakticky hned, protože… ježišmarja, on je fakt k sežrání.

Michael pobaveně obrátil oči v sloup. Nic neřekl a vypadal vážně unaveně, takže Gabriel předpokládal, že půjdou spát. Šel proto do koupelny, vyčistil si zuby, zjistil, že Michael používá šampón heřmánek – čokoláda, a vrátil se do pokoje s vědomím, že už ví, po čem Michaelovy vlasy voní. Na čemž asi vůbec nezáleželo.

Michael na chvíli taky zmizel v koupelně, a když se vrátil, vypadal trochu čilejší, ale stejně zívl. Lehl si a jeho velké modré oči upřeně koukaly na Gabriela, jako kdyby nad něčím přemýšlely, jako kdyby viděly něco, co samy nedokázaly pochopit. 

A pak Michael zhasnul lampičku a pokoj se ponořil do úplné tmy.

Gabriel chtěl říct dobrou, naposledy Michaela pohladit po vlasech a usnout, jenže natáhl ruku a nic neřekl. A Michael si to pohlazení nejspíš přebral po svém, protože se přisunul blíž, takže teď ležel úplně u Gabriela, tak blízko, že mezi nimi nebyl žádný prostor.

„Jsem rád, že jsi tady,“ zašeptal do ticha.

„Já taky,“ odpověděl Gabriel a usmál se, což ale v té tmě nejspíš nebylo vidět. Na tom ovšem nezáleželo, nepotřeboval vidět, stačilo, že cítil. Michaelovy ruce, které ho hladily po zádech a bocích. A Michaelovy rty, které ho políbily na nos.

A taky slyšel Michaelův zvonivý smích, protože se netrefil na ústa.

Gabriel chtěl říct tolik věcí, nebo možná chtěl říct jen jednu. Tu větu, kterou si v sobě nesl už od školky. Ale neudělal to, protože věděl, že by tím možná mohl něco pokazit. A tak mlčel a raději vyhrnul Michaelovi tričko, aby mu mohl položit ruce na hrudník a přejet dlaněmi po tom nemožně dokonalém těle.

A políbit ho, jelikož mu došlo, že na hrudník ho ještě nelíbal a nechtěl umřít s pocitem, že tohle nikdy neudělal.

Nechtěl umřít s pocitem… Vlastně vůbec nechtěl umřít a byla to i Michaelova zásluha. Kéž by to dokázal mámě nějak vysvětlit. Kéž by to dokázal vysvětlit celému světu, protože věděl, že tohle… Kolik lidí by mu řeklo, že by žádnou záchranu nepotřeboval nebýt Michaela?

A co by jim měl odpovědět?

Ano, máte pravdu. Kdybych ho nikdy nepotkal, život by byl pravděpodobně úplně jiný. Nejspíš bych nikdy neudělal to, co jsem udělal. Ale zároveň… Já cítím, že takhle, on a já, je to správné. Jsem tady díky němu, takže…

Tohle nikdy nikdo nepochopí. Gabriel to svým způsobem vlastně taky nechápal, proč zrovna Michael, tak to asi nemohl čekat od ostatních.

Teď ale nechtěl myslet na… Nechtěl myslet, protože si Michael přetáhl tričko přes hlavu a hodil ho na zem. A pak to samé chtěl udělat s Gabrielovým, a tak se Gabriel nadzvedl a za chvíli už měl taky nahý hrudník.

Nestyděl se, ačkoliv nebyl ani zdaleka (jakože vůbec) tak vypracovaný jako kapitán fotbalového týmu, jenže… Michael tohle věděl. Viděl jeho tělo. Tenkrát v pětihvězdičkovém hotelu, když se nad ním skláněl a skoro celou dobu ho propaloval očima.

‚Víš o tom, že tě miluju?‘ napadlo Gabriela.

‚Vím,‘ odvětil by docela určitě Michael, a tak nemělo smysl s tím vůbec začínat. Místo toho Gabriel přejel prsty po Michaelových rtech, jako kdyby se chtěl ujistit, že tam jsou, a pak… pak se k nim naklonil.

Líbali se, dlouho a hluboce.

Škádlili se a smáli.

Gabriel líbal Michaela na krku. A ten mu na oplátku zuby stiskl ušní lalůček.

Nějakou dobu jen jezdili prsty po těle toho druhého, aby si zapamatovali úplně každou část.

Michael Gabriela z legrace kousl do krku a Gabriel mu za to zaryl nehty do boku.

Pak se zase líbali.

Dlouho.

Než usnuli.

