Szabi

Je chladno a rychle se stmívá.

Michael vybere zatáčku, a i když jede podle předpisů, alespoň většinu cesty, stejně cítí, jak se na něj Gar… Gabriel ještě víc natiskne. Ruce má omotané kolem jeho pasu a chvílemi ho svírá tak pevně, až kvůli tomu Michael ztrácí dech. Nebo možná nejde o jeho ruce, ale o nelogičnost celé situace.

Že jedou spolu. Oni dva. Na koncert.

V tu chvíli, kdy se Michael vracel od trenéra, nebylo nic jednoduššího než Gabrielovi nabídnout, že ho odveze. Na motorce tráví spoustu času, projíždí se každý den, a to nepočítá cestu do školy a zpátky, takže mu nepřipadalo ani trochu divné hodit ho do vedlejšího města. Jenomže pak se na to začaly nabalovat další věci. Jako ten lístek na koncert, který postrádal majitele, jako přenocování a cesta zpátky.

Z původně nevinného návrhu vzešel regulérní výlet. A Michael zpětně ví, že to byl on, kdo na Gabriela tlačil, tvářil se, že o nic nejde, takže tohle má teď za to.

Argleton se rozkládá v údolí a touhle dobou je tu provoz. Na světě je nejspíš spousta lidí, kteří si chtějí poslechnout Hurts. Michael zaparkuje v podzemní garáži hotelu, který je od koncertního sálu na dohled a Gabriel sleze jako první. Přitom se ksichtí. Už během cesty, kdy Michael na chvíli zastavil u benzínky, řekl, že ho bolí zadek. Ale to bylo všechno, jenom konstatování, víc si nestěžoval.

„Jsme tady,“ oznámí Michael očividné a prohrábne si vlasy.

Zamíří rovnou do sálu a nesou s sebou jenom to nejnutnější. Nemluví spolu. Michael kontroluje příchozí zprávy na mobilu ve snaze vyhnout se tak trapnému tichu. Jednou dokonce pootevře pusu a chce něco říct, ale rozmyslí se, protože zapomene co.

Koncertní sál je relativně malý, nejde o žádnou velkou akci. Michael koupí vodu pro sebe i pro Gabriela a společně se procpou davem co nejblíž k pódiu. Na rukách mají razítka, která dostali po kontrole vstupenek a Michael ví, že si to pak bude muset vydrhnout, aby se kluci neptali, kde byl. A proč Hurts.

Lidé spolu mluví jeden přes druhého, ale on to vnímá hodně zamlženě. Připadá mu, jako kdyby se tady ocitl úplnou náhodou a zpětně nutno uznat, že to náhoda byla.

Zkontroluje čas na displeji. Je pořád pátek. Ještě pořád ten den, kdy se vzbudil do reality, ve které Gabriel nebyl, a teď spolu odjeli na koncert.

Čekají dlouho, z minut je nakonec skoro půlhodina. Michaelovi začíná být horko, tak si sundá bundu a drží ji v ruce. Taky přestane civět do telefonu a rozhlédne se. A někdy v ten moment světla v sále pomalu zhasnou. Je tam příjemné přítmí a hlasitý hovor okolo stojících lidí se promění v tlumený šepot.

Na pódium přijde skupina, která podle všeho čítá dva členy. Michael si před cestou pustil pár písniček a nedá se říct, že by to byl vyloženě jeho styl. Některé písničky mu připadaly unylé a možná trochu depresivní. Rozhodně ho taky jednou nebo dvakrát napadlo, že by Gabrielovi možná prospělo poslouchat nějakou veselou funky hudbu. Tím sám sebe pobavil.

Koncert odstartuje Wonderful Life a dav začne jásat. Gabriel se vpíjí do zpěváka očima a otevírá pusu, takže nejspíš zpívá spolu s ostatními. I kdyby ji ale otevíral jen tak na prázdno, v tom hluku by to nikdo nepoznal. Při další písničce taky tancuje a poskakuje, nechává se strhnout. Působí spokojeně a Michaela při pohledu na něj napadne, že dost možná zapomněl na jeho přítomnost (sám si tu atmosféru nakonec docela užívá). Ale právě v ten moment se na něj Gabriel otočí a usměje se. Ne na holku, která ječí tak, že je slyšet, ne na partu kámošů, kteří působí trochu opile, ne na mladou ženu s cedulí I LOVE YOU, THEO.

Usměje se na Michaela.

A Michael se usměje nazpátek.

***

„Dobrý den, mám tady rezervované pokoje na jméno Garret.“ Gabriel se částečně nakloní přes pult a odhrne si zpocené vlasy z čela. Mluví trochu chraptivě, ale působí spokojeně.

