1 NATHANIEL

1 NATHANIEL

leden


Kdyby mě nepronásledovala beruška, nerozrazil bych si ret. Neutíkal bych totiž po schodech, neohlížel se přes rameno, a tím pádem bych určitě nešlápl do prázdna a neskončil na zemi s krví v puse. A trochu odřeným kolenem.

Kdybych dneska odpoledne nekupoval předraženou trávu, nebo kdybych ji celou nevyhulil, nedostal bych hulihlad a nešel rovnou čarou, bez jediné myšlenky na to, co bude potom, k nejbližšímu bistru, kde bych si určitě nekoupil dvoje hranolky a pizzu.

A kdybych, a to považuju za největší KDYBY, následně nedopil zbytek flašky, co mi podsunul Johnny jen proto, abych byl povolnější, neměl bych halucinace a nepadal na držku. A to mě vede k jedinému: kdybych tohle všechno neudělal, jedno špatné rozhodnutí za druhým, nekonečná šňůra přešlapů, nemusel bych teď přepočítávat drobné, hledat zapomenuté mince po kapsách a doufat, že si budu moct koupit jeden blbej prášek proti bolesti.

A to jsem chtěl původně ještě mentolky, abych se zbavil odporné chuti, třešňovou colu, sedm čokoládových tyčinek, paprikové chipsy a možná i časák.

Proč jsem se do háje vsázel, že dokážu vyhrát v kulečníku, když jsem kulečník nikdy předtím nehrál?

Proč mi to přišlo jako dobrý nápad?

Protože jsem dement.

Vím až příliš dobře, že když hulím a zobu různé prášky jako lentilky, nesmím následně chlastat. Mívám pak utkvělé představy. Jenže když se člověk zhulí, tolik věcí, podstatných věcí, mu je najednou ukradených, prostě si jen pluje ve větru a myslí, že se úplně klidně a odvážně postaví každičké noční můře.

A pak zničehonic na baru sedí beruška.

Beruška? Vážně?

Bez ohledu na to, jak mi to zpětně přijde ujeté a hloupé a praštěné, v ten moment, když jsem byl mimo, jsem se nedokázal zbavit pocitu, že jestli si na mě sedne, stane se něco příšerného. A tak jsem utíkal, šlápl do prázdna, spadl ze schodů a rozrazil si ret.

A ještě předtím… utratil všechny prachy.

Kouknu na kluka, který sedí za pokladnou a něco cvaká na mobilu. Je mladý, možná tak o dva tři roky starší než já, a rozhodně nepůsobí přísně. Dokonce ani nemá na pultě položenou pálku jako ta tlustá píča, která na mě minule řvala, že záchody jsou jen pro zákazníky, a za boha nechtěla věřit, že si pak fakt něco koupím.

Tenhle kluk vypadá v pohodě.

A tak před něj položím plato prášků a hned vedle všechny drobné, co u sebe najdu. „Hele,“ začnu omluvně, „trochu mi chybí, tak… Je to problém?“

Kluk má jmenovku a taky hodně kudrnaté vlasy, které mu zvláštně a legračně poskakují, když seskočí ze židle. „Děláš si prdel?“ řekne naprosto nevěřícně a vyvalí oči.

Jsem ještě pořád dost zhulenej, takže se přistihnu, jak mu šíleně moc chci říct, aby si dával pozor, protože ty oči, ty jeho velké vyvalené oči, by mu mohly úplně klidně vypadnout a rozkutálet se po benzínce jako skleněné kuličky. A já teď vážně nejsem ve formě, abych zpod regálů vytahoval ztracené lidské bulvy jen tak z dobroty srdce. Jenže to by bylo příliš slov poskládaných do příliš komplikovaných vět. Nakonec jsem docela rád, že ze sebe dostanu relativně srozumitelné: „Proč jako?“

Kluk neodpoví hned, protože cinknou dveře a někdo vejde dovnitř. Což dává smysl, když jsem předtím viděl někoho tankovat. Sotva si ale nově příchozí stoupne kousek dál, aby počkal v řadě, kluk se znovu zamračí. „PROTOŽE JSI TU BYL UŽ VČERA!“ zařve. „Byls totálně mimo, neměls prachy a přemlouvals mě, ať ti koupím colu! A víš co? Já ti ji koupil! A ty sem dneska přijdeš zas a zas nemáš prachy a chceš, abych ti to odpustil?“

Opřu se o pult a zkusím si vzpomenout na minulou noc. Včera jsem to trochu přehnal a vedle postele skutečně ležela vypitá flaška coly, takže to asi může být pravda. Zamžourám na jmenovku. „Promiň, Tommy.“

„Timmy,“ zamručí kluk odevzdaně, ale evidentně ne tak odevzdaně, aby hodlal nad celou situací mávnout rukou a třeba mi pár drobných odpustit. Prášky totiž sebere a nemilosrdně schová. Poté pohodí hlavou ke dveřím. „Měl bys jít.“

Prostě. Už. Jdi.

