---

Následující dny je to celkem snesitelná rutina, ale i tak ve mně něco pozvolna bobtná. Nějaký zvláštní druh nasrání. 

S Newmanem pokračujeme v taktice nemluvíme spolu, pokud to není vyloženě nutné, a pokud už se chceme uchýlit ke konverzaci, držíme se bezpečných témat, což znamená blížící se soustředění nebo házení špíny na naše soupeře v synchru. Nikdy nejsme tak zajedno, jako když si vykládáme o Li Weiovi a Zhao Ruiovi.  

Ano, pamatuju si jejich jména. Ano, překvapilo mě, že se nejmenují stejně vzhledem k tomu, že jsou jako jeden. A ano, pochopitelně se nabízí otázka, jestli i já a Newman můžeme být někdy jako jeden, což je tak strašně nepředstavitelné, až mě to rozesmívá.  

Jsme jeden, když ve snech šukáme. To někdy splyneme tak intenzivně, že nevím, kde končím a kde začíná on. Ale během skoků… I když se oba snažíme, pořád to není ono. Vím to já a ví to Newman a jediný, kdo se tváří, že to neví, je trenér s tím svým nechutným optimismem, zatímco opakuje, že lepší, bylo to lepší, zase o chlup lepší!  

V úterý večer navíc přijdu na kolej a vidím Cliva klábosit s Walterem, který bydlí naproti. Náladu mi to rozhodně nezlepší, tím spíš, jakmile oba zničehonic zmlknou, sotva mě spatří, jako kdyby sdíleli nějaké hodně velké tajemství.  

Nijak nepomůže, když pak na Cliva protivně vyjedu: „O čem jste se bavili?“  

A on s mírnou vráskou na čele zadumaně odvětí: „Nic důležitého. Asi. Žárlíš, Endy?“  

Což je nějaké pomyslné přilití do ohně mojí frustrace, takže ano, žárlím. Žárlím na to, že se můj nejlepší kámoš paktuje s Walterem, který jednoznačně patří do tábora nepřítele, žárlím na lidi, kterým jejich táta neposílá textovky o tom, že se mu povedlo zhubnout od minulého telefonátu tři kila a k snídani měl jenom banán, žárlím na Newmana a na to, že dokud bude závodit, bude to znamenat, že proti mně stojí někdo stejně dobrý, ani o zlomek horší, ani o zlomek lepší (proč?!), a žárlím, když si vzpomenu, že Teresa políbila Kevina na pusu přímo přede mnou, jako kdyby byl ten nejhezčí pukanec popcornu, který se rozhodla požvýkat… 

Ve skutečnosti jsem ale možná jenom strašlivě zmatenej vším, co cítím, protože přece není možné s někým pravidelně, skoro každou noc píchat a stavět se k tomu jako kus šutru, ne? 

Moje vnímání skutečného Newmana a toho snového se v realitě prolíná, i když se tomu zuby nehty bráním. Jenomže někdy včera, když jsme spolu byli v šatně a jemu stékaly po hrudníku kapky vody, napadlo mě, že bych ho olízal a přirazil čelem ke zdi a líbal ho na ramena a na lopatky a na páteř, sál a okusoval, dokud by jeho kůže, studená z bazénu, pod mými rty nezačala hořet.  

A to kurva nejsou myšlenky ani pocity, po kterých bych toužil. Takže ano, jsem rozhodnutý si nejpozději o víkendu najít holku, se kterou si užiju. 

Minulý rok jsem si párkrát užil s jednou holkou ze čtvrťáku, která už na škole není, ale určitě nebude zas tak složité si někoho najít. Tak například plavkyně jsou celkem drsné a rozhodně nečekají, až je chacha, chichi, nějaký kluk osloví a pozve na zmrzlinu (Alex to jednou zkusil u Susanny Riccardsové a ta prý povytáhla obočí a na rovinu se zeptala: To jakože mě chceš vylízat?). Takže ne, nemyslím, že bude problém najít někoho na sex. Měl jsem to udělat hned po tom, co moje sny po příjezdu do Astry pokračovaly.  

