---

Asi to zní zvláštně, ale vzbudím se s úsměvem na tváři. Připadám si trochu zfetovaný, plný radostí od hlavy až k patě, což je dost divný pocit. Nikdy se nebudím takhle spokojený. Před sebou vidím světle nachovou stěnu s tmavě růžovými závěsy. Jsou zatažené, takže do pokoje žádné světlo neprosvítá, ale určitě už musí být den. 

Ani by mě nepřekvapilo, kdybych zjistil, že jsem nespal jen noc, ale třeba týden v kuse. Rozhodně si tak připadám. Lehce zmateně, dost polámaně a spokojeně, jako bych byl… 

Následně mi to dojde. Že fakt jsem. 

Vystříkanej. Hotovej. Pomazlenej. 

Přiměju se posadit. Spustím nohy na zem a nenápadně se otočím, ale druhá půlka postele je prázdná. Zmuchlaná peřina, vyležený důlek a žádný Paddock. Teda Ender. Slíbil jsem, že mu budu říkat jménem, což se po dnešní noci asi fakt hodí. Nebo teda jako… hodí? U některých holek, se kterými jsem něco měl, mě nikdy ani nenapadlo zjišťovat jejich jména.  

Vzdychnu, nemám sílu argumentovat sám se sebou. Tohle bylo jiné. Vím to. 

Tohle bylo jiné! 

Nějakou dobu jen sedím, zírám na jednotlivé záhyby závěsu a myslím na to, že jsem dnes v noci neměl žádný sen. Žádný snový sex, žádné sperma v pyžamu, nic, prostě jen tma až do teď. To celé mě vede k jedné hlavní myšlence. Vlastně tím nejsem ani kdovíjak šokovaný, možná jsem to celou dobu tušil, ale stejně mi to přijde přitažené za vlasy. Že by vesmír nebo osud nebo magická síla nebo to všechno dohromady doopravdy chtělo, abychom na to s Pad-Enderem hupsli? 

Takhle, nemám nic proti, bylo to skvělý, kurva, bylo to dokonalý, ale proč by si vesmír a osud a magická síla dávaly s tím vším tolik práce? Proč by jim záleželo na tom, že si fakt luxusně zapícháme? 

Tak jako tak, to, co se stalo v noci, se mělo stát a za tím si stojím. A definitivně tím pádem můžu přehodnotit svoji sexualitu, jelikož rozhodně nemám problém někoho nechat, aby do mě bušil. Vlastně mi ani není trapně, za což jsem neskutečně rád. 

Když se konečně vydrápu z postele, zjistím, že nejsem po noci jen rozbolavělý, ale že jsem do háje spíš rozlámaný na malé částečky a cestou do koupelny si trochu zapajdám. Au. Nějakou dobu se seknu u zrcadla, kdy na sebe hledím jak u vytržení a fakt nechápu, že tohle jsem já. Teda jasně, že jsem to já, spíš se mi hrozně špatně chápe, že odteď bude všechno jinak. 

Neříkám, že se s Paddockem, kurva, s Enderem, budeme mít zázračně rádi, ale přece se všechno mění, ne? Nesnášíme se, dobrý, s tím dokážu žít, ale šukali jsme, jako by nic jiného neexistovalo. A s tím se mám jako jak popasovat? 

Nakonec se mě moje mysl rozhodne podržet a odsune všechny pocity někam hodně daleko, do nekonečných dálek, a zanechá jen příjemnou a klidnou pohodu, pocit radosti v žilách a otupělou ospalost. Prostě se rozhodnu, že se na to vykašlu a užiju si Vánoce bez výčitek. 

Takový plán se mi líbí. 

Takže dám pořádnou sprchu, vyčistím zuby, zapadnu do svého pokoje a obleču si čisté tepláky a tričko a nakonec se zvědavě vydám hledat Paddocka. Což není tak těžké, od první chvíle vím, kde je. Dveře od své ložnice má otevřené a slyším televizi. Dojdu blíž a ramenem se opřu o futra. 

„Ahoj,“ řeknu… stvoření uprostřed velké postele, které působí stejně pomačkaně jako já. Je celkem roztomile rozháraný a uzívaný, ale překvapivě vzhůru a okamžitě na mě upře své velké oči. 

