---

Je to soustředění – na čtení beztak nebudu mít skoro žádný čas, ale třeba po večerech, kdybych se chtěl vyhnout spánku… Nakonec vezmu jen tři svazky právě rozečteného Tokijského ghúla, každý na jednu z nocí. Pak si chvíli volám přes FaceTime s mojí osobní trenérkou, která mi několikrát zopakuje, čemu se mám na soustředění věnovat nejvíc. A protože je nesmírně pragmatická, nakonec skončí u toho, že se mám tak nějak věnovat všemu. 

Každý aspekt tréninku je důležitý. No tak děkuju pěkně, to by mě nenapadlo. 

Ne všichni na Astře mají kromě hlavních trenérů ještě svoje osobní – třeba Scott a Walter je nemají, stačí jim Rowell. Zatímco já, nebo… no, ehm on osobní trenéry máme. Ne, že bychom je dostali, protože jsme nejlepší, ale jednoduše jsme o ně v prváku zažádali. 

Taky to znamená několik tréninků v týdnu navíc. 

Když se s trenérkou rozloučím, kouknu na Scotta a jeho plavky rozházené po posteli. Stojí nad nimi trochu bezradně, vždycky nějaké zvedne, chvíli si je prohlíží, než je zahodí zpátky na hromadu a vezme jiné. 

„Víš, že tam žádné holky nebudou?“ uchechtnu se. Trenéři celkem prozíravě chápou, že jezdit na soustředění s druhým pohlavím může být lehce rozptylující, takže skokanky mají soustředko až příští týden. Za což jsem vlastně rád, protože si od Teresy potřebuju trochu odpočinout. Vzhledem k tomu, co se poslední dobou děje, bude lepší, když se začnu soustředit jen sám na sebe. 

Scott zavrtí hlavou. „To není… Nevybírám plavky na soustředko, ale na závody. Jo, jsou až za čtrnáct dní, ale musím si to probrat a rozhodnout se, jestli si náhodou nechci koupit nové. To není jen tak.“ 

O tom, že mají Scott a Alex závody, jsem věděl, ale teprve teď mi začíná docházet, o co tu přesně jde. Nakloním hlavu na stranu a lítostivě se usměju. „Takže chápu správně, že tam dojede tvůj nevlastní fotr?“ 

Scott vzdychne. Na to, jak je obvykle energický a praštěný a odvázaný, z něj tohle všechno najednou vyprchá. Dosedne na postel a zoufale zakňučí. „Jo. Já to tak nenávidím. To zas budou kecy. Do prdele, už teď to slyším.“ 

Vždycky mě fascinovalo, jak rychle a kompletně dokáže Scott překliknout z naprostého salámisty do fanatického řešitele nejmenších detailů. Závody jsou pro něj naprostá pohoda, nebývá nervózní, nemá žádné rituály, které musí za každou cenu provádět, většinou je to on, kdo ostatní uklidňuje a promlouvá jim do duše, že přece nejde o konec světa, prostě se jen skáče do vody. 

Když skončí v první pětce, je nadšenej a pořádně to oslaví. Když se do pětky nevejde, je smířenej a oslaví život obecně. Nebo tak nějak to většinou říká. 

Ale to všechno platí jenom do chvíle, než se na některých závodech objeví jeho otec. To se pak probudí ten druhý, vynervovaný Scott, co je schopný kvůli sebemenší kravině nepředstavitelně vyvádět. 

