---

Z okna pokoje vidím hory. Sluneční paprsky se odráží od sněhu, takže vypadají jako pokryté diamanty.  

Sednu si na široký dřevěný parapet a chvíli na ně zírám, zatímco pomalu přicházím k sobě. Dvanáct hodin spánku se mnou udělalo svoje. Nebo ne dvanáct, ale osm a čtyři – probudil jsem se po velmi intenzivním snu a venku byla ještě tma. Myslel jsem, že už neusnu, tak jsem se došel vychcat, po cestě jsem si z ledničky vzal lahev vody a vrátil se do postele, připravený strávit čas až do svítání pročítáním článků nebo sledováním reels na insta.  

A pak jsem to zase zalomil.  

Je tady klid, připadám si odtržený od všeho, daleko od centra civilizace, což je absurdní, protože mě Newman nevzal na nějakou opuštěnou chajdu do divočiny. Ale hory na mě zkrátka takhle působí.  

Pořád nemůžu uvěřit, že jsem fakt jel. Cítím toho spoustu, jako třeba nejistotu, vzrušení, rozpaky, všechno je ale naštěstí pořád trochu utlumené spánkem. Nakonec se donutím posbírat a skočím si do sprchy, kde využiju masážní hlavici, abych si pořádně zarelaxoval. A myslím to tak, že si nechám namasírovat záda a hýždě, a ne, že se tam s její pomocí vojíždím.  

Když o patnáct minut později vylezu, vyčistím si zuby a obleču si jeden z hotelových županů s nášivkou, dost heboučký a uspávací na to, abych znovu zívnul. Jenomže jít zase spát by byla cesta do pekla. Spal jsem dost, teď se naopak potřebuju probrat a připravit se na to, že Newman dost možná každou chvíli vystrčí rypák ze svého pokoje a bude chtít pokecat o tom, co vlastně budeme dělat. Protože i když oba víme, kam všechno směřuje, zas se na to nechci vrhnout hned po probuzení.  

Převleču se do čistých tepláků a bílého trička s krátkým rukávem, načež zalezu do velkého obýváku s okny, která tvoří pomalu jednu celou stěnu, natáhnu nohy na konferenční stolek a sáhnu pro jídelní lístek.  

Po chvíli uslyším bouchnout dveře Newmanovy koupelny. A z nějakého důvodu mě představa, jak se sprchuje, rozptyluje natolik, abych do toho lístku ještě pořád civěl, když se po nějaké době konečně objeví.  

Tváří se jako sluníčko. Řekl bych, že snáší jet lag o něco líp než já, což asi dává smysl. Musí lítat odmala, zatímco já byl do dvanácti leda tak na školní exkurzi, kam jsme jeli busem. Ne že bych si to od té doby dostatečně nevynahradil, ale při pohledu na Newmana mě rozhodně napadne, že má snobáctví v krvi. 

On a ten jeho neposlušný pramen vycvičený k tomu, aby mu padal do čela.  

Odfrknu si.  

Kevin sebou v dobrém rozpoložení plácne do protějšího křesla. „Čau,“ pozdraví.  

A tak mu taky řeknu čau a hned navážu: „Ty vole, to spaní mi fakt bodlo. Skvělá matrace.“ Vzápětí si uvědomím, jak to mohlo znít vzhledem k tomu, že jsem ho ve snu píchal – ležel na břiše a já ho pod sebou drtil – takže se ušklíbnu a dodám: „Tím nemyslím tebe, Newmane.“  

„Debílku,“ opáčí pobaveně. Nezdá se, že by se ho to nějak dotklo. Možná, že tenhle Kevin Newman, daleko od všeho, uprostřed hor, je mnohem uvolněnější, než jak ho znám. Nevím. Ale chtěl bych to vědět. Nakloní se na křesle dopředu a kývne bradou k jídelnímu lístku. „Dáme snídani? Nebo sis už objednal?“ 

„Ne,“ zavrtím hlavou. „Jsem čekal na tebe. Jakože fakt, bez ironie. Přece jen seš pán domu.“ Hodím lístek na stůl, a protože nevím, co s rukama, vrazím je do kapes. „Dám si kafe, spíš na chuť. A můžeme objednat citronádu. K tomu klidně sladký i slaný. Překvap mě.“ 

Dojde mi, že si taky připadám uvolněný. Vědomí, že sem nikdo nemůže každou chvíli vtrhnout a načapat nás (Při čem? Při objednávání snídaně?), mě zvláštně uklidňuje. Děsí, ale uklidňuje především. Prohlížím si Kevina od bosých nohou po mokré konečky vlasů, než se vrátím k jeho modrým očím, které se v ranním světle lesknou podobně jako ty hory.  

„Víš o tom, že dneska není šlehačkový den?“ povytáhne obočí a nakloní hlavu na stranu. „Ten mám naplánovaný na 25. prosince. Nebudu se cpát celý Vánoce, abych pak na trénink přijel jak obrovská koule. Takže já si dám ovesnou kaši s ovocem a čekankou. Bez oříšků, samozřejmě. Ale ty se neupejpej.“ Bosou nohou postrčí lístek zpátky ke mně. „Klidně se nacpi. Třeba pak při individuálních závodech padneš na dno jak šutr.“ 

To, že je to pořád ten samý blb, jakého znám už od prváku, mě vlastně uklidňuje. Nevím, co bych si počal s rozpačitým Kevinem Newmanem. Ale to by nejspíš muselo nejdřív zamrznout peklo, než aby ten osel cítil rozpaky.  

