---

Tohle je poslední volný víkend před tím, než všechny tréninky zintenzivní a my půjdeme ze závodu do závodu. A já jsem asi totální debílek, když se chystám za tátou místo toho, abych někoho klátil. Dobře, ne jenom tak někoho, ale Kevina, svého exkluzivního milence a nepřítele a… Kevina.  

Ano, pořád mám v hlavě myšlenku můj Kevin, která se mi tam usídlila po Northshore Challenge a čas od času se vynoří. Tak na ni pokaždé zatlačím a skopnu ji zpátky pod hladinu. I teď se mi ji celkem ladně povede ignorovat a přesunout pozornost ke sportovní tašce, kterou plním věcmi. Ne že bych u táty nic neměl, on ze zásady moje staré oblečení, trofeje, školní projekty a všelijaké píčovinky nevyhazuje. Možná má ve skříni i máminy svetry z doby, kdy se měli rádi, a žije tam na svém soukromém hřbitově vzpomínek.  

Ježiši, už teď mě z té návštěvy bolí hlava. 

Jediná výhoda je, že když se naši tenkrát přestěhovali do New Yorku, vzdálenější příbuzenstvo zůstalo na druhém konci země. Nemusím se s nimi tím pádem potkávat a předstírat, že vůbec vím, co to je za lidi. Bude tam jenom táta.  

Vždycky tam je jenom táta. To si do prdele nemůže najít ženskou?  

Na chvíli si chytím kořen nosu a zhluboka se nadechnu, než se s otcem začnu v hlavě dohadovat ohledně vyvážené stravy, protože tam by to dřív nebo později určitě sklouzlo. Radši se zase soustředím na tašku – kolik jsem tam naházel párů ponožek?  

Možná je dobře, že tu není Clive, který má zrovna teď trénink a pak další rande s Timem, protože bych žvanil a žvanil, až by mě bolely panty. A vůbec, do prdele, musím sebou hodit, jestli si chci ještě na nádraží koupit lístek, jídlo a kafe (tyhle věci vždycky nechávám na poslední chvíli, když jedu za tátou, protože prostě nemám dostatečnou motivaci dělat to nadšeně a s předstihem). 

Zrovna házím do tašky boxerky, když se ozve zaklepání na dveře. Ten dotyčný vůbec nečeká, až ho pozvu dál, jednoduše dveře rozrazí a… je to Kevin. Jako ano, líbí se mi, že je to on, jenomže zároveň spěchám, což všechno zbytečně komplikuje. Protože jestli se mi nechtělo odjet doteď, tak jak to má jít při pohledu na toho blbečka?  

„Nemám čas na píchačku,“ zavrtím hlavou, ale říkám si, jestli by se tam nevešlo aspoň rychlé kouření, kdybych oželel jídlo a kafe. A lístek, ten si můžu koupit přes mobil po cestě na nádraží. Hned nato mi ale dojde, že Kevin nepřišel jen tak – přes rameno má přehozenou sportovní tašku. Což je zvláštní. Neříkal, že někam jede. Tím myslím, že se nezmínil uprostřed všech těch zpráv a reels na Instagramu. „Taky se někam chystáš?“ 

Úsměv, který mi věnuje, působí vyloženě potutelně, jako by měl nějaké super tajemství. „Do New Yorku,“ opáčí přezíravě.  

Povytáhnu obočí a nesnáším svoje tělo za to, že se mi trochu zrychlí tep, přestože jsem opravdu dneska neměl ani kapku kofeinu. „Nemůžeš beze mě žít, že jedeš do stejnýho města?“ 

Nejspíš tu odpověď tuším ještě dřív, než ji pronese. Vnitřně se na to vyloženě třesu jako čoklík. Fuj je to, Endy. Alespoň si založím ruce na hrudi a dělám, že nic, takže těkám pohledem od boxerek ke Kevinovi a zase zpátky, než král světa konečně odpoví: „Já nejedu jen do stejného města, jedu i do stejného domu. Tys to nepochopil, prostě jedu s tebou. Pozvals mě. Pamatuješ?“ 

Chvíli na něj beze slova koukám a přemýšlím, co říct, zatímco se to ve mně přeskládává jako tetris. Najednou mi připadá zvláštní stát se založenýma rukama, působí to vyloženě odmítavě, tak sáhnu pro modrou mikinu, kterou mám na cestu, a přetáhnu si ji přes hlavu. „Newmane… Kevine,“ řeknu rozvážně a hledám v klokaní kapse další slova. „Budu spát u táty. Ve svým starým pokoji. Žádnej hvězdnej hotel. Jen aby bylo jasno.“ 

