20 GABRIEL


Tak zatím, Gabrieli.

Už dávno zazvonilo, ale Gabriel do třídy nijak nespěchal. Dokonce se na chvíli zastavil i u automatu, koupil dva sáčky čokoládových lentilek a teprve poté zamířil do učebny D3, kde měl mít hodinu chemie.

Všichni učitelé věděli, že má dnes přijít, stejně jako věděli, že chyběl tři měsíce, protože byl dlouhodobě nemocný. Jestli slyšeli, co se stalo na osudné párty, možná si budou stejně jako většina studentů ve škole myslet, že se zhroutil a byl nějakou dobu v léčebně.

Roger vlastně nebyl daleko od pravdy, když se ho ptal, jestli se mu nerozplizl mozek.

Ale Gabrielovi to zase tolik nevadilo. Svým způsobem to vážně byla pravda. Po té párty se zhroutil a ano, musel se léčit, dokonce bral antidepresiva a měl hromadu vyšetření a terapeutických sezení. Jen za tím zhroucením bylo trochu víc, což už ale nikdo netušil.

Dlouhodobě nemocný znělo líp, než hráblo mu a podřezal si zápěstí.

Celou pravdu ve škole vlastně věděl jen jeden jediný člověk.

Sotva Gabriel vešel do třídy, všechny páry očí k němu vzhlédly. Určitě si většina spolužáků myslela, že už ho nikdy neuvidí, že raději změní školu, aby nemusel předstoupit před lidi, před kterými se… A ano, takový plán vážně byl. Nikdy se nevrátit.

Ve skutečnosti Michaelovi nelhal. Jeden z důvodů, proč nepřestoupil na jinou školu, byl, že ho teď rodiče neustále pozorovali. Nikdy jim neřekl pravý důvod, proč udělal, co udělal, takže teď bylo každé jeho rozhodnutí, slovo, reakce, odpověď nebo názor podrobováno velmi důkladné analýze.

Chceš jít na novou školu? To znamená, že se na té staré něco stalo? Stalo se něco na té párty? Něco, co jsi nám neřekl?

A tak dál a tak dál.

Ale možná by zvládl vymyslet důvěryhodnou lež, kterou by nakonec máma akceptovala, a možná by žádnou lež ani vymýšlet nemusel, prostě by řekl, že chce začít od začátku, vážně, nic jiného za tím není. Jenže to by znamenalo… No jo, existoval i druhý důvod, proč nechtěl měnit školu, i když tím pádem bude muset snášet pohledy od spolužáků a nejspíš mu dřív nebo později někdo předhodí děsně legrační vtip o čůrání.

A ten důvod mu právě řekl: „Tak zatím, Gabrieli.“

Netušil, co čekat, až se znovu uvidí, a dokonce na to zkoušel příliš nemyslet. Třeba když ráno vstával a balil si věci do batohu. Nebo když sešel od kuchyně, pil kafe z hrnku se 101 dalmatiny a koukal s Maxem na televizi. Když pak vycházel z domu, kolem lampy s nálepkou, směrem k autobusu. A už vůbec nemyslel, když stál před čtyřpatrovou budovou hned vedle sochy Edwarda Leara.

Jednou, nebo pětkrát, ho napadlo, že tím Michaela možná naštve, protože mu slíbil, že se do školy nevrátí. Chtěl po něm sex, odpustil mu a řekl, že je to naposledy, co se vidí, aby si pak po třech měsících jen tak přišel do školy a… A nic. Vlastně nic. Ať už jeho návrat znamenal cokoliv, po Michaelovi Cassidym nic nepožadoval.

Jen měl strach, co bude, až se znovu uvidí.

V hloubi duše věřil, že už to mezi nimi nebude stejné. Že už si Michael nedovolí ho ponižovat, brát kolem ramen, smát se a rozkazovat. Ale přesto existovala i malá možnost, že se všechno velmi rychle vrátí do starých kolejí. Třeba mezi ostatními Michael neumí být jiný než povýšený, zlomyslný a podlý. V takovém případě byl Gabriel ovšem připravený situaci okamžitě přehodnotit a už se sem nevrátit.

Mohl by žít s pocitem, že to zkusil a nevzdal to hned.

