---

Když vyhlédnu z okna, vidím, že se v dálce rýsují hory a hluboko pod námi se rozprostírá jezero s hladinou jako sklo. Ignoruju celkem nepřetržité vibrování mobilu v kapse, seberu cestovku a švihnu ji na postel u okna. Je to ta vlevo. Na rozdíl od Cliva se Newman netvářil, že by byl zatíženej na jednu stranu místnosti. Tím líp. Protože kdybych se s ním měl hádat ještě o postel… No, už z té představy mě bolí hlava.  

Jsme tady jenom do neděle, ale i tak popadnu hromadu oblečení a rozdělím si ho do poliček, abych pro něj vždycky mohl rychle hrábnout. Plavkám nechám samostatnou polici. Pak si na stolek položím čtečku, nabíječku na mobil, chytré hodinky, které stejně zapomínám nosit každý den, a několik plechovek s kokosovou vodou – příchuť melounu. Jednu z nich si rovnou rozdělám a poklidně piju, zatímco koukám, jak si Newman v poněkud pomalejším tempu rovná vlastní věci. Dává si na tom celkem záležet a pod tričkem se mu rýsují svaly, jako kdyby zvedal činky a ne spoďáry. 

Pochopitelně mě to otráví. Radši vytáhnu mobil a mračím se na zprávy od Cliva, který se mi poslední dny neustále omlouvá tím svým divným clivovským způsobem plným různých geekovských asociací. Poslední zpráva, co zatím přišla, mě nabádá k tomu, abych se nechoval jako Demogorgon (nemám páru, co to je, a když si to vygooglím, vyjede mi taková šeredná mrdka ze Stranger Things). A taky že to Clive myslel dobře, protože teď všichni víme, na čem jsme, a můžeme se pokusit prozkoumat důvod mojí podivné kompatibility s Kevinem. 

Problém ale je, že neexistuje žádné všichni. Je jenom já a Newman. Nikdo další totiž netuší, jaké to je, být s ním, být v něm, být jedním a zažívat to do hajzlu skoro každou noc.  

Zlobím se na Cliva, přestože vím, že bych si o tom s Newmanem sám od sebe nikdy nepromluvil, protože bych prostě ani za nic nevěřil, že dva lidi můžou mít stejné sny. Ale je mi do prdele jedno, jak dobré úmysly můj E.T. kámoš měl. 

Kvůli tomu, že to vyžvanil, je nastalá situace trapnější. A tou situací myslím: Já a Newman v jednom pokoji. Tři noci.  

Mě poser.  

Zakvedlám plechovkou a dopiju vodu zrovna ve chvíli, kdy se ke mně Newman otočí. Drží menší pouzdro, vypadá to jako lékárnička, a přitom dvakrát nejistě přešlápne. Jako stydlivej kluk ze školky, co přemýšlí, jestli mi nabídnout bonbón.  

„Paddocku,“ začne pečlivě neutrálně. Ale dál nepokračuje. Přísahám, že prostě jenom čumí. 

„No?“  

„Trenér chce, abych ti to řekl,“ naváže neochotně a zamává mi pouzdrem před ksichtem. „Jinak bych to nevytahoval. Ale z bezpečnostního hlediska vždycky trvá na tom, aby ten, kdo je se mnou na pokoji, věděl, co v případě potřeby dělat.“ 

Hodím plechovku do koše a zaujatě povytáhnu obočí. V první vteřině mě napadne, že má Newman možná nějakou vážnou nemoc, o které nevím, třeba cukrovku. Ačkoli je samozřejmě jasné, že se to musí týkat té jeho podělané alergie na ořechy. Co jiného taky?  

Každopádně si nejsem jistý, jaké to ve mně probouzí pocity. Jestli je mi ho spíš líto, nebo jsem prostě jenom zvědavý.  

Zatímco si ho prohlížím a přemýšlím o tom, rozloží přede mnou lékárničku a ukáže mi její obsah.  

