25 MICHAEL


Poprvé se probudí okolo třetí a chvíli mu trvá, než si uvědomí, že je ve svém pokoji.

Sen ještě úplně nezmizel, rezonuje v něm. Někam spolu šli, on a Gabriel, podél potoka, který připomínal dlouhou vinoucí se těstovinu. Pak se sen překlopil a oni seděli v autě, mluvili spolu. Gabriel působil napjatě, pohazoval si s míčem na americký fotbal a nakonec se do něj zakousl – ukázalo se, že jde o dort. A Michael byl v rozpacích. Řekl: Mám rád, když mi to někdo dělá pusou.

No jo, řekl v tom debilním snu přesně tohle, takže teď dlouho leží a zírá do zdi. Je rozpačitý, pobavený, vzrušený a nesmírně unavený. Pořád dokola si přehrává, co před pár hodinami s Gabrielem jeden druhému řekli a přijde mu, že to byl vlastně taky sen. Nebo že se to odehrálo v úplně jiném čase.

Podruhé se probere okolo páté, trhnutím, a v pokoji je horko. Tak vyleze a otevře okno, aby dovnitř pustil studený vzduch. Dlouho hledí do potemnělé zahrady směrem k altánu. Prstem kreslí na parapet neviditelné výjevy. Po chvíli mu přijde, že už má dost prázdnou hlavu na to, aby znovu usnul, tak se vrátí do postele a přitáhne si peřinu k bradě. Slyší ševelení větru a klidně zavře oči.

Potřetí se probudí o deset minut později, což ho při pohledu na displej telefonu vyvede z míry, protože si připadá překvapivě čilý. A nějak podvědomě cítí, že už znovu neusne a ani se o to nechce pokoušet. Zabouchne okno, vyjde z pokoje a zamíří rovnou do obýváku. Myslí na to, co bude dělat. Jestli si pustí film, nebo se půjde projet na motorce, v autě… To zpropadené auto, které způsobilo, že byli s Gabrielem tak sdílní.

Copak se ti ani trochu neulevilo?

Michael zvedne ruku k hrudníku a mimoděk se promne na místě, kde tuší srdce. Možná to je pozůstatek tréninku, kdy se s jedním z hráčů srazil tak prudce, až měl pocit, že si zpřelámal několik žeber. A možná to je strach, že řekl příliš.

Naštěstí nemá čas o tom přemýšlet – těžko říct, k čemu by se v tuhle brzkou hodinu dobral – protože sotva vejde do kuchyně, padne mu pohled na mámu, která leží na gauči. Je zpola zachumlaná do deky a jedna noha jí legračně trčí ven, možná měla před usnutím nakročeno z místnosti. Michael se ušklíbne a opatrně jí z ruky vydoluje knihu. Je to cestopis o Austrálii, což ho překvapí, protože máma většinou nečte nic jiného než karty pacientů a lékařské knihy. Na kulturu a cestování místo nezbývá.

Položí knihu na stůl a potichu vytáhne žaluzie v okně nad kuchyňskou linkou. Venku se začíná rozednívat a mraky jsou šedé a těžké, jako kdyby mělo začít co nevidět chumelit. Což se nestane.

„Ty už jsi vzhůru?“

Michael sebou při zvuku mámina hlasu trochu trhne. „Jo.“

Máma se vymotá z deky a mne si lýtko, nejspíš si ho přeležela. Potom vstane a mátožně zamíří k Michaelovi. Prohrábne mu vlasy. „Jak sis užil divadlo?“

Divadlo.

Jak na to jenom mohl zapomenout?! Odjel, aniž by dědkovi nechal nějakou zprávu, třeba jenom krátkou esemesku, anebo vzkaz v šatně. A potom seděl s Gabrielem v autě, stavoval se kvůli němu na benzínce, jedli spolu bagetu a dědek dost možná dlouho čekal před divadlem a byl rudý vzteky. Očividně ale nevolal mámě, aby si na Michaela postěžoval, což bylo přinejmenším zvláštní. Michael měl vždycky pocit, že je ten typ.

Ten, kterého všichni Michaelové štvou, protože je považuje za sobecké a nevychované, se špatně uvázanou kravatou.

Ale nebonzoval. Takže to možná přejde a bude dělat, že nic. Nebo čeká na tu správnou chvíli.