„Víš co?“ zaksichtím se. „Dám si tousty s tempehem a rukolou. A k tomu mangovo-kokosový smoothie. Ale to kafe taky. Akorát místo citronády vodu s citrónem.“ Když se rozesměje, štěknu: „Kreténe! Nebudu se vyžírat sám.“ Není v tom ovšem tolik energie jako kdykoli jindy. Znovu pohlédnu k oknu. 

„No tak jo,“ protáhne Kevin. „Ale neboj, na šlehačkovej den mám něco speciálního. To se našťouchnem.“ Chvíli mlčí, přísahal bych, že taky pozoruje, jak se slunce láme o okolní krajinu. „Jo a hele, jestli teda plánujeme, to, co ehm, plánujeme, tak by bylo asi dobrý, aby ses vyhýbal oříškům.“ 

Nechápavě na něj kouknu. Zas ty modré oči, do hajzlu. Jestli si nedám pozor, spadnu do nich jako do studny. 

A když nic neříkám, Newman se ošije a dodá: „Nebo si důkladně vyčistil zuby, když si je dáš.“ 

„Neměl jsem ořechy od chvíle, co jsme se poprvé líbali,“ řeknu vážně. Proč vážně? Je pro mě důležité, aby věděl, že ho nechci zabít? Před dvěma dny si Clive koupil arašídy v medu a já si nedal, i když mi bylo jasné, že ten den Newmana už neuvidím. Asi pro jistotu. Možná si jednou koupím takový ten velký kornout plný ořechů, až mě nasere.  

„Óóó,“ tleskne Newman a zatváří se přehnaně dojatě. „Ty už mě máš hodně rád, co, Paddocku?“ 

No jistě.  

„Třeba to dělám kvůli sobě, protože nechci ojíždět mrtvolu,“ odpovím nevzrušeně. „A objednej to jídlo.“ 

K mému překvapení bez keců poslechne a zavolá na recepci. Objedná všechno, co jsem chtěl, a dokonce si pamatuje, že si dávám do kafe rostlinné mléko. Jestli ale čeká, že ho za to poplácám po zádech, je na omylu. Jediné, co to dokazuje, je, že snad nemá paměť jako jepice.  

Zatímco žvatlá do telefonu, koukám na něj – má taky tepláky a tričko, které mu obepíná hrudník a břicho a ruce. Fakt máme podobnou postavu, ujišťuju se o tom každý den na tréninku, ale je to něco v jeho držení těla, co se mi líbí. Stejně jako fakt, že sedí s nohama od sebe, jako kdyby si zabíral veškerý prostor, nebo snad mimoděk dělal prostor mně, abych si kleknul.  

Stačilo několik podělaných hodin v letadle, než jsem se dostal dost daleko, na místo, kde můžu o všech těchhle věcech přemýšlet.  

Už zase na něj koukám. On dotelefonuje a pohled mi oplácí.  

Vzdychnu. „Máš kondomy? A… lubrikant?“ 

„Paddocku!“ vyhrkne dotčeně a zavrtí hlavou. „Jsem hezkej. Jasně že mám hromadu kondomů. A lubrikant asi taky. Teď nevím, jestli jsem ho nezapomněl, ale… asi ne.“ Působí sebejistě a jakože o nic nejde, i tak si ale všimnu, že trochu zčervenal.  

„Jo. Dobře. Jen se ujišťuju…“ Hodně mě zaujme tkanička od tepláků, a tak ji začnu namotávat na prst, abych dál nemusel civět na Newmana. Začíná to být maličko trapné a je to jenom jeho vina. „Víš co? Až se najíme, rád bych omrknul zdejší bazén a zkusil tě utopit.“ 

Kevin si odfrkne stylem no jistě, to by se ti tak povedlo. Ale souhlasí a jaksi se nám prozatím podaří zamést všechno ostatní pod koberec. Zatímco čekáme na jídlo, rozhodne se přelézt na gauč ke mně, aby viděl na telku.  

Nesedí tak blízko, abychom se jeden druhého dotýkali, ale stejně se z nějakého důvodu nemůžu soustředit na nic jiného.  

*** 

Nemyslím, že bych to kdy v nějakém vesmíru přiznal nahlas, rozhodně ne Newmanovi, ale ten den je prostě… fajn. A nejenom to. Fakt se upřímně bavím, přestože se od sebe prakticky nehneme. Nejsem si jistý, jestli je to tím prostředím a čerstvým horským vzduchem, nebo se v bazénu stačíme příjemně nadopovat chlórem, ale tady daleko od všeho není Kevin tak strašný kretén.  

Dobře, abych byl fér, světlé chvilky měl i v kampusu, nicméně neutrální Švýcarsko ho očividně dělá ještě o něco snesitelnějším. Připadá mi po všech stránkách uvolněnější, když nepočítám jistou nervozitu, která se ho – nás obou – v určitých momentech přece jen zmocní. Nejspíš když oba pomyslíme na večer a na to, co jsme si naplánovali. Totiž, asi se to stane večer, ne? Všechno, co celý den prožíváme, směřuje do toho bodu. 

