---

Northshore Challenge jsou oblastní závody pořádané zdejším klubem, které slouží víceméně jako rozskákání před regionálkami. Naše akademie běžně obsazuje nejvyšší příčky a já jsem samozřejmě pokaždé první, nebo druhý podle toho, jestli si Newman dokáže ukrást setinu bodu pro sebe, nebo podle toho, jestli jeden z nás o trochu víc šplouchne, nebo podle toho, jak nám sluší plavky.  

Dobře, to poslední se nehodnotí, ale kdyby ano, určitě bych vyhrál.  

Tím chci říct, že nejsem ani trochu nervózní, zatímco si v den závodů balím věci. V klidu popíjím proteinový drink – to se mi z jistých důvodů osvědčilo nejvíc – a házím oblečení do cestovky. Veškerou nervozitu si pro sebe nejspíš ukradl Clive, který jde dneska na druhé rande s Timem, hvězdným kapitánem týmu vodního póla.  

První rande se konalo hned pár dní po tom, co jsem se vrátil ze Švýcarska, a dopadlo nad očekávání překvapivě v pohodě. Jenomže Clive má na tohle teorii – dopadlo to v pohodě, protože si místo kafe nakonec dali rande v bazénu, kde se oba cítí dobře a uvolněně. Zatímco druhé rande rovná se brunch v MexGrillu, což dle Cliva už dopředu značí hodně rozpačitou, možná dokonce tragickou událost. Clive je nervózní ze spousty různých důvodů, jako třeba:  

„Co když na sebe něco vykydnu?“ zeptá se. „Ne, fakt, Endy, co když budu jíst burger a vyletí na mě majolka?“ 

„Tak si dej poke,“ pokrčím rameny. „To je stejně zdravější, ne? Navíc je to brunch, Clive, takže proč bys do háje jedl burger?“ Hodím do tašky mikinu a dvoje náhradní plavky. Do odjezdu autobusu mám ještě docela dost času. Možná bych se mohl stavit pro kafe, ale představa, že si po cestě zdřímnu na dvojsedadle, taky není úplně marná. V noci se mi sice díky pravidelnému sexu nic nezdálo a vstával jsem překvapivě odpočatý, ale chrupka před závody kolikrát dokáže příjemně vyčistit hlavu.  

„Co když mi zaskočí rýže? Někdy se to stává. Nevěřil bys, kolik lidí se za rok udusí rýží…“  

„Neplaš kvůli tomu tolik,“ řeknu nezaujatě a pro jistotu přihodím náhradní tričko. „Jestli si s ním máš o čem povídat, všechno ostatní bude v pohodě. S Kevinem žvaníme u jídla běžně.“  

Nejdřív mi nedojde, že je ticho, protože jsem ještě pořád u triček. Láká mě vzít si to s mývalem, ale nakonec to neudělám – naposledy jsem ho na sobě měl, když jsem šel za Newmanem po tom, co se Scott rozhodl strávit noc někde jinde. 

Píchali jsme na úzké kolejní posteli. Bylo to zvláštní. Přišlo mi, že po chodbách chodí spousta lidí, a zatoužil jsem vrátit se do Švýcarska, kde byl většinu času klid. Ale s Kevinem uvnitř sebe jsem pak ten stesk už necítil. Měl jsem na sobě jenom to tričko, které jsem si z nějakého důvodu nechal, protože jsme na to šli rychle, strašně jsme to potřebovali a…  

„Co je?“ zeptám se, když mi dojde, že na mě Clive čumí, jako kdyby si procházel moje myšlenky a přehraboval se v nich. Na rtech mu pohrává lehčí úsměv. Ale dobře, aspoň už nepůsobí tak vydivočeně.  

„Jen mi došlo, jak se to po tom Švýcarsku změnilo. Nejdřív jsi to byl ty a kretén Newman a po Vánocích jsi to najednou ty a Kevin. Neber si to špatně, Endy. Vlastně je to dobře.“ 

„Aha,“ povytáhnu obočí, „a co je na tom dobrého? Nějak jsme se začali snášet, což ale neznamená, že jsem ho přestal nesnášet.“ Oukej, nejspíš to zní jako úplná kokotina, která nedává smysl, protože Clivův úsměv se ještě víc rozšíří.  