„Chápu,“ pronese máma, když už čeká na odpověď příliš dlouho. „Asi nedokážeš najít ani jedno pozitivum. To je jedno, nemusíš se snažit. Koneckonců, je to trest. Kdyby tě to bavilo, mine se to účinkem.“ Neříká to nijak zle, dokonce se usměje. Z lednice vytáhne grepový džus a rozlije ho do dvou skleniček. Jednu přisune k Michaelovi.

„Díky.“ Džus je studený a hořký. Michael si přejede jazykem po zubech. „Bylo to jako vždycky.“

„To je snad ta nejhezčí recenze, co jsem od tebe kdy slyšela,“ rýpne si máma. „Mimochodem, mluvila jsem s tvým otcem, měl by přijet za čtrnáct dní. Možná se pak zdrží delší dobu. Přemýšleli jsme o společné dovolené, kdyby ses chtěl přidat. Můžeš vzít svoji přítelkyni.“

Michael málem vyprskne džus. Upřímně se zasměje. „Vypadám na to, že mám přítelkyni?“

„Vypadáš na tři, nebo na čtyři.“

„Jsi trochu praštěná,“ oznámí vážně. Ale usmívá se a myslí přitom na to, jak by se tvářila, kdyby jí řekl úplně o všem pravdu, o sobě, o Gabrielovi.

Gabriel Garret a já jsme měli sex. Potřeboval jsem splatit dluh.

Radši se znovu napije džusu a pořádně se na mámu zaksichtí. Skleničku drží obzvlášť pevně. Chtěl by to mámě říct, v tomhle momentu, v téhle vteřině, kdy slunce vychází zpoza mraků a všechno je tak neuchopitelné, jako kdyby ještě spali.

Ale pak je ta vteřina pryč.

„Jestli chcete jet do Austrálie, tak si dejte pozor na pavouky. Jsou velcí jako pěst. Nebo pes. Už přesně nevím, jak to Pinky říkal.“

S třesknutím položí skleničku na linku a usměje se úsměvem kluka, který v životě nikomu neublížil.

***

Dojde ke dveřím a zaklepe. Přeje si, aby mu někdo otevřel úplně stejně, jako si přeje, aby k tomu nedošlo. V ruce drží papírovou tašku, která se mu zarývá do dlaně. Je trochu schoulený ve svém černém bomberu, podobně, jako když sem přišel poprvé.

Chybí mu vyhřátý prostor auta. Možná měl prostě Gabrielovi zavolat, že ho vyzvedne a snědli by to spolu na sedačkách, stejně jako bagetu. Půl napůl, hlavně bez hub, z nich by se Michael pozvracel.

Dveře se otevřou a vevnitř stojí Gabrielova máma. Vypadá o něco lépe než před třemi měsíci. Kruhy pod očima zmizely, a dokonce se vřele usměje, když se její pohled setká s Michaelovým (on se snaží neucuknout).

Zeptá se, jestli je doma Gabriel a ona řekne, že ano. Nechá ho vejít a ukáže na schody. Přitom je hloupost, aby Michael za tu dobu zapomněl, kde má Gabriel pokoj. Kde se pořezal.

Michael s díky odmítne nabídku něčeho k pití, limonádu i šálek horkého čaje, a zamíří rovnou do patra. Kdyby chtěl být slušnější, na chvíli by zůstal, mluvil by s ní, pochválil by výzdobu, zeptal by se na nějakou totálně stupidní maličkost, která ho nemohla za žádnou cenu zajímat, třeba kde koupila ten botník, nebo odkud jsou ty závěsy.

Umí se chovat ukázkově, když na to přijde. Jenom má pocit, že mu nepřísluší budovat si vztah s touhle ženou.

Ona sice neví, jak moc jí ublížil, ale stačí, že to ví on.

Vyjde po schodech právě tak rychle, aby to nepřipomínalo útěk, a zamíří ke dveřím Gabrielova pokoje. Jsou otevřené dokořán, takže stačí stanout na prahu a počkat, než si ho Gabriel všimne, i tak ale zaklepe. Pevně sevře tašku. Cítí se hloupě, a dokonce ho napadne: Je na mně vidět, jak moc hloupě?

Gabriel sedí na posteli, stejně jako tenkrát. Všechno se opakuje jako v tom filmu s Tomem Cruisem, který se ocitl v časové smyčce, akorát s tím rozdílem, že teď se Gabriel překvapeně usměje. „Ahoj. Co tady děláš?“ Vedle něj se povalují různé sešity, notebook a kniha, kde je místo záložky kus papíru. „Přišel ses zas za něco omluvit?“

V pokoji je příjemné teplo a taky to tam voní jako ovocný čaj.