***

Když zazvonil budík, Gabriel měl zrovna sen, ve kterém plaval, a tak hrozně dlouho nemohl pochopit, že pod vodou slyší zvonění. A nehodlal se za nic na světě vynořit, protože mu bylo příjemně, jako kdyby ho voda objímala a přitahovala k sobě a voněla po heřmánku a čokoládě a…

Někde tady, nebo možná ještě o pár vteřin později, mu došlo, že ho ve skutečnosti drží Michael. A že Michaelův nahý hrudník je doslova přilepený na Gabrielových nahých zádech, což už byl jen kousek od ranní erekce. A představa, že by ho právě tohle mohlo potkat, u Michaela v posteli, ho probudila naplno. Zavrtěl se, čímž se snažil trochu odtáhnout.

„Kolik je hodin?“ zamručel a hned nato zívl.

Vzhledem k tomu, že dlouho do noci koukali na Matrix a pak se ještě déle líbali, nejspíš nespali víc jak pár hodin. Takže ano, připadalo mu, že má minimálně příšernou kocovinu.

A podle Michaelova hlasu bylo poznat, že ten je na tom úplně stejně. „Teprve šest. Nevěděl jsem, jestli nebudeš chtít třeba odvézt.“

Gabrielovi hrozně dlouho trvalo, než se v mysli dopátral, co je vlastně za den. A jelikož byl bohužel školní den, znamenalo to, že je akorát tak čas vstávat. „Sakra, jo, musím domů,“ vzdychl a posadil se, protože v jiném případě by nejspíš hodně rychle zase usnul. „Teda… Ne, asi mě nemusíš vozit, ale stejně musím dom. Mám tam batoh, věci do školy a… rodiče.“

Teď mu došlo, že jo, fakt tam má rodiče, kteří na něj určitě čekají, protože když včera odcházel, řekli mu, že v žádném případě nepojede k Michaelovi. A on jim se stejnou razancí odsekl, že ho nemůžou zastavit. Což se nakonec ukázalo jako pravda, protože kolem nich proběhl a nedal jim šanci protestovat. Jenže za chvíli se jim bude muset postavit čelem. Jejich výrazům, výčitkám, zklamání… Postavit se tomu, že utekl.

„Hodím tě. Na motorce, jestli je to v pohodě,“ pronesl Michael odhodlaně a taky se posadil. „Už je zase překrásná,“ dodal významně a usmál se.

„Ty máš s tou motorkou vážně pevné pouto, co?“ uchechtl se Gabriel, zatnul zuby a vylezl z postele, i když bylo chladno a nepřál si nic jiného, než si zase lehnout, přitáhnout Michaela k sobě a dál klidně spát. „Jestli se ti nechce vstávat, tak to zvládnu. Fakt,“ zamumlal. Sebral ze země tričko a přetáhl si ho přes hlavu.

Michael nakrčil nos, takže to vážně vypadalo, že půjde spát, jenže pak stál najednou před Gabrielem, s tím svým perfektním tělem, a říkal: „Nenechám tě jít pěšky. Za to škrábání a všechno… To bych byl debil.“ 

Gabriel na něj ještě chvíli koukal, možná trochu upřeně, ale na jeho obranu… Bože, bylo mu sedmnáct, byl gay, sexuálně trochu nevybouřený a přímo před ním stál ten nejhezčí kluk pod sluncem. Navíc bez trička! Takže no a co, že pár vteřin blbě čuměl.

Čehož si Michael samozřejmě všiml, a nejenže se usmál, ale ještě k tomu nahodil svůj typický výraz, který dozajista znamenal vím, že jsem neodolatelnej.

Takže Gabriel uhnul pohledem, trochu zahanbený, aby vteřinu nato došel k názoru, že k tomu nemá důvod a znovu na Michaela vyzývavě pohlédl a společně s tím vyplázl jazyk.

Což zabralo, Michael se rozesmál.

***

Když byli oba nachystaní vyrazit, sešli spolu po schodech do přízemí. Gabriel šel za Michaelem a kontroloval přitom mobil, kde měl pět nepřijatých hovorů od mámy, takže si v první chvíli neuvědomil, že Michael nečekaně zastavil a někdo další pronesl: „Ty už jsi vzhůru?“

Byl to ženský hlas a Gabrielovi okamžitě docvaklo, že už nejsou sami. Zpomaleně zvedl hlavu a pohlédl na Michaelovu mámu, která na něj koukala stejně vyjeveně jako on na ni.

„Gabrieli,“ vydechla a překvapeně zamrkala. „Ráda tě zase vidím.“

„Dobré ráno,“ odpověděl Gabriel nejistě. Nejraději by co nejrychleji vystřelil ven a předstíral, že ji nepotkal, ale… Hodlal se včerejšku postavit čelem, proto udělal krok dopředu a zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahu. „Omlouvám se za ten včerejšek. Já jsem mámu prosil, aby sem nechodila, ale ona si nedala říct.“

Michaelova máma si nejprve nalila horkou vodu do french pressu a teprve potom velmi klidným a vyrovnaným hlasem promluvila: „To je přece v pořádku. Rozumím tomu, proč tvoje máma přišla.“

Nejzvláštnější na tom bylo, že zněla upřímně. Jako kdyby doopravdy všemu rozuměla, takže neměla nejmenší důvod být naštvaná. Ale Gabriel netušil, jestli to tak skutečně je, nebo jestli jen umí hodně dobře ovládat emoce.