Shodí cestovku k nohám a prohrábne si vlasy. „Tak hele, skoro všichni na víkend odjíždí za rodinou. Jasně, mohl bych taky někam jet, ale pravda je, že se mi za rodiči nechce. Takže bych zůstal tady a neměl co dělat, tím pádem bych nejspíš do padnutí trénoval. A o to nestojíš, ne?“ Trochu vystrčí spodní ret, což na mě vždycky působí. „Blíží se regionálky a nechceš přece, abych tě totálně pokořil, že? Takže. Vem mě s sebou.“ 

Dominantní Kevin Newman mě totálně rajcuje a stříkám z něj. Jestli mě ale zrovna teď něco vzrušuje ještě víc, je to jeho štěněčí výraz, zrůžovělé tváře a nejisté přešlápnutí. Pak si ještě ke všemu začne žmoulat tkaničku tepláků a prostě působí do hajzlu tak roztomile…  

„Ježiši, Kevine,“ zaúpím a otočím se k němu zády, abych to rozdýchal. „No tak dobře, jasně, můžeš jet se mnou. Budu tě celej víkend krmit, abys byl jak vorvaň.“ Začnu házet zbylé oblečení do tašky. „Připomeň mi, abych ti po cestě koupil lístek. Jo a mám povlečení s Iron Manem.“ 

„No ty seš infantilní roztomilouš,“ uchechtne se Kevin. Do jeho hlasu prosakuje nadšení, skoro jako kdybych se celej obložil palačinkovým dortem a poprosil ho, aby mě olízal. Je to tak nakažlivé, že najednou ani nedokážu přemýšlet o tom, co řeknu tátovi, jestli to nebude trapné, kolik se toho o mně Kevin může dozvědět, jak moc může být tohle všechno osobní a jestli je to fakt jenom o sexu (v povlečení s Iron Manem!). 

Pohlédnu na něj zrovna ve chvíli, kdy s úsměvem tak širokým, že by mi mohl začít okamžitě kouřit, pronese: „A domluvil jsem se s nutričním terapeutem a vyčlenil jsem si pár kalorií na pizzu! Bude to skvělej víkend! A těch rejpavých poznámek na tvoje chudé bydlení… ach, skoro jako další Vánoce.“  

Zaksichtím se na něj, ale pak mi dojde, že když jede se mnou, znamená to, že VÁŽNĚ jede se mnou, tím pádem ze šuplíku vytáhnu lubrikant a přehnané množství kondomů, načež všechno narvu do tašky. „Když už ses přisral,“ vysvětlím. 

Napadne mě, jestli ty kondomy neomlouvají moji radost, že tam bude se mnou. Protože si tím pádem můžu říct: To je super, tak nakonec asi budu o víkendu píchat. Ale když se na něj znovu podívám, mozek mě strašně zradí, a než stačím tu myšlenku pohřbít pod hladinou, napadne mě: Můj Kevin jede se mnou.  

Někdo by mi měl dát za tyhle myšlenky přes rypák. 

*** 

Nakonec všechno v pohodě stihneme. Cesta do New Yorku trvá skoro tři hodiny s jedním přestupem. Protože jede docela dost lidí, ani si moc nepovídáme, jenom si automaticky vyměníme mobily a já pokojně usrkávám kafe a civím z okýnka. Do Penn Station dorazíme okolo druhé a po příjezdu jdeme rovnou na metro. Vždycky zapomenu, kolik je na tomhle místě lidí a že musí mít člověk celkem ostré lokty a dost odhodlání, aby se protlačil davem.  

Kevinovy prsty zlehka přejedou po těch mých, když si razíme cestu k eskalátoru, a tak ho chytnu a vleču za sebou. Nechci, abychom se jeden druhému ztratili. Přitom Kevin je velký kluk, asi by se nestalo, že by pak nepoužil telefon a do konce života tady bloudil, že ano. Stejně ho ale pustím až v metru – stojíme vedle sebe a držíme se tyče, cestovky pod nohama. Mohli jsme si vzít taxík, to ostatně poznám i z Kevinova výrazu, že je tady celkem nesvůj.  

Vlastně mě ani nenapadlo, že bych se k tátovi dostal jinak než metrem. Jezdil jsem jím neustále. Možná mám tohle město pořád v krvi a nejspíš i to je důvod, proč sem nejezdím tak často. Stačí pár nádechů, abych si vzpomněl na svůj dřívější život, a hned se ošívám, jako kdyby po mně lezli mravenci.  