„Ahoj,“ odpoví. 

Bude to tak odteď vždycky? Budu pokaždé, když promluví, vzrušený, protože se mi vybaví, co všechno mi v noci říkal? 

Kevine, udělej se pro mě. Miluju, jak prosíš… 

Nejistě přešlápnu a vyplivnu první věc, která mi proběhne hlavou. „Taky tě tak bolí zadek?“ 

„Jo. S žádnou holkou mě takhle nebolel,“ pousměje se Pad-Ender. Není to nejlepší vtip na světě, ale já se stejně uchechtnu. To ta spokojenost v krvi, která mě nabádá chovat se pitomě. 

Znovu přešlápnu. Napadne mě, jestli bych se neměl vrátit k sobě do ložnice, ale Pad-Ender mě díkybohu vysvobodí, když odhrne na jedné straně postele peřinu a poklepe na matraci. 

Definitivně si nehraju na upejpavku a bez zaváhání skočím placáka rovnou vedle něj a zahrabu se hodně hluboko do peřin. Nějakou dobu ještě hledám pohodlnou pozici, to je kvůli zadku náročná práce, než se zahledím na televizi. „Ty vole, koukáš na pohádky, jo?“ ušklíbnu se. 

No tak jasně, jsou Vánoce, možná by mě to nemělo tolik překvapovat. 

„Ty vole a na co bych měl koukat? Na nějakou reality show? Pohádky jsou fajn.“ 

Jsem tak zvyklej, že se urážíme, že mi tohle všechno připadá důvěrně známé. Nějakou dobu sleduju televizi, než Paddock, teda Ender (nevím, jestli se to někdy naučím!), zívne. „Kámo,“ začnu a sleduju přitom, jak rozmrkává slzy ze zívnutí. „Jak to, že seš vzhůru? Myslel jsem, že seš přeborník v neprobouzení se. Je to proto, že ses do mě zamiloval a teď kvůli tomu nemůžeš spát?“ 

Zavrtí nesouhlasně hlavou a nakrčí čelo. „To by se ti líbilo, že jo?“ odvětí. „Asi jsem se prostě jen vzbudil překvapenej, že se mi nic nezdálo. A pak jsem tě viděl vedle sebe, to mě vyděsilo, a už jsem nezabral.“ 

Položím si ruku na srdce. „Ooo, koukal ses, jak spím? To je milý. Trochu strašidelný, ale milý,“ pronesu téměř dojatě. Následně mi maličko zakručí v žaludku, což mě přiměje zjistit, kolik je hodin. Skoro deset. Rozhlédnu se, ale nevšimnu si, že by se někde válely talířky nebo zbytky jídla. „Už jsi něco jedl?“ zajímám se. 

„Ne, opět jsem čekal na tebe. Nechtěl jsem jíst bez svýho pána, víš jak. Jestli si teda nechceš dát k snídani mě,“ nadhodí P-Ender a tak zvláštně se mu přitom zaleskne v očích. Anebo si to jenom představuju, těžko říct, přece jen jsem barvoslepej. 

Tak jako tak, vlastně jsem rád, že se mezi námi to pošťuchování a posměšky nevytratily. Akorát spolu budeme nejspíš i nezřízeně flirtovat. A s tím problém fakt nemám. 

Povytáhnu obočí. „Navrhuješ, abychom si to spolu rozdali?“ 

P-Ender pokrčí rameny. Do očí se mi nepodívá, přesto celkem sebevědomě oznámí: „Bylo to skvělý. Oba to víme.“ 

Jsem rád, že kolem toho nedělá žádné drama. Ani já to neplánuju. Přikývnu. „To jo. Možná prostě…“ Zarazím se. Nakloním hlavu na stranu a přemýšlím, co všechno říct, a především, jak to zformulovat. Moje mysl má Vánoce, nemůžu od ní čekat velké věci. A mozek se stále rochní v poorgasmické koupeli, tak bude ještě nějakou chvíli trvat, než začne pořádně fungovat. Nakonec ze sebe přece jen vydoluju zbytky energie a příčetnosti. „Hele, nemusíme chodit kolem horké kaše. Stejně oba víme, že budeme celé Vánoce šukat jak králíci, protože to bylo kurva dokonalý. A jo, nesneseme se a neustále se hádáme a to můžeme dělat furt, ale mezitím si to prostě užijeme. Takže navrhuju dneska nevylézt z postele, objednat hromadu jídla, koukat na filmy a průběžně si to rozdávat.“ 

Zní to rozumně, ne? 

