Szabi

Položí tác na stůl a znechuceně ho od sebe odsune.

Vezme místo vedle Rogera, rozdělá plechovku s ledovým čajem a napije se. Potom si ji přidrží na čele a zamručí. Potřebuje doplnit tekutiny po tréninku a očividně i cukr, protože, jak se tak říká, dostal pořádně nažrat. Trenér měl dneska obzvlášť špatnou náladu – už s ní přišel, ale všechno ještě vygradovalo ve chvíli, kdy zjistil, že se mu rozbil oblíbený zapalovač. Kluci tak museli skoro celou hodinu běhat z jednoho konce hřiště na druhý a vrážet do sebe. „A kapitán nesmí co, pane Cassidy? Padat jako přezrálá hruška!“

Michael skřípal zuby a mrkal o sto šest, jak mu po obličeji stékal pot. Ostatní na tom nebyli o nic lépe. Roger se dokonce v jednu chvíli natáhnul na trávník a odmítal vstát. Po tréninku stáli všichni ve sprchách, zmožení, a nikdo neměl potřebu mluvit.

„Vypadáte hůř jak o víkendu, a to je co říct, protože o víkendu jste vypadali všichni hrozně,“ poznamená Pinky lakonicky, zatímco si ořezává tužky.

„Děláš vůbec někdy něco jinýho, než že kreslíš?“ pronese Michael málem vyčítavě. Spolu s tím pohlédne ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy do jídelny vejde hnědovlasý kluk v černé mikině. Michael se napřímí… ale když zjistí, že to není Gabriel, znovu se uvolní a pokračuje v ochlazování čela.

Pinky si ho upřeně prohlíží, jako kdyby věděl, ačkoli Michael netuší, co by tak mohl vědět, a sáhne pro další tužku. „Stejně to ale bylo skvělý. I ta flaška, pánové. Líbat tolik holek se jednomu jen tak nepoštěstí.“

Roger souhlasně přikývne. „Má někdo z vás číslo na tu zrzku? Michaele?“

„Možná.“

„Jak možná? Máš ho, že jo? Podle mě schválně točila tak, aby to padlo vždycky na tebe.“

Všichni se začnou chechtat, i Zach, který přitom ale dál klidně jí. Na tréninku byl vlastně jediný, kdo si nestěžoval. Trenér to dokonce vytáhnul, když ho za to přede všemi pochválil, načež Roger oponoval, že Zach si nestěžuje nikdy, což ale neznamená, že ho to neštve. Musel za to udělat padesát kliků (Roger, ne Zach).

Michael znovu zabloudí pohledem ke dveřím a plechovku teď posouvá po stole. „Někde jsem ho nechal, nevím. Ale přidala si mě na facebooku, tak vám ji přepošlu,“ oznámí nezaujatě.

Kluci si vymění pohledy.

„Co je? Nemusí se mi líbit každá,“ zasměje se Michael. A radši sáhne pro tác, dokonce snaživě napíchne těstovinu a přisune si ji k puse, když… „Sjedu někam na oběd, tohle je fakt hnus.“

„Kámo, jestli budeš tak vybíravej, sníme to za tebe,“ řekne Roger mnohoznačně.

Pinky sebere další tužku a koutky mu cukají.

„Víte co? Přepošlu ji Zachovi. Vy si to rozhodně nezasloužíte. Zato tady Zach, ten potřebuje ukázat, co v něm dřímá. Za kance.“

Kluci se znovu začnou smát, ale Zach trochu zrudne. A Michael je rád, že už se v tom nikdo z nich víc nerýpe. Poslední dny má beztak pocit, jako kdyby chodil po minovém poli. Připadá si pod drobnohledem, obzvlášť když je Gabriel nablízku. Michael vlastně dělá všechno pro to, aby ho nepotkávali, nikdy nic nezačíná, neřekne. Ale jak dlouho tohle může vydržet, než se něco podělá? Než si kluci všimnou, že je něco jinak?

Vstane, mávne na ně a jde ke dveřím. Možná mu pomůže, když si pročistí hlavu a staví se pro těstoviny v tom malém bistru, které vede skutečný Ital s přízvukem. Kde všechno voní čerstvými rajčaty a bazalkou.

Unaveně si promne spánky a pokračuje dál podél skříněk. Musí pak klukům poslat číslo na tu zrzku, aby přestali otravovat. Byla vážně hezká, taková éterická, a měla zajímavé kérky, takže by se hodila možná spíš k Pinkymu než k Rogerovi. A líbala dobře, o tom žádná, až ho samotného překvapilo, že nechtěl víc.

