31 MICHAEL

31 MICHAEL


Zrovna probírají trávicí soustavu.

Michael si podpírá hlavu a sleduje, jak Zach ve svém sešitu vybarvuje střeva, myšlenkami je ale někde úplně jinde. Přesně dvaatřicet minut zpátky, na klučičích záchodech, kde to páchlo dezinfekcí (což je vždycky ta lepší varianta). Pořád mu zní v hlavě, co Gabriel řekl, jak zarputile se vymezoval proti tomu, aby se ho Michael zastával. Zpětně se domnívá, že se možná mohl vytasit s nějakým lepším, neprůstřelným argumentem – že jsou kamarádi a kamarádi se jeden o druhého starají. To by Gabriela možná obměkčilo. Anebo taky ne.

No jo, to je ten zásadní problém. Michael si sám není jistý, jestli je možné jejich vztah definovat jako kamarádský, a je jedno, kolikrát přitom použije výraz nadstandardní. Z vlastní zkušenosti ví, že kamarádství mezi klukem a holkou jde prostě do kopru, když se spolu vyspí. Tak proč by to v jeho a Gabrielově případě mělo být jiné?

Ale třeba by to dávalo smysl. U nich se to posralo už na začátku, tím, co Michael udělal, Gabrielovým pokusem o sebevraždu, následným sexem… Tak třeba by to mohlo vyústit v kamarádství, když je to celou dobu divné, jiné, matoucí a intenzivní.

Michael hodně nahlas vzdychne a Zach k němu otočí hlavu. Možná by stálo za to si s někým promluvit, ale Zach rozhodně není typ, kterému by se Michael chtěl svěřovat. Ani Roger není ten typ. A ve finále ani Pinky, který zatím neměl vůbec žádnou potřebu promluvit si s Michaelem o tom, co se dozvěděl od Gabriela. Vlastně se chová úplně normálně, jako kdyby o nic nešlo, což Michaela ukrutně štve a uklidňuje zároveň.

Zhoupne se na židli.

Jediný, s kým by o tom mohl mluvit, čistě teoreticky, je Alfabet. Uživatel. U něj sice pořád hrozí, že mu je třeba padesát a je to pořádný úchylák, který někoho drží ve sklepě, zároveň je ale jeho vztah s Michaelem veskrze anonymní, což je rozhodně výhodné pro oba. Alfabet by určitě vyslechnul Mickeyho trable. Akorát by pak možná, nebo spíš dost pravděpodobně, tvrdil, že měl pravdu. A taky: Jakmile to zkusíš s klukem, nic dalšího nechceš.

Nejhorší na tom všem je, že by v jeho prospěch hovořil jeden důležitý fakt. Michael od té doby vážně s nikým nespal.

To by Alfabetovi vysvětlil jak, když to zatím nedokázal vysvětlit ani sám sobě?

„Michaele,“ promluví Zach tlumeně, aby ho učitel neslyšel. Celkem zbytečně, protože hodina se stejně blíží ke konci a většina studentů si začíná balit věci.

„No?“

„Motorka.“

Michael nejdřív nepochopí, o co jde. A v první chvíli ho dokonce napadne bizarní věc, jestli třeba se Zachem náhodou celou dobu nehráli slovní fotbal a on na to v průběhu zapomněl. Hned nato mu ale dojde, že Zach myslí jeho motorku. Jeho krásnou, zeleno-černou motorku, která… V obležení studentů není na parkovišti skoro vidět.

„Co to má znamenat?“ zeptá se Michael ve chvíli, kdy někdo ze čtvrťáků dokonce vytáhne mobil, aby si ji vyfotil.

Zach s žádnou odpovědí nepřijde. Působí podobně nechápavě. Ale fakt, že oba tak upřeně civí na parkoviště, přiláká pozornost dalších spolužáků, což vede učitele k tomu, aby s jistou mírou rezignace ukončil hodinu ještě před zvoněním.

„Odnes mi učebnice,“ řekne Michael Zachovi a jako první vyjde ze třídy, nebo spíš vyběhne. Spěchá chodbou a přitom si představuje… Nechce si nic představovat. Že mu někdo z těch idiotů, kteří dostali papíry teprve nedávno, motorku nabořil, anebo třeba odřel. Cítí podivnou nejistotu, a to u něj nebývá časté. Ne ve chvílích, kdy není Gabriel nablízku.

