34 GABRIEL


Nechtěl znít hloupě, protože pro většinu lidí o nic nešlo, ale stejně byl na sebe hrdý, když odnášel tác na odkládací plochu a měl za sebou úplně obyčejný a klidný oběd. Šel do jídelny hned po konci hodiny, žádné otálení, takže musel stát v řadě společně s polovinou školy, poté se mačkat u výdejního pultu a nakonec najít místo k sezení. Což měl v hlavě vždycky zaškatulkováno jako to vůbec nejtěžší.

U stolu ve výklenku už samozřejmě seděl Michael, který absolutně vůbec nešel přehlédnout. Zrovna vidličkou posouval kus zapečených těstovin z jedné strany na druhou (teda Gabriel na tu dálku neviděl, jestli jde o zapečené těstoviny, ale byl si celkem jistý, že z dnešní nabídky by si pán nic nejím vybral právě tohle) a ušklíbal se nad něčím, co vyprávěl Pinky.

Gabriel udělal jejich směrem přesně jeden krok, než se sám sobě v duchu zasmál a stočil to na druhou stranu jídelny, ke stolům mnohem blíž k východu. Připadalo mu zvláštní, jak se věci změnily, protože loni by ho dobrovolně ke stolu ve výklenku nikdo nedostal. Vyhýbal se tomu místu, jak jen to šlo. A teď… Teď ho to tam podivně táhlo.

Ale ono to nakonec asi zase až tak podivné nebylo, ne? Protože naprosto upřímně si mohl říct, že ho nepřitahovalo TO místo, ale Michael.

Michael Cassidy, který právě… Gabriel zavrtěl hlavou a přiměl se pohlédnout dopředu. A měl téměř okamžitě štěstí, protože si všiml kudrnatého kluka. Zamířil k jeho stolu, položil tác na prázdné místo a teprve potom z něj vypadlo trochu nervózní: „Ahoj, můžu si přisednout?“

Teddy překvapeně vzhlédl od jídla, ale sotva uviděl Gabriela, usmál se. „No jasně!“ vyhrkl a odsunul učebnice položené na stole, aby udělal víc místa. Dokonce mu nabídl karamelové bonbóny a ještě předtím, než Gabriel zvedl vidličku a začal jíst, začal mluvit o trapase, co se mu stál ráno v autobusu, který nečekaně zabrzdil a on obličejem narazil do objemného hrudníku postarší paní.

A pak spolu, naprosto přirozeně a bez jakékoliv křeče, probírali Krotitele duchů, protože Teddy měl na sobě tričko s jejich znakem a byl velký fanda, což Gabriel vlastně taky. Byla to úplná pohoda. Klidný a obyčejný oběd, který by nikdo jiný nejspíš neřešil, ale Gabriel měl pocit, že zdolal minimálně… deset duchů najednou.

V jednu chvíli sice trochu zčervenal, ale nešlo o nic hrozného, prostě jen Michael odcházel z jídelny (s ostatními kluky věrně za zády, samozřejmě), a když míjel Gabriela, tak se moc hezky usmál. Takže Gabriel zčervenal. Naštěstí si byl jistý, že si toho nikdo nevšiml, protože Michael už byl pryč a Teddy zrovna v batohu hledal telefon, aby ukázal fotku, jak byl předloni převlečený za Krotitele, což teď sice považoval za hrozně neoriginální, ale v té době myslel, že je totálně boží.

Tak to řekl on sám. Že byl totálně boží. A Gabriel jen přikývl, protože jo, jít na Halloween za Krotitele duchů bylo vážně fajn.

Fajn. Měl dojem, že život začínal být fajn, což bylo něco, v co strašně dlouho ani nedoufal, že by mohla být pravda. Fajn, fajn, fajn.

Život může být i fajn? No tak asi ano.

Se spokojeným úsměvem se pak rozloučil s Teddym, odnesl tác na odkládací stůl a vyšel z jídelny. Trochu jako hrdina, co dokázal něco fakt velkého, přestože se pořád snažil umírňovat, že o nic extra nejde. Zamířil do učebny C6, kde měl mít hodinu fyziky, když ho někdo naprosto nečekaně chytil za zápěstí a zatáhl do vedlejší chodby.

