30 GABRIEL


Když se probudil, pořád streamoval. Bylo šest hodin ráno a právě ho sledovalo sedmnáct lidí, což absolutně nechápal. Kdo má v tuto dobu náladu koukat na někoho, kdo právě vstává? Jenže hned nato si položil další podobnou otázku: Kdo má chuť na něj koukat KDYKOLI, takže raději zamával do kamery a poté stream vypnul.

A pak nastala úterní rutina (která se nijak nelišila od pondělní, středeční, čtvrteční a páteční). Nakrmil rybičky, strávil deset minut v koupelně, oblékl se, naházel učebnice do batohu, zkontroloval Michaelův Instagram a sešel dolů do kuchyně, kde našel Maxe s tátou. Max měl oči přilepené k televizi, kde zrovna běžel Naruto, a vůbec přitom nevnímal, že mu čokoládová pěna kape do čaje.

„Dobré ráno. Dáme si palačinku?“ zanotoval táta, zatímco smažil jednu palačinku za druhou. Vzhledem k tomu, že to dělal téměř každé ráno poslední tři měsíce, byl v tom už docela zručný.

Gabriel nakrčil nos. „No tak to fakt ne,“ odvětil. Už měl palačinek a sladkého jídla obecně plné zuby. Raději si uvařil kafe a namazal na bagetu pomazánkové máslo. S tím sedl vedle Maxe a taky koukal na televizi.

Teprve po deseti minutách si Max všiml, že vedle něj někdo sedí. „Ty sis nedal palačinky?“ vyjekl překvapeně a s odporem pohlédl na bagetu.

„Ne.“

„Fajn, aspoň zbude víc pro mě,“ usmál se spokojeně Max a mlaskl. „Myslíš, že kdybych předstíral bolest břicha, mohl bych zůstat dneska doma?“

„A ty nechceš do školy? Většinou tam chodíš rád, ne?“ znejistěl Gabriel, protože… Možná už to v něm bude na věky. Možná už za vším uvidí skryté náznaky a indicie mezi řádky. U něj to tak přece taky začínalo. Bolelo ho břicho a nemohl do školy. Bolela ho hlava a nemohl do školy. Měl teplotu a nemohl do školy. NEMOHL PROSTĚ DO ŠKOLY. A někdy mu to prošlo a směl zůstat doma, ale někdy na něj máma koukala podezíravě a předpokládala, že jen nechce psát test, zapomněl vypracovat úkol, nebo ho čeká nějaká hodně nudná exkurze.

Max do pusy narval zbytek palačinky, takže ji měl plnou, a zkontroloval tátu, jestli je neposlouchá. Sotva dožvýkal, vychrlil: „Ne, jen jsem zapomněl na školní projekt. Dneska ho máme odevzdávat, jenže já ho nemám, protože… Já jsem ho vážně hodně chtěl udělat, ale pak přišel Bryce a hráli jsme Osadníky z Katanu, vůbec mu to nešlo, haha, no jenže odešel dost pozdě a já jsem si říkal, že to udělám ráno, jenže ráno dávají Naruta, a kdybych neviděl tenhle díl, tak bych nechápal, o co v dalším dílu jde.“

„No jo,“ kýval Gabriel pomalu. „To dává naprostý smysl,“ přiznal.

„Že jo! Jenže kdyby to zjistila máma, tak mě rozporcuje na nudličky.“

Gabriel nechápavě povytáhl obočí. „Rozporcuje na nudličky?“ uchechtl se. „Tos slyšel kde, prosimtě?“

„Tak by mi dala zaracha. A to se nesmí stát! NESMÍ, protože v sobotu má Kelly narozeninovou oslavu a budou tam všichni ze třídy a já tam taky musím být, protože jsme s Brycem vymysleli úplně nejlepší prank na světě.“ Max vypadal vyloženě natěšeně, div že na židli neposkakoval štěstím. Ale takhle to s ním bylo celou dobu a Gabriela to na jednu stranu vážně udivovalo, protože ano, Max chodil na terapie, Max měl své noční stavy, kdy to vážně nebylo snadné, a hlavně kvůli nim mu rodiče byli ochotní splnit jakékoli přání (i když to znamenalo smažit palačinky úplně každé ráno a vymýšlet k nim další a další nesmyslné kombinace), a ano, Max měl kvůli tomu, co Gabriel udělal, trauma, ale… přes den vždycky působil úplně normálně.

