---

úterní ráno 

Když se proberu, první, co vidím, je Clive. Klečí u mojí postele, čelem se opírá o matraci a… je to zatraceně divné, jako kdyby se modlil nebo spal. Ale možná mám halucinace. Někde jsem četl, že je nedostatek spánku může způsobit.  

Mátožně se narovnám a promnu si oči od ospalků. „Co tady děláš?“ zívnu.  

Clive okamžitě zvedne hlavu – působí energicky a vyjukaně zároveň. „Zkoušel jsem tě vzbudit, ale bylo to k ničemu. Musel jsi být vážně mimo. Navíc opravdu nevypadáš dobře. Víš, že když člověk nespí, je to srovnatelné se stavem, kdy je opilý? Dost to zhoršuje kognitivní funkce. Možná byste tu svoji domluvu měli s Newmanem přehodnotit.“ 

Ano, opravdu nás s Kevinem nenapadlo nic lepšího, než se i po návratu ze soustředění držet ne zrovna funkčního – avšak jediného – systému, kdy se střídáme po čtyřech hodinách spánku. A ano, Clive, který mě zná odmala, si toho překvapivě rychle všiml, jakmile jsem hned první den, co jsem byl zpátky na pokoji, narazil do futer a ráno na něj poulil oči podlité krví.  

Ani na dnešek to není lepší. Šel jsem spát ve tři, když mi Newman napsal na instáč, že už můžu. Nevím, do prdele, jak je tohle z dlouhodobého hlediska udržitelné. Jsem jak přejetý parním válcem a tak mimo, že mám tendenci zapomínat, že se na Cliva vlastně pořád trochu zlobím a čekám, až vystoupí z komfortní zóny. A tím vystoupením z komfortní zóny nemyslím klečet u mojí postele a starostlivě se zubit.  

„Co tady děláš?“ zeptám se znovu, jelikož mě jeho odpověď nijak neuspokojila. 

„Dneska ho pozvu,“ odpoví přesvědčivě. „Po tréninku půjdu za Timem a zeptám se ho, jestli nechce zajít na kafe.“ 

Jsem sice ospalý jak nevímco, ale rozhodně se nenechám tak snadno přesvědčit. Clive působí odhodlaně, na můj vkus až moc, jenomže stejně jako on zná mě, znám já jeho. „Po třech letech,“ řeknu opatrně. „Pozveš někam týpka, kterej se ti líbí, po třech letech. Zrovna dneska. Jen abys odčinil svoji intervenci.“ Záměrně použiju pro označení toho, co se stalo v klubovně, slovo, které použil i Kevin.  

„Jo, zrovna dneska. Dnešek se na to hodí, nepřijde ti?“ 

Automaticky pohlédnu k oknu, za kterým jsou vidět těžké tmavé mraky, jako by se mělo co nevidět rozpršet. A Clive se přitom tváří vyloženě sluníčkově.  

„No tak asi jo.“ Rozhodnu se to nijak nerozporovat, ačkoli upřímně pochybuju, že to udělá. Tim je pro něj v tuhle chvíli jakási nedostižná modla a Clive je dost stydlivej, tím spíš, když jde o situace, ve kterých se nemůže opřít o fakta.  

Přemýšlím o tom a přitom se snažím nějak poskládat svoje tělo a přimět ho, aby vstalo. Pomůže až Clivovo: „Hele, nemáš za chvíli trénink? Bude osm.“  

„Do prdele!“ Rychle se vyhrabu z postele a zapadnu do koupelny, zatímco na Cliva metám jednu otázku za druhou, jako třeba proč mě nevzbudil dřív nebo kde mám tašku s věcmi, mobil a tak dál. A když o pět minut později vybíhám z budovy Epsilon a soukám do sebe malinovou tyčinku s proteinem, málem se zalknu – malinami i studeným vichrem.  

Do šatny doběhnu totálně rozháraný a uřícený.  

Kevin už tam je a převléká se. Nejdřív mi připadá, že působí celkem čile, ale pak si všimnu jeho nepřítomného výrazu. A taky že mu trvá, než na mě pohlédne, a hned nato nakrčí nos. 

Plácnu sebou na lavičku a skopnu boty. „Jsem hotovej,“ zamumlám upřímně. „Jsem do prdele tak strašně hotovej, že mi tečou slzy.“ Na důkaz svých slov si otřu oči, do kterých mi nafoukalo, a zkouším to rozmrkat. 

„Popravdě nevypadáš úplně nejlíp,“ zamručí Newman souhlasně, přitom on sám nemá v hlase vůbec žádné emoce. Je překvapivě vzdálený. Možná, že mu vstávání ve tři nesvědčí.  

Vlastně si nejsem jistý, co je pro mě horší. Jestli jít spát brzy a brzy vstávat, nebo jít spát pozdě a vstávat v běžný čas jako obvykle. A musím přiznat, že Newman je v tomhle překvapivě velkorysý a nechává mě vybrat.  

„Ty taky nevypadáš nejlíp,“ oplatím mu ve snaze vykřesat z něj trochu života, což by mohlo probrat i mě. Není nad pár dobře mířených urážek a rýpanců. „Chvíli jsem myslel, že sis udělal černý linky, ale asi jsou to kruhy pod očima.“ 

„Aaa, sklapni,“ štěkne otráveně. „Ty máš zas všude po ksichtě takový divný červený flíčky.“ 

To se mi stává odmala. Že když začnu natahovat, vyskáčou mi na ksichtě fleky. V době, kdy se naši rozváděli a já kvůli tomu brečíval, jsem věčně vypadal jako flekatá oteklá žába.  

