Szabi

Snědl tolik kyselých rybiček, smažených chipsů, slaných preclíků, cucavých bonbónů a karamelových tyčinek, že mu jízda na motorce neudělala zrovna nejlíp. Proto byl taky rád, když ho Michael vysadil před domem, Gabriel mu vrátil helmu a bundu, došlo na trochu (dost) rozpačité ahoj a mohl jít k sobě do pokoje, padnout na postel a umř… Ne, takhle se teď u nich doma zásadně nemluvilo. Takže padnout na postel a spát.

Spánek byl pro tuto chvíli nejlepší nápad, protože usnul někdy v polovině třetího dílu Indiana Jonese, což mohlo být kolem páté ráno. A vstávali v deset, takže… Jo, vstávali, jakože oni dva. Michael a Gabriel. Celou noc totiž strávili spolu v posteli, i když každý na své straně a mezi sebou měli obaly od čokolád a tyčinek. Přesto první věc, kterou Gabriel viděl, když ráno otevřel oči, byly blond vlasy na polštáři.

Vlastně… celý včerejšek – škola, Michael, motorka, koncert, filmový maraton – mu teď připadal téměř neskutečný. Stalo se to vůbec?

Vážně jsem před ním včera tancoval a zpíval?

Nakonec nedokázal usnout, i když měl pocit, že mu z únavy třeští hlava a pálí oči. A tak jen ležel na posteli a poslouchal písničky, které zazněly na koncertu.

Zrovna hrála jedna z jeho oblíbených, Some Kind of Heaven, když mu v mysli vyskočila vzpomínka, jak se na Michaela otočil, jen aby zkontroloval, jestli tam pořád je, a jejich pohledy se střetly a Gabriel měl v tu chvíli neuvěřitelnou chuť říct mu díky, žes mě sem vzal.

Možná proto, že byl tak zabraný do myšlenek a vzpomínek, přeslechl klepání na dveře.

Stále je nezavíral. Nechával je vždy pootevřené, takže když šel někdo směrem ke schodům, mohl vidět přímo na postel.

„Gabrieli, spíš?“ nakoukla máma dovnitř a ostřížím zrakem zkontrolovala celý pokoj.

Gabriel poposedl a zavrtěl hlavou. „Ne,“ dodal, ačkoli docela zbytečně, protože máma přece musela vidět, že je vzhůru.

„Můžu dál?“ zeptala se a trochu pootevřela dveře, takže už stála na půl cesty. Bylo to vlastně úplně poprvé od chvíle, kdy přijel z nemocnici, co chtěla vejít k němu do pokoje. Nezdálo se však, že by z toho byla vyloženě nervózní, spíš působila opatrně.

„Jasně,“ přikývl Gabriel.

„Donesla jsem ti trochu nudlí s vývarem.“

Gabriel počkal, dokud mu nepoložila misku na noční stolek, a teprve potom řekl: „Dík. Ale jen abys věděla, tak nemám kocovinu. Jsem jen nevyspaný.“ Když máma povytáhla překvapeně obočí, pokračoval: „Koukali jsme skoro celou noc na telku. Dávali Indiana Jonese, chápeš. To jsem nemohl jenom tak jít spát.“

Máma se usmála. Chvíli pak váhavě stála na místě, než si sedla na kraj postele. Rukou uhladila prostěradlo. „Ty a ten tvůj kamarád?“

Nikdy dřív by ho nenapadlo mluvit o Michaelovi jako o kamarádovi, ale od chvíle, co se tak Michael jeho mámě představil, jako Gabrielův kamarád ze školy, už bylo skoro nemožné tohle označení změnit. A zcela upřímně žádné jiné označení, které by dokázalo popsat vztah mezi nimi, nejspíš ani neexistovalo. „Jo, já a Michael,“ potvrdil Gabriel.

„Je moc hezký,“ podotkla máma opatrně.

„Ne, to teda není,“ odsekl okamžitě Gabriel a založil ruce na hrudi.

„Ale jo, je. Sice jsem ho viděla jen jednou, ale ty jeho velké, modré oči… Ty se nedají zapomenout,“ ušklíbla se a bylo v tom něco tak normálního, že tím Gabriela upřímně rozesmála.

