19 MICHAEL


Nemůže spát.

Je to třetí měsíc od chvíle, kdy za sebou zavřel dveře hotelového pokoje a odešel domů.

Na co tenkrát myslel? Zpětně si pamatuje jenom otupělost, jako kdyby se probudil po obzvlášť dlouhém spánku. Což je ironie, vzhledem k tomu, že od té doby nemůže spát.

Nemůže. Takže Garret mu mohl odpustit, ale nějaká vyšší moc tam nahoře se domnívá, že si Michael zaslouží ležet na posteli a zírat do zdi.

Ani alkohol nijak zvlášť nepomáhá. Usne díky němu rychle, stačí si poslintat polštář, ale tak po dvou nebo po třech hodinách už je zase vzhůru. Vnímá, jak se mu točí hlava, a prstem kreslí na povlak polštáře nesmyslné klikyháky, jenom aby se zabavil. Po nějaké době to nevydrží a sáhne pro mobil, nebo pustí domácí kino.

Nejdivnější na tom všem je, že si ani nepřipadá unavený. Po fyzické stránce má pořád dost energie, a když se mámě svěřil, co má za problém (a důvod toho problému nezmínil, ten sám jenom tuší), řekla mu, aby byl rád. Že po třicítce bude unavený i z toho, že dýchá. Pak se smála, a tak se taky smál.

Odhrne peřinu a vstane. Jde k oknu a bosé nohy mu ovane chlad. Přes den zapíná topení a na noc ho zase vypíná. Ve skutečnosti není zas taková zima, aby kvůli tomu musel podnikat nějaká opatření. Pravou zimu zažil jenom v zahraničí, v jednom z horských středisek, kam jel jako menší s rodiči na dovolenou.

Vyhlédne z okna do zahrady. Stromy jsou holé, ale to je tak všechno.

Možná jde jenom o to, že se ho v tomhle období, v předělu mezi podzimem a jarem, kdy musí nosit o něco teplejší bundu, ale jinak se pro něj nic nemění, tak tedy, možná jde jenom o to, že se ho pokaždé zmocňuje melancholie. Není třeba přičítat všechno Garretovi. Stejně o něm celé tři měsíce neslyšel. Dost možná už se s rodiči někam přestěhoval, začal chodit do nové školy, našel si kluka.

Michaelovi připadá zbytečné vůbec o tom přemýšlet. Rozmrzele si promne spánky a chvíli pozoruje podlahu, jako kdyby uvažoval, jestli klikovat, aby snáz usnul, protože fyzická zátěž je snad vůbec to jediné, co pomáhá, ale nakonec se na to vykašle. I kdyby byl další den nevyspaný, učitelům to bude jedno. Začátkem ledna jsou mimo úplně všichni.

Radši vyjde z pokoje a zamíří do kuchyně, aby sehnal něco k pití. Poslepu dojde ke kuchyňské lince, kde rozsvítí, a pak si všimne mámy, která spí na gauči, hned vedle vánočního stromku. Má trochu pootevřenou pusu a na koberci se povalují karty nějakých pacientů, které jí musely vypadnout z rukou. Michael je sebere a odnese na stůl. Ze skříně vytáhne deku a mámu přikryje. Ta jenom něco zamručí a pusu na chvíli zavře.

Michael se i s krabicí grepového freshe odebere zpátky do pokoje. Ne že by ho ledový džus nějak rajcoval, zas tak mírná zima ve městě rozhodně není, ale na nic jiného vlastně ani nemá chuť. Tohle je taková osobní jistota.

V pokoji vezme laptop a vleze si s ním do postele. Je půl čtvrté ráno. Automaticky otevře Pokec pro gaye, ignoruje pozdravy, které se po jeho příchodu okamžitě objeví – normální, oplzlé i oprsklé – a rozklikne jednoho z uživatelů, aby mu napsal soukromou zprávu.

mickey007: Taky by tě nezabilo potkávat se jinde

01Alfabet5: 😀 Jsem tu jako doma, Mickey

mickey007: Dáme nějakou hru?