Rozmrzele si přetáhnu tričko přes hlavu a začnu si sundávat kalhoty, protože Newman už mezitím souká ten svůj krásně kulatý zadek do plavek a já za ním rozhodně nechci zaostávat. „Se mi chce brečet únavou, debile,“ vysvětlím a na důkaz svých slov znovu zívnu. „Víš co? Nemám ani sílu se s tebou hádat. Jak hluboko ještě klesnu?“ Zůstanu před ním stát jenom v boxerkách a unaveně si zajedu rukama do vlasů. „Já tohle nedám,“ vyletí ze mě, než si to stačím promyslet. „Normálně to předtím bylo jednodušší.“ 

„Co tím chceš říct? Že končíš se spaním na střídačku?“ Překvapivě nezní nasraně ani to okamžitě nezavrhne. A přesně z toho důvodu mi to najednou připadá jako dobrý nápad, nejlepší možné řešení – vrátit se ke starým pořádkům. Přece jsem už od první chvíle v hloubi duše cítil, že to prostě nebude ono. Málo spánku není zrovna moje nejoblíbenější disciplína.  

Takže zkusím svoji myšlenku opatrně rozvinout a mám přitom pocit, jako kdybych šlapal na tenký led. „Jo? Jo. Sorry, ale… i kdybych nebyl tak nelidsky unavenej, tak to, jak oba poslední dny skáčeme… Tady nemůže bejt o synchru řeč.“ Jestli totiž Newman na něco slyší, je to riziko, že by se mohl zhoršit. To nepřipustí. Zatímco moje úmysly jsou v tuhle chvíli až do prvního kafe z MexGrillu mnohem přízemnější. Moct spát jako normální člověk.  

Newman přikývne. „A co se týče individuálu, tam ti to taky úplně nejde,“ přisadí si. „Včera jsem si říkal, co na té věži do háje vyvádíš.“ Pobaveně se přitom šklebí, ale tentokrát si mě stoprocentně jenom pitomě dobírá. Sám skáče hůř než před týdnem.  

Takže protočím oči. „Ty máš co říkat. Hele, můžeme v tom dál pokračovat, spát jenom čtyři hodiny denně, a uvidíme Číňany leda v telce. Nebo se na to vykašleme a domluvíme se, že o tom, co se děje v noci, nebudeme mluvit a začneme pořádně spát.“ 

Koukám na něj. On kouká na mě.  

Někdy mi připadá, že jsou jeho oči tmavší, jako by se na hladině moře odrážela černočerná obloha.  

A pak si vždycky řeknu: Přestaň být tak poetickej, debile. Jsou to prostě jen oči a spousta lidí je má. 

„Navrhuješ vysrat se na to, pořádně spát a prostě ty sny… neřešit,“ ujistí se Newman. 

Zmateně povytáhnu obočí. „Teď jsem to řekl, vlastně úplně doslova, a tys to jen zopakoval. Ježiši, Newmane, já ti pak snad koupím kafe.“ Možná že je vážně mnohem unavenější, než se zdá, a prostě se jenom umí celkem dobře přetvařovat.  

„Jen se ujišťuju,“ řekne otráveně, „jestli jsem to dobře pochopil. Jsem tak vyřízenej, že mám zalehlé uši a nejsem si jistej, co říkáš. Je to, jako bys mluvil z dálky. A ty navíc i dost huhláš, nezlob se na mě, ale možná bych navštívil logopeda být tebou.“ 

Bože, nemám ani sílu se hádat, opět. Fakt v těch sračkách vězím hodně hluboko. Popadnu ručník a zabouchnu skříňku, načež se k němu otočím: „Co teda bude, ty pitomej debile?“ zeptám se unaveně.  

A zívnu tak, že Newman určitě zahlédne všechny moje stoličky.  

Taky vezme ručník a zabouchne skříňku. „No tak já souhlasím, ty umaštěnej smrade.“ 

„Nebudeme o tom mluvit,“ zopakuju pro jistotu, kdyby měl pán zase zalehlé uši. „Nikdy.“ 

Tentokrát se nehádá, jenom rázně přikývne. Bok po boku jdeme vstříc fenomenálnímu výkonu na dalším z mnoha tréninků a já jen doufám, že se mi nezamotá makovice a nesletím z věže.  

***

středeční ráno 

Probudím se do zvuků deště, který ke mně zpočátku přichází z dálky díky otevřené ventilačce. Ještě víc se zavrtám do peřiny a klidně oddechuju, aniž by mě trápilo mokro mezi nohama. Naopak. Všechno je v pohodě. Všechno je, jak má. Zívnu – ne tím unaveným, napůl mrtvým způsobem jako včera, ale prostě tak normálně, přirozeně. Jakože dobré ránko, světe!  

Už několik dní jsem se tak kurevsky dobře nevyspal. Ani mi nevadí přiznat, že za to možná z části může i snový sex s Newmanem. Oba jsme byli zatraceně nenasytní a on mě mrdal s takovým zápalem, že jsme už zase málem spadli z postele. Nahlas jsem kňoural jeho jméno. Pořád dokola jsem opakoval, že ho chci hlouběji. Aby se do mě vystříkal. Bylo to neuvěřitelně sprosté a jen samotná vzpomínka mi vhání do tváří červeň, takže jsem vážně vděčný, že jsme se rozhodli o tom nemluvit.  

