29 MICHAEL


There’s nothing left to say now, zní z rádia, ale Michael to vnímá jenom napůl. Sedí pohodlně rozkročený, kouká před sebe a nic v jeho výrazu a gestech ani náznakem neprozrazuje nervozitu, kterou prožívá uvnitř. Ruku má volně položenou na volantu a co chvíli jen tak mimochodem zkontroluje čas na palubce.

Přijel se značným předstihem. Tak nějak předpokládal, že bude provoz a že to nestihne včas, když výjimečně upřednostnil auto před motorkou. Navíc mu Gabriel v esemeskách kladl na srdce, že prošvihnout začátek se ani jednomu z nich rozhodně nemusí vyplatit, protože na ně pak nezbydou žádné prachy. Přidal k tomu několik vysmátých smajlíků, ale jak to přesně myslí, to už nevysvětlil, ačkoli to dozajista nějak souviselo s příběhem hry.

Michael počká ještě dvě nebo tři písničky a pak vystoupí. Páteční trénink mu dal zabrat, cítí svaly na nohách, zatímco kráčí ke smluvenému místu. A rozhodně si připadá trochu hloupě, protože v čem se liší tohle divadlo od toho zítřejšího, kdy bude sedět v potemnělém sále? Odpověď ale nemusí hledat dlouho. V Gabrielově přítomnosti, samozřejmě.

Protože kvůli němu bych se postavil i na hlavu.

Mrzutě kope do kamínku a posouvá ho po obrubníku. Hraje smyšlený fotbalový zápas sám se sebou, jenom aby nemusel myslet na nic dalšího. Ale v momentu, kdy zvedne hlavu a zahlédne Gabriela, který zrovna vychází zpoza rohu, mu dojde, o čem to všechno je. Jak rád s ním tráví čas, nehledě na to, do jaké míry to bere jako svou povinnost. Tak rád, že se mu koutky samovolně roztáhnou v širokém úsměvu.

„Ahoj!“ Gabriel má ruce vražené v klokaní kapse zelené mikiny, která mu ladí k očím. „Ty seš vážně tady! Až do poslední chvíle jsem nečekal, že tu fakt budeš.“

„Já taky ne,“ přizná Michael. „Koukal jsem na to na netu, ale prakticky jsem k tomu nenašel žádný info. Jen že to je komorní drama. Takže když tak uteču a počkám na tebe venku. Jo a přijel jsem autem.“ Neurčitě pohodí hlavou k parkovišti. „Pak tě odvezu domů. Když nebudu hodně ztrapněnej. Dobře!“ Jedním kopnutím nasměruje kámen do kanálu. „Jsem z toho trochu nervózní, ale nemysli si, že…“

Neví, jak větu dokončit, ale jeho výraz musí být víc než výmluvný, protože Gabriel reaguje pobaveným: „Nic si nemyslím. A jsem taky nervózní.“

Bez toho, aniž by se na tom domlouvali, vykročí oba stejným směrem k restauraci. Venku nejsou žádné plakáty ani cedule, které by je navedly dál, ale Gabriel říkal, že mu přesně tuhle adresu poslali v mailu. Takže Michael nemá vůbec žádný důvod mu nevěřit. Nikdy neměl důvod.

„Ty teda víš, jakou postavu budeš hrát?“ zeptá se a kývnutím pozdraví servírku, která se mu jen tak tak vyhne s plným tácem. „Dali ti vědět předem?“

„Jo, má to být nějaká rodinná sešlost, na které se rozhodne, kdo zdědí majetek. A já mám být syn Gregoryho Parka, který umírá a rozhoduje, komu dá prachy a komu ne. Jsem podle všeho dost na peníze,“ pokrčí rameny. Nejspíš si z toho nic nedělá. „Ale zbytek mi mají říct až na místě.“

Michael přikývne. Podle toho, co mu Gabriel psal, by měl on sám vzít jednu z vedlejších, čistě doplňkových rolí. Co si pod tím představit, netuší, ale uklidňuje ho představa, že po něm pravděpodobně nikdo nebude chtít žádný velký herecký výkon. Nemá strach, že se ztrapní před partou nerdů, ale prostě… na tohle nikdy nebyl.

