---

Probudím se rozbolavělej. Cítím hlavně záda, jako bych se včera po závodech zapomněl protáhnout. Akorát to bude přesně obráceně – po večeři jsem se protahoval až moc. Pohnu se a kromě ztuhlosti mě přepadne skoro až euforická slast.  

V noci to totiž bylo…  

Na to, že jsem prohrál, jsem až přehnaně spokojenej.  

… do háje, nenapadá mě žádné slovo, jakým noc popsat. Definitivně to byl nejlepší šuk mého života, a to už máme s Enderem pár fakt dobrých čísel za sebou. Sotva na to začnu myslet, v péru mi cukne a napadne mě velmi zajímavá myšlenka. Kterou bych raději zbytečně nerozpitvával. 

Místo toho otevřu oči, rozhlédnu se po červenorůžovém pokoji a skončím u Endera, který je k mému překvapení vzhůru. 

„Ahoj,“ zamumlám. Zním, jako bych spal celou věčnost, a jsem si dost jistej, že mám na tváři otlačený povlak polštáře.  

Ender je naopak svěží. Sedí si tu opřený o stěnu, s nahým hrudníkem, kouká do mobilu a vlasy má hezky sčísnuté, což je přesně ten blbečkovskej účes, kterej na něm zbožňuju. Nevím, jestli by mohl být ještě víc sexy. Možná kdyby si dal kolem krku obě zlaté medaile? Ale tím by mě i prudil, takže tohle je definitivně lepší.  

Okamžitě odhodí mobil a sjede na bok do lehu. Nosy máme jen pár centimetrů od sebe. „Ahoj. Vážně ses mi sem nasral na celou noc?“ zeptá se a v očích mu přitom tancují veselé jiskřičky. Dojde mi, že jsem se nikdy předtím ani na vteřinu nezajímal, jakou mají jeho oči barvu. Jsou zelené, respektive já je vidím zeleně.  

„Nemůžu za to, že jsi mě ošukal do bezvědomí,“ odvětím. Sotva to dořeknu, vzpomenu si, že jsem včera po druhém kole fakt vytuhl, což znamená, že jsem se ani nedovalil do sprchy, tím pádem… Vážně jsem usnul, celou noc spal a ráno se probudil s Enderovou mrdkou v zadku?  

Zkusím se pohnout, ale pořád vnímám jen ztuhlá záda. 

Ender je mezitím stále přehnaně sexy. Takovým tím nasíracím způsobem, že si vedle něj člověk připadá jako ještě větší sliz.  

Na tohle definitivně nejsem zvyklý. Většinou je to on, kdo po ránu vypadá jak přespaná panda. „Neříkej, že jsi vzhůru tak brzo, protože sis leštil medaile,“ nadhodím. Není nad menší popíchnutí po ránu.  

Ender vykouzlí jeden ze svých zářivých úsměvů – okamžitě poznám, že řekne něco sprostého. „Upřímně jsem si fakt chtěl leštit, když jsem viděl, jak mírumilovně spíš s otevřenou pusou.“  

Cha, znám ho, ne? A znovu mi cukne v péru, při představě, že by… polknu. Dost mě vzrušuje představa, jak si nade mnou honí, zatímco spím. A ani se za to nestydím. Jenže hned za touhle myšlenkou následuje druhá, ta, na kterou odmítám myslet.  

Naštěstí Ender mluví dál. „Hele, jsem překvapivě odpočatej, ten včerejšek mě nabil.“  

Zamračím se. „A tím myslíš, že tě nabilo, jak jsi vyhrál, nebo to druhé?“ A ano, tím druhým myslím, jak do mě bušil.  

„Asi obojí,“ připustí. „Ale jak na tebe koukám, tak spíš ty. Protože to vypadá, že jsem ti všechnu energii ukradl. Seš jako takovej ten roztomilej mýval, co se tak dlouho přehrabuje v popelnici, až usne.“  

Znovu se zamračím. Zdá se mi to, nebo mi právě říká, že působím, jako bych chrápal v popelnici? Dobře, uznávám, mývalové jsou roztomiloušové, ale na rovinu, nejsou to zrovna zvířata na úrovni. „Aaa, Paddocku, už bych tě nejraději uškrtil, a to jsem vzhůru asi jen minutu,“ zasměju se a přelehnu si na záda. Zírám do stropu a poprvé ucítím zvláštní pocit v zadku a na stehnech. „Mimochodem, včera to bylo… skvělý. Těším se, až se vyměníme.“  

Skvělý… pche. Skvělý je tak prázdné, obyčejné a nesprávné slovo. Jenže žádné jiné se nezdá dostatečně dobré, dostatečné výstižné. A nakonec… Paddock nepotřebuje vědět, jak moc to se mnou mává. Jak nedokážu přestat myslet na to, na co vlastně vůbec nemyslím.  