Ale o to právě jde, ne? V tom je ten problém, který zvládl rozklíčovat i exot Alfabet, aniž by Michaela někdy viděl. Od chvíle, kdy spal Michael s Gabrielem, se něco změnilo. Ne na světě, ten je pořád stejný, ledový vítr žene obal od sušenky přes parkoviště, když Michael kráčí k motorce. Ne na světě, v Michaelovi. Jenom to zatím nedokáže rozklíčovat. Snaží se to uchopit, porvat se s tím a někdy taky přepít, anebo poztrácet během jedné ze svých dlouhých cest.

Pořád se na Gabriela zlobí, že to po něm chtěl.

A druhá věc je… že to v něm i po takové době rezonuje. Skoro jako kdyby to bylo před chvílí, kdy se udělal a natiskl se na něj celým tělem.

***

„Ale že se zamilovala do pana Benedicka, to mi vyrazilo dech. Navenek se chová, jako kdyby ho nesnášela. Věru nevím, co si o tom mám myslet. Ale že ho miluje přímo náruživě, to je nade vší pochybnost.“

Michael sjede na sedadle ještě níž, takže už napůl leží a mačká si tmavě modré sako. Kouká na jeviště a je úplně mimo, unavený a otrávený na nejvyšší možnou míru. Když přišel domů, čekala na něj obálka, kde byly lístky na Mnoho povyku pro nic. Sklesle za to mámě poděkoval a ona mu řekla, ať se dobře baví.

Dobře se bav, Michaele.

Po očku pohlédne na dědka, který upřeně kouká před sebe a hltá každé slovo, nehybný jako socha a stejně tak vážný. Ještě před začátkem představení upravil Michaelovi kravatu – dneska se ti ten windsorský uzel moc nepovedl – a obeznámil ho s okolnostmi vzniku celé hry. To všechno nad skleničkou brandy a grepového džusu, zatímco Michael poslouchal a přikyvoval. Slušnost mu nedovolila říct, že je mu to tak strašně ukradené, že už mu nic nemůže být ukradenější.

Don John započne svůj ďábelský monolog a Michael zamrká, protože mu začínají slzet oči, jak potlačuje zívnutí. A právě v tu chvíli mu zazvoní mobil. Nebo spíš potichu zavibruje.

Michael vrazí ruku do kapsy a chce to automaticky položit, když si všimne jména na displeji.

Garret.

Spolu s tím mu dojdou dvě věci. Že si ještě nezměnil jeho jméno. A že mu Gabriel z nějakého důvodu volá.

Očividně.

Michael spěšně zkontroluje dědka, který stále upřeně pozoruje jeviště, jenom rty má pevně semknuté, což prozrazuje jistou nelibost nad Michaelovým chováním. No a Michael tomu nasadí korunu, protože vzápětí vstane, prohodí tlumené omlouvám se, musím to vzít a začne se prodírat z prostředního místa prostřední řady ke dveřím. Lidé vstávají, aby ho pustili a on pořád dokola opakuje omlouvám se, děkuju, aniž by to myslel doopravdy vážně.

Spěšně opustí sál, zavře za sebou a pod podrážkami bot ucítí červený koberec. Pak hovor přijme. „Ano?“

V telefonu je slyšet vzdálená taneční hudba, jinak je ticho. Teprve po chvíli se ozve: „Sakra, do háje, já ti fakt zavolal! Ahoj? Teda… Čau. Ježiši, já… Promiň, že ti volám.“ Gabriel trochu brebtá, ale nezní opile.

„Je všechno v pohodě? Seš ty v pohodě?“ zeptá se Michael relativně klidně a na chvíli zakloní hlavu, takže zírá sám na sebe ve stropním zrcadle.