Jako šipka namířená k Newmanově zadnici.  

Skoro celé dopoledne strávíme v hotelovém bazénu, kde se navzájem snažíme překonat v nejrůznějších soutěžích – kdo vydrží déle pod vodou (tady na sebe celou dobu upřeně civíme, protože si navzájem absolutně nevěříme, že by se ten druhý nevynořil pro trochu kyslíku), kdo skočí ladnější šipku, kdo skočí lepší kufr (z toho nemá radost postarší páreček, který zrovna plave kolem, a chlap dokonce něco brblá německy, na což mu Newman plynně německy odpoví a působí přitom fakt sebejistě a… mně maličko ztvrdne péro), kdo líp zaplave kraula, prsa, na zádech, kdo líp šlape vodu, kdo udělá víc kotoulů (stejně jako v jezeře zůstává i tahle disciplína nerozhodně).  

Když to vezmu tam a sem, ani jeden z nás nezažije čisté vítězství. Jakmile už se totiž někomu povede vyhrát, může si být jistý, že byl ten druhý v těsném závěsu. A navíc, jelikož jsme jediní porotci, samozřejmě se na spoustě věcech ani neshodneme. Dokonce se ve vodě trochu požďucháme, protože Newman tvrdí, že jeho kraul je mnohem ladnější, zatímco já jsem jako chcíplá velryba a přísahám, v ten moment nic nechci víc, než aby si nalokal.  

Řeknu mu, že se směje jako hyena.  

Dáme krátkou pauzu na záchod a na fresh u zdejšího baru, jinak vylézáme zásadně jenom když chceme skočit zpátky (a zarputile skáčeme, dokud nám někdo velmi slušně nepřijde říct, že bychom neměli).  

A nejhorší je, že Newman celou dobu vypadá tak šťastně! Jako kdyby zažíval to nejlepší dopoledne za poslední roky. Dojde mi, že v něm v určitých momentech zkrátka nedokážu vidět toho urýpaného sebevědomého sráče, co mi pije krev, ale spíš takového klučíka, co je rád, že si užije legraci a nemusí nic řešit. Takže se samozřejmě nemůžu ubránit otázce, jestli by tady takhle dováděl sám, kdybych nejel, nebo jestli by pozval Teresu nebo čoklíka Scotta nebo někoho úplně jiného, koho by pak na pokoji píchal.  

Překvapivě mi to připadá stejně hrozné jako představa, že by tu byl úplně sám. No jo, prostě to ráno na chvíli zahlédnu Kevinovu osamělost, která ho polidšťuje, a jaksi se mi to vůbec nelíbí. Tak se potopím na dost dlouho, abych pak lapal po dechu, zatímco Newman, který nemá páru, co se ve mně odehrává, jenom vrtí hlavou, načež pronese: „To se nepočítá. Nevěděl jsem, že zase soutěžíme, jasný?“ 

Jakmile si dáme sprchu a smyjeme ze sebe chlór, ani jednomu z nás se nechce trávit zbytek dne na pokoji čekáním na to, co přijde. Celkem rychle se domluvíme, že sjedeme do města a později si možná skočíme zalyžovat. Cokoli, jenom se vyhnout té trapnosti, která by mohla nastat, jakmile spolu budeme příliš dlouho sami v apartmá, kde je příliš mnoho postelí.  

Takže si zajdeme do jedné z nejlepších restaurací široko daleko, posadíme se do výklenku a zatímco čekáme, až nám donesou jídlo, civíme na lidi, kteří prochází za prosklenou stěnou, a mluvíme o škole a trénincích. Spekulování o tom, jestli máme šanci porazit Číňany, je bezpečné. Snad i proto to neustále vytahujeme, komentujeme jejich techniku a hledáme na nich neexistující chyby. Nakonec dojdeme k názoru, že jejich největší chybou je, že Zhao Lin je o cenťák dva menší než jeho kolega, tím pádem jim to kompletně narušuje celé synchro. Haha, tak určitě, vůbec to není naše zbožné přání.  

Tahle debata vyústí v menší poštěkání se nad proteinovým salátem s tou nejlepší zálivkou na světě, kdy oba tvrdíme, že jsme o kousek vyšší než ten druhý. Respektive Newman to tvrdí. Já jsem v tomhle zcela objektivní. Řeknu mu, že je malej pinďa, což způsobí další dávku hejtů, protože Newman má dojem, že tím narážím na velikost jeho péra.  

Které je velké tak akorát. A rozhodně bych na základě našich snů dokázal říct o jeho péru spoustu hezkých věcí, ačkoli to samozřejmě neudělám, protože mám taky nějakou hrdost. Místo toho se soustředím na to, abych pomohl Kevinovi zkontrolovat, jestli ty malé výhonky v salátu doopravdy nejsou oříšky.  

Nejsou. Ale stejně se přistihnu, jak hledám mezi listy zbloudilý arašíd, a dokonce se ujišťuju, jestli s sebou má Newman epipen, což ho pobaví a začne do mě jebat skrze to, že se o něj bojím. Tím pádem je debata o péru zapomenuta.  