Paddock je debil, jasně, že na to reaguje arogantně. „Přesně tohle jsem před chvílí řekl, Newmane. Akorát jsem potřeboval mnohem míň slov,“ ušklíbne se. „Máš vyčištěný zuby?“ 

Aaa, ten nadrženej blbeček! Vidím mu na očích, že by na to nejraději hned vlítl, a já vlastně nejsem proti, jen ho prostě nemůžu nechávat tak snadno vyhrát, aby si nemyslel, že má navrch. 

Nahodím úsměv a ležérně se rozvalím na záda. „No tak na to zapomeň, žádná líbačka nebude. Za ty tvoje kecy začneme tím, že mi vykouříš.“ S těmi slovy odhrnu peřinu. Mám na sobě jen tepláky, žádné boxerky, takže moje péro má hodně prostoru na radostné zacukání. Představa sajícího Pad-Endera se mu definitivně líbí. 

Chvíli je ticho a oba sehraně koukáme do mého rozkroku. P-Ender působí zaujatě. „Tak jo… Jako proč ne? Vlastně proč ne?!“ kývá hlavou. Nejspíš sám sebe právě překecal, že je to skvělý nápad. „Střihneme si. Kdo prohraje, kouří,“ navrhne. 

Chápu to. Tohle jsme včera nedělali. Je to nové a možná trochu zvláštní. Narvat péro do zadku je v pohodě. Mít péro v zadku je ze začátku lehce zvláštní a maličko trapné, ale pak se to přepne do naprosté bomby. Jenže olizovat klukovi péro… Není divné, že mi tohle přijde jako nejvíc buzeranstký z toho všeho? Přitom mě Ender píchal. (Zdá se mi to, nebo mě jako první napadlo jeho jméno a ne příjmení?) 

Včera jsem byl jako první dole, takže teď se bude muset smířit s tím, že jako první bude lízat. Bez zbytečných řečí a dohadování si stáhnu kalhoty pod zadek a významně pohlédnu na svoje péro. Už se snaží celkem nadšeně mávat, přestože mělo pracovně dost náročnou noc. 

Je to šikula. 

Usměju se. „Kuř.“ 

Ender na mě zírá, jako by mě chtěl umlátit polštářem. „Ty seš ale píča, Newmane. Tak aspoň hezky popros.“ 

„S tebou je to náročnější než s holkou,“ vzdychnu. O co mu jako jde? Stejně se zas vystřídáme. „Prosím, Paddocku, vem mě do pusy. No tak, prosím, Endýsku!“ Zním fakt mile. Jako nejmilejší kotě široko daleko. 

Možná jsem fakt píča, ale děsně si to užívám. Nemůžu si pomoct. 

Chvíli to vypadá, že nic nebude. Ender nakloní hlavu na stranu, prohlíží si mě a já už mám na jazyku omluvu, když zničehonic vezme ovladač, vypne zvuk a následně mi celkem odhodlaně sundá kalhoty a odhodí je. Já tak můžu roztáhnout nohy a helemese… Paddock mezi ně krásně pasuje. 

Překvapivě se moc nestydím. Vzrušení a nedočkavost přebije všechno. A tím všechno myslím fakt všechno, protože i většina myšlenek se odporoučí někam hodně daleko. 

Zírám na P-Endera, na jeho tmavě růžové vlasy, na jeho obočí, řasy, oči, nos, rty – tam se zastavím, protože ten hajzlík ví, že se právě dívám, a olízne si je. A to je… no do prdele fakt rajcovní. 

Nepamatuju si, kdo komu ve snu kouřil jako první. Vlastně si ani moc nepamatuju, jak vypadal první sex. Byl jsem dole? Nebo nahoře? Bylo to zepředu? Seděl jsem na něm? Opřel jsem Endera o zeď? Ještě včera večer, před nezapomenutelnou nocí, bych tvrdil, že ty sny jsou tak intenzivní, až jsou téměř na hraně skutečnosti. Čemuž se mi teď chce smát – skutečnosti se ani zdaleka nepodobají. Nejsou jí dokonce ani extra blízko. 