„Máš pravdu, to rande bude určitě fajn, jestli to bude stejné jako tvoje setkávání s Kevinem,“ rýpne si do mě. 

Chci říct: O co ti jde? Naznačuješ snad něco? Protože já a Newman spolu pícháme a trénujeme synchro. Jasně, že spolu někdy jíme a trávíme čas. Ale to nic dalšího neznamená. V tomhle přece nejsi tak naivní jako Walter alias román z 19. století a nemyslíš, že za tím pokaždé musí být něco hlubšího. Já a Newman nejsme vesmírem vyvolení milenci. 

To je ale spousta zbytečných slov, tak se spokojím s pokrčením ramen a prohlášením: „Brácho, jestli bude tvoje rande s Timem jako to moje a Newmanovo, nezapomeň si vzít kondomy.“  

Zapnu tašku a hodím si ji přes rameno. Do ruky popadnu proteinový drink na cestu. Ale ještě než odejdu, dopřeju si vteřinku, dvě, kdy v klidu postávám ve dveřích a sleduju, jak můj nejlepší kámoš rudne.  

*** 

Po cestě na autobus potkám devítimetrového Newmana. Vyzývavě se nade mnou tyčí jako pán světa, shlíží na mě jako na toho nejmenšího mravence, jako by měl tou svojí dokonalou hlavou co nevidět prorazit nebe, a ruce má založené na hrudi. Po těle mu stékají kapky vody, ale vlastně to nevypadá vůbec lascivně, prostě jenom mocně – Newman svým výrazem říká všechno je moje.  

Na opačné straně jsem já, trochu zaujatě nakláním hlavu a s neproniknutelným výrazem koukám před sebe. Ale sám sebe znám, takže znovu pohlédnu na Kevina.  

Teprve pak si prohlédnu poslední devítimetrový plakát mezi námi, na kterém je s mírným úsměvem vyfocený Andrews. Druhák, podle všeho velmi, velmi nadějný. Při pohledu na plakáty si představím rozhovor trenéra a ředitelky, kteří spolu mluví, kde co bude. 

Rowell: Ti dva jsou idioti, musíme mezi ně někoho dát! 

Ředitelka: Tak jim proboha připomeňte, že to není nějaké bodové řazení, ale že jde o nejslibnější sportovce, dobře? Aby se nehádali o první místo. 

Rowell: Jasně, paní ředitelko… Prostě dáme doprostřed Andrewse, aby se plakáty Kevina a Endera přes noc navzájem neroztrhaly.  

Pamatuju si, že nás fotili na konci minulého roku. Je to zdejší tradice, kdy se na bazény vyvěšují ti nejnadějnější sportovci daného období. To znamená, že na našem bazénu jsou i plakáty skokanek, jimž bez debat vévodí Teresa. Není divu, že Kevin píchal zrovna s ní, když v kategorii juniorek vyhrává prakticky všechno… A já se z nějakého důvodu nedokážu ubránit tomu, abych se při pohledu na ni neksichtil.  

Znovu se vrátím k Newmanovi. Vyfotím naše tři plakáty a pošlu mu to, protože si nejsem jistý, jestli už to viděl. 

Odpověď, nebo spíš odpovědi, přijdou prakticky okamžitě. 

Kevin: No tak to se posrali! Proč je Andrews uprostřed? Jakože má zlato? No tak to ani náhodou. Na to se Rowella zeptám. JÁ MÁM BÝT UPROSTŘED.  

Kevin: Tváříš se na tom plakátu jak debil.  

