Szabi

Spadne mi noha a trhnutím se proberu.

V autě, kde voní káva a sedačky hřejí do zadku. A přesto prvních pár vteřin netuším, kde jsem. Už mnohokrát jsem se vzbudil na neznámých místech, a možná proto se často budím trhnutím. Nikdy nevím, kdo se na mě ze tmy dívá.

Nebo za to můžou noční můry, o kterých moje mysl neustále snívá.

Chladné sluneční paprsky mi svítí do očí, takže jsem výjimečně musel spát víc jak hodinu, což ve zkroucené pozici s připnutým pásem, co mě škrtí do krku, není nic moc. Ale nic moc je o tolik lepší než normálně. Dokonce i když mám propocené tričko, které pod mikinou studí. I když mám sucho v krku, jako kdybych spolykal pytel písku. A zároveň si ho sypal i do očí. Ale třeba nejde o oči, třeba vidím rozostřeně, protože tlak v hlavě ani během spánku nepovolil.

Položím na zem i druhou nohu.

On, otec století, ten, po němž jsem zdědil oči, lícní kosti i bradu, pořád sedí vedle mě. Popíjí kafe z kelímku a čte si na mobilu zprávy. Působí klidně. Jakože nikam nespěchá.

Jaké to asi je, cítit byť jen na malý okamžik klid, napadne mě. A kde byl ten klid tenkrát, když jsme žili pod jednou střechou a on hulákal kvůli každé maličkosti? Pamatuješ, chci říct, pamatuješ, jak jsem nechtěně vylil při nedělním obědě vodu a tys naštvaně vstal a řekl, že to stejně nemá cenu, a odešel? Vrátil ses až druhý den.

Pamatuješ si to, nebo jsem v těch hloupých a bezvýznamných vzpomínkách uvězněný sám?

Vzhlédne.

Jeho pohled je všeříkající. Vím, na co myslí, aniž by to musel říct. Že jsem troska.

Bože, Nate, tys teda dopadl. Usínáš u nepřítele v autě, jsi špinavý a smrdíš, máš skelné oči, nedokážeš ani pořádně poskládat větu. A co ten rozbitý ret? To jako fakt nemáš prachy ani na jeden pitomý prášek? Potíš se, proč se kurva tolik potíš? Bledý, s roztrženými kalhotami na koleni, nehty okousanými do krve. Kruhy pod očima.

Vychrtlý.

Totálně mimo.

Troska.

„Máš hlad?“ řekne.

Teprve teď si všimnu, že parkujeme před vaflárnou. „No tak to je fakt milé, žes mě vzal zrovna sem.“ Protože sem se mnou jezdíval i tenkrát. Bylo to naše místo, kde jsem si mohl dát cokoli, tolik cukru, kolik jen malé dítě zvládne sníst, a nikdo, hlavně ne máma, tomu nemohl zabránit. Nepamatuju si, kdy jsme tu byli naposledy, ale pamatuju si, jak jsme sem jednou přijeli pozdě večer. Táta byl v obličeji sinalý, skoro celou dobu nepromluvil. Nakonec jen řekl, že jeho kamarád je v nemocnici.

Tenkrát jsem ještě netušil, co všechno se hodně brzo změní.

Nevím, jestli můj sarkasmus nezachytí, nebo ho záměrně ignoruje, ale prostě jen přikývne a vystoupí. A já vystoupím taky, moc nad tím nepřemýšlím.

Nohy mě nesou spíš automaticky, zatímco v hlavě mi bzučí jako v úle. Každá jedna z myšlenek bodá do vzpomínek, které bolí nejvíc.

Za poslední roky se změnilo mnoho, ale tohle místo je pořád stejné. Boxy s červenými sedačkami, lidi, co tu tráví dlouhé noci, pijí kafe a nemůžou spát, servírky v růžových sukních a obrovská nástěnka s fotkami vaflí a mléčných koktejlů.

