Szabi

Byla to vážně hodně složitá situace. Nevěděl jsem o žádném způsobu, jak se jí vyhnout, o žádném rozhodnutí, které by vedlo jinam, abych později nelitoval, že jsem ho nezvolil. Nejspíš ani nemělo cenu nad tím dumat. Prostě to tak bylo, tečka.

Musel jsem promyslet, co udělám, a fakticky jsem neměl moc možností. Být asertivní, rýpat do něj nebo zkusit poukázat na to, že jsme se poslední dobou stačili spřátelit a já si ve skutečnosti nemyslím, že je ochlasta. Což je. Jde o nedílnou součást jeho charakteru.

Představ si, že dokonce i ve chvíli, kdy jsem za ním přišel, seděl na opěradle s nohama spuštěnýma na sedadlo lavičky a tisknul k sobě lahev. Skoro až láskyplně jako talisman. Těžko říct, kolik toho vypil, ale pohled měl jakoby zastřený, jestli se to dá o hromadě jedniček a nul vůbec říct. Zíral před sebe na kovovou konstrukci mostu, která částečně mizela v šeru.

Mělo to v sobě něco až idylického. V dálce byla vidět světla města, ale my jsme stáli na potemnělém nábřeží, vzdálení a odtržení od toho všeho. Napadlo mě, že jestli tam mám umřít, má to něco do sebe. Možná si říkáš, že jsem zbytečně dramatický, ale pro mě je to prakticky druhá realita, do které každý večer scházím po schodech. A rozhodně tvoří střípek celého obrazu.

Nepřestávalo chumelit. Vešel jsem do scény, kdy se z nebe snášely velké chuchvalce vloček a padaly mu na bundu a mně na sako. Některé ulpívaly na černé hlavni pistole.

Přiznám se, že jsem to nečekal. Myslel jsem, že po tom, co jsme spolu prožili, to bude spíš další krok ke sblížení. Rozhodně mě ani na okamžik nenapadlo, že vytáhne zbraň a bude mi mířit na hlavu. Na to, že tolik pije, mířil celkem přesně.

Asi jsem se neměl ptát na fotografii jeho syna. Synové jsou vždycky bolavé téma.

Kdyby mě zastřelil, pravděpodobně by se mu nic nestalo, žádné následky. Ostatně pořád existoval ve společnosti, kde měl jeho život mnohem větší cenu než můj. Místo mě by prostě jenom poslali jiný model ve stejném saku a se stejným obličejem.

Samozřejmě jsem se trochu bál. Strávil jsem v tom světě dost času, než abych to chtěl ochotně zabalit, na druhou stranu jsem ale chápal svoji nečitelnost. Že si nemohl být jistý, jestli se mi dá věřit. A kromě strachu tam bylo ještě něco – skoro až masochistická zvědavost zjistit, co se stane potom. Protože zatím jsem ani jednou nezemřel.

Sevřel jsem ovladač v očekávání, jak se Hank rozhodne. Nakonec to bylo na něm. A víš, v něčem je úlevné přenechat zodpovědnost jiným lidem. Podobá se to plavání, kdy v jednu chvíli už nemůžeš, tak si lehneš na záda a prostě jenom splýváš, necháš vodu, aby tě nadnášela.

Nedýchal jsem, ale to mi došlo až v momentu, kdy konečně sklonil pistoli. Působil znechuceně sám ze sebe, že se k tomu činu neodhodlal. Tady někde mi došlo, že jedna z nejlepších možných definic jeho charakteru je samota.

Trochu se mi potily prsty a palec mě bolel, jak vždycky nevědomky drtím joystick, přestože jsem v situaci, kdy se nemůžu pohnout, dokud to hra nedovolí. Dělám to podvědomě.

Pauznul jsem to dřív, než se scéna v parku překlopila v jinou, a ovladač jsem položil vedle sebe, abych se protáhnul. Seděl jsem v té trochu nahrbené pozici několik hodin, a když jsem zkontroloval mobil, bylo půl deváté ráno. Slunce už muselo vyjít a prorazit si cestu skrze šedé lednové mraky.

Zpětně mě napadá, cos tou dobou asi dělal ty. Možná jsi zrovna putoval přes jiné světy a zanechával po sobě jenom spoušť, zatímco se tvůj vlastní svět drolil. Ale tenkrát jsem tě ještě neměl plnou hlavu, naopak, když jsem vypnul playstation a sebral hrnek – na dně plavaly kusy bylinek, které se neudržely v sítku – nic moc mě netížilo.

Zamířil jsem do kuchyně a někdy v polovině cesty jsem uslyšel bouchnutí vchodových dveří a hned nato tátův hlas, jak volal matčino jméno. Zněl podivně nakřáple a naléhavě.