„Já… Jo, jsem v pohodě. Teda je mi trochu blbě, protože jsem měl fakt geniální nápad jít do baru a nevěděl jsem, co si dát, tak jsem si dal koktejl, jenže ten byl strašně sladkej, tak jsem si dal raději panáka a pak ještě jednoho a pak mě napadlo, že mi alkohol vlastně nedělá moc dobře a já ho nesmím. Teda prášky už neberu, ale stejně. Prostě…“

Michael se pousměje (a spolu s ním i Michael v zrcadle), ale když promluví, zní vážně: „Je ti hodně blbě?“

„Jo, nebo jako já nevím. Promiň. Jen jsem nevěděl, komu mám zavolat, protože…“ Gabriel se rozesměje a je v tom něco smutného. „Jsem rodičům řekl, že jsem s tebou. Oni si myslí, že jsme kámoši.“

„A kde teď jsi?“

Gabriel zaváhá, nebo se možná jenom rozhlíží. „Víš, kde je Atrium?“

„Jo, vím.“ Michael pohlédne na zavřené dveře sálu. Stáváš se navždycky zodpovědným za to, co k sobě připoutáš. To by řekl dědek. Nebo nějaké jiné moudro. Michael ví, že by se měl správně vrátit dovnitř, říct mu, že odjíždí, anebo by měl počkat až do konce představení, odvézt ho, nebo taky říct Gabrielovi, že se mu to dneska vůbec nehodí, že zavolal nevhod a vůbec, celý ten nápad se sexem byl trochu nevhod, ale… „Přijedu pro tebe.“

„Tak jo. Počkám venku,“ oznámí Gabriel. A zavěsí.

Michael zamíří rovnou k autu, dokonce si nevyzvedne ani bundu, ani si to pro sebe nijak neomluví. Prostě jde. Odemkne. Nastartuje. Připoutá se. Stejně jako většina věcí, které prožívá s Gabrielem, anebo v souvislosti s ním, je i tohle do jisté míry zamlžené. Jeho mozek vůči tomu odmítá zaujmout nějaké stanovisko.

Volant drží jednou rukou a tou druhou si konečně povolí kravatu, takže tlak kolem krku zmizí. Jede rychle, rozhodně nad povolenou rychlost, ale takhle večer naštěstí není žádný provoz, aby musel zničehonic zabrzdit. U Atria je podle času na palubce přesně za čtrnáct minut, což je doba, během které Don John určitě stačil dokončit monolog, ačkoli v divadle není jisté vůbec nic.

Michael ví, že z toho bude pořádný průser, nechat starého pána v sále a beze slova vypadnout, ale veškerou nejistotu a obavy stejně přebije úleva, když si všimne Gabriela sedícího na schodech. Zastaví nedaleko od něj, na prasáka, dvěma koly vjede na chodník a okamžitě vystoupí. Zůstane stát u auta, zlehka opřený o kapotu.

Gabriel se k němu rozejde. Vypadá trochu bledě, ale to je tak všechno. Nijak se nemotá a bundu má způsobně zapnutou skoro až ke krku. „Ahoj. Můžu dovnitř?“

„No tak jasně, asi za mnou nepůjdeš pěšky, ne?“ odvětí Michael pobaveně. Sám znovu nasedne a pak čeká, až si Gabriel zapne pás. Uvnitř auta je ticho, taneční hudba sem nedosáhne a Michael poklepává prsty o volant.

„Ty máš na sobě oblek?“ všimne si Gabriel. „Tys někde byl? Ježiši, já tě vyrušil, že jo! Ani jsem se nezeptal, jestli něco neděláš. Já jsem fakt kokot, promiň.“ A aby tomu dodal důraz, odevzdaně praští temenem hlavy o sedadlo.

„To je v pohodě. Byl jsem v divadle, což je hrozná pruda. Takže jsi mě vlastně zachránil, fakt.“ Michael si dovolí rychlý pohled na jeho obličej. „Je ti dobře?“

„Už mi bylo líp. Ale i hůř. Mohl bys mě prosím hodit domů?“ pronese Gabriel opatrně a váhavě. Možná ho doopravdy mrzí, že volal právě Michaelovi. Přitom před chvílí sám přiznal, že žádná další možnost nebyla.

„Jasně.“ Michael vycouvá z chodníku a odbočí do druhého pruhu. Pokračuje dál na křižovatku, zírá přitom před sebe a prohlíží si lampy, rozeseté podél silnice. Najednou nespěchá, je v tomhle čase a v tomhle autě s ním, takže může být klidný. Odkud ten pocit vychází, to nechce řešit. Radši se zeptá: „Takže ty ses prostě sám rozhodl jít do baru? Nebo… Nic mi do toho asi není. To je jedno.“

„Tak nějak,“ řekne Gabriel neurčitě. Nejspíš o tom nechce mluvit.

Nějakou dobu je ticho.