Skutečnost je o tolik… Ale já jsem evidentně pořád stejně nedočkavý. Zamručím, abych dal najevo, že bych už opravdu a vážně chtěl, aby se sklonil. Jen ta představa mě nesmyslně dráždí. 

Ender to udělá. Skloní se a dá mi tu nejcudnější pusu na stehno těsně u kořene penisu. Ještě nikdy mi tak letmá pusa nezpůsobila pocit nepodobný infarktu. Moje srdce se rozjede jak podělaná lokomotiva. 

Hodně hlasitě vydechnu, je to směsice nedočkavosti a vzrušení, což Endera přiměje, aby se na mě ještě podíval, věnoval mi jeden ze svých samolibých úsměvů (na které si pomalu zvykám), než se konečně rozhodne… to udělat. Mě udělat. 

Nevím, jaké to bylo, když mi kouřili jiní – holky i ten kluk na záchodcích. Nepamatuju si nic. Myslím, že Paddock ty chvíle smazal a nahradil touhle. Odteď, když mě napadne kouření, vzpomenu si na Švýcarsko, vzpomenu si na velkou postel v pokoji s výhledem na hory, vzpomenu si na Vánoce a na okamžik, kdy jsem na žaludu ucítil jeho rty. 

Ze začátku je opatrný. Ne přímo zdrženlivý, ale definitivně nikam nespěchá. 

Sleduju, jak posouvá hlavu blíž k mému klínu, a přitom vnímám, jak mi péro víc a víc saje. Je mi fakt podělané horko a téměř lituju, že jsem si předtím nesundal i tričko. Trochu si ho vyhrnu, a když už jsem se přiměl pohnout rukou, rovnou se natáhnu, abych se dotkl růžových vlasů, které Paddockovi lehce spadají do tváře. 

Pak se už nedokážu přimět natahovat, nebo obecně používat svaly, a jednoduše odpadnu. Zůstanu jak placka rozvalený v posteli, s pohledem upřeným ke stropu, a z pusy mi vystřelí dlouhé a táhlé zakňučení. Jsem totiž celej v Enderově puse. 

Velmi zajímavý fakt. To, co jsem měl rád ve snu a co jsem myslel, že ve skutečnosti nemám rád a nepotřebuju, vlastně rád mám. A potřebuju. Kurva jo, chci, aby to neprotahoval, chci, aby mi mačkal koule, aby mě sál a pohyboval hlavou tak rychle, jak jen zvládne. Nevadí mi, když je drsnej, když mi zaryje nehty do stehen, a definitivně mi nevadí, když maličko použije zuby. 

Překvapí mě, že mám v sobě evidentně trochu masochistické choutky. 

Nejlepší na tom všem je, že Ender tohle všechno ví. 

Dělá to sice poprvé, ale zároveň mi kouřil tolikrát, že je v tom zatraceně dobrý a zná mě. Takže mi zarývá nehty do stehen, silou mě tlačí do matrace, až mám pocit, že se nemůžu ani hnout, a s tím divoce pohybuje hlavou. 

Do háje, jsem nesmírně šťastnej, že předtím vypnul zvuk na televizi, protože slyšet, jak saje, jak si o mě šuká pusu… O to bych hodně nerad přišel. Je to nezapomenutelný zážitek. Kdybych dokázal mluvit a skládat věty, určitě bych řekl něco jako, že je Ender neuvěřitelně šikovnej, a ani na vteřinu bych se nestyděl. 

Moje erekce bolí. Jsem tak tvrdej, že se mi chce brečet zoufalstvím, pokud se neudělám, a Ender přitom vůbec nezpomaluje, nedá mi žádný čas, abych se nadechl, abych nabral energii pokračovat, prostě mě kouří a přivádí k šílenství a já už snad ani nevidím červenorůžově, spíš černě, jak mi před očima vyskakují mžitky. 

