---

Newman si odmítá obléct mikinu s nápisem Tahle mikina není růžová, přestože mu fakt sluší, přestože je to vánoční dárek ode mě za to mývalí tričko, a přestože mu přesvědčivě tvrdím, že ne, ta mikina opravdu není růžová.  

Jeho reakce: „Ta mikina je růžová, Paddocku. Přiznej to.“ 

A jelikož na sobě má zrovna fakt hodně těsné boxerky, které dokonale zvýrazňují jeho péro, a sotva před pár vteřinami si olíznul rty hned po tom, co mi vykouřil, nejsem schopný přesvědčivě lhát. Jsem totálně malý človíček v Newmanově hrsti, takže přikývnu, odtrhnu pohled od jeho boxerek a hloupě řeknu: „Přiznávám. Ta mikina je růžová.“ 

Když pak scházíme do hotelového baru, jsem rád, že jsme mikiny nechali nahoře, protože je celkem teplo. Ačkoli mně je poslední dobou teplo pořád, jakmile je Newman poblíž, a ne zrovna z toho důvodu, že by mě vysíral. Od příletu do Švýcarska se k tomu přidal ještě další… důvod.  

Zatřepu hlavou a protáhnu se za ním k baru, kde si objednáme drinky. Aniž bychom se na tom domluvili, dáme si gin s tonikem, já s ledem a on bez. Dnešek je druhý šlehačkový den za krátkou dobu. Kevin říká, že v tom většinou mívá větší rozestupy, ale tentokrát udělal výjimku. Na Štědrý den jsme spolu ve dvou sežrali palačinkový dort a dneska si plánujeme dát další. A stejně tak se trochu napít, ačkoli já do sebe rozhodně nebudu klopit žádné přeslazené sračky s deštníčkem. Prostě jenom z ginu s tonikem před půlnocí přejdu na šáňo.  

Připadá mi neuvěřitelné, že to tak uteklo. Původně jsem vlastně ani netušil, kolik dní zůstanu ve Švýcarsku, ale myslím, že kdybych se nad tím zamyslel, asi bych si neřekl, že se to tak protáhne. V posledních letech jsem slavil Silvestra s Clivem a jeho rodinou v domě na pláži. Po půlnoci mi zavolala máma a hned po ní táta. Někdy naopak, podle toho, v jakém časovém pásmu byli. Máti do telefonu mluvila nahlas, přiopilá a šťastná, v pozadí jsem slyšel spoustu dalších lidí. Táta mluvil tiše a unaveně, v pozadí jsem slyšel zapnutou televizi s nějakou silvestrovskou show. Nebo zvuky New Yorku, když zrovna pracoval a rozvážel lidi.  

Ale teď jsem tady s Kevinem Newmanem a musím sám sobě přiznat, že jsem si užil každý jeden den v jeho přítomnosti a nějak nevím, jak se s tím srovnat.  

Clive mi asi tisíckrát řekl, že vnímá orientaci jako spektrum, takže bych možná mohl brát jako spektrum i to, co mezi sebou s Kevinem máme. Že jsme prostě někde… Někde. Bez další potřeby si to definovat. Což ale nemění nic na tom, že mi z té situace s Newmanem občas vybuchuje hlava.  

Je to můj soupeř a taky moje druhá polovina v synchru. Je to ten nejotravnější parchant a zároveň někdo, s kým se fakt zasměju. Je to k zešílení. 

Hrozným způsobem mi pije krev, nejradši bych ho pořádně nakopal do prdele, a pak jsou chvíle, kdy se s ním cítím tak dobře, že bychom snad mohli být kámoši. A hlavně ten sex.  

Jo.  

Ten nadpozemsky, ukrutně dobrej sex, kdy se mi doslova sbíhají sliny pokaždé, jakmile před sebou vidím Newmanovo tvrdé péro, což se nikdy předtím s žádnou holkou nedělo – jasně, mám rád, když holky fňágají a křičí, ale rozhodně jsem si nikdy nepomyslel: sakra, nemůžu se dočkat, až v ní smočím jazyk. No a pak je tady Newman, u kterého vždycky dělám všechno pro to, abych z něj vyloudil každou kapičku a důkladně ji olíznu, a ještě mám tendenci mu za to poděkovat jako nějaká poslušná čubka. Nemluvě o tom, jak strašně úžasné je mít ho pod sebou nebo na klíně, opřeného o zeď…  

Za poslední dny jsme se od sebe nehnuli. Asi tisíckrát jsme se pohádali, poslali jeden druhého do hajzlu a zakončili to sexem.  