Gabriel s ním na pár terapeutických schůzek šel, protože máma tak moc chtěla a on jí nedokázal říct ne. A nakonec měl pocit, že pro něj to celé bylo mnohem horší než pro bráchu. Ten se sice vztekal, že už k tomu pitomému doktorovi chodit nechce, ale na sezení byl celou dobu klidný, smál se terapeutovým vtipům a po cestě domů z táty vytáhl zmrzlinu.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by něco bylo špatně. Dokonce i s Gabrielem mluvil naprosto normálně, řekl, že to všechno chápe, že je v pohodě, že se nezlobí, že o něj už nemá tolik strach. A pak přišla noc, noční můry a křik.

A ráno Max působil opět bezstarostně a spokojeně.

Gabriel nic z toho upřímně nechápal, ale terapeut ho uklidňoval, že je to jen Maxův způsob, jak se s tím vypořádat. A je to v pořádku.

Je v pořádku, že kvůli tobě tvůj bratr některé noci křičí do ochraptění a téměř ho nejde uklidnit.

Gabriel vzdychl. „V tom případě asi nemáš jinou možnost, než aby tě hodně rychle rozbolelo břicho.“

S těmi slovy Max odsunul prázdný talíř od palačinek a zasténal. „Asi mi není dobře,“ pronesl podezřele hlasitě, aby ho vzal táta na vědomí.

Ten vzhlédl od tabletu, nejprve trochu překvapeně přeskočil pohledem z Maxe na Gabriela a zpátky na Maxe, než razantně zavrtěl hlavou. „Tak to ani náhodou,“ oznámil. „Já za to, že sis ten projekt neudělal, nemůžu. To ty a Bryce jste chtěli, abych s vámi hrál Osadníky, takže… Musíš tím svým divadlem přesvědčit mámu, jasné? Tohle si já na triko nevezmu. Kdyby to prasklo, jsem okamžitě a bez milosti rozsekán na nudličky.“

Max naštvaně zavrčel a vstal. Úplně v pohodě došel ke dveřím, ale z kuchyně už vyšel ve smrtelných křečích a s úpěním. Za chvíli bylo slyšet, jak se šourá do schodů. Nebo možná umírá na schodech, to Gabriel nedokázal posoudit.

„Takže to má od tebe? To rozsekání na nudličky?“ hádal Gabriel a koukl na tátu, který okamžitě přikývl.

„No jo. Četl jsem to v jednom rukopise a přišlo mi to absolutně skvělé! Teda budeme to muset vyškrtnout, protože se to do dětské knížky nehodí, ale víš jak…“ Táta si na talíř taky hodil šest palačinek – ano, šest, po třech měsících každodenního jedení palačinek, si jich dal na talíř ŠEST! – a sedl si s nimi naproti Gabriela.

„Tak co? Už máte nějaké plány na víkend?“ začal a podezřele se usmíval.

Gabriel obrátil oči v sloup. „My? Já a kdo?“ chtěl vědět, ačkoli přesně věděl, koho má táta na mysli. Takže nakonec na odpověď ani nečekal a místo toho vypálil: „Nejsme my, dobře? Nechodíme spolu a ano, asi jsme kamarádi, teda, jasně, že jsme kamarádi, ale to neznamená, že odteď spolu budeme trávit všechen čas a plánovat si víkendy.“

Což dávalo smysl, ne? On a Michael asi podle všeho vážně byli kamarádi, jenže, ruku na srdce, úplně klasickým kamarádstvím se to nazvat nedalo. Vždyť Gabriel vlastně ani nevěděl, jestli za ním může ve škole jen tak přijít a říct: ‚Hele, nechceš něco podniknout?‘

Třeba by mu ale mohl napsat esemesku. Zeptat se, co dělá po škole a doufat, že se to nějak vyvrbí, aby to mohli dělat spolu.

Dělat spolu… Chmpf, to znělo vážně divně.

„No dobře, chápu. Jen jsem se zeptal. Jsem prostě zvědavej, no tak mě za to suď,“ odsekl táta naoko naštvaně.

Gabriel vzdychl. Chvíli na tátu koukal, táta koukal na něj a poté se předstírané naštvání začalo trochu měnit na neutrální výraz a ten přešel v potutelný úsměv. Takže Gabriel musel naštvaně nakrčit čelo a velmi rázně říct: „Mezi mnou a Michaelem NIC NENÍ!“

A to byla pravda. Že jo? 