Chci mu říct: Do prdele, zpomal, nebo mi vybuchne srdce. Do prdele, zpomal, takhle se prostě neudělám, takhle umřu, rozprsknu se na všechny strany a už se nikdy neposkládám dohromady. Do prdele, zpomal, tohle je příliš… 

Akorát jsem slabý, takže ze mě vychází jen umrčené sténání. A moje tělo sebou fakt divně škube, skoro jako bych měl záchvat. Ty vole… nemám? Nemám zrovna záchvat? Proto nemůžu mluvit? Dávalo by to smysl, když jsem tak mimo. 

Nečekaně v sobě najdu poslední energii, vydoluju nesmírné množství odhodlání a maličko zvednu hlavu, abych se na Endera podíval. Nevím, co tím sleduju, třeba doufám, že můj pohled vycítí, taky na mě koukne a já mu nějak dokážu dát vědět, že má okamžitě přestat, že mu tu kurva chcípám, jenže… 

… Ender mi pohled neopětuje. Prostě jen dál kouří. Do píče, je tak šikovnej. 

… Ender se raději rozhodne, že si na pár vteřin nechá celé moje péro v puse, že se u kořene zastaví, nasaje a totálně mě tím připraví o schopnost dýchat. No skvělý, mozek se vypnul hned na začátku, srdce se dalo na hysterický závod a teď mě podělají i plíce? Tohle přece nemůže dopadnout dobře, ne? 

… Ender znovu pohne hlavou a to je… no neskutečný pohled. Mít Endera mezi mýma nohama je k nezaplacení, je skvělé, je dokonalé, je kurva fakt kulervoucí a totálně mě to odpálí někam do vesmíru. 

Praštím hlavou do polštáře a jsem rád, že mě Ender pevně drží, protože se začnu svíjet – nejraději bych kopal nožičkama i ručičkama, do toho hodně hlasitě mručím, než přijde ta chvíle, ta nejbolestivější a nejšílenější chvíle, kdy celé moje tělo ztuhne – nedýchám, nemyslím a i srdce se nechápavě zastaví. 

Jako bych byl na vteřinu mrtvej. 

Než se přes tohle všechno převalí nadpozemská úleva. Vykřiknu, moje péro exploduje jako podělanej ohňostroj a ehm, nenapadá mě jiné slovo, než že zrosolovatím. 

Kurva, do háje, kurva, piči, fuuuck! 

Ležím jak smyslů zbavený, než se mi povede zamrkat a pohnout prstem na ruce. 

Vnímám, jak se Paddock odtáhne, a moje péro je najednou smutné a osamocené. Chybí mi horké rty a horká pusa. K čemu je, když na něm necítím Enderovy sliny… 

„Ty vole,“ podaří se mi vydechnout, a dokonce zvládnu otočit hlavu. „Tohle bylo fakt dobrý.“ 

Ender se šklebí jak podělanej vítěz, ale je mi to vlastně jedno. Nebo jako… doneste někdo zlatou medaili za nejlepší kuřbu v životě a dejte mu ji. Zaslouží si ji. 

Chce se mi smát. 

A co je neskutečnej bizár, někde hodně vzadu v hlavě mě napadne, že bych se ze všech těch pocitů dokázal i celkem solidně rozbrečet. Což se nestane, zarazím to dřív, než nad tím vůbec začnu přemýšlet. 

Raději se soustředím na Endera. 

Vůbec mi nedá šanci předstírat, že to nebylo tak epický, jak ve skutečnosti bylo, protože jeho pohled mluví za vše. Ví, že bylo. Ví, že jsem lepší kuřbu nikdy nezažil. A já nemám sílu to popřít, proto se prostě jen usměju. A vypadne ze mě: „Nevěřím, žes to spolkl.“ 

Ender přikývne a společně s tím si otře koutky. „Já taky ne,“ přizná. „Přišlo mi to… Jakože jsem to dělal často. Ve snu.“ 

Což dává smysl. Vážně to dělal často ve snu. A já taky, takže de facto chápu, jak to myslí. Proto ani nedělám zbytečný virvál, když si zničehonic stáhne kalhoty a jeho péro vystřelí připravené do vzduchu. Salutuje, napadne mě pobaveně. 

„Teď to budu muset taky spolknout, abys neměl navrch,“ ušklíbnu se. Zatímco si Ender dělá pohodlí, rve si za záda polštář a odhazuje kalhoty, já si natáhnu tepláky. Lovím je na zemi, celkem daleko od postele, aniž bych si pamatoval, že jsem je zahazoval. Ale asi teda jo. Nebo to byl Ender? 