Píchali jsme všude. V každé místnosti apartmá, když nepočítám záchody. Jeden druhého jsme opřeli o to velké okno s výhledem na hory. Newman mi seděl na klíně a svíral mě v sobě, zatímco jsem nám po telefonu objednával snídani. Pro něj kaši s čekankovým sirupem, a hlavně bez ořechů, ježišikriste, jo, v tu chvíli se pohnul, zhoupnul a já měl pocit, jako bych nemluvil do mobilu, ale do něj. Jako bych se do něj podepisoval. 

Napadají mě ohledně něj strašně divné věci. Někdy se na něj kouknu a říkám si, co se mnou udělal, že jsem jím tak posedlý. Nebo ne jím, ale jeho tělem.  

On sám o sobě povahově stále nestojí za nic. Kolikrát z něj vypadne totální píčovina, nějaká fakt idiotská urážka nebo rýpanec, kdy se mi zase vrátí potřeba pořádně ho nakopat. Ale překvapivě máme docela podobný vkus na filmy a seriály. Koukali jsme spolu třeba na Bílý Lotos a shodli se, že u scény, ve které se líbají ti dva bráchové, nám cuká v péru.  

Sjeli jsme oba díly Sám doma a spoustu vánočních filmů.  

Párkrát jsme si šli zaběhat a trávili jsme celkem dost času v hotelové posilce nebo v sauně, případně na sjezdovce.  

A toho času, co jsme strávili v bazénu. Kevin ho dokonce na jedno odpoledne zamluvil, takže jsme ho měli celý pro sebe. Když jsme se navzájem nezkoušeli utopit, dávali jsme závody.  

Navíc to ani na chvíli nebylo divné, ne, i v momentu, kdy jsme procházeli po městě a zrovna začalo sněžit a nad námi se rozsvěcela vánoční výzdoba, nenapadlo mě: Kurva, to je trapný. 

Možná Newman není tak příšerná lidská bytost, jakmile má dost sexu a jídla.  

Nebo to dělá neutrální Švýcarsko, že i my pak umíme být neutrální. 

„Co je?“ šťouchne do mě Kevin, což mě vrátí do přítomnosti, do baru, vedle něj. On se málokdy zeptá, na co myslím nebo jestli se něco nestalo, když jsem dlouho potichu. Většinou řekne: „Co je?“ a jeho oblíbenější je: „Na co čumíš?“ 

Jako kdybych vždycky musel na něco čumět. 

Debil.  

Zavrtím hlavou a radši se napiju, než abych odpovídal. Kolem je beztak hluk a taky dost lidí, co se tady rozhodli strávit příchod nového roku, takže nemá cenu pokoušet se konverzovat. Místo toho do sebe kopnu zbytek pití, než mi v něm stačí roztát led, a táhnu Newmana na parket. Jasně, napadne mě, jestli by nebylo k popukání, kdyby nás někdo vyfotil, jak se o sebe otíráme a líbáme se, ale na druhou stranu… Tady ve Švýcarsku můžeme být každému u řiti. V tuhle chvíli navíc nejsme mimo skokanskou komunitu tak známí, že by o nás slyšeli i lidi bez hlubšího zájmu o sport.  

Navíc když se řekne sport, spoustu lidí většinou napadne hokej nebo fotbal. Málokdo si představí synchro.  

Proto k sobě Newmana přitisknu. Protože nikdo nezná synchro, haha. Protože chci jeho tělo co nejblíž, nasát do sebe jeho vůni a naplnit si jím plíce až k prasknutí. Chci mít kolínskou značky Newman, kterou na sebe budu každé ráno stříkat, až odtud odjedeme, abych si zapamatoval, jak skvělé byly tyhle dny.  

Jeden gin s tonikem, druhý gin s tonikem, třetí si dám bez ledu stejně jako Kevin.  

S blížící se půlnocí začínají být lidi kolem ožralí a i moje pozornost je maličko roztříštěná, přestože se mi daří ze sebe všechno vytancovat. Pak zase stojíme u baru a bavíme se – s alkoholem v krvi nám jde dobře i konverzace –, když se objeví nějaká holka a zeptá se, jestli bych si s ní nezatancoval. A Newman řekne: „Ne.“ A pak se zase bavíme, jako kdyby se nic nestalo a vůbec o nic nešlo, až si pokládám otázku, jestli jsem si to jenom nevymyslel.  