„Michaele?“

„No?“

„Mohl bys prosím zastavit? Hned?“ Gabriel si odepíná pás, nešikovně, ruce se mu přitom třesou. Zní naléhavě, takže Michael okamžitě vyhodí blinkr a zajede ke kraji. Dupne na brzdu a celkem empaticky se nakloní přes Gabriela, aby mu otevřel dveře. V té blízkosti je něco důvěrného a známého a možná by o tom dokonce přemýšlel, kdyby Gabriel okamžitě nevyskočil z auta a nezačal nahlas zvracet.

Michael vystoupí a jde k němu.

Gabriel zvrací dvakrát po sobě a pak už jenom plive žaludeční šťávy. Ještě chvíli stojí v předklonu, než se narovná a uslzenýma očima pohlédne na Michaela. „Skvělý,“ řekne chraptivě se značnou dávkou frustrace. „Fakt skvělý. Příště se před tebou rovnou poseru, ne? Ať už to máme všechno za sebou.“

Michael se upřímně nahlas rozesměje.

Gabriel nakrčí nos. „Taky by ses mohl aspoň začít nadavovat jako normální člověk, když vidí nebo slyší někoho zvracet. A ne tady stát jako… ty.“

„Víš, kolikrát přede mnou blili kluci? Třeba takovej Roger? To je vyloženě blicí typ.“ Naposledy zvracel o víkendu, když se u něj doma konala párty. Bylo to už pozdě v noci a Michael měl v tu dobu dost možná jazyk v puse té holky. Což není vůbec důležité, takže to Gabrielovi neřekne. „Určitě jsi rád, že máte něco společnýho,“ pronese napůl pobaveně, napůl vážně. A jemně se dotkne Gabrielovy paže. „Zvládneš se vrátit do auta?“

Gabriel přikývne. „Asi nemáš žádnou vodu, co?“

„Ne, ale můžu se někde stavit, jestli chceš. Jestli teda nespěcháš.“

Odpovědi se nedočká, a tak to pro sebe vyhodnotí jako souhlas. Společně znovu nasednou a Michael se rozjede. I tentokrát oba mlčí, Gabriel kouká z okénka s čelem přitisknutým na sklo. Teprve po chvíli promluví: „Ty chodíš do divadla?“

„Jo, ale ne úplně dobrovolně. Udělal jsem průser a od té doby si to takhle žehlím. A teď budu možná muset i na operu, když jsem zdrhnul, ale to si prosimtě nevyčítej. Já… jsem fakt rád, žes mi zavolal.“ Odbočí k nejbližší benzínce a najednou působí unaveně, jako kdyby ho to přiznání vážně zmohlo.

Napadne ho, jestli už je po představení. Jestli už dědek zavolal mámě a ta bude čekat nad sklenicí Portského, až se Michael vrátí domů. Všechno se obejde bez křiku, ale on pochopí, že ji (zase) zklamal.

Zakroutí hlavou a radši se soustředí na Gabriela.

Ten přikývne. „Já jsem taky rád, že jsem ti zavolal. Je to mnohem lepší, než se pachtit domů pěšky. Teď mě napadlo, že jsem si mohl zavolat taxi, což fakt nevím, proč jsem neudělal.“ Uchechtne se a těžko říct, jestli sám sobě, anebo je pobavený celou situací.

„Klidně to ber tak, že jsem taxi.“

Gabriel se odlepí od okénka a zabodne do Michaela pohled. „Nejsi taxi. Jen máš výčitky kvůli tomu, co se stalo. A taky máš pocit, že mi musíš ve všem vyhovět. Nemám pravdu?“

U benzínky je prázdno, vůbec žádná auta, a všechny stojany jsou volné, dokonce i nedaleká nabíjecí stanice. Michael zastaví nedaleko vchodu. „Skočím ti pro tu vodu,“ oznámí a spěšně vyjde ven.

Zhluboka se nadechne studeného vzduchu, který mu cuchá vlasy. Automaticky taky zkontroluje mobil, jestli mu někdo nevolal, nebo nepsal. Spolu s tím ho napadne, že je pořádný kretén, když dědkovi nenapsal ani esemesku. Mohl to udělat po cestě. Myslí zkrátka na všechno možné, jen aby se nemusel zaobírat tím, co Gabriel řekl.

Máš pocit, že mi musíš ve všem vyhovět.

Mám ten pocit?