„Proč si spolu nedáte snídani? Já si vezmu kávu nahoru,“ pokračovala. Společně s tím vytáhla bílý keramický hrnek a vážně se chystala odejít. Jenže Gabriel měl dojem, že musí ještě něco říct.

I když tomu podle svých slov rozuměla. Omluva prostě nestačila.

A tak udělal další krok dopředu. „Chci, abyste věděla, že… Michael za to nemůže. Za nic z toho, co se stalo, ho neviním.“

Její očí, tolik podobné Michaelovým, se do něj bez váhání zabodly a trvalo strašně dlouho, nebo alespoň Gabrielovi to tak připadalo, než se přívětivě usmála. „Děkuji ti, Gabrieli.“ Jak by bylo krásné, kdyby tady skončila, jenže ona pokračovala dál a úplně tím Gabriela uzemnila. „Michael můj názor zná. Nemyslím si, že je dobrý nápad, abyste se spolu vídali navzdory tomu, co si tvoje máma přeje. Zároveň v tom Michaelovi ale nebudu bránit.“

Když odešla, Gabriel měl dojem, že její slova pořád visí ve vzduchu.

Navzdory tomu, co si tvoje máma přeje. A evidentně i navzdory tomu, co si přála Michaelova máma. Navzdory. Navzdory úplně všemu.

Trochu ho to slovo děsilo, ale než stihl znervóznět, Michael do něj šťouchl ramenem. „Chceš džus?“

Načež se Gabriel trochu uvolnil a nahodil znechucený obličej. „Přestaň mi furt nabízet tu grepovou odpornost.“ Vysloužil si za to akorát další šťouchanec, tentokrát prstem do žeber a Michaelovu poznámku, že fakt neví, co je dobré!

A přesto, že o setkání s Michaelovou mámou ani jeden nemluvil, zůstalo to s nimi. Když šli k motorce a Michael podával Gabrielovi helmu a jejich prsty se nechtěně dotkli. Když nasedali a Gabriel musel Michaela pevně obejmout. A celou cestu ho pevně držet.

Nebo když Michael zaparkoval před Gabrielovým domem, vypnul motor a ulicí se najednou rozhostilo podivné ticho. Nebo to možná bylo ticho mezi nimi, co bylo podivné.

„Kdyby cokoli, tak… uvidíme se ve škole,“ pronesl Michael.

„Kdyby cokoli co?“ reagoval Gabriel a zkusil celou tu situaci trochu odlehčit, proto nadhodil: „Jako třeba kdyby se mi stýskalo?“ Což se pravděpodobně stane. A pravděpodobně hodně brzo. Pravděpodobně ve chvíli, kdy Michael zase nastartuje a odjede. Takže prakticky hned.

„No třeba,“ pokrčil Michael rameny, ale neusmál se, takže nálada zůstala pořád zvláštní. „Tak jen abys věděl, že se na mě můžeš obrátit, chápeš.“

„Chápu,“ přikývl Gabriel, ačkoliv ve skutečnosti úplně nechápal, o čem přesně mluví. Hrozně moc se chtěl zeptat, jestli myslí na to, co řekla jeho máma. Že spolu tráví čas navzdory a společně s tím mu chtěl říct, že jemu to nevadí. Že s ním chce být navzdory celému světu.

Jenže to neudělal a Michael potom schoval Gabrielovu helmu do batohu, nastartoval a odjel.

A pak bylo v ulici zase podivné ticho.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
3. 3. 2022 23:55

Ach jo, úplně cítím bto napětí… Kluci to nebudou mít snadný.

aduška
4. 3. 2022 19:22

Vůbec jim tu situaci nezávidím. Vážně by mě zajímalo, jak to všechno dopadne. Líbilo se mi, jak si kluci užili večer. Bylo to sladký. 😊

Tereza
7. 3. 2022 20:10

Čtu se zatajeným dechem a jsem moc zvědavá, co jste si ještě pro kluky připravily.

MaCecha
8. 3. 2022 8:38

Musím říct, že v kůži Gabriela bych vůbec nechtěla být. To malé semínko pochybností, jestli se mnou Michael je jen kvůli událostem minulým, by ve mně asi vždycky zůstalo. Zvlášť, když Michael nebude úplně skálopevný.. což ale nakonec bude, že jo, miluny naše :).

A i když mi udělá radost asi všechno, co napíšete, ta další kapitola by mohla začít slovem MYSLÍ. Viďte? 🙂

👋🏻

Karin
16. 3. 2022 22:51

Doufám že to kluci nevzdaj.