Tancujeme spolu na Abrakadabra od Lady Gagy a já zajíždím Kevinovi prsty pod tričko.  

Jsou to jenom útržky.  

Kevin se směje se zakloněnou hlavou.  

Kevin se ptá, jakou barvu mají světla kolem nás doopravdy.  

Kevin se ke mně nakloní a zašeptá: „Blbečku,“ asi aby nestála řeč.  

Jakmile nás tancování omrzí, objednáme si džus, prostě jenom džus, který si nechám naředit perlivou vodou, a sedneme si na bar. Svět už se tolik nekolíbá, vrací se do normálu a po nějaké době vnímám, že střízlivím. Prsty přejíždím po sklenici s džusem, načež si všimnu, že je Newman pozoruje – moje prsty, co pevně svírají sklo – tím pádem zrychlím, jako bych tu sklenku honil, a Newman jenom kroutí hlavou. Následně si ale přisedne blíž, ruku mi nenuceně položí na stehno, putuje výš až k pasu a nakloní ke mně hlavu.  

Zlehka ho chytím kolem krku a pomalu se k němu přiblížím, jenom rty jemně přejedu po jeho rtech, až dýcháme stejný vzduch. Vzrušuje mě.  

„Já vím,“ odpoví samolibě, takže jsem si to nejspíš jenom nepomyslel.  

Políbím ho, v kontrastu k taneční hudbě kolem a rozjařené náladě pohybuju jazykem beze spěchu, ale o to důkladněji. Se zavřenýma očima ochutnávám gin a tonik a Kevinovy sliny, nasávám ho do sebe a ruku mám stále ledabyle položenou kolem jeho krku. Když se pak odtáhnu a ruku sundám, jeho pohled je skelný a rozostřený, za což chlast podle mě rozhodně nemůže.  

Kevin si odkašle a porovná se, trochu se na barové židli zavrtí. A nejspíš neví, co s rukama, tak koukne na mobil. „Bude dort,“ řekne nahlas.  

Přikývnu a napadne mě, jestli bychom tady nemohli zůstat. Švýcarsko je fajn. Kevin má podle všeho tolik peněz, že by si mohl kus Švýcarska koupit pro sebe, případně založit úplně novou zemi, kde by panoval. Ale když se vrátíme domů, bude to jinak. Neutrální území necháme za sebou. Představuju si to tak, že jsme spolu srůstali a teď ho ze mě zase někdo odpáře a já se budu muset tvářit, že je to v pohodě.  

Jsem tak rád, že je píča. Tolik věcí je tím pádem jednodušších. Hodně to ředí můj sentiment.  

*** 

Vpadneme spolu do chodby apartmá – ne kvůli opilosti, ale protože se líbáme a nechceme s tím přestat. Kevin málem skončí zády v palačinkovém dortu, který na nás čeká na vozíku hned za dveřmi. Našlehané mascarpone, borůvková marmeláda a nahoře hromada ovoce. Vedle je velká nádoba s ledem a v ní šampaňské. Talířky. Dezertní vidličky. Skleničky.  

No není to do prdele krásné? Snědl bych Kevina stejně jako ten dort.  

Odstrčí mě od sebe a ukazováčkem přejede po dortu. Olízne ho a blaženě zasténá, a protože je to největší zlo v celé galaxii, začne si ten prst cucat a zírá na mě.  

„Chceš šukat, nebo spolu půjdeme do vany?“ navrhnu chraptivě.  

„Chci pořádnou vanu s bublinkama!“ Popadne lahev šampaňského, dort a dvě vidličky. To všechno se mu povede balancovat směrem ke koupelně. Jestli ho za něco obdivuju, tak ne za všechny ty zlaté medaile, ty mám taky, ale za to, že si po cestě nerozbije hubu a dort neskončí na zemi.  

Ačkoli Newman je palačinkovým dortem posedlej, takže by ho bránil vlastním tělem.  

Přesuneme se do největší koupelny, kde je rohová vana. Svlékám se po cestě a oblečení nechávám všude možně. Jakmile vejdu do koupelny, Kevin už pouští vodu, lije do vany pěnu, dort opřenej na stolku vedle, stejně jako lahev šampaňského, a do toho se zvládá svlékat. Je jako podělaná chobotnice, která dokáže tisíc věcí najednou.  

