Get a room, you two!
Jo aha počkat, to už jste zkoušeli a moc to nefungovalo.
SOUSTŘEDĚNÍ
14 KEVIN
Na poslední noc se prohodíme. Nejdřív jde spát on a po čtyřech hodinách ho probudím, abych se vyspal já. Asi to nedává moc smysl, obzvlášť když sleduju rozespalého Paddocka, jak si sedá a předstírá, že je v pohodě, a přitom mu pořád padají víčka. V tu chvíli je moje důvěra v jeho schopnost být vzhůru prakticky nulová.
Je dokonce tak mimo, že když se ho zeptám, jestli neusne, věnuje mi povzbudivý úsměv.
Paddock mi věnuje úsměv. Povzbudivý. Mně!
Ten kluk má se spaním vážný problém.
Akorát jsem už dost unavený, takže ani nemám zapotřebí to nějak komentovat, raději se obrátím na druhou stranu a okamžitě usnu.
Aby mi ani ne za minutu, ačkoliv jsou to ve skutečnosti přesně čtyři hodiny, zazvonil budík. Přísahal bych, že jsem fakt jen mrkl, a moje tělo si to taky myslí. Po včerejších trénincích mě bolí úplně všechno – je mi jasné, že málo spánku regeneraci zrovna moc nepomáhá, na druhou stranu je to možná pořád lepší než mít erotické sny o Paddockovi s Paddockem v jedné místnosti.
Ten včerejšek mě fakt nasral. Že jsem se musel probudit tak neskutečně spokojeně vystříkanej a umazlenej a okamžitě se propadnout hanbou, jelikož mi to poslední zasténání uteklo a já ho vydechl nahlas. Slyšel jsem ho, právě to mě probralo a bylo mi jasné, že to Paddock nejspíš taky slyšel, což mě… Do prdele, tohle přece nejde jenom tak přejít.
Dneska v noci se naštěstí nic nestalo, takže se v celkem dobré náladě posadím a zkontroluju Paddocka. Ten sice nespí, ale nevypadá zrovna nejlíp. Taková malá, nabručená zombie. Mentální schopnosti na velmi nízkých hodnotách. Zajímalo by mě, jak by teď skočil třeba celkem standardní Forward Dive.
Haha, spíš ne. Anebo by to skočil bez jediné chyby jenom proto, aby mě nasral. Na to by energii určitě našel.
Vezmu mobil a zkusím zavolat Walterovi. Nějakou dobu to nebere a mně při každém zazvonění srdce o něco klesne, až mám nakonec pocit, že visí na tom nejslabším provázku. Přitom nervózně poklepávám nohou a koušu se do spodního rtu.
Myslel jsem… Jsem idiot, když jsem věřil, že se to mezi mnou a Walterem zlepšuje? Že si konečně po měsících ticha znovu rozumíme? Jasně, obecně jde hlavně o to, že jsme našli téma, které Waltera zaujalo natolik, že překonal i vztek, ale při běhání přece vůbec mluvit nemusíme!
Rozhodně se ovšem neplánuju vzdát, takže následně volám přes Messenger, pak přes WhatsApp a následně znovu přes mobil, což už je na Waltera nejspíš trochu moc, protože hovor konečně přijme. Nedám na sobě znát ani krapet podráždění a nadšeně navrhnu: „Jdem si zaběhat?“
Jsem unavenej jako prase, spávám polovinu toho, na co jsem zvyklý, a přesto jsem ochotný se zvednout a strávit s nejlepším kámošem trochu času. Jako to si přece zaslouží minimálně pár bodů k dobru. Ne snad?
„Jo, nezlob se, ale dneska se na to necítím,“ oznámí Walter a ani nemá slušnost předstírat, že je ospalý. Takže byl určitě vzhůru, nezvedal mi telefon a teď mě úplně pitomě trestá. Přitom trestá jenom sám sebe, vážně, protože já běhat půjdu tak jako tak a on o to přijde. Zbytečně.
„No ale rád běháš k jezeru. Neříkals minule, že je to jedno z tvých oblíbených míst?“ zamručím a je mi děsně nepříjemné, že je toho Paddock svědkem.