Posadím se a protáhnu, načež zamžourám na protější postel. Clive už je taky vzhůru. Včera se vrátil pozdě, protože byl večer ještě v bazénu, zatímco já to zalomil hodně brzy. A na to, jak byl původně odhodlaný a naspeedovaný, teď působí překvapivě sklesle.  

Mávnu na něj a on si se vzdychnutím sundá sluchátka. „Dobré ráno,“ zamumlá.  

„Jak to šlo s Timem?“ rýpnu si. „Kdy jdete na kafe?“ Jenomže Clive vypadá tak nešťastně, že toho vzápětí skoro zalituju. Chovat se jízlivě ke Clivovi není ani z poloviny naplňující jako chovat se jízlivě k Newmanovi.  

„Nezvládnu to, Endy,“ zazní tak potichu, že to spíš odhaduju.  

„Cože?“ 

„Že to do háje nezvládnu!“ vyhrkne Clive a ostentativně hodí sluchátka na peřinu, načež si zajede rukama do vlasů. „Včera večer jsem šel do bazénu, protože vím, že tam chodí trénovat, nebo si prostě jenom zaplavat… No a fakt tam byl. A já měl dobrou náladu, byl jsem odhodlanej, takže jsem na něj mávnul a on se usmál. Byla to pak skvělá příležitost s ním mluvit! V celém bazénu jsme v jednu chvíli byli sami, taková romantika.“ Tady maličko zrudne, což je roztomilé. „A pak to začalo být pořádně trapné, protože jsme tak nějak plavali kolem sebe a on se sem tam usmál, zatímco já se v duchu nutil promluvit. No a Tim pak řekl něco jako: ‚Nevěděl jsem, že plavci tak rádi chodí do tohohle bazénu.‘“ 

Clive zavrtí hlavou a pohlédne na mě s výrazem třináctiletého kluka, který stojí sám uprostřed místnosti plné děcek, co s ním nemluví.  

„Fakt jsem to posral, Endy. Přišlo mi, že si myslí, že jsem snad nějakej úchyl, když si udělám zacházku po kampusu k bazénu, kde běžně bývají hráči vodního póla. A hrozně jsem mu na to chtěl odpovědět něco vtipného, jenomže mi vyschlo v krku. Chvíli jsem jenom tak klapal pusou, než jsem zpanikařil a… ponořil jsem se.“ 

Obočí mi vyletí až někam na vršek hlavy. „Cože jsi udělal?“ 

„Ponořil jsem se. Jo. A přitom jsem odplaval dál od Tima. Pak už to bylo jenom divnější, protože on působil dost zmateně a po několika minutách odešel. Navíc mě nachytal, jak na něj civím – a já fakt civěl, Endy. Do háje, on je tak urostlý a pevný jako… jako dub.“ 

Ještě chvíli na Cliva koukám, než to nevydržím a rozesměju se. Ale Clive se nepřestává tvářit smutně a rozpačitě, tak se mi povede sklapnout a přelézt k němu do postele. Sednu si na kraj matrace. „Určitě mu to připadalo roztomilý,“ řeknu vážně. „A ano, byla to příležitost zeptat se na to kafe. Jestli chceš něco vědět, tak je trochu blb, když tě už dávno nepozval sám od sebe, protože ty na něj civíš jak na jednorožce.“ Zavrtím hlavou. „Tohle není konec, dobře? Zkusíš to dneska.“  

Clive si odfrkne stylem, že tím si fakt není jistý. 

„Hlavně mu neříkej, že je krásnej dub, nebo tak něco. To zní vážně divně,“ poradím mu. A protože na mě pořád kouká tak utrápeně, naznačím, aby si sednul, a pevně ho obejmu.  

„Jenže já jsem divnej.“ 

Pokrčím rameny a zaryju mu bradu do ramene. „Každej je divnej. A já si na tvoji divnost zvykl. Hele… hlavně se na to teď nevyser, dobře? Seš jím posedlej už moc dlouho. Zvládneš ho někam pozvat.“  

Chvíli mlčíme a mě konečně napadne zajímat se o to, kolik je hodin. Ale nechci to objetí zničehonic ukončit, potřebuju, aby se Clive poskládal dohromady. Navíc pak zamumlá: „Promiň, že jsem to řešil s Walterem a neřekl jsem ti ještě předtím, že má Kevin stejný sny. Přišlo mi to tak nejlepší, ale asi nebylo.“  

„Možná bylo,“ řeknu velkoryse. „V něčem je jednodušší vědět, že jsme na tom stejně.“ Trochu se odtáhnu a vidím, že zaujatě poslouchá. „Zapomeň, kámo, teď spěchám. Nebudu ti vykládat úplně všechno. Pokračování příště.“  

Tentokrát je to přesně šest minut, během kterých si v rychlosti vyčistím zuby, hodím na sebe čisté hadry a s plechovkou kokosové vody s melounovou příchutí vypadnu z pokoje rovnou do deště, který na tváři píchá jako jehličky. A ne že bych šel pozdě, ale i tak to pro jistotu vezmu lehčím poklusem. 

Do šatny dorazím zadýchaný a málem vrazím do Newmana, který se producíruje kolem jenom v plavkách a rozcvičuje se. 