Zvláštní. Byl jsem tu tolikrát, a přesto si nemůžu vzpomenout, co jsem měl nejradši. Kterou vafli a který koktejl. Chápu, že na tom nezáleží, chápu, že na světě jsou tisíce a sta tisíce a milióny důležitějších věcí, já jen… Přál bych si pamatovat bezvýznamné detaily ze svého života. Místo těch jiných.

Otec vybere box v zadní části restaurace. Podle výrazu se mi nejspíš snaží naznačit, že tady jsme sedávali, ale já to nevím. Ne. Kurva. Byl jsem tu někdy vůbec? Bylo něco z mé minulosti skutečné?

Sednu si a ruce vrazím do kapes, hodně hluboko, jako kdybych je chtěl proděravět.

Otec vezme místo naproti a zvedne jídelní lístek. Mlčky trpím jeho klidnou sebejistotu, jeho arogantní přítomnost, jeho předstírání, že mezi námi něco je, něco zůstalo, něco bylo.

Vždyť už ho ani neznám. Neviděl jsem ho přes čtyři roky. Když odešel, bylo mi dvanáct a jediné, co mi zůstalo v paměti, jsou jeho cholerické nálady.

Vypadá dobře. Nenávidím ho za to. Že si dovoluje nepůsobit zlomeně, když já cítím tíhu všeho.

„Dáš si svoje oblíbené kombo?“ usměje se a vykoukne zpoza jídelního lístku.

„Nepamatuju si, co jsem měl rád,“ odvětím a zírám na druhou stranu místnosti, na listy jednoho z umělých fíkusů, na kterých je tolik prachu, že se nemůžu zbavit nutkání do nich prstem něco nakreslit. Fakáče, protože jsem naštvaný. Srdce pro mámu. Anebo domeček jedním tahem, jen abych se ujistil, že jsem nezapomněl úplně všechno.

„Nejraději jsi měl vafli s čokoládou a zmrzlinou a k tomu jahodový koktejl,“ řekne otec.

„Dám si kafe,“ řeknu já.

To samé oznámím servírce, zatímco on objedná dvě vafle. Jednu s čokoládou a zmrzlinou a jednu s arašídovým máslem. Jestli se za ty čtyři roky změnil a je teď blahosklonný? Myslí, že mě jednou vaflí obměkčí? Budu příjemnější? Odpustím?

Na začátku všeho byla vafle…

Nepatrně se usměju a on si to nejspíš špatně vyloží, protože pronese: „Už je ti líp?“

„Líp než kdy? Líp, než když jsem zjistil, že jsi bez rozloučení odešel? Líp, než když jsem zjistil, že máš novou rodinu? Že sis vybral jeho místo mě? Nebo líp, než když jsi mě dneska potkal na benzíně a rozhodl ses, že… Já vlastně nevím, pro co ses rozhodl.“

Podle toho, jak svírá čelisti, poznám, že není nadšený. To se tak občas stává, že člověk potká syna a není z něj nadšený. Já z něj přece taky neskáču do stropu.

„Po těch prášcích na bolest,“ vzdychne otec a jen tak mimochodem ukáže na můj rozbitý ret.

„Je mi skvěle,“ oznámím rozhodně a sotva servírka donese kafe, obejmu hrnek dlaněmi a zkusím z něj vysát všechno teplo. Taky chvíli jezdím prstem po ornamentech u hrdla a okousaným nehtem klepu do ouška. Akorát mi každé to klepnutí přijde hlasitější a hlasitější, až mi z něj duní v uších. A právě proto přeslechnu otcovu otázku. „Cože?“

„Co sis vzal?“ zopakuje.

Má smysl lhát, když podle jeho výrazu poznám, že ví? Má smysl lhát, když mi na jeho názoru stejně nezáleží? Má smysl cokoli předstírat, když na to nemám sebemenší energii? „Už nevím. Všechno.“ Není nic, co bych nezkusil a co bych nechtěl zkusit.