Projdou celou restaurací, kde je na samotném konci salonek. Tam někdo přilepil papír s nápisem „rodinná sešlost“. Za prosklenými dveřmi je vidět několik lidí, z nichž někteří sedí u stolu a jiní jen tak postávají. Ještě než Michael stačí vzít za kliku, už u nich stojí kluk v dlouhém černém fraku. „Ahoj, vítejte! Jména, prosím.“

„Gabriel Garret a Michael Cassidy.“

„Super!“ Kluk podá Gabrielovi několik papírů. „Takže ty hraješ Mitche, jednu z hlavních postav. Tohle si prostuduj. To, co je v červeném rámečku, patří jenom tvojí postavě, jsou to prostě takové tajné informace, které bys neměl někomu říkat na potkání, ale můžeš s tím v průběhu hrát. A ty,“ pohlédne na Michaela, „hm, Michael Cassidy, no jasně, tys měl hrát barmana. Hele, zrovna nám vypadla jedna holka, bývalka tady Mitche. Eleanor Singerová, sexy kost, ale velká mrcha. I když se staroušem Mitchem si zrovna nemají co vyčítat… Každopádně teda můžeš hrát ji. Aspoň k sobě budete mít blízko.“ Koukne do papírů a zběžně je proletí pohledem. „I když… Haha. Podle všeho jeden druhého dost nesnášíte. Jste rozvedení dva roky. No tak, co ty na to?“ Nadějeplně pohlédne Michaelovi do očí. A ten chce něco říct, jenomže ho přeruší Gabrielův upřímný smích.

Gabriel Michaelovi jemně stiskne rameno. „Jdeš do toho, drahá?“

„Božeee,“ protáhne Michael. Cítí, jak mu srdce hlasitě buší, pere to do žeber, skoro jako kdyby všechno záviselo na něm a on měl uhrát poslední body. Akorát že tohle není americký fotbal, ale larp. Musí to sám sobě v duchu připomenout. „Jdu do toho, jasně že jo.“ Vezme si od kluka papíry a ten působí spokojeně. Ukáže jim směr, kde se nachází šatna, a řekne, že mají zhruba dvacet minut, aby pro sebe našli něco ucházejícího a přečetli si základní info o svých postavách.

Je to malá místnost, nejspíš vytvořená pořadateli, protože se v ní krom dlouhých věšáků s oblečením nejrůznějšího druhu nachází i pivní sudy. Někoho prozíravě napadlo donést velké zrcadlo a taky lampičku, která kolem sebe vrhá teplé zlatavé světlo.

Michael položí papíry se životem Eleanor Singerové na stůl a otočí se ke Gabrielovi.

Na něm je vidět, že po tom všem jenom stěží zadržuje smích. Nakonec to nevydrží a znovu vyprskne. „Tak tohle jsem vážně nečekal. Že ty a já… budeme rozvedení.“

„Podle toho, co se tam píše, sis o to delší dobu koledoval,“ odsekne Michael alias Eleanor pobaveně.

„Já?“ zalapá Gabriel alias Mitch šokovaně po dechu. „A cos čekala, když jsi mě furt jen komandovala a podezírala?“ Dojde k jednomu ze stojanů a vybere pro sebe šedé sako, které si obleče. Je mu trochu větší v ramenou, takže nic, co by pod dědkovým drobnohledem prošlo, ale pro účely hry to nejspíš stačí.

Michael si mezitím vyzkouší dlouhou paruku ohnivě rudých vlasů, které mu sahají málem až do pasu. V kontrastu k jeho modrým očím a pihám rozesetými na nose jde o zajímavou kombinaci, ačkoli má na ženu možná až příliš výraznou čelist. Koketně si založí ruce v bok a odfoukne jednu z kudrn, která mu padá do obličeje. „Jak vypadám?“

„Vlastně docela dobře,“ přikývne Gabriel uznale. „Možná bys měl nad takovým hárem začít vážně uvažovat.“

„Že jo! Docela mi přijde, že se to hodí k těm pihám,“ zamumlá Michael zamyšleně. Tlak v hrudi pomalu povoluje, srdce se klidní. Proč by taky vyvádělo, když si jenom zkouší paruku? Možná to nebude tak hrozné, a kdyby přece jen, tak ho Gabriel aka Mitch podrží. Už kvůli jejich společným dětem.