Studený vítr mu žene vlasy do očí, když vyběhne na parkoviště. Teprve tady trochu zpomalí. Nemá zapotřebí dávat svoji nejistotu najevo. A jakmile je dostatečně blízko, hlouček spolužáků se rozestoupí a nechají ho přijít blíž, zaujatě sledují jeho výraz a čekají, co udělá. Jenom těžko dokážou skrýt zvědavost, většina z nich se ale tváří soucitně, a to jim může přičíst k dobru.

„Michaele,“ řekne Pinky, který se vynoří z davu. „Psal jsem ti.“

Ale Michael projde kolem něj a konečně pochopí, co se stalo. Ve vteřině má pocit, že vidí úplně rudě, že se mu všechna krev valí do hlavy.

Protože na motorce. JEHO milované motorce. Je hluboká rýha. A ta hluboká rýha. Ta se táhne po celé straně. A u ní je další rýha. Protože JEDNA RÝHA asi nestačila. Takže jsou tam DVĚ RÝHY.

A Pinky tomu nasadí korunu, když řekne: „To udělal Garret.“

Michael tohle tvrzení nejdřív vůbec nebere v potaz, respektive přijde mu tak absurdní, že se nad tím v první vteřině ani nepozastaví. Tohle totiž nemohl udělat Gabriel. Musí v tom mít prsty ta kráva Andersonová za to, že jí řekl, že je… kráva. Ale Gabriel? Asi těžko.

Asi těžko!

„Michaele? To udělal Garret,“ zopakuje Pinky zřetelně, jako kdyby tušil, že tu možnost Michael okamžitě zavrhnul. „Viděl jsem ho. Měl jsem volnou hodinu. Vlastně se s tím nijak netajil…“

„Musel to vzít klíčem,“ pronese zadumaně quaterback Austin, který se nad ostatními tyčí jako obr.

Pinky přikývne. „Jo, bylo to klíčem, myslím.“ Pak se starostlivě otočí k Michaelovi, ale než stačí cokoli říct, přeruší ho nově příchozí Roger svým: „Ty vole, to si ze mě děláš prdel!“ Na jednu stranu zní pobaveně, na druhou otřeseně, jako kdyby si nebyl jistý, jaké stanovisko zaujmout. V zásadě tak ale dokonale vystihne Michaelovy pocity.

Ten zatím nedokáže odtrhnout pohled od TĚCH RÝH, PROTOŽE JSOU DVĚ, JSOU KURVA DVĚ!

Kolik zaujetí pro věc to chtělo?

Kolik zaujetí pro věc, aby Gabriel Garret Michaelovi Cassidymu dokázal, že se na něj nejenže může zlobit, ale taky že se v nejbližší době bude zlobit?

Udělat to kdokoli jiný… Ne, takhle nesmí uvažovat. Gabriel to udělal zcela vědomě, musel ho chtít vyprovokovat. V tomhle by neměl mít udělenou výjimku.

Michael dlouze vydechne a přejede po rýhách prstem. Pak sáhne pro mobil a před zraky ostatních – je mu jedno, co si kdo myslí a na jaké divadlo čekají – zavolá Gabrielovi. Navenek přitom působí docela klidně, ale uvnitř zuří.

Gabriel hovor přijme prakticky okamžitě, a dřív než Michael stačí cokoli říct, vyhrkne: „Čekám na tebe před tvým barákem.“

To se dá jen stěží považovat za polehčující okolnost, ale Michael je rád, že s ním bude mluvit jinde než před zraky ostatních. „Fajn,“ odpoví. A hovor ukončí.

„Všechno v pohodě?“ zeptá se Roger.

Michael na něj pohlédne jako na exota. „To se ptáš vážně?“

„Myslel jsem…“

„Konec představení,“ řekne Michael nahlas. „Běžte uchcávat nad něčím jiným.“

Něco si mezi sebou mumlají, ale v zásadě se pomalu začnou trousit pryč. Nebo alespoň z jeho dosahu. Nakonec zůstanou jenom Pinky a Roger.

Měl by ses s tím smířit.

