24 GABRIEL


„Já jsem… nebyl hajzl každou vteřinu svýho života. A pak najednou všechno zmizelo a zůstalo jen to, že ses kvůli mně chtěl zabít, Gabrieli.“

Zůstalo jen to, že ses kvůli mně chtěl zabít.

Gabriel poposedl. Zíral na město pod nimi, na stovky, možná tisíce světel. Ani ne tak proto, že to byl vážně krásný výhled, spíš se jen v tuto chvíli nedokázal podívat do modrých, tak strašně známých očí. V žádném případě nečekal, že k němu bude Michael upřímný, respektive tak moc upřímný. Že mu řekne o věcech, které si obvykle lidé nechávají pro sebe.

„Nikdy jsem nemyslel, že tím ovlivním život tolika lidem,“ přiznal Gabriel a pevně sevřel lahev s vodou, skoro jako kdyby měl pocit, že se nutně potřebuje něčeho držet. „Mrzí mě to,“ dodal potichu.

Michael stále seděl s hlavou opřenou o opěrku a jednu ruku měl položenou na volantu. V bílé, vyžehlené košili a s povolenou kravatou působil úplně jinak, než jak ho Gabriel znal ze školy. „Nemyslím si, že tohle je věc, za kterou by ses měl omlouvat,“ prohodil. „Nevím, jestli bych za jiných okolností pochopil… Bylo to fakt tak moc na hovno?“

Bylo? Tahle otázka Gabriela často strašila. Jestli to vážně bylo tak moc na hovno, že kvůli tomu chtěl všechno ukončit. Nikdy na ni nezvládl odpovědět a někdy ani nechtěl, teď však cítil, že potřebuje, a hlavně může, být naprosto upřímný. A nejen proto, že Michael s ním taky mluvil na rovinu. „Někdy to bylo horší a někdy lepší. Vlastně asi ani nešlo o to, cos dělal, ale spíš o to, že se mnou kvůli tomu nikdo nechtěl nic mít. Jako kdyby se báli, že se pak zaměříš i na ně. A já byl pořád sám, což mě tak… štvalo. Ten večer mě tam pozval jeden kluk z prváku a já si říkal, že bychom třeba mohli být kámoši, jenže když mě pak viděl, jak sedím na zemi s mokrou skvrnou mezi nohama…“ Gabriel hlasitě vydechl. Tuhle vzpomínku vážně nenáviděl. „Tak strašně jsem se styděl. Já vím, že hodně lidem by to přišlo, jakože o nic nejde, ale v tu chvíli jsem měl pocit, že to nikdy nebude lepší. Chápeš?“

„Já nevím,“ přiznal popravdě Michael. „Nedovedu si představit, jak ses cítil. Nikdy dřív mi to nepřišlo. A po té párty jsem měl divný pocit, ale asi jsem si říkal, že o nic nejde. Přesně jak říkáš ty. A když to na mě pak máma vybalila… Co kdybys umřel? A já věděl, že to je moje vina? To bych se taky mohl rovnou oddělat. Najednou jsem si s tebou připadal strašně svázanej. I proto jsem za tebou pak přišel. Jo, měl jsem výčitky, ale víš co? Pořád jsem doufal, že mi řekneš, že to není kvůli mně. Doufal jsem, že se třeba dozvím, že máš fakt hroznou rodinu.“

Stejně jako předtím Gabriel i Michael teď vyhlédl ven a zahleděl se do tmy. Možná v ní něco zahlédl, ale spíš jen nechtěl, aby bylo vidět, jak se tváří. Ruku spustil z volantu a položil ji do klína, chvíli bubnoval prsty o stehno, než ji sevřel v pěst. „Je mi to tak líto. Bylo mi to líto. Udělal bych cokoliv, abys mi odpustil,“ zamumlal potichu.