„Už jen z té představy jsem hotovej,“ zamumlá Ender a myslí tím moje polykání, ne zahazování oblečení. Chvíli mi trvá, než to pochopím. Jsem evidentně dost mimo. 

Velmi rychle zjistím přesně dvě věci. Kouřit někomu – nebo teda Paddockovi – mi nedělá sebemenší problém. Kouknu na jeho péro, hezké, oholené a připravené péro, a ani trochu mi to nepřijde divné nebo nechutné. To je velká výhoda a dost věcí to usnadňuje… 

Na vteřinu se v myšlenkách zarazím. Vážně jsem zrovna myslel na to, že je dobře, že se mi líbí péro mého nepřítele? Fakt to něco usnadňuje? 

No a druhá věc… Kouřit někomu hned po tom, co jsem se tak úžasně udělal, je dost divný a ze začátku rozklepaný pocit. Třesou se mi nohy, když si kleknu, a ruce mám slabé, když je položím na Enderova stehna. 

A co je úplně nejzvláštnější, než se sehnu, napadne mě, že bych si fakt moc přál, abych v tom byl minimálně stejně dobrej jako on. Lepší už být asi nemůžu, není jak, ale v tomhle případě znamená stejně dobrej prakticky dokonalej. S tím bych mohl klidně žít. 

Následně se s ničím zbytečně nerozpakuju. Na namožené a unavené svaly jsem zvyklej, umím se překonat a myšlenky sklapnou ve chvíli, kdy se nakloním dopředu a… Enderův žalud je fakt nedočkavej. Má tam první kapku a já ji bez rozmyslu olíznu. 

Haha. Je to fajn. Neříkám, že je to ta nejlepší věc na světě, ale je to fajn. Hlavně se mi líbí, jak Ender odevzdaně vydechne a ještě víc se uvolní. Trochu na posteli sjede, ale pořád je spíš v sedě, takže je pro něj celkem snadné položit mi ruku na hlavu. 

Vnímám jeho prsty ve vlasech, jak mě hladí a maličko tahají za prameny. 

A to je přesně ten okamžik, kdy se mi všechno sepne. Už chápu, jak to P-Ender myslel. Fakt je to důvěrně známé. Kolikrát už jsem takhle klečel a on mě hladil a já to zbožňoval. 

Usměju se a následně vezmu Paddockův penis do pusy. Nejsem jako on. Vůbec se s tím nerozpakuju – nedráždím ho, neolizuju, nedávám si na čas… Ne, jsem trochu, možná hodně, sobec a chci ho mít hluboko v krku, hned! 

Zkusím se na Endera podívat, zatímco si ho zasouvám do pusy, ale je to jen letmý pohled, než se vrátím k rozkroku a veškerou pozornost věnuju erekci. I tak vnímám, jak Enderův stisk v mých vlasech zesílí. 

Panebože, jak to, že mu dělám dobře, a mezitím je mi tak skvěle? 

Spokojeně zamručím. Šílím z toho, jak mi drží hlavu, když se dostanu na konec, už se mi do pusy a do krku nedostane ani kousek navíc. Je to, jako by byl Paddock můj, ale zároveň já jeho. Prostě ani jeden nemáme navrch a to je kurva sexy. 

Pohnu hlavou – ne moc, zatím se mi nechce tuhle pozici opouštět – ale má to okamžitý účinek, když se tělo pode mnou zachvěje. K tomu mám jen jednu připomínku – je to paráda. Na to jsem přišel už včera, je totálně odpalující, když přiměju Endera k chvění. 

Začnu mu pomalu kouřit. Cítím, jak mi sliny stékají po péru, a já je následně zase polykám, ale jinak se toho kolem mě, ve mně, v mojí mysli, moc neděje. Pohybuju hlavou a moc chci, aby se to Paddockovi líbilo, aby byl spokojený a zažil přesně to samé, co jsem před chvílí zažíval já. Chci, aby jeho mysl v extázi vystřelila do vesmíru, a jediné, co na konci uvidím, bude jeho spokojený a trochu tupý úsměv. 