Celých pětadvacet minut, než se dostaneme do Queensu, v duchu střídavě panikařím, že jsem bral Kevina s sebou, a propadám nostalgii. Vybavuju si místa, kolem kterých jsem kdysi chodil do školy, spousta etnicky různorodých podniků, takže hromada nejrůznějších vůní – indické koření, smažené banány, čínské nudle a do toho troubení aut, smrad benzínu a odlišné hudební styly… 

Zatímco Kevin se zaujatě rozhlíží, já jdu po ulici rovnou k oprýskané budově z červených cihel a koukám před sebe. Možná nemám v krvi New York, ale konkrétně tuhle část, a přitom se tu nedokážu cítit vyloženě jako doma. Snad i proto, že si domov poslední roky pojím s bazény a chlorovanou vodou.  

No ano, škoda, že po cestě nemineme bazén, do kterého bych jenom tak pro klid duše mohl skočit. A v ideálním případě už se nevynořit.  

Z cestovky vytáhnu klíče a vezmu Kevina dovnitř. Ten barák je studený a starý aspoň sto let, stejně jako schody. Vyjedeme výtahem do šestého patra a já několikrát zaklepu na dveře svého bývalého domova. Mohl bych rovnou odemknout, tátovi by to nevadilo, ale tak nějak mi to takhle připadá správnější.  

Strašně nad vším overthinkuju jako nějakej úzkostlivej čuráček. 

Ale to bych dělal i bez Kevinovy přítomnosti. 

Dveře se o chvíli později otevřou a objeví se v nich táta, zhruba o deset cenťáků menší než já a zhruba o padesát kilo těžší než já. Pod očima má stíny a vrásky. „Endere!“ řekne nadšeně a přitáhne mě k sobě, což opětuju trochu vlažněji, už kvůli tomu, že pořád držím cestovku. „Měl jsi říct, rád bych pro vás dojel.“ 

„Jo, chtěl jsem si to projet. Co se změnilo a tak.“ Jakmile ode mě táta poodstoupí, ukážu bradou na Kevina. „Tati, tohle je Kevin. Kevin je můj… Kevin taky skáče.“ Bezva. Doufám, že táta Kevinovo jméno nepřeslechl, protože se mi povedlo dostat ho do toho představení jenom párkrát. Pro jistotu, aby nedošlo k mýlce, se rozhodnu dodat: „Kevine, můj táta Eddie.“ 

A tady mi dojde, že už jsem ho dlouho sám pro sebe nenazval Newmanem. Přinejmenším jsem to hodně omezil. 

Naštěstí ten… ten kluk vedle mě, ano, očividně zvládá small talky velice dobře. Ledabyle si odhrne pramen vlasů z čela, potřese si s tátou rukou a mele o tom, jak ho rád poznává a jaká byla cesta.  

Vejdeme do předsíně. Je to větší starý byt, který má tolik vrstev nátěru barvy na stěnách, až je na jednom místě u praskliny pod bílou vidět žlutá, pod ní zelená a pak taky modrá. Tady je opravdu výhoda, že je Kevin barvoslepej a nenasadil si brýle.  

Přiznávám, že bych v jednu chvíli rád nechal celou konverzaci na něm, skočil si do sprchy a pak se na chvíli zavřel ve svém dětském pokoji. Zas takový čuráček ale nejsem a Kevinova tvář je klidná, žádné povýšené ksichty ani pohrdání, takže se celkem rychle zvládnu uvolnit. 

Cestovky si necháme v kuchyni propojené s obývákem a já pokládám tátovi otázky, jak jde práce, jak se má jeho kámoš, který měl tříštivou zlomeninu nohy, jaké věci se změnily v baráku, kdo se nastěhoval naproti, a pak vykládám o skákání a že jsme s Kevinem spolu… v týmu. To samozřejmě rychle dodám, aby nedošlo k omylu, i tak tam ale z mojí strany vznikne nepochopitelná pauza, která působí maličko trapně, což zaženu otázkou, co bude k večeři, respektive jestli táta něco uvaří, nebo si objednáme.  

„Jasně, že vám uvařím, kluci,“ řekne táta bodře. „Byl jsem včera nakoupit. Udělám něco zdravýho, hodně zeleniny a bílkovin, dobře? Je něco, co nejíš, Kevine? Nakoupil bych podle toho, ale původně jsem myslel, že Ender přijede sám.“ 

Nemyslí to špatně, vlastně to pronáší dost omluvně, jako by mu bylo líto, že nestihl nachystat palačinkový dort. I tak ale pocítím výčitky, že jsem ho o příjezdu Kevina informoval po cestě přes esemesku. Informoval, ne že bych se zeptal. Na to bylo ostatně pozdě, když se ke mně ten blbeček nasáčkoval.  

