Szabi

V pokoji je teplo, ale venku zuří pravá podzimní plískanice. Za oknem neustále poletují listy a slyším skučet vítr. Batoh si vybaluju v podivném šeru, které narušuje jen lampička na psacím stole.

Část mého já stále nechápe, že to doopravdy dělám, že si vybaluju batoh a některé věci z něj vyhazuju, zatímco jiným dávám vlastní místo v mém pokoji. Pořád mi říká, že je to hloupost, protože až přijde chvíle, kdy budu muset rychle odejít, budu litovat.

Druhá moje část ale velmi neochvějně tvrdí, že je to v pořádku, protože kdyby se něco stalo a já opravdu musel odejít, záleželo by jen na Elim. Kdyby byl se mnou, dokázal bych se vzdát úplně všeho. Kdyby nebyl, celý svět by mi byl ukradený.

Kouknu na něj, jak sedí na posteli a listuje mojí rozečtenou knížkou. Je to erotický román, takže hádám, že ho nejspíš zaujal. Na nočním stolku má položený čaj. Dával mi z něj napít, dokonce do něj kvůli mně přidal lžičku pampeliškového medu, a musím říct, že některé bylinné směsi nejsou úplná pohroma.

Vytáhnu z batohu starý pomačkaný a promočený sešit, o kterém jsem ani netušil, že ho mám. Prolistuju ho, ale je plný čmáranic a vytrhaných stránek, proto ho hodím do koše. Taky najdu dva páry ponožek, které smrdí, jako bych v nich uběhl maraton, vymáchal je ve zkaženém mléku a následně je nechal na dně batohu. Nepřekvapivě skončí v koši. Pak tam mám pár triček, mikinu a kalhoty. Ve všech těch hadrech jsem brečel, zvracel a sjížděl se, takže asi dává smysl, že je u sebe nechci.

Stará sluchátka si nechám. Sice jsou zamotaná, ale fungují.

Kartáček na zuby vyhodím. Ten musel v tom bordelu strašit fakt dlouho a nejsem si jistý, jestli jsem ho kdy použil.

Další věc, kterou vytáhnu, je obyčejný červený zapalovač. „Jé, myslel jsem, že jsem ho ztratil,“ uchechtnu se. „Asi bych ho měl vyhodit, ale mám k němu citovou vazbu. Skoro celý rok jsem ho nosil v kapse kalhot a…“ Zarazím se. Třeba to Eli ani nechce poslouchat. „To je jedno.“

Eli odloží knížku. „Proč jsi ho nosil v kapse?“ zeptá se věcně, jako by nechápal, že mu to nechci říct rovnou. Tuhle minulost, tu po mámině smrti, už přece nějakou dobu sdílíme.

„Aaa, to je taková blbá vzpomínka,“ přiznám. „Fakt chceš slyšet další z Nateových smutných, zoufalých a sjetých historek?“

Přikývne. „Jasně.“

Přehazuju zapalovač mezi prsty. Neumím se rozhodnout, co pro mě vlastně znamená. Jestli je nositelem jedné špatné vzpomínky nebo něčím, co mě mnohokrát dokázalo držet v klidu.

„Kdo je Johnny, už víš, potkali jsme ho ve vaflárně,“ začnu. „Bydlel jsem u něj a byl to taky můj dealer, což jsem ti, myslím, už říkal. No a vždycky se kolem něj držela hromada kreténů, málokdy se stávalo, že by u nás doma nikdo nebyl. Jednou, to bylo ještě na začátku, kdy jsem byl totálně důvěřivej, jsem se hodně sjel a odpadl jsem. A když jsem se probral, tak jsem měl na prstech tetování.“ Zvednu ruku a ukážu piky, káry, kříže a macaté srdíčko. „Vůbec jsem nevěděl, kdo mi to udělal, ale prostě to tam najednou bylo a Johnny se hrozně chlámal.“

Pamatuju si tu chvíli doteď, protože mě prsty děsně bolely a já nedokázal pochopit, jak si tohle někdo mohl dovolit. Bylo mi blbě a nechápal jsem. Pořád jsem tetování vyjeveně kontroloval a doufal, že znaky brzy zmizí, zatímco se Johnny tak strašně upřímně tlemil.