Gabriel na okamžik zavřel oči a zhluboka vydechl. Netušil, že Michael dokáže být tak… Netušil, že si to pořád nese v sobě. „Udělals cokoli,“ odpověděl a myslel to vážně. „Michaele, to, co jsem po tobě chtěl, fakt nebylo fér. V té době mi to asi úplně nemyslelo, navíc jsem to řekl jenom proto, že jsem si byl jistej, že tě tím přinutím odejít, a nikdy by mě nenapadlo, že bys… Je mi to líto. Neměl jsem to po tobě chtít a rozhodně jsem tě neměl nechat to udělat. Myslím, že sis to nezasloužil. Jo, ve škole to s tebou nebyla zrovna pohádka, ale nakonec… Byla moje chyba, že jsem se nesvěřil, že jsem to nechal zajít tak daleko. A hlavně, tu noc jsi mi žiletky do ruky nedal ty, dobře? Vzal jsem si je podle všeho sám.“

Při těch slovech pohlédl na lahev vody a zkusil nehtem odlepit etiketu. Cítil se tak neskutečně hloupě, když tohle všechno prozrazoval. A přesně jak čekal, poslední věta samozřejmě vyvolala další otázky.

„Počkej, tak počkej,“ vyhrkl Michael překvapeně. „Teď nevím, na co reagovat dřív. Copak ty si nepamatuješ, jak sis…?“

Sáhl na život?

Podřezal zápěstí?

Michael tu větu nedokončil, možná se to bál říct nahlas, stejně jako celá Gabrielova rodina, ale Gabriel už z toho byl tak unavený!

„Vlastně ne,“ přiznal. „Pamatuju si, že jsem byl doma a brečel. A v další vteřině jsem se vzbudil v nemocnici. Nic mezi tím. Nikdy mě předtím nenapadlo, že bych něco takového mohl udělat. Podle všeho to byl následek stresu, ale upřímně… Fakt nevím, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Proto jsem dneska v tom baru trochu zpanikařil. Naposledy, když jsem se opil, tak jsem se zkusil zabít. Takže mě samozřejmě napadlo, co když mi zas hrábne. Asi to byl nesmysl, ale je fakt těžké věřit sám sobě, když si nic nepamatuju.“

Michael chvíli mlčel a na čele měl přitom přemýšlivou vrásku. „Jsem rád, žes mi zavolal,“ řekl natolik přesvědčivým hlasem, že tomu Gabriel hodlal věřit. „Ten sex… bylo něco, co jsem nečekal. Jakože vůbec. Sakra, byl jsem připravenej dát ti třeba auto. Tohle auto. Ale ani ve snu by mě nenapadlo… A byl jsem tak hrozně nasranej. Pořád jsem. To je ten důvod, proč je pro mě teď všechno tak zmatený. Zlobím se na sebe, že jsem se k tobě choval jako kretén, zlobím se, žes po mně chtěl sex, a zlobím se, že se to všechno neuzavřelo tak, jak jsem si plánoval. Mám o tebe strach. Nechci, aby se ti něco stalo, a možná ze sobeckých důvodů, abych se s tím pak nemusel vyrovnávat. A strach přitom není to jediný… Jak jsem říkal, že jsem měl pocit, že nás to nějak spojilo – to, cos udělal, ne to, co se stalo na hotelu – tak to pořád trvá. Furt mám pocit něčeho nedořešenýho. Myslím, že to je hlavní důvod, proč jsem dneska přijel. Dává to smysl?“

Každá jednotlivá věta v Gabrielovi rezonovala. Zkoušel si to v hlavě nějak přebrat, ale nedokázal myslet jasně. Možná za to mohl alkohol, možná za to mohlo nevyspání, ale nejspíš – a to považoval za nejpravděpodobnější – za to mohla celá ta situace, protože seděl s Michaelem v autě, pozorovali spící město a mluvili. O pocitech. Oni dva.

„Všechno, cos řekl, smysl dává,“ pronesl Gabriel. Nechápal, že našel někoho, kdo cítí to samé. Někoho, kdo je tím vším taky zmatený. A že je to ze všech lidí na světě právě Michael. „I já mám vztek. Na sebe, že jsem to udělal, na tebe, žes mi to dával ve škole sežrat, na celou tu posranou situaci, protože je to tak na hovno. Taky jsem myslel, že jakmile vyjdu z toho hotelového pokoje, všechno tím skončí, ale ono to prostě tady pořád je a pokaždé, když tě vidím…“ Měl chuť praštit hlavou do opěrky, kopnout do palubní desky, vrazit pěstí do sedadla… Cokoli, jen aby ze sebe dokázal dostat všechnu tu frustraci. Místo toho ale sebral bagetu, která mu ležela v klíně, a prohlédl si ji.

Bageta. Michael Cassidy mi koupil na benzínce bagetu. Přijel pro mě v obleku.