Nejprve v něm hrklo a automaticky ho napadlo, že teď přijde ta chvíle, kdy si uvědomí, že život nikdy nebude fajn, protože právě když to čeká nejmíň, mu někdo ukáže, že není dobré doufat. Dokonce na vteřinu zavřel oči, ale hned nato si takové slabošství zakázal, a proto je zase otevřel. Nejspíš to vypadalo, jako kdyby jen nechápavě mrkal.

Stál před ním Michael. Absolutně klidný a podle trošku samolibého úsměvu nejspíš i spokojený. Sám se sebou, s tím, že Gabriela překvapil, s obojím, nebo prostě jen tak. Těžko říct. Ale usmíval se a o to šlo především, takže Gabriel taky cítil, jak mu škube v koutcích.

„Ahoj,“ řekl Michael a opřel se dlaní o stěnu, nejspíš aby dal najevo, že dokáže být ještě víc sexy.

Gabriel měl naopak pocit, že on sám je najednou minimálně o deset centimetrů menší, zase rudý, ale tentokrát mu hořely i uši a navíc zády zase narazil do zdi (za což byl vlastně rád, protože ho aspoň podpírala).

„Ahoj,“ odpověděl.

Asi nedávalo smysl, aby byl tak nervózní. S Michaelem už strávil tolik času, že by měl být v klidu, ale… Ježiši, to, co mezi sebou měli, se přece úplně obrátilo vzhůru nohama, když ho Michael políbil. A ne, rozhovor, který pak následoval, ničemu nepomohl, protože… Ehm. Michael s nikým dalším nespal, Michaelovi se jejich sex líbil a Michael ho políbil. 

Michael teď stál jen pár centimetrů od něj a koukal mu upřeně do očí a…

Naklonil se blíž, vlastně úplně nejblíž, což znamenalo, že přitiskl své rty na Gabrielovy. Prostě jen tak, na chodbě školy, jako kdyby čekal celý den, než to bude moct konečně udělat, a přitom mu vůbec nezáleželo na tom, že je může kdokoli vidět.

Gabriela tím překvapil, a tak na vteřinu vytřeštil oči, ale to už Michael pusu prohloubil v polibek a všechno… se rozplynulo. Někdo zhasl světla, vypnul myšlenky a zastavil čas.

Ten někdo taky někdy a někde rozhodl, že Michaelova blízkost bude elektrizující a Gabrielovo srdce bude mít co dělat, aby to vstřebalo. Někdo rozhodl, že Michaelovy rty budou chutnat sladce, vlastně trochu jako čokoládové lentilky z horního automatu, které Gabriel považoval za to nejlepší sladké na světě.

Někdo rozhodl, nejspíš už vážně hodně dávno, že Gabriel bude úplně navždycky neovladatelně zblázněný do všech pih rozesetých pod modrýma očima.

Líbali se chvíli, nebo tak to Gabrielovi minimálně přišlo, ale když se Michael odtáhl, stejně ho trochu brněly rty, takže to možná taková chvilka vůbec nebyla. Gabriela by vlastně ani nepřekvapilo, kdyby mezitím uběhl celý den a venku za okny byla tma.

Což samozřejmě nebyla. Líbali jsme se maximálně pár minut, akorát jsem úplně ztratil hlavu!

Ztratil hlavu, jo, to by vysvětlovalo, proč si připadal zvláštně a slabě, když pohlédl na Michaela a zkusil přitom poskládat nějakou větu, která by dávala smysl. Jenže tvořit věty bez hlavy nešlo, takže tam jen stál a sledoval, jak se Michael lišácky usmál. A jak pohodil hlavou a znovu řekl: „Ahoj.“ A jak pak odešel.

Jen tak. S tím svým pitomým ahoj.

Jakože… Tohle by se mělo zakázat, ne? Mělo by se zakázat někoho jen tak přepadnout na chodbě, přinutit ho, aby ztratil hlavu, úplně ho odpálit až do vesmírných výšin a nakonec si sebevědomě odkráčet.