Tohle Michael Gabrielovi řekl, jenomže on se s tím očividně nesmířil, naopak. Ukázal Michaelovi, že si to svoje blahosklonné nikdy se na tebe nebudu zlobit může strčit leda tak do prdele. A pravda, možná by to na Michaela za jiných okolností, v jiném vesmíru, udělalo dojem.

Jen kdyby nešlo o jeho motorku!

„Máš teda tušení, proč to udělal?“ zopakuje Pinky. On a Roger jdou vedle něj, když zamíří zpátky ke škole, aby si vzal helmu. Jsou jako jeho tělesná stráž. Jako kdyby chtěli dohlédnout na to, aby náhodou někdo neobtáhnul klíčem i jeho.

„Protože mě chtěl nasrat,“ vysvětlí Michael.

„A povedlo se?“ chce vědět Roger.

„Jo.“ Michael dlouze vydechne. „To se mu vážně povedlo.“

***

Během cesty hned několikrát překročí rychlost. Nijak závratně, ale na pokutu by to rozhodně stačilo. Touhle dobou navíc většina lidí míří z práce, anebo ze školy, takže je centrum dost zasekané. Michael se tak k domu dostane později, než plánoval, ale že by během cesty vychladnul, to se říct nedá.

Gabriel sedí u dveří, trochu přikrčený, jako kdyby byl zahradní trpaslík. Jakmile u něj ale Michael zastaví, okamžitě vstane a spolu s tím se i narovná. O jeho nervozitě svědčí to, že si mimoděk žmoulá rukávy mikiny. Pohled zelených očí je ale vyzývavý. A právě tahle zdánlivá sebejistota Michaela vyburcuje, aby na něj vyjel: „Co tě to kurva napadlo?!“

„Zasloužil sis to,“ odvětí Gabriel krutě. Chladně. Povýšeně.

Michaela napadne hned několik přirovnání zároveň. Respektive, Gabriel dost možná používá úplně normální konverzační tón, ale Michael se tolik zlobí, že nedokáže uvažovat jasně. „Jako proč?! Za co? Já se tě zastanu a ty mi zničíš motorku? Ses asi posral, ne!“ Udělá krok k němu a Gabriel automaticky ukročí dozadu.

„Zlobíš se?“

„Jestli se zlobím? Tak to je slabý slovo. Nejradši bych tě…“ Michael rozhodí rukama. „Nejradši bych ti natáhnul.“

Gabriel pomalu přikývne, dokonce působí chápavě. „Fajn. Udělej to.“ Tentokrát v tom není nic vyzývavého, neříká to stylem: tak do toho, jestli si troufáš, ty jeden pitomečku. Spíš to konstatuje, jako kdyby Michaelovi sděloval nějaká důležitá fakta. Jako neodvratnou skutečnost typu: za každou akcí následuje reakce.

Michael udělá další krok k němu a spolu s tím do něj strčí. Dá do toho sílu a Gabriel to asi nečeká, protože zády narazí do zdi. Zelené oči se překvapeně rozšíří. Možná nakonec přece jen nepředpokládal, že k tomu dojde. A Michael ho popadne za mikinu pod krkem. Není v tom úmysl praštit ho, jako spíš vyděsit. Nějak ventilovat svoje vlastní emoce, svůj vztek.

Dává smysl, že si Gabriel k tomu, aby ho rozzlobil, vybral právě motorku.

To je zhmotnění Michaelovy svobody. Neexistuje žádná materiální věc, ke které by měl takový vztah jako právě k motorce. Vždycky ho dovezla, kam potřeboval. Ujel na ní, když nevěděl, kudy kam.

Možná si ten poškrábaný lak bere až moc osobně, ale ježišikriste, vždyť to je osobní!

Cítí tolik emocí, když takhle zblízka hledí Gabrielovi do očí. Vidí v jeho tváři obavu z toho, co přijde, ale možná je to jenom zrcadlení jeho vlastní tváře. Je vzteklý. Je…

Je zpátky na hotelu a tiskne se ke Gabrielovi, k jeho kůži, k jeho tělu.

