Szabi

Venku je zase hnusně. Prší tak, že jsou všude na zahradě velká bahnitá kola. Akorát ne ta, do kterých by člověk s chutí skočil, až by voda vystříkla do stran. Těmhle loužím se každý vyhýbá.

Nejraději bych zůstal do jara zalezlý doma.

Přesto mám otevřené okno a sedím na parapetu. Čerstvý vzduch mi pomáhá. Nevím s čím, ale pokaždé, když se z plných plic nadechnu, cítím malou změnu k lepšímu. Možná se mi líp čte, slova se skládají do vět a chápu skryté významy mezi řádky. Anebo jde prostě jen o to, že je mi zima a husí kůže mě nutí zapomínat na jiné věci. Na věci, na které se zavřeným oknem jinak myslím pořád.

Otočím stránku.

Eli leží zachumlaný v posteli se sluchátky na uších. Tvrdil, že neusne, jen si poslechne pár písniček. Ale vzhledem k tomu, že se přes hodinu nepohnul a má lehce pootevřenou pusu… spí. A dost tvrdě.

I když už jsou to dva dny, co měl záchvat, pořád ještě není úplně v kondici. Přijde mi, že z něj ta noc vysála všechen život, veškerou energii a on ji teď velmi pomalu načerpává zpátky. Což je dobře, aspoň mám dost času na přemýšlení nad…

Nad vším. Až na to, že zároveň nedokážu myslet. Jakože vůbec.

Myšlenky jsou rozházené a já netuším kde začít. Někdy si říkám, že bych je mohl vepsat do deníku, tam by asi nevadilo, že jsou rozházené a neuhlazené. Třeba bych po čase jednotlivé listy mohl vytrhat a podle potřeby je poskládat. Dát tak dohromady smysl a sám sebe.

Několikrát jsem s tím dokonce začal, ale nakonec jsem vždycky po prvním slově přestal psát. Ze strachu z toho, co bude dál. Takže mám na jedné stránce deníku deset poškrtaných slov a žádnou myšlenku.

Venku bez přestání dál prší, slyším padat provazce deště, ale jinak je úplný klid. Tohle by mělo být moje nejšťastnější období v životě. Mám všechno, co jsem vždycky chtěl. Milující rodinu. Domov. Budoucnost.

Eliho.

Mám všechno, protože mám Eliho. Mám jeho oči, úsměv, doteky, polibky. Mám ho po nos zahrabaného ve svojí posteli, a když budu chtít, můžu si k němu jen tak lehnout, přitáhnout si jeho horké a unavené tělo, dát mu pusu na nos, čelo i oční víčka a v objetí s ním spát klidně až do dalšího dne. Mám obrovské štěstí.

Mám život.

Měl bych být tím pádem šťastný a spokojený a vyrovnaný a necítit nic než jen vnitřní klid… Ani jedno z toho však nedokážu. Připadám si jako podvodník.

A kniha, kterou jsem včera rozečetl, vůbec nepomáhá. Chce se mi z ní brečet, chce se mi ji zahodit, nevracet se k příběhu kluka, co prožil tolik bolesti. Některé z jeho bolestí připomínají ty moje. Některé jsou jiné a já se je snažím pochopit. Pár vět čtu pořád dokola. Ježiši, zarývají se mi do srdce.

Připadám si jako hrozný podvodník, protože můj život se zase vrátil do normálu a nikdo o ničem neví. Je těžké sedět v pokoji a číst si, jako jsem to vždycky dělal. (Ten, kdo stojí v koutě, str. 104)

Přál bych si napsat, že je to lepší, ale bohužel není. Je to dost těžké, protože nám zase začala škola. A já nemůžu chodit na místa, kam normálně chodívám. Nemůže to být jako předtím. A já jsem ještě nebyl připravený říct sbohem.

