---

Od rivalů k partnerům: Ender Paddock a Kevin Newman míří za olympijským snem 

Veřejnost je dlouhé roky znala jako soupeře. Dva talentovaní skokani, kteří se od dětství potkávali jen na závodech, si vybudovali pověst neúprosných rivalů. Dnes studují na stejné akademii, trénují pod stejným trenérem a tvoří jeden z nejúspěšnějších synchro týmů ve Spojených státech. Přesto si stále drží i vlastní kariéru v individuální disciplíně. Ender Paddock a Kevin Newman pro Sports Illustrated otevřeně mluví o cestě od prvního setkání přes trenérovu odvážnou myšlenku spojit je do jednoho týmu až po společný cíl – olympijské zlato. 

Vaše jména poslední dobou hodně rezonují. Je to jenom pár dní, co jste s přehledem vyhráli Zones Dive Classic a brzy vás čeká národní mistrovství. Pojďme se ale vrátit na začátek, do doby, kdy jste stáli proti sobě. Pamatujete si, kdo jako první vyhrál?  

Kevin: To byl Ender. Zrovna nedávno jsme se o tom bavili. Poprvé jsme se potkali na závodech, když nám bylo asi osm. Do té doby jsem prakticky neměl konkurenci, v přípravkách jsem vyhrával bez nějaké větší námahy. No a pak jsem odjel na závody – to bylo ještě z pětimetrové věže – do New Yorku. Myslel jsem si, že mám vítězství už celkem jisté. Vlastně jsem se ani nijak extra nesnažil. Hned po mně skákal nějakej Paddock a… No, vyhrál. 

Ender: Já si popravdě průběh těch závodů moc nepamatuju. Vím, že mám z té doby fotku, chyběl mi přední zub. Vnímal jsem, že se někdo umístil těsně za mnou, což mě nejspíš překvapilo, ale víc jsem to neřešil. Tenkrát jsem chtěl prostě jenom skákat. To jsem ještě nevěděl, že za pár let přijde doba, kdy se Kevina nezbavím. Byla to taková předzvěst. (smích) 

Kevin: Jo, no. On o mně ještě nevěděl, ale já byl tak naštvanej, že mě někdo porazil, že jsem od té doby jeho výsledky sledoval. Dlouho jsme se pak na žádných závodech nepotkali, protože já většinou závodil na západním pobřeží a Ender na východním, ale to, že jsem znal jeho výsledky, mě nutilo neustále se zlepšovat a dřít. Protože jsem věděl, že dřív nebo později se na závodech zase potkáme.  

A k tomu došlo kdy? A jak to dopadlo?  

Ender: To bylo o pár let později na Junior Nationals, kde vyhrál Kevin. Tam už jsem si jeho jméno zapamatoval! Od té doby jsme o sobě věděli oba, než jsme se v patnácti potkali na Astře. A tak začalo… No, je veřejně známé, že jsme se neměli zrovna v lásce. Ono je těžké oblíbit si někoho, kdo běžně končí před vámi nebo hned za vámi. 

Kevin: Tím myslíš spíš před tebou, ne? (smích) 

Ender: Velmi vtipné, Newmane. Není tajemství, že si vedeš statistiky a na mě máš speciální zvýrazňovač. Tím pádem sám nejlíp víš – a tady použiju tvoje slova – že jsme ohavně vyrovnaní. 

Vaše rivalita je pověstná. Navíc se říká, že se nemáte moc rádi. Právě proto bylo pro skokanský svět překvapení, že jste se rozhodli skákat synchro. Obzvlášť když vy (obrací se na Endera) jste už dva roky skákal s jiným partnerem. Proč jste se ho rozhodl nahradit? 

