Szabi

Lezl jsem komínem na střechu. Chytal jsem se vyviklaných cihel a proti svojí vůli polykal okolní tmu, která mě dusila. A když jsem se konečně dostal ven, viděl jsem, že přímo přede mnou leží dlouhé prkno a hned za ním další, užší než to předchozí.

Snad poprvé jsem vnímal jako nevýhodu, že mě hra vede odněkud někam. Chtěl jsem jít jinudy, chtěl jsem cítit pevnou půdu pod nohama, chtěl jsem se vrátit ke slepému klukovi, který za mince čistil boty na počkání – sednout si vedle něj na studený schod a zvednout hlavu k mléčnému nebi. Prostě jenom existovat v tom uměle vytvořeném světě a za ničím se nehnat.

Ale šel jsem postupně dál, otupělý, tažený dopředu úkolem, který mi zadal nejvýznamnější detektiv všech dob. Spousta lidí ti řekne, že Sherlock Holmes byl geniální, ale málokdo dodá to další, neméně důležité, a tedy že byl feťák.

Několik stop pode mnou se nacházela jedna ze špinavých londýnských ulic. Kdybych spadl, zlámal bych si žebra, nebo bych si rovnou zlomil vaz. Kolem by zrovna mohla projíždět drožka a já bych uvíznul pod koňskými kopyty, kočí by možná ani nezpomalil. Nakonec i já byl špinavý a bezvýznamný.

Přeskočil jsem na římsu protějšího domu a z ní se mi povedlo dostat dolů. Nevím, jak jsem to udělal, na chvíli jsem se ztratil v myšlenkách a uvědomil jsem si sám sebe, teprve když jsem se narovnal a oprášil si kalhoty. Byl jsem jenom malý kluk, jehož jméno jsem zapomněl, sotva bylo vysloveno. A věděl jsem, že jakmile splním svůj úkol a znovu budu hrát za Sherlocka – začnu řešit případ z jeho perspektivy – už ho možná nikdy nepotkám.

Spěchal jsem za mužem v klobouku, kterému jsem se měl nalepit na paty. Šlo o jednoho z podezřelých. Zkrátil jsem si cestu přes zahradu plnou polámaných prken – jeden plot jsem přelezl a v tom druhém jsem objevil skulinu, kterou se dalo protáhnout. Co chvíli jsem musel zpomalit a zůstat stát v nějakém výklenku, za rozestavěnými barely, nebo se prostě jenom přikrčit ve stínu, jelikož ten, jehož jsem pronásledoval, se po nějaké době vždycky zastavil a podezíravě sledoval okolí.

Nedýchal jsem. Ale pak mi to najednou připadalo strašně bezvýznamné. No tak mě najde. Díky algoritmu se buď vrátím na začátek, abych to odehrál znovu, nebo se vrátím jenom o pár zásadních vteřin, abych mohl napravit chybu. Jaký to ale pak bude mít smysl, když to není definitivní?

Byla to třetí hra, kterou jsem ten večer zkoušel odehrát, nicméně stejně jako u těch předchozích jsem se na ni nedokázal naladit. Přistihnul jsem se, že radši otáčím hlavu k místu, kde jsi spal, uklidňuju se pohledem na tvůj nadzvedávající se hrudník a pozoruju, jak se ti světlo obrazovky odráží ve tváři a ve vlasech.

Ve sklepě bylo příjemné teplo, ale stejně ses zachumlal až po bradu. Pořád jsi to měl v sobě, podvědomou chuť se ukrýt před světem. Prsty jedné ruky jsi pevně svíral lem deky podobně jako plyšáka a tvoje rty byly mírně pootevřené. Ty rty, které mi před pár hodinami vyprávěly, kdy a proč ses do mě zamiloval.

Tam v obývacím pokoji, kde jsme se učili, sis pro mě nachystal celou esej o lásce!

Řekls, abych se neksichtil a taky že ti připadám doopravdy krásný (a já tomu snad i věřil). Řekls, že je každý můj úsměv tím nejlepším, co tě mohlo potkat (a já slíbil sám sobě, že se na tebe budu usmívat víc). Řekls, že by tvoje miluju tě neměl nikdo zpochybňovat (a já s tím souhlasím).