Nevím, jak dlouho to trvá. Taky by to klidně mohla být jen minuta nebo naopak hodina. Jsem fakt mimo. 

Užívám si každé jeho zamručení, každý trhaný výdech, nečekané zalapání po dechu, zakňučení a hromadu vzdychání. Je to dokonale hlučný typ. To mám… rád. Zvláštní, až doteď jsem netušil, jak moc mi záleží na tom, aby se ten druhý nebál dávat najevo, že si to užívá. 

Docela mě to motivuje snažit se, dát do toho všechno, znovu vyloudit nějaký zvuk. 

Další věc, co mi připadá zvláštní (dneska je evidentně ráno plné zvláštností) – zatímco u sebe jsem přesně věděl, co Ender dělá, kde a jak se mě dotýká, vnímal jsem, kde má ruce a pusu, teď jsem v nějakém transu a nedokážu nad tím přemýšlet. Všechno dělám tak nějak automaticky. Najednou mu mačkám koule, najednou ho držím za zadek a přitahuju k sobě, abych ho měl snad ještě hlouběji v krku. 

Nevím, o co mi jde. Prostě ho chci víc. Když on tak dobře voní a chutná… 

Taky mě pobaví, jak hloupě jsem byl předtím šokovaný, že moje sperma Ender polkl. Co jiného by měl udělat? Přistihnu se, že se na tu chvíli dokonce těším, přeju si, aby přišla. Takže pro to dělám všechno. 

Poznám, že se orgasmus blíží – teď už mě Paddock prakticky tahá za vlasy, svíjí se a mručí. 

Je přesně tam, kde jsem byl já. 

A pak stříká a já polykám. Bez divných pocitů, bez zaváhání, držím ho za zadek a polykám a cítím se dobře. Spokojeně. 

Kurva, mohli jsme se klidně nenávidět, ale tohle… tohle jsme měli dělat od první podělané chvíle, kdy jsme se v prváku dostali do společného programu a ke společnému trenérovi. 

Dosednu na paty a sleduju, jak Ender divoce oddechuje. Je hotovej. 

Skočím vedle něj do lehu, počkám, až se mu zapne myšlení, a teprve potom se na něj široce usměju. Usměje se nazpátek, ale působí unaveně. Možná ho dohnal jet lag, nebo orgasmus, nebo je to ten typ, kterého únava často pronásleduje. 

Mám trochu praštěnou náladu. Původně jsem dneska chtěl dát pořádný trénink na suchu a večer lehčí kardio, ale… jsou Vánoce, jsem ve Švýcarsku a… no, mám praštěnou náladu. „Vyhlašuju šlehačkový den,“ oznámím.  

Ender se nasouká do kalhot a unaveně se svalí na polštář. Nic neříká, tak to beru jako souhlas. 

O tom, jak jsme se oba neuvěřitelně dobře udělali, se ani jeden z nás evidentně neplánuje zmiňovat. 

Ukážu na hotelový telefon. „Podej mi ho. Teď se s tebou podělím o nejlepší věc na světě. Mohl bych ti nakecat hromadu kravin, proč tak často jezdím do tohohle hotelu, ale ve skutečnosti tu jsem jen kvůli té jedné věci.“ A než stihne něco říct, vytočím recepci a objednám palačinkový dort s borůvkovou marmeládou a krémem – nejlahodnější věc na světě, možná rovnou nebeská, nebeský dortík s hromadou ovoce nahoře. K tomu objednám karafu pomerančového džusu a ovocný salát. 

Když mrknu na Endera, jestli ještě něco nechce, jen zavrtí hlavou. 

„Vždycky jsem si říkal, že se o palačinkovej dort rozdělím jen s někým hoooodně výjimečným. No a vidíš, rozdělím se o něj s úhlavním nepřítelem,“ uchechtnu se. Společně s tím mě napadne, jestli náhodou není čas, abych mu přidělil nový titul. Přece jen to, co mezi námi je, a nejspíš bude, daleko přesahuje škatulku úhlavního nepřítele. 

Existuje něco jako úhlavní nepřítel s výhodami? 