A stejně ze všeho nejvíc myslím na to, aby toho blbečka něco nezabilo, tím pádem odpovím: „Kevin má těžkou alergii na ořechy, tati. Na všechny druhy ořechů. Nemůže vůbec žádný, takže je potřeba zkontrolovat složení u všeho, z čeho budeš vařit. Jinak by otekl a museli bychom mu volat záchranku. Dokonce s sebou všude nosí epipen.“ 

„Vůbec žádný ořechy?“ povytáhne táta obočí.  

Kevin zavrtí hlavou.  

Pak nastane kratší trapné ticho, než táta honem řekne: „Jasně, nemusíš se bát. Dám na to pozor. Ale je to škoda, dělám hodně dobrou burákovou zálivku. Mám ji udělat aspoň tobě, Endere? Myslím odděleně, žádnej strach.“ 

„Ne,“ vypálím okamžitě. „Prostě… žádný ořechy nikde. Já je kvůli Kevinovi nejím.“ Jestli mi dojde, jak to zní? Popravdě ani ne. Pochybuju, že by tátu napadlo: Aha, on to nejí, protože rád a často toho kluka líbá a rve mu jazyk do krku. Kevinův pohled do mě ale pomalu vypaluje díru.  

Radši tátovi oznámím, že si jdeme vybalit, a zamířím do svého pokoje. Vzduch je tam trochu zatuchlý, takže ze všeho nejdřív otevřu okno na ventilačku a pustím dovnitř hluk ulice. Chvíli sleduju auta a žluté taxíky, co se pod námi míhají, a pak se otočím a sleduju místo toho Kevinův výraz. Vypadá nesmírně zaujatě. Okamžitě hodí cestovku na zem a začne si prohlížet… vlastně všechno. Při pohledu na povlečení s Iron Manem, které táta nechal na peřinách, abych si mohl povlíknout, se ušklíbne.  

Zatímco přechází sem tam, podlaha pod jeho nohama vrže.  

Můj pokoj je vlastně tak trochu kumbál plný hromady věcí a svým vzhledem napůl zamrznul někde v dětství a napůl v době, kdy jsem si honil o sto šest, div mi neupadla ruka.  

Nemám tam žádné plakáty, na to jsem nikdy nebyl. Na nástěnce je jenom pár fotek, kde jsem s mámou a tátou nebo s Clivem nebo sám. Na jedné z nich mi chybí zub, ale držím medaili. Skutečné medaile a sošky jsou vystavené na polici, je jich spousta, kupí se vedle sebe a dost možná jediný člověk, který dokáže pochopit jejich význam, je tady zrovna teď se mnou.  

Vzpomínky na mě civí z každého koutu místnosti. Plyšovej krokodýl, do toho jsem jednou strašlivě brečel, když se naši hádali. Kytara s prasklou strunou, na kterou jsem se nikdy nenaučil hrát. Spousta paperbacků žánru fantasy, většinou s víláky, co si pamatuju. Hvězda smrti ze Star Wars složená z lega, co jsem dostal na Vánoce od Cliva a překvapivě mě strašně bavilo to stavět, i když jsem si pak další lego nikdy nekoupil. Zaprášená konzole, na ní jsem trávil hodně času hraním Metra. Vyfouklej míč – nevzpomínám si, kdo mi ho dal. 

Kevin vezme do ruky sošku víly a potěžká ji. „Vážně?“ zeptá se pobaveně.  

Pokrčím rameny. „Už ani nevím, kde jsem ji vzal.“ 

„No jasně,“ odpoví tónem, jako kdyby říkal: všichni víme, že jsi snil celé dospívání o píchání víláků. Ale není to pravda.  

Snil jsem o tom, že budu nejlepší skokan na světě a dostanu se z téhle díry.  

Kevin mezitím pokračuje k fotce, kde nemám zub. Přejede po ní palcem. „To si pamatuju. Bylo to poprvé, cos mě porazil. Respektive poprvé, co mě vůbec někdo porazil,“ odfrkne si. „Myslím, že jsme se pak dlouho na závodech nepotkali, protože jsem soutěžil většinou na druhé straně země. Ale stejně jsem byl hrozně naštvanej, že je tu někdo, kdo…“ Tady se uchechtne a pohlédne mi do očí. „Kdo skáče jako trotl, ale porota to nevidí.“ 

Tomu se taky zasměju. Sednu si na matraci a nasávám ten prostor i Kevina, hlavně jeho. Líbí se mi, že místnost začíná pomalu vonět jako on. A taky se mi líbí, že jel se mnou. Kámen na hrudi, u nějž jsem si ani pořádně neuvědomil, že ho tam mám, už není kámen, ale kamínek, než zmizí úplně.  