Gabriel se odrazil od stěny a zkusil taky sebevědomě odejít, aby dal minimálně sám sobě najevo, že je nad věcí. Až na to, že se třikrát otočil směrem, kterým Michael odešel, a když zapadl na záchod, aby si trochu opláchl obličej (a zjistil, že má hlavu furt pevně posazenou na krku), došlo mu, že se úplně praštěně a hloupě usmívá.

***

Vešel do domu, klíče automaticky hodil na botník, skopl boty a batoh poslal po zemi ke schodišti s tím, že ho celé tři kroky nemusí nést. Sotva sundal i bundu, chtěl ty tři kroky k batohu udělat a vzít ho nahoru do pokoje, jenže ho v tom zastavil mámin hlas.

„Gabrieli?“ ozvalo se odněkud z kuchyně. „Mohl bys jít prosím sem?“

Hned nato, nebyla to snad ani vteřina, vyšel z kuchyně Max s talířem brambor s hráškem a nejspíš ho nesl k sobě do pokoje, protože zamířil ke schodům. To bylo… trochu divné, jelikož máma mu málokdy dovolovala obědvat nahoře. Taky Maxův výraz byl trochu zvláštní. Zíral na Gabriela tak upřeně, že na prvním schodu zakopl.

„Čau, všechno v pohodě?“ pronesl Gabriel a koukal na bráchu, který ale jen pokrčil rameny. Poslední schody rychle vyběhl a zmizel za rohem. Přitom se celou dobu tvářil, že tam vůbec není. Pan neviditelný. Takže Gabriela samozřejmě a zcela logicky napadlo, že mámě prostě proklouzl a doufal, že ho nikdo nepráskne.

Jenže pak Gabriel vešel do kuchyně a našel stát mámu uprostřed místnosti. Podle jejího výrazu by řekl, že Maxe nahoru doopravdy poslala ona, protože se schylovalo k vážné debatě. To prozrazovala nejen vráska na čele, kterou měla vždycky, když byla příšerně naštvaná, ale i to, že tam prostě jen tak stála, ruce zkřížené na hrudi, a čekala. Táta se mezitím alespoň opíral o linku, takže nepůsobil jako zamrznutý na místě. Ale dobrou náladu podle všeho taky neměl.

Něco jsem asi provedl, došlo Gabrielovi a automaticky začal hledat v paměti, o co by mohlo jít. Jako jo, známky neměl nejlepší, protože učení teď tolik nedal, ale dvojky a trojky považoval za solidní průměr a rodiče studijní výsledky přece nikdy tolik neřešili.

„Ahoj,“ pozdravil a koukal na tátu, protože u něj předpokládal větší míru sounáležitosti, ať už šlo o cokoli. „Stalo se něco?“ Zastavil u stolu a chtěl si sednout, ale trochu ho znervózňovalo, jak ho oba stále upřeně sledují.

„Sedni si,“ řekla máma.

A tak si sedl a ani moc neprotestoval, protože to chtěl mít za sebou. Začínal být vážně nervózní, dokonce tak, že málem na mámu vyjel, aby už konečně něco řekla, jinak mu z toho snad hrábne. Raději ovšem mlčel, nervózně poposedal a čekal.

Máma si taky sedla. „Nechceš nám něco říct, Gabrieli? Cokoli? Protože já měla dojem, že v naší rodině před sebou nemáme tajemství, že si říkáme všechno. Jenže pak se stala ta věc a já… Ale už je to přece lepší, ne? Nebo nám to aspoň tvrdíš, takže se tě ptám… Je něco, s čím by ses nám chtěl svěřit?“

Dobře, tohle bylo více než podezřelé. Gabriel vyvalil oči a ostře se nadechl. Těkal pohledem mezi oběma rodiči a taky jednou nebo dvakrát pohlédl ke dveřím, jako kdyby očekával, že tam bude někdo stát. Někdo, kdo mu vysvětlí, co má tohle znamenat.

Jenže tam samozřejmě nikdo nestál a matčina otázka pořád visela ve vzduchu.

Je něco, s čím by ses nám chtěl svěřit?

Myslela tím snad… Ale to nemohla, takže šlo o něco jiného a Gabriel vážně neměl dojem, že by něco provedl. Zakroutil hlavou. „Ne.“

„Ne?“ podivila se máma.