„Kdybych měl někdy alergickou reakci, většinou rychle upadám do anafylaktického šoku, takže je potřeba, aby mi někdo píchl epipen. To je tohle.“ Ukáže mi tubu, která tak trochu připomíná nadrozměrnou fixu. Už jsem to viděl v nějakém seriálu na Netflixu z nemocničního prostředí, ale nikdy ne zblízka. „Mám to tu dvakrát, kdyby náhodou jedna dávka nestačila,“ vysvětlí Newman. „Tohle jsou antihistaminika, inhalační sprej a kortikosteroidy.“ Postupně všechno zvedne a pak zavrtí hlavou. „Obecně stačí, kdyby se fakt něco stalo, když mi prostě píchneš epipen.“ 

Nedá mi prostor cokoli říct a místo toho mi ukáže, jak přesně mu to mám když tak píchnout, což je… poněkud lákavé, zabodnout to do něj, tím spíš, když vidím jeho otrávený ksicht a chuť, s jakou mi vysvětluje použití.  

Nejradši bych to udělal rovnou. 

„Pak se většinou proberu,“ řekne.  

Pardon, ale jak jako většinou? Už se někdy neprobral? Mám chuť ohledně toho vtipkovat, zeptat se, jestli tím myslí, že někdy prostě umře.  

Nakonec nic neřeknu a jenom přikývnu. Nechám ho, aby odvykládal, co potřebuje. 

„Když budeš volat tísňovou linku, tak tě navedou. Tohle s sebou nosím, kamkoliv jdu, většinou v tašce, a když jsem na pokoji, je to v nočním stolku. Pravděpodobnost, že se to stane, je velmi malá, dávám si pozor. Nemusíš mít teda strach, že bys mi musel zachraňovat život. To bych se snad raději nechal zabalit do černého pytle.“ On prostě nedokáže pro jednou mluvit jako člověk, bez ironie, bez té zkurvené povýšenosti. Ani ve chvíli, kdy mi vysvětluje, co dělat, kdyby chcípal. Neuvěřitelné.  

Ale mělo by mě to překvapovat?  

Znám Newmana přes dva roky – přesněji dva roky trénujeme pod Rowellem, ačkoli už předtím jsme se samozřejmě vídali na závodech – a jsem přesvědčený, že kdyby visel z útesu, radši by se pustil, než aby musel poprosit o pomoc zrovna mě.  

„Co tě vede k myšlence, že bych tě prostě jen nepřekročil?“ zeptám se chladně.  

Schová epipen zpátky do pouzdra spolu s těmi ostatními věcmi. Je jich tolik, že by si mohl otevřít vlastní lékárnu. „Nic,“ odsekne. „Jak říkám. Vysvětluju ti to jenom proto, že to tak trenér chce. Jinak bych s tebou neztrácel čas.“ 

Panebože. Newman je prostě takový malý komár, který mi pije krev. Zavrtím hlavou a radši si jdu odnést do koupelny sprcháč a kartáček a další kravinky, než abych na to nějak reagoval. A vydrží mi to asi tak tři minuty. Stačí, abych se vrátil a viděl, jak Newman něco datluje do mobilu a tváří se u toho jako pán zeměkoule. 

„Víš co?“ řeknu. „Upřímně doufám v to, že neuváženě spolkneš burák, Newmane, a já do tebe budu moct ten epipen píchnout. Aby ti pak každej nádech připomínal, že jsi na světě díky mně.“  

A jeho zamračený výraz zapříčiní, že se na něj na oplátku zeširoka usměju. 

*** 

K večeři je bohatý výběr ze samoobslužného bufáče, akorát chybí prázdné kalorie a podobné srajdy. Takže když si chci za odměnu – za to, že jsem vydržel tolik času v Newmanově společnosti – dopřát dort, můžu si dát tak akorát pudink. 

Trenér pak nahodí jednu ze svých uvítacích přednášek, řekne nám, co se během následujících dnů bude dít (tvrdá makačka, ale i regenerace) a co se dít nebude (flákání a chlastání), a rozdá nám rozpis tréninků. Následuje kratší večerní blok o technice, která se probírá na teoretické rovině – nejvíc to hltají prváci.  

Všechno uteče celkem rychle, snad i kvůli tomu, že jsme po celém dni všichni unavení. Zkrátka se příliš brzy znovu ocitnu s Newmanem v jedné místnosti a tentokrát bez možnosti úprku na několik následujících hodin, než mě vysvobodí ráno.  

