Szabi

Ve srovnání s knihovnou, kterou se mohla pyšnit jeho předchozí škola, tady působilo všechno poněkud ošuntělým dojmem, jako kdyby šlo o věci z druhé ruky. Police na knihy byly různě vysoké, a dokonce různě barevné, a některá křesla vypadala dost staře. Jediné, co se tvářilo až nepříjemně nově, byly samotné knihy – to Riven ocenit nedokázal, protože měl zvláštní slabost pro nalomené vazby, vypadávající listy a vybledlé písmo.

U velkých bytelných stolů posedávali studenti, vesměs jich bylo jenom pár, kteří se na poslední chvíli snažili dodělat úkoly. Na všechno dohlížela mladá knihovnice. Seděla za vysokým pultem, tvářila se nadmíru důležitě a četla Nietzscheho.

Riven ji minul velkým obloukem, přestože se na něj okamžitě usmála. Chtěl se vyhnout nechtěné pozornosti a už vůbec se s ní neplánoval dávat do řeči. Zamířil rovnou k nejbližšímu oknu a otevřel ho dokořán, možná trochu melodramaticky, aby dovnitř pustil čerstvý vzduch.

Někteří studenti se ohlédli jeho směrem a holka sedící poblíž topení se dokonce trochu zamračila. On na to ale kašlal. Vyhlédl ven a zhluboka se nadechl. Přestože listí ještě nezačalo opadávat ze stromů, ve vzduchu byla cítit příjemná vůně změny a rozkladu, kterou měl tolik rád. Bylo v tom něco až domáckého a s otevřeným oknem působila knihovna najednou mnohem vlídněji.

Knihovnice stále zvědavě pokukovala jeho směrem, a tak namátkou sáhnul do nejbližší police s knihami. Do ruky mu vklouzla malá knížečka o čarodějných procesech. Jak jinak. Podobné knihy jako by dokázaly vycítit jeho podstatu a snažily se k němu vetřít, ačkoli jeho to rozhodně nijak zvlášť netěšilo. Neměl zájem zaobírat se temnou stránkou dějin, během které byla spousta jeho předků oběšená, zmučená nebo upálená. I tak ale nějakou dobu u otevřeného okna předstíral, že čte, než se dveře konečně otevřely a dovnitř vešel Kristian.

Riven ho okamžitě zaháčkoval úsměvem a vrazil knihu zpátky do police, načež se mu vydal naproti. Ne moc daleko, protože být blízko okna ho chlácholilo. Stačil si taky všimnout, že se jeden z kluků zachumlal do mikiny. Ale nic neřekl. Nikdo si nedovolil Rivenovi říct, aby to okno zavřel, a i kdyby, medovým hlasem by jim vysvětlil, proč to není možné.

Teď měl oči jenom pro Kristiana, sledoval jeho trochu uzardělou tvář staženou soustředěním, když balancoval ke stolu hromádku několika knih a se zaduněním je položil. Potom si z obličeje odhrnul vlasy a trochu se na Rivena zamračil, spíš zachmuřeně než naštvaně. „Nepůjde to,“ oznámil. „Prostě to nepůjde.“

Ztěžka dosedl na židli a začal jako o překot z kapes vytahovat krystaly. A trochu přitom krčil nos, jako kdyby byla Rivenova moc nějak specificky cítit a jemu se to ani za mák nelíbilo. Vystavěl hradbu, stejně jako tenkrát v kavárně.

Pravda je, že se Riven mohl alespoň částečně stáhnout a držet schopnosti na uzdě, ale nějak si nedokázal pomoct. To, co od Kristiana potřeboval, sice byla otázka života a smrti, nicméně škádlit ho se ukázalo jako příjemný bonus. S blížícím se Samhainem navíc bylo poněkud těžší držet se zpátky. Samhain byl jeho nejoblíbenější sabat, což v něm probouzelo těšení, a navíc měl tentokrát vykonat něco nepředstavitelného, což zase probouzelo nervozitu a snad i lehkou úzkost. Dohromady tak vznikal velmi zajímavý koktejl emocí.

Uvědomil si, že pořád stojí, a tak vzal židli naproti Kristianovi. „Proč to podle tebe nepůjde?“ zeptal se prostě.