Ten moment, kdy mu Michael vázal kravatu, kdy mu uhlazoval sako a rovnal límeček košile, ta chvíle, kdy zvedl zrak a Gabriel zapomněl dýchat… Tak to ve skutečnosti neznamenalo, že mezi nimi něco přeskočilo. Prostě jen…

Gabriel upřeně koukal do hrnku s kávou. Klepl do něj prstem a sledoval, jak se černá hladina vlní. Stejně to bylo jedno. Michael s ním trávil čas, protože cítil vinu. A sotva to trochu pomine, sotva se s tím pocitem naučí žít, všechno, co teď mezi nimi bylo, se postupně rozplyne.

***

Potřeboval by si o tom s někým promluvit. K tomu došel někdy v polovině druhé hodiny, když vyhlédl z okna a uviděl stát na parkovišti Michaelovu motorku.

Potřeboval někomu říct, co cítí. Rozebrat úplně každou situaci, Michaelova slova, pohledy, doteky… Potřeboval, aby mu někdo objektivně řekl, co si o tom všem myslí.

Jenže nikdo takový, Gabrieli, neexistuje. Na světě znají celou pravdu jen dva lidé. Ty a Michael. A zrovna za ním jít nemůžeš. Nemůžeš za ním jít a svěřit se, že na něj musíš pořád myslet, že ty city v sobě stále máš, že si přeješ, aby mezi vámi bylo něco víc a třeba úplně všechno, že…

Nemůžeš, ale ani nemusíš.

Ježišmarja, on to přece dávno ví. Michael tohle všechno ví.

Ví, že ho…

O přestávce mezi třetí a čtvrtou hodinou byl tak zamyšlený, že vešel na pánské záchody, a až když zabouchl dveře od kabinky, došlo mu, že je to TA kabinka, kterou z celé školy považoval za nejhorší, protože právě tady…

Možná by kvůli tomu nemusel být tak naštvaný. Přece jen ten nápis na dveřích byl pravdivý. Garret je vážně gay. A Cassidyho vážně hodně lidí považuje za boha.

A vždycky věřil, že fotbalisti mají v hlavě vymeteno. Roger byl toho zářným příkladem.

Pak byla čtvrtá hodina, v té si chvíli psal s Maxem, kterému se povedlo mámu přesvědčit, aby mohl být doma, a tak celou dobu koukal na telku a posílal vítězoslavné zprávy, no a nakonec nastala přestávka po čtvrté hodině, ve které se stalo to, co se stalo.

Což Gabriel zpětně považoval za… přehnané.

Šel zrovna ke skříňkám, protože si potřeboval vzít učebnice na odpolední vyučování, když úplnou náhodou zahlédl kolem procházet Michaela.

Oukej, dobře, nebylo to náhodou. Zrovna dneska mu odpolední vyučování odpadlo, takže žádné učebnice nepotřeboval, navíc i kdyby ano, pravděpodobně by si je vzal už ráno. Jenže to by znamenalo, že by za celý den Michaela zahlédl jen jednou, a to hned ráno před první hodinou, když měli učebny vedle sebe. A pak už nic. Takže ano, seběhl o patro níž a působil naprosto nezaujatě, když koukal, jak se dveře od třídy A3 otvírají a mezi prvními vychází vysoký, blonďatý kapitán amerického fotbalu.

Michael si Gabriela nevšiml hned, ale sotva byli na stejné úrovni, nedaleko od sebe, Michael zničehonic zvedl zrak, zahlédl v davu Gabriela a… usmál se. Přirozeně, hezky, mile a Gabrielovi automaticky poskočilo srdce. Chtěl mu ten úsměv oplatit, ale protože ho dav studentů táhl pořád dál, musel se na něj otočit.

Otočil se a usmál se, přesně jak měl v plánu. Jenže zároveň s tím nezastavil, šel pořád dál, nekoukal před sebe a vteřinu poté, co mu Michael zmizel z očí, protože v tuto dobu bylo u skříněk vážně hodně lidí, do někoho vrazil ramenem.

Než mu všechno došlo, než se v myšlenkách vrátil do reality, než zkontroloval, koho nechtěně sejmul, ten někdo, evidentně holka, docela klidně a pobaveně pronesla: „Dávej pozor, pochcánku.“

Dávej pozor, pochcánku.

Tohle vážně řekla. Řekla to a nebylo v tom vlastně skoro nic útočného, jen jako kdyby pronesla nějaký super vtip, který Gabriel jako jediný nepochopil, protože – a to na tom považoval za nejzvláštnější – pár lidí se zasmálo.