Večerka je v deset, tím pádem se nemůžu vrtnout ani k Alexovi. Tak aspoň zmizím ve sprše, kde si zuřivě vyhoním péro, abych procentuálně snížil pravděpodobnost, že se mi bude zdát, jak s Kevinem pícháme. Což je absurdní. Kdyby stačilo, že si vyhoním, vůbec bych s těmi podělanými sny neměl problém.  

Vyčistím si zuby a namažu si obličej krémem, a když se pak vyvalím v oblaku páry, Newman se zaškaredí. Beze slova sebere ručník a vystřídá mě. Podle toho, jak dlouho je uvnitř, si dost pravděpodobně taky honí. Možná se opírá o stejné místo, kde jsem předtím stál já. A je tak zatraceně šílené, že si dovedu dokonale představit, nebo spíš vybavit, jak se během toho tváří.  

Jak se kouše do rtu. 

Polkne zasténání.  

Radši se v rychlosti převleču do spacího trička a boxerek a se čtečkou vlezu do postele. Opřu se a zdárně ignoruju další meme od Cliva, který to nevzdává. Očividně začíná propadat panice, což řeší tak, že mě soustavně zásobuje svojí virtuální přítomností.  

Narvu si do uší sluchátka a pustím taneční hudbu. A jakmile přijde Newman ze sprchy, snažím se na něj nijak necivět. Na rozdíl ode mě se stačil i převléknout. Spí v tričku a teplácích. Skoro mám chuť zeptat se, jestli ho jejich guma moc nemačká a jemu se pak neodkrvuje mozek, ale to by mohlo vyznít všelijak.  

Tak mlčím.  

Když náhodou zvednu hlavu, zahlédnu, jak se Newman uvelebuje v posteli. Vidět ho takhle domáckého s bosými chodidly je nějakým způsobem intimní. Nevím proč. Asi stokrát už jsem ve sprchách viděl jeho zadek i péro. Ale tohle všechno, zatímco klidně sedí a čte si mangu, co si s sebou přivezl, a sem tam si malíčkem odhrne pramen vlasů, co mu bez ustání spadá do čela…  

Sklopím pohled ve chvíli, kdy se podívá on na mě. Pokračuju v rozečtené knížce na čtečce. Je to dlouhatánská bichle, vztahovka, týpek dělá rugby a holka je hodně stydlivá a drobná.  

To Newman není drobný, ne, kdepak, ani zdaleka. Tím nemyslím, že by byl nabušený, jen… Má pěknou postavu. Tak akorát široká ramena, osvalené ruce, ploché břicho s náznakem six packu. Užší pas. Hezky tvarovaná stehna z plavání.  

Zas na něj kurva čumím.  

A on znovu koukne na mě, takže uhnu pohledem. Abych se na něj vzápětí zase podíval. Jo. Nevím, co je to se mnou.  

Tentokrát mě nachytá, takže chvíli civíme jeden na druhého, je to maličko trapné a on pak naštěstí stočí pozornost k manze. Zavře ji a zívne. „Nevím jak ty, ale jsem docela unavenej,“ zamumlá a protře si oko. „Možná bychom si o tom měli promluvit. Anebo… nemusíme vůbec mluvit a já prostě půjdu spát a ty si tu můžeš číst.“ 

No jistě. Aby se vyspal a byl na zítřejší tréninky dokonale odpočatý, zatímco já se za ním budu šourat jako zombie. Vlastně ani nemám energii na to, abych mu řekl, že je blb. Místo toho položím otázku, která mi leží na mozku od prvního snu a pak se ještě znásobila zjištěním, že to prožíváme oba.  

Nechám si sluchátka kolem krku, sednu si na kraj postele a nohy spustím na podlahu – zabořím chodidla do měkkého koberce. „Jak je to kurva možný?“ vyslovím pečlivě.  

Newman odhodí mangu na peřinu a jaksi pookřeje. Jako kdyby na tuhle debatu vlastně čekal. Bože, nevyznám se v něm. „Že jo?“ vypálí. „Takové věci se přece nedějou! Nebo jako… jak by mohly? Vždyť… dobře, no tak dejme tomu, že by nějaké sny byly, což nejsou, ale kdyby byly, tak prostě nemůžou být stejné. Ne?“ 

Mele jako o život, jako by čekal, že to spolu vyřešíme. Teď a tady. 