Ta vzpomínka přijde nečekaně a místo toho, aby ho ochromila, přinutí ho jednat impulzivně. Michael se nakloní a prudce Gabriela políbí. Jazykem mu prakticky okamžitě vklouzne do pusy a polibek tak prohloubí, aniž by mu dal šanci si na ten pocit zvyknout, nebo se mu třeba jen bránit a nějak z toho vycouvat (což nemůže, protože za ním je zeď).

Ale nezdá se, že by to Gabriela nějak vyvedlo z míry. Okamžitě přitáhne Michaela k sobě, co nejblíž, až to musí fyzicky bolet. Jednou rukou mu dokonce zajede pod bundu a pod tričko a jeho dlaň neuvěřitelně hřeje.

Michael je vypnutý. Má kompletně prázdnou hlavu, žádné myšlenky, je jenom potřeba být Gabrielovi co nejblíž. Někdy mezi tím ho taky pustí a volnou rukou mu vjede do vlasů. Tiskne se k němu, jako kdyby se bál, že je v další vteřině někdo odtrhne. Vnímá jeho vůni, chuť rtů a horký dech. Když trochu pootevře oči, vidí, že ty Gabrielovy jsou zavřené a že se mu jemně chvějí řasy.

Jeden z nich vzdychne. Odevzdaně a spokojeně. Michael cítí, že začíná být vzrušený, a právě v tu chvíli, kdy možná hodně vzdáleně začíná uvažovat nad tím, jak tohle může skončit, uslyší otevření domovních dveří. Nedokáže se ale otočit a odtrhnout hned, jeho vlastní tělo ho zrazuje a ten pohyb mu nedovolí. Poslední polibek je uspěchaný a vroucný, než se Michael odtáhne – a Gabriel ho ve stejnou chvíli jemně odstrčí.

Ve dveřích, prakticky na dosah ruky, stojí máma s tátou. Oba působí značně vykolejeně a pobaveně zároveň. Máma pozoruje celý ten výjev s povytaženým obočím. „Připadalo nám, že jsme tě slyšeli přijet,“ řekne ve stejný moment, kdy Michael vyhrkne: „Ty už jsi zpátky z Japonska?!“

„Byl jsem v Jihoafrické republice,“ odvětí táta s úsměvem.

„Překvapení,“ dodá máma. „Tvůj otec se vrátil dřív.“

Tak to je vážně překvapení.

Michael odolá pokušení přejet si jazykem po rtech. Cítí, že jsou trochu opuchlé. Gabriel ho alespoň jednou jemně kousnul. A taky doufá, modlí se, že na něm to vzrušení není tak viditelné. Což je pochopitelně blbost. Má zarudlé tváře a pohled skelný, jako kdyby měl za sebou obzvlášť dobrý sex.

Přitom se jenom líbali.

Ježiši, my jsme se líbali!

Michael se přistihne, že kývá hlavou, ale už si nevzpomíná, jestli se ho jeden z rodičů na něco ptal.

Táta taky přikyvuje. Buď si tím Michaela dobírá, nebo tak reaguje na otázku svojí ženy.

No a Gabriel… Michael po něm střelí pohledem, jako kdyby na jeho přítomnost dočista zapomněl, což je tak k smíchu! Gabriel se tváří, že tam vůbec není. A kdyby se natlačil na zeď ještě víc, možná by s ní kompletně splynul jako chameleon.

„Jestli už jste vyřídili svoje záležitosti, co takhle jít dovnitř?“ navrhne máma klidně. „Tvůj otec tady vyváří silnou zeleninovou polévku. Vezmi svého… Prostě si pojďte trochu dát.“ Usměje se na Gabriela, aby dokázala, že se to pozvání opravdu vztahuje i na něj, a zmizí uvnitř domu. „Phillipe,“ křikne z chodby, „došel bys pro Portské?“

Táta na oba kluky mrkne a taky odejde.

Michael na rameni ucítí Gabrielovu ruku. Tu ruku, která mu ještě před pár minutami zajížděla pod tričko a hladila ho. Což si nejspíš uvědomí i Gabriel, protože ji hodně rychle stáhne. „Asi bych měl jít domů. To s tou motorkou pak vyřešíme.“

Motorka, no jistě.

Gabriel mu poškrábal motorku a Michael si to s ním přijel vyřídit.