„Dost mě to tenkrát rozhodilo. Navíc jsem měl kocovinu a absťák a úplně mi to nemyslelo, tak jsem se sebral, šel na nejbližší benzínku a koupil tenhle zapalovač.“ Ukážu ho Elimu, jako kdyby snad zapomněl, o čem je řeč. „Chtěl jsem si s ním to tetování vypálit,“ přiznám. „Samozřejmě mi hodně rychle došlo, že to byla strašná kravina. Ale ten zapalovač jsem si nechal a nosil ho skoro celou dobu v kapse. A když jsem byl nervózní, škrtal jsem s ním a představoval si, jak si ho přikládám na prst a zbavuju se jednoho z těch posranejch cejchů.“

Až teď si uvědomím, že jsem nikdy nepřišel na to, kdo mi ta tetování udělal. Jestli byl záměr, že dal srdíčko na prostředníček, a proč nakreslil jen obrys, ale už ho nevybarvil. Byl to umělecký záměr, nebo se mu už nechtělo, nebo mu nezbyla barva?

Tolik zbytečných otázek.

„Vlastně… Teď už mi to tetování zase tolik nevadí. Zvykl jsem si na něj.“

Eli na mě dlouho a upřeně kouká. Nedokážu odhadnout, co si o tom myslí, a tak stydlivě uhnu očima zpátky k batohu. Zapalovač odložím na pracovní stůl. Později rozhodnu, co s ním, ale teď zatím nevím. Jsem ohledně něj zmatený.

„Mám tvoje tetování rád,“ řekne Eli nakonec.

***

Pokazil jsem to.

Pokazil jsem to?

Ach, Eli. Tohle jsem přece nechtěl.

Eli má v sobě sílu, kterou nikdy nedokážu pochopit. To, že zvládne v klidu sedět, poslouchat moje pitomé historky, moje pitomé nápady, moje pitomé já, aniž by dal najevo, co cítí.

Přece vím už dlouho, že Eli trpí vevnitř. Představuju si, jak se v něm každá bolest ukládá na jednom místě, tam vyčkává, dokud toho není už příliš a pak se rozletí do celého těla.

Já byl vždycky ten typ, co dával všechno najevo. Brečel jsem a křičel, nenáviděl a smutnil.

Když jsem neměl kam jít a bloudil po nádraží, spousta lidí si mě všimla. Jedna paní se dokonce zeptala, jestli nepotřebuju pomoct.

Když jsem po dlouhé době potkal tátu a šel s ním do vaflárny, ani na okamžik nepochyboval, že mu neplánuju odpustit jedinou minutu, kdy se mnou nebyl.

Když po mně Johnny něco chtěl, neuměl jsem předstírat, že nejsem znechucenej.

Vždyť ani lásku k Elimu jsem neskryl a brzy o ní každý věděl.

Takže Eliho schopnost jít spát, dívat se mi do očí a říct „Dobrou, Nate“, aniž bych poznal, co se mu odehrává v hlavě, neumím pochopit.

Chtěl bych se ho zeptat, jestli je to proto, že bolest se taky nakonec musel naučit prožívat v tichosti. Nemohl měsíce a roky probrečet a prokřičet, i když byla spalující. A tak ji uzamkl v sobě. Je to tak?

Dokud jednou za čas nevybublá ven.

Jako dnes v noci.

Spíš podvědomě zašmátrám po matraci, abych se ujistil, že je Eli u mě. Jenže není. Není a moje podvědomí to nejspíš vědělo už dávno předtím.

Možná je úplněk.

Možná jsem to celé totálně posral. Nebo ne?

Vylezu z postele a vyjdu schody. Neslyším nic, v domě je takové ticho, až je to strašidelné, a já mám přitom ticho rád. Opatrně našlapuju, jako kdyby Eli mohl čekat za každým rohem, bafnout na mě a smát se tomu, že jsem se bál. Protože… já se bojím.

Něco se muselo stát.

Eli není v kuchyni a nevaří čaj. Není ani v koupelně. Není v obyváku. Není na zahradě. Vystoupám proto do patra k ložnicím a špatná předtucha se postupně naplňuje, když najdu dveře od svého pokoje otevřené a na nočním stolku svítí lampička.