„Nevím,“ řeknu a nakrčím nos. „Navíc proč zrovna ty? Proč ne třeba Clive nebo Alex, se kterýma trávím tolik času? Jako jasně, asi jsem často myslel na to, že jsi kretén, ale to není důvod, aby se mi o tobě zdálo. Já prostě…“ Kouknu na něj, do těch rozbouřených modrých očí. „Vždycky se vystříkám, Newmane,“ vypadne ze mě upřímně, ačkoli přiznám, že to zní maličko jako obvinění.  

Co čekám, že řekne? 

Já taky. JÁ TAKY. 

Ale on nehne ani brvou. Prostě jenom nadhodí: „Jak dlouho se ti ty sny zdají?“ 

„Několik měsíců,“ odfrknu si a chodidly zahýbu na koberci. Beztak vždycky stříká stejně jako já, není důvod, aby to říkal. Vím to. „Ale na ten první sen si nevzpomenu. A tobě?“ 

„Od dvanáctého srpna,“ vysype ze sebe. „Tu noc jsem měl první.“ 

Povytáhnu obočí a spolknu otázku, jestli se rozhodl zapsat si to datum do deníčku. „To je překvapivě přesný. Ale možná to sedí.“ Poškrábu se na nose. „Nemívám sny každou noc.“ 

Zase čekám potvrzení. A tentokrát fakt přijde, jen co si Newman nonšalantně odhrne pramen vlasů. „To je fakt. Ale většinu nocí jo. Někdy…“ polkne a přitom mu poskočí ohryzek. Líbí se mi, když polyká takhle důkladně. Třeba když polyká moje sperma. Jednou ve snu takhle polknul a pak vyplázl jazyk a ukázal mi ho. 

Hodnej. 

Řekl jsem mu, že je hodnej kluk.  

Málem přeslechnu, jak dodá: „Někdy jsem kvůli tomu nechodil spát a spával jsem přes den, abych měl klid, ale dost mi to… rozhazovalo denní režim.“ 

„No jo, je na hovno si to měnit, když máš pravidelný tréninky,“ přikývnu na souhlas. „Ale taky jsem to zkoušel. Nebo jsem se snažil vydržet vzhůru co nejdýl, jenom… Spím rád.“ Provinile se zakřením, vážně, jako kdybychom byli kámoši nebo nevím. „Teď už mi to tak nepřijde. Teda jako byl bych moc rád, kdyby to přestalo, ale nemám pak ráno pocit, že bych se kvůli tomu hůř vyspal. Napadlo mě zkusit trávu, jenomže to bych musel hulit často.“  

Navíc tráva je myslím v krevním oběhu nějaké tři dny, takže co kdybych si to blbě spočítal a pak mě diskvalifikovali ze závodů kvůli takové píčovině?  

Neexistuje. Nikdy bych si takhle neposral život. 

Kevin se ušklíbne. „Já si zas zkoušel nechat přeblafnout od kluka.“ Nevypadá to, že by se styděl. Dobře, sice mi říká o něčem, během čeho jsem ho prakticky nachytal, ale i tak.  

„Seš bi?“ Nemyslím, že by byl gay, protože s Teresou píchal nebo pořád píchá. To bylo vždycky veřejné tajemství.  

„Myslím, že jo,“ pokrčí nezaujatě rameny.  

Přikážu svému mozku, aby si ohledně toho nic nemyslel, a radši se soustředím na třásně koberce. Krátce vyhlédnu z okna, za kterým už je tma. Jezero musí touhle dobou vypadat fakt magicky.  