Abych pravdu řekl, prostě se teď vyhýbám všemu a všem. (Ten, kdo stojí v koutě, str. 144)

Nevím, co bych teď asi tak měl dělat. Vím, že jiní lidé jsou na tom o dost hůř. Vím to, ale vůbec to nepomáhá a prostě nemůžu přestat myslet na to, že ten chlapeček z nákupního centra, co jedl s mámou hranolky, jednou vyroste a bude bít mou sestru. Udělal bych cokoli, abych na to nemusel myslet. Vím, že už zase přemýšlím moc rychle a všechno je to jenom v mojí hlavě jako v transu, ale je to tu a nechce to zmizet. (Ten, kdo stojí v koutě, str. 205)

Když dočtu, brečím. Brečím teď poslední dobou zase často, hlavně když Eli spí nebo když jsem sám v koupelně. A nikdy se pak necítím líp. Neměl by ten tlak se slzami přece jen trochu povolit? Na co potom slzy jsou, když nepomáhají? Když se po dlouhém a tichém pláči bez vzlyků člověk necítí ani o trochu líp a ten obrovský velký balvan v hrudníku je pořád stejný.

Nebo naopak každým dnem narůstá?

Myslel jsem, že láska pomůže, ale ve skutečnosti to dělá ještě mnohem horší. Je to, jako kdyby tajemství zvětšovala, dělala ho ostřejším a těžším. Je to, jako kdyby se láska rozhodla usvědčit mě z každé lži, rozhodla se, že nemůžu mít nic, pokud ze sebe nevydám všechno.

Co když to neudělám?

Koukám na Eliho, jak poklidně spí a nejspíš i sní.

Ví, že se v minulosti něco stalo, jenže zároveň si myslí, že mi někdo hodně ublížil. Ani jednou ho nenapadlo… Ublížila mi spousta lidí, ale nejvíc bolí to, co jsem dělal dobrovolně.

Eli dál spí, zatímco já odejdu do sprchy. Pustím na sebe horkou vodu a sednu si. Voda mi stéká po krku a na záda.

Oblečení jsem si vysvlékl proto, že kdyby mě tu Eli našel, nechci, aby věděl, že jsem v prdeli. Můžu jednoduše říct, že jsem na parapetu promrzl a teď prostě jen čekám, až se zahřeju.

Lhal bych Elimu?

Dělám to přece pořád. Pokaždé, když pohlédnu do hnědých očí, neříkám pravdu.

Jak jsem mohl myslet, že to zmizí? Že na to zapomenu? Že dokážu jít dál?

Když zavřu oči, vidím ty chvíle tak jasně, jako by se to stalo před minutou. Když zavřu oči, dokonce slyším Donův hlas. Tichý, ale pevný. Nikdy se nepřeřekl, nikdy nezaváhal, nikdy nedal najevo, že by ta situace nebyla v pořádku.

Sráč.

Znovu mě to rozbrečí.

Chtěl bych mu říct tolik věcí. Chtěl bych, aby mi spoustu věcí řekl on.

Kdysi jsem ho měl vážně rád. Byl fajn chlap. Než začal mít o mámu strach, než začal šílet, než ho přemohl smutek. Pořád si pamatuju některé jeho podivnosti. A taky pach, jeho ruce a slova, ty mám v paměti vyryté nejvíc.

Jestli jsem za poslední měsíce bažil, jestli jsem doopravdy někdy měl chuť, jestli jsem si představoval, jak si chystám lajnu, jak se pořád dokola sjíždím, dávám si všechno a postupně zapomínám, je to teď. Tahle chvíle je jedna z nejtěžších. Eli spí, táta je v práci. Bylo by jednoduché proklouznout, zmizet a zapomenout.

Že to chci zvládnout kvůli Elimu?

On… mě miluje. Ježiši, jak by mohl?

Co když zjistí pravdu? Co když nezjistí?

Měl bych být nejšťastnější ve svém životě, mám všechno, po čem jsem tak dlouho toužil. Mám Eliho. Tak proč kurva sedím ve sprchovém koutě a je mi mizerně?

***

Napsal jsem do deníku:

Pondělí, noc. Měl jsem směnu v antikvariátu a šéfka řekla, že mi brzo bude osmnáct a že mi chce dát větší zodpovědnost. Vzala mě do své kanceláře s tím, že bych jí mohl pomáhat s administrativou. Souhlasil jsem. A když mi ukázala, co mám dělat, nechala mě tam samotného. Důvěřuje mi.