„Jo, já taky,“ souhlasí Ender a pak hrozně divně pohne rukou, až mě přiměje se na něj podívat. Nachytám ho… no vlastně nevím u čeho, ale tváří se vyloženě přistiženě, takže na něj dál zírám, on zírá na mě, o co mu jako jde?, než ruku zvedne a odhrne mi pramen vlasů z čela.  

Jen tak. A nic víc.  

Ale pořád je tam ten přistižený výraz a mě úplně bláhově napadne, jestli mi nechtěl zajet prsty do vlasů a pohladit mě. No a následně se tomu v duchu zasměju, protože představa, že jsme k sobě s Enderem takhle důvěrní, je divná. Nebo ne divná, ale nezvyklá.  

A pak zase ta myšlenka. Ježišmarja! A dost! Dost, dost, dost…  

Vylezu z postele a raději beze slova zapadnu do koupelny. Chvíli koukám do zrcadla a upřímně doopravdy vypadám, že mám za sebou hodně divokou noc. Takže se dám do pořádku. Hodím rychlou sprchu, použiju Enderův deodorant, na prst vymáčknu přehnaně moc pasty, vyčistím si zuby, vykloktám a následně prohrábnu vlasy. A jo, dobrý den, těší mě, konečně vypadám trochu jako Kevin Newman.  

Vrátím se do pokoje a nejspíš bych si měl posbírat oblečení, které je všude možně (fakt jsem včera dělal něco jako striptýz?), jenže místo toho zapluju zpátky do postele.  

Když už si nepřipadám jako sliz, chci, aby to Paddock ocenil.  

Což on udělá.  

Usměje se a okamžitě se ke mně nakloní.  

Nejdřív myslím, že dáme ranní orál – třeba rychlou šedesát devítku, abychom si užili naráz – jenže naše první pusa je unavená a ospalá. Po včerejšku v sobě evidentně ani jeden nemáme dostatek energie. Což není nic zvláštního. Den po závodech jsem vždycky trochu přichcíplej. 

Ale tohle je rozhodně taky fajn. Ručník, který jsem si po sprše ovázal kolem pasu, mi sklouzne a já se nahým tělem natisknu na Enderovo horké tělo a přitom se líbáme a líbáme a líbáme. 

Panebože… tohle se mi ještě nikdy nestalo, ale normálně bych si přál prolíbat se až do spánku, nepotřebuju nic víc, prostě jen Enderův jazyk a rty a sliny, hezky pomalu, jemně, líně, jak mě ochutnávají a já je, prostě jen my dva pod peřinou.  

Když Ender začne přejíždět nehty po mých zádech, jelikož ví, že to miluju, spokojeně zavrním. Ne schválně, prostě to ze mě vypadne, a to mi připomene včerejšek, kdy jsem… Vyvalím oči. Panebože, já mňoukal! 

Ender si nejspíš uvědomí, na co myslím, protože se rozesměje. 

Měl bych mít nějaký papír od doktora, který by potvrzoval, že nikdo nemůže brát vážně, co dělám, když se ke mně Paddock přiblíží. Evidentně dochází k nějakému zkratu. Jak jinak vysvětlit, že při sexu nadrženě mňoukám? To mi vůbec nepřijde normální.  

Za trest Endera hryznu do ramene.  

A on mi sevře bok, blízko žeber, což příšerně lechtá. 

Chci se rozesmát a společně s tím ho poslat do prdele, ale v ten okamžik někdo zaklepe na dveře. 

Ztuhnu. Vlastně ztuhneme oba. Kouknu na Endera a téměř nedýchám. Ani nevím proč, jsem si totiž dost jistej, že jsme včera večer zamkli. Ale i tak, je to zvláštní pocit, vědět, že existuje svět mimo tenhle pokoj, mimo tuhle postel.  

„Endere?“ ozve se Rowellův zvučný hlas a následuje další zaklepání.  

Do prdeleee…  

Kdyby to byl kdokoli jiný, mohli bychom prostě potichu počkat, až odejde, jenže Rowellovi se nedá neotevřít. 

Jako první se probere Ender. „Do píči,“ vydechne a vystřelí z postele. Rozhlédne se, já se taky rozhlédnu a kurva, ten pokoj řve seeeex!!! z každého koutu. „Moment, trenére,“ zahuláká a nejdřív popadne boxerky a v rychlosti si je navlékne.  