„Ale ale, dobrý den!“ zahlaholí. Ve vzduchu se vznáší vůně jeho kolínské a taky zmrdovsky dobrá nálada. Nejdřív mě celkem naivně napadne, že se prostě jenom taky dobře vyspal, ale on se pak uchechtne a spustí: „Nebolí tě v krku? Z toho, jak jsi v noci fňágal?“ 

Jak jsem mohl být tak naivní a předpokládat, že když se na něčem domluvíme, Newman to dodrží? Ne, vážně. Na okamžik mám chuť ponořit se pod vodu jako Clive. Ale spíš než stud cítím nasrání.  

Švihnu po Kevinovi tričko, které si přetahuju přes hlavu. „Říkali jsme, že o tom nebudeme mluvit, píčo jedna!“ 

Rozesměje se a jeho smích mnou rezonuje tak moc, až ho vnímám i v břiše. „Nestyď se,“ popíchne mě. „Nemůžeš za to, že jsem tak dobrej.“ Sebere tričko a hodí mi ho zpátky, abych ho mohl schovat do skříňky. Potom si v hraném zamyšlení poklepe ukazováčkem na bradu. „Jak že to bylo? Jooo, už vím, jsem podle tebe božskej!“ 

Ano, to byla jedna z hromady věcí, co jsem mu v noci řekl. Že je božskej. Že bych ho chtěl celého olízat. Ať mě mrdá, jak chce, protože jsem jeho. A on mě donutil to několikrát zopakovat, zatímco do mě dál bušil. Takže není divu, že působí tak samolibě a… Fajn, oukej, je to něco v jeho sebevědomém výrazu, takový zvláštní lesk v očích a křivý úšklebek, kvůli čemu mi začnou rudnout tváře.  

Čehož si samozřejmě všimne a nahlas se rozesměje.  

„Drž sakra hubu!“ štěknu. 

Nesnáším ho. Nesnáším ho a…  

Musím uznat, že nehledě na to, co se v noci stalo, nebo právě proto, ten den skáčeme fakt dobře a nepadne ani jedna výhrůžka, že se navzájem shodíme z věže. I když na to hodně intenzivně myslím. 

***

čtvrteční ráno 

Čtvrtek je do háje můj den! To mě napadne hned po probuzení, protože jsem odpočatý, vystříkaný a hodně spokojený s tím, jakou mám na Newmana páku. Dneska jsem byl nahoře já, tím pádem… Celkem ochotně vstanu, jen abych to co nejdřív mohl Newmanovi vpálit do ksichtu.  

Je poměrně brzy, takže bez spěchu zamířím do sprchy. 

Clive ještě spí, zpod peřiny mu trčí vlasy. Včera se už zase vrátil později než já, ale říkám si, že kdyby se mu povedlo Tima oslovit, nejspíš by mě vzbudil, aby se pochlubil. Navíc… Sakra, možná je blbé nebýt ohledně toho optimističtější, když jde o nejlepšího kámoše, ale fakt si nejsem jistý, jestli na to má.  

Zavřu se ve sprše a Cliva hodně rychle pustím z hlavy, když si vzpomenu na ten sen. Na Kevina, který byl naprosto dychtivý, abych mu ošukal pusu. Přilezl ke mně po čtyřech, líbal mě na stehna a pak nahmatal moji ruku a přitáhl si ji ke krku – nebylo to poprvé, co chtěl takhle držet a trochu škrtit, a tak jsem ho držel, sem tam jsem zesílil sevření, dokud mu nezačaly slzet oči, zatímco jsem mu pérem přejížděl po rtech. Pak jsem ho chytil za vlasy a prostě jsem ho… použil. Pohyboval hlavou dopředu a dozadu a péro mu přitom nedočkavě trčelo, jak moc byl vzrušený. 

Očividně je jedno, že jsem se udělal ve snu, protože mi najednou dojde, že si honím, zatímco myslím přesně na tenhle výjev. Kevin přede mnou. Jak chce, jak očima prosí, abych ho vůbec nešetřil.  

Udělám se rychle a tlumeně přitom vzdychnu. Musím se na chvíli opřít čelem o kachličky.  

Jedna věc je mít sny, se kterými nic neudělám, pokud nechci být totální zombie a hodit svoji kariéru do popelnice, druhá věc jsou vědomé činy a představy, které bych rozhodně ovlivnit mohl. A je to děs. Pomalu si nedokážu vzpomenout na jméno holky, se kterou jsem měl naposledy orál, natož abych ji chtěl ještě vidět, zatímco tohle nemůžu dostat z hlavy. 

Nerozbil bych se na tisíc kousků, kdybych byl bi. Nesmetlo by mě to jako tsunami a neříkal bych si proboha, co teď. Ale nebyl bych ani nijak zvlášť šťastný, že je původcem tohohle zjištění zrovna Kevin Newman. A že je navíc jediný kluk, o kterém sním.  

Očividně už i v momentech, kdy jsem vzhůru.  

Nechci o tom přemýšlet. Raději se v rychlosti znovu umyju, vylezu ze sprchy, vyčistím si zuby a hodím na sebe černý rolák a teplou bundu. Clive ještě pořád spí, když odcházím. 

Venku je pořádná kosa. Včerejší déšť zmrznul a klouže mi pod botami, zatímco mířím k bazénu. Napůl jdu, napůl bruslím. I tak ale dorazím jako první, Newman tam ještě není, což znamená jedno – nijak zvlášť se sem nehrne, protože si moc dobře uvědomuje, co ho čeká.  