„Měl bych?“ Michael mu úsměv oplatí a zvedne tašku. „Napadlo mě, že bych se stavil.“ Což je dost očividné, když jsem tady. Ježiši, seber se. „Je to v pohodě? Anebo mám odejít a sníst všechno sám?“

Gabriel položí notebook na noční stolek, opatrně, aby ho nezavřel. „Ha, to záleží, co je to za jídlo. Jestli je to sladké, tak se rovnou můžeš otočit a odejít.“ Zadívá se na tašku, jako kdyby mohl vidět skrz. „Jsou to těstoviny?“

„Něco lepšího.“ Michael mu tašku podá, konečně se jí tak zbaví. Má pocit, že mu pořezala všechny prsty, jak pevně ji držel. Sundá bundu, přehodí ji přes opěradlo židle a spolu s tím vydechne. Chvíli pozoruje ryby, hlavně tu velkou okrovou, která na něj přes sklo poulí oči.

„To jsou závitky a polévka pho?“ Gabriel všechno vytáhne na postel a Michael se k němu otočí. Všimne si, že mu jeden pramen vlasů trochu trčí do strany, což vypadá legračně. „Jak víš, že je to moje nejoblíbenější jídlo?“

„Eeeh, pamatuješ, jak jsem si…“ Michael odtrhne pohled od toho trčícího pramene a posadí se na postel, aby tam tak nepostával. „Vzal tvůj mobil? Měls polévku pho v galerii na hodně fotkách.“ Zpětně mu připadá, že se to stalo neuvěřitelně dávno jinému Gabrielovi a jinému Michaelovi.

Ale jo, byl jsem kretén.

„Wow, vlastně…,“ začne Gabriel překvapeně a v jeho tváři se mihne známka pobavení. „Seš docela pozornej, když na to přijde.“ Sáhne pro hůlky a k Michaelovi přisune příbor, což je dobře, protože Michael s hůlkami vždycky přehnaně bojuje, když je táta vytáhne u jednoho ze svých velkolepých receptů, inspirovaných těmi nejrůznějšími lidmi z nejrůznějších koutů světa. „Hele, nevadí ti…,“ vzpomene si Gabriel a kývne hlavou k notebooku. Pramen vlasů se při tom pohybu nějakým zázrakem poslušně vrátí na svoje místo. „Zrovna mám puštěný stream. Zvuk je ztišený, takže můžou slyšet nějaký šum, ale nic konkrétního.“

Michael automaticky pohlédne na obrazovku, kde jsou vidět obrysy pokoje i jejich siluety, ale to všechno za sklem. Kamera tak snímá zlomek podvodního světa, kterým se neuspořádaně míhají ryby a dva kluci se na samotném dnu chystají povečeřet. „Děláš to už dlouho?“ zeptá se překvapeně. „Myslím streamování. Tím se vlastně vysvětluje ta kamera. Každopádně, jestli nás nikdo nepozná, což asi ne, tak je to v pohodě.“

„Neboj, nikdo ve škole nepozná, že se mnou trávíš čas,“ ušklíbne se Gabriel, ale překvapivě v tom není nic zlého. „Jinak streamuju už něco přes rok. Vlastně… Nic extra na tom nedělám, jen to mám zapnuté a lidi to z nějakého záhadného důvodu asi uklidňuje.“ Pohlédne na monitor a zároveň nějak zvládne hůlkami nabrat nudle. „Zrovna nás sleduje tisíc dvě stě dvacet osm lidí. Můžeš jim zamávat.“ Uchechtne se a začne spokojeně jíst.

Michael si uvědomuje, jak uvolněně Gabriel působí, v tom svém domáckém oblečení, které zahrnuje tepláky a obyčejné bílé tričko, uprostřed postele obložené věcmi, s vědomím, že ho někdo pozoruje, jak jí. A spolu s tím si uvědomuje, jak křečovitě působí on sám. Jako kdyby se na rozdíl od Gabriela vůbec s ničím nedokázal srovnat.

Od pátku uplynuly dva dny, měl na to skoro osmačtyřicet hodin, kdy ho nikdo nerušil (máma byla skoro celou dobu v práci), nikdo nevolal (ani dědek, ani táta), no a kluky na Messengeru mohl docela klidně ztlumit nebo prostě ignorovat. A stejně, i když měl tolik času a přehrával si tu noční konverzaci pořád dokola, k ničemu nedošel.