Nicméně abych se vrátil k tomu večeru, kdy Clive mluvil s Walterem… Odseknu mu, že jo, žárlím, aniž bych vlastně tušil, co přesně tím myslím. Nedám mu šanci odpovědět a oznámím, že se jdu proběhnout, a hned nato vypadnu, přestože slyším, jak volá: „Endy, počkej!“ 

Potřebuju na vzduch. Mám takovou teorii, že i když se o fázích cyklu mluví primárně ve spojení se ženskými, já mám taky svoje fáze.  

A aby se to úplně nádherně zacyklilo, respektive abych si ten den vážně náležitě užil, zavolá mi po cestě přes FaceTime máma, na rameni má opici – myslím tím skutečnou malou opici, není to žádná metafora pro to, že máti chlastá – a usmívá se od ucha k uchu, jako kdyby ji nic netrápilo, až zatoužím jí něco ze svojí frustrace dát.  

Ale neudělám to. Protože kdybych to jednou otevřel, chtěla by to probrat vážně od podlahy a loupala by mě jako cibuli, dokud by se nedostala k jádru věci.  

Nemyslím, že by ji sny o Newmanovi tolik šokovaly, ani by mi nepřišlo zas tak šílené o nich matce říct, pokud bych se vyhnul podrobnostem. Jde ale o to, že vím naprosto přesně, co by řekla.  

Trávíte spolu prostě hodně času, zlato, dává smysl, že se ti o něm zdá. 

Jenomže tím si právě vůbec nejsem jistý. A tak jí pochválím opici, mluvím o škole, o blížícím se soustředění, o Clivovi, a nakonec to je dost fajn. Alespoň dokud máma neodvede řeč k tátovi a nezačne mluvit o tom, že ten ubožák není schopný vystoupit z vlastního stínu, zatímco ona našla samu sebe.  

Tady přestanu poslouchat, stejně jako když táta mluví o ní.  

Ten večer uběhnu deset kiláků, a když se vrátím, Clive už klidně spí.  

Dám si dlouhou sprchu a pak jdu taky spát a povede se mi totálně vypnout… než se mi před očima zformuje červenorůžový pokoj.  

Kevin Newman do mě v tom snu okamžitě strčí, až spadnu na postel, a pak si mě osedlá a vyšuká ze mě duši.  

*** 

Ve středu dřu, jako kdyby nebylo žádné zítra, a z ranního tréninku odcházím příjemně rozbolavělý. A navíc odhodlaný najít si holku a v ideálním případě si s ní užít, ještě než odjedu na soustředění, což znamená… dneska nebo zítra. Už jen to samotné vědomí a představa, jak se snažím nějakou z nich sbalit, mě nabíjí a odvádí myšlenky od Newmana. 

Celé dopoledne poklidně plyne, dokud mi na instáči nepřijde zpráva od Cliva, kde se ptá, jestli bych nemohl ve dvanáct dojít do klubovny pro skokany.  

Včera jsem rychle obul botasky a vypadl, chvíli po tom, co jsem štěkl, že žárlím (byl jsem protivnej, ale na moji obranu, s nepřítelem se nevykecává), a tak mě v první vteřině napadne, že to Clive chce urovnat. Ujistit mě, že jsem a vždycky budu jeho nejlepší kámoš. Možná je to z mojí strany naivní, těžko říct. Každopádně mu pošlu zdvižený palec.  

Po cestě do klubovny se stavím v MexGrillu, kde si koupím pořádné kafe. Dobrá nálada mi vydrží poměrně dlouho – usrkávám kafe a sotva vejdu do budovy, kde běžně trénujeme, uvolněně se nadechnu vzduchu prosyceného chlórem. Vlastně mi ani nepřipadá divné, že se Clive chtěl potkat zrovna tady. Nejspíš jenom vybral místo, které mám rád.  

Za jiných okolností by mi možná začínalo být jasné, že mám prostě jenom snově vyšukaný mozek, a fakt, že se máme potkat tady, je přinejmenším zvláštní. Tak nějak mi to začne docházet ve chvíli, kdy se ve stejné chodbě stejné budovy a stejného vesmíru objeví Newman. Jako vždycky zhasne. Ale o to nejde.  