Dám si záležet na tom, abych se co nejrychleji převlékl do plavek a opřený o skříňku čekal, až se doplazí. Projíždím přitom na mobilu reely a snažím se působit nezaujatě, ačkoli se nedokážu ubránit samolibému úsměvu, který mi vydrží až do Kevinova příchodu.  

První, co udělá, je, že se rozhlédne, při pohledu na mě se zamračí a pak pošle tašku po zemi ke svojí skříňce na opačné straně. Přinese s sebou zimu a svoji typickou vůni. A taky preventivní samonáser, jako kdyby dopředu věděl, co ho čeká. „Zdar,“ zamumlá.  

Usměju se ještě víc. „Nazdárek, Newmane. Jak ses vyspal?“ 

„Já jsem to věděl!“ vybuchne nasraně. „Od chvíle, co jsem otevřel oči, jsem věděl, že budeš mít kecy!“  

Sednu si na lavičku a koukám, jak se převléká. „Proč bych měl mít kecy?“ zeptám se zaujatě. 

Kevin si sundá tričko, vrazí ho do skříňky a předstírá, že tu otázku přeslechl. Spěchá, nejspíš aby se co nejdřív dostal z mojí přítomnosti do bezpečí bazénu, kde bude i Rowell. Jak naivní. Klidně vytáhnu dnešní noc na věži a vpálím mu to těsně před skokem.  

Nakloním hlavu na stranu. „Překvapilo mě, žes nedošel po čtyřech jako poslušnej pejsek.“ 

Obrátí se ke mně, zatímco se snaží vysoukat z kalhot. Působí, že by mě nejradši přetáhl lavičkou. „Ty si to hodně užíváš, co?“ vyštěkne. „Tak hele, jsou to jenom sny. JENOM SNY! Takovej ve skutečnosti nejsem.“ 

Několikrát vážně přikývnu, jakože jasně, to určitě. „Víš co? Nevěřím ti. Podle mě takovej seš. Jsi kontrolou posedlej freak, takže se ti líbí, když ti někdo – já – pořádně naloží.“ Zazubím se.  

Kevin zavyje. „Přestaň být se sebou tak spokojenej! A já vím, jakej jsem a nejsem, a říkám ti, že v těch snech to nejsem já. A dneska v noci to byla obzvlášť ujeťárna.“ Pochoduje po šatně jenom v boxerkách jako rozčilené ňafající štěně. „A víš co? Seš úchyl,“ obviní mě vítězoslavně. 

Nechápavě povytáhnu obočí. „Úchyl?“ 

„Ano.“ 

„Nemůžu za to, jak to máš rád, Newmane. To je prostě něco v tobě,“ řeknu a s potěšením sleduju, jak rudne.  

Radši se otočí zády a vystrčí na mě zadek, když se začne převlékat z boxerek do plavek. „Dobrý,“ zamumlá otráveně. „Dneska jeden z nás skončí utopenej! A je mi jedno, kdo to bude.“ 

Postavím se, hodím mobil do skříňky a seberu jenom ručník a lahev s vodou. „V tom případě vybírám tebe.“ Pak se rozejdu k bazénu, ale ve dveřích mi to nedá a stejně se otočím. „Nemusíš se tak stydět za to, co se ti líbí, dobře?“ řeknu záměrně extra soucitně.  

Ozve se bouchnutí, jak Kevin prudce zavře skříňku. „Já tě zabiju, Paddocku!“ A pak je to pleskání našich chodidel na chodbě, zatímco utíkáme k bazénu. Nemůžu si pomoct, ale směju se, zatímco on kousek za mnou zuří. 

Zastavím na kraji bazénu a předkloním se, protože se chechtám tak, že sotva popadám dech. 

Rowell už tam je a počastuje mě úsměvem. „Dobré…“ Než to ale stačí dokončit, vyletí z chodby Newman, po cestě upustí ručník i flašku na vodu a jedním skokem – hodně impulzivně – mě nabere a sejme mě rovnou do bazénu. On letí se mnou, rozbijeme se o hladinu, která nás vzápětí spolkne, a když se vynořím, pořád prskám nadávky, přestože se nedokážu přestat smát.  

I Newman se konečně spokojeně šklebí.  

„…ráno,“ dokončí Rowell a kroutí přitom hlavou, zatímco si z očí vytírá vodu.  

***

páteční ráno 

Probudím se vyspaný, spokojený i uspokojený. První, co vidím, je mráz, který kreslí na okno, první, co cítím, je kafe, které mi stojí v kelímku na stole, první, co slyším, je zvuk tekoucí vody z koupelny, což je obecně můj oblíbený zvuk, protože voda je ve všech formách prostě něco důvěrně známého a konejšivého. A i navzdory tomuhle všemu je tohle ráno ve srovnání s těmi předchozími snad vůbec nejtěžší. 

Nějakou dobu zůstanu sedět na posteli, kolena přitáhnu k sobě a opřu si o ně bradu. Hlavou mi víří hromada myšlenek a vzpomínek, až z toho šílím. Třu chodidla o prostěradlo a sperma na mých stehnech pomalu zasychá.  