Ve vitríně měla několik flašek s alkoholem. Většinu z toho dostala. Znám ji už docela dlouho a pochybuju, že je má spočítané. Není zrovna pořádný a organizovaný člověk. To já začal knihy v regálech přeskládávat podle autorů. Předtím byly jen poházené na obrovských hromadách bez nějakého systému.

Celou dobu, co jsem dělal pořádek ve fakturách, jsem myslel na to, že kdyby jedna flaška zmizela, nikdo by se nemusel nic dozvědět.

–

Nešel jsem na terapii, vymluvil jsem se na bolest v krku.

Nebyl jsem celý týden plavat, vymluvil jsem se na bolest v krku.

Už tři dny jsem nedal Elimu jedinou pusu, dokonce ani na tvář. Vymlouvám se na nemoc, jako kdyby nebylo zcela jasné, že lžu. Jazyk mám úplně normální a odmítám jít k doktorovi. Nemám zvýšenou teplotu a pořád tvrdím, že už je to lepší, anebo horší podle toho, co zrovna potřebuju.

Je to lepší, když mají starosti. Horší, když mám někam jít.

Taky mám stažený žaludek a nedokážu do sebe dostat nic kromě špaldových cereálií.

Nespávám. Vůbec. Předstírám, že ano, aby Eli neměl starosti a vyspal se alespoň on, ale sotva ho slyším pravidelně oddechovat, ležím na zádech, zírám do stropu a… brodím se. Nevím, jak jinak to nazvat. Brodím se ve sračkách. Střídavě si odpouštím a zatracuju se.

Žádné odpuštění ale nemyslím doopravdy. Žádné odpuštění vůbec nic neznamená.

Žádné odpuštění pro Natea.

Teď a nikdy.

Vlastně nejsem překvapený, když jedno ráno, po dlouhé a úmorné noci, kdy opět odmítnu jít do bazénu, cítím z Eliho podráždění. Nachystá dvě obložené bagety a narve do nich tolik zeleniny, že skoro nejdou zavřít, a pak nějakou dobu kouká na moje černé kafe. „Ty dneska nebudeš snídat?“ zeptá se. A za tou otázkou je mnohem víc. Oba to víme a oba to už nějakou dobu ignorujeme.

„Když tak potom,“ odpovím.

„Ale včera jsi taky moc nejedl. Není ti dobře?“

Kouknu do Eliho nádherných očí. Připadám si jako nejhorší člověk na světě, jako totální špína, protože místo toho, abych byl upřímný, pitomě a hloupě lžu: „Jo, furt mě bolí v krku.“

„A měl by sis teda dávat kafe? Nemám ti… Můžu ti udělat smoothie, jestli chceš,“ nabídne a přitom ani na vteřinu neuhne pohledem. Propaluje mě skrz naskrz. Možná čeká, že raději ustoupím a nechám si namixovat smoothie.

Jenže při představě, že bych měl do sebe něco dostat, se mi už teď dělá šoufl. „Ne, to je dobrý. Kafe stačí,“ odvětím a odejdu si sednout ke stolu.

Eli si přinese čaj a obě bagety a zatímco jí, já přejíždím prstem po okraji hrnku a… Nemám ani dostatek sil mluvit. Jsem prázdný a unavený a Eli to samozřejmě vidí, nedokážu předstírat. Napětí v kuchyni a mezi námi nejde přehlédnout, stejně jako nejdou přehlédnout moje kruhy pod očima a Eliho starostlivá vráska na čele.

„Nechceš mi to už konečně říct?“ vypálí, když sní první bagetu.

Jestli mám strach, že by na to Eli mohl přijít sám? Neustále. Je to strach, který nemůžu ovládnout ani s ním nijak bojovat, a tak na něj zkouším nemyslet. A čím víc na něj nemyslím, tím je větší a silnější a přítomnější.

Nakloním hlavu na stranu a opatrně vydechnu: „O čem to mluvíš?“

Téměř slyším, jak odpovídá: Ale no tak, já už přece dávno vím, co skrýváš. Myslíš si, kdovíjaké to není tajemství, ale ve skutečnosti mi to bylo od první chvíle jasné. Poznal jsem tě.

Samozřejmě, že tohle neřekne.

I tak napjatě zadržím dech.