Ježiši, mohl nás Clive pozvat kvůli tomu, aby nám promluvil do duše, že se máme víc snažit? Že jinak nemáme na závodech šanci? To k mému intoušskému kámošovi vůbec nesedí. Ne že by byl zas tak stydlivý, ale…  

Než stačím dojít k nějakému závěru, Newman řekne: „No skvělý, už jsem se bál, že tě po ranním tréninku uvidím až na tom odpoledním.“ Kyselost v jeho hlase by zvládla připravit několik litrů citronády.  

„Uklidni se, Newmane,“ zpražím ho. „Rowell určitě brzo vymyslí, že spolu máme chodit na snídaně nebo tak něco. Tak si mě užiješ.“ 

Protože Rowell je v tomhle ohledu schopný všeho. Kdo ví. Třeba kdyby věděl o mých snech, řekl by si – to je super, možná byste na to měli vlítnout. Pak se sehrajete. Li a Zhao to určitě už dávno dělali.  

Radši se pořádně napiju kafe.  

„Zvláštní,“ zamumlá Newman a upřeně na mě civí. Tentokrát bez brejliček, takže můžu zírat přímo do těch modrých očí, aniž bych je viděl přes sklíčka. Paráda. „Pokaždé, když něco řekneš, udělá se mi nevolno. Jako bys byl… zkaženej, nebo tak.“ 

„Jo, no, vážně zajímavý,“ protočím oči a projdu kolem něj, chodbou dál rovnou do klubovny. A samozřejmě za sebou slyším jeho kroky. Pořád si říkám, jestli je tady náhodou, nebo fakt záměrně. Nicméně odpověď se dostaví téměř vzápětí, protože sotva vejdu dovnitř, pohled mi padne nejenom na Cliva, ale i na Waltera.  

Najednou mám pocit, že jsme sem já i Newman byli vlákaní, a tím pádem jsme se ocitli na stejné lodi. V našem případě na stejné věži. Že jsme to já a on proti našim kámošům.  

Vnímám, jak pevně tisknu kelímek v dlani. „Co to má kurva bejt?“ zamračím se. „Clive?“ 

Kevin nejspíš někde po cestě ztratil veškerou barvu, protože na Cliva zírá totálně vyděšeně a je přitom podivně bledý. Dovnitř vpadnul rychle a působí to, že chce stejně rychle i vypadnout, protože si odkašle a nezvykle vysokým tónem vypálí: „Teď jsem si vzpomněl, že mám někde být.“ 

Jo, je to Newmanova snaha zdrhnout, co podnítí moji zvědavost natolik, že mám rázem chuť zůstat a poslechnout si, oč jde.  

Praštím sebou na jednu z volných židlí a sleduju, jak Walter vyrazí k Newmanovi. „Počkej!“ vyhrkne. „Tohle je důležitý. Měl bys tu zůstat.“ 

Načež Newman naprosto roztomile připosraně přešlápne a zůstane stát. Najednou vypadá třeba tak o pět let mladší. Jako kdyby ho někdo nachytal, jak strká péro do melounu.  

Povytáhnu obočí směrem ke Clivovi. Ruce má vražené v kapsách a působí rozpačitě. I tak je ale jedním z nejklidnějších lidí v téhle místnosti. „O co teda jde?“ zeptám se. Uvědomím si, že poněkud zuřivě kvedlám kelímkem. Tak toho nechám.  

„Asi by sis měl taky sednout,“ stočí Clive pozornost k Newmanovi a pak si vymění pohled s Walterem, pitomým Walterem!, klukem, co mi doteď nijak nevadil, ale najednou toho ví očividně víc než já. Protože mně je jasná jenom jedna věc – nemyslím, že se mi Clive chystá za cokoli omlouvat.  

Kevin si sedne, odevzdaně dopadne na židli a hraje si s tkaničkou mikiny. „To je nějaká intervence?“ otočí se k Walterovi. „Zkoušíme Paddockovi domluvit, aby byl snesitelnější?“ Nezní tak arogantně jako obvykle. Už ho znám dost na to, abych poznal, že je podělanej až za ušima. I tak mě ale vytáčí. 