„Ne,“ zopakoval.

Následoval mamin vzdech, který mohl znamenat hodně věcí, ale vzhledem k tomu, že poté měla na tváři zklamaný výraz, asi neznačil nic dobrého.

Gabriel znovu poposedl. Napadlo ho, že už je to možná všechno, proto chtěl vstát a jít k sobě do pokoje s hodně zvláštním pocitem, ale sotva se pohnul, promluvil táta. A překvapivě jeho hlas vůbec nebyl přátelský a vřelý, jak bylo zvykem. „Tak dost, Gabrieli. Už stačí.“

„Stačí čeho?“

A pak to přišlo. Otázka, kterou Gabriel vůbec nečekal. Řekla ji máma. Nejprve se k němu naklonila, takže si mohl hodně zblízka prohlédnout naštvanou vrásku, a teprve poté pronesla: „Je pravda to, co se stalo na té párty?“

Nemusela přitom rozvádět, jakou párty má na mysli, protože za život byl snad jen na té jedné, a přesto Gabriel v první vteřině doufal, že na nějakou zapomněl. Třeba na tu, jak šel sám do baru, opil se a v zoufalství zavolal Michaelovi. Nebo třeba tu s larpem? Sice to nebyla párty v pravém slova smyslu, ale stalo se na ní hodně věcí, tak co kdyby máma myslela právě tuhle?

Jenže ne, docela určitě myslela TU párty, kam ho pozval Teddy. Tohle Gabriel pochopil prakticky okamžitě, ačkoliv mu vůbec nedocházelo, co myslela tím TO. Je pravda to, co se stalo na té párty?

Jakože… Jak měl vědět, co tím myslí? Jestli myslela, že tam přišlo hodně nepozvaných lidí a Gabriel z toho byl v šoku, přestože asi ne tolik jako Teddy a ten kluk, co párty pořádal? No tak ano, to je pravda. Nebo snad to, že docela dlouhou dobu Gabriel strávil ve spíži a četl popisky na sklenicích a iritovalo ho, že ve sklenici s červenou čočkou byla i jedna černá? No tak jo, to je taky pravda. Není třeba z toho dělat vědu. Dokonce je pravda, že pil, že hrál beerpong a že mu Pinky napsal na ruku Jsem Michaelův. Stejně jako že si moc nepamatoval, jak odtamtud odcházel a že tam nejspíš zapomněl bundu, protože ji od té noci nemohl najít.

Ale všechno tohle bylo tak banální, že nedokázal pochopit, proč by ho kvůli tomu vyslýchali. Všechno bylo banální, až na tu jednu chvíli, kdy seděl na zemi, brečel a… Ale to přece nemohla vědět, ne? NEMOHLA! Jak by se to proboha tak najednou dozvěděla?

„Ne,“ oznámil, ale ani zdaleka nezněl přesvědčivě. Byl odhodlaný zatloukat do poslední minuty a možná i nějakou dobu potom.

„Gabrieli!“ vyprskla máma a plácla dlaní do stolu. „Odpověz popravdě! Je pravda, že tě na té akci šikanovali a stala se ti nehoda?“

Mozek Gabriela neustále nesmyslně uklidňoval. Teď zrovna říkal: Hlavně klid, tou nehodou může myslet úplně cokoli, třeba že jsi zakopl a spadl. Jenže nemyslela, viděl jí na očích, že mluvila o chvíli, kdy se před spoustou lidí pochcal. A tak uhnul pohledem a pevně sevřel rty. Nehodlal nic říkat, protože i další ne by v daném případě mohlo znít jako ano.

A tak máma pokračovala: „Je pravda, že tě nutili pít a pak tě zavřeli do nějakého kumbálu? Je pravda, že ti takové věci dělali i ve škole? Že tě…“ Na vteřinu zavřela oči, nejspíš se potřebovala zklidnit. „Že tě celý prvák šikanovali?“

Gabriel došel k názoru, že když na ni nebude koukat, nebude muset reagovat. Což taky plánoval, protože ježišmarja, co jako čekala, že řekne? Co čekala, že se stane? Možná by to mohl přiznat, jo, tohle se stalo, a všechno pak bude dobré. Oni pochopí, proč se zkusil zabít a život půjde dál?