Otevře okno, zatímco já se zkusím vyhrabat z postele. Jenže se mi peřina zamotá kolem kotníku. Trochu to působí, že mě nechce pustit ze svých spárů, pár vteřin poskakuju na jedné noze a snažím se vysvobodit, než se pokusím vyškubnout, zavrávorám a spadnu na zem.  

Zaduní to.  

„Endere?“ Trenér znovu zabuší. „Je všechno v pohodě?“  

„Joooo, oblíkááám se,“ odpoví Ender s náručí plnou mého oblečení, které zahodí za postel.  

JENŽE JÁ MÁM POŘÁD NOHU V PEŘINĚ! No tak co to je? Začnu hystericky kopat, abych se vysvobodil, než si toho všimne Ender, přiskočí a plácne mě po hlavě. „Hňupe,“ zašeptá a pomůže mi se z toho dostat. 

Takže najednou stojíme nad postelí a přímo uprostřed je… Nakloním hlavu na stranu. Jestli trenér někdy viděl zaschlé sperma, tak nebude ani na vteřinu pochybovat, co se na posteli dělo. 

Seberu polštář, elegantně ho na tu skvrnu položím a následně mi dojde, že bych se asi měl schovat. Mám dvě možnosti – do koupelny, což by byl skvělý a pohodlný nápad, nebo úplně debilně pod postel.  

Evidentně se v takových situacích umím skvěle rozhodovat, protože najednou skáču na postel, rychlý převal a hups na zem hned vedle hromady mého oblečení. Akorát… postel je hrozně nízká a není pod ní žádný prostor. Nic.  

Jenže Ender už je skoro u dveří, chytá za kliku a… Popadnu peřinu a přikryju se. Poslední, co vidím, je Enderův vyděšený výraz, když mu docvakne, že moje geniální schovka je vedle postele pod peřinou. A osamělý polštář zakrývá mrdku.  

Schoulím se do klubíčka, aby mi nečouhaly nohy, a slyším jen Enderovo lehce nervózní: „Ránko!“  

„Dobré ráno,“ pronese Rowell, a i když ho nevidím, skoro bych řekl, že se tváří zpytavě. „Jsem rád, že už jsi vzhůru. Máš ještě dvacet minut na snídani a za hodinu odjíždíme.“ 

Ender jen zamručí na souhlas. Zdá se, že trenér neplánuje jít dovnitř, nebo ho Ender odmítá pustit, těžko říct, ale pokud zůstanou u dveří, mohlo by to být v pohodě.  

„Hele a neviděl jsi Kevina?“ vypálí nečekaně Rowell. „Mám pro vás zajímavou novinku a raději bych to s vámi probral co nejdřív.“  

Díkybohu, že je Paddock kliďas a dobrý herec, co vůbec nepanikaří, tím pádem celou situaci s přehledem zvládne. Až na to, že vůbec.  

„Co?!“ Zní vyděšeně. „Neviděl Kevina? Proč jako?“ Teď naštvaně. „Vždyť jsem spal!“ A nakonec dotčenost. 

Celé spektrum emocí.  

To by ještě možná celkem šlo, ale on se k tomu všemu ještě uchechtne. Ne, fakt. Ten blb se uchechtne a je to přesně na hranici lehké hysterie a přehnanosti, tím pádem bych ho mohl korunovat králem přirozenosti.  

Nevidím, jak se trenér tváří, ale podle hlasu působí podezřívavě. „No jasně,“ odpoví po chvíli. „Já jen, že se ztratil. Nebo teda, klepal jsem na něj a hrozně dlouho neotvíral, což mu není podobné, tak jsem použil náhradní klíč a v pokoji není. Navíc má ustlanou postel. Nepamatuju si, kdy si ten kluk ustlal. Takže jsem si říkal, jestli ho třeba včerejší prohra trochu nemrzela a…“ 

Otevřu šokovaně pusu a čekám, jak to dokončí, ale on se prostě odmlčí.  

Zaprvé. Když jsem býval na pokoji s Walterem, vždycky jsem si ustlal. Jasně, od chvíle, co se Walter drží dál a nahradil ho Scott, tak jsem trochu zvolnil, ale jaktože si nepamatuje žádný případ, kdy bych stlal? To jsou trochu silná slova.  

A zadruhé. Co jako myslí, že dělám? Stojím na střeše a koukám dolů na chodník?  