Než Walter stačí odpovědět, vyjedu: „Proč by to měla být intervence pro mě, čuráku?“ 

„No proč asi?“ opáčí Kevin. „Protože seš debil a malej agresor. A všichni už toho evidentně máme po krk.“ 

Na okamžik si opravdu představím, jak mi Clive smrtelně vážně říká: Poslední dobou jsi nepochopitelně agresivní, Endy. Proto jsme se tě já, Walter a Kevin, který je zcela rozhodně nestranný, rozhodli zavřít někam do chládku, než to ze sebe dostaneš.  

Polknu smích, který mi zabublá v krku. „Ty seš fakt neuvěřitelná –“ 

„Jde o ty sny!“ zařve Walter.  

…píča,“ dořeknu, jenomže to najednou nemá kýžený efekt. Docela určitě v ten moment maličko hloupě pootevřu pusu. Cože to Walter do prdele právě řekl? 

Newman reaguje podobně. Vlastně totálně zkamení a je snad ještě bledší. Do háje, skoro mám chuť kouknout pod stůl, jestli nemá rozříznutou stehenní tepnu a krev se z něj nevyplavuje na podlahu. „Co?“ hlesne hlasem někoho, kdo nemluvil dlouhé roky. Zní jako zaprášená gramofonová deska.  

Kdybych tuhle situaci sledoval zpovzdálí, rozhodně bych si jeho utrpení užíval. 

Až na to, že Kevin nemá důvod trpět. Walter tady kurva momentálně vytahuje moje tajemství jako kouzelník z klobouku a Clive se přitom netváří ani maličko provinile. Jenom se zhoupne na špičkách, koukne na mě, na Kevina a pak zas na mě. 

„O jaký sny?“ procedím skrz zuby. „Co to do háje děláš, kámo?“ 

Nechci znít ublíženě, takže tak pochopitelně zním. 

Clive se znovu zhoupne na špičkách. „Věř mi, dobře?“ řekne překvapivě naléhavě. A pak se pořádně nadechne. „Já a tady Walter jsme totiž došli k zajímavému zjištění. Které se statisticky rovná nule, mám-li být upřímný. Jste prostě unikátní exemplář.“ Mluví skoro fascinovaně, jako kdyby sledoval pitvu nějakého mimozemského sajrajtu v přímém přenosu. Ale proč mám pocit, že ten sajrajt jsem já? Kafe mi vystoupá do krku, a tak nahlas polknu vteřinu předtím, než Clive dodá: „Vy totiž… Podle naší teorie máte stejné sny.“ 

My? MY?  

To jako já a Newman?  

Chci se zasmát, ale vyjde z toho hodně divné zachichotání. 

Kevin se pochopitelně nesměje vůbec. Ten nejspíš stačil pokojně vykrvácet pod stůl a pořád ne a ne zhebnout. Kouká na Waltera podobně vyjukaně jako já. Pak na Cliva. A zase na Waltera. Tohle je očividně přestřelka v pohledech, kterou oba s přehledem prohráváme. Jo a taky máme oba očividně stejný nápad ohledně toho, jestli je tohle nějaký hodně divný prank, protože zkontrolujeme očima i místnost ve snaze najít kamery.  

Jak to jako do prdele myslel, že máme stejné sny?  

Copak… 

Ne.  

Už zase mám otevřenou pusu, tak sklapnu a čekám, až to někdo dovysvětlí, vyvede mě z omylu, cokoli. Jenomže Newman očividně najde ztracený dech a zaprská: „Co to… Vy, ty… Tys mě zradil? Řekls mu o těch snech? No to si děláš prdel! A vytáhneš to před Paddockem?“ 

„O jakých snech?“ vyhrknu. Přece nedává smysl, aby Newman tak vyváděl kvůli mým snům. Já je kurva nemůžu ovlivnit! Jenomže Clive řekl zcela určitě máte stejné sny. A nevěřím tomu, že by mě zrovna on takovým způsobem podělal a vytáhnul moje špinavé tajemství před Newmanem. Navíc vzhledem k tomu, jak Kevin vyšiluje… Tak moment. Moment. Už to maličko zapadá. „Myslíš to vážně? Tobě se o mně zdá?!“  

Uznávám, v mém podání to zní trochu jako obvinění. Což vlastně je. Newman do háje přece nemůže mít stejné sny. To by bylo proti přírodě.  