„Ano,“ souhlasí recepční, aniž by odtrhla pohled od monitoru. „Ale máte zarezervovaný jen jeden pokoj, s oddělenými lůžky. Je to v pořádku?“

Gabriel působí překvapeně.

Michael si rozpačitě promne nos. „Máte ještě nějaké pokoje?“

Připadá mu, že to trvá neuvěřitelně dlouho, celou věčnost, než recepční přikývne. „Máme hodně volných pokojů. Chcete tedy dva?“

„Jo, prosím. Rozhodně dva,“ přitaká Gabriel, který to podle výrazu ještě pořád trochu zpracovává.

„S manželskou postelí a televizí.“ Michael vytáhne kreditku a posune ji po pultu. Jakmile transakci vyřídí, kreditku zase schová a stoupne si dál. Klíče drží v ruce a číslo pokoje je trochu sedřené. Žádný velký luxus. Obyčejný průměrný hotel, kde vede k výtahu sešlapaný koberec. Michaela napadne, že tady by o to rozhodně přijít nechtěl.

Počká na Gar… Gabriela! A bok po boku se rozejdou k výtahu.

„Promiň. Myslel jsem, že ty pokoje jsou dva, ale máma tátu asi nakonec přesvědčila, abychom byli v jednom a on mě mohl… hlídat.“ Gabriel nakrčí nos, nejspíš aby tím vyjádřil, co si o tom doopravdy myslí.

„A chceš být teda na pokoji se mnou, aby měla klid?“ zeptá se Michael pobaveně. Není si jistý, jestli náhodou nepřestřelil. Ale pak přijede výtah, dveře se s cinknutím otevřou a oni nastoupí.

Je to malý prostor, kde se dle Michaelova názoru až moc mačkají. Navíc by nechal přeleštit zrcadlo, na kterém jsou šmouhy.

„Myslím, že to zvládnu,“ pronese Gabriel a nejspíš tak reaguje na Michaelovu otázku. Jeho výraz je neutrální, nečitelný, neuchopitelný. A jejich obličeje se zarudlými tvářemi se odráží v tom zrcadle, od kterého Michael nedokáže odtrhnout pohled, protože, vážně, kdo tady má na starosti úklid?

„Jak se ti líbil koncert? Byl takový, jak sis ho předsta-,“ Zmlkne, když si vzpomene, že úplně stejnou otázku položil úplně jiný den, po tom, co se spolu milovali.

To je ono. Hotely mě nejspíš nějakým způsobem rajcujou a budí ve mně potřebu ptát se ostatních na jejich pocity.

Michael se ušklíbne a místo toho prohodí: „Byl fajn?“

Gabriel se taky trochu ušklíbne. „Jo, byl super. Hurts mám fakt rád a tohle bylo poprvé, co jsem je slyšel naživo. Ty… Asi to není hudba, kterou bys poslouchal, co? Ale i tak jsem rád, že… Jsi tu byl?“

Život je tak… wonderful.

„Není to úplně něco, co bych vyhledával, ale zas jsem nijak extra netrpěl,“ odvětí Michael upřímně. Upřímně, protože Michael je upřímný, nebo se o to alespoň většinu času snaží. Jakmile výtah cinkne v šestém patře, vystoupí jako první. „Víš, jak jsme se bavili, jestli to nebude trapný? Tak trochu je. Já jen, že si to taky uvědomuju, fakt.“

Společně jdou chodbou ke svým pokojům, které mají číslo 603 a 604. Gabriel se nadechne. „Vlastně ani nevím, jestli jsem ti už poděkoval, žes mě sem odvezl, takže… Díky. V kolik budeš chtít zítra vyjíždět?“

„To je mi asi jedno. Jak se vzbudíme. Třeba v deset, vyhovuje ti to?“

Gabriel přikývne a odemkne. Zaváhá s rukou položenou na klice. „Tak dobrou, Michaele.“

„Dobrou, Gabrieli.“

Michael ještě chvíli stojí na chodbě, i když se dveře za Gabrielem zavřou. Kouká na ošklivý pokroucený fikus, na rádoby umělecké obrazy na stěnách a opovrhuje tím místem. Opovrhuje tónem, kterým řekl dobrou klukovi, kterého před třemi měsíci tak moc, tak strašně intenzivně…

Ten hotel možná není zas takový hnus, ale Michael má vysoké nároky. Vždycky a na všechno. 

Vejde do pokoje a zabouchne za sebou. Místnosti dominuje manželská postel s prošívaným přehozem a velká televize. Michaela skoro překvapí, že to je plazmovka. Helmu položí na stolek a batoh hodí vedle postele. Ze všeho nejdřív taky zkontroluje koupelnu, kde všechno vypadá relativně čistě, a pak minibar. Tam je převážně alkohol a perlivá voda.