Ta holka byla čtvrťačka a Gabriel věděl, že chodí s kapitánem basketbalového týmu, a taky věděl, že vloni vyhrála celostátní kolo na chemické olympiádě. Takže Gabrielova první myšlenka byla, že zrovna od ní by něco podobného rozhodně nečekal.

Copak má jedna z nejoblíbenějších a nejchytřejších holek ve škole kapacitu pamatovat si, kdo Gabriel je? Co se mu na začátku školního roku stalo? A proč někdo jako ona ho má zapotřebí oslovovat pochcánku?

Zamrkal a zkusil si to celé přebrat. Věděl, že v tu chvíli na něj pár lidí kouká, ale bylo mu to jedno. I ta holka mu byla jedno, dokonce i to, jak mu řekla, protože na takových věcech už mu vlastně nezáleželo. Možná by ji měl poslat do háje, možná by se jí měl omluvit a nechat to plavat, ale než se stihl rozhodnout, někdo prošel kolem něj. Vlastně se prodral davem a stoupl přímo před něj.

Někdo vysoký, blonďatý a evidentně naštvaný, jelikož okamžitě vypálil: „Cos to řekla?“

Holka pohlédla na kamarádku napravo, jako kdyby se ujišťovala, že ta otázka směřovala na ni, a teprve potom odpověděla: „Aby dával bacha.“

Michael založil ruce na hrudi, takže najednou působil ještě nasraněji. A taky hrozivě. „A potom? Protože tohle podle mě není všechno.“

Teď už na ně koukalo docela dost lidí. Gabriel měl vlastně dojem, že na ně kouká úplně celá škola a nejistě se ošil. Udělal krok do strany, aby stál vedle Michaela, a pohlédl na něj. Ten mu teď ale nevěnoval žádnou pozornost.

Bylo vidět, že i čtvrťačka je z celé situace hodně nervózní. „O co ti jde?“ řekla a přitom přešlápla. Taky neustále těkala pohledem mezi Gabrielem a Michaelem.

O co tady jde, by rád věděl i Gabriel. Rozhodně nečekal, že Michael takhle vyjede, proto mu položil ruku na loket a pronesl: „To je v pohodě.“ A myslel to vážně, protože zcela upřímně… tohle pro něj nic nebylo. Spoustu lidí už mu řeklo něco, co se mu nelíbilo, už mnohokrát šel po chodbě a slyšel, jak za ním někdo něco šeptá, nebo rovnou volá. Jasně, ještě nikdy mu nikdo něco takového neřekl do očí, ale… fakt o nic nešlo. Věděl, že mnohem jednodušší bude, když celou tu hloupou situaci co nejdřív ukončí. „Promiň, že jsem do tebe vrazil,“ promluvil směrem k holce a tím pro něj přestala existovat.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zavrčel Michael a povytáhl obočí, jako kdyby ho Gabrielova reakce naprosto vykolejila, ale nejspíš ne tolik, protože ani ne za vteřinu už zase zíral na čtvrťačku. „Přijdeš si jako lepší člověk, když mu tohle říkáš? Že seš něco víc, ty jedna namyšlená krávo?“ To poslední slovo řekl velmi důrazně, v podstatě ho na ni vyplivl a někteří z přihlížejících se uchechtli.

Samotná holka vypadala vyloženě nešťastně. Nejspíš nečekala, že se malá legrácka, nevinná urážka, takhle zvrtne.

A Gabriel už toho měl plné zuby. Ne toho, že na něj všichni koukali, nebo toho, že nějaká holka ve škole je – přesně jak Michael řekl – kráva, ale toho, JAK se na něj Michael podíval, když se omluvil. Proto ho chytil za rukáv a dost rozkazovačně na něj vyštěkl: „Pojď.“ A pak už ho táhl chodbou za sebou, vrážel do dalších lidí, kteří nestihli uhnout, vůbec nikomu se neomlouval, bylo mu úplně jedno, co si o něm KDOKOLI ze školy myslí, jen… Jen ne Michael.