„Proč krokodýl?“ ukáže Kevin na plyšáka. 

„Hmm, mám ho asi od tří let. Dal mi ho tenkrát strýc, matčin brácha. Teď se vůbec nevídáme, bydlí v Idahu. Dřív se přestěhoval s našima do New Yorku, ale pak se vrátil do zapadákova, kde žil předtím. Ale to je jedno. Prostě jsme se nějakou dobu vídali celkem často, chodil k nám na večeři. A vidíš, nikdy jsem se nezeptal, proč mi dal zrovna krokodýla. Asi to nemá žádnej význam. Jmenuje se Arnold.“ Pokývám hlavou a pak rychle dodám: „Ten krokodýl, ne strejda. Měl jsem období, kdy jsem vážně žral Terminátora, takže Schwarzenegger, chápeš… Určitě ohromně zajímavá historka.“ 

Kevin na mě hrozně dlouho civí a jeho pohled se přese mě přelévá jako moře.  

Mám chuť to nějak shodit a urazit ho, ale zrovna mě jako na potvoru nenapadá nic lepšího než píčo a zas nechci, aby to vypadalo, že mám Tourettův syndrom. Takže mlčím, dokud nepromluví on.  

„Působíš skoro jako člověk,“ vzdychne. „To je děs.“ Dojde k posteli a vyzkouší matraci, která je na můj vkus měkká. On má ale jinej problém. „Je dost malá. Budu spát tady s tebou? Teda takhle… Nevadí mi to, jen nevím, jak to máš s tátou. Asi mu bude divné, když si večer oba půjdeme lehnout pod jednu peřinu.“ 

Přemýšlím o tom a jsem vděčný za změnu tématu, protože moje předchozí téma bylo dojímání se nad jeho očima. „Asi donesu matraci a další peřinu,“ nadhodím. „Akorát si prostě vlezeš ke mně? Nějak se tam vejdeme. S Arnoldem jsme se vždycky vešli,“ ušklíbnu se. 

„Paddocku, neříkej, že je to tvůj líbací a šukací plyšák! Dotkl jsem se ho, fuuuj.“ Kevin se na mě otočí a zamračí se, najednou působí vážně. „Řekni pravdu, ojels ho?“ 

„Jako… možná?“ protáhnu záměrně tajemně. „Přestaň se vyptávat, bože. Už tak je to divný, mít tě tady. Hňupe jeden.“  

Tomu se Kevin jenom ušklíbne a zadívá se na strop, kde jsou staré lepíky – dřív jsem tam měl hvězdy a měsíc, než jsem došel k názoru, že už nejsem děcko a měl bych je sundat. Pak mi chyběly. Každopádně Kevin si o mě při tom pohybu opře hlavu a nic dalšího už nedodá.  

Sedíme tím pádem vedle sebe na mojí staré posteli v mém starém pokoji a je to tak strašně divná chvíle, jako kdyby mezi námi bylo něco víc a ne jenom synchro a soupeření v individuálu a sex a trochu třaskavé rýpání. Ale není to ani jako kamarádství, že bych si řekl: Poslední dobou si rozumíme.  

Je to něco většího, takové divné sdílení, kdy mu s tím prostorem odkrývám i sám sebe a on nemá potřebu otevírat si držku a jenom to se mnou prožívá.  

Jako by mohl vidět všechny ty momenty, kdy jsem se v tomhle pokoji smál, vztekal, brečel, honil, poslouchal hudbu, hrál, klikoval, učil, žil, zakrýval si uši, abych neslyšel, že se máma a táta vedle hádají.  

Odkašlu si a chci něco říct, ale nevím co, takže spíš tak divně zachrčím a zkusím to zamaskovat zakašláním. Pak Kevin naštěstí tu chvíli rozbije, když vstane, aby si donesl lékárničku na noční stolek vedle postele a měl ji na očích.  

Vzpomenu si na předešlý rozhovor s tátou. „To jídlo bude v pohodě. Žádný ořechy. V tomhle si dá táta fakt pozor,“ řeknu vážně. „Jakože má spoustu hroznejch vlastností, ale to, že by tě zabil z nedbalosti, na seznamu není. Jen chci, abys to věděl.“ 

Kevin přikývne. Nevím, nakolik tomu důvěřuje, respektive vždycky si jídlo kontroluje sám. Ale i když měl táta bizár nápad dělat arašídovou zálivku aspoň pro mě, vsadím se, že by si na to vzal rukavice a míchal ji na požárním schodišti, než aby riskoval, že se Kevinovi do jídla dostane třeba jenom kapka.  