Vzpomínám si, že se vracel ze služební cesty. Nerad spává na hotelech v cizích pokojích a peřinách, takže na jeho návratu vlastně nebylo vůbec nic divného. To jenom ten tón, určitá melodie nebo snad zabarvení, co mě přinutilo poslední schody vyběhnout.

Zatímco ve sklepě bylo příjemné teplo, v předsíni jsem cítil chlad, který se tam vetřel jako nezvaný host spolu s tátou. Zakousnul se mi do nohou.

Leden je měsíc, který nevykazuje vůbec žádnou energii. Vánoce ho vysály až do dna. Kdybych měl sám sebe k jednomu z měsíců přirovnat, byl by vážný adept.

Táta stál uprostřed kuchyně, trochu ztraceně, a okamžitě ke mně stočil pohled. Viděl jsem, jak je přepadlý, v jeho tváři se odráželo něco až žalostného. Tehdy vlastně vypadal mnohem hůř než já, což je na pováženou, protože na rozdíl ode mě není ničím ohyzdný.

Pokusil se usmát, ale nevyšlo mu to, jenom tak zvláštně nadzvednul koutky. Zeptal se, jestli máma ještě spí, ale jak jsem to mohl vědět? Zrovna jsem vylezl ze svojí sluje, kde jsem strávil celou noc. A včerejší večer i odpoledne. Moje vzrušující výpravy vedly pokaždé jenom na záchod nebo k varné konvici. Byl jsem informacemi nepolíbený. Byl jsem nepolíbený.

Víš, obecně mám tendenci pamatovat si detaily namísto celých scén, soustředím se na maličkosti, protože právě maličkosti dokážou změnit hru.

Chtěl jsem se zeptat, co se stalo, ale tátovo volání mámu nejspíš přece jen vzbudilo, protože se objevila na schodech do patra a po cestě si dovazovala župan. Její ospalost okamžitě přepnula v okamžitou účast. Položila tu otázku místo mě. Co se stalo?

Usedli ke stolu, zatímco já začal automaticky připravovat čaj. Pro sebe i pro ně. Je to proces, který mi umožnil částečně se od nich distancovat. Zatímco jsem sypal bylinky do sítka a vrhal pohledy k oknu pokrytému námrazou, poslouchal jsem, jak táta vypráví – mámě, mně, kuchyni, všem skříňkám a policím, možná i podlaze a tomu plíživému chladu z předsíně – jak potkal syna, kterého několik let neviděl.

Tebe. Vítej na stránkách mojí paměti.

Jak jsem řekl, synové jsou vždycky bolavé téma. V téhle ne úplně šťastné pohádce byl já ten nevlastní.

Představoval jsem si, jak se to událo, tátovo vyprávění tvořilo obrazy a skládalo je do sebe za zvuku varné konvice. Potkal tě na benzínce a nejdřív nepoznal, o koho jde. Byl jsi tak cizí, tak moc zničený, mimo a sjetý, byl jsi plný nenávisti a bolesti, ztracený a nepřítomný, bez peněz, byl jsi úplně jiný, než jak si tě táta pamatoval. Nic z toho není výčitka, jenom si to pro sebe zpětně rovnám.

Chutnám tvoje jméno na jazyku, jak mi zní. Nathaniel Kavinsky. Je to krásné jméno, víš? Skoro jako pro nějakého textaře, moderátora nebo herce, někoho s dokonalou tváří, kdo se nerozhodl fetovat a neprosí ráno na benzínce, aby dostal prášky zadarmo.

Nevím, jestli mi to připadalo šokující. Spíš ne, protože jsem neznal skutečného Nathaniela a tvoji podstatu, zvyky, strasti a radosti. Byl jsi postava z příběhu, který mi táta vyprávěl. A i kdybych se hodně snažil, nevybavím si ani tvůj hlas, když jsi za mnou kdysi dávno přišel do nemocnice. Navíc i hlasy se mění, jak je v průběhu let obalují zkušenosti a emoce.

Stejně jako se příběhy mění podle toho, kdo je zrovna vypráví.

Napadlo mě, jestli fetuješ nárazově, nebo pořád. Jestli máš špatné období, nebo život. Řekni, byl jsi jednou z těch postav na lavičce, která drží lahev a sleduje konstrukci mostu mizející v šeru? Čekal jsi, jestli ti někdo položí ty správné otázky? A kdybys držel pistoli, mířil bys na někoho jiného, nebo bys ji obrátil k sobě? Jak špatně ti bylo?

Přinesl jsem konev s čajem a tři keramické šálky a všechno jsem postavil doprostřed stolu.

Táta ti prý řekl, abys kdykoli přišel. Byl jsi bludička, která se v noci potuluje po městě.