„To jo, ale byl jsem tam už včera, když jsi měl synchro s Enderem.“
Kdyby vzal Walter ledovou vodu a chrstnul mi ji do ksichtu, cítil bych se tak nějak podobně. Ačkoliv tohle je možná horší, protože to trvá mnohem dýl a nejde to setřást. Uvědomím si, že nějakou dobu nehnutě sedím a zírám na červený koberec.
„Kevine? Seš tam ještě?“ pronese Walter váhavě. Na konfrontace nikdy nebyl, ale tohle je snad ještě horší, než kdyby mě obviňoval, že jsem mu zničil život. Což jsem neudělal, první láska fakt není celej život, i když tomu romantickej Walter asi věří.
„Takže ty fakt nejdeš?“ vyštěknu rázně. Trochu tím překvapím i sám sebe, ale asi jde prostě jen o to, že jsem unavený a maličko mi třeští hlava.
Walter vzdychne. „Promiň.“
To jeho nevinné, nekonfliktní, zdráhavé promiň mě příšerně vytáčí, ale udržím veškeré negativní emoce na uzdě. Prostě jen pokrčím rameny, abych dal sám sobě najevo, že mi na tom nezáleží, a zavěsím. Znovu spát nemá cenu. Jsem doslova přehlcený myšlenkami, navíc bych stejně musel za hodinu a půl zase vstávat. Mistr Spánek by to ale možná uvítal, a tak řeknu: „Jestli si chceš ještě chvíli pospat, tak můžeš. Jdu si zaběhat.“
Paddock mi věnuje zvláštní pohled – možná je tak ospalý, že netuší, kdo je, kdo jsem já a co znamenají ta slova, která k němu pronáším. Haha. Třeba je ospalej Paddock ideální společník, protože jen pitomě zírá a nemluví.
Což se nakonec nepotvrdí, jelikož zavrtí hlavou a celkem odhodlaně prohlásí: „Půjdu s tebou. Dej mi tři minuty.“
Unavenej Kevin je evidentně taky trochu mimo. Normálně bych asi něco odsekl, nebo ho poslal do prdele, ale teď… Sakra, jsem prostě jen rád, že nemusím jít sám.
***
Horizont za kopcem se právě zbarvuje dočervena a přechází do světle růžové. Východy slunce jsou vždycky nádherné, ale tenhle obzvlášť a já vlastně nevím, jestli… jestli to doopravdy není růžová. Napadne mě zeptat se Paddocka, ale nakonec se k tomu nepřiměju a běžím dál.
Původně jsem myslel, že prostě poběžím a Paddock nasadí svoje tempo – rychlejší nebo pomalejší, podle toho, co mu vyhovuje víc. K jezeru vede jen jedna cesta, tím pádem bychom se stejně zase potkali, ale tak nějak se od sebe ani na vteřinu neodtrhneme, prostě běžíme bok po boku, stejným tempem, krok za krokem. A vychází slunce.
Jsem unavenej a on je taky unavenej, takže naše bojovnost asi trochu opadla, ale i tak je pro mě celkem náročné si přiznat, že tohle je fajn.
Skákání s Paddokem je děs. Erotické sny s Paddockem jsou děs. Být na pokoji s Paddockem je děs. Mluvit s Paddockem je děs. Ale běhání s Paddockem ujde. Neříkám, že je to ta nejlepší věc na světě, jen je to snesitelné.
A když na posledních sto metrech před jezerem zrychlím, on mě okamžitě napodobí a najednou oba sprintujeme a já se přistihnu, že mám úsměv od ucha k uchu. Jsme vyrovnaní, jak taky jinak, a k lavičce dorazíme ve stejnou chvíli. Nedá mi to a uchechtnu se.
„Jdu si zaplavat,“ oznámím a přetáhnu si mikinu přes hlavu. Vodu mám obecně rád. Jasně, v bazénu a chlorované vodě trávím nejvíc času, ale miluju i přírodní – jezera, přehrady, potoky, moře a oceány. Hlavně, když můžu udělat pár temp, ponořit se…
„Bude to ledový,“ oznámí Paddock hloupě.