„Určitě šel běhat,“ oznámí Ender klidně. A logicky! Jo, v neděli chodívám běhat, to se obecně ví. Jsem příjemně překvapený, jak mu to pálí. „Nebo si zacvičit. Víte přece, že je to totální magor, co využije každou volnou chvíli pro to, aby se zlepšoval. Teď se mi mate, že mi to včera večer dokonce řekl. Něco jako: Ty budeš ráno spát, ale já budu trénovat, protože jsem nejlepší a nejúžasnější člověk na světě a každej ze mě uchcává. Nebo tak. Copak vám to nezní jako Newman?“  

To je ale debil! 

„No dobře,“ vzdychne trenér, skoro jako by říkal, že takhle fakt zním. „Kdybys ho viděl, pošli ho na snídani.“  

Ender dokonale otráveně zamručí a za další vteřinu slyším zavření dveří. Ale ani tak se raději nehnu, kdyby to byla past. Třeba je trenér pořád vevnitř a čeká, až vykouknu. A to já se nachytat nenechám… ne, ne, ne… Ender ze mě rázně stáhne peřinu, až se leknu, a shora na mě kouká. „Máš jít na snídani.“  

Zaksichtím se, popadnu z hromady oblečení svoje boxerky, navleču si je a vyskočím na nohy. Ztuhlost zad je pryč. Nejspíš ji odehnal adrenalin.  

Paddock se pobaveně šklebí.  

„Takhle nemluvím,“ vyštěknu, jenže mi nepřipadá, že by si s tím Ender dělal hlavu nebo se plánoval poníženě omluvit, proto se mu rozhodnu ukázat, že opravdu jsem nejúžasnější. Což v překladu znamená, že na něj zezadu skočím, chytnu ho pod krkem a jako wrestler s ním mrdnu o postel.  

Praští sebou na matraci, až krycí polštář odskočí na zem.  

Vítězoslavně se zasměju, akorát příliš brzo, jelikož Ender se neplánuje jenom tak vzdát. Najednou se vzepře, popadne mě za boky a oplatí mi to. Dopadnu na obličej a zabořím se nosem těsně vedle skvrny.  

To mě rozpálí. Jakože naštve, fakt mě nevzrušuje čuchat k mojí zaschlé mrdce.  

Dojde k menšímu zápasu, při kterém…  

… dostanu loktem do břicha (spíš nechtěně, Ender sám vypadá překvapeně, když mi vyhrknou slzy.). 

… Ender vykřikne bolestí, jelikož ho kousnu do ruky.  

… přijdu o pár vlasů. Au.  

… kopnu Endera do stehna.  

… mě ten zrádce začne lechtat! To se ale kurva nesmí!  

… ho začnu lechtat nazpátek. Obráceně to není taková prdel, co?!  

… oba dostaneme menší hysterák, protože ani jeden už to lechtání nedokážeme snést.  

… se líbáme. Někdo někomu spadne na rty a poté se po sobě plazíme a vrážíme si jazyk do pusy a přitom se asi pořád trochu pereme, já sám nevím, ale skončím s kousancem na rtu, zatímco Ender dostane menší hlavičku do nosu. 

A pak už jen ležíme na posteli a smějeme se. Natočím hlavu na Endera ve stejnou chvíli, kdy se na mě podívá i on. Zase ta myšlenka.  

Nedá se jí zbavit, je pořád tady. Napadne mě říct ji nahlas. Prostě vypálit něco jako: Ale no tak, kámo, přiznej se, taky na to myslíš, že jo? Je ti jasné, že tohle, ten sex, to, co prožíváme, nejspíš nikdy nebudeme mít s nikým jiným, že jo?  

Šukal jsem už i s jinými, ale tohle jsem nikdy, ani vzdáleně, nezažil.  

Takže ta myšlenka, kterou nedokážu nechat jít: My jsme vesmírem vyvolení milenci, nemám pravdu?  

Nadechnu se, ale nestihnu ji vyslovit, protože se Ender posadí a řekne: „Radši bys měl jít. Rowell si určitě myslí, že ses kvůli tomu včerejšku zabil.“  

No a teď už to jen tak vytáhnout nemůžu. Ta chvíle, kdy se to ještě hodilo, je pryč.  

„To bych ti neudělal, Paddocku,“ uchechtnu se. A společně s tím vstanu a hodím na sebe tričko a tepláky. Chci odejít, když…  

„Kotě?“ vyhrkne Ender.  

Otočím se a povytáhnu obočí. Nevím, co chci, aby řekl, ale něco asi jo, když se mi nervozitou zastavilo srdce. Jako bych doufal, že slyší moje myšlenky a taky si to myslí, nebo tak něco. Po nejlepším šuku na světě jsem evidentně dost patetickej. Achjo.  