Otec se zamračí, až se mu obočí spojí u kořene nosu. Tenhle jeho výraz znám, vždycky po něm následoval výbuch. Teď však nevykřikne, že takhle to dál nejde, ne, jeho pohled je prázdný. „A máma to ví?“

Srdce mi pukne, což je zvláštní vzhledem k tomu, že už puklo tolikrát. Je zvláštní, že se něco takového může stávat znova a znova a pokaždé to bolí. Čekám, už spoustu dlouhých měsíců, až se jednoho dne vzbudím a všechno, co se stalo, co jsem prožil, nebude nic znamenat.

Vím, co by mi máma řekla. Pokud to nic neznamená, nežiješ.

Pohlédnu otci do očí. Jak je možné, že neví? Jak je možné, že mu nikdo nic neřekl? A proč bych měl zrovna já? Existuje tolik způsobů, jak oznámit smrt, ale stejně, i kdybych použil nejvlídnější tón a držel ho přitom za ruku, i kdybych slíbil, že všechno bude v pořádku, a chlácholivě ho poplácával po rameni, situaci a její tíhu tím nezměním. A já nejsem vlídný ani chlácholivý. Nejsem tu od toho, abych to pro něj udělal jednodušší.

A třeba mu to bude úplně jedno, já nevím.

„Máma je mrtvá,“ řeknu.

Zbledne. Přišlo by mi to legrační, k popukání, že jsem mu z tváře smazal klid, kterým mě provokoval. Že jsem ho nechal prožít třeba jen tisícinu toho, co každý den cítím já. Jenže to nejde, když jde o ni.

Jednu ruku vsunu do kapsy a nahmatám zapalovač. Kolikrát už mě napadlo škrtnout jím v kapse a pak na něj přiložit palec, abych zůstal přítomný, abych se neztratil v nočních můrách. Ale i po tom všem jsem pořád slaboch a z bolesti mám strach. A tak ho aspoň hodně pevně držím.

„Jak je to dlouho? Jak?“ zalapá otec po dechu a promne si spánky.

„Před deseti měsíci. Byla hodně nemocná.“

„To… Vůbec jsem nevěděl, že…“

„Nevěděl jsem, že nevíš.“ Což je pravda. Nevěděl jsem, ale i kdyby ano… Nic bych neudělal.

„Mrzí mě to, tak strašně mě to mrzí,“ hlesne a budiž mu k dobru, že působí upřímně. Nevím, jaký vztah s mámou měli. Nevím, co si řekli a na co už nebyl čas, ale máma o tátovi nikdy nepronesla křivé slovo. Je to hodný muž s komplikovanou minulostí, Nathanieli. Tak nějak to tenkrát bylo.

A já se divil, kde v sobě ještě bere sílu, aby se ho zastávala.

Otec klepne prstem do stolu. Myslím, že to dělá z nervozity. „Takže teď žiješ u Dona?“

Taky klepnu, abych ho napodobil. „Don se měsíc po mámině smrti oběsil.“

Ten posranej sráč ani neměl dost odvahy postavit se čelem k tomu, co provedl. Když myslím na Dona, mám příšerný vztek. Je spalující a navždycky nevyřešitelný.

Otec strašně dlouho mlčí. Vidím, jak přemýšlí, jak zírá na moje potetované prsty, na rozbitý ret, na špinavé oblečení, na rozšířené zorničky… „Nate,“ zašeptá tak tiše, že bych si to klidně mohl jen představovat. „Kde bydlíš?“

„U kamaráda,“ odpovím. Ačkoliv Johnnyho bych za kamaráda rozhodně nikdy dobrovolně neoznačil. Ale asi je to lepší, než kdybych řekl, že je to kluk, co mě chce do postele, a jednou přijde chvíle, kdy mu nebudu moct říct ne. Kdy nebude stačit zamknout se před ním v koupelně nebo utéct z bytu. Jednou, a já poslední dobou cítím, že se ta chvíle nezadržitelně blíží, se budu muset rozhodnout, jestli od něj odejdu, nebo roztáhnu nohy.