Vzhledem k tomu, že je podzim, asi nečekám, že se ohřeju. „Však tebe nikdo nikam nezve,“ odvětím, zatímco si vyzouvám boty. Vlezl jsem do jezera i na začátku února, chvíli poté, co hladina rozmrzla.
Ne že bych nějak hrotil otužování, ale v tomhle jsem celkem odolnej. Nebo možná zvyklej, protože se odmalička koupu všude, kde je to možné.
Paddock se moc netváří, přesto si rozepne sportovní bundu. „Jestli tam vlezeš, vlezu tam taky. Nebudu pak následující dny poslouchat tvoje kecy o tom, že mám strach, že se mi zimou scvrknou koule nebo tak něco.“
Nevím, čím to je, osobně viním únavu, která mi zatemňuje mysl. Automaticky si vzpomenu na ten sen, na ten před soustředěním, kdy jsem Paddockovi zaujatě a velmi odhodlaně cucal koule a snažil se je narvat do pusy. Akorát místo toho, abych se zastyděl, což bych považoval za normální reakci, mě to vlastně pobaví. Únava je svině, dokonce mě přiměje se uchechtnout, a než se nad tím stihnu zamyslet, vypadne ze mě: „Z tvých koulí bych si legraci nedělal. Ty máš hezký.“
Hned nato moje tělo řekne, nebo spíš rozkáže, abych okamžitě vlezl do vody a nejlépe velmi rychle zmizel pod hladinou, a já milerád poslechnu. Takže se zhruba tři kroky brodím dál od břehu, než se mi podaří potopit.
Paddock měl pravdu, je to studený, ale ještě to ani zdaleka není tak nepříjemné, abych svého rozhodnutí litoval. Udělám pár temp, několik vývrtek, a dokonce i jeden kotoul, a teprve potom se vynořím. Na břehu nikdo není, ve vodě nikdo není a všude je klid. Nachová obloha a červenorůžová příroda. Voda je… divná, ale tam, kde se vlní, prosvítají růžové záblesky.
Čekám a pomalu mávám rukama po hladině, jako bych ji hladil.
Zkouším nemyslet na to, že jsem právě flirtoval s nejhorší možnou osobou na světě. NE! Raději bych flirtoval s růžovým mimozemšťanem, co by se mě snažil projet sondou, takže by se dalo říct, že jsem právě flirtoval s nejhorší možnou osobou v celém podělaném vesmíru.
Stihnu se třikrát zhluboka nadechnout, než se kousek ode mě vynoří Paddockova hlava. Se slabým, ale nepřehlédnutelným úsměvem. „Kuuurva, to je studený!“ Doplave blíž a mezitím se jeho úsměv definitivně rozšíří. „Takže tobě se líbí moje koule, Newmane.“ Ani to není otázka, prostě to potěšeně konstatuje.
Rozhodně se ovšem nedám zahnat do kouta (nebo pod vodu). „To jsem neřekl,“ odvětím sebevědomě. „Jen jsem je objektivně posoudil. A přestaň být kretén, nebo tě utopím.“
Paddock se sebevědomím taky nemá problém. „Pozor, to se až moc podobá fyzickému kontaktu. Co když se ti z toho postaví péro?“ zamrká.
Mrká na mě. Flirtujeme?
A jestli ano, proč z toho nešílím hrůzou?
„Klídek. Moje péro je v klidu. Mám ho pod kontrolou.“ Přijde mi zvláštní mluvit o mém péru a upřeně přitom na Paddocka zírat, proto udělám pár temp bez konkrétního cíle. Prostě si tak… poplavávám. A tvářím se, jako bychom zrovna řešili, co bude k obědu.
„Prosím tě, kolikrát stříkáš tak rychle… Ty ho rozhodně nemáš pod kontrolou. Jestli ho někdo má pod kontrolou, tak já,“ oznámí, a protože je to debil epických rozměrů, nedá mi ani šanci reagovat a raději odplave. A ne na čubičku nebo prsa s hlavou nahoře – abych na něj mohl zahulákat, že upřímně doufám, že mu to jeho slavné péro z té zimy upadne –, to by totiž na Paddocka bylo až příliš jednoduché. Nahodí ukázkového kraula a za chvíli je daleko ode mě.