01Alfabet5: Candy Crush? FarmWille?

mickey007: 😀

01Alfabet5: Oukej, tak jsi mě teda dostal. Dáme Wowko. Pro ten tvůj sladkej úsměv

Michael se ušklíbne a sáhne pro další polštář. Postupem času zjistil, že takhle pozdě v noci bývají vzhůru jenom ti největší exoti, což ho vrátilo zpátky k uživateli/nicku/osobě, o které neví prakticky vůbec nic. A to, co ví… Nemá vůbec žádnou záruku, že tomu může věřit. Tohle ale platí i naopak, sám je taky anonymní, tak anonymní, jak jenom může být. Je prostě Mickey.

mickey007: Co to tvoje rande?

01Alfabet5: Dneska mi uvařil. A vypadal u toho fakt roztomile. Možná už s ním zůstanu napořád

mickey007: 😀

01Alfabet5: Co ta holka, která ti psala?

mickey007: Nic, neměl jsem náladu.

01Alfabet5: Nojo, říkal jsem ti… Jak jednou ošukáš kluka, k holkám se těžko vrací. 😀

mickey007: Omg, naser si

mickey007: A co to Wowko?

01Alfabet5: Už se přihlašuju, dej mi chvíli.

Michael projíždí svůj účet a čeká, až se připojí Alfabet.

Těžko říct, co by tomuhle řekli Pinky, Roger a Zach. Ale ti jsou až moc skuteční a on s nimi nechce mluvit o tom, proč nemůže spát, nechce jim děkovat za to, že by kvůli němu zůstali vzhůru, jen aby se zabavil.

Už tak měl několik týdnů po té párty Garretovu nepřítomnost pořád na stole. Pinky na něj vrhal zkoumavé pohledy a Roger nevynechal snad ani jedinou chvíli, aby si nějak nerýpnul nebo neudělal na Garreta debilní vtip (že je na psychině, že mu upadlo péro, jak si ho honil při pomyšlení na Michaela, že se odstěhoval do Austrálie a radši žije ve společnosti pavouků, než aby musel dojít do školy… a tisíc dalších věcí). No a Michael ho za to nemohl pořád knockoutovat, to by budilo podezření. Takže se občas zasmál, ale ve skutečnosti skřípal zuby.

Teprve o Vánocích Rogerův zájem o Garretovu nepřítomnost opadl. A Michaelův vlastně taky. Zvykl si, že už ho nepotkává. Že ho nevídá. Svět se vrátil do starých kolejí, do doby před Garretem, což znamenalo plné soustředění na americký fotbal, občasnou chlastačku a hlavně výlety na motorce, protože ta se mu asi nikdy neomrzí.

01Alfabet5: Seš tam? Přijdeš mi lagnutej

Takže ano, svět je v pořádku.

Jenom nemůžu spát.

***

Motorku nechá na parkovišti nedaleko sochy Edwarda Leara a naučeně pohladí řídítka. Sundá helmu a rozejde se ke škole. Ze studeného větru, který mu cuchá vlasy, má trochu zarudlé tváře. A jediné, na co myslí, je pátek. Už je pátek. Doba, kdy se úplně první nezáživný lednový týden přehoupne ve víkend.

„Zdar!“ vypálí Roger, který se zjeví po jeho boku jako duch. Je zachumlaný v zimní bundě, ale působí nadšeně.

Michael zvedne pohled k ocelově šedému nebi. Na chvíli se mu zdá, že chumelí, ale ukáže se, že jde jen o nějaký bordel, zbytky zetlelých listů, se kterými si pohrává vítr. „Čau. Máme něco do hodiny?“

„To se musíš zeptat Zacha. Já tady nejsem chodící úkolníček.“

„Jako že by věděl, co máme mít na němčinu?“ povytáhne Michael obočí a čeká, až to Rogerovi dojde. Což se nestane, tak ještě dodá: „Na němčinu. Němčinu.“ Pak ale ztratí trpělivost. „Chodí na francouzštinu, vole.“

Roger se rozesměje, jako kdyby šlo o ten nejlepší vtip na světě. Možná, že se v tomhle období všichni potýkají s tím, že jsou trochu mimo. Michael se taky rozesměje. V něčem to je hrozně úlevné, sledovat smějícího se Rogera.

Společně vejdou do chodby, kde školník zrovna likviduje poslední zbytky vánoční výzdoby, a Michael zamíří rovnou ke skříňce. Helmu vrazí dovnitř, stejně tak batoh a vytáhne učebnice.

„Nechcete se o víkendu stavit? Možná budu mít volnej barák,“ nadhodí Roger.

„Hmm, co takhle pyžamová párty?“ Pinky se objeví vedle nich a v ruce drží velké desky s výkresy. Černé vlasy mu během těch měsíců trochu vyrostly.