Kevin si taky přesedne na kraj postele a nohy spustí dolů. „Hele, myslíš, že… Myslíš, že se nám to zdá, jenom když spí ten druhej? To by asi dávalo smysl, ne? Nemůžeme mít stejné sny, když je jeden vzhůru.“ 

Na jezero sere pes, nějak nedokážu odtrhnout pohled od jeho bosých nohou. Možná už mi z toho všeho trochu cáká na maják. „Jako podívej,“ odkašlu si, „tady kurva nedává smysl vůbec nic. Ale jo, myslím, že se to děje, když oba spíme. Vlastně to není tak hrozný… Nebo jako je, ale většinou se mi kvůli tomu nespí hůř, chápeš?“ 

Podle jeho pobaveného výrazu poznám, že si to ten postiženej debil zase vyložil po svém. „Není to tak hrozný?“ protáhne. „Paddocku, přestaň mi vykládat, jak si užíváš erotické sny o mně.“ 

„Drž hubu, Newmane,“ poradím mu relativně klidně. „Myslel jsem tím, že bych se mohl budit nevyspalej a být pak mimo. To by bylo horší, ne?“ 

Pokrčí rameny, jako kdyby si tím nebyl jistý. „Tím mi jako říkáš co? Že to plánuješ zalomit a vystříkat se do kalhot, zatímco budu spát vedle?“ 

„Právě že ne! Jiná věc je, když seš hodně daleko. Ale tohle… Jen na to pomyslím a chce se mi umřít.“ Dobře, trochu přeháním. Reálně asi existují jiné věci, kvůli kterým je fajn umřít. Za to mi Newman nestojí. I když… Co kdyby mi zrovna dneska ze spánku nahlas uklouzlo něco jako: Kevine, píchej mě, prosím.  

A ještě bych u toho mohl náležitě kňučet.  

Možná, že smrt není tak hrozná. Chci říct – co o ní vlastně víme? 

Všimnu si, jak se Newman nadechuje k nějaké super vtipné odpovědi, takže ho předběhnu. „Než řekneš, abych skapal, tak tobě by přišlo v pohodě ležet kousek ode mě a…?“ 

Okamžitě zavrtí hlavou a pramen sebou mrská sem tam. „Ne, rozhodně ne!“ Pak zaváhá. „Takže co nám zbývá? Budeme se ve spaní střídat? Nebo budeš celou noc vzhůru? V rámci logiky myslím, že bych se měl spíš vyspat já, když jsem lepší skokan. Mně to prostě víc prospěje, chápeš.“ 

Odfrknu si. S tím, jak se blíží jedenáctá v noci a já bojuju se zíváním a s únavou, nemám na ty jeho hemzy náladu. Začínám být čím dál popudlivější. „Jak jsem řekl, spím rád. Takže zapomeň, že tě nechám v klídku spát a narvu si do očí sirky. Když seš tak dobrej skokan, možná zvládneš skákat i bez spánku.“ 

„Fajn,“ odsekne, „tak se budeme střídat. Snídaně je v osm, což znamená…“ Koukne na mobil a zamračí se. „Čtyři hodiny ty, čtyři já.“ 

„To je pro mě kurva strašně málo,“ zamumlám upřímně. 

Nikdy jsem nerozuměl lidem, co melou sračky typu vyspíš se v hrobě. Já se chci vyspat teď.  

Kevin si lehne, spíš sebou tak jako praští na postel. „Tak si to pojďme rozdat!“ plácne dlaní do matrace. „Pojďme mrdat jak králíci. Ty… ty mě tak vysíráš, Paddocku! Co jako chceš? Celou noc vzhůru nevydržím. Jsem ochotnej se dělit, ale ty tady brečíš, že… bééé, potřebuju spát, jsem malé děcko!“ 

Kdybych neměl po ruce polštáře, ale vrhací nože, už letí na druhou stranu pokoje. Takhle si jenom promnu spánky. „Bože, tak jo. Jdi spát, probudím tě za čtyři hodiny.“ Znovu se posunu tak, abych se opíral o zeď, a nasadím si sluchátka. Nahlas ohulím hudbu.  

Newmana zkontroluju až po několika minutách, protože mám do hajzlu taky nějakou hrdost. A ten blb tvrdě spí. Leží na břiše v té nejpitomější poloze, jednu nohu zvednutou pomalu až k bradě a na obličeji mu pohrává samolibý úsměv, který očividně ani ve spánku nemizí.  

Působí… zranitelně. Mohl bych vzít fixu a něco mu nakreslit na obličej. Mohl bych nad ním stát, a jakmile by otevřel oči, bafnul bych na něj. Mohl bych odpojit sluchátka od mobilu a vzbudit ho nějakou hodně uvřískanou písničkou.  

