16 GABRIEL


Dřív by šel za mámou a řekl: „Budu spát u kamaráda,“ a ona by reagovala přehnaně nadšeně, protože by to znamenalo, že nestráví další večer zavřený u sebe v pokoji. Jenže… mohl teď za ní jít a tohle jí říct? Mohl jít za tátou a tohle mu říct?

Tati, mami, vím, že o mě máte strach, já to chápu, ale budu spát u kamaráda. Ne, není to jen zástěrka, jak zmizet a někde se odkráglovat, což vy si asi stejně myslíte, ale prostě… musíte mi věřit.

A v tomhle by mohl pokračovat. Udělat z toho absolutní bizár.

Jde totiž o to, mami a tati, že ten kamarád je ve skutečnosti kluk, co mi poslední rok dělal ze života peklo a já to nakonec nevydržel a… Však víte, co se stalo. No a on teď ode mě žádá odpuštění a já mu řekl, že mu odpustím, jenom když se se mnou vyspí. Je to tak.

A v téhle fázi už poté mohl klidně přiznat i ten zbytek.

Tohle já přece, mami, tati, nemůžu odmítnout, no ne? Jasně, šikanoval mě a já ho z hloubi duše nenávidím, ale zároveň, ať už je to sebevíc šílené a zvrácené a fakt nevím, co to o mně vypovídá, jsem do něj od svých pěti let zamilovaný. A představa, že my dva spolu… Prostě tam musím jít. To přece dokážete pochopit, ne?

Třeba by ho po tomhle vážně nechali odejít. Nebo zavolali do ústavu a Gabriel by se vlastně nedivil. Nejspíš by jim nedokázal vysvětlit, že tam potřebuje jít, protože má pocit, že jedině tak to dokáže sám v sobě definitivně uzavřít, podívat se Michaelovi do očí a říct si jednou provždy, že je konec.

Jenže pokud nemohl přijít za rodiči s pravdou, co jiného mu zbývalo?

Přijít za nimi s prosbou, zda by mohl přespat u kamaráda, mu připadalo naprosto nepředstavitelné. Ale stejně ho přes noc nic lepšího nenapadlo, takže ráno u snídaně, zatímco vidličkou šťouchal do palačinky s javorovým sirupem, zakašlal. „Ehm.“

Byl to z jeho strany trochu podraz, protože předpokládal, že před Maxem budou rodiče – dobře, ano, tak spíš jen máma – klidnější a smířlivější. Ale stejně v krku cítil knedlík, když na něj všichni najednou pohlédli.

„Chceš přidat?“ pronesl okamžitě táta a přisunul k němu tác s palačinkami, ačkoliv byl Gabrielův talíř ještě plný.

„Eee – ne. Jen jsem se chtěl na něco zeptat,“ začal a pohlédl přitom na mámu, která na něj koukala trochu podezřívavě, jako kdyby čekala, že jen tak u snídaně vytáhne téma sebevraždy. „Jde o to, že…“ Nadechl se a poté zhluboka vydechl. Nemělo smysl to zbytečně natahovat, a tak co nejklidněji vypálil: „Mohl bych dneska spát u kamaráda?“

Bylo zvláštní sledovat reakce všech u stolu.

Táta překvapeně vykulil oči a obočí mu vystřelilo skoro až ke kořínkům vlasů. Máma se naopak zamračila, takže to působilo, jako kdyby měla obočí jen jedno. A Max zrovna šťouchl do postavičky Hulka, který přepadl na záda a zůstal rozplácnutý ležet, takže musel povolat Thora, aby mu pomohl zpátky na nohy.

Vlastně nebýt Maxe (Hulka a Thora), bylo by v kuchyni naprosté ticho.

„Chceš spát u kamaráda,“ zopakovala máma bez sebemenší známky jakékoli emoce.

Gabriel přikývl. „Jo, u Michaela. To je ten kluk, co tu včera byl.“

Pohled, který mu máma věnovala, nebyl ani trochu vlídný, což hned nato podpořila i její slova. „Tak to v žádném případě,“ odvětila a odsunula se od stolu. Sebrala talíř s nedojedenou palačinkou, odnesla ho na linku a poté odkráčela pryč, aniž by něco dalšího řekla.