„To je dostatečně výjimečná situace,“ oznámí P-Ender sebevědomě. „Můžeme si dát sprchu, než ho přinesou,“ navrhne a následně dodá: „Cudnou, aby bylo jasno. Ale klidně dohromady.“ 

Byl jsem ve sprše, když jsem se probudil, jenže to jsem tam byl sám, takže… „Takové pozvání nejde odmítnout.“ Vyhrabu se z peřin, vyhřátého tepla a vydám se za úhlavním nepřítelem s výhodami do koupelny. 

*** 

Je to jeden z nejšlehačkovějších dní. Snad ještě nikdy jsem se takhle neválel. Po sprše zalezeme zpátky do postele, a protože jsou Vánoce, Ender mě přesvědčí, abychom si pustili Sám doma. Od prváku mě s tím vysírá, ale i tak svolím, a dokonce mě pobaví téměř každá hláška, ve které se objevuje jméno Kevin. 

Někdy v polovině donesou palačinkový dort, takže sedíme v posteli blízko u sebe, koukáme na Sám doma a na klíně nám leží dort, ze kterého vidličkami ukrajujeme. Neříkám nic, ale mám až nepřirozenou radost, jak se Pad-Ender cpe. Mělo by mi to být jedno, jenže já prostě chci, aby mu moje nejoblíbenější jídlo na světě chutnalo. A když chutná, připadám si jak král šlehačkových pochutinek. 

Po Sám doma a palačinkovém dortu sjedeme do lehu a chvíli se líně a odevzdaně líbáme, než oba usneme. Je to taková malá dvouhodinová chrupka, po které následuje další sprcha, a ta už teda není cudná ani náhodou. Ender mě tvrdě narazí na kachličky a píchá zezadu s takovým nasazením, že celou dobu jen nezadržitelně fňukám slastí. 

Ani ne za půl hodiny mu to vrátím v posteli. 

Následně koukáme na Enderovu hru – to jsem si vymručel já. U toho sníme celou mísu ovoce a pohádáme se, co je nejlepší. Já tvrdím, že mango, Ender pitomě obhajuje meloun. Jako jo, meloun je super, neříkám, ale zralé a sladké a šťavnaté mango? 

No nechtěj mě s tím melounem rozesmát. Fakt. 

Naprosto nečekaně se poté rozhodneme skočit si do bazénu a zaplavat si. Hádka v nás pořád rezonuje, tím pádem je to de facto jeden závod za druhým. Kdo rychleji přeplave z jedné strany na druhou, kdo vydrží dýl pod vodou, kdo udělá víc kotoulů… Zkoušíme se líbat pod vodou, ale mně nakonec voda vletí do nosu a Ender si lokne, takže to vzdáme a raději se docela dlouho líbáme ve vířivce. A protože jsme tam sami, naše ruce tak jako bloumají po těle toho druhého, až nakonec docela spěcháme na pokoj. 

Utíkáme chodbou a chechtáme se jak praštění, ale sotva se za námi zavřou dveře, strháme ze sebe župany a rozdáme si to rovnou na gauči. Ani jeden z nás nezasune, je to spíš taková divoká muchlovačka, při které se ale oba dost divoce (a hlasitě) uděláme. 

A hej, je šlehačkový den! Kdo nám zakáže objednat pizzu, vzít si ji do postele a pustit druhý díl Sám doma? 

Až úplně večer, když už je venku tma a my na rozházené a rozbordelené posteli hrajeme karty, si uvědomím, že jsem se už několik hodin nespletl. Kluk naproti mně je sice pořád nepřítel a Nemesis a úhoř a rozhodně trochu hajzlík, ale už to není Paddock, Pad-Ender ani P-Ender. 

Najednou mi ani v nejmenším nedělá problém myslet na něj jako na Endera. 

Možná to tak má být. 

Kluk, co vyleze nahoru na věž a bude mi chtít sebrat zlato, je bezpochyby Paddock, vždycky to bude Paddock. Akorát ten, kdo mě teď s úsměvem popichuje, že bych určitě nezvládl další orgasmus – což mě vede k tomu, že mu hodlám ukázat opak, proto sundám kalhoty a jsem celkem ochotnej mu sednout na péro – tak tenhle kluk, jo, ten, kterému fakt na to péro sedám, ten, kterému následně hlasitě vzdychám do ucha a drtím ho v objetí, zatímco mě šoustá, je definitivně Ender. 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