„Scotte,“ zavrtím hlavou. „Proč se na to už nevysereš? Jeho uznání stejně nedostaneš. Jak to minule říkal? Že je znepokojivé, kolik lidí baví sledovat, jak si skáčeme?“ 

Scotta to přiměje se ušklíbnout. „Jo. Ale letos očekávám, že se vrátí ke svému oblíbenému tématu, že skákání z věže by ještě bral, ale k čemu jako je skákání z prkna. Vždyť šipku umí skočit každej.“ Následně se trochu napřímí a stáhne ramena dozadu, taky nahodí povýšený výraz a hlubokých hlasem pokračuje: „Scotte, nezlob se na mě, ale tohle nechápu. Skočit z prkna přece není nic, co by stálo za nějakou chválu. A ty titěrné plavky… Nezlob se na mě, ale vypadáš jak buzerant. A ehm, Scotte, nezlob se na mě, ale musíš chápat, že mi opravdu nepřipadá, že svůj čas trávíš smysluplně.“ 

Rozesměje mě to, protože to zní přesně jako Scottův nevlastní otec, který má utkvělou představu, že začít spojením nezlob se na mě něčemu pomáhá. Ačkoliv žádnou představu nejspíš nemá, prostě je jen zmrd. 

A Scott se s tím nikdy neuměl vyrovnat. 

„Ty vole, máš obrovské štěstí, že na tvoje závody nikdo z rodiny nechodí,“ pronese a znovu vstane, aby si ještě jednou a určitě ne naposledy prohlédl plavky. Autobus na soustředění odjíždí až za hodinu, takže má dostatek času se minimálně jednou pořádně zhroutit. 

Na to, co řekl, nijak nezareaguju. Nevím, jestli vážně věří tomu, že mám obrovské štěstí. Asi jo. Navíc na žádnou odpověď nejspíš nečeká, protože téměř okamžitě přeskočí k dalšímu tématu. „Hele, a co to soustředko? S kým budeš na pokoji? Já jen, jestli si mám hledat parťáka. Jakože pokud chceš být s Walterem, tak naprostá pohodka, akorát teda nechci skončit s nějakým prvákem. Nebo hůř, s Alexem. Haha. Ale ten bude určo s Paddockem, takže… Asi bych se teda domluvil s Micahem ze druháku, to je dobrej řízek a hlavně má vždycky neskutečnou zásobu raw tyčinek.“ 

Unaveně Scotta sleduju a mám chuť mu všechny plavky vyházet z okna. Musel vytáhnout hned dvě věci, které mě v poslední době serou. Začnu tou první: „Upřímně to spíš asi záleží na Walterovi. Co bude chtít on. Třeba ti řekne, ať seš na pokoji s ním. Fakt nevím.“ No a ta druhá… Proč vůbec vytahuje jeho jméno? Koho zajímá, s kým bude na pokoji? 

„Ale už je to mezi vámi přece lepší, ne? V tom kině jste se docela bavili,“ pokračuje Scott. Na to, že za hodinu odjíždíme, ho balení absolutně netankuje. Ještě si ani ze skříně nevytáhl sportovní tašku. Hlavně, že řeší, které plavky si obleče za čtrnáct dní. 

Otráveně mlasknu a svalím se na znak do postele. „No tak to fakt ani náhodou. Jakože chvíli jsme si povídali o Číňanech a pak zase vytáhl hlášku ze Sám doma. Je s tím už trapnej.“ 

„Co? To udělal?“ vyhrkne Scott překvapeně, a dokonce odtrhne pohled od plavek. Až tak ho to šokuje. Což mě upřímně překvapí. Já na tom nic zas tak šokujícího nevidím. 

„Co se tak debilně divíš? Vždyť to dělá už od prváku.“ 

Scottovo obočí vystřelí až někam do vesmíru. „Cože? Walter už od prváku vytahuje hlášky ze Sám doma?“ 

Teď zas do výšin vystřelí moje obočí. „Walter? Já mluvím o Paddockovi.“ To mě přiměje si sednout. 

„A proč mluvíš o Paddockovi? Vždyť jsem se ptal na Waltera.“ Scott na mě hledí, jako bych se snad zbláznil nebo co. Jako bych měl v přímém přenosu mrtvici a jeho úkolem bylo to odhalit, než sebou praštím na zem. To mě nasere. 