Takže Johnny rozhodně není kamarád, jenže otec není někdo, komu bych to plánoval vykládat.

„Proč… Proč jsi nešel za mnou? Proč mi nikdo nedal vědět?! Myslel jsem… Kurva!“ vyštěkne a praští pěstí do stolu. Ne moc, ale hrnek s kafem trochu poskočí.

Dřív by mě tím vyděsil, ale teď prostě jen zírám před sebe a říkám si ježiši, nedělej z toho takovou vědu, stejně jsem ti ukradenej.

„To si vážně myslíš?“

„Co jako?“

„Že jsi mi ukradenej,“ zopakuje otec, což je legrační, protože jsem neměl ponětí, že jsem to řekl nahlas. Ale asi jo, asi teda řekl.

„A ne snad?“

„Samozřejmě, že ne. Jsi můj syn a miluju tě nade všechno na světě!“

Nikdy jsem v něm neviděl takový zápal. Jeho láska působí sebejistě, upřímně a odhodlaně. Jeho láska je tady a ani nemá tušení, jak moc jsem o ni stál. Kolikrát jsem na ni čekal a doufal a prosil. Jenže na tohle už je opravdu hodně pozdě.

A i kdyby to myslel upřímně, ničemu tím nepomůže.

„Jak se má Elkan?“ povytáhnu obočí.

A tím otce znejistím. Tuší, kam mířím. „Dobře. Ale Elkana se tohle netýká.“

„Vážně? Netýká? Takže jsi mě za něj nevyměnil?!“ vyštěknu a všechno, co se ve mně hromadilo poslední měsíce, chci hrozitánsky moc pustit ven. A že zrovna na tohle otec nic neřekne, mě vytáčí, mě sere, mě nutí pochybovat. „Nebo to tak snad není? Kdes byl všechny ty Vánoce? Se mnou, nebo s ním? Kdes byl na moje narozeniny? Kdes byl, když máma umírala v nemocnici? KDE JSI KURVA BYL, KDYŽ MĚ MILUJEŠ NADE VŠECHNO NA SVĚTĚ?!“

Kde byl, když Don navrhl ten svůj dokonalý plán?

Začnu se smát. Můj život je v piči a on mi řekne, že…

„Seru na tebe. Jasný? Nic pro mě neznamenáš,“ vyplivnu a vstanu.

Přál bych si působit rozhodněji, a aby mě nohy víc poslouchaly. Jenže místo toho zavrávorám a málem zase spadnu na zadek, proto vztekle kopnu do stolu, abych ho trochu odsunul, a zbytek kafe vyliju.

Je mi jedno, že na nás všichni čumí. Není to poprvé, co jsem středem pozornosti.

„Počkej!“ vyhrkne táta a chytí mě za rukáv.

„Co ještě chceš?“ zavrčím a zkusím se mu vytrhnout, ale drží fakt pevně, a tak mu jen pohlédnu do očí a čekám.

„Dám ti svoji adresu, a kdybys potřeboval peníze, přijdeš za mnou, dobře?“

Nad tím jen nechápavě zavrtím hlavou. „Nechci tvoje podělané peníze.“

„A co až budeš potřebovat další dávku?“

Zírám na něj s otevřenou pusou. Tohle… Jak to, že tak snadno pozná, co na mě platí? Jak strašně prodejný jsem? Přál bych si, aby existoval svět, kde mi někdo nabídne peníze a já budu mít sílu a možnost je odmítnout. Kdy mi jejich vidina nebude připadat jako vysvobození. Kdy kvůli nim nebudu muset dělat věci, které z hloubi duše nenávidím. Kvůli kterým z hloubi duše nenávidím sebe.