„Přišel jsem na to, když jsem slyšel New… Kevina, jak to říká Walterovi,“ naváže Clive a jako protiváha našemu neklidu je klidný. „Když jsme o víkendu byli v kině, Kevin říkal Walterovi, že se mu zdálo…“ 

Kevin vstane tak rychle, až shodí židli. „Aaaa!“ zařve. „Papapaapapa. Ticho! To. Prostě. TICHO! Já nemám žádný sny. Cliffe, vážně, přestaň hulit, nebo co to děláš, a dost. Waltere! Ty… už nic neříkej.“ 

Pravděpodobně ve snaze předejít možnému Newmanovu zhroucení – které se podle mě právě odehrává v přímém přenosu – Clive rychle naváže: „Enderovi se zdál sen, kde ti říká, že jsi koťátko, Kevine. A tys zamňoukal. No a v tom kině jsi řekl Walterovi, že se přesně tohle zdálo tobě. Uznej, že je to poněkud nevídané. Dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost. Nejdřív jsem si myslel, že je to vtip nebo že mi přeskočilo, ale po tom, co jsem to probral s Walterem…“ Clive se krátce odmlčí. „Došli jsme k závěru, že máte oba sexuálně laděné sny o tom druhém, a navíc jsou obsahově stejné. Chceme si tuhle teorii ověřit. Můžete nám říct, co se vám zdálo dneska v noci?“ 

Kevin se hystericky rozesměje a bouchne dlaní do stolu, načež se k nám otočí zády, aby si dopřál hluboký nádech. „No jasně. Skvělý, Paddocku, gratuluju. Na jednu vteřinu jsi mě dostal. Dobrej vtip, ale fakt mám lepší věci na práci.“ 

„Kevine, tohle není vtip,“ zamračí se Walter.  

Mám pocit, že se mi každou chvíli rozplizne mozek a postříká stěny klubovny. Aby mi z těch informací, které mi ještě zdaleka nedotekly do hlavy, vážně nepřeskočilo, soustředím se radši na to zdánlivě méně důležité. Na Cliva, který všechny ty věci, ať jsou sebevíc šílené, vytáhnul právě teď.  

Který to radši probral s Walterem než se mnou.  

„Proč jsi to do prdele udělal?“ zavrtím hlavou. „Proč sis o tom nejdřív nepromluvil se mnou?“  

I tentokrát můj nejlepší kámoš reaguje klidně, samozřejmě, jak jinak. „Protože by ti to připadalo tak šílené, že bys to zavrhnul,“ řekne. A já vím, že má nejspíš pravdu, ale stejně mě tak zatraceně sere! „Navíc jsem si tím nebyl jistý,“ pokračuje, „ale dneska se ti něco zdálo, že jo? Byls… Co se ti zdálo?“ 

Jdu z nuly na sto, rychleji než formule. Najednou na té židli nesedím já, ale obrovská rudá řepa, která zrudne ještě víc, když se k ní Newman otočí. Bože, co přesně chtěl ten blb říct? Byls… vzrušenej? Byls… v Newmanovi? Byls… Popleskám se po tvářích a semknu rty, načež uhnu pohledem k něčemu hodně bezpečnému. Takže ke kelímku.  

Nejsem zas tak stydlivý, ale dát Kevinovi takovou munici? 

Ticho se prodlužuje a já čím dál víc řepovatím. Možná Newman nevykrvácel. Možná se jeho krev prostě jenom přesunula do mého obličeje. Jo, to dává smysl.  

„Ó můj bože,“ štěkne Walter a je to snad poprvé, co ho slyším znít tak povýšeně, bez respektu. „Oba o sobě máte erotické sny. Paddocku, zdává se ti o Kevinovi. Kevine, tobě o Paddockovi. Smiřte se s tím. A teď… Co dneska v noci? Začneme něčím jednoduchým. Kdo byl nahoře?“ 

„Pojeb se, Waltere,“ odsekne Kevin a zní to trochu jako zakňučení.  

Vnímám, jak mě brní obličej, tak si po něm přejedu dlaněmi. „Já,“ řeknu. Nevím proč. Tak nějak mi to ujede.  

Newman po mně okamžitě střelí pohledem, jeho zamračený výraz se vyhladí a působí… fascinovaně?  