Ender: Nevím, nakolik být v tomhle upřímný, ale můj bývalý skokanský partner a já jsme prostě nebyli kompatibilní, o čemž svědčily i naše výsledky. Byl to on, kdo chtěl z týmu odejít. Popravdě to v jednu chvíli vypadalo, že už nebudu vůbec skákat synchro, což jsem neviděl zas jako takovou tragédii. Soustředil bych se na individuál. Ale pak náš hlavní trenér přišel s nápadem, abych to zkusil s Kevinem…  

Kevin: Jo, ze začátku jsme mysleli, že se zbláznil, ale oba jsme chtěli skákat, tak jsme to prostě zkusili. A ono to, přesně jak říkal, šlo. Takže jsme u toho už zůstali.  

A ono to šlo. Prostě jen tak? Nebyly tam žádné komplikace nebo překážky? Co třeba váš úplně první závod? Tam jste skončili poslední.  

Kevin: Předposlední.  

Ender: Je pravda, že to pro nás byla srážka s realitou. Jeli jsme tam přesvědčení, že to bude v pohodě – a tím v pohodě myslím, že se prostě nemůžeme umístit špatně. Až pak nám došlo, že nás tam trenér vzal záměrně. I tohle byla součást tréninku. Uvědomit si, že nesmíme přecenit svoje síly, tím spíš, když jsme ještě byli ve fázi, kdy ta komunikace mezi námi byla horší.  

Podle současných výsledků soudím, že teď už je vaše komunikace lepší. První v Northshore Challenge, Silver Dive Open, Dive Regional Championships, Zones Dive Classic. A teď vás čeká národní mistrovství.  

Ender: Nějak si to sedlo. Asi to nebylo okamžitě super, ale s Kevinem jsme začali pracovat na tom, abychom se sblížili. Zjistili jsme, že jsme si v některých věcech dost podobní a že je pro nás oba skákání něco víc než jen sport. Kevin je výjimečně talentovaný a taky neuvěřitelně dře. A hlavně mě nutí posouvat se a zlepšovat. Mám štěstí, že skáču zrovna s ním.  

Kevin: Nechci, aby to znělo namyšleně, ale opravdu má štěstí, že skáče se mnou. S minulým skokanským partnerem měl jen malou šanci na vítězství. A ano, teď už je komunikace vážně lepší. Přesně jak říkal Ender, jsme si hodně podobní, oba chceme to stejné, což je pak vždycky jednodušší. Nikdy se nestane, že by jeden z nás přišel pozdě na trénink, nedával do toho všechno nebo se nesoustředil. Vlastně to je jedna z vlastností, kterou mám na Enderovi upřímně rád. Že do toho dává sto procent. 

Ender: Tím závěrem jsi to zachránil. Ale ano, snažím se do toho dávat sto procent. Skákání je pro mě… něco víc. Máloco se vyrovná tomu pocitu, když stojíte nahoře a zbývá posledních několik vteřin předtím, než skočíte dolů. A málokdo to chápe. Kevin ano.  

Dobře, pojďme se teď zblízka podívat na váš styl. Oba závodíte i v individuálních závodech a oba neustále obsazujete první příčky. Vaše styly jsou velmi technické a zároveň působí až překvapivě ladně, skoro jako byste skákali intuitivně. Přesto je jasné, že každý z vás je trochu jiný – ať už v přístupu, provedení, nebo vnitřním nastavení. Vnímáte tyhle rozdíly i vy sami? Co podle vás nejvíc odlišuje styl jednoho od druhého – a v čem vás naopak baví, že jste si podobní? 

Kevin: Myslím, že ta podobnost dost převažuje. Oba máme radši náročnější skoky s vyšší obtížností. Vlastně vždycky nejvíc zápasíme s prvními dvěma povinnými skoky. Ale jinak… Enderovi jdou asi víc skoky s rozběhem, já raději skáču z místa. A já mám raději vruty a Ender zase salta. 

Ender: Souhlas, že podobnost dost převažuje. To ostatně bylo i zdrojem všech těch neshod. Je složité oblíbit si někoho, kdo je vám v tolika věcech podobný. Ne že bych se neměl rád. Spíš jde o takové nastavení zrcadla, konkurenci… 

Jaký je to potom pocit, když se z vás během individuálních skoků stanou soupeři?  