Jakmile dojíme, bez komentáře všechno zaplatí. Všiml jsem si, že to bere tak trochu jako samozřejmost, nejspíš protože mě pozval. Nebo se nad tím vůbec nepozastavuje, jelikož má 24/7 přístup k neomezenému množství peněz. Jo, Kevin Newman je nepochybně bohatší než já, kdyby si to chtěl náhodou přeměřit. Zatímco já prakticky žiju z peněz svojí slavné matky a od sponzorů, tak co jsem stačil pochopit nebo zaslechnout už v kampusu, jeho rodina před lety skoupila velké množství nemovitostí, které jim v souvislosti s neustále stoupajícími cenami nájmů nepřestává sypat.  

Tím chci říct, že i kdyby Kevin skákal úplně na hovno nebo nedělal vůbec nic, bude na rozdíl ode mě za vodou. 

Tak jako tak si z něj dělám srandu, že mi teď může koupit zimní bundu na lyže, protože jestli máme jít na sjezdovku, potřebuju novou. A světe, div se, on fakt jde. Možná je prostě jenom nervózní z představy, že bychom se měli vrátit na hotel a být spolu sami, nebo mu to nevadí, každopádně se mnou zajde do jednoho ze zdejších butiků, pohodlně se rozvalí v křesle a chce, abych si zkoušel bundy a ukazoval mu je. 

Je to trochu kontraproduktivní – zapomněl si totiž svoje brejličky. Musím mu tím pádem popisovat, co má jakou barvu, přičemž on dost nabubřele tvrdí, že snad pozná i podle střihu, jestli mi to sedí, nebo ne. Nakonec se nemůžu rozhodnout mezi dvěma – tmavě modrou a šedou – nechám proto výběr na něm a on vybere tmavě modrou značky Moncler, jelikož se mu líbí velká kapuce.  

Samozřejmě si ji zaplatím sám, protože nejsem socka, navíc stojí jenom 1000 franků.  

Newman se pak rozhodne, že si to tam taky ještě projde, kdyby ho něco zaujalo, a po chvíli se vrátí s tričkem, na kterém je roztomilý kreslený mýval, co drží trs hroznů a má pootevřenou pusu, jakože žvýká. „Pro tebe,“ řekne Kevin. „Na Vánoce.“ 

„To je vtip?“ A spíš tím myslím, jestli náhodou není vtip, že si budeme dávat dárky, nicméně Kevin působí skoro uraženě, když odpoví: „Kámo, mývalové jsou nejlepší zvířata! Nic podle mě není tak legrační jako oni!“  

Napůl mi to tričko podá, napůl hodí, takže si ho prohlédnu zblízka, což možná vypadá, jako bych se snažil odhalit nějakou newmanovskou podlost. Nicméně Newman na mě prostě jenom dál civí s výrazem malého kluka, který by podobné tričko rád dostal, takže se nehádám. Takže poděkuju. Takže si převezmu papírovou tašku, sotva Kevin zaplatí, a… odnáším si tričko s mývalem alias vánoční dárek, co znamená spoustu věcí, a především taky to, že budu sám muset nějaký vánoční dárek koupit. A já přitom zatím nemám páru, co by to mělo být. 

Další hodinu bloumáme po městě, než zapadneme do knihkupectví, kde si Newman na férovku koupí prvních deset dílů mangy Jujutsu Kaisen. Tady se o něm taky dozvím další věc – čte radši mangu než romány, protože jakmile má před sebou větší množství textu, je to pro něj horší, hůř se mu soustředí a pálí ho oči.  

A tentokrát se o mně bohužel i Newman dozví něco na oplátku, když si koupím doprovodný díl k sérii Dvůr trnů a růží, což je vílácké fantasy, vlastně spíš vztahovka, jehož první díly mám ve čtečce. Přičemž celou cestu z knihkupectví do kavárny lituju, že jsem si tenhle díl taky nekoupil do čtečky, jelikož Newman je tímhle žánrem až pitomě zaujatý a donekonečna pokládá otázky o tom, jestli čtu knihy, kde spolu píchají nadpřirozené bytosti, často. 

Vydrží mu to až do kavárny, kde si automaticky objedná fresh, a já váhám mezi freshem a kafem, abych si nakonec dal to samé, co on, a později ještě doobjednal hodně luxusní espresso, které vypiju na jeden hlt.  

Kdyby to někoho zajímalo, tak Newman kafe moc nepije, protože ho vždycky až moc hitne a on má pak hromadu energie, ale takovým tím nepříjemným způsobem.  

Sedíme naproti sobě u okna, tašky s nákupem se povalují kolem a je to tak strašně divně domácké a přirozené, až se mi z toho z nějakého důvodu udělá knedlík v krku, a tak znovu vytáhnu to nejbezpečnější téma ze všech – co asi dělají Číňani a má některý z týmů vůbec šanci se k nim přiblížit, aby jim aspoň dýchal na záda? A kdo další by mohl představovat výzvu?  

Když o dvě hodiny později vylezeme z kavárny a je čas vydat se zpátky na hotel, naprosto impulzivně vyhrknu, že ještě potřebuju jeden časák. Takže jdeme pro časák (vezmu první sportovní, co vidím, a pak jím prostě jenom chvíli listuju, přestože na rozdíl od Newmana neumím německy ani hovno).  