„Fajn, tak jestli ho ještě někdy uvidíš, můžeš ho pozvat na rande.“

Máma šokovaně ukázala na sebe. „Já? Co bych s takovým puberťákem asi dělala? Myslela jsem, že bys ho spíš mohl pozvat ty.“

Gabriel udělal přesně to samé, co před chvílí máma. Šokovaně na sebe ukázal. „Já?“ Pak zavrtěl hlavou. „Tak to ani náhodou. Michael je…“ Kluk, který mě šikanoval? Kluk, kterého jsem donutil k sexu? Král školy, který může mít kohokoli? Idiot? „… na holky.“

„Vážně?“

„Jo.“

Máma odevzdaně vzdychla. „No tak máš aspoň hezkého kamaráda. To je taky fajn, ne?“

Jo, fakt boží.

„Upřímně nevím, co na to říct,“ přiznal. Neměl tušení, co bude, až v pondělí přijde zase do školy, ale tak nějak předpokládal, že Michael nejspíš potřeboval udělat ještě něco navíc, aby utišil svoje výčitky a jakmile dojde k názoru, že udělal dost, veškeré jejich kamarádství postupně zmizí. Rozplyne se. Za čas kolem sebe na školní chodbě projdou bez povšimnutí.

Život půjde dál. Jízda na motorce, filmový maraton, koncert, noc v pětihvězdičkovém pokoji i osudná párty, to všechno jednou vybledne.

„Ani jsi mi neřekl, co ten koncert. Bavil ses? Táta byl vážně nešťastný, že to tak blbě vyšlo,“ promluvila máma a vytrhla tak Gabriela z myšlenek. „Vrátil se z toho křtu až někdy po půlnoci a na rozdíl od tebe trochu kocovinu má, ačkoliv mi ráno tvrdil, že rozhodně ne. Z legrace jsem mu udělala na snídani vajíčka a ten tvrdohlavej beran je raději snědl, než aby přiznal, že je mu zle.“

Gabriel nakrčil nos. „To bylo dost podlé,“ ušklíbl se. „A kde je teď?“

„Poslala jsem je s Maxem nakoupit. Tak co ten koncert?“

„Byl super. Trochu mě bolí v krku, jak jsem hulákal.“

Máma spokojeně ukázala na misku s nudlemi a vývarem. „No vidíš, tak přece jen jsem to nedělala zbytečně,“ usmála se. Bylo to po hodně dlouhé době, kdy spolu jen tak mluvili, aniž by mezi slovy hledali jiné významy. Jenže sotva na to Gabriel pomyslel, sotva ho napadlo, že se možná všechno může postupně vrátit do starých kolejí, mámin výraz trochu zvážněl. „Vlastně, Gabrieli, přišla jsem s tebou něco probrat.“

„Dobře.“ Gabriel nervózně poposedl a měl co dělat, aby zvládl matčin pohled. „O co jde?“

„Vím, že to pro tebe nebude snadné, ale… Maxův terapeut si myslí, že by bylo fajn, kdybys s ním na pár sezení přišel. Abyste si mohli promluvit.“

Gabriel sevřel rty pevně k sobě a dvakrát se zhluboka nadechl. „Mluvím s Maxem každý den,“ odpověděl klidně.

„Jo, já vím, ale to není to samé. To snad chápeš.“

To snad i chápal. Obzvlášť když se Max ještě po třech měsících minimálně čtyřikrát do týdne vzbudil s křikem, ze kterého ho nešlo utěšit. Chápal toho mnohem víc.

Věděl, že mu rodiče vyčítají, že se pokusil zabít, aniž by jim předtím dal najevo, že je v jeho životě něco špatně. Nedokázal však určit, jestli ho viní i kvůli Maxovi.

Měli by. Gabriel by jim to nezazlíval, protože zcela upřímně Maxovo trauma padalo na jeho hlavu. Myslel na to každou noc, když ho vzbudil křik, každé ráno, když viděl Maxovy kruhy pod očima a máminy starostlivé vrásky. Nebo třeba každé úterý a pátek, když Max odjížděl na terapii. Max byl ještě příliš malý, aby mu došlo, že terapii potřebuje, takže se vždycky vztekal, že tam jít nechce.

A Gabriel… Co mu na to měl říct? Jak se měl v jeho blízkosti chovat? Jak se mu mohl podívat do očí a nějak tu bolest a strach vstřebat?

„Omluvil jsem se mu,“ odvětil Gabriel a uhnul pohledem směrem k akvárku. Všechny rybky předstíraly, že neposlouchají, že si jen tak plavou, ale Gabriel až moc dobře věděl, že hltají úplně každé slovo.

