---

Kampus Astra Akademie je pošmourný. Zatímco ve Švýcarsku byl všude světle narůžovělý sníh a zima tak akorát, tady převládá temná a těžká růžová, zima je přímo odporně vlezlá a do toho všeho neustále fouká studený vítr.  

Vrátili jsme se v sobotu a já celou neděli víceméně prospal. Kromě asi hodiny, kdy jsem se vyčerpaně doplazil do jídelny na oběd, dal si houbové ragú, vypil plechovku kokosové vody s melounovou příchutí, do termosky si načepoval horký čaj a nakonec sebral i dvě proteinové tyčinky, než jsem se vrátil zpátky do postele a znovu spal. Někdy v podvečer jsem se probral, chvíli klábosil se Scottem, který se zničehonic objevil na druhé posteli, aniž bych ho slyšel přijít, a následně jsem se docela dlouho věnoval velmi bohulibému sledování reelů.  

Dřív jsem měl algoritmus plný sportu a motivace, ale poslední dobou se mi tam čím dál častěji objevují legrační videa se zvířaty, především s mývaly, a to já prostě žeru. Zhruba u dvou až padesáti mě napadne poslat to i Enderovi. Na Insta se sledujeme, stačilo by pár kliknutí a… Co? Jak by krátké video s mývalem někoho obtěžovalo?  

Maximálně by nezareagoval.  

Nebo by dal srdíčko.  

Poslal nějaký reel nazpátek. 

No jasně, skončilo by to tím, že bychom si na střídačku posílali videa se zvířátky, haha, no tak to je zábavička, ale časem by se z toho stala povinnost a mě fakt nezajímá, co Paddockovi přijde legrační. Chci, aby se smál věcem, co jsem vybral já. Obráceně už je to prostě… moc.  

De facto celý nedělní večer zabiju tím, že sám se sebou zapáleně argumentuju, proč a co Enderovi neposílat. Beztak spí, je jak medvěd během zimního spánku, občas ze spaní dokonce i podobně mručí, a navíc bych tím definitivně začal válku o nejvtipnější reel. 

Nemám zájem. Což nic nemění na tom, že mi nedělá problém přiznat si, že po Vánocích jsem bez Endera vedle sebe trochu ztracenej. Tak nějak jsem si na tu jeho otravnou přítomnost zvykl. Někdy, a to jsem měl rád, jsme se z legrace před spaním uráželi.  

Já mu řekl, ať se laskavě neroztahuje, že ty jeho smradlavý hnáty na své půlce nechci. A on se rozesmál a stejně procítěně prohlásil, že se nemusím bát, udělá všechno pro to, aby se ani špičkou palce nedotkl mojí proprděné části postele.  

Chybí mi to? Jak je možné, že mi taková kravina chybí?  

Než znovu usnu, urazím aspoň Scotta. Oznámím mu, že má všude krámy a že mě to sere. I když nesere a od chvíle, co se odstěhoval Walter, se zase tak nesnažím, takže tam krámy a bordel máme oba. Trochu doufám, že mi to vpálí, ale on se místo toho rozhlédne a pronese: „Sorry, brácho, hned zítra si to všechno narvu do skříně.“  

Eee, jsem děsně neuspokojenej.  

*** 

Pondělí je náročné. Hned ráno mám sraz s celým svým týmem. S hlavním trenérem, osobní trenérkou, kondičním trenérem, doktorem, fyzioterapeutem, nutričním terapeutem a asistentem (u toho se už nějakou dobu marně snažím zjistit, komu vlastně asistuje). Vzhledem k blížícím se závodům se mi rozhodnou trochu změnit tréninkový plán, takže to, na co jsem si čtyři měsíce zvykal, je najednou pryč. Jedinou neměnnou jsou odpolední tréninky s ostatními a k tomu synchro tréninky od úterý do pátku.  

Následně mě čekají čtyři hodiny ve škole, to jsem ukrutně otrávenej, protože opakujeme a já většinu z toho už dávno vím a umím, tím pádem zabitý čas. Fakt.  