Jako ano, ve snech jsem občas nedočkavej a hodně stříkám, ale kurva, jsou to přece sny! Nemám to pod kontrolou a ve skutečnosti by to takové nebylo. Vydržel bych dýl, než… Zarazím se. Představím si ten poslední sen, kdy jsem definitivně stříkal jako první, a i přes zimu mi cukne v péru.
Tohle není normální.
Ale ve skutečnosti by to tak přece nebylo, ne?
Paddock doplave asi dvě stě metrů ode mě a místo toho, aby se vrátil, začne splývat. Je k vzteku, že když ho vidím, vypadá stejně spokojeně a uvolněně, jako se já cítím. O jedné věci jsem nikdy ani na vteřinu nepochyboval. Že jestli někdo miluje vodu a skákání tolik jako já, je to ze všech lidí na světě (vesmíru) právě on.
Líně k němu doplavu, víceméně pod vodou.
„Musíme to nějak vyřešit,“ hlesne Paddock s pohledem upřeným k obloze. „Nemůžem očekávat, že to prostě jenom tak zmizí. Co když to je… Já nevím, něco jako prokletí?“ Řekne to opatrně. Nejspíš si sám není jistý, jestli nezní šíleně. „Prostě nemůžeme následující týdny a měsíce chrápat jenom čtyři hodiny denně.“
V tomhle s ním souhlasím. Spánek je důležitý a já se nezačnu zhoršovat jenom proto… Na druhou stranu každonoční erotické sny mi taky zrovna nepřidávají a nedokážu určit, co je pro mě vlastně ta horší varianta. „No a jak to chceš vyřešit?“ zeptám se. Bože, doufám, že Paddock přijde s něčím, co mě do teď nenapadlo. S něčím skvělým, přelomovým, geniálním…
No ale je to Paddock, nemůžu mít na něj vysoké nároky, takže pokrčí rameny a vypadne z něj: „Nevím, zeptat se umělé inteligence?“
Tak dík za nic.
„Jo, tak to jsem se už ptal,“ vzdychnu. „Nejdřív si myslela, že píšu nějaký mysteriózní román, a když jsem se jí zeptal, co mám dělat, aby to přestalo, poradila mi… A teď se pobavíš: Abych na tebe tolik nemyslel a změnil spánkovou rutinu.“
Rada k smíchu. Zaprvé na Paddocka před spaním dobrovolně nikdy nemyslím, za druhé přece nemůžu jen tak změnit spánkovou rutinu. Každý den mám na všechno přesně daný rozvrh – kdy a co jím, kdy a co cvičím, kdy a jak spím. Všechny moje trenéry, poradce a terapeuty by asi nepotěšilo, kdybych jim jen tak mimochodem oznámil, že potřebuju změnit spánkovou rutinu, protože mi to řekla umělá inteligence. (Kterou mám nazvanou Jeremy, ale o tom bych nemluvil.)
Paddocka to upřímně rozesměje. „Super. To by jednoho nenapadlo. Bože, já už myslel na tolik různých věcí a lidí, že bych se nedopočítal.“
Zase udělám pár temp – dost mi to pomáhá přemýšlet. „Prý existuje něco jako energetická propojenost. Někteří lidi věří, že můžeš mít s někým silné pouto, které vede ke sdílení myšlenek a snů. A to pouto nemusí být nutně pozitivní. Někdy se to stává i mezi lidmi, co se hodně nemusí.“
To na nás celkem sedí. Možná se tak nenávidíme, že se naše mozky spojily a vytvořily sny, kde… Proč se v těch snech raději pořád dokola nezabíjíme? Nedávalo by to větší smysl?
„Co teda navrhuješ ty?“ vydechne Paddock a stejně jako předtím já má v hlase tolik naděje, jako by vážně věřil, že se najednou vytasím s řešením. Jojo, určitě, nechal jsem si ho přesně na tuhle chvíli. Tři dny jsem spal jen napůl, abych si užil pořádnou legraci.