Musím se kousnout do jazyka, abych neřekl něco hnusného, a párkrát se zhluboka nadechnout. „Vždyť jsi ho předtím vytáhl. Tak jsem myslel, že mluvíš o něm,“ zamručím a pomalu mi začíná docházet, že… no, že ta část s Paddockem se nejspíš odehrála jen v mé hlavě. Ale to spíš skočím do vypuštěného bazénu, než abych to přiznal. 

„Ne, nevytáhl. Upřímně jsem ho vůbec nezmiňoval.“ 

Ukážu na něj prstem. Tak to pozor. „Říkal jsi, že bude na pokoji s Alexem.“ 

Chvíli je v pokoji ticho, takové to nehezké ticho před bouří, v tomhle případě před posměšky, protože mi je jasné, že tohle Scott nenechá jen tak. A mám pravdu. Nejprve zakroutí hlavou a následně se upřímně rozesměje. „Kámo, ty by ses měl léčit. Tohle už hraničí s posedlostí.“ 

Nakrčím nos a zaksichtím se. „Seš debil,“ oznámím a víc to nerozvádím. Hlavně proto, že si poslední dny začínám myslet, že by mohl mít pravdu. Možná bych se měl léčit. Vzhledem k tomu… no všemu. 

Znovu mi přejede mráz po zádech a postupuje celým tělem až do konečků prstů. Cítím ten mráz i v orgánech a vnímám, jak se všechno uvnitř mě svírá. Je mi divně. Od chvíle, co jsem narychlo opustil klubovnu, tohle prožívám často. Zkouším vytěsnit vzpomínky na okamžik, kdy se mi svět převrátil naruby, kdy Walter rozhodl, že bude o mém tajemství zvesela vyprávět jiným lidem a… Ne, nesmím na to myslet. Ani na jednu podělanou vteřinu, protože pak bych definitivně nevěděl, co se sebou. Jak se s tím vypořádat.  

Nejde se s tím vypořádat. Vždyť je to šílenství. 

Navíc si pořád stojím za tím, že to přece není možné. Není možné, abychom měli s Paddockem úplně stejné sny. 

Prostě… ne. 

*** 

Když nastoupím do autobusu, Walter už tam je a vedle něj si spokojeně hoví Andrew z druháku, navíc se spolu docela vesele baví. Mávnu na něj a v nevyřčené otázce zvednu obočí, on mávne zpátky a následně uhne pohledem. Čímž mi de facto odpoví. 

Takže zapadnu na sedadlo v přední části autobusu, dál od Waltera, a Scottovi naznačím, ať bere místo vedle. 

Evidentně je rozdělení pokojů jasné. Trochu mě to naštve. Asi jsem s tím měl počítat, ale doufal jsem, že po nedávném zjištění bude Walter přístupnější. Že s ním tu šílenost třeba proberu a on mi řekne svůj názor. Chci, aby se mi podíval do očí a sebejistě oznámil, že je to kokotina. 

Ty sny jsou kokotina. Sdílené sny nejsou možné. Uklidni se, Kevine. 

Místo toho se mezi námi nic moc nemění. 

Otráví mě to. Ne tolik, aby mi to vyloženě zkazilo náladu, ale rozhodně neskáču nadšením. Vytáhnu z batohu cestovní polštář a zkontroluju, jestli mám sluchátka připojená přes bluetooth k mobilu. Mám! A jsem do toho tak zahleděnej, že si v první vteřině vůbec nevšimnu, jak se v autobuse najednou zkazí vzduch. 

Král všech dementů, mistr světa omeleta, pán hodně špatných vtípků, a především předseda sdružení nejzbytečnějších lidí na světě, právě nastoupil. Zhnuseně se na něj podívám zrovna ve chvíli, kdy se on koukne na mě. 

Panebože. Panebože!!! Myslí teď taky na to, jak jsem v noci vzal jeho koule do pusy? 

Polknu a s tím největším odhodláním zabodnu pohled do mobilu. A protože potřebuju, aby to vypadalo, že doopravdy něco dělám – mám tolik práce, Paddocku, opravdu nemám čas myslet na nic, co se tě týká, protože můj život má na rozdíl od tvého smysl –, začnu soustředěně promazávat fotky v galerii. 