Kevin: Olízl bych tě. 😛

Pobaví mě, ačkoli jsem toho názoru, že uprostřed bych měl stát já, kdyby se mezi námi vybíralo, a že jako debil se tváří on. Ne, dobře, to je lež. Připadá mi sexy – on i jeho arogance a zarputilost a nesnesitelnost, která se znovu naplno projeví, když o několik minut později dojdu k autobusu a vidím ho mluvit s Rowellem. 

Rowell zrovna říká: „… ježišmarja, není to řazené podle úspěchu a ty to moc dobře víš, Kevine! Přestaň ohledně toho otravovat.“ 

Jakmile nastupuju dovnitř, křiknu: „Tak co, Newmane? Přelepí tě?“  

A on mi s velmi milým úsměvem ukáže fakáče.  

Pozdravím se s Alexem a s ostatními a pohodlně se uvelebím na volném dvojsedadle. Cestou na závody většinou sedíme každý sám, abychom měli dost prostoru. Hodím vedle sebe kokosovou vodu a sáhnu pro sluchátka, zrovna když kolem projde Newman. Sedne si na dvojsedadlo za mnou a po chvíli vystrčí ruku mezerou – jako mýval ze všech těch reelsů, co mi poslední dobou posílá – a podá mi svůj mobil. Beze slova mu na oplátku hodím ten svůj a připojím se přes bluetooth, abych si poslechl jeho předzávodní playlist.  

Strávím tak skoro celou hodinu a nějakých čtyřicet minut ve společnosti Adele. 

Když se autobus přiblíží ke komplexu, kde se konají závody, Kevin znovu prostrčí ruku mezi sedačkami. Nejdřív si s ním plácnu, jeho ruka udělá další sprosté gesto, a pak mu vrátím mobil a vezmu si svůj.  

Nevím, jestli poslouchal písničky, nebo se mi hrabal v galerii a četl si zprávy, co jsem si vyměnil s Clivem, ale připadá mi, že něco takového by bylo pod jeho úroveň. A Newman úroveň má. Ten by si maximálně vyfotil padesát fotek péra a nechal mi je tam ve složce nebo tak něco.  

Vystoupíme do příjemného ledového vzduchu a já se protáhnu. V žaludku mě začíná maličko píchat, ale zatím se to dá ignorovat. Jsme tu s předstihem, Rowell dbá na to, abychom měli dost času na přípravu a taky možná… kvůli mně. Jakmile se zapíšeme, jdeme rovnou do šaten, kde na sebe hodím plavky a pak si obleču teplákovku.  

I takhle malé závody jsou většinou rozdělené do dvou dní, ale tentokrát máme hned dopolko synchro a odpoledne nás čeká individuál. Což znamená, že dopoledne jsme s Kevinem tým, odpoledne si půjdeme po krku. Ale popravdě ho teď moc neregistruju. V žaludku mě píchá čím dál víc, a jelikož je mi jasné, co přijde, seberu příruční tašku a lahev s vodou a vydám se na hajzly.  

Za život jsem zblízka viděl tolik záchodů a mís, že bych o tom mohl napsat knihu. Těmhle dávám šest bodů z deseti. Není to žádná špína, ale taky tu nic neřve novotou. Zavřu se v kabince, otřu si mísu hajzlpapírem, aby se mi o ni dobře opíralo, a… Napadne mě, že tentokrát nebudu blít. Tohle je ten zlom, kdy moje tělo konečně pochopí, že nejsem ve stresu, a dá mi pokoj. Rozhodne se řídit hlavou, kterou mám totálně čistou. 

Pevně semknu víčka a soustředím se na nádechy a výdechy. Řešil jsem to i se svojí kondiční trenérkou, respektive celý můj tým ví, že s tím mám problém. Hned v prváku mě kvůli tomu poslali na gastro a taky k psycholožce, ale výsledek je, že jsem v pohodě. Jsem v pohodě, jenom moje tělo si to nemyslí a potřebuje dát té nervozitě průchod.  