Poté jdu se Scottem na oběd. Má milion a jeden nápad co zase podniknout. Pravdou je, že každý rok je náročnější držet pohromadě. Jako by někdo vzal všechen čas, smačkal ho do kuličky a zahodil. Zatímco v prváku jsme něco podnikali každý víkend, teď se stěží sejdeme jednou měsíčně. 

Definitivně si aspoň potvrdíme moje narozeniny a Scott ani na chvíli nezaváhá a vezme velkou část přípravy na sebe. S tím nemám problém, jen pokrčím rameny a zcela očividně ignoruju otázku: „Co Paddock?“  

Paddock nic.  

Což vede k další otázce. „Budeš ho chtít pozvat? Na tom filmovém maratonu to bylo fajn, ne?“  

Na to taky neodpovím. Jen povytáhnu obočí, hodím kyselý výraz plný zhnusení, opovržení a frustrace a nakonec nechápavě zavrtím hlavou. To už bych ho mohl třeba rovnou pozvat, aby se mnou oslavil narozeniny, ne? Když je máme hned po sobě. Mohl bych mu koupit dárek a… Ani náhodou.  

Díkybohu mi v ten okamžik zapípají hodinky, aby mě upozornily, že se blíží schůzka s osobní trenérkou, proto nechám Scotta a hloupé otázky v jídelně samotné – stihne na mě ještě zavolat, že v noci nebude spát na pokoji, protože má domluvené přespávací rande – a vydám se na další zastávku před tím než… Dneska je všechno pomalé odpočítávání. Nebo mi to tak aspoň přijde. Ještě tohle, tahle schůzka, tenhle trénink, tenhle úkol a pak už jen rovnou čarou na bazén na společný odpolední trénink.  

Čím víc na to zkouším nemyslet, tím víc na to myslím. Jenže když se nad tím následně zamyslím, vlastně nemám tušení, na co myslím. Na Endera? Na to, jaké to bude, až se znovu uvidíme?  

Když vejdu do šatny, ještě tam nikdo není, ale je mi jasné, že se brzo objeví Walter, který nikdy nechodí pozdě, a hned za ním Alex a Scott. A nakonec pán Přijdu-si-poslední,-protože-jsem-nejlepší,-a-to-nejlepší-nakonec,-neasi. Nad tím nemusím vůbec uvažovat. Vím to. Přijde poslední a bude mít ten svůj připitomělej výraz, po kterém si chci do očí zavrtat pletací jehlice, abych ho už nikdy nemusel vidět.  

Jsme dementi. On větší, ale já taky. Proč jsme spolu neprobrali, co bude dál? Měli jsme na to celé Vánoce, svátky, Silvestr, cestu na letiště, osm hodin v letadle, znovu letiště, čekání na kufr, cestu taxíkem do kampusu a stejně… Stejně jsme si nenašli ani jednu podělanou minutu, abychom si řekli, co bude dál.  

Bude něco dál?  

Dnes v noci jsme ve snu šukali. Ender stál za mnou a hladil mě přitom po hrudi. Mačkal mi bradavku a já cítil jeho horký dech na krku. Bylo to fajn, ráno jsem byl pořádně vystříkanej do pyžama, ale jak mi dřív sny připadaly živé a neskutečné, po svátcích působí vybledle. Jako by ztratily lesk. Takže možná… jsme ten problém trochu utlumili?  

Třeba po čase vyblednou ještě víc.  

Anebo se vrátí v plné síle. Budeme se po zbytek života s Paddockem pravidelně scházet, abychom prošoustali víkend a následně se mohli vrátit do reality, dokud se to zase nezhorší. 

Zrovna se nad tou představou ušklíbám, když dojde Walter. A hned poté Alex. A Scott.  

No jistě.  

Paddock má na všechno čas.  

Pitomec, kretén, hňup, pijavice, uhnilý sajrajt. Třeba oslavuje, že sny vybledly, tak nemá čas přijít na trénink v nějakou rozumnou dobu, prostě se táhne jako sopel s vítězoslavným úsměvem, zatímco já… Zarazím se.  

Zatímco já co?  

Neoslavuju, že sny blednou?  