Pokrčím rameny. Nemám zázračný nápad. Nemám vůbec nic kromě obrovské únavy sedící mi na ramenou. „Takže hulit jsi nezkoušel?“
Paddock zavrtí hlavou. „Nezkoušel. I kdyby to pomohlo, nebudu tahat brko denně, jen aby se mi nezdálo o tobě. To s tebou radši budu píchat. Popravdě.“
Tahle odpověď mě nepřekvapí. Určitě je taky posedlý tím, aby prošel dopingovou kontrolou, a dává si extra pozor. Nikdy by tak pitomě neriskoval. „Jo, to mám asi stejně. A co se s někým vychrápat před spaním? Tos zkoušel? Já byl v létě celkem na suchu a s Teresou jsem párkrát byl, ale většinou ne těsně před usnutím.“
„Jo, já přes léto sex měl. Docela pravidelně, i před spaním. Ale i když jsem byl totálně vyšťavenej, stejně se mi pak zdálo o tobě.“
Aniž bych si to uvědomil, nakrčím nesouhlasně nos. Teprve až poté mi dojde, že se mi nelíbí představa Paddocka, jak pigluje nějakou holku. Obecně Paddock s kýmkoli mi není zrovna po chuti. Na druhou stranu aspoň tohle můžeme smést ze stolu. Mít sex před spaním evidentně není řešení. Pokud teda… „No jako ještě by se mohlo vyzkoušet vyspat se s klukem.“
Paddock se okamžitě zamračí. „No ale já nejsem teplej, Newmane. Jasný? Proto je to tak strašně matoucí.“
Zkouším nad tím sdělením příliš nepřemýšlet. Raději přemýšlím nad sebou a nad svými možnostmi. Je to zvláštní, ale představa gay sexu mě nějak neznechucuje, taky jsem byl k obrovské toleranci vychovanej. Pokrčím rameny a přejedu dlaní po hladině. „Já bych to klidně zkusil. Ne že bych se vyloženě hlásil, ale úplně mi to nevadí.“
Paddock přimhouří oči, skoro jako by mi nevěřil a hledal jakoukoliv známku, že mu právě kecám. Nějakou dobu taky mlčí. Mhouří oči a mlčí a je to celé trochu divné, takže zakašlu a on přesně v tu chvíli pronese jasné a ostré: „Ne.“
Povytáhnu obočí.
„To mi nepřipadá jako dobrej nápad,“ dodá.
„Proč ne?“
Respektive je to jedinej nápad, který pro teď máme, takže asi není třeba vyhodnocovat, jestli je dobrej, nebo špatnej.
Paddock plácne dlaní do vody, taky vzdychne a zakloní frustrovaně hlavu. Úplně vším dává najevo, jak ho vytáčím, přitom se jen kurva snažím s něčím přijít. „Ježiši, protože určitě existuje lepší řešení, ne? To ani nedává smysl. Proč bys měl chrápat s klukem, no? Zkoušel jsem holku a nic, teď to nebude jiný,“ vyštěkne.
Nemá mi co vyčítat. On mě taky vytáčí.
Jak to, že umím být tak klidný a vyrovnaný a jemu stačí tak málo, aby obě tyhle vlastnosti vzal, smačkal do kuličky a hodil do koše?
„No ale tak to je přece něco jiného, ne?“ vyjedu. „Ty vole, třeba se nám podvědomí snaží dát najevo, že jsem… no že s klukem by to mohlo být fajn.“ Čemuž jsem ochotný věřit. Je to sex, jasně, že bude fajn. Akorát to má všechno jeden malý háček.
Vlastně velký háček.
Obrovský hák!
Když si představím sex s klukem, když si představím, že někoho líbám a hladím a šoustám, nikdy to není jen tak nějaký kluk. Vždycky je to Paddock. A jeho rty, jeho ruce, jeho zadek, jeho péro.
Jeho oči. Tak výrazné.