Pevně si stisknu kořen nosu. Nádech a výdech. Nádech a…  

Vyblít se poprvé je nejjednodušší. Ráno jsem měl proteinový drink, takže to ze mě prostě vyletí. Do očí mi okamžitě vyhrknou slzy a v krku mě pálí. S dlaněmi rezignovaně položenými na míse civím na prasklinu na prkýnku, čekám, až se uklidním, a pak odmotám toaleťák a pořádně si otřu pusu.  

Spláchnu ve chvíli, kdy se dveře na záchody otevřou a něčí kroky – něčí kurva drahé Nike – dojdou ke kabince. „Paddocku?“ houkne Kevin. „Seš tu? Trenér říkal, že tu provádíš nějakej předzávodní rituál.“ Zní spíš zvědavě než posměšně, takže asi vážně věří tomu, že tady předvádím nějakou cvičnou sestavu, kontroluju si čakry nebo se modlím.  

Rowellův smysl pro humor je opravdu k popukání.  

„Debil,“ zamumlám chraptivě a odkašlu si. Pak hodně naivně čekám, že Newman vypadne, protože ho třeba urazí, že s ním nekomunikuju, nebo já nevím co. Ale Nike se nehnou z místa. „Odprejskni, Kevine!“ 

„Zníš divně,“ odvětí podezřívavě. Netuším, co si myslí. Že se tady sjíždím, rozhodnutý ukázat dopingové komisi, zač je toho loket? „Seš v pohodě?“ dodá pak a… působí téměř starostlivě.  

„Jo, já jen –“ 

Zvuky, které následují, jsou podle mě dostatečně vypovídající – v pohodě nejsem.  

„Ježiši, ty bliješ?“ vyhrkne Newman nevěřícně. „Tys něco snědl?“ Jeho boty přechází sem tam. „Mám ti sehnat černé uhlí? Nebo vodu? Víš co? Skočím pro zdravotníka!“ S tím zamíří ke dveřím a to je nejspíš taky moment, abych něco řekl, pokud se nechci potýkat se zdravotníkem a vysvětlovat mu, že tohle je u mě normální. A blablabla, tisíc dalších otázek. Ještě bych mohl třeba vysvětlovat, že to do prdele vážně není porucha příjmu potravy. 

Udělal to Rowell naschvál? Poslal sem Kevina, protože chtěl, abychom se, já nevím, sblížili? 

Ne, opravdu, jak blízko mi Newman ještě bude?  

Odpověď se dostaví celkem brzy, jelikož sotva řeknu: „Nikam nechoď, to za chvíli přejde,“ Newman vleze do vedlejší kabinky a za okamžik vykoukne nahoře. Může si o zástěnu (která je tam z dobrých důvodů, kurva drát!) opřít bradu. A samozřejmě oproti mně vypadá až směšně dokonale, jeho tvář působí jaksi svěže a pramen vlasů je tam, kde má být.  

Civí na mě se starostlivým výrazem, pak ale nakrčí nos a pobaveně se ušklíbne. „Ty seš nervózní?“ 

„Nejsem,“ zavrtím hlavou, zkusím se co nejlíp utřít a všechno spláchnu. „Fakt nejsem. Ale moje tělo si myslí něco jinýho, bohužel. To je můj běžnej předzávodní problém.“ Unaveně se opřu o dveře kabinky a sáhnu pro lahev vody, abych se pořádně napil.  

„Chceš mi říct, že tohle se děje vždycky?!“ zeptá se Kevin nevěřícně. „Jakože úplně vždycky?“ 

„Hmm, vlastně jo, skoro vždycky.“ 

„Ale jak jsme byli na podzim na závodech, tak to jsi nezvracel, nebo jo?“ 

„Zvracel.“ Znovu se donutím na něj pohlédnout, jen abych se ujistil, že vypadá pořád tak dobře. Na podzim jsem taky klečel u mísy (hodnocení záchodu čtyři z deseti!) a opravdu jsem se později snažil působit před Newmanem naprosto v pohodě. Protože moje blití by pro něj byla zatraceně dobrá munice, mohl by mi vymyslet trefnou přezdívku nebo rozhlásit, že se hroutím. Nevím, co by udělal. Vlastně mi připadá, že je to neuvěřitelně dávno. 