Prostě měl strach. I když ho na sobě nedával vůbec znát, dokonce ho skrýval sám před sebou, pořád zaměstnával myšlenky, aby neutíkaly špatným směrem, a přesvědčoval se, že o nic nejde.

A teď seděl ve třídě, poslouchal výklad o sloučeninách a myslel na to, jak Michael řekl: „Tak zatím, Gabrieli.“

Srdce mu v té chvíli nemělo bít jak šílené. A rozhodně by z toho neměl mít dobrý pocit, protože pořád to byl kluk, který… Eee, tohle sám v sobě řešil vážně dlouho, až z toho byl nejen unavený, ale i otrávený. A tak raději otevřel sešit a zapisoval si všechno, co učitel řekl. Slovo od slova. To mu pomohlo zaměstnat myšlenky na zbytek hodiny.

***

Za celý den na něj nikdo nepromluvil. Dokonce ani nezaslechl šeptání nebo z davu zavolané rádoby vtipné poznámky. Nic. Ticho. Ale možná za to mohl fakt, že skoro celý den strávil v horním patře, kde mohl vždycky jen rychle přeběhnout z jedné učebny do druhé, aniž by potkal hodně lidí. Proto si taky vybral, že se do školy vrátí v pátek.

A teď měl první den za sebou a připadalo mu, jako kdyby zvládl něco nesmírně těžkého, skoro nemožného.

To byla první věc, pro kterou se rozhodl, když začal s terapií.

Nikdy sice nikomu neřekl pravdu, ale to neznamenalo, že hodlal léčení sabotovat. Bez ohledu na situaci… Pokusil se spáchat sebevraždu a byl jen vteřiny od toho, aby mu to vyšlo. A on přitom neměl pocit, že by chtěl umřít, takže… Ano, moc dobře si uvědomoval, že potřebuje pomoct. A první věc, kterou si sám naordinoval, byla: NEVZDÁVAT SE JENOM PROTO, ŽE MÁM STRACH.

Taky ale věděl, že do všeho nesmí skočit po hlavě. A tak se rozhodl, že není třeba, aby hned první den nakráčel do jídelny a dal všem dost jasně najevo: „Jsem zpátky, ale mám vás na háku.“ Proto chvíli čekal ve čtvrtém patře, až všichni odejdou na oběd, a teprve potom sešel dolů ke skříňkám.

Zrovna vytahoval učebnice z batohu a rval je do skříňky, když mu zazvonil mobil.

Volal táta.

„Žiju!“ řekl Gabriel okamžitě a schválně i nadšeně, aby dal najevo, že… žije a rozhodně to v dalších minutách nemá v plánu měnit. Opřel se ramenem o skříňku a prstem přitom jezdil po rohu rozvrhu nalepeného na dvířkách.

„No tak sláva. Ale aby bylo jasno, nevolám, abych tě kontroloval, protože mi to přikázala máma,“ odpověděl táta pobaveně.

Gabriel, aniž by si to uvědomil, naklonil hlavu na stranu. „Aha, tak proč voláš?“ Na vteřinu bylo ticho, víc rozhodně ne, ale i tak to stačilo, aby mu došlo, o co asi jde. „Ne, ne, ne! Ani mi to neříkej. Ne!“ vzdychl.

„Je mi to moc líto. Vážně. Ale prostě se ten křest beze mě dneska neobejde. Respektive by se beze mě obešel, ale šéf mi oznámil, že by se nakladatelství potom mohlo obejít beze mě. A víš, jaký Thurman je. V některých ohledech se s ním prostě nedá domluvit,“ mluvil táta a zněl vážně zklamaně, takže se na něj Gabriel ve skutečnosti zlobit nemohl. Což ale neznamenalo, že ho ta situace šíleně neštvala.

„Jo, já to chápu,“ pronesl a znovu uhladil roh rozvrhu, aby nějak zaměstnal ruce.

„Třeba bys mohl jet s někým jiným,“ navrhl táta okamžitě, což by nebyl nejhorší nápad, jen kdyby… to nebyl nejhorší nápad.

„Takhle na poslední chvíli? Těžko.“

Táta se však nehodlal jen tak vzdát. „Vsadím se, že by někdo určitě rád jel.“

„Zkusím se toho někoho zeptat. A když nikoho neseženu, můžu jet klidně sám,“ oznámil Gabriel a považoval rozhovor za ukončený, ale protože udělal ve svém životě jedno hodně špatné rozhodnutí, musel se potýkat s následky, což v tomto případě znamenalo, že táta udělal dost nervózní eee.