Ale nic z toho neudělám. Nechci, aby se pak mstil. Vlastně je fajn, že spí, protože tak nemusím poslouchat jeho pitomé kecy.  

Nějakou dobu si ještě čtu, jenomže pak už začnu být strašně unavený, tím pádem se rozhodnu napsat Clivovi delší zprávu, která zní takhle:  

Čau, říkal jsem ti, že mě to nasralo. Neměls to dělat. Navíc to vytáhnout takhle před Newmanem. Jo, asi bych tomu nevěřil, kdyby přede mnou nezbledl jak stěna, ale to je jedno. Protože to kurva nebyla tvoje věc. A argument, že sám bych to nikdy neudělal, neberu, protože je pěkně blbej. To bych mohl jít za Timem a říct mu, že se ti líbí, a pak si to obhájit tím, že bys za ním stejně nikdy nešel. Tohle je porušení mezigalaktického kodexu, Clive. Fuj je to. Čekám, že si vymyslíš odpovídající trest.  

A po chvíli ještě pošlu: Jasně, že si v klidu spíš. Stejně jako Newman. Jak to podle tebe vím? JSEM S NÍM NA POKOJI!  

Poslední zpráva z mojí strany zní: A přestaň mi do prdele posílat memečka ze Star Treku, nic mi to neříká, to radši nahazuj Demogorgona jako doteď.  

Když už jsem na instáči, projedu svůj profil a pak zabloudím na ten Newmanův, kde jsem poslední dobou celkem často. Den za dnem nám oběma rostou sledující. Není to kdovíjaký boom, ale… další závody s tím určitě zase pohnou, tím spíš, když je posereme. Což si podle trenéra nesmíme za žádnou cenu dovolit. Proto tohle všechno. 

Jeden pokoj a v něm my dva.  

Nechápu, že tolik zla a arogance může působit tak nevinně.  

Nějakou dobu projíždím reely a pak se seknu na stránce jedné totálně nádherné holky, než si všimnu, že má v šortkách péro. Jakože svoje vlastní. Což mě neodradí od toho, abych jí projel fotky. A následně se znovu vrátím ke zdi Newmana – ve stories má fotku z tréninku a tváří se tam nadmíru důležitě.  

Pustím si podcast o paleo stravě, ale po chvíli mě to přestane bavit, tak se vrátím k písničkám.  

Čas se neuvěřitelně vleče. Mám dokonce pocit, že v jednu chvíli klimbnu, ale hned se zase probudím. A když jdu konečně vzbudit Newmana, ani nejsem v náladě, že bych s ním přehnaně třásl nebo mu zařval do ucha. Prostě mu jen pevně stisknu rameno, zahuhlám: „Střídání!“ a jdu hodit placáka na svoji postel.  

Usnu dřív, než k sobě přitáhnu polštář. 

*** 

Další den mám hodně jako v mlze, což není zrovna dobré, vzhledem k tomu, že jsem na tomhle soustředění, abych se zlepšoval, trénoval s novými trenéry a špičkovými sportovci, a ne se kurva potácel po středisku jako zombie. Moje nálada je navíc někde na bodu mrazu už od časného rána, kdy mě Newman probudil a pak se začal chystat na trénink – plavky, osuška, bloček s tužkou! – a přitom si broukal, jako kdyby se na něm fakt, že je vzhůru někdy od půl čtvrté ráno, nijak nepodepsal.  

No tak jistě, že patří k lidem, co mají hodně energie, přestože pořádně nespali.  

Další důvod, proč ho nesnášet.  

Teprve během skoků je trochu znát, že má taky menší deficit jako obyčejná lidská bytost, jelikož dvakrát po sobě zívne. Ale na milost ho kvůli tomu nevezmu.  

Clive mi v průběhu dne napíše několik zpráv, ve kterých se snaží vymyslet, jak přesně sám sebe potrestá, a navrhuje ty nestupidnější způsoby, jako třeba nebýt celý den na iPadu, což by pro něj mohlo být utrpení, uznávám, ale mě to ani zdaleka neuspokojí. 

Nabručeně mu napíšu, že to musí souviset s Timem. 