Život je někdy tak zvláštně zvláštní.

„Dobrej nápad koupit bagetu. Začínám mít hlad,“ zamumlal. A pořád na ni upřeně koukal.

„Když mě vidíš, tak co?“

Gabriel sevřel rty pevně k sobě, jakože na to nechce odpovídat, ale nakonec přece jen vzhlédl a pronesl: „Nechtěj po mně, abych to říkal. Myslím, že ponížení mám za život už i tak dost.“

Michael okamžitě zavrtěl hlavou. „Promiň, to tě nemělo nijak ponížit. Víš co? Vždycky, když si kluci dělali srandu, že seš mnou posedlej… Asi mě nikdy nenapadlo, že bys mě mohl mít prostě rád. Je to strašný, ale nikdy jsem o tom nepřemýšlel. O tom, co cítíš. Všechno šlo tak mimo mě. Byla to prostě jen sranda.“ Taky pohlédl na bagetu, jako kdyby si i on uvědomil, jak strašně je absurdní, že spolu sedí v autě s bagetou koupenou na benzínce. „Musí být hrozně na hovno, když… Někoho, jako jsem já.“

Gabriel si automaticky sáhnul na zápěstí, což bylo vlastně strašně hloupé, protože náramek přátelství nenosil už tolik let. Ale teď měl skoro dojem, že ho na sobě cítí. Jenže místo něj nahmatal akorát jednu z jizev. Přejel po ní prstem.

Věděl, že tohle je okamžik, kdy hodlá říct pravdu. Tu, kterou měl na jazyku od prvního dne na střední, jen nikdy nepřišla ta pravá chvíle. „Michaele,“ vzdychl a zakroutil odevzdaně hlavou. Vlastně by se smál, jen kdyby… mu bylo do smíchu. „Tenkrát v té jídelně jsem na tebe čuměl, protože jsem tě poznal. Byls můj nejlepší kamarád ve školce. Dals mi náramek přátelství a já měl hroznou radost, že tě po letech zase vidím.“

Michael okamžitě nakrčil čelo. „Kecáš. To jako vážně? Seš si tím jistej?“ vyhrkl ohromeně.

„Teď fakt nevím, co ti na to mám říct,“ rozhodil Gabriel rukama. „Ten kluk se jmenoval Michael Cassidy a vypadal jako tvoje zmenšená verze, které věčně nechutnala bramborová kaše. Takže jestli jsi chodil do Daltonské školky a snažil ses v té době porazit Krále Příšer, tak jo, myslím, žes to byl ty.“

Michael se křečovitě zasmál. Spíš než proto, že ho to pobavilo, se tím jen snažil uvolnit napětí. „Tak to… Krále Příšer si trochu pamatuju. Akorát jsem zapomněl, kdo se mnou proti němu bojoval. Jak velký kretén ještě můžu být?“ vzdychl a celým tělem se otočil na Gabriela, takže se ramenem opíral o sedačku.

„Jo, trochu bolelo, že sis mě nepamatoval,“ přiznal Gabriel a taky se natočil směrem k němu. „Hlavně proto, že já na tebe nikdy tak úplně nezapomněl. Na druhou stranu musíš uznat, že je fakt debilní zamilovat se do někoho ještě ve školce, pak si to v sobě nést celou základku a nakonec s tím nepřestat i ve chvíli, kdy…“ Tě ten kluk šikanuje. Tě přede všemi záměrně ponižuje. Ti dává najevo, jak jsi mu odporný. „… jsi na střední. Můžeš mi věřit, že jsem vážně hodně zkoušel necítit to takhle, ale… Jo, můžeš mít někoho rád a přitom ho příšerně nenávidět.“

Pohlédl zpříma do modrých očí.

„Nevím, co na to říct,“ pronesl Michael, ale taky neuhnul pohledem. „Jsem ohromenej. A ani to nevystihuje, jak se cítím. Ne že bych nevěděl, respektive spousta věcí mi došla ve chvíli, kdy sis přál, abych se s tebou vyspal. I když to popravdě není o to jednodušší, jen protože to z tvojí strany bylo z lásky. Zeptal bych se, proč já, ale asi to nevíš.“

Správně. Gabriel nevěděl. Neměl nejmenší tušení, proč mu srdce bije vždycky rychleji, když byl Michael poblíž. Jasně, částečně to bylo ze strachu, ale někde mezi tím… Pořád si pamatoval, jak byl Michael veselý, plný šílených nápadů, otevřený všemu, kamarádství především. Vlastně… Když ho Gabriel pozoroval, což mohl často, protože s ním a jeho partou trávil hodně času, pořád v něm tohle všechno viděl. Jen… velmi dobře schované. A teď to všechno vylézalo napovrch.