„Eee, sám? No nevím, jestli je to nejlepší nápad.“

Jo, protože kdyby se chtěl znovu zabít, rozhodně předtím pojede mimo město, zajde si na koncert a pak to ukončí.

„Nejsem malé děcko.“ A nesnažím se zabít.

„Já vím, promiň,“ vyhrkl rychle táta, jako kdyby myslel, že tím okamžitě zažene Gabrielovo podráždění. „Prostě mám o tebe strach. Hele, promluvíme si o tom ještě. Přijedu domů, než půjdu na ten slavný křest. Třeba spolu něco vymyslíme, co ty na to?“

Jo, vymyslíme spolu něco. Dvě hodiny před odjezdem. Jasně. Fajn. Bezva. Gabriel odevzdaně vzdychl. „Dobře,“ souhlasil a rovnou hovor ukončil. Společně s tím taky docela rázně zabouchl dvířka od skříňky. A bylo to přesně jako v hromadě filmů a seriálů, kdy člověk zjistí, že za nimi celou dobu někdo stál.

Někdo s blond vlasy, modrýma očima a pihami na nose.

Někdo s tak přirozeně světlými vlasy, že by mu to mohl kdekdo závidět, se světle modrýma očima, takže je nikdy, ani z dálky, nešlo přehlédnout a pihami, které v zimě nezmizely, ačkoli v létě jich bylo rozhodně víc.

Někdo…

Jo, stál tam Michael. Ze všech lidí zrovna on. Na druhou stranu všichni ostatní ve škole se Gabrielovi vyhýbali, takže dávalo smysl, že… Ne, smysl nedávalo vůbec nic.

„Poslouchals, jak telefonuju?“ zeptal se překvapeně Gabriel.

„Jo,“ pokrčil Michael rameny, aniž by zkoušel zapírat. „O co šlo?“

Tohle mohl udělat jen Michael. Přiznat, že poslouchal cizí rozhovor, a pak se ještě jen tak zeptat, o co šlo.

Gabriel taky nevzrušeně pokrčil rameny, skoro jako kdyby Michaela zrcadlil. „Měli jsme jet dneska večer s tátou na koncert do Argletonu, ale musí pracovat, takže… Nejsi na obědě,“ uvědomil si a okamžitě se zamračil. Byla to celkem podpásovka, protože jak se mu měl vyhýbat, když Michael nedodržoval rozvrh?

„Řešil jsem něco s trenérem,“ vysvětlil Michael. Následně vrazil ruce do kapes mikiny a úplně klidně, jako kdyby vůbec o nic nešlo, řekl: „Odvezu tě.“

Gabriel zamrkal. „Kam jako?“ A pak mu došlo, o čem před vteřinou mluvili, co kdo řekl a co Michaelova nabídka tím pádem znamená. „Na ten koncert?“ vytřeštil šokovaně oči.

Co to do háje…

„No jo, na koncert,“ přikývl Michael.

„Proč bys to dělal? Cesta tam trvá skoro tři hodiny! Chceš mi říct, že mě v pátek večer povezeš tři hodiny tam a pak pojedeš tři hodiny zpátky, protože…“ Gabriel naklonil hlavu na stranu. „Já vlastně nevím proč,“ přiznal upřímně. A přitom to chtěl pochopit, vážně ano, ale… Ježiši, co to Michaela napadlo? Jak ho to napadlo? Proč ho to napadlo?

„To není tolik,“ odvětil Michael. „Na motorce tam budeme rychleji. Jestli ti nevadí jet na motorce. Můžu vzít klidně i auto.“

„Já… Michaele, nemůžeš mě vézt na koncert. To prostě nejde,“ zavrtěl Gabriel hlavou a taky schoval ruce do kapes. Pořád ho zkoušel zrcadlit, ale Michaelovu sebejistotu se mu napodobit nějak nedařilo.