Paddock znovu naštvaně plácne do vody. Měl by se uklidnit, já přece nemůžu za to, že není teplej! „Dobře,“ přikývne. „V tom případě se ožeru a zkusím přetáhnout nějakého kluka.“
Vyvalím oči a na vteřinu zapomenu kopat nohama a máchat rukama, takže trochu zajedu pod vodu a loknu si. Sakra. Začnu zase plavat a společně s tím ze sebe dostanu pouhé: „Ne.“
Ne. Nevím, co to ne znamená.
Jen… Prostě ne.
Mám dojem, že mi Paddock vidí až do žaludku, proto uhnu pohledem a zadívám se na starý pokroucený strom u břehu. Je to nádherný strom, jeden z nejkrásnějších… Dobře, ano, jo! Nesnesu pomyšlení, že to Paddock – ten zkriplenej dement – dělá s jiným klukem. Nesnesu. Nesnesu!
„Ne?“ zopakuje Paddock. A zase mhouří oči. Jako by věděl. Ale co jako?!
„Ne.“
„Teď jsi říkal, že to je dobrej nápad a že na mě moje podvědomí mluví.“
„Ale ty jsi řekl, že je to kravina. Tak máš asi pravdu,“ oznámím a mám dojem, že jsem vytáhl neprůstřelný argument. Paddock je narcis přesvědčený o své nadřazené dokonalosti, nikdy by nepřiznal, že se v něčem mýlí.
„Takže nebudeš píchat s klukama?“ chce vědět a pořád se tváří podezíravě.
„Ne, když ty taky ne,“ odpovím. A taky se tvářím podezíravě.
„Dobře. Nebudu.“
Věříme si?
Jsem jen kousíček od toho, abych vypálil, že jestli si něco začne s klukem, opíchám všechny gay kluky na Astře. Dvakrát. Ale díkybohu se zarazím, protože mi to přijde už zbytečně přes čáru. A navíc bych docela určitě zněl, jakože žárlím. Což bych asi… žárlil, nevím. Nechci, aby si ten kokot užíval, zatímco já se budu dál zoufale potýkat s debilními sny.
Jsme v tom spolu, ne?
„Super, takže jsme zpátky na začátku, kdy se po čtyřech hodinách evidentně střídáme ve spaní,“ vzdychnu. Nakonec, nezní to tak špatně. Člověk si zvykne. Tělo si zvykne.
„Třeba bychom se mohli vychrápat spolu. Třeba se nám naše podvědomí snaží říct právě tohle. Ne píchat kluky, ale prostě sebe,“ uchechtne se Paddock a společně s tím flirtovně zamrká.
Žertuje, ale stejně mě tím přiměje obrátit oči v sloup. „No tak to je geniální nápad. Vadí nám, že spolu pícháme ve snech, snažíme se to vyřešit a ty vymyslíš, že spolu budeme píchat ve skutečnosti? To je trochu… kontraproduktivní, nemyslíš?“
„Třeba by to pak přestalo,“ odvětí bezstarostně. Jsem si ovšem jistý, že je to z jeho strany jen hra. Že kdyby na to přišlo, couvl by jako první. Neprohlašoval před chvílí, že není teplej? Že by se musel ožrat, aby to dal?
Ale tohle je prostě on a přesně tahle jeho vlastnost mě vždycky vytáčela. To, jak pokaždé dělá, že pro něj nic není problém, všechno zvládne, skočí ten nejtěžší skok bez jediné chybičky, protože je to kurva podělaná superstar. A přitom není. A neskočí.
Probouzí tím ve mně odhodlání dokázat mu opak. Takže nehnu ani brvou, když říkám: „Tak na břehu?“
„Na břehu co?“ nechápe.
„Si to rozdáme.“
…
Vteřina. Vteřina ticha, kdy ani jeden z nás nechce couvnout. Kdy to skoro vypadá, že se fakt vyškrábeme na břeh a mokří se na sebe natiskneme. Začneme se líbat, spadneme do trávy a… Paddock zavrtí hlavou. „Ty seš kus kokota, viď? Snažím se to vyřešit. Stejně bych s tebou vědomě nikdy nechrápal.“
Ušklíbnu se. Protože jsem vyhrál. Spokojeně přejedu jazykem po horním rtu. „No tak tím je to vyřešený. A vyřešilo se to tak, že se to nevyřešilo.“ Měl bych být naštvaný a frustrovaný, ale nic z toho teď cítit asi nedokážu. Na to jsem příliš unavený, otupělý a promrzlý. De facto se smiřuju s nevyřešitelnou situací.