Ender patetický evidentně není ani trochu. „Jen mě zajímalo, jestli na to slyšíš. Hodnej,“ zaculí se. 

„Ty seš ale sráč,“ rozesměju se. 

Nechám ho, aby zkontroloval chodbu, a pak jdu rovnou na snídani. Už mám trochu hlad, navíc nechci, aby Rowell mezitím zkontaktoval policii, tím pádem dojdu do výtahu, zmáčknu tlačítko, dveře se zavřou a… koukám na sebe do zrcadla a něco je na mně jinak. Divné… neee…  

Výtah jede přímo do lobby, kde většinou bývá dost lidí. A do jídelny je to kolem recepce a… Výtah cinkne a dveře se otevřou. Do prdele!  

Natisknu se zády na stěnu, tam kde není zrcadlo, a chci se natáhnout k tlačítkům a vyjet zpátky nahoru, jenže když se něco sere, sere se to všechno. V lobby stojí Rowell. A jeho pohled se upře přímo na mě.  

Píííči! Kuuuurvaaa.  

„No sláva! Kdes byl?!“ vydechne trenér a jde si pro mě. Už není čas hrát si na hrdinu, prostě se vrhnu k tlačítkům a začnu je zběsile mačkat, aby výtah odjel, panebože kamkoli, klidně do sklepa, ale ať někam jede, prosím prosím…  

Dveře se začnou zavírat, jenže jednonohý Rowell je evidentně nejrychlejší tvor na světě, je až k posrání rychlej a vrazí ruku do výtahu. Dveře se zase otevřou a já se přitisknu na stěnu.  

„Jsi v pořádku?“ změří si mě Rowell.  

„Hm…“ přikývnu.  

„Kdes byl? Hledal jsme tě.“ 

Bojovně zvednu bradu a odseknu: „V posilovně.“ 

Jelikož jsem předtím pomačkal všechna tlačítka, výtah zkusí zavřít dveře. Jenže Rowell je nelítostný, znovu je odstrčí a povytáhne obočí. „Tam jsem byl a nikde jsem tě neviděl.“  

„Tak jste se asi špatně díval,“ vyštěknu ostře. Mluvit takhle s trenérem je rozsudek smrti, na druhou stranu po prohře jsem vždycky popudlivej a můj tým mi tím pádem hodně věcí promíjí. Proto se nezastavuju, chrlím dál. „Potřeboval jsem se trochu vypotit a nebyl jsem pryč víc jak hodinu, tak snad mám právo odejít z pokoje a jít do posilovny, ne? Jsem emočně rozhozenej a nemusím se nikomu a za nic omlouvat nebo snad něco vysvětlovat, protože jsem nic neprovedl. Takže příště se prostě, já nevím, líp dívejte!“  

Začínám se celkem solidně potit. Nejspíš za to může fakt, že je ve výtahu dusno.  

Nejdřív Rowell kouká vyjeveně, než se zamračí. Asi tomu nepomáhá ani to, že se výtah už potřetí pokusí odjet a tentokrát jsou posuvné dveře drzejší a trochu do trenéra šťouchnou. Poté se zase s hlasitým povzdechnutím otevřou.  

Ten hlasitý povzdech vydám asi já, nebo si ho jen představuju, ale dokonale se do té situace hodí.  

„No dobře,“ hlesne Rowell unaveně. „Mohl bys už vylézt z toho výtahu a jít na snídani? Za chvíli odjíždíme.“ 

„Jo,“ vypadne ze mě automaticky. Následně mi ovšem dojde, že z výtahu prostě nemůžu, proto zavrtím hlavou. „Vlastně ne. Musím jet ještě nahoru.“ Je mi jasné, že nejspíš působím, jako bych právě procházel nějakým mentálním breakdownem, ale v dané situaci opravdu nemám moc na výběr.  

„Proč zas? Rozhodli jste se všichni, že dneska budete zdržovat?“ Jakmile se Rowellovi na čele objeví žíla, znamená to, že mu dochází trpělivost. Není to nervák, ale ráznej být rozhodně umí.  

Kouknu na svoje oblečení, váhavě se odlepím zády od stěny, když mi dojde… ha, znovu se přilepím a téměř vítězoslavně oznámím: „Epipen. Zapomněl jsem si nahoře epipen.“  

Připadám si blaženě a tělem se mi rozlévá úleva. Tohle není jen hloupá výmluva nebo velmi dobrý argument, je to pravda. Vážně jsem zapomněl epipen a bez něj mě do jídelny nikdo nedostane. Takže se líbezně usměju a doufám, že teď už Rowell konečně ustoupí a nechá dveře výtahu zavřít.  