Vejde dovnitř a prodavač na chvíli zvedne pohled od rozečteného magazínu, ale pak už si ho nevšímá. Michael vezme lahev s neperlivou vodou, coca colu, která je dle jeho mámy jed a taky výborná věc na žaludek, což by se správně mělo vylučovat, ale tak kdoví, pak taky sáhne pro bagetu s falafelem a u pultu přihodí mentolky. Zaplatí kartou, odmítne tašku a zamíří k autu.

„Nevěděl jsem, jestli pak nebudeš mít hlad.“ Michael všechno vysype Gabrielovi do klína a sáhne pro pás. Kouká kamsi před sebe. „Takže… Chceš hodit domů, nebo se projet?“

Potřeba nabídnout mu druhou možnost se zjeví nečekaně, ostatně jako všechno, co s Gabrielem nějak souvisí. Nečekaně zírat ke dveřím, jestli nepřijde do jídelny. Nečekaně odtáhnout Rogera jiným směrem, když si ho všimne na chodbě. Nečekaně tu pro něj být.

Gabriel chvíli váhá a těžko říct, co se mu honí hlavou. Nakonec ale řekne překvapivě rázně: „Chci se projet.“

Po cestě spolu nemluví a Gabriel se neptá, kam jedou. Projížďka nejspíš nemusí mít nutně definovaný cíl. Po doušcích popíjí vodu a pak si nacpe do pusy několik mentolek. Mlčky nabídne Michaelovi a Michael zakroutí hlavou, aniž by odtrhnul pohled od silnice.

Vyjedou z města, dál do polí a luk, kde je teď tráva zničená chladem. Nepotkají ani jedno auto a atmosféra noci je v něčem poetická a v něčem taky děsivá. Michael odbočí a pokračuje dál k vyhlídce. Zajede na samotný okraj, tady je od propasti dělí jenom bytelné dřevěné zábradlí, a vypne světla.

Hluboko pod nimi se rýsují obrysy domů a budov, tisíce světel něčích obýváků.

Michael sundá sako a zmuchlané ho odhodí na zadní sedadlo. Vyhrne si rukávy košile a ještě víc povolí kravatu.

„Naštval jsem tě tím, co jsem řekl?“ zeptá se Gabriel po chvíli.

„Ne. Nevím.“ Michael se opře o sedadlo spánkem, aby na Gabriela viděl. Přijde mu, že při pohledu do zelených očí bude těžší lhát. „Nezlobím se. Ale ani ti nedokážu říct, že máš pravdu,“ přizná. „Je to mnohem složitější, než abych mohl říct, že jo, mám výčitky. Mám v hlavě totální bordel. Vím, že si za to můžu sám, takže bych o tom asi neměl mluvit, ale když už to vytahuješ… Prostě do prdele nic nechápu. Je toho tolik, že… Mám pocit, jako kdybych nebyl sám sebou.“

„Kvůli tomu, co jsem udělal, nebo kvůli tomu, že jsme spolu spali?“ promluví Gabriel klidně, jako kdyby se o podobných věcech bavili tisíckrát předtím a jeho to ani v nejmenším nestresovalo.

Michael ho odmění úšklebkem, ale jeho oči zůstávají vážné. „Takže upřímnej rozhovor,“ konstatuje. „Dobře teda. Myslím, že jde o to, cos udělal, i o to, co jsme udělali my spolu. Když mi máma řekla, že tě přivezli, navíc na poslední chvíli, bylo to, jako kdyby všechno převrátila vzhůru nohama. Strašná spousta věcí kvůli tomu přestala dávat smysl. A to ti nevyčítám, panebože, nechci, aby to tak vyznělo. Asi to bylo… Asi to bylo, jako když hodíš bumerang a on tě pak jednoho dne hodně silně praští do ksichtu. Přestalo mít smysl, že hraju americkej fotbal, že mám kámoše, všechny dosavadní úspěchy, ale i všechno dobrý, co jsem za život udělal, a ne že by toho bylo tolik a možná tě to i pobaví, ale já jsem… Nebyl hajzl každou vteřinu svýho života.“ Aniž by si to uvědomil, hraje si s knoflíčkem košile na rukávu. Tahá za něj, takže ho možná dřív nebo později urve. „A pak najednou všechno zmizelo a zůstalo jen to,“ dlouze vydechne a rád by cítil úlevu, ale přes to všechno pořád převažuje zmatek. Spolu s tím je tam ale taky takový zvláštní klid, něco konejšivého, že to konečně může někomu říct. „Zůstalo jen to, že ses kvůli mně chtěl zabít, Gabrieli.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