Dopřeju si dva dlouhé nádechy. A pak slyším, jak se sprcha vypne, proto se dám dohromady, sáhnu pro kafe a pořádně se napiju. Nechci o tomhle s Clivem mluvit, proto bude lepší dělat, že nic. Narovnám se a nasadím neutrální výraz přesně ve chvíli, kdy se dveře koupelny otevřou a Clive vyjde ven se spokojeným výrazem a ručníkem kolem pasu. 

První, co mě napadne, je, že si honil, ale důvod jeho úsměvu je mnohem romantičtější, zdá se. „Endy, hádej, s kým jdu ven!“ řekne okamžitě. „Dal jsem to, pozval jsem ho! Jakože… Zase jsme se potkali v bazénu a teď už jsem nemohl předstírat, že jsem tam náhodou, aby si nemyslel, že jsem úchyl a šmíruju ho. Takže jsem věděl, že musím něco říct. Pozdravili jsme se a pak jsem čekal na vhodnou příležitost, až budeme sami, jenomže včera tam plavali i další lidi…“ 

Clive mele páté přes deváté a druhým ručníkem si přitom suší vlasy. „A najednou jsem věděl, že už mám jenom chvíli, protože Tim vypadal, že brzo půjde. Věděl jsem, že teď, nebo nikdy, tak jsem… Trochu jsem na něj zařval. Jestli se mnou někam zajde. Byl jsem nervózní, tak to ze mě vyletělo, přísahám, že jsem se v tu chvíli chtěl znovu potopit, ideálně rovnou utopit. Ale on vypadal, že ho to fakt pobavilo. A řekl jo.“  

Plácne sebou na postel a rozzářeně na mě civí jako sluníčko. Kývne bradou ke kelímku. „Jsem ti koupil ráno, jsem vzhůru už od pěti, tak mě napadlo skočit do MexGrillu.“ 

Usměju se. „Chceš mi říct, že jdeš na rande s týpkem, do kterého seš totálně udělanej už bůhví jak dlouho?“ 

„Asi jo! Já vím!“ Clive zavrtí hlavou, jako kdyby ve skutečnosti nevěděl vůbec nic. „Domluvili jsme se, že po Vánocích někam zajdeme.“ 

Překvapeně povytáhnu obočí. Asi bych se neměl vykecávat, abych nedorazil pozdě na trénink. Navíc jsem zvědavý, s jakým výrazem se objeví Newman. Ale stejně se nedokážu přimět vstát a dál ucucávám kafe. „Až po Vánocích?“  

„No, to je prakticky za chvíli,“ pokrčí Clive rameny.  

Asi má pravdu. Nějak mi poslední dobou vůbec nedocházelo, jak čas ubíhá. Všechno bylo jenom trénink s Newmanem, trénink bez Newmana, škola, trénink se všemi, kde je i Newman, sny o Newmanovi a pár hovorů s tátou nebo s mámou.  

No jo, už je to kurva tak dlouho, co mám ty sny. 

Zavrtím hlavou a dojde mi, že Clive pořád čeká, až něco řeknu. A vzhledem k tomu, že můj nejlepší kámoš nemůže za to, co se mi zdálo, konečně se donutím vstát a pyšně ho poplácám po rameni. „Seš skvělej, fakt. To, žes ho vážně pozval. Je to epický. Dneska si objednáme hromadu jídla a dáme na oslavu nějakej mezigalaktickej seroš, jo?“ 

Clive nadšeně přikývne. Působí jak poprvé zamilovaný dvanáctiletý kluk, který pořádně neví, jak svoje pocity zpracovat.  

Nechám ho sedět na posteli jen s ručníkem kolem pasu a skočím si do sprchy. Tentokrát si nehoním. Spěchám, už tak jsem strávil konverzací s Clivem dost času, a zkouším moc nepřemýšlet o tom, jak se mi dneska na bazén nechce. Dám se v rychlosti dohromady a během oblékání do sebe kopnu zbytek kafe, až se mi trochu zatočí hlava.  

Na cestu shrábnu poslední z malinových tyčinek a narvu si ji skoro celou do pusy. To všechno, zatímco Clive štěbetá: „…kam přesně půjdeme, ale napíšeme si na insta. Uvidím, jestli bude lepší jít do MexGrillu, kde to oba známe, nebo do města, dál od kampusu. A ježiši, doufám, že se budeme mít o čem bavit a…“ 

„Pchestan to hlotit,“ poradím mu s plnou pusou.  

Vypadnu do pořádně mrazivého rána dřív, než mě Clive zatáhne do dlouhé debaty o tom, jestli to rande neskončí jedním velkým trapasem. I tak je mi jasné, že večer nebude mlet o ničem jiném. 

Ale třeba to je dobře. Třeba tak zapomenu na svůj sen.  

Po cestě k bazénu vydechuju obláčky vzduchu a snažím se soustředit na nadcházející trénink, na rotaci, kterou potřebujeme s Kevinem vychytat. Na to, že mi v teniskách začíná být zima a měl bych nosit teplejší boty. Taky na to, kde budu o Vánocích, protože táta mě samozřejmě zval, máma taky, stejně tak Clive, ale… nevím.  

Vejdu do šatny a dýchnu si do dlaní, abych se zahřál. Newman už tam je, zatím oblečený, takže musel přijít chvíli přede mnou.  

Zůstaneme na sebe zírat. Má rozcuchané vlasy, jeden pramen mu spadá do očí, pochopitelně, ale tentokrát si ho neodhrne.  