Dneska odpoledne jsem tu seděl na zemi a vybaloval batoh. A svěřoval se s pitomou, pitomou, pitomou historkou o pálení prstů.

Jsem zahleděný do sebe. Myslel jsem jen na to, co to znamená pro mě.

Eliho najdu stát u stolu, zády ke dveřím, a přestože musel slyšet moje kroky, neotočí se. Jeho strnulý obrys mě děsí tak, že mi chvíli trvá, než opatrně pronesu: „Eli? Je všechno v pohodě?“

Vím, co bude držet. Vím to s jistotou, jakou jsem míval při každém špatném rozhodnutí.

Když se Eli otočí… Nejprve mu pohlédnu do očí, jsou bezútěšně vyděšené, a teprve poté skloním zrak k zapalovači. K pitomému červenému zapalovači, který jsem měl vyhodit.

Jsem do sebe zahleděný sobec, co neuvažoval nad následky.

Mrzí mě to, Eli.

„My-Myslel jsem… Myslel jsem, že jsem dál,“ zanaříká Eli. Nejen jeho oči jsou bezútěšné. Všechno v něm volá o pomoc. „Že všechny ty sezení k něčemu byly. Všechno to hrabání se v hlavě. Můj pokrok. Plavání, chození mezi lidi, zdravé jídlo. Vážně jsem myslel…“ Zakroutí hlavou a klouby na prstech mu úplně zbělají, jak stiskne zapalovač ještě pevněji. „Že nejsem taková zkurvená troska, abych nezvládnul škrtnout zapalovačem!“

Poslední slovo zakřičí. Brečí. A smutek a zoufalství se přímo přede mnou mění na vztek.

Tohle je ta chvíle, kdy bouchne. Kdy se všechny strachy spojí a pohltí úplně celého Eliho.

Mrzí mě to. Mrzí, protože mi malá část vědomí říkala, že mám nechat batoh batohem. Mohl zůstat pod postelí klidně navždycky a nic by se nezměnilo, ale já chtěl udělat další krok dopředu, dál od minulosti.

Nebo jsem pak třeba nemusel mávat zapalovačem ve vzduchu.

Ty seš takovej zasranej sobec, Nathanieli!

„To, že nedokážeš škrtnout zapalovačem, přece neznamená, že jsi troska,“ řeknu. Ani do toho nedokážu dát dostatek emocí. Necítím nic, nemůžu nic cítit, protože Eliho emoce jsou všude a já k nim nesmím přidat ještě svoje, aby se střetly. Ne teď.

„Proč jsi ho tady měl? Proč jsi ho nevyhodil? Přijde ti vtipný, že je tady taková věc?“ ječí, zatímco mu po tvářích ve vzteku tečou slzy.

„Omlouvám se. Neuvědomil jsem si to. Vyhodím ho teď, co ty na to?“

„Vyhodíš ho teď, protože si myslíš, že jsem mentál, že jo?“ obviní mě. Parodujícím a nasraným hlasem pokračuje: „Vyhodím zapalovač, Elkan se uklidní a sklapne. Můžeme zase předstírat, jak se mu v noci daří spát. Že není blízko k tomu, aby se strachy pochcal!“

Udělám krok dopředu, ale on okamžitě couvne, jako bych byl hrozba. Mezi námi není nic, jen ten zapalovač, a když si to uvědomí, švihne s ním o zem. „Na! Můžeš si s ním opálit svoje tetování. Protože o nic nejde, že jo? Jen tak se rozhodnout, že se popálíš. Je to tvoje svobodná volba. Tak dělej, kurva! Spal si káry! Vždyť to přece nebolí, ne?!“

Zvednu zapalovač. „Vážně chceš, abych to udělal?“ zeptám se klidně. Nemyslím, že by spálené káry mohly bolet tolik, jako vidět ho takhle. Ale nechci se s ním dohadovat. Nechci ho ani děsit, nechci ho naštvat, jen… Nevím, jak s ním mluvit a co by mu mohlo pomoct.

„Neškrtej přede mnou, ne přede mnou, dej tu věc do prdele!“ vříská jako pominutý a vjede si prsty do vlasů. I když jsou krátké, zkouší si je vytrhat.