Následně mě ještě napadne stavit se v hipsterském bistru, kde je celá stěna prosklená a výhled na hory prostě fenomenální, abychom si vzali večeři s sebou (přestože by nebyl problém si ji později objednat, jelikož dováží až na hotel, ale to já ne, já radši ponesu tašku s úhledně zabaleným jídlem). A pro jistotu se zhruba dvacetkrát ujistím, jestli v tom jídle nejsou ořechy, přičemž obsluha má fakt svatou trpělivost, když podvacáté odpoví, že ne – potravinové alergie berou vážně.  

Zatímco čekáme, až nám to připraví, Newman zavolá taxík.  

Zeptám se, fakt to ze sebe vydoluju co nejpřirozeněji, jestli si je jistej tím lubrikantem. Je, ale stejně se pro větší klid ještě stavíme pro lubrikant a další kondomy a… taky vedeme kratší a velmi trapnou diskuzi o tom, že se před sexem budeme muset vyčistit, aby nedošlo k určité nehodě a… Ve snech jsem na tohle nikdy myslet nemusel!  

Mě poser. 

I když to právě ne. 

Když konečně zapadneme na zadní sedadlo taxíku, venku se začíná stmívat a já se musím kousnout do jazyka, abych nenavrhnul ještě okružní jízdu po městě ve snaze oddálit… nevyhnutelné. Sebe a jeho. Nás. To, co se stane. Jako kdybych byl nervózní panic, kterého čeká první sex. A nevím, jak se těch narůstajících rozpaků zbavit, tak aspoň plácnu první věc, co mě napadne. „Chceš, abych si pak vzal to tričko s mývalem? Bude tě to rajcovat?“ 

Newman se pobaveně rozesměje.  

*** 

O dvě a půl hodiny později vejdu do obýváku a moje srdce je jako pták chycený v kleci, co naráží do všech stran ve snaze dostat se ven.  

Kevin sedí na gauči, prohlíží si mangu a… tváře má růžolící. Okamžitě ke mně zvedne pohled.  

Sednu si na kraj křesla a krátce semknu čelisti.  

Kevin mezitím z růžolící barvy plynule přechází k rudé, když si odkašle a s veškerým sebezapřením řekne: „Takže… vyčistil ses?“ 

„Jo. A musím říct, že mě přitom přešla chuť na cokoli!“ Promnu si čelo a pohlédnu k oknu, kde v dálce vidím osvětlenou sjezdovku. „Ty taky, doufám?“ 

„Jo,“ opáčí podobným tónem. „A mám z toho úplně stejné pocity jako ty. Hele…“ Položí mangu na gauč vedle sebe. „Možná… Možná je v pohodě, když to budeme dělat jen ve snech. Neříkám, ale… Už jsem si na to celkem zvykl.“ 

Prohlížím si jeho obličej, vlasy, ruce a hrudník v upnutém tričku. „Ne,“ vydechnu.  

„No ty seš odhodlanej.“ 

Nějakou dobu mlčím, nevím, proč to ne přišlo tak rychle. V tuhle chvíli doopravdy nedovedu rozklíčovat svoje pocity. A tak se s tím nakonec spokojím, s tím jedním slovem, co jsem řekl. Bez potřeby víc to rozebírat a zamotat se do toho. Prostě ne. Ne je fajn. Jsem do prdele dost sebevědomej na to, abych dokázal říct sám sobě ne. 

A Kevinovi Newmanovi ano. 

Dojde mi, že pořád čeká na vysvětlení, tak se zaksichtím a plácnu: „Nesral jsem pro nic za nic.“ Což je vlastně taky pravda. Trochu mi to připomíná stav, kdy jsem jednou snědl zkažené jídlo a pak jsem měl sračku. Jenomže tenkrát mi ještě ke všemu bylo zle, měl jsem zvýšenou teplotu a v žaludku křeče. Zato teď jsem v pohodě, přestože se nedá říct, že bych měl vyloženě chuť na sex, a tím myslím, že můj mozek je zvyklý, abych ve chvílích, kdy mám sračku, prostě do určité míry rezignoval u televize naládovanej černým uhlím. Rozhodně není zvyklý pojit si to se sexem.  

Výborně. Nehledě na to, jak jsem se tomu stačil vyhnout, nakonec overthinkuju doslova o hovnech. 

Kevin na mě čumí, načež si odfrkne. „Paddocku, ty mě ale umíš nažhavit.“ Odloží mangu na gauč a vstane. Přešlápne. „Tak půjdeme do některé z ložnic? Možná do nějaké, kde nemáme věci? Neutrální území?“ 

„Jo, souhlas.“ Ale ani se nehnu. Místo toho taky přešlápnu. „Ještě jedna věc. Nebo teda dvě. První z nich – nejdřív budu nahoře já. Kdyby to nestálo za nic a dál to nepokračovalo… Chápeš. Nebudu si tím pádem připadat tak uboze.“ 

Vážně jsem nad tím přemýšlel a přijde mi to jako super nápad. Akorát že Newman se mnou ten dojem očividně nesdílí, protože na mě kouká, jako kdybych spadnul z višně. „SES ASI POSRAL! Ani náhodou. Pokud budu jako první dole já, tak si vyhrazuju právo tě ošukat, i kdyby to byl nejtrapnější sex na světě. Prostě zatneš zuby. Nebudu dole sám.“ 

Zaksichtím se. Mám dojem, že existuje celá řada ksichtů, které mám vyhrazené jenom pro něj a jindy je nepoužívám. „Už teď jsem z tebe tvrdej,“ řeknu otráveně. Nevím, proč by chtěl naši společnou trapnost prodlužovat, ale budiž. Nehodlám se ohledně toho hádat. Třeba sám přijde na to, že už se mu nechce pokračovat, a já z toho vyjdu celkem dobře.  