Dopřeje si dlouhou sprchu a převlečený do tepláků a trička se svalí na postel. Na mobilu znovu pročítá zprávy, které mu v průběh večera poslali kluci – většina se týká víkendové akce u Rogera. Pinky podle všeho pozval pár spolužaček z výtvarky a Rogerovi se podařilo překecat tři holky z Béčka, přičemž Zach k překvapení všech napsal, že se možná staví jeho sestřenice (stejně zakřiknutá, ale rozhodně hezčí než on) a přivede pár kamarádek. Tady někde začal Roger z původního nadšení přecházet do lehké hysterie v obavě, že se celá akce nesmyslně rozroste jako ta, no víte která, kde se Garret pochcal.

Michael občas myslí na to, jak by se všechno vyvíjelo, kdyby tam tenkrát nešli. Kdyby třeba usnul u domácího kina. A jedno ví určitě. Rozhodně by teď neležel v tomhle hotelu s vědomím, že několik následujících hodin určitě neusne. Ani by přes relativně tenkou stěnu neslyšel televizi pokoje číslo 604. A ten pokoj by nepatřil Gabrielovi.

Michael sáhne pro polštář a zmuchlaný ho nacpe pod hlavu. Poslouchá zvuky z vedlejšího pokoje a mobil přehazuje v dlani. Dokonce ho napadne, že by napsal Alfabetovi, ten by se určitě popukal, kdyby věděl, že Michaela od toho kluka, se kterým šukal, dělí jenom jedna tenká zeď. Řekl by něco jako: Tak vidíš, Mickey, jak to jednou uděláš, chceš to znovu a znovu. A nebuď nasranej. Dáme FarmVille?

Odhodí mobil a vstane. Jde k oknu a vyhlédne ven, kde lampy osvětlují starou industriální část města.

Nemá pro sebe omluvu ani vysvětlení, proč se Gabriela rozhodl odvézt na koncert. Ale možná v tom hledá zbytečné složitosti. Možná jenom doufal, že se mu pak bude líp spát. Milovat se s někým jako splátka asi nestačí a další cesta je dělat osobního taxíka, no a za pár dní bude Gabrielovi možná uklízet pokoj.

V jistých ohledech, v těch, které sám sobě právě v duchu přeříkal, ho vlastně nesnáší. Ale pak je tu taky ta potřeba ujistit se, že je ten kluk v pořádku. Že už bude vždycky v pořádku. Protože Gabriel má jizvy a ty jizvy označují moment, kdy to Michael (ne Gabriel, ale Michael!) strašlivě posral.

„Do prdele fakt už.“ Znovu otevře minibar a vytáhne kokosové Malibu, jediný alkohol vyšší ceny, který tady je. Všechno vypije, ale je to spíš jako větší panák. S příjemným teplem v okolí žaludku vleze do postele a přikryje se. Nějakou dobu hledí do tmy, tiskne víčka k sobě, schovává hlavu pod polštář… a pořád slyší televizi z vedlejšího pokoje.

Někdy okolo půlnoci ho dokonce napadne, že by Gabrielovi napsal, aby to vypnul, nebo alespoň ztlumil. No a tahle myšlenka už je jenom krůček od rozhodnutí říct mu to osobně, zkontrolovat, jestli taky ještě nespí.

V puse cítí kokosovou pachuť, když vyjde na chodbu, která mu připadá delší než předtím, nekonečná. A někde uprostřed pořád ještě stojí ten pokroucený fíkus.

Michael zaklepe a čeká. A když se nic nestane, zaklepe znovu. Bez odpovědi. Automaticky vezme za kliku, ale dveře jsou zamčené a to ho… Najednou ho napadá tisíc věcí a všem vévodí jedna konkrétní představa kluka ve vaně, kde je voda zbarvená do ruda.

To snad ne.

Zničehonic taky chápe tu trochu divnou potřebu otce sdílet s Gabrielem jeden pokoj. A zrovna když se rozhodne skočit pro mobil, aby zkusil Gabrielovi zavolat, vyjde Gabriel zpoza rohu. Živý a zdravý. Což se nedá říct o jídle, které nese. Chipsy, čokoládové tyčinky, bonbóny, cola, jedna prasárna za druhou. Krom toho působí až nesmyslně uvolněně, v teplácích, větším tričku a ponožkách. Jako kdyby se vracel z obýváku.

„Kdes byl?“ vyjede Michael nedůtklivě. „Nebo jako… Chápu, kdes byl, ale sakra, myslel jsem…“

Gabriel zastaví u dveří, rozpačitě pohlédne na zámek a pak na svoje tepláky. „Eee, mohl bys?“

Michael pevně semkne rty k sobě, ale sáhne mu do kapsy, vyndá klíče a odemkne. Má přitom hodně divný pocit, něco mezi nervozitou a absurditou. Absurdní drama, to je ono. To by se dědkovi náramně líbilo.