Nemyslím, že sejde z očí, sejde z mysli, ale teď mě nenapadne nic lepšího, než schovat zapalovač do druhého šuplíku. Nemůžu ho vyhodit z okna nebo zahodit na chodbu a rozhodně tu nemůžu nechat Eliho samotného. Takže zapalovač schovám, jako by nikdy ani neexistoval.

Kéž by neexistoval.

A pak už slyším kroky na chodbě a v další vteřině do pokoje vejde táta se Samanthou. Ta vypadá obzvlášť ustaraně. Nejspíš od chvíle, co otevřela oči, věděla, že ji čeká další vlna nenávisti. A měla pravdu, protože sotva ji Eli uvidí, ještě víc se namáčkne do kouta a vyštěkne: „Zas ty! Proč vždycky zrovna ty?! Proč mi tak ubližuješ, ty a ten tvůj lítostivej výraz! Já nevím, jak tě toho zbavit, chápeš? Nevím, jak ti do prdele odpustit! Přestaň na mě čumět, jako kdybych vám ubližoval!“

Zůstanu stát u postele. Nechám to na tátovi a nechám to na Elim.

Chci být s ním. Chci ho pohladit a šeptat uklidňující slova, jedno za druhým, jako se navlékají korálky. Chci, aby věděl, že může říct cokoli a já to snesu. Za život jsem toho dost nezvládl, příliš často jsem se lámal na kousky, ale teď pro něj budu silnější než kdykoli předtím. A právě proto vím, že se musím držet dál. I když samozřejmě bolí, že mě nechce.

„Elkane,“ promluví táta klidný hlasem. „Jsem tady. Všechno spolu zvládneme.“ Přistoupí k němu a natáhne ruce. Velké konejšivé ruce, které ho kdysi odnesly z ohnivého pekla. Jak bych tohle mohl trumfnout?

Jsem sobec, zase myslím na sebe.

Eli se zkusí vtisknout do stěny a na pokraji šílenství zařve: „Nech mě na pokoji!“ A hned nato se rozbrečí. „Tohle nikdo z vás nechápe, nikdy to nepochopíte. Umřel jsem, myslím, že jsem umřel, bylo to všude kolem mě a vy si v klidu pálíte ty svoje sračkoidní svíčky, ty s sebou nosíš zapalovač – to vám nedochází, co se může stát?! Nebo jsem vám u prdele?!“

Táta ho zkusí obejmout, pořád dokola opakuje, jak bude všechno v pořádku a zvládnou cokoli, jenže i když se k němu natahuje, Eli se nedokáže uklidnit. Několikrát ho dokonce odstrčí, když má pocit, že je táta příliš blízko. „Nech mě na pokoji! Nech mě kurva už konečně na pokoji! Já nemůžu!“

Možná jsem to s tím zapalovačem posral až příliš a ani táta nedokáže Eliho uklidnit. Možná je tohle chvíle, kdy prostě budeme stát a dívat se, jak Eli zlomeně pláče.

Tohle je ještě horší bezmoc, než když jsem neměl kam jít.

„Elkane,“ zašeptá táta a i v tom jednom slově je tolik lásky, až mě tím vykolejí. Poprvé mě napadne, že bych tu asi neměl být. Kdo by se chtěl dívat na kluka, co po kapsách nosí zapalovač a mluví o tom, že si jen tak z rozmaru opálí prsty?

„Ne,“ zavrtí Eli hlavou a znovu, tentokrát pořádně, od sebe tátu odtlačí. A sotva má kolem sebe trochu víc prostoru, proklouzne a dvěma rychlými kroky zamíří…

Nedojde mi, že nechce utéct, dokud se mi jeho obličej nezaboří do krku, dokud mě jeho paže pevně neobejmou a dokud mi do ucha vzlykavě neřekne: „Ať mě nechají na pokoji.“

Zní smutně. Vztek je pryč, nejspíš už vybublal a teď po něm zbylo bolestné prázdno, které Eli vyplňuje slzami. Jedna za druhou mi stékají na tričko. Ale to mi samozřejmě nevadí.

Eli je se mnou. Vybral si mě. Je tady. A já ho držím tak pevně, jak můžu.

Přes Eliho rameno zahlédnu tátův výraz, který neumím přesně pojmenovat. Je to směsice několika emocí, které se vzájemně proplétají a splývají. Poznám údiv a rozhodně poznám i lítost, kterou vlastně dokážu pochopit.