Ender: Myslím, že s tím ještě pořád dost bojujeme, ačkoli to není tak náročné jako na začátku, když jsme se dali dohromady. Dali dohromady, jakože v synchru. Teď je to asi prostě jenom zvláštní. Synchro je o tom, že se snažíte naladit na toho druhého, stát se tím druhým, prakticky s ním na určité rovině splynout. Zato individuál je absolutní soustředění na sebe. Skoro bych řekl, že to zvládám líp než Kevin. On se vždycky uzavře.  

Kevin: Jo, asi je to pro mě těžší. Nebo nevím. Ender už s tím má zkušenosti, pro mě je pořád velmi zvláštní, že jsme na to v jednu chvíli dva, bojujeme spolu proti ostatním, a pak se to změní a je to právě Ender, kdo je můj největší konkurent. V tu chvíli je pro mě asi nejlepší se trochu stáhnout a řešit jen sebe a nic dalšího. Upřímně můžu říct, že tohle je pro mě u synchra to nejtěžší.  

Ender: Nedá se říct, že by to bylo s každým dalším závodem jednodušší, ale zas v sobě nemáme žádnou hořkost, jakmile vyhraje ten druhý. Celkem rychle se z toho oklepeme, vrátíme se zpátky do módu, že jsme tým, jdeme trénovat, řešit společné soupeře… Dokážeme ty emoce dobře ventilovat. Třeba si na sebe hezky zanadáváme a je to dobré. 

Jak pracujete s nervozitou před závodem? Máte nějaké rituály nebo talismany? 

Kevin: (smích)  

Ender: No tak… Jako popravdě asi s ní moc nepracuju. Já nebývám nervózní. Nesměj se, Newmane.  

Kevin: Já mám svoje závodní playlisty, ty mi s nervozitou dost pomáhají. A při individuálních soutěžích se trochu uzavírám. V tomhle můžu Enderovi jen závidět. Tomu, jak je před každým závodem úplně v pohodě a nic ho nerozhodí.  

Ender: Prosím tě, nepřeháněj. Někdy bývám nervózní, jenom to asi dobře skrývám. Celkem mi pomáhají písničky, Kevin má super playlisty.  

Kevin: Ježiš, Endere, neboj se pochválit, že seš prostě kliďas. Je to obdivuhodné.  

Ender: Tak já se chválím. 

Existuje nějaký prvek nebo skok, který byste rádi zvládli, ale zatím si na něj netroufáte? 

Ender: Po té předchozí otázce jedu v módu sebechvály a musím tím pádem naprosto upřímně přiznat, že si troufám na všechno.  

Kevin: Souhlasím. 

Byl mezi vámi někdy moment, kdy jste to chtěli vzdát? Že už to fakt nepůjde? 

Kevin: Asi po těch prvních závodech. Trenér nás vzal na jídlo a my byli dost přešlí, že to nevyšlo. Měli jsme dojem, že bychom ten čas, kdy společně trénujeme, mohli věnovat lepším věcem. Že se prostě zbytečně brzdíme. Jenže trenér nás už dost zná, takže řekl, že klidně můžeme skončit, jen ho zajímá, kdo to vzdá jako první.  

Ender: Jo, to byl ten moment, kdy jsme se nad tím vážně museli zamyslet. A trenér nás popravdě dostal, protože ví, že jsme soutěživí. Ani jeden z nás to nechtěl vzdát jako první. A tak jsme to nevzdali doteď. (smích) Ale abych byl upřímný, chtěl jsem to s Kevinem vzdát už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že to s ním mám zkusit. On má takovou superschopnost, že mě dokáže velmi snadno vytočit.  

Kevin: Tu superschopnost máme oba. Nikdo mě neumí naštvat jako Ender.  

V tom případě se úplně nabízí další otázka. Je něco, co na tom druhém opravdu obdivujete – ale ještě jste mu to nikdy neřekli? 

Kevin: Začni. Tvoje odpověď mě upřímně zajímá.  