Jenže…  

Dnešní den je nějaký divný. Nechce mě ani na chvíli nechat vydechnout.  

„Zdravotník má epipen samozřejmě u sebe. A je teď na snídaní. Řeknu mu, aby počkal v jídelně, než se najíš.“  

No jistě. Už mi nezbývá moc věcí, co bych mohl udělat. Kromě definitivního odmítnutí vystoupit, prostě se vzepřít a zahrát menší vzteklý záchvat. Nemyslím, že by se se mnou Rowell plánoval přetahovat. Jenže já to… neudělám.  

Dokonce mě i napadne říct: Podívejte, trenére, věc se má tak, že jsem totální idiot, a když jsem odcházel z pokoje, tak jsem si neuvědomil, že jsem včera přišel v košili a kalhotách a prostě jsem popadl tričko a tepláky. Ano, tuhle Astra závodní soupravu, kterou máme všichni stejnou. Až na to, že každý má se svým jménem na zádech. A haha, trenére, fakt sranda, jak jsem říkal, na pokoj jsem přišel s košilí a odešel jsem v tričku. No a teď ta zápletka. Nebyl to můj pokoj, tím pádem to nebyly ani moje tepláky a moje tričko, čímž se tak nějak oklikou snažím říct, že na zádech nemám velkým, přímo obřím nápisem svoje jméno. 

Teď se všichni uchechtáme k smrti. Je tam totiž Paddockovo jméno.  

Jak se tam dostalo? Jak se jeho tričko dostalo na moje tělo… Já nevím, nemám ponětí, prostě se to nějak… pomotalo.  

Nakonec neměl by být Rowell rád, jak nám to s Enderem skvěle klape? 

Trenére, my jsme totiž to, víte, vesmírem vyvolení milenci.  

Nic z toho samozřejmě říct neplánuju, ale tak nějak rezignuju a vyjdu z výtahu do hotelového lobby. S velkým a zcela nevinným úsměvem.  

Ale že bych si to v tomhle tričku namířil do přeplněné jídelny, to fakt ne.  

Plán je jednoduchý – nechat Rowella jít jako prvního a v okamžiku, kdy mě spustí z očí, vezmu roha. Běhám rychle, ale dneska jsem odhodlaný pokořit osobní rekord. A úplně klidně to dám do sedmého patra po schodech, je mi to jedno.  

Stačí mi jedna příležitost, jedna vteřina nepozornosti, cokoli… Jenže Rowell je najednou děsně podezřívavý, nebo prostě jen starostlivý, skoro jako by měl strach, že mě ta prohra zdeptala – chovám se snad divně, že si to myslí? – takže mě nespouští z očí. 

Naštěstí v ten okamžik cinkne další výtah, to nás oba vytrhne, koukneme se tím směrem a já mám čas přiskočit alespoň ke sloupu a ležérně se o něj opřít. Třeba bych se mohl celou cestu do jídelny plížit.  

No a pak z výtahu vyjde spokojený a bezstarostný Ender Paddock. Nese se jako král a usmívá se na všechny strany, jako by mu nic nemohlo zkazit náladu. Alespoň teda do té doby, než si všimne zamračeného Rowella a mě přilepeného na sloup.  

Zarazí se a povytáhne obočí.  

Trenér se rozzáří, no jistě, však tu má svoji obrovskou hvězdu, co vyhrává, neztrácí se a chodí bez problémů na snídaně. „Konečně jsem vás zastihl oba. Mám pro vás úžasnou zprávu!“ vypálí. Takže o tohle mu nejspíš celou dobu šlo. Něco nám říct, úžasnou zprávu, tím pádem byl evidentně celou dobu jen přehnaně nedočkavý. „Pokud za dva týdny vyhrajete Zones, Sports Illustrated s vámi chce udělat rozhovor,“ doplní nadšeně. Div že nadšením neskáče.  

A vlastně se mu nedivím. Sports Illustrated? Jako vážně? Do prdele, to je… velký, obrovský a perfektní. Nebo takhle, vždycky jsem věděl, že se tam jednou dostanu, jen mě ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo být ještě v juniorské soutěži a s Paddockem po boku.  

Zvláštní, myslel bych, že mě to nakrkne, ale vlastně mi to vůbec nevadí – plnit si sny společně s Paddockem. Dokonce je na tom něco překvapivě uklidňujícího.  

Kouknu na Endera a i on vypadá překvapeně. A nadšeně.  