Jenže teď to nedokážu. Nechám otce, aby mi na ubrousek napsal adresu. A pak si ten ubrousek vezmu a bezpečně ho schovám do kapsy.

Protože můžu být odhodlaný, jak chci, ale sám moc dobře vím, že až přijde chvíle, kdy mi noční můry budou strhávat kůži z těla, udělám cokoli, abych to zastavil.

***

Z nebe se snáší mrazivé vločky. Nepamatuju si, kdy začalo sněžit, ale možná, že ani nesněží. Možná nic z toho není skutečné a můžou za to jen další halucinace. A ledový pocit v zátylku je kvůli tomu, co se stalo.

Potkal jsem otce. Nebo ne?

Jestli si pamatuju, kdy otec odešel?

Spíš si pamatuju chvíli, kdy se nevrátil, protože máma prostřela k večeři stůl jen pro dva a řekla: Nathanieli, teď budeme jen my dva. Chci, abys věděl, že tě táta má rád, ale potřebuje si pár věcí ujasnit a nějakou dobu tu nebude. Je to hodný muž, jen s komplikovanou minulostí. Ale je to v pořádku, protože my dva to spolu zvládneme. Ty a já.

Nebral jsem to jako něco hrozného, často jsme s mámou bývali sami. A táta už předtím občas na nějakou dobu odcházel. Jak jsem měl vědět, že tentokrát to bude napořád? Že se pak jednou u nás doma ukáže Don a máma bude mít na tváři spokojený výraz a o otci už spolu mluvit nebudeme?

Poslední dvě věci, co řekla:

Tvůj táta je hrdina, ale i hrdinové můžou zažívat horší časy.

Nad tím jsem se nikdy nezamýšlel. To, že byl táta hasič, pro mě bylo vzdálené a nepředstavitelné. Pamatoval jsem si ho, jak bouchá do stolu, naštvaně odchází nebo sedí na gauči a kouká do prázdna. Jak neodpovídá, jak mě nebere na vědomí, jak odsekává, že na ničem nezáleží.

Druhá věc mě zasáhla mnohem víc.

Tak jak teď my máme Dona, tak tvůj táta má taky novou rodinu. Pamatuješ na Elkana? Tvůj otec žije s ním a jeho mámou.

Neřekla to zle, bože, netuším, jestli v sobě máma nějakou zášť vůbec měla. V jejím podání to spíš vypadalo, jakou má radost, že jsme všichni spokojení. A nikdo není sám.

Možná, že kdybych tenkrát řekl, že ho chci vidět, něco bych tím změnil. Jenže jsem byl až příliš naštvaný a rozrušený. Poprvé mi skutečně došlo, že nás otec opustil a že si místo mě, místo vlastního syna, vybral cizího kluka.

Možná neodešel od mámy, možná odešel ode mě. Od zklamání, že já jsem já. Nevím.

Už jsem se pak na něj nikdy nezeptal. A máma o něm taky nemluvila.

Myslel jsem, že je tím pádem konec.

Ruce mám vražené v kapsách, ale nedokážu jim zabránit, aby se netřásly. V jedné dlani pevně svírám zapalovač, v druhé tisknu ubrousek a doufám, že až ho vytáhnu, bude inkoust rozpitý a nečitelný. A já nikdy nezjistím, kde otec bydlí. I kdybych chodil od domu k domu, zvonil a hledal. Bude to jen vzdálená vzpomínka na jedno odporné a zpocené ráno v bistru.