Netušil jsem, jak přesně na to reagovat, ale zůstalo to ve mně. Proto jsem se nemohl soustředit na žádnou z her, rozehrával jsem pořád nové, měnil jsem příběhy a způsob vyprávění a u té poslední, kde byl Sherlock Holmes, jsem hledal nesmyslné důkazy, přitom jediné, co mě zajímalo, jsi byl ty.

Ještě před nějakou dobou by mi tohle všechno připadalo strašlivě abstraktní. Jako spousta neukázněných barev na plátně, které dohromady nedávají vůbec žádný smysl, ani když o pár kroků odstoupíš. Moje dřívější já, nedávné já, by před tím strčilo hlavu do písku, anebo by odpovědělo něco sarkastického, protože představa, že bys mě mohl doopravdy milovat, by byla… Ne, kdysi bych sám sobě nedovolil ani tu představu.

Ale pak se to změnilo.

Věřil jsem ti, Nathanieli, a to pro mě bylo na jednu stranu zarážející. Hltal jsem všechno, co jsi vypustil z pusy, emoce kolem nás jiskřily a moje srdce tlouklo pro to, abys pokračoval.

Někdy mi připadá, že máma poslední roky nedělá nic jiného, než že se snaží to mezi námi urovnat, rovná náš vztah jako hodně pomačkaný papír, uhlazuje rohy. A táta, ten je tady vždycky pro mě, maják uprostřed rozbouřeného moře nočních můr. Jenomže ani jednomu z nich jsem nikdy tolik nevěřil jejich lásku jako tobě a zároveň mnou tolik neprorůstala jako ta tvoje, nezacelovala moje praskliny a rány.

Měníš mě, ačkoli to možná není to správné slovo. Léčíš mě. Je to pozvolný proces, kolikrát dokonce nenápadný, ale od chvíle, kdy jsi mě na pláži donutil přiznat, že chci žít a nemíním se jenom tak vzdát, mám pocit, že moje nové myšlení nějakým způsobem mění i realitu. Dává to smysl? Díky tobě nacházím krásu a smysl v maličkostech, které jsem dřív ignoroval.

Čaj, co si připravuju, chutná jinak, když přitom sedíš na lince, komíháš nohama a sleduješ mě.

Terapie, na které jezdím, mají větší váhu, když na sebe po jejich konci pokaždé počkáme a pak se na zadních sedadlech auta tiskneme tak blízko jeden druhému, jak jen to jde.

Rodinné večeře už ani zdaleka nejsou tak hrozné, když máš židli vedle mě, prsty mi sem tam zlehka přejedeš po ruce, usmíváš se, tvoje chodidla jsou blízko těm mým.

Noci nejsou doba, kterou potřebuju přetrpět, abych si s úsvitem mohl jít lehnout, ale je to společně strávený čas, magický čas, kdy hraju a ty si pokládáš hlavu ke mně do klína.

Plavání je naplňující, když vidím, jak prorážíš vodu, stéká ti po vlasech a obličeji a působíš šťastně.

Moje tělo není tak strašně cizí, už tolik nepřipomíná ohyzdný kostým, který si chci ze všeho nejvíc svléct, ale uvědomuju si ruce a ramena, svaly, které se při každém pohybu napnou, to, jak zesiluju.

Učení je zábavnější, objevovat historii s tebou je dobrodružství, stejně jako počítání matematických příkladů, protože vždycky doneseš bonbóny a spolu je jíme, naše rty jsou tak blízko, že se skoro dotýkají.

Takže když jsem ti odpověděl, že miluju tvoji blízkost, ve skutečnosti jsem myslel na tohle všechno. Jak dokonale zapadáš do celkového obrazu, abych byl šťastnější člověk. Nebo alespoň spokojenější. Zkrátka abych žil. Prorůstáš mnou.

Zpětně mě napadlo, zatímco jsem hrál a tys klidně spal, jestli jsem ti to neměl říct, jestli moje odpověď mohla stačit k tomu, aby ses cítil dobře. Alespoň na okamžik. A jestli sis v ten moment nezasloužil mnohem víc, celý výčet toho, co pro mě znamenáš.