„Pyžamová párty je pro holky,“ upozorní je Zach.

Michael zabouchne skříňku. „Tak párty v nočních košilích,“ řekne vážně, a i když je to dost slabý vtip, kluci ho odmění smíchem. Chvíli všichni pozorují školníka, jak zápasí se jmelím, než se mu povede strhnout ho a narvat do koše.

„Klidně pyžamová, ale musí přijít hodně holek.“

„Rogere! Kde by se u tebe vzalo hodně holek?“ zakroutí Pinky pochybovačně hlavou a schytá za to šťouchanec loktem.

Roger řekne, že hodně holek může sehnat Pinky, když má tolik keců.

Pinky odvětí, že nikoho shánět nebude.

Na to Roger reaguje, že k obědu jsou létající talíře s džemem. Nebo něco podobného, ale možná že Michael prostě jenom špatně slyšel. Najednou mu totiž hučí v uších a po těle cítí neuvěřitelné mravenčení. Přendá si učebnice z jedné ruky do druhé a pohlédne na nohy, jestli po něm náhodou mravenci vážně nelezou. A pak prostě jenom… kouká na Garreta.

Garreta.

Jsou to tři měsíce od chvíle, kdy to spolu dělali, Garret řekl, že už nikdy nepřijde, sbohem a šáteček, dokonce Michaelovi odpustil a… Teď je tady.

Je. V pátek.

Proč zrovna dneska?! Proč vůbec?

Uprostřed hučení v uších se vyrojí nepřeberné množství otázek. Tohle je totiž něco, s čím rozhodně nepočítal. A bohudík, anebo bohužel, než si stačí promyslet, co by měl vlastně cítit, slyší Rogerovo málem až nadšené vyjeknutí: „To si děláš prdel!“ Řekne to docela nahlas, ale Garret se jejich směrem stejně neotočí. Místo toho se skloní a zapíná batoh.

Michaelovi dojde, že působí jinak, zatím si to pro sebe ale nedokáže definovat. Tak jde dál, sebejistě, ale v ruce drtí učebnice. Znovu je přendá.

„Garret se vrátil,“ poznamená Pinky, jako kdyby snad úplně všichni byli slepí. Řekne to zaujatě a zamyšleně zároveň a Michael na sobě ucítí jeho pohled. Takže přidá do kroku, chce kolem Garreta projít, jo, to bude nejjednodušší. Projít kolem jeho modrošedé mikiny, zastřižených vlasů… a víc vlastně nevidí, protože Garret k nim stojí zády.

„Zdar Garrete!“ pronese Roger nahlas, čímž totálně vypne hučení v Michaelově hlavě, a dokonce se opře o skříňku, aby dal najevo, že jen tak nikam nejde.

Skoro tři měsíce o Garretovi mlel! A když konečně přestal, Garret si nakráčí do školy, jako kdyby se nechumelilo.

Je to snad vtip?

„Už jsme si mysleli, že se ti to, víš co,“ Roger si poklepe na spánek, „rozpliznul mozek. Dostávals přece elektrošoky?“

„Čau Garrete,“ pronese Pinky neutrálně. A Zach se slabě usměje, což ale Michael neví jistě, může si ten úsměv jenom domýšlet, protože pořád civí na něj.

Garret přelétne pohledem všechny, než spočine na Michaelovi. Je to jenom pár vteřin. Ale na Michaelovu telepatickou otázku proč ses vrátil? neodpoví. Místo toho promluví k Rogerovi: „Můj mozek je v pohodě. Dík za optání.“

„To byla dlouhá doba, co jsi chyběl,“ podotkne Pinky.

„Asi se učil chodit na záchod,“ zasměje se Roger.

Michael zvedne ruku, aby ho umlčel. Udělá to tak automaticky, až tím sám sebe překvapí. „To stačí.“ Zní nekompromisně, ale srdce má až někde v krku. „Počkejte na mě u schodů.“ Všechno se odehrává tak rychle, že to pro sebe nestíhá analyzovat, ale na druhou stranu, on nikdy nebyl analytický typ. Možná je čas přiznat si, že přes to všechno sem tam podléhá emocím. Třeba ve chvíli, kdy se kvůli němu někdo zkusil podřezat.

Nebo ve chvíli, kdy do někoho vyvrcholil a přitom nahlas vykřiknul.