Že Newman, kterého jsem znal kdysi, byl fakt svině. 

Ale že tohle je někdo jiný. Kevin. Kluk, co by mi přece jenom tak snadno neublížil. 

Je to hodně divná myšlenka. Naštěstí ze mě rychle vyletí. 

„Ježiši,“ vyhrknu a spolu s tím se znovu skloním k míse. Tentokrát mi to letí i nosem, voda, kterou jsem před chvílí vypil – pořád je studená – ale naštěstí jsem skloněný, tím pádem Newman slyší hlavně ty zvuky. „Sorry,“ plácnu. „Určitě nejsem sexy.“ 

Otřít. Spláchnout. Zabít se. Mohl bych to udělat přesně v tomhle pořadí a jako duch bych později řekl Rowellovi: „Co jste sakra čekal? Neměl jste ho za mnou posílat!“  

Kevinova hlava zmizí, možná se na to vysral a šel zpátky do šaten. Ale to by asi nebyl on, jelikož vzápětí zaklepe a přikáže, abych odemkl.  

Ano, Kevin Newman chce pustit do kabinky, kde páchnou zvratky. Upřímně nevím proč, i tak ale odemknu, jelikož nemám náladu se s ním dohadovat. Ten tvrdohlavej idiot by to mohl klidně přelézt, jen aby bylo po jeho.  

Jakmile odemknu, vleze dovnitř a sedne si vedle mě. Má na sobě navlas stejnou teplákovku, která mu zatraceně sluší. Položí mi ruku na záda v konejšivém gestu a jeho dlaň je hřejivá, propíjí se látkou mojí mikiny. „Odteď ti budu říkat Předzávodní blitka,“ pokývá Kevin vážně hlavou, jako kdyby neměl na výběr. „Tys v autobuse neposlouchal Adele? Set Fire to the Rain? Kdyby jo, tak by ti teď určitě bylo líp. Mám ti to zazpívat?“ 

Mačkám v dlani toaletní papír a čelem mi projíždí tupá bolest, která se z mojí zkušenosti za chvíli ustálí. Ztěžka polknu. „Poslouchal,“ řeknu chraplavě, „ale zpěv beru.“ Otočím ke Kevinovi hlavu, ale pak mi dojde, že dost páchnu, tím pádem zamumlám směrem k míse: „Proč seš tady? Nepotřebuju konejšit. Navíc tu smrdí zvratky.“ 

„Ani nevíš, jak si užívám, že jsem teď ten víc sexy,“ zavrní Kevin spokojeně a ruku z mých zad pomalu stáhne. „Mně zvratky nevadí. Ani se mi z toho nenadavuje. V tomhle mám dobrej žaludek.“ 

Uznale přikývnu. „To je dobrej předpoklad pro to být se mnou… v týmu.“ Znovu si otřu pusu, naposledy spláchnu – doufám, že naposledy – a dlouze vydechnu. „Už asi dobrý.“ Všechno se pozvolna zklidňuje, tupá bolest hlavy pomalu ustupuje. Nakonec zůstane jenom škrábání v krku a i to podle mojí zkušenosti brzy zmizí.  

Chvíli mlčíme. Posloucháme, jak někdo vejde dovnitř, vyčůrá se a zase odejde.  

„Zvracels i loni na mistráku?“ napadne Kevina. „A co na nároďáku?“ 

„Vždycky,“ uchechtnu se. „Možná jsem fakt blitka.“ 

Moje sebereflexe ho očividně potěší, protože se usmívá. „Je super, že nejseš tak dokonalej, jak jsem si myslel.“ Mrkne na mě. „Takže se vždycky několikrát pobliješ a pak už je to najednou dobrý a můžeš skákat?“ 

„Jo, mám v tomhle úplně pojebanej žaludek. Vím, že to zní divně, ale fakt nejsem nervózní. A jestli jo, tak normálně. Většinou se prostě těším, až skočím, cítím adrenalin a je mi fajn… Ale přijde mi, že moje tělo je ve stresu, i když hlava je v pohodě.“ Pořádně se napiju a cítím, že už to bude vážně dobrý.  