Ulevilo se mu, že toho Gabrielovi tolik řekl, samozřejmě. Ale že by teď chápal, jak s ním mluvit?

Radši po chvíli řekne: „Jo, to streamování má něco do sebe. Možná si tě někdy pustím, až se budu učit.“ Začne jíst a horký vývar ho hřeje v žaludku. „Koupil jsem ji v Paláci, tak doufám, že ti chutná,“ prohodí jen tak mimochodem.

„Tady ve městě je Palác na polévku pho fakt nejlepší,“ souhlasí Gabriel. „Ještě je dobrá tam na rohu, v Go, ale závitky tam stojí za prd, takže dobře, žes vzal z Paláce. Na druhou stranu mě nepřekvapuje, že víš, kde mají nejlepší jídlo.“

Michael se na něj trochu zaksichtí. „Popravdě jen díky recenzím na netu. Nesnáším houby a koriandr a podle některých se bez toho pho neobejde.“

To mu ostatně říkala i ta Vietnamka, když u ní objednával. Ptala se, jestli nechce aspoň trochu. Trochu koriandru, trochu hub, pane.

No tak to rozhodně ne.

„Ještě nemáš rád rajčata z plechovky,“ ukáže na něj Gabriel hůlkami. „Podle tebe je hřích dávat do jídla rajčata z plechovky.“

Michael mu pohlédne do očí a něco v nich hledá. Snad výčitky, že si Gabriel tohle všechno za tu dobu, co s ním nedobrovolně sedával u stolu, musel zapamatovat. Ale znovu, zelené oči jsou mírné a veselé. „To je pravda,“ pronese Michael neutrálně. „Vlastně toho nesnáším spoustu.“

Gabriel se zasměje. „Ve školce jsi strašně nesnášel bramborovou kaši, protože v ní byly hrudky. Většinou jsem ji dojídal místo tebe, ale jednou jsem už nemohl, tak sis ji naházel za tričko a pak jsme ji zakopávali na pískovišti.“ Sáhne pro závitek, namočí ho v omáčce a zakousne se do něj. Blaženě přivře oči.

„Nemůžu uvěřit, že si to tak dobře pamatuješ.“

Gabriel pokrčí rameny, čímž možná říká, že jemu to nepřipadá ani trochu zvláštní. Ale nic už nedodá.

Chvíli jedí v tichosti a Michael těká pohledem po pokoji, od polévky, k akvárku a rybě, která na něj pořád zírá, jako kdyby se mu snažila říct: Já si tě moc dobře pamatuju, chlapečku. Celou tu vaši dohodu.

Michaelovi není moc dobře z představy, že ta ryba viděla, jak se Gabriel pořezal. „Přijde ti divný, že jsem přišel?“ zeptá se tiše.

Přijde to divný mně?

Gabriel o tom přemýšlí, dokonce na okamžik zapomene žvýkat, ale pak zakroutí hlavou. „Jsem rád, že jsi tady. Jinak bych na večeři zase musel jíst palačinky, což by mě už asi mohlo zabít. Tohle,“ ukáže na jídlo rozložené na posteli, „je to nejlepší jídlo na světě. Díky.“

„Ty víš, jak jsem to myslel.“

Gabriel znovu zakroutí hlavou a konečně polkne. „Ne, fakt mi to divné nepřijde. Po tom všem mi sezení na posteli a jezení jídla, i když nás přitom sleduje přes tisíc lidí, připadá jako jedna z nejpřirozenějších věcí mezi námi. A vůbec. Nemusíš se stydět, že se ti stýskalo.“ Naštěstí nedá Michaelovi možnost, aby na to nějak reagoval, nedá mu ani prostor zrudnout, protože pokračuje: „Schválně. Po čem se ti stýskalo víc? Po mém skvělém zvracení, nebo hysterickém záchvatu?“ Usměje se, načež znovu zvážní. „Podívej, Michaele, už o mně víš tolik věcí, sám jsem ti řekl tolik věcí, že se před tebou cítím… normálně. Vlastně mám i pocit, že se před tebou nemusím stydět.“ Zkoumavě si prohlíží Michaelův obličej a jeho pihy rozeseté na nose. „Je to špatně?“

„Ne,“ přizná Michael rázně. Dlaní uhladí prostěradlo. „Překvapuje mě to? Možná. Ale vlastně už to začínám mít dost podobně. Pořád je tam něco…,“ pohlédne na dveře, aby se ujistil, že tam nestojí Gabrielova matka, nebo kdokoli další, třeba jeho zhmotnělé svědomí, a tiše naznačí: „Výčitky.“ Dopije polévku a prázdný obal hodí do tašky. „Ale když už si před sebou na nic nehrajeme, podal bys mi ten velkej polštář? Díky.“ Vrazí si ho za záda a zpola se rozvalí, aby si udělal pohodlí.