„Nic takového, Garrete,“ odvětí a konečně si palcem přejede po rtech. Ještě pořád ho jemně brní. „Pozvala tě na jídlo, takže musíš zůstat.“

„Svým způsobem to pozvání nebylo, spíš to tak trochu rozkázala.“ Gabriel se pokouší žertovat, ale očividně je pořád v rozpacích. Visí mezi nimi spousta proměnných. Tak si alespoň urovná tkaničky mikiny.

„To je moje matka,“ přikývne Michael. Rozejde se ke dveřím a vezme Gabriela do prostorné předsíně. Jeho přítomnost u jídla bere jako hotovou věc. „Jak vlastně víš, kde bydlím?“ pronese tlumeně. „Stalkovals mě?“

„Zeptal jsem se Pinkyho.“

Pinky tenhle důležitý fakt jaksi opomenul. Nejspíš aby ukázal, že je v téhle bitvě – anebo vztahu, těžko říct, jak to správně nazývat – nestranný.

Michael si u zrcadla zkusí uhladit rozhárané vlasy. „Dobře. Ještě jedna věc. Tahle situace, to je tvoje vina. Mysli na to, až bude odpovídat na otázky mých rodičů.“ Pronese to vážně, ale pohled jeho očí je měkký, až krotký.

***

V kuchyni je cítit silná kořeněná vůně. Táta vypne plotnu a nese ke stolu velký hrnec s polévkou. Přitom se usmívá, očividně prostý všech rozpaků a otázek, proč měl jeho syn jazyk v puse toho druhého kluka. Postaví hrnec doprostřed stolu a přinese talíře.

„Michaele, ty nám svého kamaráda nepředstavíš?“ pronese máma se zvláštním důrazem na slovo kamarád, zatímco rozdělává lahev Portského.

Michael, který měl za to, že prostě nasměruje Gabriela ke stolu a víc to nebude řešit, odevzdaně přikývne. „Jo, jasně. Mami, tati, tohle je Gabriel. Gabrieli, máma a táta.“ Ukáže na ně. „Ale asi jim neříkej mami a tati, to by bylo divný. Jmenujou se Vivian a Phillip.“

„Moc mě těší,“ řekne Gabriel okamžitě a s oběma si potřese rukou.

„Gabriel?“ usměje se máma. „Jen Gabriel?“ Tváří se, jako že o nic nejde, ale Michaelovi je okamžitě jasné, kam její otázka směřuje, a připadá mu to od ní strašně hrubé. V tu chvíli zatouží chytit Gabriela za ruku, aby mu to ulehčil. Ten je totiž očividně v rozpacích.

„Garret,“ pronese po nějaké době. „Gabriel Garret.“

Máma na sobě nedá vůbec nic znát, natolik je dobrá herečka. Ale je jasné, že ví. Stejně jako Gabriel ví. Stejně jako Michael ví. Všichni vědí, že je to ten kluk, který se pokusil zabít.

„Takže,“ vloží se do toho táta intuitivně ve snaze zachránit situaci, „tohle je Harira. Tradiční marocká polévka. Dal jsem si ji v hotelu během jednoho jednání. Základem je cizrna a červená čočka. Tamní obyvatelé ji jedí, když chtějí očistit svoje tělo, v rámci detoxu. Myslím, že je do chladného počasí jako stvořená.“ Zatímco mluví, nabere všem opravdu štědrou porci. 

Michael přinese grepový džus a nalije sobě i Gabrielovi. Pak vezme volnou židli po jeho pravici. „A jak to, že ses vrátil tak brzy, tati?“

„Obchod se povedlo uzavřít dřív, než jsem čekal,“ pokrčí táta rameny. „Vlastně jsem se spíš zdržel, protože jsem si chtěl projít město.“ Začne vyprávět o tom, s kým v rámci svojí cesty hovořil, jaká je africká kultura (kterou si podle všeho stačil zamilovat) a jakou zakázku se mu v zastoupení firmy povedlo dojednat.

Zatímco Gabriel během tátova monologu klidně jí, Michael se v polévce všelijak nimrá. Nabírá ji na lžíci a zase vylévá. A nemůže se ubránit vzpomínce na úplně jiný večer, který proběhl několik měsíců zpátky.