To bylo rychlejší, než Gabriel čekal. Sebral hrnek s čajem a celý ho na jeden zátah vypil, i když byl studený a hořký. Ukrojil kus palačinky a strašně dlouho ji žvýkal, přestože byla studená a přeslazená. To proto, že tam předtím nechtěně vylil hodně sirupu. Ale pořád to bylo lepší než vzhlédnout a vidět tátův výraz.

Takhle si mohl představovat… cokoli. Třeba že všichni spolu pořád sedí u stolu a spokojeně snídají jako normální, šťastná rodinka.

„Můžu jít koukat na telku?“ pronesl Max opatrně a zatvářil se co nejnevinněji, protože věděl, že mu to pomůže. Dopoledne měl totiž televizi zakázanou. Teda… Když byla máma doma. Když je hlídal táta, bylo dovoleno skoro všechno.

Táta pokrčil rameny. „Asi jo,“ odpověděl.

„A můžu si tam vzít zbytek těch palačinek?“ Znovu použil ten stejný výraz, proti kterému byl táta nejspíš bezradný, protože i teď souhlasně přikývl.

Max popadl rovnou celý tác a spokojeně s ním odkráčel do obýváku. Za chvíli se ozval trochu podezřelý zvuk, který možná vzdáleně připomínal rozplácnutí palačinky o parkety, a hned za ním následovalo Maxovo ups.

Gabriel zarytě mlčel a ještě zarytěji hleděl na dno hrnku s čajem. 

„Můžeš jít ke kamarádovi. Já to s ní vyřídím,“ prolomil táta ticho.

Tohle Gabriela upřímně překvapilo, proto zvedl zrak. „Vážně?“ zamrkal, protože za poslední roky pochopil jedno. V téhle rodině měla největší a poslední slovo vždycky máma.

„Jasně,“ usmál se táta. „Ale musíš nám dát adresu, kde budeš. A taky číslo na toho kamaráda. Dobře? A budeš se pravidelně hlásit, abychom věděli, že jsi v pořádku. A když ti zavoláme, okamžitě to vezmeš.“

Gabriel přikývl.

„Co je to vlastně za kamaráda? Michael. Nikdy jsi o něm nemluvil.“

Ale jo, mluvil. Jednou jsem ti řekl, že máme ve škole kluka, co mě nemá z nějakého důvodu moc rád. A tys řekl… To musí být idiot, co? Souhlasil jsem s tebou, ale víc jsem to nerozebíral a ty ses na něj už pak nikdy nezeptal.

„Chodí do třeťáku. Moc často se s ním nevídám, ale občas jsme spolu sedávali na obědě,“ mluvil Gabriel a cítil, jak se mu stahuje žaludek. Nejhorší na tom všem bylo, že to byla lež úplně stejně, jako to byla pravda. „Jeho máma pracuje v nemocnici. Doslechl se, co se stalo, a… Asi prostě chce, abych měl dojem, že je tady pro mě. Kdyby něco.“

Táta vypadal překvapeně. „Aha. Tak to je od něj vážně hezké.“

Jo, Michael je fakt zlatíčko.

„Takže… Můžu jít?“ zeptal se Gabriel pro jistotu ještě jednou. „Nebude pak máma naštvaná ještě víc?“ Bylo mu trochu nanic, že lže – třeba v tom, kde bude, protože kdyby začal mluvit o hotelu, bylo by to celé ještě o to víc podezřelé – ale zároveň věděl, že pokud tam jít chce, nemá jinou možnost.