Cvrnknu prstem do mincí, které jsem předtím položil vedle prášků. „Ale no ták, kámo, prosím. Přece ty vole, vidíš, že mi chybí jen…“ Pravdou je, že už si nevzpomínám, k čemu jsem se dopočítal. Pokud jsem je teda vůbec počítal a jestli to jsou moje prachy, jestli tam náhodou neležely celou dobu a já si jen nepředstavoval, jak je tam pokládám.

Možná vůbec neexistují.

Kluk je neoblomný. Nemám náladu škemrat, takže chci peníze shrábnout, ať už jsou skutečné, nebo ne, a vypařit se, když promluví zákazník za mnou. „Já to doplatím,“ oznámí a přistoupí blíž. Ze zadní kapsy kalhot vytáhne peněženku a následně ukáže kreditní kartu. „Plus jsem před chvílí tankoval a taky si vezmu kafe.“

Tommy (nebo Timmy) přikývne a plato prášků položí zpátky na pult. Okamžitě je zakryju dlaní, jako kdybych se chtěl ujistit, že mi je už nikdo nevezme. Periferně vnímám, že si ten chlap prohlíží moji ruku, respektive kouká na potetované prsty. Možná ho zaujalo tlusté, macaté srdce na prostředníčku nebo piky na ukazováčku.

„Líbí se ti to?“ vypálím drze a flirtovně. Asi už to s cizími lidmi ani jinak neumím, jen je rozčilovat a svádět. Bokem se opřu o pult, abych si mohl toho chlapa pořádně prohlédnout. A abych se nesklátil, což by se možná stalo, jak se mi zoufale točí hlava.

Chci nehtem do pultu vyrýt srdíčko, jenže Timmy mě určitě bedlivě sleduje.

„To tetování? Proč ne,“ zasměje se chlap uvolněně přesně v okamžiku, kdy na sebe pohlédneme.

Každá buňka v těle mi zamrzne. Některé okamžiky navzdory snaze nejde zapomenout.

Chci se otočit na Tommyho a zeptat se, jestli toho zákazníka, s tou kreditní kartou, co chtěl kafe, taky vidí. Možná je to jen další podělaná halucinace a noční můra, co mě zkouší shodit ze schodů.

Jenže nemůžu udělat nic, nemůžu.

Moje tělo, moje mysl, nic z toho neposlouchá.

Ten chlap má úplně stejné oči jako já.

Přece není možné, abych v pět ráno na úplně obyčejné benzínce v úplně obyčejný den úplnou náhodou narazil na někoho, kdo má takové oči. Stejné oči jako já.

Hodně lidí mi říká, že mám oči modré, ale stejně tak mi hodně lidí tvrdí, že jsou jasně a nepopiratelně zelené. A někdy, hlavně ve světle, působí šedě. Popelavě a vyblitě. Někteří barvu vůbec určit nedokáží a někteří kdysi dávno chtěli, abych se na ně těma očima díval. Nikdy jsem nechápal proč, rozhodně nejsou ničím zajímavé. Dokonce ani teď, když je můžu vidět na někom jiném.

I ten chlap si nejspíš uvědomí, jak strašně velká náhoda to je, a překvapeně zamrká. Kreditní karta mu vypadne z ruky a s hlasitým plesk přistane na zemi. „Nathanieli?“ vydechne a natáhne ruku, jako kdyby se mě chtěl dotknout a ujistit se, že nejde o sen.

Cítím, jak mě zaplavuje svíravý, mravenčivý pocit. Jak se celé moje tělo vzpouzí a svíjí. Jak mě příšerně brní spánky, až mám dojem, že mi každou chvíli exploduje hlava. Jak tlak vzadu za očima narůstá a rozpíná se. Jak žaludeční šťávy letí do krku a postupně mi stoupá teplota.

Couvnu, aby nehrozilo, že se mě dotkne, a zkusím zhluboka dýchat.

„Nate,“ zamumlám a sundám ruku z prášků. Nechám je ležet na pultu, protože teď už je nechci. Ne od něj. „Nemáš právo mi říkat Nathanieli!“ vyštěknu a co nejrychleji, i když mám dojem, že nezvládnu chodit, myslet a dýchat, vystřelím ven, do chladného lednového rána, kdy se z nebe pomalu a líně snáší pár sněhových vloček.