Michael se tlumeně zasměje a Gabriel na něj tázavě pohlédne. Zrovna bojuje s kravatou, kterou má přehozenou kolem krku. Očividně vůbec netuší, co s ní. „Jak se to do háje váže? Většinou to vypadá tak jednoduše.“

„Copak ty sis ještě nikdy nevázal kravatu?“

„Ne.“

Michael ho v tom ještě chvíli nechá vykoupat, čeká, jestli ji Gabriel zkusí zavázat třeba jako tkaničky od bot. Nakonec se ale slituje, teatrálně pohodí hlavou, až se mu rudé vlasy rozprostřou na zádech, a dojde blíž. Chytí kravatu a začne ji Gabrielovi vázat. Sice je to nezvyk, dělat to zrcadlově, na někom jiném, ale po všech těch představeních v tom má praxi. Dědek by mu neodpustil, kdyby vypadal jako šupák.

Utáhne uzel a spokojeně si prohlíží svůj výtvor. Automaticky Gabrielovi uhladí sako a rozepne spodní knoflíček. „Výborně, teď je z tebe dokonalý snob.“

Ale taky by mohl říct: Teď jsi já. Akorát ve směšně levném saku.

Gabriel na to nijak nereaguje, a tak k němu Michael zvedne pohled, čehož vzápětí zalituje. Uvědomí si, že stojí jeden druhému nesnesitelně blízko. Jejich nosy jsou jenom pár centimetrů od sebe, jako kdyby se Michaelovo tělo podvědomě tlačilo dopředu a on to nemohl nijak ovládat. Znovu znervózní, ačkoli tohle je úplně nový druh nervozity. Ten v sobě totiž nese vzpomínku na hotelový pokoj, horkost druhého těla, chuť Gabrielovy kůže a měkkost jeho rtů.

„Dík,“ zamumlá Gabriel tiše. Možná je taky nesvůj a možná to Michaelovi jen připadá. Na chvíli má ale pocit, že by mohl, právě teď… Že by ho mohl… Proč vlastně ne?

Protože existuje asi tisíc důvodů, proč ne, idiote.

Michael si odkašle. „Není zač,“ řekne stroze. Otočí se ke Gabrielovi zády a začne se probírat dlouhými sukněmi. Nakonec vybere tu nejkřiklavější, světle zelenou s lososovými volány, která by nejspíš s přehledem vyhrála v soutěži nevkusu, a nasouká si ji přes rifle. Pak sáhne pro papíry, aby se naučil něco o svém životě.

Gabriel ho napodobí.

Když se po chvíli zvládnou jeden druhému znovu podívat do očí a bok po boku jdou zpátky do salónu, žertují spolu úplně stejně jako na začátku večera. A Michael se až s fascinující samozřejmostí, dokonce to vítá, dokáže vžít do toho, že je někdo úplně jiný.

***

Kdyby to měl přirovnat k nějaké zkušenosti, asi by stejně nenašel vhodné srovnání. Bylo to ve všech ohledech překvapivé. Partu, která se sešla v salonku, tvořily nejrůznější existence, od studentů po pracující. Michael měl tak možnost poznat nejenom je, ale později i jejich herní charaktery. Například kadeřnice Linda, která se podle všeho podobných akcí zúčastňuje pravidelně, mu ještě před začátkem velice laskavě upravovala paruku, aby na něj v roli tchyně sotva o hodinu později křičela, že je jen prachobyčejná flundra a krkavčí matka k tomu.

Jestli z toho byl Michael v rozpacích? Hra mu to nedovolila, respektive hráči. Všichni ho strhli a on se vezl na vlně toho, že vede nelítostný slovní boj s Gabrielem aka Mitchem, s nímž ho krom společných dětí pojila i silná přitažlivost (způsobená těmi rolemi, pochopitelně). V jednu chvíli tedy na Gabriela aka Mitche řval, že může za zpackané manželství, aby se ho vzápětí zastával před Gregorym, který se ukázal jako ten nejprohnilejší člověk pod sluncem. Nebo přinejmenším v místnosti. Neustále opakoval Gabrielovi aka Mitchovi, že byl celý život slaboch, což Michaela aka Eleanor samozřejmě rozpálilo doběla a vytasila se s tajemstvím, že je těhotná, no jistě, a otcem není nikdo jiný než Gabriel aka Mitch, se kterým prožila slabší chvilku (její slova) na toaletách během aukce, jíž se zúčastnila zhruba před měsícem.