Kdyby přišel s pravdou…

„Podívej, Gabrieli,“ vzdychl táta překvapivě vážně. Neustále klepal prstem do stolu, jako kdyby se tím snažil uklidnit, přestože navenek klidně rozhodně působil. „Ona ve skutečnosti není naštvaná. Jen má hrozný strach. Ale tím, že bys zůstal doma, bys jí nejspíš nijak nepomohl. Musí si zvyknout, že život jde dál, že tě nemůže hlídat dvacet čtyři hodin denně.“

Táta sebral hrnek s kafem, zakvedlal jím a poté ho dopil. Bylo na něm vidět, že váhá, ale nakonec přece jen pokračoval. „Jen… Jen mi prosím slib, že kdyby ti bylo třeba špatně, nebo ses necítil dobře, tak nám zavoláš, ano?“

***

Recepční mu podala klíč a popřála hezký zbytek večera. Gabriel na ni chvíli trochu vyjeveně koukal, jako kdyby snad i ona měla být součástí Michaelova plánu, jak ho zesměšnit, ale nakonec jen přikývl a pomalu šel k výtahům.

Přesto měl tendenci se dvakrát otočit.

Takže pokoj na jeho jméno Michael opravdu rezervoval. Což ale neznamenalo, že v tom není nějaká past. Že se třeba v osm nerozrazí dveře a jako první dovnitř nevpadne rozesmátý Roger. Anebo… Gabriel koukl na plastovou kartičku, která sloužila jako klíč od pokoje. Recepční mu řekla, že se nikdo jiný ještě neubytoval. Bylo teprve půl osmé, takže měl tím pádem skoro třicet minut si všechno rozmyslet.

Až na to, že netušil, co si chce vlastně rozmýšlet.

Pokud to byla z Michaelovy strany jenom legrace, tak prostě odejde. Kluci se zasmějou, což Gabriel zvládne. Jenže co když Michael přijde sám? Co když to celou dobu myslel vážně? Co když si před něj stoupne, sundá si mikinu a…

Važně se s ním vyspíš? Uděláš to?

Zkoušel na to nemyslet, protože proč řešit něco, co se prostě v žádném vesmíru nemůže stát? I kdyby mu Michael tu esemesku včera psal naprosto vážně, odhodlaný udělat to, co po něm Gabriel chtěl, neznamenalo to ani v nejmenším, že se mu během noci nebo dnešního dne myšlenky nějak nepřeskládaly. Možná se dneska ráno vzbudil a všechna odpuštění světa mu byla u prdele. 

Třeba se v osm hodin večer nic nestane.

Gabriel našel pokoj s číslem 713 a vešel dovnitř. Jako první si všiml obrovské postele a ještě většího okna, které zabíralo celou jednu stěnu. Chvíli stál na prahu, než hodil batoh na jedno z kožených křesel, letmo se dotkl přehozu na posteli a přešel k oknu.

Z hotelu byl krásný výhled na město. Kdyby bylo víc světla, nejspíš by dokázal najít i střechu svého domu. Nebo alespoň přibližně. Nebo vůbec. Nebo to bylo úplně jedno.

Gabriel schoval ruce do kapes a znovu se rozhlédl po pokoji. Zkoušel nemyslet na to, kolik může být hodin. Nebo že tady v té místnosti by mohl přijít o panictví.

A taky dostat první pusu, když už je u toho.

Ale tohle on přece neudělá, ne? Až přijde Michael, řekne mu, že… Nervózně přešlápl. Vytáhl z kapsy mobil a v rychlosti napsal tátovi zprávu, že je u kamaráda a všechno je v pohodě. A nic není v nepořádku.

Táta téměř okamžitě poslal zvednutý palec.

No tak fajn.

Gabriel vešel do koupelny, ve které byla vana i sprcha, a všechno bylo tak nesmyslně luxusní, až z toho měl špatný pocit. Že Michael objednal takhle drahý hotel a takhle drahý pokoj a že ho Gabriel donutil, aby…

Nenutil jsem ho, vyštěkl v duchu a koukl přitom do zrcadla. Byl pobledlý a stejně měl pocit, že se trochu červená. Napustil si do dlaní vodu a opláchl si tváře, ale ničemu to výrazně nepomohlo.

Vrátil se do pokoje a sedl na postel.

Co uděláš, když přijde? Co uděláš, když přijde? Co uděláš, když přijde?