Walter přikývne a pohlédne na Cliva, nejspíš aby se ujal slova. Ale to má smůlu, protože jestli je někdo větší panic než on, je to právě Clive, takže je na Walterovi, aby ze sebe vysoukal: „Dobře, no a ehm, pozice?“ 

Kevin mlčí. Má práci s vyďoubáváním neexistující špíny zpod nehtu. A já si uvědomím, že čím víc působí v prdeli, tím klidnější si připadám. Protože jestli ho to tak šíleně žere, není důvod, abych nebyl alespoň trochu nad věcí, a co na tom, že se mi maličko třesou ruce. „No, ležel jsem na zádech,“ přiznám. „Fakt to musím říkat vám všem? Dobře… Newman se o mě píchal sám. To má rád.“ 

Na chvíli bych přísahal, že se Newman skácí na zem, ale on místo toho dojde ke gauči a ztěžka dosedne. Schová obličej do dlaní a chvíli mu trvá, než zase zvedne hlavu. 

Z jeho výrazu poznám, že nic nechápe. 

To je dobře, ani já nic nechápu.  

Jestli v ten moment věřím tomu, že máme doopravdy sdílené sny? Že se mu dneska v noci a všechny ty noci předtím zdálo to samé jako mně? Že je něco takového vůbec možné?  

Ne, ježiši, ne. Ale jsem nalomený a jeho výraz je jako doznání. Jeho poposednutí, určitá zranitelnost… Ještě nikdy jsem neviděl Newmana zranitelného a je na tom něco rajcovního, což by mě ve spojitosti s ním nikdy v životě nenapadlo, ne doopravdy.  

Upřímně, vím, že na světě existují nejrůznější sračky a záhady – jednou z nich je můj táta a jeho neschopnost pochopit důležitost bílkovin – a navíc jsem hned několikrát viděl Matrix, takže bych si to mohl připustit.  

Clive přešlápne a řekne: „A co prostředí? Kde se ten sen odehrával?“ 

„V pokoji,“ řeknu a můj hlas zní vzdáleně. Ani na okamžik nespustím Kevina z očí, čtu si v jeho obličeji, který do hajzlu připomíná úplné omalovánky, zatímco pokračuju: „Nikdy to není reálný prostor, vždycky vnímám jenom postel nebo koberec, když… jsme na zemi, nebo zeď, když… jsme u zdi. Povlečení mělo červenou barvu. Chcete mi říct, totiž, myslíte do prdele vážně, že se Newmanovi zdálo to samý? Proto teď vypadá, že si sežral jazyk?“ 

„To je neuvěřitelné,“ pokývá Clive zamyšleně hlavou a Walter souhlasně přikývne.  

„To je… nemožné,“ zamumlá Kevin a vstane. Popravdě čekám nějaký proslov, cokoli, jen aby tohle praštěné tvrzení vyvrátil, ale on se zničehonic rozejde ke dveřím a zmizí na chodbě. Slyšíme podrážky jeho tenisek, které postupně zrychlují, až najednou určitě běží pryč.  

Newman nikdy neutíká. Je to arogantní sráč. Jenomže tentokrát utekl, což je… jaksi dost výmluvné.  

Na jeden hlt dopiju zbytek kafe a vnímám, jak mi třeští hlava. 

Podívám se na Waltera. „Myslíš to vážně, že se mu o mně zdá? Že se mu zdá, jak spolu šukáme?“ 

„Řekl mi to. Ale to, že tobě to na rozdíl od něj nevadí, neznamená, že by sis z něj měl dělat legraci.“ 

Vstanu a plácnu do kelímku, který se kutálí po stole. „Prosím? Že mi to na rozdíl od něj nevadí? Mně že to nevadí? Já…“ Zavrtím hlavou. Nakonec možná není tak špatný nápad odejít. Chodba vypadá dost lákavě. „Jak je to vůbec možný?“ zeptám se. „To přece popírá úplně všechno.“ 

Ale na tohle Walter nemá odpověď. Ani Clive. Oni prostě jenom dotáhli tuhle velkou bombu mezi mě a Newmana a odpálili ji. A nechali nás v těch sračkách. Což je zatraceně divné. Nechci trpět stejnou věcí jako Kevin, nechci s ním tvořit tým kdekoli jinde než na věži, a najednou je tady něco, co nás oba očividně drásá. Takže možná jsme tým.  