Jo, například tuhle fotku obrazovky, kterou jsem udělal náhodou. Tenhle východ slunce tu mám dvakrát, tenhle odstavec z učebnice už nepotřebuju… Proč si Paddock už konečně někam nesedne? Co třeba na střechu autobusu? To by mu určitě udělalo dobře, jak by se provětral a nadýchal čerstvého vzduchu! 

Jenže než se té skvělé představě stihnu zasmát, zastaví v uličce hned vedle Scotta trenér. To mi samozřejmě nedá, vzhlédnu a uvědomím si, že Paddock stojí hned za Rowellem a nepůsobí zrovna nadšeně. Jako by se právě schylovalo k něčemu ne moc dobrému. 

„Scotte, vystřel,“ rozkáže trenér. „Kevin s Enderem mají rezervovanou hezkou společnou cestu v rámci sbližování.“ 

Pardón. COŽE?! 

Vyvalím oči, nadechnu se a chytnu Scotta za loket. Nikam nepůjde. Neeee. „Protestuju,“ oznámím rázně. Chci říct víc, vysvětlit to, ale nějak se mi nepozdává, že bych se vytasil s pravdou. Že bych pronesl něco jako: Podívejte, trenére, dobrej nápad, ale my s Paddockem si myslíme, že poslední týdny, vlastně už měsíce, tak trochu sdílíme sny a vzhledem k tomu, že zrovna dneska v noci jsem si narval jeho koule do pusy a sál jako smyslů zbavený, jistě chápete, že by naše sdílení sedačky mohlo být trochu… trapné. 

Neshodneme se zrovna často, ale tentokrát na Paddockovi vidím, že jsme zajedno. 

Trenér se ale nedá obměkčit a já na své straně nemám žádný pořádný argument, takže se Scott vytrhne z mého sevření a věnuje mi přesně jeden smutný pohled, než navždy zmizí v hlubinách autobusu. 

A jeho místo převezme on. 

Namáčknu se k oknu, co jen to jde. 

Trenér nás oba sjede pohledem. „A nemyslete si, že vedle sebe budete jen tak sedět, nasadíte si sluchátka a tím to pro vás končí. Až budete vystupovat, řeknete mi, jakou hudbu má ten druhej rád.“ 

Nadechnu se, abych se zeptal, jestli má trenér celou sadu podobných úkolů, které budeme muset plnit, ale… on na moje připomínky nečeká. Prostě si odpajdá pryč, zatímco Paddock hlasitě vzdychne a začne si vybalovat. Nejdřív polštářek. Sluchátka. Svačinu… 

Perfektní, naprostá paráda. 

Zavrtím hlavou a vyhlédnu z okna na parkoviště kampusu. Pojedeme zhruba dvě hodiny, což není taková hrůza, jen… Uvědomím si, že Paddock chřoupe, a zcela automaticky se na něj otočím a… Zrovna si dává do pusy obrovský para ořech, který vytáhl ze sáčku plného dalších oříšků. Je to směs, jsou tam všechny, maličké zabijacké mrchy. 

Vystřelím do stoje a přes celý autobus vyštěknu: „Trenére! Ten kokot žere oříšky! Jako vážně? Přece musíte vidět, že takhle nás nutit…“ 

Trenér na okamžik zaváhá, vidím na něm, jak přeskočí pohledem na Paddocka, ale následně se vrátí ke mně a znovu nasadí celkem sebevědomý výraz. „Tak možná bys měl Endera poprosit, aby je nejedl. A vysvětlit mu situaci,“ navrhne. 

Aha! Dokonalej nápad, opravdu. Naprostá peckovní paráda. 

Dosednu zpátky na sedačku a dávám si extra záležet, abych se držel co nejdál. Autobus nastartuje, zavřou se dveře, všichni sedí na svých místech a nejspíš přišel ten okamžik, kdy si prostě musím připustit, že mě čeká pěkně podělaná cesta. 