Jestli pak bylo něco doopravdy bizarní, tak Gabrielovy aka Mitchovy ruce na Michaelově aka Eleanořině plochém vyrýsovaném břiše, zatímco se dojímal nad jejich novým potomkem. Proč má takovou radost, to Michael aka Eleanor nevěděl, když o dceru a syna doposud žádný zájem nejevil. Tak jako tak do toho samozřejmě nechtěl šťourat, navíc Gabrielova dlaň na jeho kůži příjemně hřála. Dokonce díky ní zapomněl na ten moment v šatně, k němuž došlo během vázání kravaty. Úplně zapomněl.

Tak určitě.

„Byls ta nejlepší bývalá manželka, jakou jsem kdy měl!“ pronese Gabriel, ještě stále vysmátý od ucha k uchu, čímž uvrhne Michaela zpátky do reality. Jdou po chodníku a Michael cítí, jak mu vítr cuchá už tak rozhárané vlasy. Z toho, jak na sobě měl celou dobu paruku, ho trochu bolí hlava, ale je to jen nepříjemný tlak, nic vážného.

Takže když odpovídá, reaguje taky se smíchem: „Ty vole, takhle jsem se nezapotil ani na posledním zápase. Ještě že mi foukalo pod sukni.“ Připadá si maličko roztřesený, protože musel opustit komfortní zónu. Ruce vrazí hluboko do kapes. „Po dnešku budu spát jako pařez. Fakt. Omg. Kams mě to zatáhl? Potřebuju něco na zklidnění.“

„Zvu tě na horkou čokoládu. Znám jednu skvělou kavárnu. Teda ty si nemusíš dávat horkou čokoládu, můžeš si dát i kafe, nebo cokoli, co piješ. Ale já si dám horkou čokoládu. Se šlehačkou.“

„Tyjo, Garrete, nemyslíš, že to je na jeden večer až moc velká divočina?“ Michael schválně použije jeho příjmení, aby ho popíchnul.

„V tom případě se uvidíme v pondělí ve škole,“ vrátí mu Gabriel nelítostně.

Michael ho na chodníku předběhne a teď jde pozpátku. Musí přitom otáčet hlavu, aby do nikoho nevrazil. „Já vím moc dobře, o co ti jde.“

„O horkou čokoládu. Teď jsem to řekl.“

„Blbost. Jde tady o moc. Nemůžeš se srovnat s tím, že všechny prachy zdědil Steve. Ale dobře, chápu, že to potřebuješ spláchnout něčím ostrým. Tak mě veď.“ Znovu se zařadí vedle něj. „Já zvu tebe,“ dodá jen tak mimochodem.

Minou parkoviště a Porsche tam pořád stojí, nikdo ho neukradl. Gabriel vede Michaela k náměstí. „Ne. Já zvu tebe. Už jsem to řekl. Pozval jsem tě jako první. Prostě to přijmi. Všichni víme, že máš moc peněz, ale teď musíš přenést přes srdce, že jsem alfa samec já. A já říkám, že tě zvu na horkou čokoládu!“

„Dobře.“ Michaelovi se pobaveně blýskne v očích. „Nechám se vydržovat, když ti to udělá radost.“

Gabriel se jen zašklebí. Vezme ho do kavárny SAiNE, kde voní pražená káva. Uvnitř je příjemné teplo a vzhledem k pozdní hodině už jenom pár lidí. Michael bere Gabrielovo alfa samectví vážně, a tak ho nechá vybrat stůl. Dokonce mu dovolí i objednat. Pro oba horkou čokoládu se šlehačkou a na Michaelovo přání jeden grepový fresh.

Číšník, kluk s těmi nejrozcuchanějšími vlasy na světě, který se celou dobu usmívá, všechno přinese prakticky okamžitě. Na Gabrielovo přání ho rovnou zkasíruje a popřeje jim hezký večer.