Jsem první, kdo uhne pohledem. Zamířím rovnou ke svojí skříňce a převlékám se zády k Newmanovi. A teprve když ten blb dlouho mlčí, nahlas pronesu: „Dneska o tom nemusíme vůbec mluvit.“ To aby bylo jasno.  

Neohlédnu se, takže nevidím, jak se tváří. Ale skoro okamžitě řekne: „Souhlasím.“ 

Už zase mlčíme a to ticho je trapné. Přitom už jsme spolu zažili různá ticha. Nenávistná, nasraná, ultranasraná, mrtvolná, bez chuti cokoli říct. Tohle ticho je způsobené tím podělaným snem, takže dává smysl, že potřebuju něco říct a narušit ho. A tak plácnu první věc, která mi vytane na mysl. „Co Walter? Už tě vzal na milost?“ Zkouším znít nenuceně, ale zním přesně naopak, jako kdyby mi někdo držel vidličku u koulí a nutil mě mluvit.  

Newman si to možná myslí taky. Úplně cítím, jak protáčí oči. „Nebuď otravnej a pohni,“ odsekne. 

Dál už se o nic nesnažím, ztratím energii. Seberu ručník a flašku s vodou a jdu rovnou za Newmanem k bazénu. Snažím se mu přitom necivět na zadek, který znám tak důvěrně, že vážně nechápu, proč by mě měl zajímat. 

Zhluboka se nadechnu vůně chlorované vody. 

Rowell si možná všimne, že spolu s Kevinem nijak extra nemluvíme, ale nekomentuje to a rovnou nás zapřáhne. Nejdřív běháme kolem bazénu po gumových podložkách (abychom nehodili placáka a nezlámali si hnáty). Je to spíš lehčí kardio, během kterého zvedáme kolena. Potom následuje protažení a několik posilovacích cviků, než konečně můžeme vlézt do bazénu a dát pár koleček na zahřátí.  

Ani teď na sebe s Newmanem nekoukáme, vnímám ho spíš periferně – že není ani o kousek pomalejší, stejně jako není ani o chlup rychlejší.  

Následuje skákání na prkně, zkoušíme různé skoky, což se dělá proto, aby skokani získali nad tělem kontrolu. Teprve pak nás Rowell pustí na věž a následuje hodinová úmorná dřina. Jako vždycky líp dáváme rychlé a dynamické skoky, takže třeba čtverné salto vpřed ve schoulené poloze nebo dvojné salto vzad s čtyřnásobným vrutem ve skrčené poloze…  

Kevin podle mě počítá správně, přísahal bych, že se odrazíme ve stejnou chvíli, ale pak jde všechno do hajzlu. Prostě jakmile se jedná o extrémně technický skok, nedokážeme mít maximální kontrolu nad rotací a zároveň se na sekundu sehrát.  

Nejhorší je, že si myslím, že by to mohlo jít. Stačí hrozně málo.  

Přitom s Owenem jsem nikdy takový pocit neměl. A co je do prdele to málo?  

Skáčeme do zblbnutí, dokud Rowell neoznámí, že je konec. Usmívá se, ale to, co řekne, není vyloženě pochvala. „Dobrá práce, kluci, jen musíme doladit detaily. Můžeme na to mrknout na dalším tréninku. Tak vystřelte z bazénu, za chvíli jsou tady druháci.“  

S Newmanem současně zamručíme, v tomhle jsme očividně sehraní víc než dobře, a Rowell pak odejde. Nejspíš ho ani na vteřinu nenapadne, že bychom nezamířili rovnou do šaten.  

Sledujeme jeho vzdalující se záda, dokud nezmizí.  

„Zkusíme to ještě jednou?“ zeptá se Kevin. 

Není tady dozor, tím pádem by z toho mohl být fakt průser. Ale neřeknu ne. Nějak mi přijde, že by tak Newman vyhrál. Prostě jenom pokrčím rameny. „Jo, jasně.“ A srdce mi z nějakého důvodu úplně pitomě tluče, jako kdybych lezl na věž poprvé.  

Newman jde první, já jsem hned za ním, vidím kapky vody, které mu stékají po zádech, vidím svaly na jeho nohách, jak stoupá nahoru.  

Postavím se k okraji a civím na bazén, který i takhle z výšky deseti metrů připomíná pořádně velkou průzračnou kaluž. A pak pohlédnu na Kevina a všimnu si, že z nějakého důvodu váhá. Rozpačitě se podrbe na hlavě a já si říkám do prdele, jestli vytáhneš ten sen, tak tě strčím dolů.  

Ale on pronese: „Hele, včera jsi mě trochu nasral, ale nemyslím, že seš úchyl. Kretén, dement, idiot, hňup… to všechno jo, ale úchyl ne.“ 

Dobře, tohle jsem fakt nečekal. „Tak dík?“ vypadne ze mě. „Asi? Taky si nemyslím, že seš úchyl. To, že se rád necháš přiškrtit, je podle mě normální.“  

Uznávám, že mluvit o tomhle je nakonec mnohem bezpečnější.  

Newman se uchechtne a konečně si ten svůj pramen odhrne z čela. „No to je právě to. Ani nevím, jestli to mám rád. Nikdy mě při sexu nikdo neškrtil.“ 

„Já při sexu taky nikdy nikoho neškrtil. Ani jsem…“ Pokrčím rameny a znovu pohlédnu dolů na bazén. Netuším, kdy naposledy jsem trávil tolik času na věži bez toho, abych během chvíle skočil. Vzduch mi tady připadá těžší a naše hlasy se trochu rozléhají. „Nedělal jsem spoustu věcí tak, jako s tebou,“ přiznám. „Ale s tebou je všechno jiný, Newmane.“ 

Nechci, aby si myslel, kdovíjak není atraktivní nebo že z něj stříkám, přestože obojí je pravda.  