Když jde o Eliho, je těžké být odsunutý na druhou kolej. Člověk chce být v jeho blízkosti, chce vnímat jeho energii a chce si zasloužit jeho lásku. Takže ano, chápu, že je pro tátu těžké, když si po takové době Eli vybral někoho jiného.

Mě.

Samantha na druhou stranu není překvapená vůbec. Věnuje mi povzbudivý úsměv a opatrně se vzdálí.

Pohladím Eliho po vlasech, zatímco brečí tak usedavě, až se celé jeho tělo nekontrolovatelně třese. Posadím se s ním na postel a on se okamžitě sveze do lehu a hlavu mi položí do klína.

Táta tam s námi ještě chvíli je, ale pak prostě odejde, aspoň myslím. Nevěnuju mu pozornost. V uplakaném světě existuje jediný člověk, jediný malý výsek pokoje, ve kterém jsme s Elim spolu. A nic dalšího.

Pláče dlouho. Vždycky se na chvíli ztiší, až mám pocit, že spí, aby se následně zase rozvzlykal.

Když mu některá ze slz zůstane v koutku, nakreslím mu s ní na tvář srdíčko. Úplně maličké, ale i tak ho to několikrát uklidní.

Nakonec… vypne. Nespí. Má otevřené oči, kouká před sebe, ale nemluví, nehýbe se, nedá vůbec nic najevo. A tak ho přiměju vstát a odvedu ho do kuchyně, a zatímco mu chystám čaj, prostě jen stojí, zírá před sebe a působí jako bez duše.

Tenhle stav je možná ještě horší než vztek, šílenství, smutek, pláč a zoufalství.

Mám strach. Už zase, nebo ještě pořád. Ale tvářím se, jakože o nic nejde. Smíchám směs bylinek na uklidnění, zaliju ji horkou vodou, nechám vylouhovat a pak jistou rukou hrnek vezmu. Druhou chytím Eliho a odvedu ho do našeho sklepa. Do našeho bezpečí.

Posadím ho na rozestlaný gauč a kleknu si k němu. Oříškové oči jsou prázdné, vůbec nic v nich nevidím. Ani jedna malá jiskřička, ale ani žádný strach nebo bolest, což je asi dobře. Dokonce nijak neprotestuje, když mu mokré a propocené tričko přetáhnu přes hlavu.

Ve sklepě je dost světla, protože jsem zatím nechal rozsvíceno na chodbě, ale jizvy i tak mizí ve tmě a připomínají pouhé stíny. Tohle je teprve podruhé, co vidím Eliho bok, protože ho přede mnou stále skrývá a ani při líbání mi nedovoluje zajet mu rukou pod tričko a dotknout se ho tam.

Nevím, jestli by byl rád, že jsem ho teď bez svolení viděl.

Obleču mu čisté tričko, otřu obličej a dám napít čaje. Dvakrát polkne, ale ničeho dalšího se od něj nedočkám. Jestli jsem doufal, že se ušklíbne a oznámí, že jsem směs špatně smíchal? Vlastně ani ne.

Poté ho uložím do postele a přikryju.

Zhasnu a sklep se ponoří do neprostupné tmy, kterou narušuje jen modrá kontrolka televize.

Přilehnu si k Elimu co nejblíž, dám mu pusu na čelo a propletu s ním nohy i ruce.

Držím ho.

Neříkám nic. On taky nic neřekne, ale na tom není nic zvláštního, když tu doopravdy není. Je tu jen Eliho zubožené a unavené tělo. Duše nejspíš odpočívá a nabírá síly někde, kam za ní nemůžu. Ale to nevadí. Než se vrátí, postarám se aspoň o to tělo.

Jsem tady, řeknu nahlas, anebo možná jen v duchu, nejsem si jistý.

***

Prohrábne mi vlasy a poté stiskne rameno. Někdo.

Pamatuju si, jak mi Don kdysi položil ruku na rameno a řekl něco ve smyslu, že už je čas. Nebo možná neřekl nic a já si to jen pomyslel, protože… ano, položil mi ruku na rameno, aby mi naznačil, že je čas. Ale rozhodně mi předtím neprohrábl vlasy.