„Seš na ně alergickej, nebo co?“ zamručí Paddock a pořád ten sáček drží v ruce. V takových chvílích jsem vždycky extrémně paranoidní. Tak třeba teď se nemůžu zbavit pocitu, že autobus najede do výmolu, jeden z oříšků vyskočí ze sáčku a s nepochopitelnou ladností mi přistane v puse. 

Ta představa však pokračuje dál. Já se totiž leknu a oříšek polknu. 

„Jo, jsem alergickej,“ řeknu na půl pusy, ale to jen proto, že ji nechci otvírat úplně, kdyby někde na cestě přece jen nějakej hodně nebezpečnej výmol doopravdy byl. 

Paddocka to upřímně překvapí. „Počkej, jako fakt? Na všechny?“ 

Na tohle neodpovím. Doktor mi řekl, že jsem alergickej na ořechy, a já už to nikdy dál nezkoumal. Neřekl jsem si: No tak s burákama to nevyšlo, zkusím tuhle pistácii. Taky nic? Nevadí, a co takhle mandlička? 

A taky neřeknu: Kámo, v noci jsem ti ocucal koule, mohl bys to laskavě schovat? 

Takže na sebe chvíli jen upřeně koukáme, než to Paddocka konečně trkne samotného a sáček schová. Pak nějakou dobu pije. Je fajn, když pije – aspoň na chvíli nemůže nic mlet. Což bohužel netrvá dost dlouho. 

„Mám rád taneční hudbu, někdy rap,“ oznámí jen tak mimochodem. 

Vlastně mě nepřekvapí, že poslouchá něco, co moc nemusím. Sjedu pohledem ke svému tričku Black Sabbath a celkem odevzdaně řeknu: „Mám rád rock.“ 

„Fajn. Dává smysl,“ přikývne. 

Zvláštní, jak úplně všechno, každá maličkost, která se ho týká, mě rozčiluje a automaticky mi naskakují ironické poznámky. U ostatních lidí ne. U Paddocka vždycky. Tak třeba teď se musím kousnout do jazyka, abych na něj nevypálil, že jsem ho o zhodnocení nežádal. 

Je mi u prdele, jestli mu to dává, nebo nedává smysl. Buuuu. 

A přitom v koutku vědomí, hooooodně hluboko, vím, že se mu to protiví stejně jako mně, že to dělá jen proto, aby měl klid. Ale musí se u toho tak tvářit? 

Navíc… on toho nenechá. Pokračuje v nasírání dál, když zničehonic natáhne ruku a prohlásí: „Máš svůj playlist nebo tak něco? Ukaž. Ať pak trenér nepindá.“ 

Zahledím se na svůj telefon, který mi leží v klíně. „No jako jo, ale… nebudu, to… prostě poslouchám rock. Když se bude ptát, řekni starý rock a to stačí. Nepotřebuješ vědět víc.“ Zkouším znít, jakože o nic nejde, ale Paddockovi stejně neunikne, že jsem trochu nervózní. 

„Schováváš tam něco, Newmane?“ pochopí. 

„Ne,“ odseknu. 

Nevěří mi. Což mi nevadí, já mu taky nevěřím. Akorát… Je to vteřina, kdy Paddockova ruka vystřelí k mému klínu. Jindy by mě to asi znejistilo, ale tady jde o mou hrdost, takže nezaváhám a ruku mu odstrčím. Jenže k mojí smůle má ještě druhou, kterou se mu povede mobil chytit. Nenapadne mě nic lepšího, než tu ruku hrudníkem zalehnout a zkusit mobil nahmatat a vyrvat mu ho. 

„Ehm. Trenére?“ uslyším z dálky Scottův hlas. „Myslím, že se perou, nebo se možná objímají. Nevím. Je to takové… Upřímně mi jich je skoro líto.“ 

Blbý vtipy, fakt. Tohle snad není možný! „Paddocku, ty hňupe,“ zkusím ho odtlačit, ale ten zmetek má sílu. Nechtěně mu zaryju loket do stehna, až zavyje, a následně dostanu jeho kolenem do lýtka. Kde je v tuhle chvíli mobil, netuším, a je docela možné, že se právě přetahujeme o vzduch. 