Ender: Jasně, že tě zajímá, když se týká tebe, Kevine. Ale ano, Kevin má spoustu kvalit. Jak už jsem předtím říkal, je to člověk, co mě nutí posouvat se. Jeho dril a zápal pro skákání mě motivuje, chci být ještě lepší a překonávat se. Obdivuju jeho disciplinovanost. Od chvíle, co se rozhodl, že tomu dá šanci – to bylo po těch prvních závodech – se ještě nikdy nestalo, že by nejel na sto procent a nedával tomu všechno. A pokud se ptáte na jeho lidské kvality… Dost jsme se sblížili a ehm, trávit s ním čas je fajn. Nasmějeme se spolu, máme dost podobný humor, takový urýpaný.  

Kevin: Hezky řečeno. Co obdivuju na Enderovi, hm. Je toho víc, ale obecně si myslím, že jsme si oba hodně sedli v životním nastavení. Je hrozně fajn trávit čas s někým, kdo to vidí stejně. A co je pro mě asi nejdůležitější, nevím, jestli to přímo obdivuju, ale vyloženě to na něm mám rád, je, že se na něj můžu spolehnout. Je to jeden z mála lidí, kterým věřím. 

Ender: Tohle si pak nechám jako výstřižek zarámovat.  

Kevin: A to je ten urýpaný humor. 

Co je váš vysněný cíl? Je to olympiáda?  

Kevin: Ano. Za dva roky chceme být na olympiádě. Teda… ještě jsme o tom spolu nemluvili, ale předpokládám, že to tak bude. Nebo ne? (otočí se na Endera) 

Ender: Ano! Nemluvili jsme o tom, protože jsme to brali jako samozřejmost.  

Kevin: Ano. Za dva roky chceme vyhrát olympiádu.  

Ender: Přesně tak. Takové obyčejné cíle. (smích) 

Co děláte, když zrovna netrénujete? Máte čas vůbec na běžné věci jako filmy, hry nebo randění? 

Ender: Takhle to zní, jako kdyby nás ten trénink nějak zatěžoval a špatně se mezi ním hledal čas, ale tady budu mluvit za nás oba – my si trénování užíváme. Někdy nás to samozřejmě štve, člověk může být unavený, líný, cokoli. Ale trénování je prostě nedílnou součástí všech těch snů o zlatě. A čas na běžné věci… Na filmy si čas vždycky najdu, osobně sleduju hodně filmů a seriálů, můj kamarád je trochu nerd, takže mám nekonečný přísun vážně zajímavých snímků! Taky celkem rád čtu, kupuju si knížky do čtečky. A pak jsou tady samozřejmě kámoši a… Na randění bych si čas našel, kdybych chtěl.  

Kevin: Aha, a chceš? Tohle přece všechny zajímá nejvíc.  

Ender: Jsem spokojenej s tím, co mám. Tak bych to shrnul. A ty? 

Kevin: Já a volný čas? Hm, jsem ten typ, co se pohádá s trenérem, protože chci trénovat víc, než mám v tréninkových plánech. Takže volný čas nějaký mám, ale docela klidně by ho mohlo být i míň. Většinou nedělám nic extra. Chodím s kamarády ven, do kina, na jídlo, čtu mangy a tak. A co se týče randění, tak… jsem zrovna sám. Soustředím se na závody. 

Nakonec tady mám jednu zajímavost pro naše čtenáře. Brzy budete oba slavit narozeniny, které máte ve stejný den.  

Kevin: Ne, já jsem o den mladší.  

Aha. Ale narodil jste se v Německu, že? A vy zase v New Yorku. Takže teoreticky podle časového posunu by to mohlo vycházet stejně. Německo je o šest hodin napřed, takže nejspíš záleží na čase, kdy jste se narodili.  

Ender: Já jsem se narodil myslím okolo jedenácté v noci.  

Kevin: (smích) To jako vážně? Ty ses narodil v jedenáct večer? Říkala jste šest hodin napřed? Já se narodil v pět ráno, takže… 

Ender: Takže jsme se narodili ve stejnou dobu? Jakože ve stejný moment? Cože?! 

Kevin: Mě už to vlastně ani nepřekvapuje.  

Tak vidíte. Možná je to něco jako znamení osudu.

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