Ta myšlenka mě tak překvapí, že prošvihnu okamžik, kdy se dveře do šatny otevřou. No tak sláva, všichni zachránění, Paddock je tady! Pozdraví a působí nezaujatě, prostě si jen tak propluje ke svojí skříňce, otevře ji, něco řekne Alexovi a pak nastane ta chvíle, kdy mě doslova nachytá, jak na něj upřeně zírám, a najednou na sebe zíráme navzájem a je v tom… Sice jsem už převlečený a připravený jít na trénink, ale odmítám se odtud hnout, dokud si nepromluvíme – ještě úplně nevím o čem, ale ono se to nějak vyvrbí.  

Sednu si na lavičku, ani se nesnažím tvářit, že něco dělám, a prostě čekám. První odejde Walter a trochu divně čumí. Je mi to jedno. Scott si ničeho nevšimne, na to až příliš upřeně zírá do mobilu, a nakonec zmizí i Alex. 

„Vypadáš, jako bys poslední dva dny jenom spal,“ začnu. Původně jsem to zamýšlel jako urážku, ale vyjde z toho spíš něco jako konstatování. Ani nezvládnu přihodit špetku jízlivosti.  

Takže není divu, že Ender jen pokrčí rameny a krotce odvětí: „Copak já tak nevypadám vždycky?“ S těmi slovy se napije kafe, které si s sebou přitáhl. „Kdyby ses chtěl napít, je tam ovesný mlíko,“ nabídne.  

Vlastně nevím, proč to říká. Chce mi tím dát najevo, že oříškový mlíko furt nepije, takže teoreticky bychom spolu mohli něco podniknout? „Kafe nepiju, už jsem ti to říkal. Hňupe,“ uchechtnu se. 

„Já vím, ale taky nevypadáš úplně fresh.“ Znovu se napije, schová kelímek do skříňky, zabouchne ji, otočí se na mě a… kouká. A já koukám na něj.  

Tohle je trapný. Nevím, co chci.  

Ale protože pořád sedím, mám přímo před ksichtem ty jeho neskutečný svaly na břiše. Vzpomenu si, jak jsem je lízal, a poposednu.  

„Co tak čumíš? Čekáš na pusu?“ vyštěknu první věc, co mě napadne. „To asi těžko. Nechci ti před tréninkem způsobit jisté… potíže.“  

Ender si mě pobaveně přeměří a trvá mu snad věčnost, než zareaguje. „No čistě teoreticky jsem přišel jako druhej, nebo teda ne teoreticky, ale doopravdy, takže na pusu čekáš ty, nemám pravdu?“ usměje se samolibě. „Navíc se vsadím, že tvůj problém by nastal dřív.“  

Něco ve mně secvakne, nebo možná zapadne na své místo. Prostě si v jednu chvíli připadám divně, puf, Paddock řekne sračku a najednou mám dojem, že všechno je, jak má být. Dotčeně si odfrknu. „No tak to ani náhodou. Seš ze mě tak podělanej, že by ti stál jak stožár, sotva bych si stoupl blíž. Snad se neuděláš, až spolu budeme na věži.“  

Končíme tam, kde končíme vždycky. U výzvy. Jeden z nás toho druhého urazí, druhý si to nechce nechat líbit a vznikne z toho pošťuchování, které spustí nekonečné soutěžení. Ender vycítí příležitost a udělá krok blíž. „Fajn. Jestli se ti postaví jako prvnímu, doneseš mě na trénink na zádech, co ty na to? Jsem unavenej, tak mi uděláš taxíka. Nebo možná spíš koníka.“  

Ohó, tak to pozor! Taková výzva od úhlavního nepřítele se rozhodně neodmítá. „Souhlas,“ přikývnu a odhodlaně vstanu. Přistoupím blíž, tím pádem jsme úplně u sebe a stačí se jen naklonit. Což udělám a poslední věc, kterou vidím, než zavřu oči, je Enderův spokojený úsměv.  

A pak už je to důvěrně známý pocit – doslova mu viset na rtech, líbat ho tak, jako by nic na světě nebylo důležitější.  

Okamžitě mi položí ruce na zadek a já ho na oplátku obejmu. 