Michael se napije džusu a vyhlédne ven. Teď, s doznívajícím adrenalinem, cítí příjemný klid a mír. Po chvíli si podepře hlavu a věnuje Gabrielovi úsměv. „Díky.“

„Já dík, žes tam šel se mnou. Sám bych byl asi dost nervózní.“

„Jo no, já jsem byl úžasná podpora. Ale tak byla to docela sranda. Akorát to asi není nic, co bych chtěl podstupovat každý týden.“ I když je kadeřnice Linda horlivě zvala na jednu nesmírně zajímavou akci, kde by hráli permoníky. „Takže, co bude příště? Skočíš bungee?“

Gabriel se zasměje. Nebo mu možná ten úsměv za celou dobu z tváře nezmizel a jenom Michael si ho pořád dokola všímá. „Vlastně jsem se koukal na slackline, což je něco jako provazochodectví. Nebo teda nevím, jaký je mezi tím rozdíl. Ale ještě jsem se neodhodlal.“

„Chceš zkusit úplně všechno?“

„To asi ne. Ale už nechci tolik času trávit doma. Zpětně nechápu, proč jsem se tak dlouho schovával v pokoji. Jako kdybych ztratil zájem cokoli dělat. Ale teď je to jiné. Mám pocit, že jsem dostal šanci být… jiný? Dělat různé věci. Nevím. Asi jenom plácám.“

Michael si ho prohlíží. Jeho oči. Jeho jizvy, vyryté do kůže jako linoryt, který vytváří Pinky ve výtvarce. „Neplácáš,“ řekne jenom. Zírá na horkou čokoládu, kde se na hladině pohupuje šlehačka, než pomalu upije.

Ví naprosto jistě, proč Gabriel ztratil zájem cokoli dělat.

Kvůli mně.

Čokoláda je přeslazená, ale jemu ten doušek připadá obzvlášť hořký.

„Takže si nemyslíš, že je to hloupost? Zkoušet nové věci.“

„Záleží ti na tom, co si myslím?“ opáčí Michael se zájmem, který nedokáže potlačit.

„Absolutně vůbec,“ řekne Gabriel takovým tónem, jako kdyby říkal: „Strašně.“

„To je dobře.“ Michael předstírá, že to nepochopil, a trochu nakrčí nos. „Já totiž nejsem zrovna ten typ, co by měl někomu radit. Nemám vůbec žádnou představu o tom, co chci v životě dělat.“

„Vůbec? Ani nejmenší představu? Nebo sen, který jsi ještě nikdy nikomu neřekl?“

„Ne, nic z toho. Jediná věc, kterou vím, je, že bych chtěl jezdit na motorce.“ Michael si hřbetem ruky otře pusu, pro jistotu, kdyby měl čokoládový knír. Ruce má volně položené na stole, než mu dojde, že to je skoro, jako když čeká, až… To je jedno, prostě je nechá klesnout do klína. „Víš, že jsem měl být správně doktor? Teda nikdy mě k tomu nikdo nenutil, ale mám dojem, že to tak nějak předpokládali. Alespoň dědek. On sám byl primář a asi je to něco, co se v naší rodině dědí. Já si teda nedovedu představit ani to, že bych bral někomu krev.“ Ta mu nijak zvlášť nevadí, ale pocit, že někomu proráží kůži jehlou, ho zrovna nerajcuje. „Nebo že bych dělal to, co táta a byl CEO a trávil polovinu života v letadle. Prostě nevím, vůbec netuším, co za rok bude, kam si podám přihlášku a jestli vůbec. Možná jen seberu motorku a někam pojedu, bez cíle, a vůbec mi to nebude vadit.“

Gabriel sebere sáček cukru a hraje si s ním, zatímco poslouchá Michaelovo vyprávění. Působí zamyšleně a na chvíli se zdá, jako kdyby byl někde jinde. „Myslel jsem… Vždycky mi připadalo, že máš všechno ve svém životě perfektně poskládané. Že počítáš s tím, že dostaneš sportovní stipendium a půjdeš na vysokou.“

„Jako kvůli fotbalu?“

„Ne, kvůli akvabelám.“ Gabriel se pobaveně ušklíbne a cukr hodí Michaelovi. Málem se trefí do sklenice s džusem. „Seš přece kapitán akvabelek, ne?“

Teď si s tím cukrem hraje Michael. „Jo, sorry,“ řekne se smíchem. „Mám toho tolik, že si to pletu s baletem a kroužkem šití. Ale vážně, nevím, jestli bych chtěl hrát fotbal i na vysoký. Zatím mi to přijde dost středoškolský. Nežiju tím, takhle dopředu jsem s tím nikdy nepočítal.“

S čím vlastně počítám?