Na benzínce stojí jediné opuštěné auto. Černý naleštěný bavorák, který musí patřit jemu.

Schovám roztřesené ruce do kapes a nahmatám zapalovač. Jenže si nedokážu vzpomenout, jestli mám vůbec nějakou cigaretu. Jestli jsem si kupoval, jestli jsem během noci od někoho vyprosil, jestli jsem třeba jednu ukradl. Nepamatuju si nic.

Mám výpadek. Mám strach. Mám vztek. A taky špatnou předtuchu, akorát netuším, čeho přesně se týká.

Rozhlédnu se a pohled mi padne na popelník u odpadkového koše. Ale takhle ve sračkách, abych hledal nedopalky, jsem byl jen jednou, a tam už se vracet nehodlám.

Zakloním hlavu. Chce se mi příšerně smát.

Vždycky, když myslím, že to nemůže být horší, někdo nebo něco mi do cesty pošle další hovna. Proč tohle nemohlo navždy zůstat v minulosti? Proč život prostě nejde dopředu, proč má občas nutkavou potřebu vracet se?

Dveře od benzínky se otevřou a ten… muž vyběhne ven. Drží igelitovou tašku, která se jako kyvadlo houpe ze strany na stranu. Je mi z toho na blití. Kafe nemá, asi na něj neměl čas. „Nate!“ zařve.

Jenže už jsem daleko, stačí jen zakroutit hlavou a zmizet za rohem. Jít pryč, utéct před ním, vším, sám před sebou.

Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy, ale kurva, to bych si raději ukousl jazyk, než abych brečel.

Slyším startovat auto.

Je mi to jedno. Doufám, že si tam ten kripl pořádně zatopí a klidně vroste do pohodlných sedaček, zatímco já budu s každým krokem protřepávat prsty, foukat si do dlaní a zatínat svaly zimou. Doufám, že ten kripl pojede za svojí novou a lepší rodinou, zatímco budu sedět na zledovatělé lavičce a čekat na ráno, s pekelnou bolestí hlavy a odřeným kolenem. A všemi těmi vzpomínkami.

Jenže neujdu ani deset kroků, když mě auto dojede. Okýnko na straně spolujezdce je stažené a on se k němu naklání. „Nastup si,“ řekne rázně.

Ukážu mu fakáče, velké macaté srdíčko na prostředníčku. Nejraději bych mu hodil do ksichtu, jak strašně ho nenávidím, kdyby na to existovalo dostatečně výmluvné gesto. Jenže moje reakce ho neodradí, auto dál popojíždí vedle mě.

„Mohl by sis prosím nastoupit? Chci jen… Mohli bychom zajet na snídani a promluvit si? Nic víc.“

Nic víc. Nic víc než snídani.

Ale vzhledem k situaci… Není snídaně málo? Přece si nemůže myslet, že se po čtyřech letech jen tak objeví a půjdeme na snídani. Dluží mi mnohem víc.

A vzhledem k situaci… Není snídaně až příliš? Vážně čeká, že jen tak nasednu k němu do auta a budu chtít poslouchat, co řekne?

Zavrtím nesouhlasně hlavou a jdu dál. Krok sun krok, pořád dál. Podrážky mi kloužou po zmrzlém chodníku, což mi nepřipadá fér. Teď není ta nejlepší chvíle působit komicky, padat na zadek a šourat se. Teď není dobrá chvíle na nic, a přesto mě auto předjede a zastaví smykem tak, aby mi zatarasilo cestu.

On vystoupí. A jeho pohled…

Kdysi existovala doba, už nevím, kdy to přesně bylo, ale ten pocit mám zažraný hluboko pod kůží, kdy jsem z něj míval strach. Kdy jsem tyhle pohledy nedokázal snést. Kdy jsem se omlouval jenom proto, že to tak chtěl.

Ale to bylo kdysi.

„Říkám, aby sis nastoupil. A myslím to vážně. Pokud to neuděláš, zavolám na tebe policajty. Ještě ti není osmnáct a trávu z tebe cítím i na dálku, takže dělej, nasedej, pokud nechceš skončit na stanici!“

„To mi jako vyhrožuješ?“ vydechnu. Ta slova jsou sama o sobě komická. Proč by to dělal? „Víš o tom, že už nás nic nepojí? Dokonce ani tahle chvíle, stačí se otočit a bude pryč. Tak co kdyby ses na to vysral, nasedl do toho svého auta a prostě odjel?“

Hodilo by se říct do západu slunce, aby to bylo víc osudové a definitivní, ale je tma. A začíná padat ranní mlha, což asi s ničím nesouvisí, jen mlhu nemám moc rád.