Od chvíle, co jsme spolu šukali poprvé a následující den si blaženě vykouřili a stejně blaženě to polkli, se před sebou ani trochu nestydíme.  

Vleze do vany jako první a sleduje, jak se zbavuju kalhot a boxerek. Líbí se mi, jak na mě kouká, protože mi to připomíná pohledy, které vrhá na výsledkovou tabuli během závodů. Takže se ještě víc napřímím a ruce nechám podél těla, aby mě viděl.  

Odfrkne si a to mě rozesměje.  

Konečně vlezu za ním, horká voda mě okamžitě obejme.  

Kevin si sundá sportovní hodinky, koukne na čas a nechá je vedle vany. Mokrou rukou si prohrábne vlasy, které mu trčí do všech stran. „Za dvacet minut tu máme nový rok,“ oznámí a jeho hlas se zvláštně rozléhá i přes tekoucí vodu. „Huuu, konečně se rozhodne, kdo z nás dvou je lepší.“ Zní pobaveně, a i když není opilý, působí příjemně v náladě. Svítí mu oči, často si jazykem přejíždí po rtech a je po všech stránkách uvolněný.  

Pohodlně se opře a natáhne si nohy, které mi položí do klína. Prsty nabere pěnu a pak mi chodidlem laškovně přejede po hrudníku. 

„Vůbec se k těm závodům neupínej, Kevine. Budeš akorát smutnej,“ řeknu přehnaně vážně. Jakmile je vana plná a my se částečně noříme do pěny, zastavím vodu a taky se pohodlně opřu. Polechtám Kevina na chodidle a svoje nohy na oplátku vseru na klín jemu. A protože mlčí, očividně ho nenapadá žádná zlá poznámka, jenom dál nabírá na prsty pěnu jako děcko, líně pronesu: „Nechci, aby ti to stouplo do hlavy, ale tohle byly překvapivě snad ty vůbec nejlepší svátky, co jsem kdy zažil. Dík, žes mě pozval.“ 

„No jó,“ protáhne, „chtěl jsem šukat, nebudu lhát. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude takový. A že si to tak užiju. Vlastně jsem si říkal, že se spolu vyspíme, bude to mega trapný a ty následující den odletíš.“  

To mě rozesměje.  

„Co je?“ nechápe Kevin.  

„Já jen… Teď mi došlo, že mě ani nenapadlo odjet, chápeš? A že jsem to s tebou ani neřešil. Prostě jsem tady tak nějak automaticky… byl.“ Položím dort na kraj vany, protože mezi nás odmítám cpát stolek, kvůli kterému bych se nemohl Kevina pohodlně dotýkat. Potom Kevinovi podám vidličku a sám si hned kus dortu naberu. 

Je to celkem žrádlo.  

Chvíli v tichosti jíme a Kevin mi mázne mascarpone na nos.  

„Fakt věříš tomu, že se to příští rok rozhodne?“ zeptám se zaujatě a povede se mi napíchnout hned tři borůvky najednou. Dámy a pánové, tak kdo si tady zaslouží zlato, aha?! 

„Tady není čemu věřit, prostě se to stane,“ odpoví Kevin s plnou pusou. „Jeden z nás se umístí líp. Pokud to teda nechceš rovnou vzdát.“ Mrkne na mě a natáhne se pro lahev šampaňského – vršek šikovně sundá zuby a špunt ze srandy namíří na mě, načež uhne ke dveřím. Nejspíš tou lahví předtím celkem máchá, protože sotva špunt vyletí, vyvalí se z ní bublinky a stékají mu po rukách. Olízne to a kouká na mě.  

Zavrtím nad ním hlavou. „Asi to nevzdám, i když seš cute. Ale dík za nabídku.“ Přemýšlím o něm, o nahém Newmanovi, který mi ve vaně plné horké vody podává orosenou lahev studeného šáňa. Tohle se mi na něm líbí, ačkoli bych to nikdy nepřiznal nahlas. Že nečeká na půlnoc, ale užívá si život už teď.  

Vezmu si lahev a pořádně se napiju. „Tobě na tom hodně záleží, co?“ zeptám se. „Na tom bejt první.“ 

„A tobě ne?“ opáčí překvapeně.  