Správně, pořád je v tom něco, ale aspoň se snaží. A někdy, v určitých momentech, má pocit stavu beztíže. Možná, že kdyby na to přistoupil, že takhle to mezi nimi teď je, upřímnost až na dřeň, ulevilo by se mu.

Proč jsem přišel? Potřeboval jsem mu vynahradit další okamžiky, kdy se kvůli mně cítil úplně debilně, nebo se mi vážně stýskalo po jeho přítomnosti?

Vůni ovocného čaje v pokoji přebije vůně závitků, když Gabriel sáhne pro další. „Takže… Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo?“

„Vážně?“ zeptá se Michael pobaveně.

Gabriel obrátí oči v sloup. „Tak jasně, těstoviny. Ale jaké? Asi to nebudou s rajčaty z plechovky, houbami a koriandrem, ne?“

„Tak asi… S avokádem. Nebo kešu omáčkou. To, co by si dal skutečný snob.“ Úmyslně se zatváří přezíravě a doluje přitom neviditelnou špínu zpod nehtu.

Nepřipadá si jako skutečný snob, ale kluci mu to občas říkají. Nebo se tak přinejmenším tváří, třeba jako tehdy, když přišel Zach do školy v nové mikině a Pinky mu ji pochválil, načež Zach odpověděl, že to je Adidas. A Michael se usmál, než řekl: „Dobrá barva, ale ta značka není zrovna nic, čím by ses měl chlubit.“

„Zajímavé,“ protáhne úmyslně dlouze Gabriel, jako kdyby to byla zajímavost roku a potom se na Michaela zašklebí. „To si pak musím zapsat do deníčku, který mám vyhrazený pro informace o tobě.“

„Věděl jsem, že takový deníček existuje!“ Michael zvedne ukazováček. „Kde je? Pod podlahou?“

Gabriel položí nedojedený závitek. Sklouzne z postele, klekne si a začne pod ní něco hledat. Je slyšet šramocení a šustění.

„Vážně, Garrete?“

Zpod postele je slyšet tlumený smích, a jakmile se Gabriel o minutu později vynoří, – pramen hnědých vlasů znovu trčí – drží trochu pomačkanou krabici, kterou položí na postel. Začne se v ní přehrabovat, a když se Michael nadzvedne na loktech, vidí různé pohlednice, dopisy, táborové odznaky, kameny roztodivných tvarů a barev, plastové postavičky… Načež Gabriel vytáhne tmavě hnědý náramek, značně ošoupaný. Buď ho za ta léta vyšisovalo slunce, nebo z něj tma krabice vytáhla trochu barev.

Gabriel ho podrží v ruce a pak ho podá Michaelovi.

Michael si ho vezme.

Gabriel řekne: „Můžeš si ho nechat. Jakože na znamení přátelství mezi námi,“ řekne jen tak mimochodem a sáhne pro závitek. Nejspíš aby zabavil ruce, protože se mu tváří mihne lehká nejistota. Možná se přece jen maličko obává Michaelovy reakce.

„Víš to jistě? Protože já bych měl někde mít ten svůj, podle toho, cos mi vyprávěl.“

Obyčejné nitě, zapletené do sebe. Ale… Ten náramek je nová šance a já si slíbím, že už to znovu neposeru. Najednou chci hrozně najít ten svůj a dát mu ho.