Michael trochu povytáhl obočí. „Proč ne?“ chtěl vědět, což byla vlastně docela dobrá otázka. PROČ NE? Naštěstí na ni nemusel Gabriel odpovídat, protože Michael pokračoval: „Podívej, Garr… Gabrieli, hodím tě rád. Nijak mě to neobtěžuje, stejně furt někam jezdím.“ Pak přece jen na chvíli zaváhal. A trochu tišším hlasem dodal: „Po tom všem to bude ta nejmíň divná věc, která se mezi námi stala.“

Jako myslíš míň divná, než že jsem tě přinutil se se mnou vyspat? Míň divná, než jak jsem se před tebou pochcal? Míň divná, než jak jsme se vedle sebe probudili? 

„To je dobrej argument,“ přiznal nakonec Gabriel neochotně. „Takže ty si nemyslíš, že to bude totální trapas?“

„To asi nezjistíme, dokud se to nestane. O jakej koncert jde?“

Vážně teď zrovna oni dva stáli na chodbě a uvažovali, že spolu pojedou na koncert? Gabriel to pořád nedokázal pochopit. Bylo to pro něj až příliš neskutečné. „Hurts,“ zamumlal s pohledem upřeným do země.

Kdyby neměl pocit, že je to šílené, praštěné, hloupé, trapné a ujeté, mohl by říct, že ty lístky jsou dva. A táta nejede, takže… Ale on ten pocit, že je to šílené, praštěné, hloupé, trapné a ujeté, měl. Tím pádem sevřel rty pevně k sobě a zatnul ruce v pěst. 

Jak že to bylo?

Nevzdávat se jenom proto, že mám strach?

Zakašlal. „Eee… Když táta nejede, tak mám lístek navíc. Chceš ho?“

Chceš ho?! Ježiši, já se ho fakt zeptal!

Zkusil zůstat klidný, nijak to nehrotit, ale stejně na něm muselo být poznat, jak strašně je nervózní.

Michael přikývl. „Jo,“ odpověděl prostě. „Kde budeme spát?“

V tuto chvíli už měl Gabriel dojem, že odpovídá spíš ze setrvačnosti, než že by vážně uvažoval nad tím, co se doopravdy děje. Protože Michael Cassidy naprosto nečekaně řekl jo, a to znamenalo, že oni dva spolu pojedou na koncert. Pojedou na koncert. Pojedou. Na koncert. „Máme s tátou objednaný hotel kousek od koncertní haly.“

„Tak tím je to asi vyřešený. A motorka je v pohodě, nebo se bojíš?“

Haha, bál se, úplně šíleně, ale překvapivě to pro něj byla mnohem únosnější varianta, než že bude tři hodiny sedět s Michaelem v autě a přemýšlet, co říkat, aby předešel trapnému tichu. Dokonce i když to znamenalo, že ho bude muset celou dobu na motorce objímat. „Ještě nikdy jsem na tom neseděl, ale asi to bude v pohodě.“

„Fajn. Kdy tam musíme být?“

„V osm.“

„Vyzvednu tě v pět. Mám ti nadiktovat svoje číslo, kdyby něco?“

Jsem snad u výslechu, nebo co? Jsem snad v nějakém šíleném paralelním světě, kde se spolu s Michaelem normálně bavíme, nebo co? „Mám tvoje číslo. Nacvaklas mi ho do telefonu. Vzpomínáš?“ odpověděl nakonec, což rozhodně nemyslel nijak zle. Hlavně protože nemyslel. Vůbec. Mozek měl dovolenou. Pryč. Zmizel. Hotovo. Zavíráme.

„Tak to ode mě bylo prozíravý,“ pronesl Michael bez mrknutí oka.

A pak stál Gabriel na chodbě sám a všude bylo ticho. Jasně, Michael mezitím možná ještě něco řekl, nějak se tvářil, vypadal přitom naprosto dokonale, ale Gabriel… Byl prostě mimo!

Napadlo ho zavolat tátovi. A říct něco jako: Hele, tati, víš, jak jsem říkal, že nikoho takhle narychlo neseženu? Tak jsem sehnal! Vlastně se nabídl úplně sám! Proč to udělal? Nevím, nemám absolutně tušení, obzvlášť vzhledem k naší minulosti. Jaké minulosti? No tak to snad ani nestojí za řeč.

Už sklapni, Gabrieli.

Raději zkontroloval, zda má všechno, a šel domů.

Beztak to Michael dělá jenom proto, že má stále výčitky.

***

Trápily Michaela výčitky? I po takové době? I když mu Gabriel odpustil?