Zamyšleně cvrnkám nehtem do skleněného hrdla, než se znovu napiju. „Jasně že jo. Znamená to pro mě všechno. A je frustrující, že seš tak blízko přede mnou, nebo za mnou, pořád blízko. Když ostatní jsou tak daleko.“ Možná zním zbytečně lítostivě, ale to je jedno. „Někdy bych chtěl být výrazně lepší. Jakože bez keců lepší, a ne aby nás dělila desetina bodu.“ 

Tentokrát zase přemýšlí on. Stačí mi přitom vzít šáňo a taky se pořádně napije. „Uvažovals někdy o tom, že bys skončil?“ 

Nejdřív mám dojem, že jsem blbě slyšel a on se ptá, jestli jsem někdy uvažoval, že bych skočil, což… přece dělám. Ale pak mi ta otázka dojde. „Ne. Nevím. Nikdy ne do hloubky,“ odpovím upřímně. „Co jinýho bych podle tebe dělal?“ 

Kevin plácne dlaní do vody. „Vole, nevím! Tak třeba odpočíval? Obecně… cokoli. Prostě mě jen zajímá, jestli jsi byl někdy tak hotovej a unavenej a zničenej, že sis prostě říkal, jestli to za to ještě stojí. A je jedno, co bys dělal.“ 

Odfrknu si. Jemu se o těchhle věcech musí přemýšlet mnohem snáz, když je tak zazobanej. A ne že bych byl chuďas, jenom… Nemyslím, že někdy zažil chvíle, kdy si něco nemohl dovolit. „Hotovej a unavenej a… jakže bylo to třetí? To je jedno, tohle všechno jsem často. Ale asi ne, nenapadlo mě, že bych se na to vysral, jen…“ Pokrčím rameny. Nevím, jestli jsem si na něj za ten týden tak zvykl, nebo je to kombinace tohohle místa, jeho osobnosti, alkoholu, cukru, všeho dohromady, ale jeho přítomnost je opojná. „Někdy je na hovno, že dřeš od rána do večera jak hovado, odpíráš si hromadu věcí, a přitom ať děláš, co děláš, je ty vole poblíž vždycky nějakej Newman, aby ti připomněl, že bys to měl dělat líp. V lepším případě je za tebou, v horším před tebou. A spousta cizích lidí, co nemaj ani páru, jaký to je, řeknou: ,Však prostě jenom skáčeš, ne?‘“ 

„Jo, ty vole,“ souhlasí Kevin zapáleně. Na vidličce má napíchnutý kousek dortu i s borůvkou a já přemýšlím, jestli borůvka z toho, jak máchá rukama, odletí. „Takoví lidi mě mrdaj. Prostě jenom skáčeš,“ paroduje. „Jasně, úplná pohodka. Jenom si tak skákat.“ 

„Jako kdybych to měl zadarmo,“ přikývnu.  

Zas nějakou dobu mlčky jíme a zapíjíme to a Newman sem tam zkontroluje čas na hodinkách. Nemůžu uvěřit, že už pozítří budu na koleji s Clivem a že prostě… nebudu v Kevinově přítomnosti. Vrátí se nám sny, když spolu nebudeme píchat? A vážně spolu nebudeme píchat? Je tohle jenom nějaká hodně sexy dovolená, zlomek v našich životech, co se po čase bude taky jevit jako sen? 

Nemluvili jsme o tom a já se necítím na to, abych tu debatu začínal a vyslechl si pak kecy typu: Ťuťu, tobě se bude stýskat, Paddocku? 

Newman dneska odpoledne koupil letenky do první třídy a řekl: „Nemůžu uvěřit, že to tak uteklo.“ A já měl totálně bláznivou myšlenku říct mu: „Ty vole, co kdybychom tady fakt zůstali a protáhli si to? Třeba o měsíc. Stejně spolu trénujeme, tak o co jde? Objevíme se až na závodech. A škola… na tu seru.“ 

Ale neseru, je to můj život, tím spíš, když to Newman nijak nerozváděl. Ještě to pronesl tak suše. Nemůžu uvěřit, že to tak uteklo, a tady máš letenku. 

Děkujeme a na shledanou. Pan Letenka, ty vole. 