Na jeho dotazy, jak je možné, že jsem skončil na pokoji s Newmanem, nereaguju. Jak by to totiž asi tak bylo možné? Poprosil jsem ho, aby byl se mnou. Nebo co si jako Clive myslí?  

Večer kolem osmé už jsem tak protivný, že když se Rowell zeptá, jestli je všechno v pořádku, vřísknu na něj: „Já se snažím, kouči, jasný?!“ 

A Newman si mě pak dobírá, jaké jsem mimino, co se nevyspinkalo.  

Jsem rád, když si zaleze do postele a pokoj se ponoří do ticha, které narušuje jenom jeho oddychování. Po celodenní dřině usnul ještě rychleji než včera. Zatímco já zívám tak, až mi tečou slzy. Zároveň mám hrozný vztek. Na Newmana především, protože žije a dýchá a má blbé kecy. A pak taky… na všechno ostatní. I na sebe za to, že se mi chce tolik spát.  

Takže se rozhodnu využít volnou chvíli k tomu, abych si zameditoval a toho vzteku se zbavil. Navíc dojdu k názoru, že meditace může být pro odpočinek mysli podobně účinná jako spánek.  

Uvelebím se v lotosovém květu na posteli, zhluboka dýchám, poslouchám tibetské misky… a z čím dál větší dálky vnímám, jak centimetr po centimetru sjíždím níž a níž, až nakonec zůstanu ležet. To už je pak jenom kousíček od toho, že usnu.  

Připadá mi, že moje podvědomí na tuhle chvíli čekalo. Nevím, jak dlouho spím, během spánku čas nedává smysl, ale přijde mi, jako kdybych rovnou vešel do snu – přesněji do červenorůžového světa nekonkrétního pokoje, kde leží Kevin na posteli.  

Líně si honí a sleduje mě, načež řekne: „Chci tě u sebe.“ 

A já poslušně jdu a lehnu si na bok zády k němu. Vnímám, že mi nehty přejíždí po zádech a zanechává mi na kůži rýhy. Potom zabloudí prsty k mojí puse a přikáže, abych je olízal a sál, a já tvrdnu už jenom z toho. Pečlivě ho lížu, tak jak chce, a on pak za odměnu zamíří prsty k mému zadku a začne mě roztahovat. Zajíždí jimi dovnitř a zase ven.  

„Za chvíli tě ošukám, Endere,“ zamumlá spokojeně.  

Tlačím se proti němu, kňourám a prosím, chci ho v sobě. Panebože, nic na světě nechci tolik jako mít v sobě jeho péro, horké a tepající. Chci, aby mi z hlavy vyšoustal úplně všechny myšlenky. A když do mě konečně zajede, prudce a ne zrovna opatrně, rozbiju se na tisíc kousků, co už nikdy nepůjdou poskládat dohromady.  

Pod jeho rukama. Zatímco mě nepřestává šukat, a když to na něj přijde, kousne mě do krku, až vykřiknu a postříkám si břicho.  

Ne… 

To není… Chci říct… 

Nastříkám si do boxerek. A vteřinu nato mě do hlavy jednou dobře mířenou ranou trefí polštář.  

„Ty podělanej, neschopnej kreténe!“ zařve Kevin vztekle.  

V péru mi ještě pořád trochu tepe, ale už není v pozoru. Proč taky jo, když jsem si ulevil. Zmateně si promnu oči a pak vystřelím do sedu, jakmile mi dojde, co se stalo. „Do prdele. Já jsem usnul!“ 

Podle světla v pokoji už musí být ráno. 

„No nekecej! Ty… já fakt nemám slov.“ Newman stojí uprostřed pokoje a křiví obličej totálním znechucením, dokonce na mě ukazuje prstem. Vlasy mu trčí do všech stran, a kdyby na mě ten debil neřval, nejspíš by mě napadlo, že je to kurevsky roztomilé. Takže je dobře, že řve.  

Posadím se, pořád ještě maličko zmatenej, a odolám nutkání porovnat se tam dole. „Počkej, zdálo se ti… Jak?“ Nedokážu to popsat, snad už z toho důvodu, že tentokrát jsem byl submisivní já, což je vždycky o něco víc ponižující.  