Mohlo být něco před pátou. Byla docela zima, ale přesto Gabriel raději seděl venku na schodech a čekal, až zaslechne burácení motorky, protože doma nepanovala zrovna nejlepší atmosféra. 

Táta měl radost, že někoho i takhle narychlo sehnal, ale máma nadšení rozhodně nesdílela. A měla přesně ten výraz, který Gabriel nemohl vystát, protože jím říkala: Spustím tě z očí a ty se určitě rozhodneš zabít! A tak raději vyklidil pole a šel čekat ven. A to jí ani neřekl, že pojedou na motorce, na vražedném stroji, kterým určitě překročí povolenou rychlost, budou řezat zatáčky a… Všechno šílené, co se na motorkách dá dělat.

A zatímco čekal, přemýšlel, do jak zvláštní situace se vlastně dostal.

Zrovna kontroloval čas na mobilu, když před jejich domem zastavila černozelená motorka, kterou často vídával na školním parkovišti. Byla hezká a lesklá, ale víc ji Gabriel asi ocenit nedokázal. Přesto věděl, že si na ní Michael hodně zakládá. Často ve škole sedával tak, aby na ni viděl, nerad k ní někoho pouštěl a hodně volného času trávil projížďkami po okolí.

Na Instagramu měla motorka nejvíc prostoru.

Gabriel vstal a nedal na sobě najevo, jak je z toho všeho nervózní. Michael si mezitím sundal helmu, slezl z motorky a rozešel se k domu.

Mohl by být ještě víc sexy? Ne, vážně. Mohl by být Michael Cassidy ještě víc sexy, nebo už osud rozhodl, že je tohle dost a víc nemá smysl mě trápit?

„Naprosto upřímně jsem nečekal, že fakt přijedeš,“ vyhrkl Gabriel první věc, která ho napadla.

„Já vždycky splním to, co jsem slíbil,“ ušklíbl se Michael pobaveně. Vytáhl z batohu druhou helmu a spolu s tím černou bundu. „Vzal jsem ti i bundu. Nevěděl jsem, v čem chceš jet, tak aby ti nebyla zima.“

Gabriel ji beze slova přijal. Byla těžká a sotva si ji na sebe oblékl, začalo mu v ní být horko, ale zároveň věděl, že za ni později bude nejspíš hodně vděčný. Rozpřáhl ruce. „Tak co? Sluší mi?“ řekl jen tak z legrace, ale hned nato mu došlo, že ptát se na tohle zrovna Michaela je fakt pitomé, proto raději koukl na motorku a odvedl řeč jinam. „Kam si mám dát batoh?“

Michael nadzvedl sedadlo, kde byl malý úložný prostor, ve kterém už navíc jeden batoh ležel. „Zapomněl jsem ti říct, aby sis toho vzal co nejmíň. Ale mělo by se to vejít,“ pronesl, a aby svým slovům dostál, narval Gabrielův batoh dovnitř, možná trochu násilně, ale sedadlo šlo docela pohodlně zavřít. Pak pohlédl na Gabriela, respektive spíš na helmu, kterou Gabriel držel v ruce, čímž se nejspíš snažil naznačit, aby si ji nasadil.

A tak si ji Gabriel nasadil. Vůbec si nepřipadal trapně, když tam stál v trochu větší bundě s helmou na hlavě a Michael kontroloval, zda mu v pořádku sedí. Ne, ani trocha trapnosti.

Helma asi seděla, protože Michael přikývl. „Dobrý. Takže…“ Zhluboka se nadechl, což byl docela určitě první náznak, který Gabrielovi naznačil, že… není sám, kdo je z toho nesvůj.

Michael Cassidy byl nervózní. Jasně, asi v hlavě nevyšiloval tolik jako Gabriel, ale rozhodně něco cítil. To vědomí Gabrielovi vlastně pomáhalo.

„Musíš se mě pevně držet,“ vysvětloval Michael. „Žádná křeč. A kdyby sis potřeboval odpočinout, stačí říct, já zastavím. Možná tě z toho bude bolet zadek a nohy. Pevně se držet je základ. Rozumíme si?“

Gabriel přikývl, zatímco Michael přehodil nohu přes motorku a chytil řídítka. Helmu měl zatím pořád položenou mezi nohama a čekal.