Trenérovu reakci neslyším, ale vzhledem k tomu, že se neobjeví, asi nepovažuje náš souboj za něco extra zajímavého. 

Dostanu další dělo do krku. Paddockův loket se tam zaryje tak nečekaně, až mi vyhrknou slzy. „Fajn, fáááájn, dobře,“ vyštěknu a povolím. Pomůže to, protože Paddock taky povolí. „Normálně poslouchám rock, ale mám i předzávodní playlisty, a to poslouchám něco jiného,“ vysvětlím. 

Paddock napjatě povytáhne obočí. 

Já nakrčím nos. 

On pořád čumí. 

„Adele. Mám tam Adele. Před závody mě dokáže skvěle nakopnout.“ 

Tak. A jestli s tím máš problém, Paddocku, klidně si naser. 

Nejde o to, že bych se snad styděl, nebo měl dojem, že tím ztrácím na mužnosti. Ohledně sexuality jsem v pohodě, navíc Paddock stejně ví, že jsem si nechal kouřit od kluka. Asi tím pádem nepředpokládá, že jsem totálně hetero. Já prostě jen nechci, aby o mých závodních rituálech a předzávodních přípravách cokoli věděl a mohl toho využít. Nebo zneužít. 

Jak jde o Paddocka, jsem totálně mimo a netuším, proč mi přijde jako hrozně velká věc, že to najednou ví. Jako by to něco mělo změnit, což je kravina. 

„Jo, chápu. Má skvělej hlas,“ pokrčí Paddock rameny. Dokonce u toho ani nezkusí vykouzlit žádný úšklebek nebo posměšek. Prostě to jen přijme a jde dál. Asi. 

Nevím, třeba mě při dalších závodech překvapí tím, že mi všechny pečlivě sestavené playlisty smaže, aby mě rozhodil. Nebo si začne prozpěvovat Set Fire to the Rain. Umí Paddock vůbec zpívat? 

Jsem trochu podezřívavý, přiznávám. „No tak fajn. Čekal jsem, že se budeš posmívat,“ hlesnu a mobil mu teď celkem ochotně předám. Kromě toho tam snad není nic, za co bych se styděl. Klidně ať si prohlídne i všechny fotky v plavkách, pokud ho to rajcuje. Ale většinu z nich stejně může vidět i na mém Instagramu, takže… 

Na oplátku chci taky jeho telefon. Natáhnu k němu ruku a čekám, jak to vezme. Dá mi ho, ale samozřejmě si neodpustí poznámku: „Moc se mi v tom nehrab, Newmane.“ 

„Proč? Mohl bych něco chytit? Začaly by mi odumírat buňky, nebo si snad myslíš, že mě něco na tvém telefonu zajímá?“ odseknu téměř uraženě. Ale když se nad tím zamyslím, možná jsem spíš uražený na moje podvědomí, které v první vteřině nadhodí zběsilou myšlenku. 

Co když tam má nějaké nahé fotky? 

Jeho péro jsem už viděl. Ty vole, vím, jak vypadá. Ale… prostě… Kdybych se koukal na jeho fotky, asi by mi to přišlo jiné. 

„No tak o tvoje buňky bych se fakt nebál,“ odvětí Paddock a přes bluetooth odpojí moje sluchátka a připojí svoje. Napodobím ho, ale ještě než si je nasadím, napadne mě, že v autobuse, při cestování obecně, dost často usínám. 