Vešel s ním na záchody v dolním patře ve chvíli, kdy poprvé zazvonilo, ale místo toho, aby Gabriel řekl něco jako hele, Michaele, tohle nebylo zrovna v pohodě, ale promluvíme si o tom později, protože teď už nemáme čas a měli bychom jít na hodinu, zakřičel na něj: „Co to jako bylo?!“

Michael znovu autoritativně založil ruce na hrudi, takže bylo jasné, že své chování hodlá obhajovat, a velice chladně pronesl: „Nemůžeš se omlouvat lidem za to, že jsou na tebe hnusný.“

To měl pravdu, ale Gabriel se omluvil, že do ní vrazil, což doopravdy udělal. Ale o to tady nešlo. Ne, nešlo o holku, omluvu, pitomé řeči, urážky, šikanu, ne. Tady šlo jen o to, co bylo mezi ním a Michaelem. „To je snad moje věc, ne? Nejseš tady, abys byl moje podělaná ochranka. Co tě to do háje napadlo? Takhle na ni vyjet.“

„Očividně tu podělanou ochranku potřebuješ, když si necháš tohle líbit,“ oznámil Michael a pořád zněl hodně naštvaně, ale hned nato vydechl a následně působil spíš frustrovaně. „Promiň, ale tohle prostě nemůžu přehlížet. Ne po tom všem.“

Tentokrát ruce na hrudi založil Gabriel. „Budeš muset. Já ti o to nestojím. Nestojím o to, abys mě neustále chránil a…“

Už to nestihl doříct, protože Michael ukročil k nejbližším dveřím od kabinky záchodu a praštil do nich pěstí, což bylo něco tak nečekaného, že tím Gabriela upřímně zaskočil. „Já tě budu chránit. Rozumíš tomu?“ zařval, ale téměř okamžitě se uklidnil a mnohem klidněji dodal: „To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“

Gabriel moc dobře věděl, že to Michael myslí dobře, že by měl být rád, protože za ním za každé situace někdo stojí, ale… Ono to nešlo. Nešlo se tvářit, že je to v pořádku, protože pokud byl takhle nastavený jejich vztah, tak nikdy nemohl být… normální. A jestli Gabriel o něco stál, jestli vážně něco chtěl, tak aby společně překonali minulost a jejich přátelství bylo jako tenkrát ve školce.

Což asi nešlo. Jenže i kdyby tohle nemohl dostat, pořád existoval ještě druhý důvod, proč Michaelovo chování nebylo správné. „Ježiši,“ zamumlal Gabriel a zavrtěl hlavou. „Ty mi nic nedlužíš! Na tom jsme se přece dohodli. Navíc… Potřebuju se naučit tyhle věci řešit sám.“

Protože když jsem je předtím neřešil, skončil jsem v nemocnici.

„Jo? A co bys jí řekl, kdybych tam nebyl? Že tě to moc mrzí?“ hádal Michael a ano, nejspíš měl pravdu. Tohle by se pravděpodobně stalo, jenže v čem to bylo horší než to, že někdo musel přijít a Gabriela z toho vysekat?

„TO NENÍ TVOJE VĚC!“ zařval Gabriel a sevřel ruce v pěst. Nebyl naštvaný jenom na Michaela, ale i na sebe, protože v sobě znovu ucítil ten hluboce zakořeněný pocit ponížení. Ano, na vteřinu byl natolik ponížený z toho, že se neumí postavit sám za sebe, až se mu z toho udělalo zle. „I kdybych se jí omluvil, tobě to může být u prdele. Já… Já to přece zvládnu sám. Nejsem tvoje zodpovědnost.“

Nejsem tvoje zodpovědnost, chci být tvůj kamarád. Tohle chtěl ve skutečnosti říct, ale… Prostě to nedokázal. Ta slova mu zůstala viset v mysli a strašila ho, protože co kdyby Michael docela vážně řekl, že jejich vztah za žádných okolností nemůže být normální?

Což vlastně stejně udělal, jelikož došel ke Gabrielovi a položil mu ruce na ramena. „Seš moje zodpovědnost, protože to kvůli mně ses chtěl zabít,“ pronesl a trochu zesílil stisk. „Já se snažím, dobře? Nějak se s tím srovnat. A ta vina už není tak hrozná, akorát jenom… Tohle musíš chápat.“

Gabriel zatvrzele zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Ne?“ Michael spustil ruce podél těla a působil zmateně.