Když přijdeme do kuchyně, Kevin si nese brýle a jídlo si důkladně prohlíží, než je sundá. Působí spokojeně. Máme něco jako poké, kde je dost luštěnin, quinoa a zelenina. Jídlo bohaté na bílkoviny. Jediné, co mi to trochu kazí, je pohled na tátu, který si dává jenom tu zeleninu. Z toho mi regulérně cuká oko. Ale debaty o bílkovinách jsme vedli asi tisíckrát a já nemám náladu začínat zrovna teď další.  

Hlavně že Kevin vypadá spokojeně. 

Hlavně že Kevin vypadá spokojeně, papouškuju po sobě v duchu. Do hajzlu, tohle bude náročnej víkend.  

*** 

Díváme se na vědomostní soutěž a nebýt Kevinovy přítomnosti, řekl bych, že je to jako za starých časů. Táta ve vyseděném důlku na gauči ujídá chipsy, které původně nabízel nám – nedali jsme si, protože si šetříme kalorie na pizzu. Nejdřív se s tím rozpakoval, ale nakonec si přitáhl celej sáček. Je mi jasné, že po tom, co přes den pořádně nejedl, musí mít hlad. Za jiných okolností by mě to sralo, nejspíš bych si do něj rýpnul nebo bych cítil frustraci, nicméně teď to úplně v pohodě přejdu, jelikož mě mnohem víc zajímá Kevin.  

Rozvaluje se v křesle, vlasy má rozhárané, dokonce ani jeho pověstný pramen mu nespadá do čela. Ospale pozoruje televizi a působí spokojeně, zatímco já k němu neustále utíkám pohledem.  

Když mě nachytá, zavrtí hlavou a ušklíbne se.  

A já mám v hrudníku nejspíš stočené kotě, protože jak jinak si vysvětlit, že mi tam uvnitř pod žebry okamžitě něco zapřede? Ano, mám tam koťátko Kevina. Bože.  

Přestane mě rozptylovat teprve ve chvíli, kdy vstane a rozejde se do sprchy. Řeknu mu, kde najde čisté ručníky, a pak jsem najednou v obýváku sám s tátou a velmi silně si uvědomuju Kevinovu nepřítomnost a zároveň přítomnost. To, že není v obýváku, ale přitom je pořád v tomhle bytě. Nahý se sprchuje v naší staré sprše s popraskanými kachličkami.  

Za celou dobu mi nedal jediný důvod, abych se kvůli svojí minulosti cítil jako ubožák.  

Táta polkne další dva chipsy, načež se usměje, trochu nakrčí čelo a… „Kevin je fajn kluk,“ pronese. Spíš to tak nadhodí, jako by čekal, jestli se chytím, jenže já popravdě nevím na co.  

Pokrčím rameny.  

Jasně, Kevin je fajn, s tím se nemůžu přít, přestože bych si ještě před pár měsíci radši ukousnul jazyk, než abych to přiznal nahlas. Nebo než abych si to vůbec pomyslel. Jenomže táta se nevzdává, dokonce položí sáček na stůl a otočí se ke mně. „Vypadá to, že jste si celkem blízcí. Asi to dává smysl, když spolu tolik trénujete.“ 

Zas je v tom… něco. Něco nevyřčeného, jako kdyby můj otec věděl. Ale co by měl vědět? 

„To jo,“ řeknu opatrně.  

Tentokrát přikývne táta, nějakou dobu ještě čeká, jestli to nerozvinu, a když se toho nedočká, znovu sáhne po chipsech. Sleduju ho, v hlavě mi to šrotuje a můj hrudník přede a přede při představě, jak Kevin stojí ve sprše, voda mu stéká po těle a on blaženě přivírá oči. Roztržitě poklepávám nohou a střídavě sleduju tátu a televizi, aniž bych cokoli z toho doopravdy vnímal.  

„Chodíme spolu,“ vyletí ze mě.  

Táta se rozkašle, možná se mu brambůrek vzpříčil v krku. Když mu naznačím, že ho můžu praštit do zad, zvedne ruku a zavrtí hlavou. Trvá pár vteřin, než to rozdýchá. „To je dobrý,“ řekne a já si nejsem jistý, jestli mluví o tom, že mu zaskočilo.  