Tady se ale musím zamyslet nad tím, jestli vážně předpokládám, že by to mohlo dopadnout blbě, tj. trapně, případně bolestivě. Na jednu stranu jsou tu sny a nepopiratelná chemie mezi mnou a Newmanem, kterou jsem vnímal vždycky, jenom jsem to jaksi přikládal nenávistnému jiskření. Teď mě popravdě rajcuje samotná skutečnost, jak se mu nadzvedává hrudník.  

Klystýr, co jsem si předtím udělal, ustupuje do pozadí, jako jedna z mnoha trapných historek.  

Myslím, že není normální, aby Newman nosil tak těsná trička. Vypadá v tom jako buzerant. A já chci pak přejíždět dlaněmi po jeho těle, dokud neucítím, jak mu tvrdnou bradavky.  

Polknu. „A druhá věc… Nebudeš mi při sexu říkat Paddocku. Je to pak, jako kdybych měl šukat s trenérem. Prostě mi říkej jménem, jasný?“ 

Zatváří se překvapeně. „Jménem?“ 

„Víš snad, jak se jmenuju, ne, Kevine?“ 

Obrátí oči v sloup. „Jasně že vím, Elvine.“ 

„Jen se tady ztrapňuješ.“ A pak dál stojíme, nic se neděje, a mně dochází, že se ztrapňujeme oba a že pokud se jeden z nás nerozhoupe, můžeme na sebe takhle civět až do rána. Proto se to rozhodnu rozseknout. „Počkám v ložnici.“  

Seberu hrst kondomů (Kevin povytáhne obočí až někam navrch hlavy) a lubrikant a zamířím do chodby, když za mnou ten hňup křikne: „Proč tam budeš čekat? Jdu rovnou za tebou. To si jako myslíš, že potřebuju nějakej epickej příchod?“ 

Zavrtím hlavou. „Možná jen potřebuješ chvíli pro sebe, abys oživil tu svoji žížalu,“ křiknu nazpátek. „Snažím se být galantní.“ Vejdu do jedné z ložnic a hodím kondomy a lubrikant na noční stolek. Uvnitř je šero, ale závěsy jsou roztažené, pod námi tisíce světel a třpytící se sníh. Ani není potřeba rozsvěcet lampičku.  

Kevin šel samozřejmě hned za mnou. „Děkuju za ohleduplnost. Ale to ty se musíš připravit. Pokud vím, hlavní roli budeš při prvním kole mít ty a tvůj úhoř!“ Zavře dveře vedoucí do chodby, načež na ně podezřele dlouho kouká.  

A já vím, na co myslí, poznám to z napětí v ramenou. 

Tohle je ono.  

Otočí se ke mně, prudce a přitom nejistě. Nevím, po čem v mém obličeji pátrá, jakou emoci hledá, a tak prostě jenom pomalu přikývnu, protože ano. Jsme tady. Oběma nám sklaplo.  

Přejedu si palcem po rtech, jestli nejsou suché, a pak si prohrábnu vlasy – mokré konečky mi proklouznou mezi prsty.  

Napětí narůstá a jako vždycky je to Kevin, který nemá dost trpělivosti, aby čekal, co bude. „Ale kurva už,“ vyhrkne nervózně a rozejde se ke mně s podobně bolestným výrazem, který má člověk, co si strhává tejpy a ví, že to bude bolet. Až na to, že líbání s ním nebolí, naopak je to hodně důvěrný a známý pocit. Není důvod se toho bát.  

Jsme zvyklí se líbat.  

Vím, že oba ve stejnou chvíli nakloníme hlavu doprava a že to rozhodně nebude cudný polibek. Chci jeho jazyk a horké rty a zuby a chci to všechno a ideálně hned. Chci z jeho výdechu udělat svůj nádech. Chci, aby se natisknul co nejblíž, přesně takhle.  

Možná jsme to měli udělat hned, bez všech těch keců, protože tohle funguje zatraceně dobře a já se nemusím bát, jestli se nakonec vůbec vzruším. Kurva, stačí chvíle, abych cítil, jak se stavím do pozoru.  

Všechno ze mě spadne, každá pochybnost. Dokonce vnímám, jak se mým tělem šíří klid až po konečky prstů, které mě trochu brní – chytám do dlaní látku Kevinova trička a hladím ho všude, kam jenom dosáhnu.  

Tiskneme se k sobě klínem, oba tvrdí jenom z líbání. 

Zajedu mu rukama do zadních kapes tepláků a nepřestávám ho drtit v polibku, což mi stejnou měrou oplácí. Podobá se to našim hádkám a soutěžení. I když jsme se domluvili, že budu jako první nahoře, pro Kevina to neznamená chovat se pasivně a přijímat. Naopak, je divoký, rozhodně mi nedá zadarmo, abych byl v něm, a mně se líbí o něj bojovat. O každý jeho vzdech a sten.  