A tak Gabriel znovu zopakoval: „Ne. Do háje ne! Nechci, abys příště do takových věcí zasahoval. Oukej, chápu, proč máš pocit, že se mě musíš zastávat, ale znovu ti říkám, že nejsem tvoje zodpovědnost. Protože ne všechno, co se stalo, byla tvoje vina. Něco je taky na mně, jasné? Vlastně… Většina z toho je na mně. A ty…“ Zhluboka vydechl a na vteřinu pohlédl do země. Bylo mnohem jednodušší mluvit k nohám než do těch velkých, modrých očí plných viny. „Víš, že nejsem nedotknutelnej, že jo? Víš, že se na mě můžeš zlobit za to, co jsem po tobě chtěl? Protože, Michaele, bylo to přes čáru, já to vím, ale ty se chováš, jako kdyby to nebylo dost, jako kdybys mi toho ještě strašně moc dlužil, a to prostě není pravda.“

Michael na něj hrozně dlouho koukal, nejspíš nad těmi slovy doopravdy přemýšlel, než nesouhlasně zakroutil hlavou. „Nikdy se na tebe nebudu zlobit,“ oznámil ve chvíli, kdy zazvonilo podruhé, takže už měli být všichni v učebnách. Nejspíš proto došel ke dveřím, otevřel je a chtěl odejít. Ale možná za tím mohlo být i to, že už nechtěl zůstávat ve stejné místnosti jako Gabriel. „Měl by ses s tím smířit,“ řekl rázně a odešel.

Měl by ses s tím smířit. Měl by ses smířit s tím, že se na tebe nikdy nebudu zlobit. S tím, že naše přátelství nikdy nebude standardní, že na tebe vždycky budou koukat jako na exota, co se zkusil zabít a mojí povinností je to do konce života napravovat.

Měl by ses smířit, že se na tebe nikdy nebudu zlobit, protože mi to moje vina nedovolí.

Gabriel cítil, jak se ho zmocňuje další vlna vzteku a společně s tím došel k zásadnímu rozhodnutí. Nemusel se s ničím smiřovat. NEMUSEL.

A jestli to znamenalo Michaela pořádně naštvat… FAJN.

Když vyšel na chodbu, věděl naprosto přesně, co udělá.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

15 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tereza
10. 2. 2022 18:43

Hahaha, tak soutěž Kdo uhodne, co Gabriel udělá je právě spuštěna! 😀

A) napíše na dveře od záchodků Cassidy miluje Garreta?

B) vyhlásí školním rozhlasem, že Michael Cassidy se vyspal s počůránkem Garretem?

C) přijde nahý do školy s nápisem na zadku Cassidy je bůh?

Anetka1999
10. 2. 2022 18:59
Reply to  Tereza

Podle mě půjde někam (na rande hh) s tím klukem, se kterým měl jít do toho muzea nebo kam

Lucienkaaa
10. 2. 2022 20:09
Reply to  Anetka1999

Jóóó, rande s Teddym, to by byla pecka 😁👌

Lucienkaaa
10. 2. 2022 20:09

No to snad ne, takhle to utnout 😱🙈😭

Petra
10. 2. 2022 21:27

Tyjo tak teď vážně nevím jak to přežiju do úterý. Škoda, že to nejde nějak zaspat a probudit se až na další kapitolu.
No můj osobní typ na to co Gabriel provede Michalovi je, že si vezme jeho motorku a projede se na ni. No jestli se to stane tak bych chtěla vidět Michaeluv výraz když bude sedět ve třídě koukat ven a najednou uvidí Gabriela jak si sedá na motorku, nastartuje ji a prostě odjede:)
Takže je mi jasné, že v příští kapitole se kluci určitě nepolibi, ale možná si vjedou do vlasů.

MaCecha
11. 2. 2022 14:55

Já myslím, jestli se GG nepřihlásí na ten am. fotbal, kam původně (jestli si dobře pamatuju) chtěl 🤔. A kapitán co? Pane Cassidy? Se k tomu postaví.. čelem 😉.

A další, tolik očekávaná, kapitola začne slovem: NEMŮŽE.

Srdečně zdravím!

Květa
11. 2. 2022 20:29

Čekala jsem gradaci, ale asi ne tak výraznou. Ale víte co, já si nestěžuju. 😁
A přiznám se, že mám Michaelovi úseky o kapku radši, než ty Gabrielovi. A upřímně mě to zarazilo, když jsi si to uvědomila. Protože jsem že začátku neměla Michaela ráda. A teď si užívám každé slovo, vychutnávám si každou větu. Od obou.

Karin
16. 2. 2022 23:57

Jsem zvědavá co Gabriel vymysli.

Lucka
22. 4. 2022 19:30

Jsem ráda,že to Gabriel takhle řekl. A co vymyslí? Moc děkuji.