„Já vím.“

„Vysvětlil jsem mu, že mě to mrzí a že už se to znovu nestane.“

Mámin výraz zůstal stejný, nic se nezměnilo, nedala na sobě cokoli znát, ale Gabriel věděl, že teď myslí na to jediné. Že je jedno, co slíbil nebo v budoucnosti slíbí, protože už mu nikdy nebude moct věřit. Nemělo se to stát ani jednou, to by určitě řekla, kdyby neměla strach, jak na to Gabriel zareaguje.

Gabriel mámin výraz nakonec neunesl. „Fajn,“ vydechl. „No tak dobře, jo. Zajdu tam s ním.“

A znovu řekne, že je mu to líto, že nic z toho nesouviselo s Maxem, že byl v tu chvíli prostě jen smutný a zoufalý a měl ten nejhorší nápad na světě.

Ne, Maxi, takhle se smutek neřeší. Takhle se neřeší žádná situace. Když ti nebude dobře, jdi za mámou nebo za tátou.

Bylo jedno, že to myslel vážně. Stejně ta slova nic neznamenala, když mu je ani vlastní máma nedokázala věřit.

***

Zbytek soboty strávil v pokoji. Večer streamoval, objednal si z nejbližší vietnamské restaurace polévku pho, nějakou dobu koukal na novou sérii reality show na Netflixu, kde se lidé zkoušeli zamilovat, aniž by toho druhé viděli, prostě s ním jen mluvili přes zeď, a pak strávil docela dlouhou dobu ve sprše.

Vždycky mu připadalo nesmírně úchylné masturbovat nad klukem, který mu ten den minimálně desetkrát dal najevo, jak je mu celá ta záležitost s posedlostí odporná. Takže to nikdy neudělal. Nikdy na sebe nesáhl a nemyslel přitom na Michaela, protože věděl, že by tím ztratil velký kus hrdosti.

Ale po společné noci v hotelu bylo skoro nemožné myslet na cokoli jiného. I když předtím koukal na porno a měl kluky z videa čerstvě v paměti. Možná to bylo tím, že to byla jeho jediná sexuální zkušenost, a tak se mu k ní představivost prostě vracela. Nebo to bylo tím, že šlo o Michaela.

Tak jako tak… Nakonec stejně myslel jenom na něj.

V neděli ráno za ním přišel do pokoje táta, že potřebuje parťáka, který s ním pojede ke kamarádovi pro čerpadlo. Použil sto a jednu výmluvu, jak je čerpadlo vlastně velké, že ho možná neunese, a co kdyby se chtěl po cestě zastavit na wafli, kdo ho jako zastaví a hlavně… Nemá rád ticho v autě, a když bude poslouchat rádio, určitě budou hrát tu šílenou písničku, s tou šílenou melodii, kterou pak celý týden nedostane z hlavy,

Vesměs se tím vším snažil jen říct: Gabrieli, pojď se mnou strávit nějaký čas.

Už takhle totiž za poslední tři měsíce jeli koupit novou sekačku, do květinářství pro hlínu na hnojení, k účetní, reklamovat sekačku, protože nesekala a to je u sekačky docela zásadní problém, na nákup, do železářství, pro opravenou sekačku… Bylo toho hodně. Minimálně jednou týdně přišla nějaká neodkladná záležitost, která vyžadovala Gabrielovu přítomnost.

Tentokrát šlo tedy o čerpadlo, ačkoliv Gabriel absolutně netušil, k čemu ho táta potřebuje. Co jako bude čerpat.

Sotva dosedli do auta, táta ještě ani nenastartoval a už vyzvídal. „Jste s Michaelem domluvení na nějaké další akci?“

Gabriel obrátil oči v sloup. „Ježiši, co všichni s tím Michaelem máte? Jste se na mě s mámou domluvili, nebo co?“

„No tak pozor,“ vyhrkl táta. „Já se na ničem s tvojí mámou nedomlouvám. Jen mě to zajímalo, dobře? Prostě… Zajímalo. Nic víc. A jestli chceš, můžeš ho pozvat třeba na snídani. Má rád palačinky?“ zeptal se, ale hned nad tím mávl rukou. „Jasně, že jo. Každý má rád palačinky.“

Asi jim to Gabriel nemohl vyčítat. Michael byl jediný kamarád, kterého poznali, a tak moc chtěli, aby Gabriel někoho měl, že se k němu prostě upnuli. Nevyčítal jim to, ale štvalo ho to. Pořád o Michaelovi slyšet a vysvětlovat, že ne, tudy cesta fakt nevede.