Dospěl jsem k tomu, že se moje láska od té tvojí možná tolik neliší a že jsme ji oba pouze trochu jinak popsali. Nakonec, tobě to šlo se slovy vždycky líp. Jsi jimi nasáklý, vstřebáváš myšlenky ze všech knih, které jsi přečetl. Ať už si o sobě myslíš cokoli a kolikrát ztrácíš vůli učit se, protože tě paměť zrazuje, jsi to zároveň ty, kdo si pamatuje tolik krásných věcí, citátů a příběhů, které mi pak vyprávíš nad ránem.

Máš v sobě hodně bolesti, Nathanieli, ale to neznamená, že nejsi chytrý. Nevylučuje se to. Stejně jako se nevylučuje, že někdo může být geniální detektiv a přitom fetovat.

Bezmyšlenkovitě jsem hrál, jelikož jsem netušil, co jiného dělat. Občas jsem měl i takové bláznivé nápady jako lehnout si k tobě, přitáhnout si tě do pevného objetí a čichat ti k vlasům. Věřit, že když usnu, svět neshoří. Ale strach byl někdy o tolik silnější a já ho nechtěl pokoušet, tak jsem se skoro až smířlivě ploužil ulicemi Whitechapelu, když jsi najednou zavzdychal.

Vůbec to nebyl příjemný, vzrušený vzdech, ale spíš zalapání po dechu, poslední zoufalá snaha dostat se ze spárů nějaké hnusné noční můry.

Zničehonic sis sedl, dlaň přitisknutou na hrudník, jako kdybys zjišťoval, jestli ti stále bije srdce. Světlé oči byly rozšířené děsem a taky překvapením. Všiml jsem si toho, že se po probuzení často tváříš překvapeně. Představuju si, že zatímco jiní lidé si řeknou „jsem vzhůru“, tak tebe to vždycky ohromí, skoro až zasáhne. Vědomí, že jsi naživu.

O chvíli později už jsi stál v koupelně pod proudem vody. Zplihlé mokré vlasy ti spadaly do tváře a nasáklé oblečení na tobě těžklo. Nejspíš to byl přesně ten typ závaží, který jsi potřeboval, že ano? Vybavuju si, jak ti mokré tričko kopírovalo hrudník, a přestože jsi poslední dobou dost jedl, a dokonce několik kil přibral, i tak jsi byl hubený. Myslím, že za to částečně může i konstituce a nikdy nebudeš doopravdy mohutný.

Musím se k něčemu přiznat.

Na jednu stranu se mi tvoje křehkost líbí. A jsem znechucený sám ze sebe, že se mi líbí a že kdybych chtěl, zvládl bych tě nejspíš i zvednout (a v té představě bys mi obtočil nohy kolem pasu), jelikož mám dojem, že nejsem první, komu se to kdy líbilo. Takových mužů musí existovat spoustu. Vzrušuje je představa, že by tě mohli zlomit (přesně takovým hladovým pohledem na tebe koukal ten debil ve vaflárně).

Mě ale vzrušuje představa, že je ti každý můj dotek tak strašně příjemný jako nic na světě.

I v ten okamžik, kdy ses choulil ve sprše a já stál u otevřených dveří – nedovolil bych, aby se zavřely a tys zůstal se svojí bolestí uvězněný uvnitř – chtěl jsem tě zachumlat do osušky a odvést zpátky na gauč, kde bych tě k sobě vroucně tisknul.

Znovu jsem si vybavil tvoje slova o lásce. Měl jsem pocit, že jsi jinde. Nedůvěřivě ses tisknul do rohu a lízal sis rány pod proudem vody.

A emoce, které jsem cítil, se ve mně spojily v jednu, v tu nejsilnější. Nejradši bych vzal tvoji tvář do dlaní a vypil z ní všechen smutek. Vešel jsem dovnitř oblečený a bylo to jako krok do jiného světa. Vešel jsem ti do náruče. Najednou jsem tě držel za bradu a líbal na ústa – byla měkká a voněla spánkem.

Řekls, že přetvářím špatné vzpomínky v něco krásného, tak jsem to zkusil udělat vědomě. A ty ses najednou pod mými doteky chvěl. A ty ses pod mými rty šťastně usmíval.