Trochu mu zrudnou tváře. Není fér, že se ta vzpomínka vyjevila právě teď, uprostřed chodby plné studentů. Teď, když se rozdávají karty, když se určuje, jak se kdo zachová.

Michael je král, ale tohohle žolíka bude muset ještě hodně vysvětlovat.

„Pro tebe to platí taky,“ přikáže, aniž by se na Rogera podíval. Cítí na sobě jeho nechápavý pohled. Ale kluci poslechnou, všichni se rozejdou chodbou dál, bez dalších keců.

Garret sleduje, jak odchází a pevně svírá popruhy batohu. Teprve potom je pustí a působí docela klidně, až zkoumavě, když stočí pozornost k Michaelovi.

„Myslel jsem, že už se do školy nevrátíš,“ konstatuje Michael.

„Jo, já taky. Ale kdybych chtěl na jinou školu, rodiče by asi měli otázky a já bych musel vysvětlovat proč.“

Znovu jeden na druhého koukají a Michael fakt neví, co si o tom všem myslet. Nejradši by se vrátil ke skříňce, sebral helmu, nasedl na motorku a vypadnul. Nakonec se tedy nezáživný lednový týden přehoupnul v tohle.

Najednou zazvoní, za což je Michael vlastně hrozně vděčný. Protože co by měl asi tak říct nebo udělat? Nacpat Garreta do skříňky a zavřít za ním? Asi těžko. Dlouze vydechne a rozejde se chodbou pryč. „Tak zatím, Garrete.“

„Gabrieli.“

Michael zastaví a ohlédne se. To pochopení přijde náhle. Garret je opravdu jiný, něco v jeho postoji a výrazu. Je v tom nějaký jistý druh vnitřní síly, kterou v sobě předtím neměl. Nebo možná měl, ale nedával ji nijak najevo. I s tím, jak má rukávy mikiny částečně přetažené přes dlaně, nejspíš aby nikdo za žádnou cenu neviděl jeho jizvy.

Ježišikriste, spali jsme spolu!

A jako kdyby od té doby neuplynul vůbec žádný čas. Michael si znovu, snad napočtvrté, přehodí učebnice do druhé ruky. „Tak zatím, Gabrieli,“ řekne vlastně docela jemně.

V rychlosti dojde ke schodům, kde na něj čekají kluci. Nikdo z nich se naštěstí netváří kdovíjak pohoršeně, anebo překvapeně. Pinky sedí na nejnižším schodu, nohy natažené před sebe, a Zach se prohrabuje v batohu. Roger s nakrčeným čelem, takže je krásně vidět jeho jizva, kouše záděru. Je to taky on, kdo promluví, sotva se u nich Michael objeví.

„Všechno v pohodě?“ Zní starostlivě a lhostejně zároveň, což Michaela vlastně docela pobaví.

„Jo, jen jsem si potřeboval něco vyřídit.“

„Vyřídit s Garretem? Hele, že tys nám něco neřekl?“

Pinky a Zach automaticky pohlédnou na Michaela, jako kdyby si to mysleli taky. Mezitím se ozve druhé zvonění, ale ani jeden z nich to nebere na vědomí.

„Jak jako?“

„No ohledně Garreta,“ pokračuje Roger se smíchem. „Posílal ti vzkazy z léčebny, že se mu po tobě stýská?“

Michael cítí, jak se mu koutky úst pomalu roztahují v trochu křečovitém úsměvu. „Rogere… Jo. Mám jich plnou krabici. Zajímalo mě, kolik utratil za známky.“

Jestli poslední měsíce pociťoval podivnou melancholii, mohl ji svádět na počasí, ale jak se má krucinál vyznat v tom, co cítí právě teď? Proč prostě všechno nedokáže smést a vyhodit to?

Ze všeho nejvíc chce vypadnout, utéct. Od kluků, které nesnáší za to, že se jim nemůže svěřit, protože by pak všechno bylo ještě nesnesitelnější. Od Rogerova humoru, od Pinkyho zkoumavých pohledů, od Zachovy netečnosti. Od Garreta, který po něm chtěl sex, který mu lhal, že už se pak nikdy neuvidí, což bylo pro Michaela v něčem stejně nesnesitelné, jako kdyby ho měl vídat denně.        

Od sebe! Sebe nesnáší dost možná ze všech nejvíc za to, že je takový slaboch a má potřebu tolik se v tom hrabat. Přehazovat emoce, jednu za druhou, jak kdyby vidličkou posouval těstoviny.