Co by Newman dělal, kdybych blil přímo vedle něj? Hladil by mě po zádech?  

A choval by se stejně, pokud by se dopolko skákal individuál, nebo by doufal, že z výšky deseti metrů nabliju do bazénu?  

„Tobě prostě stačí pustit si Adele a svět je růžovej?“ nadhodím. Vzápětí mi ale dojde, co jsem řekl, a zasměju se. 

Newman se ke mně přidá. „Svět je růžovej.“ 

Protože jeho svět je vždycky růžovej. A červenej. Divnej, ale ne v tom špatném slova smyslu. Dojde mi, že už jsem dlouho nebyl v červenorůžovém pokoji a nepíchal jsem s jeho snovým já, ale asi to dává smysl. Možná nás má vesmír přesně tam, kde nás chce mít. Navíc dělat s Newmanem všechny ty věci doopravdy, šukat s vědomím, že je to skutečné, je… neskutečné.  

Chci mu říct, že už můžeme jít. Do začátku zbývá sice pořád dost času, ale nemá cenu sedět na zemi a čekat na nevímco. Navíc si potřebuju vyčistit zuby, smrdí mi z pusy a mám v ní hroznou pachuť. Ale než se zmůžu na slovo, ten idiot začne zpívat.  

But I set fire to the rain, watched it pour as I touched your face. Well it burned when I cried cause I heard it. Screaming out your name, your name. 

Nikdy dřív jsem ho zpívat neslyšel a upřímně už chápu proč. Mohl bych to klidně použít jako zbraň proti němu, popichovat ho tím a tlemit se. Zpívá děsně. Nedokáže chytit tón a písničku tak poznám podle textu.  

A protože je jeho oblíbená. 

I tak na něj ale fascinovaně civím. Netuším, proč to dělá – proto, abych si řekl dobře, sice bliju, ale Kevin nemá hudební cítění? 

Vnímám, jak se mi pusa roztahuje v úsměvu, a sotva skončí se zpíváním, zatleskám. Ten zvuk se rozléhá kolem. „Dokonalý, Newmane!“ 

Teprve potom vstaneme, já seberu tašku a lahev s vodou a ze všeho nejdřív jdu k umyvadlu, kde si pořádně vyčistím zuby. Jsem na to připravenej, proto ta taštička. Mám tam i malý balení ústní vody a mentosky, který si narvu do pusy. 

Dýchnu na Newmana a on odpoví, že svěží a bacha, abych svým svěžím dechem někoho neodfouknul.  

Když v chodbě natrefíme na Rowella, neodpustím si říct: „Fakt díky, trenére, že jste za mnou poslal Newmana. Myslím, že byl z mého předzávodního rituálu nadšenej.“ 

Rowell naprosto očividně ignoruje ironii v mém hlase. „Výborně. V tom případě může být během toho rituálu vždycky s tebou a dělat ti společnost. A teď… Pojďte sem. Ostatní už na vás čekají, je čas se trochu rozehřát.“ 

*** 

Nelhal jsem. Vždycky, když stojím nahoře na věži, jsem v klidu. Vnímám tak celý svět z mnohem širší perspektivy. Ačkoli by někdo mohl namítnout, že je to jenom podělaných deset metrů, tak se netvař, jako kdybys všechno sledoval z vesmírné družice, vole.  

Žaludek mám taky klidný, odráží nehybnou hladinu bazénu dole pod námi. Blít? Já? To se mi nezdá. Tady existuje moje tělo, mysl i srdce, to všechno v dokonalé rovnováze.  

Dobře, je tu taky Kevin. Ale on do celkového obrazu zapadá – nikdy jsem si nevšiml, že by v družici Endera Paddocka bylo místo i pro někoho dalšího, ale když na něj vrhnu rychlý pohled, vím, že taky tiskne nos na sklo a sleduje celý svět tam dole pod námi. 