Došel k názoru, že je to jedno. Že i kdyby Michael přišel, neexistovala možnost, že by se spolu vyspali. Jasně, Gabriel to řekl, ale ani jeden to nebral vážně, ne? Bylo to prostě jen… Kdo s koho. Kdo první uhne. Kdo vydrží déle.

Jenže co když ne?

Uvědomil si, že sedí hrozně strnule, proto povolil ramena a nahrbil se. Poté dokonce schoval obličej do dlaní. Bože, jak se jen mohl dostat do takové pozice? Jak to, že sedí na hotelovém pokoji a čeká na člověka, kterého už nikdy nechtěl vidět?

Nestihl si na tu otázku odpovědět, protože se pohnula klika. Gabriel měl nejdřív pocit, že má jen halucinace, ale v další vteřině se dveře začaly otvírat.

Ježiši, on fakt přišel!

Gabriel automaticky vstal. Sevřel ruce v pěst a ukročil dozadu. Na vteřinu nebo dvě doufal, že je to jen pokojská, která nese ručníky, nebo tak něco. Ale hned nato sám sobě odsekl, že je naprostý nesmysl, aby mu pokojská v osm večer, přesně v osm večer!, nesla ručníky, obzvlášť když… A pak uviděl Michaelovu tvář a všechny myšlenky zamrzly. Zůstaly na místě. Zkoprněly. Visely ve vzduchoprázdnu. Šílenstvím zkameněly.

„Čau,“ řekl Michael klidně. Měl na sobě černou bundu, kterou nosil skoro pořád, a pod ní modrou mikinu.

Která mu jde k očím, napadlo Gabriela a raději sklopil zrak. „Tys přišel,“ konstatoval. Spíš sám pro sebe, protože jeho mozek to pořád nedokázal pochopit. Následně mu došlo, že za sebou Michael zavřel dveře a nikdo jiný tam s ním nebyl. Žádný Roger s kamerou, žádný Pinky s úšklebkem na tváři.

Michael došel k druhému koženému křeslu a stejně jako předtím Gabriel na něj hodil batoh. Taky vysvlékl bundu a přehodil ji přes opěradlo.

Gabriel Michaela znal. A znal i jeho gesta, protože ho mockrát viděl ve všemožných situacích. Když byl uvolněný, když lhal, když byl naštvaný, otrávený, znuděný, protivný… Ale ani jednou u něj nezaznamenal, že by byl… nervózní? Je Michael nervózní? 

„Tak hele,“ vypálil zničehonic Gabriel, protože už to ticho nemohl snést. „Jestli je tohle všechno nějaká past, a každou chvíli sem vtrhne Roger a Pinky, tak je mi to jedno. Jasné? Ale jestli to všechno děláš proto, že máš strach, že někde řeknu, jak to celé bylo, tak… Už jsem ti přece řekl, že to rozhodně nemám v plánu.“ Spokojeně se nadechl. Řekl tím všechno, co potřeboval.

Nikdy nikomu o Michaelovi nepoví, protože by to nejspíš nikdo nepochopil. Že udělal, co udělal, jenom proto, že jeden kluk ve škole ho… šikanoval, asi. Ale byla to vůbec šikana?

„Dělám to proto, že ti dlužím,“ odpověděl Michael klidně a přešel ke dveřím, které zamkl.

Zamkl!

Proč zamkl, když… Gabriel upřeně hleděl na dveře, než mu došlo, že Michael vytáhl něco z batohu a položil to na noční stolek. Jako ve zpomaleném záběru otočil hlavu a pak mu ta informace putovala do mozku, ale nejdřív to vzala kolem celého světa, možná dokonce obkroužila Měsíc, než se konečně dostala do cíle.

Položil na noční stolek lubrikant.

Položil. Na noční stolek. LUBRIKANT!

Gabriel cítil, jak mu srdce začíná zrychlovat, bilo takovou rychlostí, až měl dojem, že mu brzo vyskočí z hrudi.

„Už jsi s někým…?“ zeptal se Michael a nadzvedl obočí, aby dal najevo, co má na mysli.