Asi těžko. Byl přesvědčený, že by se nic nezměnilo.

Jenže pak máma vytáhl trumf, eso, konečný zásah. Něco, co nešlo ignorovat.

„Je pravda, že ti to všechno prováděl Michael?“

Kdyby se právě nezapnula lednička a Gabriel by neslyšel její hučení, nejspíš by věřil, že ohluchl. Jenže uši musel mít v pořádku, slyšel přece ledničku!

Prostě byl jen absolutně v šoku.

Polkl a chtěl odpovědět, ale měl takové sucho v krku, že raději zavrtěl hlavou.

Jeho plán byl pořád stejný. Všechny ty otázky totálně smést ze stolu, nedat rodičům ani příležitost věřit, že by něco z toho mohla být pravda. Jenže… fakt, že máma ví, ho natolik vykolejil, že nedokázal zůstat v klidu. Zavrtěl hlavou, jakože ne, ale jeho vyděšený pohled naznačoval něco jiného. A máma si ho všimla.

„To snad nemyslíš vážně! Ty ho po tom všem ještě budeš krýt?“ vydechla a otočila se na tátu, který byl v obličeji sinalý, jako kdyby sebou měl každou vteřinou seknout. „Pozvala jsem ho k nám domů! Chvíli potom, co se Gabriel vrátil z nemocnice. Tvrdil mi, že je kamarád ze školy a já ho pustila a poslala ho ke Gabrielovi do pokoje.“

Gabriel se zhluboka nadechl. Trochu se mu třásly ruce a měl pocit, že má žaludek na vodě. Pořád nechápal, že to prasklo, ale… Když už byla některá tajemství venku, nemělo smysl před tím zavírat oči. „Ten den se přišel omluvit a já jsem rád, žes ho pustila nahoru.“

„Přišel se omluvit? No tak to je vážně obdivuhodné. Chceš říct, že tě… ten kluk celý rok šikanoval, následně se omluvil a ty sis prostě řekl, že je to v pohodě? To snad nemyslíš vážně! Mohl jsi kvůli němu umřít a… Proč jsi nám nic neřekl? Copak jsem se tě u skoro každé večeře neptala, jak bylo ve škole? Jestli je všechno v pořádku?“ Zkoušela mluvit klidně, ale i tak ke konci zvedala hlas.

Gabriel si připadal jako pětiletý fakan, který provedl něco šíleného, a teď mu oba rodiče hubují. Cítil, jak v obličeji rudne, a úplně každá myšlenka mu připadala nevhodná. Byl v pitomé situaci, protože co měl dělat? Říct mámě, že o tom zkoušel mluvit, ale nejspíš ne moc důrazně, a tak jeho narážky nikdy nepochopila? A že s rostoucí šikanou se čím dál víc styděl a připadal si k ničemu? Jako totální nula, co se o sebe nedokáže postarat. A že nikdy, ani v nejmenším, netušil, jak to celé skončí? Prostě jen myslel, že to bude další dva roky snášet, než Michael odejde ze střední.

„TAK UŽ NĚCO ŘEKNI!“ vytekla máma.

„Co mám říct?“

„Ježiši, Gabrieli, cokoliv. Chápeš? Cokoliv. Každou vteřinu každého dne si říkám, co jsem udělala špatně, že se právě moje dítě rozhodlo sáhnout si na život. Nemáš ani představu, jaký mám strach pokaždé, když tě nemám na očích. Od chvíle, co ses vrátil z nemocnice, na tebe ale zkouším netlačit. Pořád se uklidňuju, že až budeš připravený, tak za mnou sám přijdeš a svěříš se, ale místo toho zjistím, žes mi celý loňský rok lhal. A teď trávíš všechen čas s někým, kdo ti ubližoval!“

„Omluvil se,“ zopakoval Gabriel, protože měl dojem, že to je jediná věc, na které záleží.

„Já seru na to, že se omluvil!“ vykřikla máma a nejspíš výběrem slov překvapila i sebe, protože se na chvíli zarazila.