Většinou se o tom snažím moc nepřemýšlet, ale připadá mi, že čím jsme jeden druhému blíž, tím jednodušší je pro nás naladit se na sebe. Zatímco převaluju na jazyku chuť mentosek, vnímám, jak se naše dechy mísí – můj dech, jeho dech, náš dech. 

A pak je z nás najednou jeden člověk. Splyneme spolu podobně jako během sexu.  

Pořád to není dokonalé. Totiž, sex ano, ale myslím naše splynutí nahoře na věži. Někdy postřehnu, že jednomu z nás čouhá ruka nebo noha. Nejsme dokonalý jeden.  

Otázka je, jestli někdy vůbec budeme. 

Abychom mohli být, copak by nemusela být pravda to o vesmírem vyvolených milencích?  

Nemuseli bychom náhodou splynout i emočně, duševně, mentálně, prostě co se děje lidem, když jsou víc než jenom tělesně zainteresovaní…? 

Jo, Endere, to, že u tebe klečel, zatímco ses snažil vyblít vnitřnosti, neznamená, že skočíte dokonale. Skvěle ano. Ale ne dokonale. Ostatním to bude připadat úchvatné, ale tobě už stačila pod kůži zalézt TA otázka, jestli byste to nezvládli ještě líp, kdybyste se na sebe dokázali víc naladit.  

Znovu se nadechnu… nadechneme se s Kevinem zároveň. Vůně chlóru mi vletí do nosu a má na mě podobně blažené účinky jako na spoustu lidí čokoláda.  

Myšlenku na to, jestli bychom zvládli skočit ještě líp, odsunu do pozadí a nasaju do sebe klid. Beton pod mýma nohama je rovný, těžký a uzemňuje mě.  

Jako vždycky mě napadne, jak hladinu dole pod námi vidí Kevin. Z nějakého důvodu jsem se ho ještě nezeptal. Asi šedě. Ale nepřestává mě bavit představa, že by skákal do velké krvavé lázně. Navíc… Kevin je zrovna teď já, takže se možná naladil na svět mýma očima.  

To by mi připadalo fajn.  

Připravím se ke skoku a zkusím srovnat nohy a ruce spolu s Kevinem, když mi dojde, že tentokrát na chvíli nikde nečouháme. Jsem bytost stvořená ze mě a z Newmana – odrazím se a skočím. 

Letím vzduchem, přetočím se a padám, vědomě a plynule.  

Pro mě je to věčnost. 

Jako šipka zajedu pod hladinu. Teprve v ní se rozdělíme na dva lidi, možná kvůli chlóru nebo protože nedokážeme držet delší dobu pohromadě. Vynoříme se a Kevin si odrhne mokré vlasy z čela, načež zlehka přikývne. Bylo to skvělé. Ne dokonalé, ale rozhodně kurva skvělé. První ze dvou povinných skoků, po kterých nás čekají tři volitelné bez omezení obtížnosti.  

V závěru rovnou vyhlásí vítěze, vyberou nejlepší dvojici. S Kevinem slavíme jako jeden člověk v momentu, kdy dostaneme zlato. 

Tváříme se jenom trochu přezíravě, protože tady není nikdo, kdo by se nám dokázal třeba jen přiblížit. Ale zároveň tu ani není nikdo, nad kým bych vyhrál a řekl si: to jsem kurva fakt nečekal. 

Trenér mluví o tom, že je potřeba některé věci doladit, ale působí tak spokojeně, až mu odpustím, že za mnou na záchody Kevina poslal. Ten mimochodem taky působí spokojeně, podobně přezíravým způsobem jako já. Po vyhlášení stojí s rukama založenýma na hrudi a usmívá se. „Gratuluju,“ řekne mi. „Evidentně někdy skákat fakt umíš.“ 

Usměju se nazpátek. „Jsme prostě nejlepší. Nebo teda já, ale ty ses snažil.“ 

„Hňupe,“ usměje se Kevin ještě víc. Pohled jeho očí je měkký a vřelý. Zíráme na sebe, až mě napadne zeptat se, jestli se pro něj to splývání v jednu bytost taky násobí tím víc, čím víc spolu jsme. Jestli měl pocit, že spolu sledujeme svět z vesmírné družice. A jestli ho to párání švů, když se od sebe oddělujeme, nebolí.  