„A tvoje máma ví, že nehodláš jít na vysokou?“

Michael cukr položí na stůl a pohodlně se opře, dokonce sjede na židli o trochu níž. „Já vlastně nevím. Asi jsme o tom zatím nikdy nemluvili. Máme hezkej vztah, ale je dost zaneprázdněná. I táta. Jsou to takoví moji spolubydlící, co je občas potkám u večeře.“

„Mrzí tě to?“

„Ptáš se, jestli jsem ten typ, co je zraněnej nezájmem rodičů, a tak si to dlouhou dobu vybíjel na tobě?“ Ta otázka zní překvapivě hrubě, což si Michael vzápětí uvědomí, jenomže už nemá možnost vzít ji zpátky. A přemýšlí, proč ho to vlastně tolik naštvalo. Možná sám sebe za takového kluka považuje a chce, aby ho Gabriel viděl jinak.

Přitom Gabriel ho určitě vidí jinak, ze všech lidí právě on. Těká pohledem mezi Michaelovými rty a očima a pihovatým nosem a přitom určitě dohlédne až na dřeň.

Nakonec odsekne: „Ne, jen jsem chtěl vědět, jestli tě nemrzí, že býváš někdy sám.“ Takže se mu ta otázka nejspíš taky nezamlouvala. „Moje máma je letuška, a když je pryč, občas se mi stýská.“

Michael pokrčí rameny. „Mám rád svoje rodiče a to, co dělají, mi přijde důležitý. Beru to tak, jak to je, ale třeba se někdy můžeš stavit a dělat mi společnost.“ To poslední jen tak plácne, ve snaze odvést řeč, uvolnit atmosféru. Což se povede, protože za to schytá další Gabrielův úšklebek a jeho: „Michaele, zase se mnou flirtuješ.“

Zní pobaveně káravě a chvíli jeden druhému koukají do očí. Michael pohledem neuhne. „Gabrieli,“ pronese pečlivě, „nemůžu si pomoct.“ Dopije čokoládu a naváže grepovým džusem, aby tu sladkost nějak rozbil. „Ty půjdeš na vysokou?“

„Asi jo. Ale nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Jakože… Než jsem nastoupil do prváku, chtěl jsem být pilot, což není zas tak šílené, protože máma má dobré konexe, ale zjistil jsem, že na to bych musel hodně dřít, takže jsem tak trochu ztratil zájem. A teď jsem ve fázi, kdy vůbec nevím, co bych chtěl dělat. Jen prostě vím, že… bych chtěl něco dělat. Možná budu profesionální provazochodec, možná založím kapelu, možná půjdu na medicínu, protože jsi mi to teď vnukl. Nebo budu dělat něco úplně jiného. A pokud na to nepřijdu, tak s tebou sednu na motorku a taky odjedu.“

„Dobře, to zní jako plán. Kam pojedeme?“

Kdy naposledy takhle mluvil s nějakou holkou?

Gabriel se trochu zdrženlivě usměje. „No, chtěl jsem říct do Vietnamu, ale nevím, jestli se tam dostaneme na motorce.“ Taky dopije čokoládu a vyhlédne z okna.

„Budeme improvizovat.“

Chvíli sedí v tichu, jenom od baru je slyšet kávovar a taky smích baristy s těmi rozháranými vlasy. Mluví s jiným klukem a Michaela napadne, že jsou možná pár. Že jsou možná spolu. A je mu z toho podivně úzko, jako kdyby se právě teď taky musel rozhodnout. O svém životě, o tom, kdo chce být.

Trhne hlavou. „Mluvil jsem s Rogerem. To jsem ti zapomněl říct.“

„Jo, viděl jsem vás ve škole spolu,“ přitaká Gabriel. „Roger mě dost očividně ignoruje. Na což si rozhodně nestěžuju.“

„O to právě jde. Už si na tebe nebude dovolovat. Dal mi svoje slovo.“ Michael se snaží znít pečlivě neutrálně, ale Gabriel ho nejspíš stejně prokoukne, protože se zeptá: „Zakázals mu to?“

Michaelův výraz je dost výmluvný.