Kdyby teď někdo vpadl do šatny, nejspíš bych ho ani neslyšel, jak mi hučí v uších. A hlavně, kdyby někdo přišel, ani na vteřinu by nepochyboval, že se tady po sobě vzrušeně plazíme a toužíme a otíráme a… Chci víc. Ježiši, byl jsem bez Endera ani ne dva dny a tohle mi tak zatraceně chybělo!  

Klidně bych si právě teď klekl na studenou zem a nechal si narvat péro do krku a sál bych, dokud bych neměl mžitky před očima. Trénink netrénink, je mi to jedno. 

„Kurva, Kevine, ty v těchhle plavkách… To mě rajcuje,“ zamumlá mi do pusy. To zbožňuju. Když mi něco říká, ale je tak hotový, že nechce ani na vteřinu přestat v líbání. A to je přesně ten moment, kdy prohraju.  

V péru mi cukne. Děkuju pěkně, vůbec na něj není spoleh.  

Okamžitě zrudnu, odtáhnu se a udělám dva kroky dozadu. „Do háááje, to bylo podlý,“ durdím se. „Měli jsme se jen líbat a ne, že mi budeš mumlat do pusy, když víš, že to mám rád!“  

Asi je to moje vina. Přece jsem od Paddocka nemohl očekávat čistou hru bez podvádění a intrik. Zamračím se a položím si ruku na rozkrok. Což taky není nejlepší taktika, mačkat si ho, a tak zhluboka vydechnu.  

Ender je tááák pobavený a tááák spokojený a tááák samolibý. „Musel jsem si to pojistit,“ pronese a naznačí, abych se otočil. 

„Aaaaa, fajn,“ zahučím hlubokým hrdelním hlasem a dobrovolně se k němu otočím zády, abych ho mohl vzít. „Seš hroznej kolos,“ obviním ho. „No tak snad mě to neodrovná.“  

Neodrovná. Je těžkej, ale zvládnu to. Celkem obstojně ho přenesu přes šatnu a následně kolem sprch až k bazénu. Celou dobu se mi úplně debilně řehtá do ucha, takovým tím uvolněným smíchem, který mě rozechvívá a nutí smát se taky, takže než jsme u bazénu, řehtáme se oba.  

A je mi jedno, že na nás úplně všichni v týmu, hlavně Rowell, nevěřícně zírají.  

Jako pardón, ale fakt se nejde nesmát, když je každý krok náročnější, pomalu se vám podlamují kolena a u toho se vám někdo jak nadržená kobyla chláme u ucha.  

Rowellova nevěřícnost velmi rychle přepne do zděšení. „Co se stalo? Co máš s nohou?“ vyhrkne na Endera.  

Ach, nebylo by krásné, kdyby ji měl zlomenou aspoň nadvakrát? Byl bych konečně nejlepší a svět by se stal nádherným místem.  

Zasním se a Ender mezitím doskočí na zem. „Nic, jen se mi nechtělo chodit, trenére, a tady Kevin měl zrovna stejnou cestu, věřil byste tomu?“ 

Obrátím oči v sloup. Zahýbu rameny a tím nejotravnějším hlasem, který ze sebe dokážu dostat, zamručím: „Byla to sázka. Prohrál jsem.“  

Tady se trenér přestane tvářit, že přišel konec světa, a úlevně pokývá hlavou. A pak vykouzlí celkem mírumilovnej úsměv. „Kluci, skoro bych si troufal říct, že jste mi chyběli.“  

Mírumilovnej úsměv. Ani hovno. Dá nám na tréninku tak nažrat, že mě téměř donutí litovat i těch dvou palačinkovejch dortů. No, minimálně jednoho určitě.  

*** 

Zkouším se tvářit na pohodku, ale pravdou je, že mě bolí záda, štípou oči, svědí nos a píchání v boku taky nepomáhá. Naposledy se ponořím, schovám se pod vodu a třemi tempy doplavu na kraj bazénu. Vyhoupnu se a počkám, až Ender dokončí poslední skok tohoto tréninku. Je to extrémně náročný skok – čtyři a půl salta s rozběhem – a samozřejmě ho Ender skočí naprosto excelentně a voda se za ním nádherně uzavře. Z mého pohledu, tedy z kraje bazénu, si nevšimnu jediné chyby.  