„Nevěděl jsem, jestli máš rád houby.“

Gabriel sebou trhl a zmateně zamrkal, než mu došlo, že je nejspíš řeč o bagetě. Pořád ji svíral v ruce, a když koukl na etiketu, zjistil, že jde o zeleninovou bagetu s falafelem a houbami. Dřív by Michaela vůbec nezajímalo, jestli houby jí. Prostě by mu je narval do pusy, což Gabrielovi připomnělo… „Nemám rád banánové mlíko. Nesnáším ho,“ pronesl pevným hlasem.

Michael pevně semkl čelist. Nic neřekl, ale ani nemusel. Jeho pohled mluvil za vše.

Gabriel se s tím však nevytasil proto, aby mu to hodil do ksichtu. Dokonce to ani nemyslel nijak zle. Jen to po všech těch obědech v jídelně potřeboval říct. Stát sám za sebou, i když už to teď bylo asi úplně zbytečné.

„Jaký to je, vědět, že jste celou dobu měli pravdu?“

Michael pokrčil rameny. „Máš tajnou místnost pod podlahou, kam si lepíš moje fotky?“ zavtipkoval a Gabriel si okamžitě vzpomněl na krabici pod postelí, ve které měl schovaný náramek přátelství a docela určitě by tam mezi všemi těmi věcmi našel i nějakou fotku ze školky. Nepovažoval však za dobrý nápad to zrovna teď vytahovat a žertovat o tom.

„Nemyslím si, že měli… že jsme měli pravdu,“ pokračoval Michael. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ptej se. Myslím, že v tuhle chvíli už se mě můžeš zeptat úplně na cokoli.“ Respektive ho nenapadla jediná věc, kterou by se teď zdráhal říct.

„Fakt jsi mi odpustil, když jsem se s tebou vyspal?“

Ještě před párty, ještě před pokusem o sebevraždu, ještě před nocí v pětihvězdičkovém hotelu, než pochopil, co znamená skutečná vina, by řekl, že neexistuje nic, čím by si Michael dokázal vysloužit odpuštění.

Jak odpustit každodenní strach? Jak odpustit něco, co změnilo celý jeho dosavadní život? Jak odpustit?

Jenže…

Gabriel sevřel rty pevně k sobě. Vážně nad odpovědí přemýšlel, protože tohle se nedalo odbít pár slovy. „Nešlo o to, že ses se mnou vyspal, ale o to, žes to fakt byl odhodlaný udělat. Musels… Musels toho hodně litovat, když jsi byl ochotný mi to dát. A o to je to pro mě horší. Že jsem to chtěl.“ Cítil, jak mu hoří tváře, a přitom v autě nebylo nijak horko. „Někdy kvůli tomu, co jsem udělal, cítím tak příšernou vinu, že z toho snad zešílím. Nejen vůči tobě, ale i vůči rodině. Nevím, jak z toho ven.“

Nevěděl tolik věcí, které mu dřív připadaly přirozené. Třeba jak mluvit s mámou, trávit čas s tátou, podívat se bratrovi do očí. A netušil, jak to změnit, což bylo… jak řekl, k zbláznění.

„Vina je teď zrovna moje parketa. Neměl by sis jí tolik nechávat pro sebe,“ řekl Michael překvapivě mile. Gabrielovi skoro připadalo, že zněl… něžně. Ale to byla asi hloupost. Michael Cassidy nemluví něžně.

„Fajn, můžeme se o ni podělit,“ rozhodl Gabriel a trochu povytáhl koutky. Nebyl to přímo úsměv, ale cítil se v ten okamžik docela dobře. Rozhodně nejlíp za poslední tři měsíce.

„Nebude ti vadit, když rozdělám tu colu?“ ukázal Michael na plechovku.