Znovu dlouho piju, než mě napadne se zeptat: „Tys přemýšlel, že bys skončil?“ 

Jeho úsměv se prohloubí. „Jo, furt.“ Ale pak přece jen zvážní a napije se. „Když si to vezmeš, je to vlastně hrozná chujovina. Prostě vylezeš na vysokou věž – někdo určil, že bude mít deset metrů, takže dobrý, deset metrů – a podle nějakých pravidel – kdo ty pravidla do prdele vymyslel? – skočíš do vody. Jako proč? Komu tím prospíváme? Co z toho kdo má? Co je to za podělanou zábavu?“ Nakloní se ke mně. Voní jako šampaňské a mascarpone a borůvky. „Jenže to si pak můžeš říct o každém sportu a umění a prostě všem a já hrozně často přemýšlím, že bych skončil. Nestojí mi to za to. Pořád to bolí, pořád jsem unavenej, musím dělat milion jiných věcí, které s tím souvisí a mě nebaví. A přitom bych nejraději jen žral palačinkové dorty a četl si a koukal na filmy, a ne hodiny a hodiny posiloval. Ale já prostě… haha, já neumím být bez skákání šťastnej. Fakt.“ Trochu ztiší hlas, jako by mi svěřoval tajemství (a možná to tak vážně je). „Já prostě tak strašně miluju vylézt na věž a skočit, že bych se toho nedokázal vzdát. Ani když to bolí, ani když je to asi i zbytečný.“ Zadumaně se rozhlédne, možná zkouší vyčíst další myšlenky z kachliček. „Dává něco z toho smysl, nebo jsem ožralej a totálně plácám?“ 

Taky se k němu nakloním a dlaně mu položím na stehna. „Přemýšlel, že by skončil, ale zatím vždycky skočil,“ řeknu pobaveně. Kreslím mu pěnou na kůži ornamenty, než k němu zvednu pohled. „Dává to smysl. Vlastně to vidím hodně podobně. Nepřekvapivě! Je to strašně divná disciplína. Proč třeba neplaveme? To je obyčejnější, možná smysluplnější. Ale stejně jako ty jsem šťastnej, když jsem na věži. Je jedno, jak jsem předtím nervózní nebo co si v sobě nesu… Prostě když stojím nahoře, je to, jako bych po cestě všechny sračky poztrácel. A pak nemyslíš na nic, místo toho se soustředíš na každou část svého těla.“ Usměju se, možná trochu zasněně, ale na tom nezáleží. „Je to jediná… Nebo teda jedna ze dvou věcí na světě, kdy se vnímám. Sám sebe. Jakože úplně. To ani není žádná forma meditace nebo tak něco. Jde o víc.“ Naberu vodu do dlaně a nechám ji protéct mezi prsty. Už je celkem vlažná, ale není mi zima, naopak si připadám rozehřátý. Tep cítím až někde v hlavě. Nadechnu se. „Nedokážu nikomu vysvětlit, jaký to je, ponořit se, místo toho, aby ses rozbil o hladinu. Takže stojí za to všechna ta morda na bazénu a v posilce? Za tu jednu vteřinu? Asi jo, když jsem se na to ještě nevysral.“ 

Kevin se tentokrát usmívá jinak, zaujatěji. Vím, že mi rozumí, a snad poprvé mě neděsí, že mi rozumí zrovna on. Možná, že nás někdo stvořil ze stejného žebra a my jsme si tudíž v tolika věcech podobní, a to nás sere, ale zároveň nás to rajcuje, protože jsme egocentričtí sráčové.  

Někdy, když se na něj podívám, vidím sebe. Ale třeba jen přiopile přeháním a to, co se tříští v jeho očích, není můj svět pod vodou, ale ten jeho. Prostě jsou si jenom podobné.  

„Jo, přesně,“ zamručí souhlasně. „Není lepší pocit, než když se správně odrazíš a víš, že dopad bude dobrej.“ Moře v jeho očích mě na okamžik naplní stejně jako šampaňské, co se mi nějakým záhadným způsobem znovu ocitlo v rukou, ačkoli měl tu lahev podle mě on. „A není nic horšího, než když se odrazíš špatně a máš jen vteřinu na to, abys to napravil, jinak to bude kurevsky bolet,“ naváže a několikrát po sobě přikývne, takže si nejspíš spoustu těchhle bolestivých štiplavých okamžiků pamatuje víc než dobře. „Počkej, říkals ze dvou věcí?“ 

„No jo, to jsem říkal.“ 

Jedna ze dvou věcí na světě, kdy sám sebe vnímám. Tu druhou jsem objevil teprve před pár dny. Nedokážu to popsat a vlastně se o to ani nepokouším, chci si ty slova nechat v sobě, a z Kevinova pohledu pochopím, že je v sobě má taky a nepotřebuje, abych to rozváděl.  