Dal bych mu deset bodů z deseti. Na druhou stranu by někdo mohl říct, že se vzájemně pícháme, takže to asi nebude úplně objektivní. Tak jako tak, ten skok byl skvělej. 

Většina kluků už odešla – jen Scott ještě trénuje a pořád dokola péruje na prkně, jako by nad něčím přemýšlel. A když skočí, působí to spíš ledabyle. Proto se vrátím pohledem k Paddockovi, který se vynoří a volným tempem doplave ke mně.  

Chci říct: „To byl ale hodně na hovno skok. Se ti nahoře zamotala hlava, nebo to v tvém podání takhle uboze vypadá vždycky?“ Jenže sotva se nadechnu, vytrhne mě Rowellův hlas.  

„Endere, Kevine, ještě na vteřinku.“  

Počkám, dokud Ender nevyleze, a pak se oba rozejdeme k trenérovi. Znovu mě překvapí, jak mě všechno bolí, proto se rozhodnu zajít ještě za fyzioterapeutem, aby mě otejpoval. Všude. Není třeba nějaké místo vynechávat.  

Nejspíš proto si nejdřív říkám, na co přesně trenér potřebuje fotku, kde mám tejpy. Jakože k čemu mu to bude? Protože řekne: „Co ta fotka?“  

Kouknu na Endera a ten ve vteřině zbledne.  

A mně docvakne, že jde nejspíš o úplně jinou fotku, a jelikož si nás Rowell zavolal oba, tak na té fotce asi budeme oba a… Do prdele, že to není ze silvestrovské noci, kdy jsme tančili na parketu? Teda já tančil a Paddock se svíjel, ale tak to by asi bylo jedno, jen prostě… Že nás v tu chvíli nikdo nevyfotil, že ne, že ne že neeeee.  

„Jaká fotka?“ dostanu ze sebe. Nějakým nedopatřením osudu si všechny moje sliny vezmou dovolenou a já mám v puse totální sucho. Polknu a je to, jako bych polykal písek.  

Trenér vytáhne mobil, zoufale pomalu ho odemyká a následně ho na nás otočí. Srdce taky odjelo na dovolenou. Docela určitě mi teď v hrudi nic nebije. „Tahle. Vy jste spolu někam letěli?“  

Je to fotka na Instagramu. Já a Paddock ve shodných teplákovkách, on v Balenciaga bundě s kapucí na hlavě, já s kšiltovkou a… Je to z letiště, když jsme letěli do Švýcarska, a stojíme od sebe celkem daleko, ani se na sebe nekoukáme, takže: Opravdu je nutné kolem toho dělat takový povyk? 

Enderovi se vrátí barva a věnuje trenérovi mrtvolný pohled. Poté se koukne na mě a otráveně vzdychne. „Vážně, v tomhle městě jsou dvě letiště, Newmane, a ty si musíš vybrat to samý?“  

Protočím oči (a nenápadně zkontroluju srdce a jo, už zase bije). „Sklapni, Paddocku. Všude, kam přijdeš, zamořuješ vzduch. Je to děs a mně se z toho dělá špatně!“  

Oba se sehraně obrátíme na trenéra a věnujeme mu celkem výstižný pohled, který říká něco jako s ním bych nikam neletěl, ani kdyby mi to mělo zachránit život.  

„Aha, dobře, no myslel jsem… Dneska jste se k sobě chovali líp. Doufal jsem, že jste se třeba skamarádili. Tak zítra na tréninku,“ pronese sklesle a propustí nás.  

Když dojdeme do šatny, je tam jen Alex. Walter se šel ještě určitě naložit do vířivky, Scott pořád skáče a vzhledem k tomu, že Alex spěchá, jsme za chvíli s Enderem zase sami. To mám ale štěstí.  