Konečně chytím lem trička a servu ho z něj, načež si přes hlavu přetáhnu to svoje. Znám Newmanovo tělo. Mívám ho před očima ve snech, v šatně, v bazénu, a přitom jsem jím zatraceně fascinovaný, protože znát a moct se ho dotýkat doopravdy jsou dvě odlišné věci. Má hladký hrudník, hezké růžové bradavky, linii svalů na břiše, vypracované ruce, silná ramena, štíhlý pas, vysekané rýhy, které směřují k lemu kalhot, pevná osvalená stehna i zadek. Má všechno a já to všechno chci.  

Zajedu mu mezi nohy, dotknu se ho přes tepláky a zmáčknu mu kořen péra i koule, až zaúpí.  

„To půjde,“ řeknu mu dychtivě do pusy a on moje slova stejně dychtivě polkne. 

„Jo,“ přikývne.  

Pomůžeme si z tepláků a já sundám i boxerky. Kevin je naostro a jeho péro trčí do vzduchu. A moje reakce rozhodně není hodna heterosexuálního kluka, protože mě představa, jak si ho zasouvám do krku, vážně rajcuje. Až mám na okamžik chuť to udělat, kleknout si před něj a nechat si ošukat pusu.  

Ale v ten moment, kdy mě to napadne, znovu ucítím Kevinovy rty na těch svých a spolu s tím, jak přistoupí blíž, se naše péra dotknou – automaticky sjedu rukou mezi nohy, navlhčím si prsty a oba nás sevřu. Několikrát přejedu rukou nahoru a dolů.  

Kevin mě mezitím kouše a líbá, vtahuje můj spodní ret, mazlí se s mojí pusou skoro až lascivně, načež se přesune k mému krku. Ochotně nakloním hlavu na stranu. Dokázal bych se udělat jenom takhle, stát naproti němu, hrát si s ním, dávat i přijímat. Pohybovat boky dopředu a dozadu, tlačit se proti němu.  

Nahlas zakňourám, když zničehonic zvedne ruku, sevře mi bradavku a pořádně stiskne. Snový sex s ním je málokdy vyloženě jemný, vyloženě opatrný. Vždycky v tom je určitá hra o moc, kdy si jeden druhého navzájem podrobujeme a vítězíme nad sebou.  

Dostaneme se k posteli, nějak, nevím jak, a Kevin si lehne na záda.  

Dýcháme teď proti sobě, jako bychom se hádali i o vzduch, a já na něm zčásti ležím. Tahám ho za vlasy, líbám ho na čelist a jeho oči jsou tak modré, modré, modré! Připomínají nejhlubší vodu a já chci trochu té vody pro sebe. Piju z něj, chci v sobě jeho jazyk a rty a ještě víc, mít v sobě celého Kevina.  

„Myslím, že tě vážně ošukám,“ řeknu toužebně. 

Okamžitě přikývne, stahuje mě k sobě, až ho skoro násilím musím odtlačit, abych se mohl natáhnout pro lubrikant a kondom. Lubrikant studí, tak mnu prsty o sebe ve snaze trochu ho svým dotykem zahřát, než nasměruju ruku ke Kevinově zadku. Připadá mi to trochu trapné, ale jsem odhodlaný to prostě udělat. Ve snech to nepotřebujeme. Dosednu mezi Kevinovy nohy a sleduju svoje prsty, které mu pomalu mizí v zadku. Jeden prst. Pak dva.  

Kevin se svíjí a kňourá, ale nohy má roztažené, zve mě k sobě, a přestože si s ním ve snech rád hraju a dovádím ho k šílenství, tentokrát potřebuju být v něm.  

Cítit, jak se kolem mě stahuje. Zjistit, jestli je to vážně tak dobré a intenzivní, jako když se mi o tom zdá.  

Prsty od lubrikantu mi kloužou, když se snažím roztrhnout kondom, takže to udělám zuby. A Kevin se mezitím nadzvedne na loktech, pozoruje, jak si kondom pomalu nasazuju na péro, načež si po něm přejedu.  

Mám o něco větší péro, než je průměr, ale on to zvládne. Nakonec není to právě Newman, kdo poslední roky zvládá úplně všechno, co se mnou souvisí?  

Chytím ho za stehna a přitáhnu ho blíž k sobě, abych se žaludem dotýkal jeho zadku. Je hladce oholený i tam a to se mi líbí. Jo, líbí se mi, že se o sebe stará. A taky že dychtivě stahuje obličej v očekávání, zatímco se začnu tlačit dovnitř.  

Kňourá tak nahlas a tak toužebně, že ho musí slyšet úplně všichni, celý svět. „Strašně to bolí,“ zahuhlá zničehonic, až se zarazím a napadne mě, jestli jsem si ty zvuky nevyložil špatně. Ale on pak dodá: „Už ho do mě kurva strč, Endere.“ 

Ten kretén.  

Znovu ho chytím za stehna a přitáhnu si ho blíž. Spolu s tím do něj zajedu úplně celý a do hajzlu, kousnu se přitom do jazyka. V životě jsem se takhle necítil. Nevím, jak to popsat. Nevnímám ho jenom tam dole, ale všude, jako kdybychom se tím aktem prostě nějak spojili. Soustředím se na svůj dech, abych se neudělal, jenomže Kevin mi to nijak nezjednodušuje, jelikož se prohýbá v zádech skoro s až extatickým výrazem a vidět ho takhle… 

Na okamžik zavřu oči, užívám si vědomí, že jsme si tak blízcí. 