Ale ten pičus se naštěstí zašklebí a celé to shodí. „Fakt, jo? Povídej mi o tom, jak je to se mnou skvělý.“ Rozesměje se a jeho smích se nese všude kolem. Vrací se ke mně. Sráží mě na kolena. Ne doopravdy, prostě mám jenom ten pocit.  

„Je to s tebou úžasný, Newmane. A víš proč? Protože to je sen.“ 

Kevin dojde blíž, na můj vkus hodně blízko. Nebo si jeho přítomnost možná uvědomuju zbytečně intenzivně. Navíc si připadám z tréninku zatraceně rozpálený. A taky… je tady ten sen. Visí nad námi.  

„Já jsem dobrej i ve skutečnosti,“ pronese Kevin tiše. 

„Neříkej,“ zamumlám a omylem pohlédnu na jeho pusu, jako bych čekal další slova. Nejsem si jistý, o co přesně tady jde. Zkouší mě? Flirtuje se mnou, aby se mi vzápětí vysmál do ksichtu a řekl něco o tom, že jsem trapnej, jelikož z něj stříkám?  

Proč prostě…  

„Newmane,“ řeknu a myslím to jako otázku, akorát se mi zadrhne dech, takže to zní jako zachraptění.  

Na okamžik semkne rty, vidím, jak se mu napíná čelist, než něco v něm povolí. „Paddocku,“ odpoví odevzdaně. Je tak blízko, že z něj cítím chlór, vůni kolínské, pot, kokosovou vodu.  

Chtěli jsme skočit. To mi proletí hlavou.  

A pak se oba pohneme.  

Vzdáleně vnímám, že už neovládám svoje tělo, protože jak jinak si do háje vysvětlit, že se nakloním k Newmanovi a on mi v tu samou chvíli vyjde vstříc? Přitiskneme se k sobě tak horoucně, že se málem srazíme zuby.  

Tlumeně zasténám. Na jednu stranu mám pocit, že jsem zvyklý líbat ho, dělám to každou noc, ale tohle je o tolik intenzivnější. Okamžitě mu zajedu jazykem do pusy a on mně taky. Jako vždycky si nejsme nic dlužní.  

Má měkké a horké rty a stejně horký je i jeho dech. Chutná tak kurevsky sladce. Líbáme jeden druhého se stejným zápalem, s jakým skáčeme. Intenzivně, dominantně, soutěživě. Bez toho, abychom se drželi zpátky.  

A teprve tady si dovolím vzpomínku na sen, co se mi, nám, na dnešek zdál. Sen, kde jsme si navzájem honili a koukali jeden druhému do očí, až to bylo neuvěřitelně romantické. Žádná rychlá toužebná píchačka, ale něco… něco víc. Možná. Nevím.  

Jsem na věži a mám plnou hlavu Kevina Newmana. A v puse jeho jazyk.  

Z dálky slyším hlasy a někde hluboko v mém mozečku se objeví informace, že tady mají trénovat druháci. Znovu Newmanovi zasténám do pusy, roztouženě a taky podrážděně, protože vím, že musíme přestat.  

Odskočíme od sebe přesně ve chvíli, kdy se první kluci vyhrnou z chodby v čele se svým trenérem Gibbsem.  

Už se zase neovládám, protože se podívám na Kevina, ačkoli nechci. Nechci vidět, že má zarudlé tváře a hrudník se mu prudce zvedá. Do hajzlu. Do totální prdele! Potřebuju odtud pryč a nejrychlejší cesta dolů je skočit.  

Stoupnu si na kraj věže a ostentativně uhnu pohledem. V duchu si to odpočítám a podvědomě vyberu dvojné salto vzad s čtyřnásobným vrutem ve skrčené poloze, kde jsme předtím měli rezervu. Tentokrát vnímám Kevina spíš periferně.  

Odrazím se, přetočím a na konci bez sebemenšího cákance zajedu pod hladinu jako šíp. A když vystrčím hlavu a Kevin se vynoří vedle mě, uvědomím si, že na nás všichni druháci civí jako na zjevení. Načež začnou tleskat. 

Nejdřív mě napadne, že viděli naši líbačku a dělají si z nás prdel, ale Gibbs pak uchváceně řekne: „Kluci, deset z deseti, nikdy jsem neviděl tak čistý skok! Odrazili jste se stejně, byli jste neuvěřitelní. To musím říct Rowellovi. Skvělá práce! Ale vysvětlete mi sakra, kde máte dozor?!“  

Kouknu na Kevina, na jeho opuchlé rty.  

„Pardon, trenére. Chtěli jsme jen potrénovat,“ řeknu, protože Newman se k tomu nemá. Spíš se zdá, že chce ze všeho nejdřív zdrhnout, což chápu. Vyleze z bazénu a zamíří chodbou do šaten, aniž by mi věnoval pohled. A já si dám ještě pár koleček, než se druháci rozcvičí a zahřejí, abych dal Newmanovi náskok. Protože ho fakt nechci potkat. 

Nejlíp už nikdy.  

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