Do auta nenasedne a neodjede. Místo toho z kapsy vytáhne mobil.

Nevím, jaký je teď, ale tehdy neblafoval. Když počítal do pěti, myslel to vážně. Nikdy nenastavoval, nikdy nepadlo čtyři a půl, čtyři a tři čtvrtě. Vždycky rovnou pět a pak se podle toho jednalo. Něco se v jeho životě mohlo změnit a převrátit a přetvořit, to přece nepopírám, jen… to tak právě nevypadá.

Zatnu pěsti.

On telefon odemkne.

Chladná a mrazivá jsou lednová rána a tohle obzvlášť, napadne mě. Kdybych si lehl na zem, možná by mi velice rychle bylo mnohem líp. Jenže místo toho nastoupím do pohodlného auta a zapadnu do vyhřívané sedačky. Do čistého a voňavého bavoráku, který se tolik liší od mého dosavadního života. Přejedu prstem po palubce, jako kdybych se potřeboval ujistit, že je to skutečné. Jenže pak si uvědomím, že mě ten chlap, ten odpornej zrádcovskej hajzl, ten nejmizernější otec na světě, pozoruje. A tak ruku stáhnu a schovám do rukávu.

Když nastoupí, zavře dveře a okýnko na straně spolujezdce vyjede nahoru. Jsme to najednou jen my dva v uzavřeném prostoru.

„Pás,“ řekne.

„Co?“

„Mohl by sis dát pás?“ zopakuje otec a s rukou na volantu trpělivě čeká.

„Seš snad vožralej a plánuješ to se mnou narvat do sloupu, nebo co, že se musím pásat?“ vyštěknu, i když vím, že tohle bylo určitě přes čáru. Že tohle ho naštve.

Vždycky se naštval, když jsem k němu byl upřímný.

Tentokrát však nic neudělá, prostě se jen pohodlně opře a zapne rádio. Nezdá se, že by někam spěchal, i když s autem stojí na chodníku a běží motor. Po chvíli se ještě natáhne dozadu a podá mi igelitku. „Máš tam ty prášky. A taky vodu.“

„Skvělý,“ odseknu, ale obojí vytáhnu. Pořádně se napiju. Že by to však pomohlo s pachutí v puse, se říct nedá. A když polknu rovnou dva prášky najednou, udělá se mi šoufl. Musím se opřít čelem o okýnko a zhluboka dýchat, abych tomu vyleštěnému a vyhřívanému BMW nepoblil koberečky.

„Mohl bys už kurva jet? Jinak vystoupím,“ zavrčím.

Otec dál nevzrušeně poklepává nohou a sleduje prázdnou cestu před sebou. „Ne, dokud si nezapneš pás.“

Tím nejnasranějším způsobem, jakého jsem schopen, abych dal pořádně najevo, jak šíleně mě jeho požadavky i samotná existence obtěžují, popadnu pás, přetáhnu si ho přes rameno a zapnu. Teatrálně rozhodím rukama. „Lepší?“

Na to otec nic neřekne, jen spokojeně přikývne a konečně se rozjede. „Je ti špatně?“ chce vědět.

Takže je to vidět? Není to jen pocit schovaný před světem?

„Jo, z tebe,“ odseknu a vrátím se zpátky do jediné pozice, ve které nechci umřít. S čelem opřeným o sklo, pevně sevřenými víčky a staženým žaludkem. Kolena přitáhnu k sobě, takže musím špinavé podrážky bot položit na sedačku. Čekám, že mě otec – to je tak k smíchu, nazývat ho po tom všem otcem… Čekám, že mě pan Alex Kavinsky okřikne a shodí mi nohy dolů, ale ani jedno z toho nepřijde.

V rádiu zrovna hraje písnička, kterou neznám. Zkouším odhadovat každé další slovo. Dávám do toho všechno. Upínám k tomu veškerou pozornost. Takže usnu.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám první kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥

Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
26. 6. 2024 17:20

Nutne potrebuju dalsi!!!…Jako tohle proste…To bude totalni jizda…Tomi rikam hned na zacatku rodeo…A jako otec …mam v hlave tunu otazek a je mi jasny zr na odpovedi musim pockat..Hrozne se uvnitr me neco sviralo kdyz jsem to cetla.Dekuji a tesim.se na dalsi.🤍

Random Holka
26. 6. 2024 23:49

Já jsem si nejdřív myslela, že Eli přichází na scénu 😀 a on je to otec, ups