„Nevím, zeptám se ho. Ale asi nebude mít čas.“

„Každý si udělá čas na palačinky.“

Gabriel sebral tátovi z palubní desky karamelu, rozdělal ji a dal do pusy. „Však jsem řekl, že se ho zeptám. Víc asi nezmůžu.“

Chvíli bylo ticho, ale sotva vjeli na hlavní a vzali to k výpadovce z města, táta zakašlal.

Což značilo jediné a Gabriel měl co dělat, aby raději nevyskočil z jedoucího auta.

„Máma říkala, že už s tebou mluvila o společné terapii s Maxem.“

Gabriel pokrčil rameny a žmoulal v ruce obal od karamely.

„Seš hodnej brácha, že tam s ním půjdeš.“

Jo, úplně, zatraceně nejlepší.

„Já jen…“ Táta poposedl a sevřel volant pevněji. „Víš, že kdyby ti z toho všeho nebylo dobře, tak tam nemusíš, že jo?“

Gabriel zmateně pohlédl na tátu a zkoušel odhadnout, proč mu tohle říká. „Oukej,“ oznámil nakonec, ale víc se do toho pouštět nechtěl, protože věděl, že tohle se děje tak trochu za máminými zády.

„Chceš mu pomoct a to je super, ale prostě…“

„Už jsem to slíbil,“ zamumlal Gabriel a teď mu přišlo nesmírně líto, že ten obal tak zmačkal. Zkusil ho mezi prsty narovnat, ale stejně už byl zničený.

Táta přikývl. „Jo, já vím.“

„A navíc… Max to prý potřebuje.“ Což byl jediný argument, který považoval za důležitý. Všechno ostatní šlo stranou. Třeba i to, jak se ohledně toho cítil Gabriel.

„Max je v pohodě. Zvládne to i tak,“ mávl táta rukou. Zrovna zastavili na červené, takže se mohl obrátit na Gabriela a upřeně na něj pohlédnout, jako kdyby chtěl slyšet nějaké jasné stanovisko.

Tak co, Gabrieli? Co ty si o tom myslíš? Zvládne, nebo nezvládne? Potřebuje to, nebo ne? No tak, vyjádři se.

Naštěstí zelená blikla velmi rychle, a tak mohl Gabriel něco nesrozumitelně zamumlat a přitom čumět z okna na zastřižené trávníky, bílé ploty, pejskaře… Ještě nějakou dobu vnímal, jak na něj táta sem tam mrkl, ale znovu už tohle téma nevytáhl.

Gabriel vlastně netušil, která rodičovská strategie ho rozčiluje víc. Jestli máminy pohledy, otázky, smutek v očích, nevyřčené výčitky a snaha za každou cenu všechny okamžitě vyléčit. Nebo tátův způsob, který praktikoval od chvíle, co se Gabriel vzbudil v nemocnici. Předstírání, že je všechno v pořádku, není potřeba o tom mluvit, není potřeba se v ničem rýpat, prostě to všechno časem zmizí samo.

Nemohl se však ohradit ani proti jednomu, protože… ano, tohle všechno způsobil on.

Odevzdaně vzdychl zrovna ve chvíli, kdy táta nadhodil: „Takže se ti líbí kluci na motorkách, co?“

Gabriel ztuhl. „Jak víš o motorce?“

„Tak třeba tak, že motorka není zrovna tichý dopravní prostředek?“ odvětil táta, ale vůbec nevypadal naštvaně. Vlastně to spíš působilo, že se dobře baví. „Máš štěstí, že se máma v tu dobu zrovna sprchovala, protože kdyby viděla, jak na ni nasedáš, klidně by za tebou běžela jen v ručníku.“

„To by nestihla. Ujeli bychom jí,“ pronesl Gabriel klidně.

Táta se smál, ale pak s vážnou tváří dodal, že se máma o motorce nesmí dozvědět, nikdy, to by byla katastrofa, ale hned nato chtěl vědět, jestli by ho Michael taky někdy nesvezl. Gabriel rezignovaně rozhodil rukama a odsekl, že neví. Ale jo, zeptá se. I na ty palačinky.

Což teda rozhodně nikdy neudělá.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