Nevzdávat věci jenom proto, že měl strach, bylo pěkně debilní motto, přesto ho teď znovu poslechl. Nasedl na motorku a pevně Michaela objal.

Bylo velmi zvláštní držet ho. Zvláštní, znepokojivé, ale trochu i důvěrně známe. „Mohl bys nejet nějak extra šíleně? Slíbil jsem rodičům, že pro tentokrát zkusím neumřít,“ zakřičel, aby ho přes helmu bylo slyšet.

Michael však neodpověděl. Místo toho si nasadil svoji helmu a nastartoval. Ve chvíli, kdy motorka ožila a Gabriel cítil, jak mu pod zadkem vibruje, došel k názoru, že ne, tohle nezvládne, byl to fakt stupidní nápad, který hned teď hodlá ukončit. Jenže už nestihl seskočit, dokonce ani nic říct, protože se Michael rozjel.

A tak Gabrielovi nezbylo nic jiného, než se na něj ještě víc natisknout.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

16 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tereza
6. 1. 2022 17:21

Och bože, už jsem vám řekla, že vás miluju?! Tak moc se těším, co bude dál, že se úterý snad ani nedožiju 😂 postava Michaela je tak skvěle napsaná ❤️❤️

Belinda
6. 1. 2022 19:13

NEVZDÁVAT SE JENOM PROTO, ŽE MÁM STRACH. Tím se začnu řídit 💪🏻😌
Těším se na ten koncert a na další noc v hotelu 🤍😌
a tiše závidím protože koncert Hurts!!! HURTS!!! 😭🙏🏻

Květa
6. 1. 2022 20:37

Zase Hurta. To tak sedí. 🖤
Je možný, že píšete líp a líp?

Karolína
10. 1. 2022 15:27
Reply to  szabi

Tohle mi ještě připomnělo, že jsem moc chtěla poděkovat, že jste mě k nim přivedli, protože jsem je vlastně ani neznala (na jména kapel a zpěváků natož písní jsem fakt salát – takže něco poslouchám a dokud to nepotřebuju tak třeba nevím co poslouchám). A bože oni jsou skvělý! No takže velké díky, za rozšíření mého playlistu 🙂

Mirek
7. 1. 2022 22:35

Jenom mě není jasné, jak po čtvrt roce se Gabriel vrátil do škol. Učil se distančně?

Karolina
9. 1. 2022 22:45

„Ale Gabrielovi to zase tolik nevadilo. Svým způsobem to vážně byla pravda.“ Páni Gabrieli, ty jsi tak neuveritelne silnej! Libis se mi tak mnoohem vic 😊

HA!!! Ja to vedela, ze se vratil do skoly, i proto aby videl Michaela ❤

Koncert a pak noc na hotelu? To bude pecka, moc se tesim na cokoliv nas ceka, doufam v poradny dlouhy rozhovor, aby Michael poznal konecne praveho Gabriela a jsem hodne zvedava, kdy zjisti, ze se znaji z detstvi, porad nechapu, ze ho nepoznal 😅

Slovem pristiho utery bude : CO  🙂

MaCecha
11. 1. 2022 9:29
Reply to  Karolina

Že jo? Taky vzpomínám na ten náramek.. kdypak se asi objeví na scéně :).
A slovo tipuju: JE.

Držím nám pěsti! :).

MaCecha
11. 1. 2022 9:42

NEVZDÁVAT SE JENOM PROTO, ŽE MÁM STRACH. Jako, Gabrieli.. oba palce nahoru, protože i když se jedná o Michaela, nevím, jestli bych tu motorku dala :D.
Je to skvělý, skvělý, skvělý, vy naše DIVoženky (zde základovým slovem budiž DIV!).

PS: Jsem ráda, že se navzájem ujistili, že na sebe mají číslo :D. To tam určitě píšete jen pro mě, že jo? :DDD

Last edited 5 měsíců před by MaCecha
Karin
28. 1. 2022 21:58

Jsou oba pěkně rozklepaný Michael mně milé překvapil.

Lucka
11. 2. 2022 22:53

Mam plno dojmů. Super heslo,co má Gabe. Michael překvapil,že se pozval a pojedou spolu. Začíná se nám vybarvovat 🙂

Sylva
2. 3. 2022 6:51

Dobře, dobře. Brambůrky mi zase začínají chutnat 🙂