„Tak jestli ho najdeš, můžeš mi dát na oplátku zase ten tvůj,“ pronese Gabriel. Možná čte Michaelovy myšlenky. A aby zahnal rozpaky, naváže, s jistou bezprostředností: „Kolik budeš jíst těch závitků? Protože jestli si je nerozdělíme, budu jíst pořád dál, až je všechny sním.“

„Klidně je sněz,“ odvětí Michael automaticky a schová náramek do kapsy riflí. Když na sobě ucítí Gabrielův pohled, zarazí se. „Ne, počkej. To ze mě mluví výčitky. Chci aspoň tři.“

„Tři?“ zeptá se Gabriel otřeseně při pohledu na deset zbývajících závitků. „Ale já málem umřel! Neměl bys chtít jen dva?“

Michael ucítí známý tlak v hrudníku, plíživou nejistotu. Pohledem spočine na bílých jizvách, které se táhnou přes Gabrielova zápěstí, a na okamžik pevně semkne čelist. Trvá dlouho, než odpoví, ale Gabriel mu dává čas, je trpělivý, protože možná vycítil, že to, co Michael odpoví, může být pro jejich… přátelství určující.

Je to moje vina.

Ale on přece nechce, abych ji cítil.

Michael vrhne rychlý pohled na dveře, než se ke Gabrielovi nakloní. Vyzývavě povytáhne obočí a lehká nervozita prostupuje až do konečků prstů. Ale to Gabriel neví. Nikdo to neví. Michael se konečně pobaveně ušklíbne a spolu s tím sáhne pro tři závitky. „Ale já jsem tě udělal,“ řekne vyrovnaně.

„Oukej, tak…“ Gabriel se opravdu nahlas směje, načež pobaveně zakroutí hlavou. „Tak to si vezmi klidně čtyři.“ Vypadá to, jako kdyby se mu ulevilo, že Michael reaguje takhle.

Michael se při pohledu na něj musí usmívat. Vnímá pohodlí toho místa, vůni jídla a povlečení. Nakonec se to nijak neliší od pocitu, který má, když je u sebe v pokoji. Jemně šťouchne do Gabriela chodidlem.

O dvě hodiny později leží papírová taška zmuchlaná vedle postele, stream už dávno neběží a oni na notebooku sledují Krále Artuše. Napůl sedí, napůl leží vedle sebe a Michael si mimoděk vzpomene na noc, kterou spolu po koncertu strávili v hotelu a koukali na Indiana Jonese. To bylo o poznání divnější než teď, ačkoli je dělila hromada sladkostí z automatu.

Ale já jsem tě udělal. Tohle Michael Gabrielovi řekl.

Odtrhne pohled od trčícího pramene hnědých vlasů a radši sleduje Artuše, který z kamene tahá Excalibur.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

24 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Mirek
25. 1. 2022 18:21

By the way : co Teddy, hlásí se ke Gabrielovi?

tina
25. 1. 2022 18:45
Reply to  Mirek

To by mě taky zajímalo, když se tam objevil, měla jsem pocit, že bude nějak důležitej pro dějovou linku. No, nechám se překvapit 🙂

Mirek
25. 1. 2022 19:33
Reply to  tina

Ani nevíme, jestli si ho na Facebooku dal mezi přátele…

Květa
25. 1. 2022 21:48

Celou kapitolu jsem se culila. 🤩
Nabírá to skvělé otáčky. 🖤

Lucy
26. 1. 2022 0:12

Tak toto som nečakalaaa. Ozývam sa po dlhšej dobe, ale baby, vy ste geniálne! Tak ako som Michaela nenávidela, tak ho milujem. Bála som sa, ako sa dá naviazať kontakt medzi šikanovaným a šikanátorom (neviem či sa to tak správne povie) a po tom sexe som bola úplne mimo, lebo som nečakala, či sa to naozab stane… ale toto… úplne je vidno tú chémiu medzi nimi dvoma. Ja proste nemôžem, škerila som sa nonstop, tak dobre sa mi celá táto kapitola čítala.💜

Lucy
2. 2. 2022 0:03
Reply to  szabi

💜💜💜určite áno. Nedočkovo čakám na každý utorok a štvrtok a preklínam víkendy, že sú také dlhé😂

Belinda
26. 1. 2022 2:17

Tomu říkám odměna za úspěšný zkouškový. To je prostě tak krásný 🙈🥰
Tady už nemusím o ničem pochybovat. Michaeli dostals mě a já tě miluju na 100 %. 😁

Mám trochu strach ze zítřejší kapitoly, podle úryvku to vypadá zajímavě a děsivě zároveň a já se nemůžu dočkat 😬😬

MaCecha
26. 1. 2022 16:09
Reply to  Belinda

Tak co jsem vyvodila z úryvku já, jo? 😀
Myslím, že se Michael prostě v tuto chvíli cítí nejistě. Dřív bylo vše jasné, všichni ho piedestálovali, nikdo mu neodporoval, a teď najednou před někým musí opatrně našlapovat a 2x přemýšlet, než něco řekne. Ale je to pořád v něm, takže je jasné, že Michael mocipán ještě ukáže svoje růžky :D.