„Jasně, že ne.“ Gabriel mu podal plechovku a pak ještě zamával bagetou. „A dám ti půlku bagety.“

Michael přikývl, ale hned nato nakrčil nos. „Ehm. Mohl bys z toho vybrat ty houby?“

Ne, vážně. Napadlo by někdy někoho, že bude jednou pozdě v noci sedět v Porsche a vybírat z bagety houby, aby se mohl podělit s Michaelem? Napadlo by někdy někoho, že k sobě budou v ten okamžik naprosto otevření a upřímní?

Gabriel se ušklíbl. „Vždycky jsem ti to chtěl říct a teď konečně můžu. Seš neskutečně vybíravej,“ pronesl a podal mu půlku bagety bez hub.

***

Možná byl hodně hloupý nápad rodičům tvrdit, že je s Michaelem kamarád. Možná bylo velmi nepromyšlené jim tvrdit, že bude v pátek večer spát u něj a ještě hloupější, že věřil, že dokáže být celou noc venku.

Ale potřeboval… Když seděl v pokoji, stmívalo se a on slyšel mámu, jak pobíhá po domě, dupe a v pravidelných intervalech prochází kolem jeho dveří, aby ho škvírou zkontrolovala, měl dojem, že musí co nejrychleji pryč. Něco dělat, něco zažít. A jít do klubu mu vážně připadalo jako dobrý nápad, protože… jo, pak jednou bude moct říct heleďte, můj život nebyl úplně k ničemu, jednou jsem celou noc protancoval v baru, užíval života, prostě jsem žil! Tomu říkám odvaz. Nepromarnil jsem každou chvíli každého dne. Jen některé.

Koho mohlo napadnout, že tancovat celou noc v klubu není taková sranda, jak myslel? Že ho po hodině budou bolet nohy a že mu alkohol vůbec neudělá dobře?

V jednu chvíli měl dojem, že se parket divně naklání a že všichni kolem ví, co udělal. Možná se mu to jen zdálo, ale možná jeho jizvy zářily jako neony a poutaly k sobě pozornost. I když měl dlouhý rukáv.

A pak volal jemu. Tomu nejkrásnějšímu klukovi s těma nejkrásnějšíma očima a připadalo mu to legrační, chtěl se tolik smát, než mu došlo, že… volá tomu nejkrásnějšímu klukovi. Jo, s těma nejkrásnějšíma očima.

Zvracel před ním a pak seděli v autě a zírali na město pod sebou.

Michael mluvil o tom, že jsou spolu svázaní. A možná, že fakt byli, protože si řekli věci, se kterými se nikomu jinému nezvládli svěřit.

A teď Gabriel ležel u sebe v pokoji na nové matraci, streamoval a přes sklo akvária ho sledovalo přes pět tisíc lidí. A nikdo, ani jeden z nich, netušil… Ale Michael ano. Michael teď věděl úplně všechno.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Hanka
20. 1. 2022 18:04

Tak tohle byla síla. Jsem moc ráda, že se pročistil vzduch a kluci vědí, na čem jsou. Myslím, že se jim moc ulevilo a teď se konečně můžou začít dávat do kupy, každý po svým ale s určitou oporou u toho druhého.
Doufám, že se ještě bude řešit Max, ráda bych, aby se přes to dostal.
A houby fakt dobrý nejsou.

tina
20. 1. 2022 18:08

Super kapitola, po té Michaelově části jsem se na ni fakt těšila :).

Tereza
20. 1. 2022 19:00

Ja prostě nemám slov… Jen snad… Holky, je to perfektní! Víc asi není potřeba dodávat.

Květa
20. 1. 2022 20:34

Nenacházím potřebná slova, pro to, co cítím. 🖤

MaCecha
24. 1. 2022 8:45

Normálně mi přijde, že ani nečtu.. prostě koukám na telku a vím, VIDÍM, naprosto přesně, co se v té které scéně odehrává. Píšete vážně skvěle, holky.

Tak a teď bych potřebovala, aby zaúřadoval zloděj času, co se kolem mě neustále motá v práci.. páč se nemůžu dočkat zítřka!

PS: A další TV díl začne slovem: NEMŮŽE.

Karin
28. 1. 2022 23:07

Tak to se mi líbilo jak byli k sobě upřimni.

Lucka
12. 2. 2022 0:04

Oba mě překvapili,že si vše řekli narovinu. Opravdu moc. A už má pět tisíc sledujících!???

Sylva
2. 3. 2022 10:50

Tak teď už vůbec nelituju, že jsem ty brambůrky znovu začala jíst 🙂