Ale nezeptám se, protože pak se tabule se synchro přepne na info o individuálu a Kevinův výraz ztvrdne.  

Dřív mě nenapadlo, že by to mohlo být časem zvláštní, tohle překliknutí v soupeře. Bral jsem to tak, že jsme prostě vždycky soupeři, akorát někdy skáčeme spolu. Můj mozek je z toho zmatenej.  

„Takže,“ přešlápne Kevin a medaile se mu zhoupne, „odpoledne znovu na startu.“ 

„Jo, tak odpolko,“ řeknu bezvýrazně. Koukáme na sebe, tentokrát bez úsměvů a předchozí vřelosti, jako bychom stačili zapomenout, že můžeme být jedna bytost. Chci to trochu shodit, zasmát se a pojmenovat, co se zrovna teď děje. Říct něco jako haha, sranda, jak jsme v jednu chvíli dvojice a pak jenom jeden, že? Nebo přitvrdit a zamumlat: Ať spadneš z tý věže, Newmane. Prostě nebýt do prdele tak vážnej. 

Ale já chci vyhrát. A to přece vážný je, ne?  

Chci světu dokázat, že jsem opravdu, bez veškerý srandy, lepší než on. Tím pádem si nemůžu dovolit vnímat ho jako někoho, kdo mi nestojí v cestě.  

Civíme na sebe a já bych dal nevím co (medaili ne), jenom abych mu viděl do hlavy. Chci si představovat, že bych to nakonec zvládl doopravdy shodit a říct něco srandovního, jenomže pak na mě zavolá Alex a já se skoro až s vděkem rozejdu za ním.  

Odpoledne je jednoznačně divné. Kevin se uzavře do sebe, je extrémně soustředěný a chladný. Rozhodně z něj necítím ani zlomek vřelosti, o které vím, že ji v sobě má a že jsem to já, kdo ho dokáže rozehřát.  

Jsem zmatenej z toho, že existuje Kevin, se kterým šoustám.  

Kevin, se kterým vyhrávám.  

Kevin, kterého musím porazit! 

A poslední dobou taky Kevin, který… je celkem v pohodě a dá se s ním i sem tam pokecat?  

Ale já rozhodně nejsem ten typ, co by si řekl: I kdyby vyhrál on, tak mu to budu přát, vlastně na něj budu pyšnej. To fakt ne. To bych se mohl klidně znovu poblít (jediná výhoda synchra a individuálu v jeden den – můj žaludek si ráno odblil svoje a už mě k tomu znovu nenutí). Každopádně všechny tyhle pocity a trochu zmatené úvahy odpolko zmizí, jakmile skočím líp než Kevin. Tou dobou Newman.  

Vykopnu ho z naší vesmírné družice a dostanu zlato. Není tam zas takový bodový rozdíl, ale zlato je moje, cinká o moje další zlato ze synchra, které jsem si přetáhl přes hlavu, aby všichni – Newman – viděli, že jsem do hajzlu ten nejzlatější kluk široko daleko.  

Asi není šokující, že mi Newman nepogratuluje, přestože mu tou medailí rozjařeně mávám před obličejem a zkouším na něj vrhat odlesky. Už nejsem zmatenej. Jsem ten, kdo vyhrál.  

Dlouze se na Newmana zadívám, a jakmile se mi povede zachytit jeho pohled, dám pusu medaili. A on se na mě zaksichtí, jako bych nebyl nic než otravné hovno na jeho botě, načež něco v jeho výrazu povolí, jakoby změkne. Zjemní.  

Debílku, naznačí.  

No a pak je Newman pryč a můj… totiž Kevin je zpátky.

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