Snad i proto mám potřebu zopakovat: „Chodíme spolu.“ 

„Já tě slyšel, Endere. Jen jsem to nečekal.“ 

To mi přijde jako kec. Vyloženě jsem měl pocit, že něco tuší a snaží se to ze mě vytáhnout. Najednou to chci vzít zpátky. Proč jsem to vůbec říkal? Přece spolu nechodíme. Nechtěl jsem, aby si táta myslel, že s tím klukem prostě jenom píchám? Nebo mě zajímalo, jak to zní, když to vyslovím nahlas, ačkoli se jedná o očividnou lež, protože já a Kevin… spolu nechodíme.  

Zmateně zírám na tátu, který se ošije a rychle vyhrkne: „Endere, mně to nevadí, jasný? Jen jsem chtěl, abys věděl, že mi můžeš říct všechno. Nemusíš přede mnou schovávat, že máš někoho rád. Nejsem jako tvoje matka… Nemyslím, že by jí to vadilo, ale zas si v tomhle přijdu otevřenější.“ 

Odolám nutkání protočit oči, protože jen táta může z mého coming outu přejít rovnou k mámě, aby ji mohl začít rozebírat. Jsem samozřejmě rád, že to vzal. Na druhou stranu se zas tolik nevídáme, a kdyby mi řekl: fuj je to, najdi si holku, prostě bych šel pryč. Vlastně v ten moment mnohem víc řeším sám v sobě, proč přesně jsem to řekl. 

A jak mi to znělo.  

Koťátko v mojí hrudi pořád přede.  

Připadám si jako vyhrané kolo v tetrisu, kdy poslední kostička zapadla na svoje místo. Dokázal jsem si pojmenovat, že jsem očividně bi. Nebo jsem na holky a na Kevina. Každopádně moje tvrzení, kdy jsem Clivovi dokola omílal, že jsem hetero, je zpětně k smíchu. Musím mu napsat, že jsem bi.  

Určitě ho to šokuje po tom, co všechno o mně ví. A po tom, že jsme já i Kevin měli jazyky v jeho puse.  

„Jak jste se dali dohromady?“ zeptá se táta mile, protože mu nejspíš neujde, že jsem se po těch kecech o mámě – která rozhodně není homofobní – ztratil v sobě.  

Usměju se. „Normálně na tréninku, když jsme jednou zůstali na věži sami. Štěkali jsme na sebe a pak jsme se líbali. Tam mi to došlo.“  

Nakonec s tátou ještě nějakou dobu kecáme a já si vyslechnu jeho stížnosti na politiku a drby o tom, koho zajímavého poslední dobou vezl. Pak se ale rozhovor nebezpečně stočí k mámě, takže jsem rád, když se můžu vystřídat s Kevinem ve sprše.  

Pustím na sebe proud pořádně horké vody, a jakmile vylezu ven a vyčistím si zuby, jdu rovnou do pokoje, abych na sebe hodil spací hadry.  

Kevin sedí na posteli, opírá se o zmuchlanou peřinu a něco cvaká na mobilu. 

„Čau,“ usměju se a zavřu za sebou. Osušku přehodím přes židli a natáhnu si čisté boxerky a tričko. Potom skočím na postel.  

„Hele, kdyby ses náhodou chtěl roztahovat, tak mi nevadí, pokud si lehneš na matraci na zem. Kdyžtak to na posteli zvládnu,“ řekne Kevin a mobil položí na noční stolek. Ještě víc se rozvalí, natáhne nohu a šťouchne do mě chodidlem.  

Chytím ho a polechtám. „Myslíš tu matraci, kterou jsem nedonesl, Newmane?“ Když ucukne, prohrábnu si vlasy a zamyslím se nad tím. „Přijde ti divný spát se mnou v posteli? Ve Švýcarsku jsme tak spali furt. I když chápu, že tohle není Švýcarsko, ale díra.“ 

„Nó,“ protáhne Kevin, „spát s tebou ve tvojí dětské posteli mi na tomhle všem přijde jako to nejmíň divné.“  

Chci se zeptat, jestli mu taky něco vrní v hrudi, ale to mi i navzdory mojí přiznané bisexualitě připadá přehnaně romantické a teploušské. Svými pocity ohledně Kevina Newmana ještě nejsem připravenej se zaobírat. Ale zaobírat se jím fyzicky… to je jiná. Jakmile se posune, zhasnu velké světlo a pak si vlezu vedle něj.  

„A co je to nejvíc divný?“ zeptám se Kevina tiše.  