Belinda
26. 1. 2022 23:38
Reply to  MaCecha

Já si ještě třeba říkám jestli to náhodou nepronese Roger, aby to dojedl, a třeba se Michael Gabriela zastane. A nebo taky ne a řekne to Michael protože bude v obklopení kuků a nebude vědět jak se zachovat :D. (Jak říkáš)
Z Pinkyho a Zacha mám pořád tajně dobrej pocit 😀 přece jen zrovna tihle dva nebyli uplně zlí.

MaCecha
26. 1. 2022 16:20

Ha! Alfabet má pravdu, Michael na to nedokáže zapomenout.. SUPER věta, ženský! Ale která vaše ne, že.. ;). Jsem jediná, komu se zdá, že myslet si, že nikdo z jejich známých na Kluka_Za_Sklem nekouká, je naivní? 😀 Jinak jsme touto kapitolou v půlce.. což mě vůbec, ale vůbec netěší. Sice je mi jasné, že připravujete další parády, ale Michael, chápete, Michael :DDD. Co se týče prvního slova další kapitoly, zjišťuju, že jsem naprosto marná, páč mě vždycky jako první napadne: KDYŽ. Já bych byla děsná spisovatelka :D. Takže nad sebou zalomím rukama a vydoluju.. hmhmhm..aha, tak tohle je dlouhý „hmhmhm“…… Číst vice »

Belinda
26. 1. 2022 23:41
Reply to  MaCecha

Já to tvoje hádání prvního slova miluju 😀
Zkusila jsem to u jedné kapitoly, zrovna té minulé když byl gabrielův pohled v autě. Tipla jsem si slovo „Gabriel“, no kdyby kapitola nezačínala vlastně zopakováním toho co řekl Michael na konci jeho kapitoly, tak jsem se trefila 😀

Petra
26. 1. 2022 16:37

Přestože jsem říkala, že nebudu číst knížku u které si konec můžu přečíst až za tři měsíce tak jsem to udělala. No přesvědčilo mě hlavně to že prvních 18 kapitol byl uzavřený příběh. No a pak jsem už nemohla přestat číst. Musím přiznat, že na začátku jsem oba kluky upřímně nesnášela. Michaela za to, že trápí Gabriela prostě jen protože může. Nikdy jsem nic podobného nezažila přesto číst těch prvních 18 kapitol pro mě bylo horší než číst příběh Mattiase a Rufuse a to jeden z nich skončil sám ve sklepě s probodnutou rukou. Jenže Rufus to dělal z lásky,… Číst vice »

Petra
27. 1. 2022 15:11
Reply to  szabi

Jj určitě ta rezignovanost k tomu patří. No psala jsem to z pohledu holky, která když ji někdo začne dělat něco co se jí nelíbí. Jde za silnějším chlapcem a ten ji ochrání:) ale pro každého kluka je určitě problém říct, že potřebuje pomoct. Jo do konce dubna určitě vydržím, ale právě začátkem týdne jsem si říkala že bych si měla dát takový malý „detox“ a číst zas něco jiného. Každopádně jsem si ráno vzpomněla, že mám ještě jedno přání, které jsem nenapsala. Vlastně si docela přeji, aby Michael trpěl. Tak trošku, ale přece, aby to pro něj nebylo tak… Číst vice »

Petra
28. 1. 2022 13:42
Reply to  Petra

Včera jsem si ještě na něco vzpomněla. Je mi jasné, že vy to víte, ale podle mě by to Michael měl vědět taky pokud má tak rád italskou kuchyni. Italové používají na vaření rajčata v konzervě. Sice jenom ty svoje podlouhlé a vypěstovane v Itálii, ale i tak. Protože i v Itálii trvá sezóna rajčat jen nějakou dobu:)

Hanka
26. 1. 2022 17:57

Moc hezká pohodová kapitola💙. Mimochodem, Michaelovy kapitoly jsou psány v přítomném čase a Gabrielovy v minulém – má to nějaký význam?

Hanka
27. 1. 2022 17:17
Reply to  szabi

Ok, děkuji:)

Lucka
12. 2. 2022 0:25

Hele,já bych nemohla jíst s vědomím,že mě pozoruje několik tisíc lidí.