I moje neochota odpovědět je jako potvrzení.  

Přesune se ve vaně ke mně a přehodí si přese mě nohy, takže se skoro dotýkáme ptáky. V téhle pozici bych nám mohl oběma honit a pak si ho rovnou přitáhnout na klín. Místo toho se mu obličejem opřu o hrudník a nic nedělám. Jen si… užívám, že jsme spolu? 

„Vlastně by mě nemělo tak moc překvapovat, že seš to zrovna ty, kdo to má stejně,“ pronese do ticha. Očividně je jednodušší vrátit se ke skákání než k tomuhle, protože ani jeden z nás tohle pořádně nechápe. „Občas mě sere, jak nikdo nerozumí tomu, že to prostě není jen o sportu. Walter do toho nikdy neumí dát všechno, odpoutat se od strachu, a pro Scotta je to jen… Myslím, že po škole už skákat nebude. Takže jo, vlastně jsem rád, že v tomhle seš stejnej.“ 

„Rád i nerad, že jo?“ popíchnu ho.  

„Jo. Ale když odhlídnu od individuálu, tak kurva, Endere, myslím, že spolu ve dvojici máme fakt šanci toho hodně dokázat. A nemyslím jen porazit Číňany, ale… vyhrát všechno, chápeš?“ 

Přísahal bych, že mám takovej ten přiopilej psí pohled, když na něj koukám. „Jo,“ odpovím tiše. „Chápu to, Kevine.“  

Další věci zůstanou nevyřčené, ale možná, že jsme si toho řekli víc než dost. Že se mi po tom chlastu zbytečně rozvázal jazyk. Tím pádem uvítám, když se venku ozve ohňostroj a Kevin uhne pohledem k hodinkám. „Je půlnoc,“ oznámí celkem zbytečně.  

„Tak šťastný nový rok. Ať jsi druhej v individuálu a první v synchru. Z celýho srdce ti to přeju.“ Pořádně mu připiju. 

„Aaa, ty seš kretén,“ opáčí pobaveně. „Šťastný nový rok. Ať máš před sebou pořád toho otravného Newmana. A zlato v synchru.“ Taky se pořádně napije, polkne a trocha šampaňského mu zůstane v puse, když se ke mně nakloní pro polibek. Takže se líbáme a já přitom piju z něj a on ze mě. Nejdřív je to unavená, opilecká líbačka, ale brzo se stane, že mi sedí na klíně – ne přede mnou, ale úplně, vnímám jeho váhu na stehnech a taky ve slabinách. I to, jak mě jeho tvrdnoucí péro začne nedočkavě šťouchat do břicha.  

Ve vaně jsme ještě celkem cudní, tam si jenom pohoníme, protože nechceme mít pěnu v zadku ani v puse, ale když pak vylezeme, jdeme najisto rovnou do té největší ložnice, kde nezatáhneme závěsy, takže přitom celou dobu vidíme ohňostroj.  

Nejdřív si navzájem moc hezky vykouříme, dáme šedesát devítku, a pak se rozhodneme jít spát. Jenomže v nás něco sepne, možná vědomí nového roku nebo toho, že jsme si vůbec nic neujasnili, tudíž je tohle možná naše vůbec poslední noc, tím pádem… Jo, tak moc chci Newmana píchat, že jsem ochotný objednat si kafe, abych se po tom alkoholu trochu probral, a když už nepomůže kofein, rozhodně pomůže to, jak se čistíme.  

Vždycky si přitom říkám tak to ne, kurva, za to mi vůbec nic nestojí.  

Ale když je Newman ve mně, nebo já v něm, říkám si tak to jo, kurva, za to mi to stojí.  

Šoustám ho divoce a pak zase pomalu a pak zase skoro až surově, protože mě vzrušuje a já to potřebuju. A taky protože nechci, aby tohle všechno nechal tady ve Švýcarsku, nás dva, aby to nechal za sebou.  

Chci, aby si mě nesl v každé buňce těla a navždycky si spojoval kurevsky dobrej sex se jménem Ender Paddock. 

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