„Říkal jste, pokud vyhrajeme Zones?“ ujistím se.  

Trenér přikývne. „Nemyslím si, že by se to nestalo. Sleduju všechny možné soutěže a nenašel jsem žádnou dvojici, která by se vám vyrovnala. A tím nemyslím v juniorské divizi, ale i v dospělé. Kluci, když… Máte před sebou velkou budoucnost, když si to nepokazíte vzájemnou nevraživostí.“  

Uchechtnu se přesně v té samé chvíli, kdy se uchechtne Ender. Ježiši, jsme sehraní, to je děs.  

Následuje pár minut, kdy všichni tři celkem nadšeně štěbetáme o tom, jak všechny rozdrtíme a budeme do prdele, kurva, omg, tosnadnenímožný v nejlepším sportovním časopise!  

Ender poznamená, že z toho se jeho táta zblázní. Pravděpodobně vykoupí všechny časopisy v New Yorku a vytapetuje si tím byt. Na což reaguju, že by je mohl vozit v taxíku a dávat všem zákazníkům. Ender zbledne a já se rozesměju.  

No a pak euforie opadne a trenér si mě znovu přeměří.  

Poznám, že jsme zase zpátky v okamžiku, kdy řešíme, jestli se chovám nebo nechovám divně. Proto celkem ležérně mávnu k jídelně. „Tak co? Půjdeme na tu snídani, nebo tady budeme jenom stát?“  

Že jsem zády stále přilepený ke sloupu a ani se nehnu, evidentně ničemu nepomáhá, jelikož se Rowell opět zamračí. „Kevine, dneska se chováš ještě divněji než obvykle. Seš si jistý, že se nic nestalo?“  

Vzdychnu. Nějakou dobu hledím upřeně do země, jako bych se vypnul, a následně dojdu k tomu, že nemám jinou možnost než vypustit toho nejprotivnějšího a nejotravnějšího Newmana, který tam někde uvnitř poklidně dřímá. „Bože, trenére, nejste můj otec! Prostě jenom nemám hlad a vy mě furt nutíte, abych šel na snídani. Ale já na žádnou pitomou snídani jít nechci!“ 

Enderovo obočí znovu vyletí nahoru, skoro zmizí ve vlasech, jak je mou reakcí šokovaný.  

Akorát mě tím vytáčí, tohle je průser nás obou. No dobře, můj asi víc, ale on v tom taky není nevinně. A já bych si moc přál, abych mu mohl nějak sdělit, o co tady jde, protože pak bychom na to byli dva.  

Nakrčím čelo a než trenér stihne něco říct, zaměřím se na Endera. Sice má sošku student roku, ale já nevím, nepřijde mi jako nejostřejší tužka v penále, takže je to spíš výstřel naslepo. „A co ty tady furt čumíš a radši si nejdeš po svejch? Si myslíš, že je na tebe někdo zvědavej? Proč sis rovnou nevzal svoji závodní teplákovku a medaile, aby všichni viděli, jaká seš hvězda?“ 

Možná zbytečně teatrálně u slova teplákovka vykulím oči a přidám důraz, což je před trenérem celkem risk, ale nejspíš se vyplatí, jelikož po Enderově výrazu co-to-kurva-meleš se přece jen objeví další, mnohem chápavější.  

Nejdřív mě sjede pohledem a docela dlouho zírá na tričko, kostičky se skládají do sebe, než přijde bezprostřední a upřímná reakce. Rozhodí rukama. „Ty seš takovej dement, to jsem v životě neviděl! To je snad… do nebe volající!“  

Zabil bych ho, kdybych se mohl odlepit od sloupu. A nepotřeboval jeho pomoc. 

„Trenére,“ vydechne Ender odevzdaně, „hledá vás moje kondiční trenérka. Teď mi to došlo. Že to říkala. Chce probrat… moje svaly na stehnech…? Nějak jsem si je natáhl. Ty svaly. Mám svaly.“ Promne si čelo. „Prostě, můžete za ní jít? Prosím?“  

No. Bezva. Perfektní pomoc.  

Zakroutím na Endera hlavou a on mi to vrátí ne zrovna milým úšklebkem.  

Trenér si toho samozřejmě všimne. „Tak hele, jestli jste vy dva něco provedli, tak doufejte, že na to nepřijdu,“ oznámí výhružně a následně se obrátí přímo na mě. „Pokud nechceš jít na snídani, tvoje věc. Ale za půl hodiny oba budete v autobuse. Jinak toho budete příští trénink obrovsky litovat.“ S těmi slovy rázně odkráčí, trochu jako bůh odplaty. Pajdavý bůh odplaty.  