Kdy měli na jídlo knedlíčky gyoza a Michaelův svět se obrátil vzhůru nohama. Tehdy se totiž o Gabrielovi dozvěděl tu hroznou věc.

Co kdyby ho nestihli zachránit? Co kdyby umřel? Co kdyby se dnešek nikdy nestal?

Znovu jedná impulzivně. Jemně sevře Gabrielovu paži, aby sám sebe ujistil o jeho existenci. Když k němu Gabriel tázavě stočí pohled, bezmyšlenkovitě ho poprosí, aby mu podal sůl, kterou mají oba stejně daleko. Ruku nechá pomalu klesnout, prsty přejede po látce jeho mikiny… Nechce ho pustit. Nechce se ho nedotýkat. 

Nabere pořádnou špetku soli a svoji porci tím definitivně zmrví.

„Tak jak vám to chutná?“ prohodí táta zvědavě. Sám svoji polévku zapíjí vínem, stejně jako máma.

Michael neurčitě zamručí, protože reálně snědl jenom pár lžic a teď už ani nemá chuť v tom pokračovat. Snaží se, aby tátovi udělal radost, ale fakt je, že ho luštěniny (obzvlášť ty přesolené) nijak zvlášť netankují. Mnohem radši by se potýkal s talířem plným čerstvých těstovin.

„Když jste to donesl, nebyl jsem si jistý,“ řekne Gabriel, „ale ono je to fakt dobré!“ V jeho hlasu není patrná žádná faleš. A o tom, že to myslí vážně, svědčí i poloprázdný talíř.

„Vidíš, Michaele, takhle je třeba ocenit kuchaře.“

Gabriel se na Michaela usměje.

„Je to vynikající,“ přikývne máma. „Zvláštní kombinace koření. Vlastně mi tam sedí i ta kurkuma.“ Drží sklenku za stopku a střídavě kouká na Michaela a na Gabriela. Gabrielův úsměv, věnovaný Michaelovi, jí neujde. Ale nepůsobí nesouhlasně, jako spíš zamyšleně.

„Tak co fotbal? Kdy máte první zápas, kapitáne?“

Michael se na tátu zamračí. Tohle oslovení mu není zrovna dvakrát příjemné. Ne teď, ne před klukem, který… Ne před ním. „Hrajeme za čtrnáct dní, ale tohle bychom měli vyhrát s přehledem. Však víš, spousta škol nedokáže poskládat ani solidní tým.“

„Gabrieli, ty jsi taky v týmu?“ zeptá se máma.

„Ne. Dřív jsem hrával, ale na střední už ne. Občas chodím fandit. Držím ceduli DO TOHO, KAPITÁNE a… Takhle si to užívám mnohem víc.“

Michael se rozkašle a musí to spláchnout pořádným hltem grepového džusu. Naprosto šokovaně na Gabriela pohlédne. A možná by mu i něco řekl, třeba by odsekl, ať si z toho nedělá srandu, ale ještě pořád má v živé paměti, co se doopravdy děje, když má na Gabriela vztek.

Taky by ho mohl povalit a začít vysvlékat. Před zraky rodičů. Na stole!

Dělali by spolu samé neslušné věci, až by hrnec v polévkou Harira trochu nadskakoval.

Gabriel by zatínal nehty do Michaelových zad. V jednu chvíli by se usmál a řekl by, aby ho potrápil: „Ještě, kapitáne! No tak, ještě.“

Michael se nahlas rozesměje. Gabrielově popíchnutí i svojí představě. Vymění si s Gabrielem letmý pohled, skrze který se oba shodnou na tom, že je celá situace příliš bizarní, než aby ji brali vážně.

„Takže vy dva spolu chodíte?“ naváže máma konverzačně.

Gabriel překvapeně pootevře pusu, kterou ale prakticky okamžitě zase zavře. Neřekne nic, místo toho si všímá svého talíře. Posouvá kousky cizrny ze strany na stranu jako figurky na šachovnici.

Zato Michael s nově nabytou sebejistotou a vnitřním klidem, jako kdyby žádné rýhy na dnešním odpoledni ani neexistovaly, lakonicky pronese: „Nebuď zvědavá. Víš, co se říká. Zvědavá, brzo stará. A ty jsi, mami, v tom nejlepším věku. Kazit si to, to by byla škoda.“ Připije jí grepovým džusem.