„Ne,“ zavrtěl Gabriel hlavou. Zněl překvapivě klidně, ale asi to bylo proto, že všechna panika se odehrávala uvnitř něho.

Michael jen přikývl a další věc, kterou vytáhl z batohu, byl kondom. Taky ho hodil na stolek. Hned vedle lubrikantu. Kondom. Na stolek. Hodil. Vedle lubrikantu. „Jestli chceš, můžu si vzít kondom. Ale nevadí mi ho nemít… Akorát… Nebo prostě bez něj je to lepší. A když jsi s nikým nespal… Do prdele. Prostě ho nemusíme mít. Já chodím na testy pravidelně. Máma je v tomhle hodně nekompromisní.“

Michael přišel a přinesl s sebou lubrikant a kondom. Ježiši…

„Ty ses připravil,“ dostal Gabriel ze sebe a konečně se mu povedlo odtrhnout pohled od nočního stolku. A společně s tím mu došel i ten zbytek, co mu Michael říkal. „Tak můžeme asi bez. Když jsi to… byl na testech,“ pronesl, protože to přece dávalo smysl, ne? Proč by měli kondom, když Michael chodil na testy a Gabriel ještě nikdy s nikým nespal?

„Byl,“ přitakal Michael vážně. Celé to bylo až příliš vážné.

Jako kdyby k tomu mělo vážně dojít!

„Takže, chceš nejdřív něco k pití? Můžu objednat třeba víno. Nebo jestli si chceš předtím povídat…,“ pokračoval Michael klidně. „Asi by bylo fajn o tom nejdřív mluvit,“ rozhodl nakonec a sedl do koženého křesla hned vedle batohu.

„O čem chceš mluvit?“ řekl Gabriel a došel k posteli, protože nechtěl stát uprostřed pokoje jako idiot. Bylo mu příšerné horko, a tak si sundal mikinu a až poté mu došlo, že to skoro vypadalo, jako kdyby chtěl jít přímo na… věc. O čem chceš mluvit? Pojď sem a prostě to udělej. Nebo tak.

Michael z něj nespouštěl zrak. „Chceš to víno?“

„Možná trochu,“ připustil Gabriel. Došel k názoru, že víno by mu pomohlo trochu se uvolnit. A o vteřinu později dospěl k dalšímu názoru. Že je idiot. „Vlastně ne, nemůžu na antidepresiva,“ přiznal neochotně. „Ty si klidně dej.“

„No jasně,“ vyhrkl Michael. „To mi nedošlo. Já nepotřebuju,“ mávl rukou. „Co líbání? To je v pohodě? Prostě… Řekni mi, co není v pohodě, ať vím.“

Ať víš co? CO? My spolu přece nemůžeme spát! Jak tě do háje napadlo, že bych vážně mohl… S tebou… Po tom všem… Vždyť by to bylo…

Gabriel na něj upřeně zíral a v hlavě mu vířily splašené myšlenky. Jedna z těch myšlenek na něj křičela, ať okamžitě odejde, že byl špatný nápad sem chodit. Další z nějakého důvodu tvrdila, že je to v pohodě. A hodně z nich prostě jen nevěřícně čekalo, co bude.

Ale co asi tak mohlo být?

Všiml sis, jak je hezký, když se zlověstně nesměje? Všiml sis, jak klepe prstem do stehna? Jak na tebe kouká? Jak tě probodává těma pronikavě modrýma očima? 

Všiml sis, jak strašně moc se ti líbí?

Musel zatřepat hlavou, aby ze sebe dokázal dostat: „To je… Už jsem ti přece řekl, co chci. Chci, aby to bylo hezké, abych měl dojem, že jsem pro tebe důležitý. A jo, líbání je v pohodě.“ Přešel na druhou stranu pokoje, zastavil u okna a pevným, rozhodným hlasem dodal: „Chci se na tebe přitom dívat.“

Jestli to Cassidy nevzdá teď, tak už asi nikdy.