Nikdo se mě nikdy nedotýkal s takovou něhou. Nikdo se mě nikdy nedotýkal jemně. Vždycky jsem byl kluk, se kterým se na to šlo rychle, bez zbytečných doteků okolo, klidně trochu tvrději, však on to zvládne.

Nikdo mě nehladil po zádech, když jsem se ráno vzbudil vyděšený.

Nikdo mi nedával ruku kolem ramen a neschovával mi nos do vlasů, aby se nadechl jejich vůně.

Nikdo si přese mě nepřehodil nohy a nejezdil mi prstem po zátylku, až jsem z toho měl husí kůži a smál jsem se a prosil, aby s tím přestal.

Nikdo mi nefoukl do ucha, aby mi v následující vteřině olízl lalůček.

Nikdo mě nechytil za ruku jenom proto, abych věděl, že všechno bude v pořádku.

Nikdo.

Až na Eliho. Ten udělal všechno a mnohem víc.

Takže když mi něčí prsty prohrábnou vlasy a když mi někdo stiskne rameno, okamžitě vím, koho uvidím, jakmile otevřu oči.

Chci se usmát, protože není nic lepšího, než když mě Eli budí, ale hned nato mě doženou vzpomínky. Vystřelím do sedu. „Co se děje? Je všechno v pořádku?“

Eli stojí u gauče a sklání se nade mnou. Je bledý, působí vyčerpaně a pod očima má temné kruhy. Vlasy jak jehličky trčí do stropu a včera jsem mu nechtěně natáhl jedno z největších triček, takže na něm visí, a Eli tím pádem vypadá vychrtle a schouleně.

Přitom ani vychrtlý není. Po častém plavání se mu rýsují krásné svaly.

Takže… je to jen šálení. Eli má za sebou sice těžkou noc, ale není zlomený, není vzdálený ani vypnutý. Je tady. Ježiši, je se mnou!

„Udělal jsem ti kafe,“ řekne ve chvíli, kdy se po něm natáhnu, chytím ho za tričko a přitáhnu k sobě, abych ho mohl obejmout. A držím ho tak dlouho, dokud mi do ospalého mozku nedoputuje informace, že jsme spolu a že je všechno v pořádku.

Nadechnu se. Voní moc hezky.

Když dosednu, znovu si ho prohlédnu. Dojdu k přesvědčení, že je opravdu tady, a v karamelových očích vidím život. „Takže jsi mě vzbudil, abys mi dal kafe?“ povytáhnu obočí.

Pousměje se. „Teď když nad tím přemýšlím, možná to nebylo nejchytřejší,“ připustí. Zní ochraptěle, ale klidně můžeme tvrdit, že celou noc hulákal na koncertě. Chraplák je sexy, to mi nikdo nevymluví. „Už stejně nemá cenu spát, ne?“ pokrčí rameny a ukáže na hrnek s kafem. „Dal jsem ti tam skořici.“

Přikývnu a možná trochu hloupě se zeptám: „A skořice něco znamená? Je to na povzbuzení? Nebo tak něco?“ Chvilkový adrenalin, který mě vyprovokoval, abych se ujistil, že je všechno v pořádku, rychle odplouvá a zůstává jen uzívaná ospalost.

Nikdy bych však Elimu nevyčetl, že mě vzbudil. Je to jedno z našich nevyřčených pravidel.

„Zdravé na srdce, dobré trávení… Dal jsem ti ji tam, protože ležela přede mnou. Nemá to hlubší význam,“ pokrčí Eli rameny. „Nechutná ti?“

Před pár dny přes deset minut vykládal o kozlíku lékařském. A skořice nemá hlubší význam? „Chutná. Jen mám rád, když zapáleně mluvíš o bylinkách,“ vysvětlím a následně se zastydím, protože vlastně nevím, jestli je skořice bylinka.

Možná je to… koření?

A koření je co?

Ježiši, Nate, vážně teď řešíš zrovna tohle?

„Jak se cítíš?“ zeptám se raději.

Eli dosedne na gauč a utrápeně vzdychne. „Má cenu říkat, že je mi to líto? Že jsem nechtěl křičet? Že jsem ti nechtěl ublížit?“ Chytne lem trička a začne si ho prohlížet. Je nervózní.