Já a Kevin Newman.  

Blízcí. Jsem v něm.  

Pohlédnu na něj a v ten moment je kurva ještě víc rozbouřené moře, do kterého se rozhodnu skočit. Přirazím do něj. Jsme oba hlasití, což se mi líbí. Je to ten nejhlasitější člověk, co byl kdy pode mnou.  

Konečně ho začnu píchat, abych z něj těch zvuků vydoloval ještě víc. Dělám mu to tak, že mi koule nahlas pleskají o jeho zadek. Je to lascivní. Rajcovní. Zajíždím do něj a hned se zase skoro celý vytáhnu, aby to mohl pocítit. Kdybych se nad tím zamyslel, mohl bych to brát tak trochu jako pomstu za všechny ty roky, kdy mě sral, mohl bych mu hezky naložit za každou jednu z těch poznámek.  

Není to romantické, ale kurevsky divoké. A vědomí, že můžu, co chci, a on to zvládne, mě rozpaluje a posouvá až někam na hranu, přes kterou můžu kdykoli snadno přepadnout dolů.  

Rád bych takhle vydržel věky, jenomže to nejde… Nemůžu.  

Rád bych stříkal do něj a žil s vědomím, že v sobě bude mít následující hodiny moje sperma, jenomže mám kondom. 

Rád bych to s ním dělal už navždycky a nikdy nevylezl z tohohle pokoje.  

Když se udělám, chytím jeho péro a přitisknu mu palec na žalud – sleduju, jak sebou cuká a jak chce taky stříkat, ale nedovolím mu to. Chci, aby cítil, jak v něm pulzuju. Až po chvíli palec stáhnu, a aniž bych z něj vyklouznul, honím mu a přejíždím mu přes uzdičku, dokud nahlas nevykřikne a nepostříká si břicho a mně ruku.  

Tentokrát ani jeden z nás nemá potřebu cokoli říkat. Vyklouznu z něj, stáhnu si kondom, udělám na něm uzel a hodím ho vedle postele. Líbám Kevina na krk, koušu ho, zkouším to rozdýchat a jeho kůže je trochu slaná. Vnímám pod jazykem jeho tep a vím, že mu divoce buší srdce. 

Většinou jsem po sexu tak nějak přirozeně odpadl, nebo jsem šel do sprchy, prostě jsem si zašukal a konec. Ale tentokrát se hrozně brzy znovu rozechvívám, cítím Kevina v každé buňce. Někde vzadu v hlavě mám, že jsem mu slíbil, že se vystřídáme, a to vědomí se velmi rychle změní, když po nějaké době znovu začnu pomalu tvrdnout a uvědomím si, že nejde o to, co jsem slíbil, ale o to, co chci. 

Hraju si s jeho pérem, je vlhké a lesklé a koule mu pod mými doteky znovu těžknou.  

„Chci tě na čtyřech,“ zachraptí Kevin. Mám z toho husinu, žaludek se mi sevře očekáváním, ale poslušně si vlezu na čtyři. Cítím horké dlaně na svém zadku, to, jak bere lubrikant a pak mi pomalu zajede prstem mezi půlky. Lubrikant je studený, ale v kontrastu k jeho horkým prstům je to vlastně příjemné. Dá mi čas, abych se na jeho prst sám natlačil. 

Unikne mi překvapené zalapání po dechu, jakmile cítím jeho ukazováček v sobě. A pak i prostředníček. 

Kevin mě chvíli hodně zaujatě šuká prsty. Tak zaujatě, až podrážděně vzdychnu, sotva je vytáhne. Ale to už si za mě kleká, nasazuje si kondom a za boky mě přitahuje blíž k sobě.  

Musí ho to rajcovat, mít mě na čtyřech. Zas se z toho stává věc moci, jenomže… mně to nevadí.  

Chci v sobě jeho péro. Vnímám, jak se do mě tlačí, jak sténá, líbá mě na záda podél páteře a pak táhne nehty po lopatkách až k zadku, zatímco nepřestává, kousek po kousku. Mít v sobě jeho péro je kurva stejně dokonalé jako být v něm. Pálí to. Bolí to. Ale je to úplně všechno, co potřebuju.  

Prsty zaryju do povlečení a pohnu boky proti němu. Na čtyřech se o něj začnu šoustat, zatímco on ve stejném rytmu přiráží. V ten moment mě ovládá, má navrch.  

„Kevine,“ zasténám a podlomí se mi ruce, takže obličejem částečně spadnu do polštářů.  

„Endere?“ oplatí mi stejně rozechvěle. 

„Šoustej mě.“ 

„Šoustám tě.“ Ale stejně přitom zrychlí. Bere si mě tvrdě, sebejistě, mučivě.  

„Šoustej mě… víc,“ poprosím. „Jako kdyby se za to rozdávaly medaile.“ 

Pobaveně se zasměje a pak poslechne, takže mi všechno tak nějak splyne. Hotelový pokoj se částečně rozostří. Jsme to jen my dva. Já a on. Přitom jsme jeden.  

Kevin Newman mi bere mě, úplně celého, aby každou moji částečku zaplnil sám sebou. 

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