***

Není tajemství, že si člověk pamatuje hlavně špatné věci. Moment, kdy se jako malý něčeho bál. Kdy si ublížil. Kdy pociťoval silnou úzkost. I já si pamatuju spoustu dílčích událostí, přestože mám pocit, že se to stalo úplně jinému Elkanovi – jako kdyby všechny moje vzpomínky patřily klukovi, o kterém jsem jednou četl v knize.

Někdy mám zkrátka problém ztotožnit se s dobou před tím, než se z mojí kůže stala pavučina jizev.

Ale dokážu si vybavit, že ten cizí Elkan kdysi dávno spadl a odřel si koleno tak nešikovně, že mu z něj v dlouhém čůrku tekla krev. A ten cizí Elkan byl k smrti vyděšený, jelikož to bylo poprvé, co si uvědomil smrtelnost. I on se mohl zranit. Mohl krvácet. Díval se na tu krev a usedavě brečel. Prvotní šok se velmi rychle přetavil v bolest, která pro něj byla nesnesitelná.

V té bolesti se ukrývala dětská výčitka. Proč zrovna on? Chtěl si jenom hrát.

Tenhle cizí Elkan neměl ponětí, že se za pár let stane mnou, až bude vřískat a cloumat klikou zamčených dveří v naději, že ho někdo přijde zachránit.

Proč o tom teď mluvím? Jsou to útržky, střípky a někdy taky střepy, které s tebou chci sdílet, to zaprvé. A zadruhé jsem vnímal tvoje překvapení a vlastně i nepochopení, když jsem si ránu na čele nenechal umrtvit. Tři stehy. Který idiot by si to nechal zašít jenom tak, aby cítil úplně všechno? Každé píchnutí jehlou, tah nitě.

Není to tak, že by šlo v kontextu toho, co jsem zažil, o naprosto bezvýznamnou a nicotnou bolest, která by pro mě nic neznamenala. Nejsem tak silný, aby to nebolelo. Ale pamatuju si dobu, kdy mi i dotek obyčejného prostěradla působil hotová muka. Kdy mě drásal a škrábal jako ty nejostřejší nehty.

Pamatuju si, jak jsem se cítil, když mi doktoři oznámili, že vezmou kůži z jednoho místa na mém těle a dají ji jinam. Že mě přeskládají jako panáčka z lega, nebo hůř, jako když se někomu roztrhne plyšák a ty použiješ na jeho opravu část plyše, která tam nepatří.

Pamatuju si všechny ty masti, které mi cizí ruce vtíraly do ran, aby je zaléčily. Abych byl vůbec schopný obléct na sebe obyčejné tričko a tvářit se obyčejně, přestože jsem byl neobyčejně hnusný.

Pamatuju si pohledy. Tisíce pohledů, co o mě zavadily a znovu se odvrátily, protože to nevydržely. Proč člověk cítí rozpaky, Nathanieli, když je svědkem něčí bolesti? Naučilo mě to neodvracet hlavu, když na ulici potkám někoho, kdo je na tom špatně. Ne metaforicky, ale doslovně. Dívám se. Ne zvědavě ani dychtivě, ale s vědomím, že stydlivě uhnout pohledem je kolikrát horší. Na tebe jsem se taky díval, když jsem tě během našeho druhého setkání sjetého vedl do sprchy. Tebe a tvoje třesoucí se ruce a zubožené tělo. Neuhnul jsem. To byla jedna z mála věcí, které jsem pro tebe mohl udělat.

Pamatuju si mámin tlumený rozhovor s babičkou, která už nežije. Babička řekla: „To je neštěstí, Samantho. Takovej hezkej kluk to byl.“

Postupem času jsem se dokázal od všech těch věcí oprostit, posunout je za pomyslnou stěnu, aby ke mně nedolehly. Máma to vnímala tak, že se straním světa a držím se od něj dál, ale pravda je, že já se nehnul ani o píď – držel jsem svět dál od sebe, ne naopak. A teď po letech, když mě potká bolest, která je ryze fyzická (niterně jsem byl šťastný, přestože jsem si rozrazil hlavu, jelikož jsme se líbali a bylo to krásné), dokážu ji od sebe odsunout.

Doktor mi jehlou propichoval kůži a já byl vnitřně s tebou a v představách jsem se líně probíral tvými vlasy.