„Díky,“ zamumlá Gabriel. „To je… Možná mě trochu štve, žes to musel vyřídit za mě, protože já jsem tak trochu zamrznul, ale cením si toho. Fakt.“

„V pohodě.“

„Ale přísahám, že jestli se na mě ten frajírek jen škaredě podívá, rozmlátím mu ciferník!“

Michael nejdřív nepochopí. Teprve Gabrielův smích ho utvrdí v tom, že jde jenom o vtip. Vtip, jistě. Gabriel rozhodně není ten typ, který by se rval. A Michael si mimoděk přejede jazykem po rtu, který se ještě úplně nezahojil. „Chápu,“ pronese pobaveně. „Ten frajírek si ale určitě netroufne.“

***

Když jdou k parkovišti, je pomalu noc. Cestu jim osvětlují lampy a výlohy zavřených obchodů.

Teď už spolu tolik nemluví, ale je tam jeden určitý moment… Ve chvíli, kdy přechází přes silnici, vyjede ze tmy auto a Michael automaticky natáhne ruku, aby Gabrielovi zabránil v chůzi. Jako kdyby se snad Gabriel chystal skočit pod kola. Je to jen reflex, ale Gabriel se zamračí. A možná mu to taky leží v hlavě, protože sotva sednou do auta, zeptá se: „Michaele?“

„No?“

„Víš, že nejsem malé děcko a že se o mě nemusíš starat, že jo?“

Michael přikývne. „Jasně že jo,“ řekne, aniž by se nad tím doopravdy zamyslel. Ale Gabriel spokojeně přikývne, takže to asi stačí.

Celkově vzato, celý ten večer se vyvedl. Michael z toho má dobrý pocit. Příjemný hřejivý pocit a poněkud roztěkanou mysl, která neustále zabíhá ke Gabrielovi. A když mu máma hned ve dveřích oznámí, že divadelní představení bylo beznadějně vyprodané a že jemu a dědkovi koupila lístky až na příští týden, už to nemůže být lepší.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

19 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Anetka1999
8. 2. 2022 18:35

Ať už spolu jsou panebože prosiiiiim🥰

Tery
8. 2. 2022 19:33

Tenhle příběh je pro mě zatím jedním z nejmilejsich od Vás. A ze jich mám rada spoustu. Pevne doufám v dobrý konec a málo dramat, nakonec si jich spolu už zažili dost, takže nezbývá než věřit, ze kluci spolu budou prožívat už jen samé krasne chvíle.

Lucienkaaa
8. 2. 2022 20:30

Pusu! Pusu! Pusu! 😁

Anetka1999
8. 2. 2022 20:34
Reply to  Lucienkaaa

Joo!!

MaCecha
8. 2. 2022 20:45
Reply to  Anetka1999

Jooo!

MaCecha
8. 2. 2022 21:02

Ha! Rifle!!! :))))

Well done, holky. Vy jste mi teda daly s tím začátkem po anglicku :D.
Ovšem zůstanu věrná češtině a napříště tipuju: O. OMG :D.

Petra
8. 2. 2022 21:28

Ježíši to bylo hezky:) holky moc díky.
Teď jsem vážně napnutá jaká bude Gabrielova kapitola. Taky se těším až budou kluci spolu, ale jak jsem psala už dřív myslím, že by si Michael měl cestu ke Gabeielovi trošku vytrpět.
Tak nějak si myslím, že společnou cestou kluků na motorce do západu slunce to neskončí.

Belinda
9. 2. 2022 0:31

Aaaaaaaa cítím to v kostech, já to prostě cítím, že to přichází…Mamčo a taťuldo, sbalte si kufry, pavouci v Austrálii čekají.
Ukončete výstup a nástup, dveře od Michaelova pokoje se za Gabrielem zavírají.😎🤓🤍
A jestli ne tak si to budu aspoň představovat no.

Btw. Z té části, kde bylo zmíněno, že to Michael bere z části jako povinnost, mě píchlo u srdíčka, ale nebudu z toho dělat zbytečně drámo😆

Belinda
10. 2. 2022 23:50
Reply to  szabi

je to tak, přiznávám se i bez mučení :D:D

Tereza
9. 2. 2022 5:01

Strašně roztomilé, strašně krásné, postavy jsou perfektní, takže jako vždy holky – BOMBA! ❤️

Květa
9. 2. 2022 21:25

Začalo to fakt dobře, u larpu jsem se královsky bavila. Jenomže všechno má určitý podtón, nebo možná hrany. A čím víc jsou spolu, tím více to vnímám. Doufám, že se to bude nějak řešit a neutlumí se to jen společnou vášní.