„Alice,“ pronesl táta klidným hlasem. Přišel k ní a položil jí ruku na rameno, nejspíš by dal najevo, že to od téhle chvíle přebírá on. S tou svojí vyrovnanou náturou, rozumnými argumenty a odstupem. Jo, tohle přesně Gabriel čekal, když na něj táta pohlédl. Jenže místo toho se mu dostalo jen chladného a dost jasného sdělení. „S tím klukem už se nebudeš vídat.“

Ještě dneska ráno to byl Michael. Ale nejspíš ztratil nárok, aby ho oslovovali jménem, takže se z něj najednou stal jen ten kluk. Gabrielovi to přišlo vlastně docela legrační, a tak se nevědomky ušklíbl.

„Připadá ti to k smíchu?“ vyštěkla máma.

Gabriel se strašně moc nechtěl hádat a strašně moc o tom nechtěl mluvit, protože to nemohlo přinést nic dobrého. Věděl, že pro rodiče prostě nebude uspokojující, když jim řekne, že si z té noci nepamatuje nic kromě hlubokého smutku a samoty.

Vážně rodiče chtějí slyšet, že se pokusil zabít, protože byl tak strašně moc smutný a sám, že neviděl jinou možnost? Vážně potom mohou cítit úlevu?

Ne, jasně, že ne.

Vážně by jim pomohlo, kdyby jim připomněl, jak jednou u večeře mluvil o tom, že ve škole je parta kluků, kterým se vyhýbá, protože si z něj během oběda dělali srandu, že je gay, na což máma sice povytáhla obočí a táta nechápavě kroutil hlavou, ale oba se pak shodli, že jsou to hlupáci a s takovými lidmi nemá smysl vůbec mluvit? A když jim Gabriel tvrdil, že to není tak snadné, tak mu poradili, ať jde za učitelkou?

Bylo by jim líp?

A co kdyby pokračoval? Co kdyby tátovi znovu zopakoval, jak strávil hodinu zavřený v kabince na záchodě, protože ho tam zabarikádovali, a on musel čekat, až ho tam někdo najde? Zase by se smál a řekl, že jemu jeho kamarádi na střední udělali něco podobného, akorát nešlo o záchodovou kabinku, ale učebnu chemie, kde to hrozně smrdělo, a hned nato začal Gabrielovi radit, jak to svým kamarádům oplatit?

Možná by mohl vytáhnout i to, jak šel jednou za ředitelem, ale ten ho jen poplácal po zádech a v podstatě mu řekl, že má být rád, že si ho někdo jako Michael všímá.

Jo, někdy měl Gabriel chuť tohle všechno vykřičet do světa, ale… Zároveň měl dojem, že by pak ukazoval prstem a obviňoval lidi, kteří ale nakonec za nic nemohli. Protože za všechno, co se stalo, mohl jen Gabriel. To on se nechal ředitelem odbít, to on rodičům nedal najevo, že nic z toho není jen legrace. To on vzal tátovy žiletky.

Proto mlčel. Protože by tím nikomu nepomohl.

Ale teď… Teď mu oznamovali, že nemůže vidět jediného člověka, který úplně všechno věděl a chápal, a to prostě nedokázal vzít s klidem.

Gabriel pohlédl nejdřív na mámu a pak na tátu. „Je mi líto, že jsem k vám nebyl upřímný. Že jsem vám neřekl, co se ve škole dělo, ale… Ať řeknete cokoli, tak s Michaelem se budu vídat dál. V tom mi nemůžete zabránit.“

„Ne, to nebudeš. Zakazujeme ti to,“ řekl znovu táta.

„Ale mně je to jedno!“ zakřičel Gabriel a vstal. Vsedě totiž ani zdaleka nebylo jasné, jak moc to myslí vážně. „Michael se možná nechoval nejlíp, ale lituje toho, omluvil se a udělal všechno, aby to odčinil. A já mu odpustil, což je to jediné, na čem záleží! A je mi jedno, co si o tom myslíte, protože já nedovolím, abyste mi zakázali s ním být.“