I v tom přítmí cítím jeho úšklebek. „Aaa, to ti nemůžu říct. Po všech těch letech vzájemné nenávisti to prostě nemůžu jenom tak přiznat.“ Leží tak blízko, dýchá stejný vzduch, voní jako peprmint a šampón na vlasy a krém, co si patlá na ksicht.  

„Ty vole, zasloužím si něco na oplátku po tom, co jsem ti ukázal tohle všechno. Víš, kolik jsem ti dal munice?“ zeptám se pobaveně.  

„To je fakt,“ přitaká vážně. „Na finále mistrovství si pořídím plyšáka krokodýla a budu ti s ním zezdola mávat. Ale oukej, fááájn. Nejdivnější na tom všem je, že… že i když seš pořád hroznej šulin, tak je celkem fajn s tebou trávit čas.“ 

Tentokrát se ušklíbnu já. To se mi líbí. To se mi hodně líbí. „Chápu. Seš ze mě uchcanej.“ 

„Sklapni.“ 

Nakloním se k němu, dám mu pusu a jednou rukou ho začnu hladit na boku. Nejdřív je to pomalé a líné, ale pak se mi povede vtáhnout do hry jeho jazyk a moje prsty samy od sebe putují pod látku trička, dotýkám se ho k lemu kalhot, přejíždím mu dlaní po břiše… 

Odstrčí mě. „Přestaň,“ sykne. „Co myslíš, že bude, když je hned vedle tvůj otec? Odlez.“ Ale nezní nasraně, spíš pobaveně. A stejně jako já zrychleně dýchá.  

„No tak, vždyť nic nedělám. Stejně jsme se nevyčistili. Jenom tě… ochutnávám.“ S tím se přesunu k jeho krku a vtáhnu kůži pod uchem mezi rty. Jemně ho kousnu. Zuby zavadím o lalůček.  

Kevin spokojeně zamručí, ale zdá se, že má pořád potřebu to okecávat. „Ty vole, je to fakt divný,“ pronese vzrušeně. „Co když nás uslyší?“ 

Zakryju mu dlaní pusu, znovu se skloním k jeho krku a tentokrát ho pořádně kousnu.  

Vyjekne a odstrčí mi ruku. Má doširoka otevřené oči a nevěřícný výraz, když mě praští do ramene. „Kurva, tys mě kousnul!“ Dotkne se toho místa na krku a pak se ošije. „To bylo sexy. Udělej to znovu.“  

Zaujatě povytáhnu obočí. „A co kdybych tě přitom držel pod krkem?“ navrhnu a rovnou ho na tom místě chytím. Zlehka obemknu prsty jeho krk, až pode mnou začne tát a propadne se hlouběji do matrace. „To máš rád,“ řeknu a vzdáleně vnímám, že můj hlas zní zastřeně.  

Péro se mi otírá o látku boxerek a prosí o trochu pozornosti.  

Kevin protestuje, ale není v tom moc energie. A když se přesunu, abych na něj nalehnul, ztratí veškerou vůli se mnou bojovat. Je tvrdý úplně stejně jako já, cítím ho přes tepláky. Na chvíli sundám ruku z jeho krku, abych mu je stáhnul.  

„Endere,“ vydechne a tentokrát to zní spíš jako zakňučení než protest.  

Sám si taky stáhnu boxerky a znovu na něj nalehnu. V hlavě mi vybuchne ohňostroj. Rozetřu si po péru nedočkavou kapku a to samé udělám Kevinovi, abychom se o sebe mohli otírat. Chtěl bych dovnitř, být v něm, strašně moc, ale tohle je taky skvělý.  

Znovu ho chytím pod krkem a líbám ho – přitahuje si mě blíž, tak ho sevřu ještě pevněji a přišpendlím ho na místě. Vzdychá mi do pusy a pohybuje proti mně boky.  

Udělám se jako první a postříkám mu břicho.  

Potom mu dlaní zakryju pusu, načež se skloním mezi jeho nohy. Stříká skoro okamžitě a já všechno spolknu a saju ho ještě dlouho potom, co se udělá, dokud mě nezačne tahat za vlasy a sypat ze sebe jednu nadávku za druhou, jakej jsem nebetyčnej kretén.  

Nakreslím mu na břicho ze svojí mrdky smajlíka a pak mu z nočního stolku podám kapesník. 

Postel je malá, takže ležíme ve spletenci nohou a rukou, nic jiného nám nezbývá. A já přitom myslím na to, co jsem řekl tátovi a jak by bylo bizarní, kdyby to byla pravda.  

Kdyby byl Kevin fakt můj kluk. 

Chci se té představě zasmát, ale usnu dřív, než to stačím zrealizovat.

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