A jestli jsem si něčeho za ty poslední dva roky všiml, tak Paddock s usínáním taky nemá problém. Kolikrát bylo až fascinující, kde a v jakých pozicích zvládl vytuhnout. Takže nejistě poposednu. „Hele,“ začnu. Moc se mi do toho nechce, tím pádem chvíli trvá, než ze sebe dostanu: „Nebudeš spát, že ne?“ 

Okamžitě pochopí. O tom, co se stalo v klubovně, jsme ještě ani jednou nemluvili. Já s tím rozhodne nezačnu a Paddock má evidentně úplně stejný plán, ale i tak to mezi námi visí. I když o tom nemluvíme, i když předstíráme, že na to nemyslíme, je to pořád tady. 

Raději bych spolkl oříšek, než přiznal, jak strašně jsou ty sny intenzivní. A jak na ně nejde přestat myslet. Kurva, vždyť já kvůli nim překopal i názor na svoji orientaci! 

„Ne, rozhodně ne,“ zavrtí Paddock hlavou, a i když jsem už několikrát řekl, že mu absolutně nevěřím, v tomhle ano. Jsem si jistý, že i kdyby si měl do očí zapíchnout párátka, ani na vteřinu neklimbne. 

„Dobře,“ přikývnu a nasadím si sluchátka. 

Panebože, Paddock fakt nemá vkus ani na hudbu. A já se styděl za Adele? No tak to snad ne, to je snad vtip, on tu má i Dua Lipu? Až přijde vhodná chvíle, rozhodně se mu za to pořádně vysměju. 

*** 

Když vystupuju z autobusu, nohy mám úplně zdřevěnělé, protože jsem se celou cestu bál pohnout, abych se o Paddocka ani letmo neotřel. Navíc mě začíná svědit tejp na zádech, takže ho potřebuju okamžitě sundat. Ale zvládnu se tvářit celkem vyrovnaně, jakože jsem nad věcí. Dojdu k trenérovi a bez emocí ze sebe vydoluju: „Naprosto nepřekvapivě má Paddock příšerný vkus na hudbu. Je to směsice všeho, neumí si ani vybrat, co se mu líbí. Taneční hudba, rap a hodně cajdáků. Nic použitelného. Stejně jako on.“ 

Trenéra moje odpověď bůhvíproč pobaví. 

Paddock je dva kroky za mnou, takže mě slyší a odfrkne si. „Rock. Black Sabbath. Má i temné tajemství, ale to si nechám pro sebe, trenére, abych na něj měl páku. A teď už toho debila až do neděle nemusím vidět, dobře?“ 

Bla bla bla… Přísahám, že když mluví, každá buňka v mém těle vážně uvažuje nad sebevraždou. 

Trenér znovu působí pobaveně, jako kdyby se snad po cestě sem zhulil nebo co. „No jistě. Máte pokoj osmnáct, kluci. Rozpis tréninků rozdám u večeře.“ 

Haha. No tak ano, ANO! JAK JINAK! 

Schovám obličej do dlaní a rozesměju se. Následně se snad poprvé v životě s Paddockem dokonale sehrajeme – totální synchro, že by i Číňani čuměli jako dva puci –, když se oba v dokonalé harmonii zamračíme, zbledneme a koukneme na sebe. 

Telepaticky se ho zkusím zeptat, jestli myslí na to samé. Myslíš na to, že až ve snech budeme mrdat, budeme zároveň ve stejné místnosti? Není to legrace? 

Nechci znít jako věštec nebo si nezdravě věřit, ale myslím, že jsem to trefil. Docela určitě mu běží hlavou úplně to samé. 

Chce se mu z toho napětí taky zvracet? Nebo je to spíš posírací typ? 

Do háje. Tohle je… 

„Hele, mám nápad,“ zamumlám a upřímně mě pobaví, s jakou nadějí se na mě Paddock koukne. „Když se zabiješ, ušetříš nám hromadu problémů.“ 

Nezabije se. A podle všeho to ani neplánuje, protože si svoji tašku přehodí přes rameno a vydá se k horskému středisku Zelená Louka, kde nás čekají tři dlouhé a evidentně i úmorné noci. 

Kurva. Měl jsem si vzít mnohem víc knížek na čtení. 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