Máma překvapeně povytáhla obočí. „Takže s ním vážně chodíš?“

„To je přece jedno!“

„Není to jedno! Zavřel tě v kumbálu a pak do tebe vrazil, až ses z toho…“

Gabriel rozhodil rukama. „Pochcal. Klidně to můžeš říct. Pochcal jsem se, no a co. Byl jsem opilý a to já do něj strčil jako první. On mi to vrátil. A pak se za to OMLUVIL A JÁ MU ODPUSTIL!“

„A to jako znamená, že mu máme jen tak odpustit i my?“ vyštěkla máma nepříčetně, jako kdyby byla obrovská časovaná bomba a každou chvíli měla vybuchnout. Což… se asi vteřinu nato vážně stalo, protože se trhaně nadechla a nejspíš nad tím vůbec nepřemýšlela, když říkala: „Nebo snad odpustit tobě, že…“ A někde tady jí asi došlo, že to bylo přes čáru, že tohle nejspíš vůbec vytahovat nechtěla, ale Gabriel ji vlastně chápal. Asi tu křivdu v sobě měla už tak dlouho, že nyní potřebovala všechno dostat ven.

Přikývl. A pak znovu. „Nemusíte ani jedno. Prostě jen musíte přijmout, že s Michaelem budu tak jako tak.“

„V tom případě máš domácí vězení, do odvolání. Ze školy půjdeš rovnou domů a všechny víkendy budeš doma trávit čas s rodinou. A taky konec streamování,“ oznámil táta suše.

Jak s tím souvisí streamování, Gabriel netušil, ale bylo mu to jedno. Klidně celý kanál zruší. Bylo mu to jedno, protože streamování ho odvádělo od pocitu, že je sám. Jenže teď už sám nebyl.

„A pak co? Hm?“ rozhodil rukama. „Budeme zase klidně předstírat, že je všechno v pohodě? Že se nic nestalo? To je přece tvůj způsob, ne? Dělat, že je všechno v pohodě, vtipkovat a ono se to prostě nějak urovná… Jenže tohle se neurovná. Klidně skončím se streamováním, klidně s vámi budu trávit víc času, chodit na všechny možné terapie a budu ten nejlepší syn na světě, ale od Michaela se držet dál nebudu!“

„Krucinál, Gabrieli! Budeš poslouchat!“ zařval otec. Snad poprvé v životě skutečně a nefalšovaně zařval, což bylo natolik nečekané, že sebou škubl Gabriel i máma.

Ale i když to bylo děsivé, ani zdaleka ne tolik jako ztratit Michaela. „Ne, v tomhle ne!“

Oba na sebe nasupeně zírali, protože jim bylo jasné, že ani jeden neustoupí. Otec zhluboka oddechoval, jak se zkoušel uklidnit. Nebyl zvyklý takhle křičet, takže si sám se sebou nevěděl rady. A Gabriel… ten zase vztek příliš dlouho potlačoval, než aby ho jen tak nechal jít.

Nakonec je rozsekla máma. „Gabrieli, běž k sobě do pokoje.“

Možná tím dával najevo, že přijímá porážku, když beze slova vystřelil z kuchyně a s dupáním vyběhl k sobě do pokoje, ale… už jejich přítomnost prostě nedokázal snést. Aspoň za sebou pořádně práskl dveřmi a dal najevo, že rozhodně není konec, že pořád bojuje.

Za Michaela. Za sebe. Za ně za oba.

Sedl na postel a zavřel oči. Zkusil si vzpomenout, jak ho dneska Michael odchytil na chodbě, aby ho políbil. Na chvíli, kdy mu všechno připadalo perfektní, měl dojem, že se nic nemůže pokazit. Což se následně stalo, něco se pokazilo, a Gabriel ani nechápal jak, protože se v tom šoku zapomněl zeptat, jak na to rodiče přišli.

Ale asi na tom nezáleželo.

Nezáleželo na ničem z toho, co řekli. Prostě… Bez Michaela by život zase neměl smysl a on už nikdy nebude tím, kdo by se vzdával jenom kvůli strachu. 