Možná by měl klukům něco říct, nějak to rozseknout.

Sorry, sranda končí, protože to, čemu jsme se smáli, dovedlo Garreta k tomu, aby se podřezal. Sorry, ale Garret se kvůli mně, nám, zkusil zabít, já jsem se pak vykoupil sexem – nevím, čím byste se vykoupili vy – a teď už se k němu nemůžu chovat tak, jako předtím. Sorry, ale odteď si z Garreta nebudeme dělat srandu, aby se náhodou nechtěl zabít. Jak mě to napadlo? Chcete mu říct, aby si vyhrnul rukávy?

Možná by měl mlčet.

Pohlédne na Rogera, prohlíží si jeho ostře řezanou tvář a hlavou se mu honí tisíc věcí. A spolu s tím každý jeden strkanec, který kdy Roger Garretovi uštědřil. Jen protože Michael chtěl. Anebo, i když Michael zrovna nechtěl, rozhodně to nijak neutnul.

Co bude dál? To ho napadá, jedna otázka za druhou. Co do prdele bude dál?

A přitom ví s určitostí jenom jednu jedinou věc. Že nehledě na to, jak zmateně se ohledně Garreta cítí, tak nehledě na to…

Mu. Gabrielovi. Už nikdy nikdo neublíží.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

19 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Saj
4. 1. 2022 18:31

Začínám být hotová z Michaela. Od jejich sexu jsem mu propadla asi tak o 1000%. Copak si nechce připustit, jak propadl on Gabrielovi? Baví mě, jak chodí na Pokec pro gaye 🤣 Nemohla jsem se 4.1 dočkat, ale dočkala jsem se. A teď šup, chci čtvrtek.

Last edited 5 měsíců před by Saj
MaCecha
4. 1. 2022 19:54
Reply to  Saj

Vítej! 😀

Karolina
5. 1. 2022 21:23
Reply to  MaCecha

Jen tak mimochodem, kde jsou nase odznacky ? Súrne ho potrebuju, jsem marná, jsem marná, jsem marná 🙈

Tereza
4. 1. 2022 18:56

Ooooh, dočkala jsem se! Je to super a já to miluju❤️ moc jsem se těšila na další kapitolu! Děkuji, děkuji 🤩

MaCecha
4. 1. 2022 19:56

Je to jistý, jsem Szabi závislá.. 🤍

MaCecha
4. 1. 2022 19:59
Reply to  MaCecha

Jo a čtvrteční, již teď tolik očekávaná kapitola, začne slovem: PO.

Karolina
5. 1. 2022 21:22
Reply to  MaCecha

A ja tentokrat vsadim na: RANO

Květa
4. 1. 2022 21:53

Aaa drama! Emoce! Miluju když to s nimi a s námi tolik hází. 😅
Skvělá kapitola, stála za to čekání. 🖤
A já můžu oficiálně říct, že miluju Klukovinu.

Belinda
5. 1. 2022 0:43

Aneb co všechno dokáže jedna noc změnit…. 🤍 go michaeli go!
Vnitřně silnější Gabe je suprovej!
Jo a btw. Rogerovi bych nejradši rozbila hubu 😌🙏🏻
Jsem tak natěšená na další kapitoly 😍😍

Karin
5. 1. 2022 21:09

Michael je pěkně v hájí jsem zvědavá jak se bude chovat Gabriel.

Karolina
5. 1. 2022 21:20

Wow skok 3 mesice a ani to nebolelo, to beru! 😁 Jesteze jsem o Vanocich nemela na nic moc cas, protoze kdyz to ted ctu, vlastne jsem nestihla zaznamenat, jak velky abstak jsem mela 😄 Miluju to jak se vrací na ten pokec pro gaye, vubec jsem to necekala a desne se mi to libi. Zajima me jestli vazne nechtel Gabriel resit s rodici duvod (protoze ho podle me chteji vedet, at uz bude chtit prejit na jinou skolu nebo ne), nebo to ma jako vymluvu pro sebe, protoze chtel jeste videl Michaela, ale nejak to potreboval omluvit? 🤔 Pane… Číst vice »

Lucka
11. 2. 2022 22:37

Nový Gabriel se mi líbí. Byl na terapii? Řekl někomu něco? Michael je v tom až po uši a neví o tom nebo si to nepřipouští.