Paddock zmizí pod vodou, aby se vynořil o pár metrů dál. Voda mu kape z vlasů na ramena a já se přistihnu, jak některé kapky upřeně sleduju. „Můžu ti něco říct? Něco, co jsem nikdy nikomu neřekl?“ pronese obezřetně.
To bude nějaká děsná chujovina, hádám. „Sem s tím.“
„Nikdo necucá koule tak jako ty. Nikdo. Za to bych ti dal zlato hned.“
Zarazím se. Není to chujovina. Je to docela zajímavá informace. A co se týče Paddocka, tohle je z jeho strany vyloženě hetero poznámka. Akorát u něj člověk nikdy neví, kdy žertuje a kdy je prostě jen debil, takže se raději nevyjadřuju. Neskočím mu na špek. Fakt ne.
Jenže on se přitom tváří přehnaně vážně a několikrát za sebou opakovaně kývne, což mě dost provokuje. Tím pádem bych řekl, že si za to může sám. Neskočím mu na špek, nýbrž na hlavu a zkusím ho potopit.
Sice se mi to povede, ale jemu se zas povede mě stáhnout s sebou.
Jsme pod vodou a jsme nad vodou. Jsme u dna, chytáme písek do dlaní a lovíme kamínky – kdo vytáhne větší, je král kamínků. Jenže oba naše kamínky jsou asi tak stejně velké a příšerně se pohádáme. To vede k dalším tahanicím a snahám se zase utopit.
Dostanu kolenem do břicha, když se Paddockovi zázrakem povede vlézt mi za krk. Akorát mu nedojde, že je pak pro mě jednoduché sebou praštit dozadu, a on se rozplácne o hladinu s hlasitým plesk! To ho upřímně rozesměje, lokne si a začne chrchlat vodu. To zas rozesměje mě, on se mi pokusí pomstít, proto do mě šťouchne, já si loknu a následně chrchláme vodu oba.
Podplavu ho, on podplave mě a úplně hloupě mi začne tvrdit, že dokáže udělat víc kotoulů.
Pche.
Zvládne jich šest, než se tak divně překulí a zmizí potupně pod hladinou. Když se vynoří, oznámím mu, že konečně uvidí, jak se kotouly dělají pořádně.
Zvládnu jich šest, než se mi zatočí hlava.
Ani tohle nemá vítěze. Zas a opět jsme ohavně vyrovnaní.
Frustrovaně ho postříkám vodou a on mi to oplatí, ale pak jsme zase pod vodou.
Připadám si jako malé dítě a tak neuvěřitelně svobodně, že tu chvíli, kdy budeme muset vylézt z vody, podvědomě oddaluju. Ale čas utíká, obloha je čím dál růžovější a nedá se to zastavit. Navíc mi pak už dost mrznou palce.
Poslední potopení, poslední kamínek, poslední kotoul, než se doplazíme ke břehu. Jsem vysmátý a zadýchaný, jako bych se právě… dobře bavil. Ale to se přece stalo. Jsem vysmátý a zadýchaný, protože jsem se dobře bavil.
S ním.
Dosednu na lavičku a zhluboka vydechnu. Jezero už je zase klidné. Nikdo by nepoznal, že ještě před chvílí v něm byli dva praštění idioti. „Walter se mnou do vody ani jednou nevlezl,“ podotknu.
Paddock popadne bundu a začne se do ní utírat. „Dneska tě celkem odpálkoval, co? Pohádali jste se? Minulej rok jste k sobě měli blízko.“
Popadnu mikinu a taky se do ní utřu, než na sebe hodím tričko. „No… jo. Jsem se mu před začátkem prázdnin vyspal s holkou,“ přiznám neochotně. Pořád si stojím za tím, že na to nejsem pyšnej, i když si Walter a pravděpodobně i Scott myslí, že jo.