Máma se pobaveně ušklíbne. „Jen se neboj. Až tvůj… Gabriel odejde, budeme ti s tátou svítit lampičkou do obličeje.“

„A budeš si muset přidat,“ souhlasí táta.

„V tom případě…“ Michael odstrčí talíř, protože už to jíst neplánuje. „Až budu mít svatbu, tak záhadně zmizíte ze seznamu hostů. Že jo, Gabrieli?“

Neujde mu, že Gabriel po té otázce trochu zčervená.

***

Zvedá se vítr a do toho začíná pršet. Michael postává u okna a kouká do zahrady na poletující listí. Přitom kontroluje mobil, kde má na Messengeru několik zpráv od kluků. Jak to dopadlo, proč to teda Garret udělal a blabla.

Michael nemá náladu odepisovat jim, ale koneckonců pořád to jsou jeho kamarádi. Přes zavřené okno proto vyfotí zahradu a pošle ji klukům se zprávou: Zrovna jsem ho zakopal. Tomu se sám zasměje. A když už kouká do mobilu, otevře taky Instagram, kam několik dní nic nepřidal, protože na to nebyla správná nálada. Pak jen tak, úplnou náhodou, zabloudí na YouTube a rozklikne Kluka_Za_Sklem, což je zbytečné, protože Gabriel určitě ještě nestačil dorazit domů.

Nabízený odvoz odmítnul. Že se projde. A celé to bylo takové divné loučení, jako kdyby nevěděli, co si chtějí říct.

„Michaele, udělej svojí unavené matce kafe.“ Máma dojde k sedačce a shodí na ni deku a knihu, což je tlustá bichle, na které je nakreslená ledvina. „Černé, prosím.“

„Jo. Táta chce taky?“

„Phillip usnul, musí dorovnat jet lag. Takže tu na tebe budu sama.“ Usměje se, ale v jejím podání to působí spíš ďábelsky.

Michael hraně zaúpí. „Ne-e. Ušetři mě toho, prosím.“ Ale poslechne a začne připravovat černé kafe. Chvíli je slyšet jenom kávovar, jak mele kávová zrna. „Navíc mě fakt naštvalo, že ses ptala na jeho příjmení. Taky ses mohla zeptat mě. Kolik Gabrielů asi tak znáš? Musel si připadat blbě.“

Máma neodpovídá, a když na ni pohlédne, vidí, že se ještě pořád usmívá, jako kdyby se jí jeho poznámka ani v nejmenším nedotkla. „Jsi překvapivě empatický a ochranářský. Zamiloval ses?“

Podobný rozhovor čekal. Nepředpokládal ovšem, že se ho máma zeptá takhle přímo. Zrovna vytahuje z příborníku lžičku a málem si do něj přibouchne prsty. „Nezamiloval,“ odvětí spěšně. Stojí k mámě otočený zády, zatímco čeká, až se připraví kafe.

„Nikdy jsem nemyslela, že tě zajímají i kluci. Ale je v pohodě objevovat. Nemusíš se za to stydět, dobře? Já jenom – Gabriel do tebe očividně zamilovaný je, ale to asi víš? Po tom, čím si prošel, by nebylo dobré zlomit mu srdce.“

Nemohl čekat, že s ním máma bude mluvit jinak než na rovinu. Přesto je to pro něj zvláštní.

Vezme hrneček s kávou a donese ho na konferenční stolek. Sám usedne do křesla a unaveně zakloní hlavu. „Já vím. Ale nemusíš se bát. On ví, jak to mezi námi je.“

Chtěl by říct mámě, že on sám neví. Chtěl by jí říct tolik věcí! Třeba že si Gabriel tím vším prošel právě kvůli němu.

„Tak dobře,“ přikývne máma a sáhne po knize s ledvinou. Pak už tam spolu sedí v tichosti a Michael čte na Messengeru zprávy od kluků, kteří mu píšou, že měl napsat dřív. Že by mu pomohli kopat.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
19 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Belinda
15. 2. 2022 18:54

Je to tak Michaele, dvě jizvy, dvě rýhy…

Houhouhoooou, chtěli jsme pusu a dostali jsme rovnou líbačku 😎😎

To byla pecka všech pecek, tahle kapitola. Těším se na další a pak další a další 😍😍

Anetka1999
15. 2. 2022 19:58
Reply to  Belinda

Neasiii, miluju je!!