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

18 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tereza
24. 2. 2022 17:19

Tak to bude ještě zajímavé…

Petra
24. 2. 2022 17:50

Tak jo vím, že jsem si původně přála, aby Gabrielovi rodiče všechno dozvěděli a Michael se nemohl ke Gabrielovi ani přiblížit. No to mi úplně nedošlo že takhle budou trpět oba a už nebudou žádné polibky na chodbě. Protože teď už se na sebe nebudou moct ani podívat. Vůbec by mě nepřekvapilo kdyby se to Gabrielovi rodiče oznámili ve škole, Michaela by musel vrátit cenu pro nejlepšího studenta a místo toho dostal školní trest. Samozřejmě by ho vykopli z týmů a řidiče by mu vzali motorku. Tak jsem vážně zavědavá jak to kluci vyřeší. Můj tajný tip na to jak… Číst vice »

Linda
24. 2. 2022 18:16

Tahle reakce je tak strašně rodičovská, reálně nebyli schopní nic udělat před tím, a teď mají pocit že musí všechno překompenzovat, místo toho, aby se reálné podívali a viděli že je Gabe spokojený. Ne, místo toho mu dají zaracha a zakážou mu činnost kterou ma rád. Tohle je tak strašně přesná rodičovská logika…. Reálně jak to tomu asi pomůže…. Chjo.

Petra
25. 2. 2022 10:00
Reply to  Linda

Nechci nikoho obhajovat, ale taky když Gabriel rodičům nic neřekne tak asi těžko můžou udělat něco jiného. Na druhou stranu když mu nepomohli tak je jasné, že už se jim svěřovat nebude.
Nakonec to nemusí dopadnout tak špatně. Gabrielovi rodiče si o tom určitě s někým promluví a ten je třeba navede na správnou cestu. Gabriel jim třeba řekne jak se cítil celý rok a jak moc Michaela miluje. Třeba se to Gabrielovi rodiče dozvěděli chvíli předtím než Gabriel přišel a tohle byla prostě jejich prvni reakce, plná frustrace a vzteku.

Malone
24. 2. 2022 18:46

Aktivní naslouchání by se měli asi rodiče učit povinně, jen co dostane ženská těhotenskou kartičku. Nebo nevím. Jestli se budu někdy chovat takhle, tak prosím jednu pěstí mezi oči, ať se vzpamatuji, ano?

To je jak modelová situace od Nevýchovy na téma „proč s námi naše děti v pubertě nemluví“. Teda, proč nestojí o výslech.

Lenka739
26. 2. 2022 2:58

Tak tohle mě dokázalo vážně vytočit. Což je fajn, protože příběhy které vzbuzují emoce, jsou ty nejlepší 🙂 Každopádně abych přispěla taky svým názorem, tak si myslím, že byla tahle hádka dost mimo. Asi si jen těžko představím, jak se o Gabriela jeho rodiče bojí, ale ať si to chtějí připustit nebo ne, tak musí Gabriel chuť k normálnímu životu bez neustálého strachu najít sám. Tyhle zásahy typu domácí vězení mu mohou jen uškodit. Já jsem vlastně tak trochu naštvaná i na Gabriela. Moc bych si přála, aby jim řekl, že není pětiletý fakan a že se k němu tak… Číst vice »

rey
27. 2. 2022 0:53

Tohle mě zase vytočilo jak šroubek. Hlavně ať se Gabe nevzdává a je silný

MaCecha
1. 3. 2022 9:27

Takže za mě – prvotní reakce (btw. jako pošťáka tipuju Rogera) byla napsaná naprosto autenticky a pochybuju, že se většina matek v těch slovech aspoň trochu nepozná. Věřím ale, že se to časem srovná, páč všichni víme, že zákazy jsou nejhorší a odříkaného největší krajíc, což si uvědomí obě strany :).

Zajímavá ještě bude reakce Michaelovy rodiny, myslím si totiž, že si to máma Gabriela půjde s paní doktorkou ještě vyříkat.

Každopádně super realistický díl, E&K, a to jak to školní políbení, tak ta domácí pohroma 👏🏻.

PS: Další první slovo bude: TĚŠÍ.

MaCecha
1. 3. 2022 11:27
Reply to  szabi

Zkuste mě zastavit :D.
👋🏻

Karin
16. 3. 2022 22:18

Ten konec byl hustý ale aspoň Gabriel začal bojovat.

Lucka
22. 4. 2022 20:45

Další velká komplikace.Děkuji.