Proč ti o tom vyprávím?

Rozhodl jsem se dát šanci životu a ne přežívání a mám dojem, že s tím se pojí i určitá forma sdílení a intimity. Dlouho jsem se ničeho nebál víc než odkrývání a hrabání se ve svých pocitech, ale teď sem tam sám sebe přistihnu, jak si přeju, abys odkryl úplně každičkou část mojí mysli, mého těla, každý záhyb a nerovnost kůže, aby se mě tvoje prsty dotkly, kde se mě ještě nikdy nikdo nedotknul.

***

Tak jsem ti řekl, jaké to tenkrát bylo, když jsem hořel. Zlomek noční můry, kterou si pořád nesu v sobě, asi navždycky, ale už nade mnou nemá takovou moc. Díky tobě.

Seděli jsme vedle sebe na kraji bazénu a tys poslouchal, jak ti vyprávím. Nevím, jestli se mi alespoň částečně povedlo přiblížit ti, kolik pro toho popáleného kluka znamenala tvoje představa – vysnil jsem si tě, zatímco mi o tobě táta vyprávěl.

Cesty osudu jsou prý nevyzpytatelné, ale ty naše se neomylně střetly. Nejdřív jsem o tobě slyšel, pak jsem tě potkal, pak jsem se zamiloval. Ale spíš než abych se tady dojímal nad tím, že jsem ti byl schopný říct něco, co mě tolik táhlo dolů – děkuju, že to teď víš, že si část poneseš v sobě spolu se mnou a já na to nejsem sám – bych ti chtěl povědět o tom, jaké pro mě bylo, když jsem v úplně jiný den v potemnělém antikvariátu zamknul dveře, obrátil ceduli s nápisem ZAVŘENO a rozešel se k tobě do jedné z uliček.

Neměl jsem žádný plán, neříkal jsem si, že tohle je ten večer, kdy bych před tebou chtěl padnout na kolena. Ale sotva jsem tě uviděl, jak strkáš knihu do police, moje ruce automaticky zabloudily k tvým bokům, prsty se dotkly holé kůže a já zatoužil po tom odnést si tě v náruči do jednoho z těch měkkých křesel, ve kterém občas sedávám, zatímco počítáš peníze v kase, a hraju Nintendo. Tam bych tě svíral a skoro až drtil, kolíbal a líbal.

Takže jsem neměl žádný plán, ale ani to nebylo náhlé vzplanutí. Jenom vyústění toho, co jsem cítil. Nebál jsem se, spíš jsem byl nervózní, že to udělám špatně, protože jsem ještě nikdy… Ale to přece víš.

Chci taky, abys věděl, že jsi opravdu krásný, všechno na tobě je krásné a stejně tak bylo krásné klečet před tebou na studené zemi, cítit nerovnosti dřevěných parket a otlačovat si o ně kolena. V ten okamžik jsem tě viděl z úplně nové perspektivy a určitě mi zrudly tváře, což muselo být poznat i v tom přítmí.

Chvěl ses pod mými doteky. A vypnul ses proti mně, když jsem ti stáhnul kalhoty a boxerky pod zadek. Byls úplně tvrdý a z penisu ti stekla nedočkavá kapka, po které jsem přejel palcem. Dotknul jsem se tvých třísel a trochu to škrábalo. Byl jsi oholený.

Taky jsi voněl, klín ti voněl, nevím, nakolik to lidé říkají a jestli není společensky nepřijatelné o tom mluvit (jestli jo, tak snad promineš a taky zavedeme pravidlo, že v naší sklepní společnosti dvou kriplů o tom odteď mluvit budeme, protože o nic nejde), ale prostě chci, abys věděl, že se mi to líbilo. Vůně tvého vzrušení, vůně mýdla, vůně vypraných boxerek.

A taky chuť, trochu nasládlá, hladká kůže, tvar žaludu, ztěžklé koule. Všechno mi připadalo dokonalé, všechno bylo… Ani při vzpomínce na ten okamžik nedokážu normálně myslet a zmocňuje se mě vzrušení. Už jen ta představa, vzpomínka, když jsem tě polykal a sál a tys pohlédl dolů a přejel mi dlaní po vlasech, vpíjel ses do mých očí a kousal ses do rtu.