„Neublížils mi,“ zakroutím hlavou. „Jasně, ječels a nadávals, ale já přece vím, že se v tu chvíli nedokážeš ovládnout a většinu z toho nemyslíš vážně. Navíc, tentokrát jsi nic tak hrozného neříkal, fakt.“

A i kdyby… Neexistuje nic, co by mohl říct a mě to odehnalo.

„Můžu něco říct teď?“ Pustí tričko a natočí se tak, aby na mě dobře viděl. „Samozřejmě nemyslím nic hnusného.“

Natáhnu se proto pro hrnek a napiju se skořicového kafe, abych skryl rozpaky. Ležérně pokrčím rameny. „Jasně.“

Eli mi pohlédne do očí. Poznám, že se z dnešní noci bude ještě nějakou dobu dostávat, ale teď působí překvapivě čile. A vážně. Nemračí se, nevidím starostlivou vrásku na čele, ani nemá napjatá ramena a stejně vím, že přijde něco velkého.

Nadechne se a já automaticky sjedu pohledem k hrnku. Zbytek skořice na hladině vytvořil podivný obrázek, který mi připomene Smrtonoše. Předzvěst něčeho…

„Miluju tě, Nate.“

Vzhlédnu a zamrkám.

Miluju je dost specifické slovo, nedá se jen tak zaměnit za jiné. Asi těžko bych věřil, že řekl maluju tě, Nate. Tím pádem nerozporuju, co řekl. Ne. Řekl miluju tě, Nate. Miluju tě.

Řekl to a já nemám tendence se zeptat: Cože?

A on tím pádem nemusí opakovat: Miluju tě, Nate.

Já přece slyším, co říká, a rozumím těm slovům. Jen…

Roztřesenou rukou odložím kafe a vylezu z postele. Narazím přitom lýtkem do konferenčního stolku. „Proč to říkáš?“ vypálím a následně se nad tou otázkou zarazím.

Proč by takovou věc asi říkal, Nate, co?

Ježiši, neměl jsem to kafe pít. Skořice mi zůstala v krku a teď děsně škrábe. Nečetl jsem někde, že se skořicí dá udusit?

Eli poposedne. „Takové věci se říkají, když je člověk cítí, ne?“ řekne zmateně a vyjeveně a šokovaně a taky trochu… podrážděně?

„Jo, ale…“ Zkouším poskládat myšlenky a pak je přetvořit do slov. Akorát to má přesně dva háčky – nejdou mi poskládat myšlenky a nejdou mi přetvořit do slov. Zkusím se nadechnout. Taky zatřesu rukama, jako by mě čekal boxerský zápas nebo tak něco. A proč se mi chce sakra kurva do háje brečet? „Ty bys něco takového neměl cítit. Já ti o sobě ještě strašně moc věcí neprozradil. Mnohem horších věcí než jen o pitomém tetování.“

„No a? Tak mi to prozradíš, až budeš připravený. Nebo mi to neprozradíš nikdy. Co je to za divnou reakci?“ odsekne Eli a založí ruce na hrudi.

Až budeš připravený? NEBO NIKDY? Chce se mi smát. Copak nechápe, že nejde o nic malého? Že to může všechno změnit, zničit a převrátit? Že nejde o maličkost, nad kterou jen tak mávneme rukou?

A moje reakce? Já přece nemůžu za to, jak moje tělo reaguje. Neovládnu třes rukou a bušení srdce. Neovládnu zaseknutou skořici v krku, do prdele! „To není divná reakce,“ vypálím. „Je to vlastně dost opodstatněná reakce. Vždyť ty seš… Eli a já jsem já,“ vysvětlím, ale tohle vysvětlení se mu moc nelíbí. „Ne, nedívej se na mě, jako bys nevěděl, co to znamená. Víš přesně, co to znamená.“ Místo abych to řekl rázně, spíš zním ufňukaně. Jako malý spratek, co se neumí chovat.

Eli vstane. A to, že jsem před chvílí přemýšlel nad tím, že vypadá schouleně a vychrtle, je pryč. „Ne, to teda nevím. Upřímně vůbec nechápu, o co tady jde. Myslel jsem, že budeš mít radost. Nebo jsi chtěl být zamilovaný jednostranně? Neopětovaná láska? Je to větší adrenalin?“

Napadne mě šílená věc, která je špatná, tak strašně špatná, až mě ještě víc vyděsí. Napadne mě totiž, že kdybych si šňupnul, jednu krátkou rychlou lajnu, věděl bych, jak mu své pocity popsat. Dokázal bych mu vysvětlit, že moje mysl nedokáže tu radost cítit, protože ji převálcoval a úplně ochromil strach.