„Dolezl jsi za mnou do postele a já tě píchal zezadu, zatímco jsi fňukal jak malá čubka,“ odsekne Kevin nasraně.  

„Ježiši,“ zavrtím hlavou, protože byť to popsal až moc krutě, přesně tak to vlastně bylo. Fakt jsem fňukal. A fakt jsem se na něj sám nabodával a sunul se k němu co nejblíž. Takže možná tak trochu čubka jsem, což mě rozhodně nijak netěší. Už zase cítím, jak se mi horkost hrne do tváří, tak se popleskám a vylezu z postele. Zkouším nekoukat Newmanovi mezi nohy, ale… stejně to udělám. Má tmavě šedé kalhoty a v rozkroku viditelnou mokrou skvrnu. 

„Jdu do sprchy,“ vypálím a okamžitě se tím směrem rozejdu. Nebo teda chci se rozejít. Jenomže Newmana v ten moment chytne amok. Vrazí do mě jako podělaný ragbista se slovy: „Na to zapomeň. První jdu já. Hlavně že ses vyspal, že, Paddocku?!“ 

Promnu si rameno a nasupeně zírám, jak se Newman hrne do koupelny. „Kurva, nevím, jak jsem mohl usnout!“ vyštěknu. A rozhodnu se za žádnou cenu nezmínit nápad, který přišel někdy okolo jedné – zameditovat si. „Ty si myslíš, že jsem o tohle stál? Seš snad nemocnej? Mám na nohách zaschlou mrdku, potřebuju se osprchovat.“ 

Už mám plné zuby toho, jak se do mě furt naváží. A protože on furt stojí a čumí a čeká nevím co, dojdu k němu a taky do něj strčím.  

Vrátí mi to.  

Začneme do sebe žďuchat a látka boxerek se mi lepí ke koulím a je to celé tak absurdní.  

„Já mám na nohách taky mrdku!“ odsekne Newman. „Tvojí vinou! Kdybych usnul já, což se nestalo, protože na mě je spolehnutí, tak tě do sprchy pustím prvního.“ 

„Ty seš tak prolhanej,“ procedím mezi zuby. „Je mi trapně, TRAPNĚ, že to dělám zrovna s tebou.“ A když se kolem mě ten slizkej had prosmýkne a zmizí v koupelně, načež se zamkne, vztekle kopnu do dveří. „Omluvil bych se ti, jen kdybys nebyl taková píča!“ zařvu. Což je pochopitelně taky lež. Radši bych si ukousnul jazyk.  

Na to Newman už nic neodpoví a místo toho ostentativně pustí sprchu. Takže se vrátím k posteli jako spráskaný pes a třu si chodidlo. Protože nakopávat dveře bosou nohou není ten nejlepší nápad. Připadám si strašně poníženě. Tím spíš, že on… mě… A bylo to tak strašně dobré. 

Možná jsem špatný člověk, nebo jsem v minulosti udělal něco fakt hrozného a tohle je můj trest. Pořád ho vnímám. Cítím Newmana úplně všude a nejvíc v sobě, jako kdyby prosáknul do každé mojí buňky. Navíc je mi jasné, že aby se pomstil, bude okupovat koupelnu nesnesitelně dlouho a já pak kvůli němu nestihnu snídani.  

Doufám, že ze sprchy začnou padat arašídy rovnou do té jeho sprosté držky.  

Proč si s sebou nevzal epipen? Ne že bych myslel, že místo vody vážně potečou ořechy, ale… neměl by ho nosit úplně všude? Prostě pro jistotu.  

Zavrtím hlavou a svalím se zpátky na postel. Náladu mám už zase na bodu mrazu, nehledě na to, že jsem se celkem dobře vyspal.  

Nepomůže ani to, když najdu zprávu od Cliva, kde odhodlaně píše: Tak já to udělám. Pozvu Tima na kafe!!! 

A už vůbec nepomůže, když ta vychlámaná pizda Scott na tréninku po jedné, ehm, menší výměně názorů mezi mnou a Newmanem zahlásí: „Jim to soužití vyloženě prospívá, trenére!“ 

Třeba to je ale tím, že mně už nemůže pomoct nic. Jsem odsouzenej ke svýmu osobnímu peklu jménem Kevin Newman.  

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