Počkám, dokud nezmizí v jídelně. A teprve pak spustím: „Ty máš svaly? A kde, prosimtě?“ Tohle asi není nejlepší chvíle ho štvát, ale už jsem rozjetej a to se hrozně těžko zastavuje.  

Ender zafuní, dost podrážděně, ale neodpoví. Přejde k výtahu, opakovaně zmáčkne tlačítko, dokud výtah nepřijede, následně se vrátí, čapne mě za ruku a vrazí dovnitř. Připadám si jak kus hadru, co si poletuje po lobby.  

Čemuž nepomůže ani to, když mě Ender chytne za ramena a otočí, aby si mohl prohlédnout obrovský nápis PADDOCK. Je tam, vidím ho v zrcadle.  

„Já se z tebe fakt poseru. Musíš si neustále brát moje hadry? Nechceš si rovnou nechat vytetovat moje jméno na čelo?“ vyštěkne.  

„Jsem barvoslepej, ty demente! A naše teplákovky jsou stejný,“ vyštěknu nazpátek. Není to nejlepší argument, ale moc mi to nemyslí. Jeho protivnost moji protivnost strašně provokuje! To se nedá snést.  

Ender si založí ruce na hrudi. „Chceš mi říct, že tím pádem nedokážeš číst?!“ Myslí si, kdovíjak není chytrej!  

„A žes mě nezastavil, když jsem kolem tebe procházel!“ Protože to se stalo. Kontroloval chodbu a já ho minul a on mohl říct, že jsem kus vola, když jsem se ZASE navlíkl do jeho oblečení.  

„Tak promiň, že tě takhle nehlídám! Očividně jsem měl přehnaně vysoký mínění o tvojí inteligenci. Neboj, už se to nestane,“ pronese jízlivě. Kdyby byla jízlivost vidět, teď by jí byl zamořený celý výtah, možná by se drala přes ventilačku do výtahové šachty.  

„No zato tvoje inteligence je na tom přímo úžasně. Co to bylo s těma svalama? Seš nenápadnej jak krokodýl na předměstí.“  

Ender nakrčí čelo. „Jo, zato pičovat na Rowella byla mnohem lepší taktika, jasně!“ Zavrtí hlavou, jako kdyby se snažil pochopit… všechno. Celé dnešní ráno. „Ty vole, ty mi budeš vykládat, že seš barvoslepej, ale nedošlo ti třeba to, žes včera přišel v košili?!“ 

Výtah zničehonic zastaví v našem patře, cinkne a dveře se otevřou. Ender vykoukne jako první, aby se ujistil, že je chodba prázdná, a pak se rozejde až k mému pokoji. Evidentně jsem teda nesvéprávný a potřebuju doprovod.  

Což mě vede k… „No tak jsem dement! Sorry, ale co chceš, abych řekl? Prostě jsem ráno popadl první věc, co jsem viděl, a nedošlo mi, že to jsou tvoje zpocený hadry.“  

Endera moje omluva zcela nepřekvapivě vůbec nezajímá. Zastaví u dveří do mého pokoje a nabručeně vypálí: „Bože, někdy mě tak strašně vysíráš!“  

„Ani zdaleka tolik, jako ty vysíráš mě!“ vrátím mu to. 

Každou chvíli může někdo vyjít na chodbu a přistihnout nás, teda spíš mě, ve špatném tričku se špatným nápisem na zádech, ale hádání s Paddockem je tak zatraceně návykové, že se toho nedá nabažit. Přesto otevřu dveře od pokoje a… zarazím se. Žádná urážka už mě nenapadne.  

Řekl bych, že dnešní ranní fiasko s tričkem je spíš moje chyba, ale docela určitě bych to zvládl uhádat na remízu.  

„Uvidíme se v autobuse,“ zamručí Ender.  

„Fajn,“ zamručím nazpátek.  

To, co se stane potom, je remíza zcela určitě. Oba se totiž ve stejnou chvíli, se stejnou razancí a se stejným odhodláním nakloníme k sobě a dáme si rychlou pusu na rozloučenou. Ani se nad tím nezamyslím, jednoduše to udělám a zabouchnu za sebou, jelikož už nemám do odjezdu autobusu moc času.  

Musím se převléct, sbalit si medaile a tak…  

Nestihnu dojít ani k posteli, než mě pohltí všeobjímající pocit zděšení a trapnosti. Eee.  

Políbil jsem Endera Paddocka na rozloučenou. Kriste… dnešní ráno je fakt mazec.  

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