Zavrtím hlavou. „O to přece nejde. Já jen, panebože, ty seš ten nejhodnější a nejlepší kluk na světě a já tě tak strašně miluju, moje srdce je z tebe úplně hotové a každý den si říkám, jaké jsem měl štěstí, že jsem tě potkal. Jenže tě určitě zklamu a přijdu o tebe. Něco se stane a… Ten strach je tak hrozně velkej. Nevím, co mám dělat.“

Bez ohledu na to, jak moc se snažím dýchat, plíce odmítají spolupracovat. Takže začnu lapat po dechu, potit se a brečet v jednom pitomém debilním okamžiku.

Všechno to na mě padne. Jsou to dvě do sebe zaklenuté pravdy.

Eli mě miluje. Já ho určitě zklamu.

„Zklamu,“ dostanu ze sebe zajíkavě, což mu nejspíš ani nedává smysl.

Jeho oči jsou teď tmavé jako hořká čokoláda.

Jak by mě mohl milovat? „Jak bys mě mohl milovat?“ vydechnu, ale odpověď snad ani nechci. Místo toho začnu zase chrlit všechna slova, co mě napadnou. Některá křičím a některá koktám. „Nikdy jsem nebyl t-tak šťastnej jako s t-tebou. Nezlob se. Ten strach. Strašně tě nechci z-zklamat. Ten zapalovač. Nevyhodil jsem ho. A moje tetování. Ty seš… Taky tě miluju.“

Z paranoidního popudu udělám krok k Elimu, abych mu zabránil přede mnou utéct, protože dojdu k přesvědčení, že se mnou určitě nebude chtít zůstat. Akorát přes slzy nevidím, a tak znovu vrazím do toho debilního stolku. Naštěstí Eli neutíká, naopak, ty poslední dva kroky, které nás oddělují, překoná on a v další vteřině mě chytí za ruce. „Hej! Nate, podívej se na mě. Dýchej. No tak, podívej se na mě!“

Poslechnu, i když musím hodně mrkat, abych přes slzy viděl.

„Jsem tady,“ promluví Eli klidně. „Všechno je v pořádku. Ať se stalo cokoli, nerozdělí nás to.“

Je tohle naše další nepsané pravidlo?

Můžeme se navzájem kdykoli vzbudit. I po největší hádce toho druhého nenecháme o samotě. Ať se stalo cokoli, nerozdělí nás to.

Přiměju se přikývnout.

Eli mi pár slz setře. „Ježiši, nemyslel jsem, že vyznání může někoho takhle sejmout,“ uchechtne se, nejspíš aby uvolnil napětí.

Asi to pomáhá, protože dokážu popotáhnout a celkem srozumitelně zamumlat: „Nezlob se.“ Každý by si zasloužil, aby jeho milostné vyznání bylo krásné, ale já ho sebral, smačkal do kuličky a teď se ho hloupě a nesmyslně snažím zase narovnat. Navždycky už ale zůstane pošramocené.

„Co mám udělat?“ zašeptá Eli a přistoupí blíž. Je tak blízko. Je tak nádherný. A překvapivě hravý, protože svým nosem šťouchne do mého.

Skořice už povolila. Dýchá se mi mnohem líp, dokonce i slzy se uráčily uklidnit. Takže jsem jen zarudlý a napuchlý, se zasopleným nosem, ale jinak… příčetný. „Nepřestat mě milovat,“ oznámím.

„Dobře. Myslím, že to zvládnu,“ usměje se Eli a opře se o moje čelo. „A můžu to opakovat tak dlouho, než se přestaneš bát. Třeba pak zůstane jenom dobrý pocit.“

Mohl bych říct, že se bát nepřestanu, ale dobrý pocit navzdory tomu přece jen mám.

Eli mě miluje. Musím udělat všechno, abych ho nezklamal.

Nikdy se o mně a Donovi nesmí dozvědět.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