„Myslíš, že jsem si nevšiml, že ti není dobře? A ne, nemyslím tu tvoji pitomou a vymyšlenou bolest v krku,“ vysvětlí Eli a obrátí oči v sloup.

Schovám dlaně do rukávů mikiny a odvrátím pohled. „Dej mi pokoj,“ zašeptám.

Eli zrovna pije čaj, který mu při mých slovech zaskočí. To mě přiměje ho zkontrolovat, a tak mi neujde jeho překvapený výraz.

„Cože?“ vydechne a následně zakroutí hlavou, jako by špatně slyšel.

Téměř okamžitě mi dojde, že na nás přesně tohle před pár dny křičel. Možná teď myslí, že si z něj dělám srandu, když říkám přesně to samé, ale ve skutečnosti… chci prostě jen klid. Ticho. Lehnout si, stočit se do klubíčka a počkat, dokud se úplně všechny vzpomínky nerozpadnou v prach.

V duchu se ptám, jestli bych bral totální zapomnění, i kdyby to znamenalo zapomenout na Eliho. Odpověď je jasné a ostré ne. Ne. NE! Nechal bych sám sebe každou noc prožívat minulost, znovu a znovu, pokud bych měl jistotu, že jakmile ráno otevřu oči, Eli bude se mnou.

Jenže teď na mě tlačí a já jsem unavený, tím pádem přece dává smysl, že začínám být podrážděný. „Co ode mě chceš?“ rozhodím rukama. „Říkal jsem ti, že mi není dobře. Tečka.“ Co kdybych se trucovitě rozbrečel? Nebo naštval? Mohl bych praštit do stolu, dát do toho narůstající frustraci…

Ale opět. Jsem na to tak unavený.

„Nate,“ zakroutí Eli hlavou. Nikdo neumí vyslovovat moje jméno s takovou něhou a zároveň rázností jako právě on. Přejede mi mráz po zádech. „Od chvíle, kdy jsem ti vyznal lásku, se chováš divně. Netvrdím, že to spolu nutně souvisí, ale… Můžeš mi říct cokoli. Jestli máš horší období, tak to zvládneme. Už jsme toho zvládli hodně, ne? Držet se dál, schovávat se před tím a nejíst není to nejlepší řešení.“

Nevím, proč odseknu: „Není? Tys to tak přece taky dělal.“ Jsem zlý jen tak, nebo abych ho odehnal?

Samozřejmě, že Eliho moje poznámka naštve. Praští dlaní do stolu. „Právě proto to říkám. Myslíš si, že tě prostě nechám užírat se a nebudu to řešit?! To si do prdele fakt myslíš? Že jsem úplnej debil, kterému stačí tvrzení, že se nenajíš, protože tě bolí v krku? Myslíš, že nevím, že tolik nocí nespíš? Za koho mě máš?!“

Mlčím. Neznám správná slova, jak se ospravedlnit. Obzvlášť, když si ospravedlnění nezasloužím.

Eli si nervózně přejede dlaní po vlasech. „Říkal jsem si, že asi potřebuješ čas. Vím, že je to někdy houpačka, i se mnou. A taky mě napadlo, jestli v sobě furt nemáš, jak jsem na tebe naposledy křičel kvůli tomu zapalovači. Napadlo mě toho popravdě hodně. Ale já prostě…“ Vzdychne a na okamžik zavře oči. Je v prdeli, naštvaný a hotový. Protože to zase kurevsky posírám. „Záleží mi na tobě a ty se najednou držíš dál a já nechápu proč.“

Je něco horšího než děsit a štvát milovaného člověka? Záměrně i zcela nevědomky?

„Omlouvám se. Máš pravdu,“ přikývnu. „Když já… Nemůžu to dostat z hlavy. Chtěl jsem ti tolikrát všechno vyklopit, ale nikdy jsem nenašel odvahu. A teď už to nejde, je pozdě, abych… Mám riskovat, že to pak mezi námi nebude nikdy stejné? Že se na mě budeš dívat jinak? To přece nemůžu. Promiň. Nevím, co mám dělat.“

Při každém nádechu mě píchá na hrudníku. Myslím, že je to srdce, ale to by pak působilo hodně pateticky a romanticky. A mě ve skutečnosti píchá tak nějak všude. Srdce, plíce, žebra…