Květa
15. 2. 2022 20:34

Nemůžu úplně říct, že jsem to čekala, ale jakmile mu Grlabriel řekl, že na něj čeká doma, doufala jsem, že se něco takového stane. 😈 Ach jo, zase se culím jak idiot. 😅

P.S.: Rodiče jsou fantastický.

Tony
15. 2. 2022 22:27

Wow.. upřímně fakt jsem nečekal, že to Gabriel Michaelově motorce fakt provede, ale Michaelova reakce? Proboha vždyť jsou to jen dva škrábance 😀
To co se stalo potom.. znova nečekal jsem to. Předpokládal jsem ,že mu Michael opravdu vrazí a pak jejich vztah půjde na nějakou dobu do kytek, ale nečekaně zvraty události, které ve vašem podání zní až moc věrohodně, je svedly do.. situace opravdu odlišné xd

PS: Michael má opravdu úžasné rodiče 😀

MaCecha
15. 2. 2022 23:04

Pravda – nebylo to letmý políbení, ale vo to je to lepší, že jo? Navíc v té prorokované jednatřicítce 🤩.

Zpětně nechápu, že jsem na to, co GG provede Michaelovi, nepřišla. Vždyť to bylo přece jasný jak facka! Kariéra detektiva ani psychologa mě tedy zřejmě nečeká, tak snad to bude aspoň s věštěním lepší a lepší.. a pojďme si to potvrdit tím, že příští kapitola začne slovem: GABRIEL 😉.

👋

Petra
16. 2. 2022 7:21

Teda to byla vážně jízda 🙂 a moc jsem si tuhle kapitolu užila. No jasně trošku mě zklamalo, že Gabriel objel Michalovi motorku klíčem. Taky jsem si moc přála, aby Gabriel u večeře řekl, že se hlásí do týmu k Michalovi. Je fajn, že Michalovi rodiče to berou v pohodě, ale tak nějak jsem to čekala. Pro Michaela budou určitě daleko těžší oříšek kluci a spoluhráči. Zase tu byla docela tajemná role Pinkyho, který se prostě jenom díval na to jak Gabriel „ničí“ Michaelovi motorku. No tak jsem zvědavá co se příště stane. Určitě bych si tipla, že Michael nechá… Číst vice »

Hanka
16. 2. 2022 18:25

Aaa Michalovi rodiče jsou ofiko nejlepší <3
Jakože super pusa kluci ale nic jste si nevyříkali xd, ne všechno je asi potřeba řešit slovy. Těším se na čtvrtek.
Btw Pinky je oblíbenej ale stejně jako Michaelovi mi vadí, že s ním nemluvil o tom, co se dozvěděl od Gabriela. Na ten rozhovor čekám od tý doby, co to zjistil ale čert ví, co se tomu klukovi honí hlavou.

Tereza
17. 2. 2022 12:17

Wow! To se vám zase moc povedlo. Asi jste opět předčily očekávání všech čtenářů 🙂 Líbí se mi, jak Michael jedná podle toho, jak to právě cítí. A jak Gabriel Michaela dostal.

P.S. Díky všem, co se zúčastnili soutěže u minulé kapitoly, i když možnosti byly z kategorie „první blbost, která tě napadla, pobav se ve své hlavě a nepouštěj dál“ 😉 Ale když už byla venku, byla jsem upřímně zvědavá na případné odpovědi 🙂 Petra s motorkou byla nejblíž. Posílám virtuální čokoládu podle chuti jako odměnu 🙂

Tereza
17. 2. 2022 17:52

Aaa, tady začíná být nějaké horko!! Skvělá kapitola a rodiče jsou nejlepší! ❤️

Karin
3. 3. 2022 22:22

Krásna kapitolka.

Lucka
22. 4. 2022 19:51

Reakce byla jiná než oba čekali .Rozhovor s rodiči byl naprosto boží :-D:-D Moc děkuji.