Dělám, že nic, ale myslím na tu pusu, jasně že jo. Celé svátky jsem měl hromadu sexuálního vyžití, takže samozřejmě, že mi teď ty dva (skoro tři) dny přijdou dost suché. A vsadil bych se, že Ender to má stejně, protože otevře skříňku, vytáhne kelímek od kafe, zakvedlá, zjistí, že tam ještě něco je, napije se a celkem nápadně mě zkontroluje.  

Přehodím si osušku kolem krku a usměju se. „Co je? Zas chceš ze mě vydyndat pusu? Ty seš tak roztomile patetickej.“  

„Hodně mi to usnadňuješ. Už jsem se bál, že začínáme být kámoši,“ odvětí a zakroutí přitom hlavou, jako bych ho fakt štval, ale zároveň se ani moc nesnaží zakrýt pobavení. „Hele, třeba by měl Rowell radost, že jsme se o svátcích tak sblížili. Že jsme… prozkoumali techniku toho druhého.“  

Zarazím se a tázavě si Endera prohlédnu. Respektive snažím se soustředit na jeho výraz. „Neplánuješ to snad nikde vykládat, že ne? Že my dva… Jako sorry, ale to bych musel popřít. Ne že bych se styděl, ale kurva, víš, jak by to pak bylo všechno ještě komplikovanější? Do toho se mi nechce pouštět.“  

Představa, jak lezu na věž a všichni kolem vědí, že my dva spolu něco máme, mi dělá fyzicky špatně. Pochybuju, že bych se v tu chvíli dokázal soustředit na cokoli jiného. A to není zrovna dobrá situace, když je člověk deset metrů nad vodní hladinou a plánuje skočit dolů.  

„Ne, můžeš být v klidu,“ mávne Ender rukou. „Nemyslím, že bych se chlubil, že kouřím péro klukovi, co mě tak strašně sere. Ani nemám zájem číst si o tom na netu.“  

Přikývnu. Chvíli váhám, ale pak ze mě ta otázka vypadne, aniž bych se nad tím zamýšlel. „Hádám, že se ti o nás v noci zdálo, co?“ 

Jeho pohled je ostrý a trochu pichlavý. Respektive mě z něj maličko píchne v rozkroku, což není zrovna něco, co bych potřeboval. „Jo,“ potvrdí. „Ale nebylo to jako vždycky.“  

„Nebylo,“ souhlasím a nějakou dobu upřeně pozoruju zapomenutou láhev na lavičce, jako bych neměl nic důležitějšího na práci. Mám dojem, že teď je to jen o tom, kdo z nás dvou to řekne první. A jestli jsem něco za poslední dobu vypozoroval, tak jsem to definitivně já, kdo má problém s trpělivostí. Tím pádem jsem ve značné nevýhodě. 

A i teď cítím, jak se to ve mně svíjí a bouří a chce to ven. Ten pocit, že…  

Ale já ho polknu. Jo. Je to v pohodě. „Asi si budeme muset zvyknout, že se to vrátí, myslím ty sny, když teď spolu nebudeme.“  

„To jo. Stejně by bylo moc komplikovaný se dál potkávat.“ Při těch slovech Ender nakloní hlavu na stranu a částečně odhalí krk. Rád bych ho na to místo líbal a líbal a líbal, dokud bych ho nepřiměl vzdychat. Tohle je fakt na hovno situace. „Jakože bychom tím celkem riskovali, což ani jeden z nás nechce,“ pokračuje. A roztomile přitom krčí nos. To nesnáším.  

„Přesně. Nemá to cenu. Jakože… vůbec. To nemá. Cenu.“  

Protože fakt nemá. Blíží se první závody, pak hned další a další a nároďák… Potřebuju se soustředit a doopravdy nedává smysl, abych se rozptyloval někým, kdo mě jako jediný může porazit.  

Semknu pevně rty a ruce zkřížím na hrudi, abych byl nepřístupný, rozhodný a odhodlaný. 

Jenže nic dalšího se mnou nespolupracuje a já se přistihnu, jak povoluju a pohled mi klouže k Enderovým rtům.  

„Sakra,“ vydechnu.  

Jsem v pasti. Tak strašně toho kluka chci.  

Chci ho šoustat a chci, aby on šoustal mě.  