Máma ti umřela. Nevlastní otec se oběsil. Oba víme, že to rozhodně nejsou nejlepší karty, se kterými se dá hrát. Vlastně je to dost přímá cesta k tomu, aby si člověk šňupnul. Píchnul. Zatím jsem ještě nevěděl, co děláš a jak to děláš. Nespal jsem tolik hodin, a tak jsi pro mě byl tím pádem jenom abstrakce, přestože táty mi bylo líto.

Tak jsem tě po tolika letech znovu potkal, obrazně řečeno, brzy ráno v kuchyni u jídelního stolu. Živili jsme se na všech domněnkách, kde právě jsi, co děláš a jestli tě zvládneme vyvést z temnoty. Přiznám se ti, že já držel hrnek s horkým čajem v dlaních a moc jsem se nezapojoval. Cestu z temnoty jsem neznal, takže mi nepřipadalo, že tomu můžu nějak pomoct.

Táta se ptal, jak se to mohlo stát, jak mohl nevědět, jak mu to mohli neříct, že jeho syn nikoho nemá, a jeho lítost se mísila s rozhořčením. Najednou vypadal strašlivě staře. Vzdal se svých let pro vaše setkání. Měl jsem pocit, že za tu dobu, co jsem hrál Detroit Became Human, stačil zestárnout. Tenkrát jsem nelitoval tebe, ale jeho, Nathanieli.

Když řekl, že tě pojede hledat – musel tě najít, bylo to nutkání, povinnost, něco, na čem najednou závisela jeho existence – tak jsem se nabídnul, že pojedu s ním. Nabídla se i máma, ale táta řekl, že je to v pořádku, my dva to zvládneme.

Najdeme tě.

V té době jsem ještě nevěděl, jak je pro mě důležité najít tě a že se z toho později stane moje až životní potřeba, že tě budu vídat i ve snech, jakmile mnou jednoho dne tvoje osobnost prostoupí. Takže dává smysl, že jsem se k tomu zpočátku stavěl skepticky. Nevěřil jsem, že na tebe jenom tak narazíme. Naopak mi proletělo hlavou, že ležíš na matraci v nějakém šíleném feťáckém doupěti a klepeš se zimou. Kvůli absťáku nebo kvůli tomu, že je leden.

Je zvláštní, jak jste s tátou jeden druhému vešli do života. Ty to tak možná nevnímáš, protože neznáš okolnosti, ale pravda je, že táta potřeboval natankovat. Benzín by mu vydržel, kdyby se mnou nejel předevčírem po terapii ještě pro jídlo – měli jsme lasagne se špenátem. Koupili jsme je jenom proto, že na ně máma měla chuť a restaurace do naší části města nedovážela. A pak jsme jeli rovnou domů, aby nebyly rozblemcané.

Táta mohl natankovat, když jel na služební cestu, ale na poslední chvíli řešil po telefonu nějaký problém v práci, a tak se stalo, že nestíhal. Prostě… z nabídky zdánlivě triviálních rozhodnutí jich vzešlo právě tolik, aby otec potkal syna a syn otce.

Přelil jsem čaj do termosky a hodil jsem na sebe bundu. Vyšli jsme do chladného ráda a za chvíli už jsme seděli ve vyhřátém autě. Slunce nad námi bylo bledé, jako kdyby toho taky moc nenaspalo.

Svíral jsem termosku v klíně a napadlo mě, jaké by to pro tátu bylo, už nikdy tě nepotkat. Jak by se to do něj otisklo.

Moc jsme spolu nemluvili. Nějak nebylo o čem. Nejdřív jsme dojeli k benzínce a táta zašel dovnitř, aby se zeptal, jestli tam ten kluk s potetovanými prsty chodí často.

Hrál jsem si s pásem a myslel na to, jak moc tetování na prstech bolí. Vnímají feťáci bolest zamlženě, nebo naopak dost konkrétně, Nathanieli? A byla bolest nedílnou součástí tvého života, nebo ty jejího?

Zajeli jsme i do vaflárny. Znovu jsem čekal v autě, opíral se o okýnko a kapuci jsem měl staženou do čela jako neviditelný plášť, po kterém všechny pohledy sklouzly. Ne že by někdo civěl do auta, ale bylo to tak lepší. Když se pak táta vrátil, nemusel jsem se ptát, tentokrát jsem si přečetl zklamání z jeho obličeje. Ale nevzdal to, projížděli jsme ulicemi, zatímco jsem popíjel stále horký čaj.

Upřímně jsem byl překvapivě vzdálený tátovu žalu. Nějak jsem se nedokázal naladit na jeho frekvenci. Byl jsem spíš tvoje frekvence. Byl jsem někde jinde.