Bylo toho na mě moc, musel jsem se s tou horkostí nějak porvat. Tak jsem si vjel rukou do kalhot, a zatímco jsem ti nepřestával kouřit, sám sobě jsem honil, přiváděl jsem nás k šílenství.

Tvoje sténání se rozléhalo mezi regály, vpíjelo se do knih a já si představuju, že tam zůstane už navěky. Navěky si ty zdi budou pamatovat tebe, dlouhé vzdechy – udělal bych se už jenom z nich, z vědomí, že ti dělám dobře.

Staly se mým nejoblíbenějším zvukem. Vím, že ses mě pokusil odtáhnout, když už ses tak chvěl, že jsi skoro nedokázal stát, ale já neuhnul. Chtěl jsem, aby ses mi udělal do pusy a já to mohl spolknout.

Ach, Nathanieli, nikdy jsem nemyslel, že bych toho mohl cítit tolik. Tolik toužit.

Měl jsi blažený výraz, láskyplný, spokojený a něžný. A já si připadal jako opilý. Tady je velká pravda, kterou ti chci říct – když jsem ti věštil krásnou budoucnost v horské chatě, věřil jsem tomu. Viděl jsem nás dva, jak spolu u velkého okna popíjíme čaj a nic nám nechybí.

***

Kdy jsem naposledy držel v ruce zapalovač? Nevzpomínám si. Pravděpodobně ještě před tou nehodou. Nejsem si jistý, jestli bych si později troufnul, i v těch lepších dnech, v lepším období. Fakt si nejsem jistý. Na co by mi to bylo? Těžko bych si s ním jenom tak sednul na gauč a pro radost škrtal.

Vyprávěl jsi mi o tom, jak ti někdo udělal tetování, když jsi byl mimo. To je samo o sobě děsivé, ale moje mysl si pochopitelně vybrala, že se chytí toho, co následovalo bezprostředně potom. Tvoje výprava na benzínku, nákup zapalovače a myšlenky na to, že si každý jeden prst opálíš.

Zatímco jsi mi o tom říkal, napadlo mě, že je to dost hrozné, ale vlastně to nějak zapadalo mezi všechny zlé věci, které se ti přihodily (a o kterých jsem věděl). Tím myslím, že to nebylo zas tak šokující. A upřímně, něco takového by vykolejilo spoustu lidí, člověk nemusí být sjetý, aby si chtěl seškrábat obrázky ze svého těla, které někdo bez jeho vědomí použil namísto papíru.

Mluvils o tom celkem klidně, a tím pádem jsem ani neměl tendenci přehnaně tě litovat. Oba jsme si svěřili spoustu smutných historek a ne že bychom byli vůči svojí bolesti imunní, ale spíš jsme chápali, že lítost ničemu nepomůže.

Není skvělé, jak jsme se poslední dobou naučili všechno řešit líbáním a mazlením?

Nechci, aby sis myslel, že když jsem se dozvěděl, že sis chtěl opálit prsty, vnitřně mě to totálně rozbilo a spustilo to u mě nějaký panický záchvat, který jsem před tebou pracně skrýval. Vůbec ne. Seš kripl, Nathanieli, protože opálené prsty fakt kurevsky bolí. Tak přesně tohle jsem si neřekl. Vím jenom, že jediná zbloudilá myšlenka, co mi proletěla hlavou, byla spíš otázka, proč tady ten zapalovač pořád je, proč je v domě, proč ho máš.

Poslední dny před tím, než jsem vybuchl, jsem se necítil moc dobře. Neměl jsem tendence tolik se uzavírat a stahovat do sebe, takže to možná nešlo tak poznat, ale připadal jsem si zvláštně. Zas se mi vracely staré známé pocity, že mi tělo tak úplně nesedí, skoro jako kdyby to bylo malé tričko, které si pořád musím všelijak upravovat, protože mi nevyhovuje jeho střih.

Takže jsem podvědomě tušil, že se dřív nebo později něco semele a já zas budu jako debil křičet a mlátit kolem sebe. Akorát jsem netušil, že to bude tak brzy. Hádal bych ještě pár dní. Víc času, abych si k tobě mohl sednout na gauč a svěřit ti svoji obavu ohledně toho, co se podle mě stane.