„Scott dneska bude spát u nějaké buchty. Budu na pokoji sám,“ zamumlám. Takže jsem to fakt byl já, kdo jako první ztratil trpělivost. Ale dobrá zpráva, ani trochu se za to nestydím. 

„Dobře. Možná by bylo fajn se potkat a projít si teorii, kouknout na starší záznamy. S tím, jak se blíží větší závody, se nikdo nemůže divit, že to bereme tak vážně. Oba jsme dost soutěživí.“ Vypadá fakt přesvědčivě, jakože někomu právě zkouší nabulíkovat nesmysly, jen aby měl nějaké vysvětlení, proč jsme se ocitli mimo trénink ve stejné místnosti.  

Vlastně mě tím pobaví. „Prostě to řekni. Chceme spolu dál píchat. A ani jeden na to nedokáže přestat myslet,“ hlesnu. Jo, tohle je pravda, před kterou se snažím už dva dny schovávat. Ale nejde to, takže se tomu hodlám postavit čelem. „Navrhuju to dělat. Často. A velmi diskrétně, protože se to nikdo nesmí dozvědět.“  

Potěší mě, že se Ender slabě usměje a hned nato přikývne. „Navíc pro to máme skvělou výmluvu. Myslím pro setkávání. Tu, co jsem řekl před chvílí.“  

Nevím, co řekl před chvílí. Myslím jen na jeho horké tělo.  

„Bože, nejraději bych tě ošoustal už teď a tady,“ vzdychne a tohle definitivně slyším. Těší mě, že jsme na tom stejně. 

A s tímhle vědomím se můj svět zase maličko rozběhne. Něco uvnitř mě spokojeně zapřede. Jo, jistota, že dojde na další sex, je pro mě hřejivá a uklidňující. Konečně se zvládnu soustředit taky na něco jiného než na Paddocka, proto popadnu osušku a protřu si vlasy. „Ještě musím za fyzioterapeutem, ale napíšu ti, jak Scott vypadne. Pokoj K39.  

„Jo, napiš,“ oznámí a přetáhne si přes hlavu černé tričko. Je nesmyslně upnuté. Seknu se na tom, proto málem přeslechnu jeho další otázku. „Upřímnost?“  

Co čeká, že na tohle řeknu? „Jasně,“ pokrčím rameny a čekám, co z něj vypadne.  

„Nechci, abys píchal Teresu. Nebo kohokoli jinýho. Jen mě. Prostě… Nechci se dělit. Je to pro tebe přijatelný?“ 

Pár vteřin na něj upřeně koukám. „Chceš, abychom pro sebe byli exkluzivní?“ doptám se. Ne, že by to nebylo jasné, jen… Třeba to chápu úplně pitomě. Nikdy jsem s nikým nebyl exkluzivně. Nebo spíš jsem to s nikým nikdy dřív nijak nespecifikoval. To, že to teď Paddock dělá, je divný.  

Na druhou stranu, s nikým jiným jsem stejně neplánoval nic mít. S Teresou jsem spal naposledy ještě před letními prázdninami a na nikoho dalšího nemám čas. Nebo náladu. Nebo chuť.  

Po Paddockovi nemám na nikoho jiného chuť. No bezva.  

Navíc, asi bych taky nechtěl, aby si užíval s někým dalším.  

„Přesně tak. Slíbím ti to samý,“ pronese, skoro jako by mi četl myšlenky.  

„To zní dobře,“ přiznám. „Souhlasím. Beztak ani nemám náladu být s někým jiným, když s tebou je to tak… intenzivní.“  

Ender nahodí spokojený úsměv. „Tak mi pak napiš,“ připomene, sebere si věci, i ten pitomý kelímek od kafe, znovu s ním zakvedlá, ale už je prázdný, takže ho celkem ladně hodí do koše, udělá pár kroků pozpátku ke dveřím a velmi samolibě z něj vypadne: „Seš první dole.“  

Těžko říct, jestli zahlédne mého fakáče, ale i tak slyším, jak se na chodbě směje. 

Dement. Hroznej.  

Přesto na něj nemůžu přestat myslet.  

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