Vím o tátově minulosti spoustu věcí a o té tvojí taky, jenomže moje znalosti končí v momentě, kde se vaše cesty rozdělily. Takže pár dílků chybí. Nemůžu si poskládat úplně všechno. A i kdyby jo, tak k čemu by mi bylo znát tvoji minulost, když jsem neznal přítomnost a důvod tvého toulání se světem s vygumovanou hlavou?

V momentu, kdy táta zoufale projížděl městem a hledal tě, pro mě bylo těžké cítit něco víc než jenom meduňku a heřmánek.

***

Oheň měl modrou barvu a namísto toho, aby pálil, podivně chladil. Olizoval mi ruce a proplétal se mezi prsty jako klubko hadů, omotával se kolem zápěstí a poutal mě k sobě. Led se mi zapichoval pod nehty, najednou byla taková zima, že jsem se nemohl ani nadechnout. A plameny rostly, pohlcovaly moje tělo, byly všude.

S trhnutím jsem se probudil a přidušeně vykřiknul – Je noc? Nesmí být noc! Je? – a chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že to byl sen. Podle námrazy na parapetu a na peřině mi došlo, že jsem včera zapomněl zavřít okno, což v lednu není nejrozumnější. Na moji obranu jsem ale někdy celkem kripl, který očividně nezvládá ty nejjednodušší činnosti.

Vyhrabal jsem se z postele, přejel po parapetu dlaní a napadlo mě, jestli ti, kteří tráví noc venku, můžou přežít bez toho, aby se jim plíce proměnily v ledovou tříšť. Řekni mi o tom. Vzbudil ses někdy s pocitem, že se dusíš?

Přemítal jsem nad tím, respektive nad tebou, než se mi zklidnil tep a srdce. Teprve pak jsem zavřel okno a sešel dolů do vycíděné kuchyně, kde byl ve dřezu můj hrnek z předchozí noci.

Bylo odpoledne, jedno z mnoha po tom, co jsem tě přivítal na stránkách svojí paměti. Co ses do mě skoro až násilně vepsal, aniž bych tě znal.

Něco ti povím – tělo si ve skutečnosti nikdy doopravdy nezvykne, když člověk chodí spát k ránu. Není to naše přirozenost. A tak se málokdy stane, že bych se vzbudil vyspaný a svěží a s nadšením šel vítat nový den nebo tak něco. Možná, že v tomhle bys se mnou souzněl. Z toho, co táta říkal, nepůsobíš jako někdo, kdo nové dny vítá, jako spíš někdo, kdo je překvapený, že se jich vůbec dočkal.

Z lednice jsem vytáhnul hummus, dochutil ho kořením a lněným olejem a k tomu jsem přidal skoro všechnu zeleninu, co jsem našel. Mezitím, co se vařila voda na čaj, ukrojil jsem dva silné krajíce žitného chleba. Všechno jsem nanosil do sklepa. Krysa, která si dělá zásoby, jen aby nemusela následujících několik hodin vylézt.

Máš rád pohádky? V pohádkách jsou princové a monstra. A monstra člověk většinou pozná na první pohled, jako kdyby jejich fyzický vzhled odrážel jejich nitro. Proto nikdy nebudu princ. Jsem ten, komu chtějí useknout hlavu, a když jsem byl menší, představoval jsem si, že je moje kůže šupinatá. Že jsem drak.

Ten den, o kterém ti vyprávím, se od těch ostatních nijak nelišil, až na to, že jsem věděl, že tě pojedeme hledat, jakmile táta dorazí z práce. Poslední dobou jsme jezdili převážně večer. Nevím proč. Možná jsou zfetovaní kluci ve skutečnosti absurdně plaší a je třeba se k nim přiblížit opatrně, ze stínu natáhnout dlaň a něco nabídnout. Což není zas tak přitažené za vlasy, protože táta vypadal, že by dal úplně všechno, jenom aby tě mohl vzít domů.

S každou další cestou, kdy jsme se vraceli bez toho, abychom tě našli, se na tátově obličeji podepisovala únava. Obkreslovala mu vrásky, přidávala kruhy pod očima, křivila mu jindy pevný a sebejistý postoj.

Nejspíš nemá cenu vyprávět ti o dnech, kdy se nic závratného nedělo, kdy to bylo jenom nekonečné bloudění a hraní na Playstationu. Ale možná jsem jenom chtěl, abys věděl, jaký jsem byl, když jsem nebyl s tebou, a jak mě už tenkrát do určité míry ovlivňovala tvoje nepřítomnost.

Byl jsi něčím víc ještě předtím, než jsme jeden druhého doopravdy poznali, Nathanieli.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