Večer jsem si zkusil lehnout vedle tebe, zkoušel jsem usnout v době, která ve mně budí tolik děsu. Mimochodem to samotné gesto představovalo pro moje tělo a mysl neskutečný stres. Vůbec se k něčemu takovému odhodlávat a myslet na to, vzdorovat nutkavým a vlezlým dotazům mozku, jestli jsem si fakt jistý, že nezačne hořet, sotva zavřu oči. Protože je noc a v noci hoří častěji. Nevím proč. Možná má někdo tam nahoře hodně zvrhlý smysl pro humor a fascinuje ho ten kontrast. Oranžová na tmavém pozadí.

A pak tady byla ta vzpomínka, nebo spíš nevyřčená otázka, proč je ten zapalovač pořád v domě! Vznikl zajímavý koktejl emocí, během kterého jsem se uprostřed noci vzbudil. Totálně mimo, depersonalizovaný, odtržený od tebe, od sklepa, od celého podělaného vesmíru.

Vždycky je to trochu zatmění. Ne že bych si sám sebe vůbec neuvědomoval, to ne, ale vnímám se roztříštěně, přes detaily. Přes šustění deky, když jsem se posadil. Přes tiché našlapování na schodech a dotek dřeva na bosých nohách. Přes tiché otevírání šuplíku, který trochu zavrzal. Přes lehkost zapalovače v dlani.

Něco tak směšně malého a přesto fatálního. A nevím, kde se objevil ten nápad, nebo spíš potřeba, škrtnout jím. Možná jsem se domníval, že to bude jako potvrzení toho, jak velký kus cesty už jsem stačil dojít. Moje otevírání se životu mělo završit jedno hloupé škrtnutí. Nikdo to nemusel vědět, věděl bych to já. Že to dokážu.

Pak bych uložil zapalovač zpátky do šuplíku a vydal se pryč z pokoje. Znovu bosé nohy na schodech. Znovu šustění peřiny. Přitisknout se k tvému horkému tělu, vláčnému spánkem.

Zpětně mi připadá hrozné, že jsem si vůbec dovolil k tobě bez zeptání vejít a hrabat ti ve věcech. Kéž by mě to napadlo už v momentě, kdy jsem se probudil – do Nathanielova prostoru nesmíš. Těžko říct, kolik se mi toho honilo hlavou. Ani to neumím tak dobře popsat, ale představ si, jako kdybys sám sebe sledoval v rozvlněné hladině vody, jenom v odrazu. Viděl by ses, nicméně by tam zároveň byla jistá pochybnost, podezření, že něco nesedí.

Vůbec nedokážu určit, jak dlouho jsem tam stál, hypnotizoval zapalovač a hlavou mi běželo: No tak to udělej, pohni palcem. Možná jsem to řekl nahlas: „No tak to udělej, pohni palcem.“ Myslel jsem, že ta slova budou mít větší váhu nebo že mě nábytek v místnosti povzbudí, abych vážně jednal.

V duchu jsem na sebe naléhal. Slíbil jsem si, že pokud to zvládnu a škrtnu, určitá tíha, kterou si nesu, zmizí, jako když člověk shodí opravdu těžký batoh. Prosil jsem. Nenáviděl jsem se. Opovrhoval jsem svojí neschopností stlačit ten zkurvený zapalovač a čelit plamínku, který jsem mohl kdykoli sfouknout. Můj dech byl přece silnější, měl jsem tu moc.

Až na to, že neměl.

Nevím, jak dlouho jsi tam stál a pozoroval mě a kolik z toho ubožáctví se mi odráželo ve tváři. Ani si nevybavuju, co všechno jsem řekl. Tobě, tátovi, mámě. Pohled na ni je pokaždé, jako kdyby mi někdo nacpal do pusy doutnající uhlík a přinutil mě polknout. Je to k nesnesení, přestože jsem se poslední dobou tolik snažil, aby ve mně nevzbuzovala negativní emoce. Chtěl jsem to urovnat, protože mi přišlo, že tě to trápí. Ale v okamžiku, kdy vešla do pokoje a zatvářila se ustaraně, jako kdyby smazala veškerý pokrok, který jsem ve vztahu k ní učinil.