V teniskách s odlepující se podrážkou dokloužu domů. Ačkoliv nevím, jestli bych tomu místu měl říkat domov, když pokaždé, co odemykám dveře, zadržuju dech. Ale taky je to jediné místo, kam můžu jít. Ani zdaleka se to nevyrovná všemu, co jsem měl kdysi dávno s mámou, a už vůbec to nejde porovnávat s Donovým domem. Ale k čemu jsou velké místnosti s krbem? K čemu je jídelna s křišťálovým lustrem? K čemu prostorný pokoj s manželskou postelí a knihovnou plnou nepřečtených knih? K čemu jsou do prdele vysázené růže? Když máma nedokáže pozřít jediné sousto. Když se ztrácí před očima. Když všechno začíná a končí v ložnici na konci chodby se zataženými závěsy.

Možná je tohle přesně ten domov, který si zasloužím. Kam patřím.

Sotva odemknu a vejdu dovnitř, ucítím kouř cigaret. Slyším smích a cinkání skleniček, takže předpokládám, že se párty přesunula z klubu sem. Některé akce trvají dny a tohle nejspíš bude jedna z nich.

Znovu pevně stisknu zapalovač. Ještě pořád se můžu otočit a odejít. Ještě o mně nikdo neví. Třeba na ubrousku zůstala adresa čitelná, třeba je pravda, co otec řekl. Třeba mě vážně nadevše miluje a chtěl by, abych přišel a rozvrátil mu život. Vzal by mě k sobě a já bych dokázal najít sílu a odpustit mu. Všechno by bylo lepší a krásnější a…

Zavřu dveře a klíče hodím na stolek. Skopnu boty a bundu pověsím na věšák. Zmrzlými prsty rozepnu mikinu a vejdu do obýváku. Ne protože bych chtěl, ale protože nemyslím, že bych měl na výběr. Navíc cítím tupou bolest na spáncích, jako kdyby mi někdo neustále bušil do hlavy. Ne moc, aby to nepředstavitelně bolelo, spíš otravně a vytrvale. Jsem na bolest zvyklý, ale ta vytrvalá je pro mě o tolik horší a pokaždé ji snáším hůř.

Někdo by mohl říct, že po tom, co jsem prožil, jsem z toho vyšel silnější. Ale není to pravda. Jsem slabý a pořád dokola se lámu. Zaprodávám se víc a víc, jen abych se vyhnul nepříjemnostem a bolesti.

V místnosti je celá parta. Většinu z těch lidí absolutně nezajímám, berou mě jen jako Johnnyho hračku, která s nimi sem tam tráví čas.

„Ale ale, kdopak se nám to tu objevil? Z baru jsi zmizel nějak rychle,“ uchechtne se Johnny. Vedle něj sedí holka s fialovým tričkem, ale z druhé strany má volno. A tak se na to místo významně podívá a já ho váhavě příjmu. Nechám ho, aby mi položil ruku na stehno. „Chceš?“ zeptá se a zvedne pilulku.

Nevím, co to je, ale i tak přikývnu.

„Tak si ji vezmi,“ uchechtne se Johnny a položí si ji na jazyk.

Nenávidím ten jeho vítězoslavný úsměv, protože ví, co udělám. Jak říkám, s bolestí to moc neumím. A co je jedna pusa v porovnání se vším? Když člověk udělá nepředstavitelné, může to ještě zhoršit?

Na tuhle otázku by mě vážně zajímala odpověď.

Když člověk zaprodá duši, může ji zaprodat znovu? A pak ještě jednou?

Políbím ho, zatímco se ostatní v místnosti rozesmějí. A sotva mi Johnny pilulku jazykem přece jen přihraje, chytne mě pod krkem a ještě chvíli mě nutí pokračovat. Jeho dech páchne po kouři, pivu a trávě, ale teď na to nemyslím.

Když konečně pustí, jen polknu a zakloním hlavu.

Když mi podá pivo, přijmu ho.

Vím, že jsem nechutně prodejnej.

Po nějaké době mě napadne zkontrolovat ubrousek a zjistím, že adresa tam pořád je. Ani jedno písmenko není rozmazané. A pak už je jedno, jestli se ubrousek ztratí, rozmočí nebo roztrhá. Tu adresu mám vypálenou v paměti.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