„Takže se bojíš, že to bude na hovno, když mi řekneš o své minulosti? A řešíš to tak, že se držíš zpátky a nejíš a nespíš? To je… Nate, ať se stalo cokoli, a tím cokoli myslím fakt cokoli, neopustím tě kvůli tomu.“ Zkusí se povzbudivě usmát a já bych jeho slovům hrozně rád věřil. Ale kdyby to bylo tak jednoduché, prostě se rozhodnout věřit a být v tom naprosto sebejistý, pak bych to udělal. Jen tak. Bez rozmýšlení. Věřil bych a nechal všechno na osudu.

Odsunu kafe, jen abych zaměstnal ruce. „Já přece nepřestal jíst a spát, protože se tím snažím něco vyřešit. Chápeš, že to prostě nejde? Že je mi fyzicky tak strašně špatně, že nemůžu? Zkouším to, já tě přece nechci odhánět. Nenávidím se za to. Teď bych měl být konečně šťastnej a místo toho všechno pitomě kazím.“

Připadám si maličký. Jako bych se scvrkával, nebo se svět naopak zvětšoval. Jedno z toho určitě. A věci kolem – stůl, židle, hrnek, talíř, váza, mísa s ovocem – mi připadají neskutečné, jen plastové nebo papírové atrapy, které mají navodit pocit normálnosti. Jenže je to všechno jen lež a předstírání. Nic, dokonce ani já, není skutečné.

Jen Eli. U toho jediného mám jistotu, že je skutečný.

Když natáhne ruku a prsty mi přejede po zápěstí.

„Nebylo by tím pádem lepší odhodlat se a říct mi to? Prostě strhnout náplast?“ navrhne jemně. „Já vím, že ti někdo ublížil. Nejsem slepej.“

Někdo mi ublížil. Vlastně… Hodně lidí mi ublížilo a já taky ublížil hodně lidem. V jednom okamžiku jsem dokonce myslel, že to tak má být. Že každé ublížení můžu desetkrát vrátit. Komukoli, kdo se namane. A pak jsem potkal Eliho, kterému jsem řekl hnusné věci, a on to nevracel.

Kdy se stalo, že jsem zapomněl, co chci, a zůstalo jen to, jak moc se stydím?

Vstanu, protože potřebuju od Eliho dál. „Jenže tak to právě není!“ vykřiknu. „Ty mě vidíš jen jako nějakou posranou oběť. Ani jednou tě nenapadlo, že jsem dobrovolně…“ Na poslední chvíli semknu rty. Tohle dělám vždycky, že v afektu hulákám věci, které nechci. Nepřemýšlím, jen ubližuju.

„Už o tom nebudeme mluvit,“ rozhodnu.

Eli taky vstane. „Dobrovolně co?“

Mlčím. Dobrovolně nic.

„To je jedno. Na tom nezáleží,“ pronese nakonec Eli a přijde ke mně. Jsem sobec. Pravdu mu říct neplánuju, ale klidně ho nechám, aby se mě dál dotýkal.

„Na tom nezáleží,“ zopakuje, tentokrát už do mých vlasů, a jeho pevné ruce mě přitáhnou do medvědího objetí. Svět kolem utichne. Je jedno, že není skutečný, že je jen z plastu a papíru. Teď existuju jen v Eliho náruči.

„Já tě miluju. Jsem tady. Tak prosím, moc tě prosím, sněz ten druhej sendvič.“

Nechci se odtáhnout. Představa, že za pár vteřin budu muset zase čelit světu a bojovat s každou minutou, je vyčerpávající. Mám strach, že na to nemám vůbec žádnou energii.

Jsem jen vyšťavená rozinka, vymačkaný pomeranč, rozmočená cereálie.

„Dám si ho potom. Nevadí?“ zašeptám a nadechnu se Eliho vůně.

Eli trochu ztuhne, takže asi vadí, ale navzdory tomu odpoví: „Ne, nevadí.“ Lžeme si navzájem. Jenom abychom si neublížili nebo se neztratili.

Třeba nás to jednou dožene a kousne do zadku, ale teď na to kašlu. Teď chci Eliho objímat, dokud to jde. Dokud mě miluje.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