Na druhou stranu asi nešlo o kdovíjaký pokrok. Pochybuju, že to vůbec bylo znát. Spíš jsem o tom vnitřně přemýšlel.

Nathanieli, já o tom vlastně vůbec nechci mluvit. Nerad mluvím o chvílích, kdy mi drbne a vyvádím, křičím a pak brečím. I tohle je ale součást naší snahy dát šanci životu, ne? A já si přeju sdílet s tebou úplně všechno. Myslím, že jsem na to připravený. Pokud dokážeš milovat to, jak vypadám, možná zvládneš i tu temnotu uvnitř.

Viděl jsem strach a nepochopení ve tvých očích, ale zároveň taky spoustu lásky. Stáhl ses, abych měl víc prostoru a táta se snáz dostal blíž. Táta, který byl pro mě doposud vždycky jako maják, on jediný, on a jeho konejšivé ruce, hlas a pevné objetí. Zachránil mě tenkrát, když jsem hořel, takže dává smysl, že jsem věřil, že mě zachrání i teď. Kdykoli potom.

Ale představa, že mě k sobě přitáhne, mi najednou připadala hrozná. Až je mi zpětně líto, jak jsem se ohledně toho cítil, jelikož vím, že si to táta nezaslouží.

V tom momentu jsem zkrátka nechtěl nikoho kromě tebe. Byly to právě tvoje oči a zima v nich, nádherná krajina, která mě k sobě zvala. Celý otevřený svět, ve kterém jsem se mohl schovat a po zbytek noci si lízat rány. V bezpečí. Milovaný. Pochopený.

To, jak ses dal na ústup, protože jsi automaticky předpokládal, že budu chtít k tátovi a ne k tobě, bylo neuvěřitelně velké. Dal jsi mi přednost před sebou. A já chtěl intuitivně tebe. Byla to skoro až primární potřeba, říkej tomu, jak chceš, ale najednou jsem se prosmýknul kolem táty a vpadl ti do náruče, ubrečený, chraptivý, musel jsem působit divoce.

Schoulil jsem se ti na hrudi. Připadalo mi, že jsem se snad o několik centimetrů zmenšil, a napadla mě bláznivá myšlenka, jak rád bych se ti schoval do kapsy.

Nevím, co řekl táta. Nevím, co řekla máma. Nevěděl jsem, kde je zapalovač – teprve když jsem tě objal, uvědomil jsem si, že ho nedržím. Vím ale jistě, že moje otevírání se životu nemělo završit nějaké pitomé škrtnutí, ale ty. Jsi to ty, s kým se cítím živý. A je to legrační, protože jsem ti ještě nedávno kladl na srdce, aby ses vyhýbal drogám kvůli sobě a ne kvůli mně. Přitom v ten okamžik, kdy jsme se objímali, mi došlo, jak moc žiju pro tebe, víc než pro sebe.

Ležel jsem ti v náruči a plakal, zalykal jsem se a tys mi neříkal, abych dýchal, uklidnil se nebo že už je to v pořádku. Prostě jsi mě jenom držel, a když už jsem neměl žádné slzy, otevřels mi cestu do svojí arktické zimy, přesně jak tvoje oči slíbily.

Vešel jsem do ní a pak nevím nic. Vložil jsem do tebe veškerou důvěru, že až budu pryč, postaráš se o moje tělo, necháš si mě na klíně a budeš hladit šupinatá křídla tak dlouho, jak jen to bude potřeba.

Poslední myšlenka před tím, než jsem se vypnul, byla, že tě miluju. Anebo vlastně ne, lhal bych, nebyla to myšlenka, byly to úplně všechny myšlenky a všechny buňky a všechny city. Já, moje bolavá kůže, šílenství, dokonce i ten malý kluk Elkan, který mi doteď připadal tak cizí. Všechno se spojilo v jedné hluboké a bezmezné lásce k tobě.

A jestli mi nevěříš, řeknu ti tajemství. Ve skutečnosti mám nejradši červenou část gumových hadů. Tu nejsladší. Ale říkal jsem, že ne, protože je tvoje oblíbená.

Tak to vidíš. Láska k tobě je větší než gumoví hadi. Existuje podle tebe lepší důkaz?

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