„Takže, cos myslel, že se stalo?“ zeptá se Gabriel, když hodí všechno jídlo na postel. Jeho pokoj je úplně stejný a televize stojí tam, kde má Michael čelo postele.

„Že ten koncert nebyl taková pecka a tys vyskočil z okna.“

Gabriel se uchechtne.

Takže humor, to je dobrá cesta, napadne Michaela. Opře se o futra a prohrábne si světlé vlasy, které, má pocit, mu po těch marných pokusech usnout trochu trčí. „Nevím, co jsem si myslel. Prostě mě to vyděsilo,“ přizná neochotně.

Kolikrát bych se s ním musel vyspat, abych se nebál? Nebo jde naopak právě o to, že jsem s ním spal a viděl jsem… všechno?

A Gabriel je tak strašně důvěřivý. Jako kdyby věděl s naprostou jistotou, že mu Michael nic neudělá. Právě tahle důvěřivost Michaela strašně dráždí a fascinuje zároveň.

„Promiň. Nenapadlo mě…“ Gabriel pokrčí rameny. „Myslel jsem, že už spíš. V televizi za chvíli začne maraton Indiana Jonese, tak jsem šel pro jídlo, protože filmovej maraton bez jídla nestojí za nic.“

„Můžu se dívat s tebou?“ Ta otázka z Michaela vyletí úplně stejně, jako když mu nabízel odvoz. Sám sebe tím překvapí, ačkoli na sobě samozřejmě nedá nic znát.

„Ještě že jsem toho jídla vzal tolik.“ Gabriel působí pečlivě neutrálně, zatímco otevírá dveře dokořán a nechává Michaela vejít. Sotva zavře, zamíří k posteli a skočí na ni. Rozdělá sáček s kyselými rybičkami, které Michaelovi nabídne. „Těstoviny nemám, promiň.“

„Málokdo má touhle dobou těstoviny,“ přikývne Michael vážně, ale pak sáhne do sáčku a jednu z rybiček rozkouše a spolkne. Praští sebou na postel vedle Gabriela. Teď už ho ta zapnutá televize tolik neštve, když na ni vidí.

„Musíš nejdřív olízat to kyselé a potom teprve rozkousat ten sladký vnitřek. Tak je to nejlepší.“

Michael teda sáhne pro další rybičku, ukousne jí hlavu, ale pak ji poctivě cumlá. „To zní jako něco, co by řekl můj děda,“ podotkne. „A pak by dodal: Takový je život, Michaele. Kyselý na povrchu, sladký uvnitř.“ Sám se nad tím uchechtne, sáhne pro polštář a vrazí si ho za hlavu.

A zase: Gabriel se usměje na Michaela, trochu zdrženlivě. Jídlo posune doprostřed postele.

Michael se usměje nazpátek.

Začíná Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy, což je díl, který Michael viděl naposledy před několika lety. Automaticky sáhne do sáčku se slanými preclíky, když mu Gabriel nabídne. Stejně pak ochutná tyčinky s karamelem. U těch se shodnou, že jsou sladké až moc, a zároveň se ukáže, že jídlo je bezpečné téma. Chipsy od nich dostanou jenom pět a půl bodu, protože jsou dost mastné (Gabriel navrhuje sedm bodů, ale nakonec ustoupí se slovy, že je Michael snob) a čokoládové bonbony získají osm. Taky jsou docela rychle snězené.

Jestli měl Michael pocit, že je celý večer tak trochu v mlze, tak tohle je naopak naprosto konkrétní, jako kdyby měl úplně čistou hlavu. A co je překvapivé, zvládne se v tom stavu uvolnit.

Během druhého dílu se od jídla dostanou k tomu, co se odehrává na obrazovce. Ani jeden z nich nenavrhne, že půjdou spát, respektive Michaela napadne, že by odešel k sobě do pokoje, ale… nechce.

Během Poslední křížové výpravy společně dojí tyčinky s karamelem, z čehož se mu zuby lepí k sobě. Jde se do koupelny napít, a když přijde zpátky, vidí, že zatímco Indiana Jones bojuje s nácky, Gabriel klidně spí.

Takže Michaela znovu napadne, že by měl jít. Ale nechce.

Odhrne obaly od sušenek, preclíků, chipsů a bůhví od čeho, sáhne pro deku a taky trochu ztlumí zvuk, aby Gabriela nebudil. Kouká na jeho obličej, povolené svaly a sotva znatelný úsměv, na čmouhu od čokolády, kterou má na bradě.

Sám usne dřív, než Indiana Jones ve vzducholodi uteče z Berlína.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