Na vteřinu to vážně vypadalo, že vstane, popadne batoh a beze slova odejde. Nebo by možná řekl něco jako: „Já na to nemám, tohle nezvládnu, musím pryč…“ Jenže on místo toho pomalu nasál vzduch do plic a nakonec přikývl. „Dobře. Co kdybych zhasnul velké světlo a nechal rozsvícenou lampičku?“

Tohle byla přesně ta chvíle, ten malý okamžik, kdy Gabrielovi definitivně došlo, že to Michael myslí vážně. Přišel sem, aby se spolu vyspali. Neplánoval žádnou lest, nechtěl ho přesvědčit, aby si vybral něco jiného, nebo prostě jen navždycky mlčel. Ne, Michael Cassidy přišel, aby se s ním vyspal.

Takže… Se to fakt stane?

„Zajdu… Musím na záchod,“ vyhrkl Gabriel. Na nic dalšího nečekal, popadl batoh a zavřel se s ním v koupelně. Vyděšeně koukl do zrcadla.

Co mám dělat? Co mám do háje dělat?

Odraz v zrcadle mu však neodpověděl. Prostě na něj dál blbě čuměl a nechal ho v tom pořádně vymáchat.

„Sakra,“ hlesl tiše. Začal pochodovat po koupelně tam a zpátky.

Přece se s ním nemůžu doopravdy vyspat! Nemůžu se vyspat s klukem, kterého… Proč vlastně ne? Napadlo ho to naprosto nečekaně, a dokonce ho ta otázka přiměla zastavit. Proč by nemohl? Michael přece žádal o odpuštění a řekl, že udělá cokoli. A Gabriel si mohl nalhávat kdejakou lež – taky to poslední rok neustále zkoušel – ale vždycky Michaela chtěl.

Copak bylo vážně tak špatné po vší té hrůze chtít na jednu malou chvíli ve svém životě pocit, že ho má Michael rád? Že mu na něm záleží?

ANO!

Proč?

Protože to nebude doopravdy.

Gabriel dosedl na záchod a kopl nártem do stojánku s toaleťákem. Hned nato ale vstal a popadl batoh s tím, že musí okamžitě odejít. Jenže než vůbec došel ke dveřím, batoh už zase ležel na zemi a Gabriel zhluboka dýchal u umyvadla.

Chci, aby se mě dotýkal. Chci, aby alespoň jednou byly Michaelovy dotyky hezké. Láskyplné.

To nejde, to nejde, to nejde.

Stejně teď nemohl jít domů, ne? Řekl přece, že bude spát u kamaráda a rodiče by měli spoustu dotazů, kdyby se zničehonic objevil doma.

Jasně, vyspíš se s ním, protože sis našel tu nejdebilnější výmluvu pod sluncem.

A přesto vytáhl z batohu tepláky a tričko, které měl na spaní, a převlékl se. Taky si vyčistil zuby. Protože…

Nemůžeš s ním spát.

Gabriel koukl na dveře. Pořád byly zamčené a z druhé místnosti nebylo nic slyšet. Třeba už tam Michael není, třeba zdrhl.

Nemůžeš.

Nemůžeš…

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

18 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Eva
9. 12. 2021 18:42

Tak tohle bude dlouhe cekani. 😂 Ale moc dekuji za dalsi kapitolu. Jste proste skvele. 🤩🙂

Belinda
9. 12. 2021 19:56

No to snad NE!!! Tenhle konec bych zvládla kdyby to byla úterní kapitola, ale ne čtvrteční, kdy na pokračování musíme čekat pět dni! PĚT DNÍ! 😭😭
Skvělá kapitola Kláry 😊

Květa
9. 12. 2021 22:25

Panebože! Šíleně si užívám ty vnitřní dialogy a rozepře!!

rey
10. 12. 2021 21:42

Tvl Gabrieli nedělej to kajxjsjcjd
Aghhh cmonn jak to mám do úterý vydržet 😭😭

Hedvika
11. 12. 2021 21:34

Přestože jsem nečetla úplně všechny vaše práce, tuto mám nejraději. Vnitřní dialogy, postavy, děj, styl psaní, zkrátka všechno. Skvěle umíte člověka nadchnout, zaujmout, o svém životě mě příběh nutí přemýšlet. Snad Michael ukáže, že má v sobě špetku lidskosti a splní Gabrielovi to jeho jediné přání.