Mám roztříštěné myšlenky. To, že jdu pryč, si uvědomím až v momentu, kdy Clive zavolá: „Endy, počkej!“  

Ale nepočkám.  

*** 

Po zbytek dne jsem hodně mimo a Clivovi se vyhýbám velkým obloukem. Dokonce mě napadne zatáhnout trénink, jenom abych Newmana nepotkal, a vážně o tom nějakou dobu přemýšlím. Ale nakonec je tahle úvaha úplně zbytečná, protože je to on, kdo se nedostaví. A to by mi mohlo přinést alespoň částečné zadostiučinění – že nezvládl přijít, ale já jo.  

Rowell nám bezelstně oznámí, že je Kevin nachlazený a v rámci toho si dává suchý trénink, načež nám připomene, tak jako každý den, že ve čtvrtek odjíždíme na soustředění. Taky nezapomene zrušit zítřejší synchro trénink, nejspíš aby se chudákovi Newmanovi nepřitížilo.  

Zbabělej debil.  

To si opakuju. A přitom je to celkem pokrytectví, protože si nejsem jistý, jestli se mu po dnešní intervenci ještě vůbec někdy dokážu podívat do očí.  

Když se pak po tréninku v šatně oblékám, cítím na sobě Walterův pohled, jako by se ujišťoval o mém psychickém rozpoložení, až se neovládnu a řeknu: „Ježišmarja, nečum na mě.“  

Alex volá, jestli neskočíme na jídlo, ale já potřebuju pryč, tak dělám, že ho neslyším.  

Venku se zhluboka nadechnu a vtáhnu do plic co nejvíc vzduchu. Hlava mě pořád bolí a na pokoj se mi nechce. Clive mi během odpoledne poslal několik zpráv na insta, ve kterých se omluvil a pokusil se mi vysvětlit svůj pohled na situaci, což byly upřímně samé kecy.  

Vystavil mě pěkně debilní situaci a je úplně jedno, že měl pravdu a já bych mu jinak nevěřil, kdyby u toho nebyl i Newman a jeho výmluvný ksicht.  

Prostě to neměl dělat.  

Nakonec se tak nějak automaticky vydám do klubu, tašku si nechám u barmana a rovnou si objednám jeden z nealko drinků. A velmi brzy poté dám u hajzlů několik panáků, které si koupím od kluka, co s sebou propašoval celou whisky.  

Zas tak moc nechlastám, nicméně pokud je někdy ideální doba se pořádně vypláchnout, je to dneska. Klopím to do sebe a snažím se nemyslet na Newmana. Doufám, že je v prdeli. Že leží stočený do klubíčka a opakuje si, že to snad ani nemůže být pravda. A přitom mě nedokáže dostat z hlavy.  

Nechci myslet na to, jak moc mě rajcuje, že skoro každou noc cítí moje ruce na svém těle, že mě cítí tepat uvnitř sebe, stejně jako on někdy tepe ve mně. Najednou si znovu vybavuju snad každý sen, co se mi o něm zdál, a zkouším to nahlížet Kevinovou optikou. Jak se asi cítil, když…  

… sténal, pak se vystříkal a já mu to olízal ze stehen.  

… jsem mu jazykem tlačil na žalud.  

… jsem ho chytil za vlasy a donutil ho, aby se na mě díval, zatímco jsem mu přirážel do pusy. 

Do háje. Začínám být nadrženej, takže si od toho kluka koupím další panáky a pak se jdu porozhlédnout kolem, jestli někoho nepotkám. Někoho, kdo by mi odvedl myšlenky jinam, a já neměl v hlavě takový bordel.  

Mám štěstí, protože ani ne za půl hodiny dorazí parta plavkyní v čele se Sussanou Riccardovou a já už jsem tou dobou tak příjemně v náladě, že mi nepřipadá blbé pozvat ji na zmrzlinu. Ona pobaveně povytáhne obočí a řekne: „Uvidíme.“ A pak řekne, že jí mám donést něco k pití.  

Později toho večera mě propašuje na pokoj, kde mi vykouří a já ji na oplátku vylížu tak důkladně, že nahlas ječí.  

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