Paddock zavrtí hlavou. „Ty se toho nebojíš, co?“ Nezní ovšem odsuzovačně, což bych zrovna od něj rozhodně čekal.
„Byla to nehoda,“ přiznám. „Byl jsem příšerně opilej a skoro vůbec si to nepamatuju. A ona se po mně celou dobu plazila. Waltera měla dost na háku, ale to on samozřejmě nechce slyšet. Bral ji jako svou první velkou lásku a chtěl s ní přijít o panictví. Takže je to teď mezi námi takový divný. Nevím, co ještě mám udělat, aby mi odpustil.“
Paddock chvíli mlčí. Vlastně od něj žádnou reakci snad ani nečekám, proto mě překvapí, když řekne: „Asi nic. Třeba si prostě zvykl, že se to snažíš urovnat, a je mu to ukradený. Jestli ses mu omluvil, musí si to vyřešit v sobě. A taky by si měl zašukat s nějakou jinou holkou. Možná si svoje poprvé až moc idealizuje.“
Zamrkám. Zdá se mi to, praštil jsem se snad do hlavy, nalokal jsem se několikrát vody a šplouchá mi na maják, nebo právě Paddock řekl první rozumnou věc vůbec?
Asi za to může ta únava. Nebo se taky až příliš nalokal.
Tak jako tak mě jeho slova divně uklidní. Zvláštní pocit.
***
Sportovní tašku hodím pod nohy a zapadnu na sedadlo u okna. Koukám na chatu Zelená Louka a říkám si, nebo mě to jenom tak napadne, že to nakonec nebylo nejhorší soustředění na světě. Ušlo.
Zrovna se sehnu, abych z tašky vytáhl cestovní polštář, když vedle mě dosedne Paddock. V klidu si popíjí kokosovou vodu s příchutí melounu a cestovní polštářek už má kolem krku. A hned na něm má položená sluchátka.
Což mě teda vede k myšlence, kde mám do háje sluchátka já. Takže zase šmátrám v tašce, než je konečně vylovím a vítězoslavně si je nasadím na uši. Chci si pustit něco pořádného, co mě přiměje být celou cestu vzhůru, akorát že většinu songů ze svých playlistů už mám dost naposlouchanou, takže mi nedělá problém to u nich zalomit.
Kouknu na Paddocka. Pak na hodinky, které mi hlásí, že už mám dneska za sebou dvacet tisíc kroků. Jsem v ideální pozici pro pořádnou chrupku. Stáhnu sluchátka. „Hele,“ začnu neochotně. „V playlistu jsi měl jednu písničku, zapomněl jsem, jak se jmenovala…“
Nic dalšího říkat ani nemusím. Paddock mi beze slova podá svůj telefon a vezme si můj.
Paráda.
Připojím sluchátka a začnu projíždět všechny jeho písničky, abych našel tu jednu. Nakonec se k ní ale vůbec nedoklikám, protože natrefím na jinou. Him and I. Neznám ji, ale od první chvíle se od ní nemůžu odtrhnout.
Je o dvou zamilovaných lidech. Trochu cajdák. Normálně nic takového neposlouchám. A přesto pořád dokola slyším tu pasáž, kde holka zpívá: Nakonec jsme to vždycky on a já.
Kouknu na Paddocka. Ježiši. Jestli jsou ty sny o tom, že se s ním budu muset vychrápat…
Zavřou se dveře a řidič nastartuje. Autobusem se rozléhá trenérův zvučný hlas: „Kevin a Ender k sobě! Snad jste si nemysleli, že budete sedět…“ Při těch slovech oba vzhlédneme a trenér nás překvapeně přejede pohledem. Evidentně jsme mu trochu vzali vítr z plachet. „Aha, dobře,“ hlesne a vrátí se dopředu.
Zrovna hraje zase ta část.
Nakonec jsme to vždycky on a já. On a já.
Vyspíme se spolu? Máme vůbec na výběr?
Autor: Klára Pospíšilová
* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
Přidat komentář