Úžasná práce, nemohu se dočkat další kapitoly. Alespoň nyní budou pro mě úterky a čtvrtky mít trochu smysl.

Karolina
14. 12. 2021 9:44

Tohle bude slusna jizda tento tyden! Mam z toho uplne rozbombeny pocity, jakoby malinko nechci, ale vlastne hrozne chci, alespon pusu jo? 😁

Nemusim opakovat, jak skvele jsou ty vnitrni monology popsany, ze ne? Jsem tam jako smirak s nima na pokoji a obdivuju Michaeluv (predstirany?) klid, jeho pripravenost a odhodlani a Gabrieluv vnitrni boj a taky odhodlani. JEZISI TO JE PECKA PROSTE ! ❤

MaCecha
14. 12. 2021 13:51
Reply to  Karolina

Pusu ROZHODNĚ!!! 😀

MaCecha
14. 12. 2021 13:43

Jo, E&K, to čekání BYLO i u mě nekonečné! Vy napínačky naše :). Taky jsem s vámi od čtvrtka nemluvila, všimly jste si toho ticha??? 😀 Už když jsem tuto část četla poprvé, zarazily mě tyto dvě věci: Jak to, že Gabriel jí palačinky? Neříkal někdy dříve, že nemá sladká jídla rád? Nebo to byla jen výmluva pro mámu, že nešel na oběd? Asi si to budu „muset“ přečíst znovu ;). A ta druhá věc.. nějak jsem nabyla dojmu, že se tento KRÁSNÝ ÚŽASNÝ EXCELENTNÍ etc. příběh odehrává na maloměstě. A k maloměstu mi vůbec nesedí Four Seasons a hlavně… Číst vice »

Karolina
14. 12. 2021 13:53
Reply to  MaCecha

Hahaha! My jsme na sebe naladeny ne 😄 taky jsem trucovala 😂😂 … Ale diky za point, ja si zase predstavovala velky mesto – kdyz je tam vic skol, ale hotel me taky zaujal… Co se da delat, budu to muset taky oprasit 😄
Dneska to začne: NIKDY – a pokud ne, odpustim vam jedine za tu pusu! 😅

MaCecha
14. 12. 2021 14:31
Reply to  Karolina

😀

Lucienkaaa
18. 12. 2021 19:47

Tak původně jsem chtěla zase vydržet, až bude příběh dopsaný. Ale když jsem viděla, kolik máte v plánu kapitol, bylo mi jasné, že to nikdy v životě nemůžu vydržet 🙈 Takže jsem se do toho pustila a teď si rvu vlasy. Protože jako skončit zrovna v téhle části je prostě totální týrání 😱😁 Holky, jste jako vždy neuvěřitelné a kluci jsou jako vždy zajímaví, jedineční a mají hloubku ❤️❤️ Já teda patřím mezi ty, kteří si přejí, ať se spolu vyspí. Už jen proto, aby to otřáslo s Michaelovým vnitřním světem a začal zpochybňovat svojí orientaci. Možná by to vlastně… Číst vice »

Lucienkaaa
18. 12. 2021 19:50
Reply to  Lucienkaaa

Teď jsem si vtipně všimla, že jsem si stránku neaktualizovala a mezitím přibyly dvě další kapitoly 🤣 Takže já už mám Vánoce a jedu dál 🤣🙏🤦‍♀️

Lucka
11. 2. 2022 21:43

Neskutečné, jak oba v hlavě prožívají skoro stejný zmatek. Na jednu stranu Gabrielovi přeji jeho noc,ale na druhou stranu ne za takových okolností. Kdy si jeden myslí,že je to kvůli sebevraždě a druhý kvůli vydírání. A kapitola opět úžasná,holky. Ještě jsem to nenapsala,ale ty monology mě baví ze všeho nejvíc 😀