„Zaprvé pořád nevím, proč by nám Estelle Ramiahová měla pomáhat, a zadruhé, museli bychom celý Samhain zasvětit její památce. Jenže nic nemáme. Prakticky neexistují její fotografie a… Víš o ní něco, kromě toho, že byla šáblá?“

Riven si ho zpytavě prohlížel, vážil svoje slova. Neušly mu temné stíny pod Kristianovýma očima a napadlo ho, že ten kluk snad nespal a místo toho vymýšlel, co by měli udělat. O tom ostatně svědčila i sbírka knih, které se kupily na stole. Ve velké šedé mikině navíc působil podivně schouleně, to všechno v přímém kontrastu jisté divokosti (Riven se za každou cenu vyhýbal označení šílenství, už kvůli tomu, jak často a rád ho používal Kristian) v brčálově zelených očích.

Veškerá příprava, na kterou dbal, a starosti, které si ohledně Katchova vzkříšení dělal, Rivenovi chtě nechtě imponovaly. Za život poznal hodně wiccanů a o to víc čarodějů, kteří za své služby žádali něco na oplátku. A i když nežádali, tak se do toho přinejmenším nehrnuli s takovým nasazením. Takže Kristian byl buď hodně naivní, nebo příliš velký dobrák, nebo obojí.

Ať to bylo jakkoli, Rivenovi se to hodilo do krámu. Jenom doufal, že se Kristian tak snadno nevyděsí.

„No jo, něco bych věděl,“ přikývl a zlehka šťouchnul do jaspisu. „S tím si nemusíš dělat starosti. Nachystáme to tak, aby s námi mluvila. Nebo teda s Katchem. Všechno potřebné seženeme.“ Napůl doufal, že to druhý chlapec vezme jako samozřejmost a nechá to na něm, napůl si byl skoro jistý, že se nic takového nestane. Kristian byl možná naivní i hodný, ale očividně nebyl idiot, aby nad tím jenom tak mávl rukou stylem nějak to dopadne.

Což se vzápětí potvrdilo, když se Kristian naklonil blíž, skoro až za krystalovou hradbu, a tiše zavrčel: „Nemusím si dělat starosti? Děláš si legraci? Celou noc jsem nespal, jsem vystresovaný, protože po mně chceš nejtěžší věc na světě, něco, co ještě nikdo nedokázal, a pak mi řekneš nemusíš si dělat starosti.“ Posledními slovy Rivena ne zrovna hezky zparodoval.

Za jiných okolností by se Riven možná i urazil. Nebyl zvyklý, že někdo napodobuje jeho tón, zpochybňoval ho, nebo na něj zvyšoval hlas, byť to zcela očividně bylo ze stresu. Ale spolknul podráždění a připomněl sám sobě, že Kristian tohle všechno dělá nezištně. Pokud tedy nebylo jeho cílem vydyndat z Rivena na konci alespoň jednu malou pusu.

Ale tohle si Riven ujasnil už dávno. I kdyby ho chtěl Kristian Nowick úplně celého olízat jako nanuk, tak pokud by to mělo Rupertovi zachránit život, Riven by ho nechal a ještě by se klidně pomazal makovou zmrzlinou, aby byl chutnější.

Tady Kristianovi možná trochu křivdil, protože ten na něm zrovna rozhodně nevisel očima, na rozdíl od knihovnice, jako chtěl spíš z naprosto legitimních důvodů prostě jenom znát úplně všechna fakta. Navíc působil, že se co nevidět skácí únavou nebo sebere knihu a začne se s ní bezdůvodně mlátit do hlavy.

Ve snaze trochu mu to ulehčit sáhl Riven do batohu a vytáhnul nerezovou černou termosku, odšrouboval víčko a nalil do něj štědrou dávku bylinkového čaje. Intuice mu ráno napověděla, že by se mohl hodit, a teď se to potvrdilo. Kopřiva, bobule jalovce a kozlík. „Napij se,“ ponouknul ho.

Kristian k čaji ostražitě přivoněl. „To je na uklidnění,“ oznámil. „Věděls, že budu v háji?“

„Měl jsem na něj chuť,“ zalhal Riven, ale po chvíli přece jen opatrně dodal: „Jsi trochu emotivní. Nebyl jsem si jistý, jestli nebudeš… emotivní i dneska.“

Chvíli mlčeli a Kristian pak sáhl pro víčko a napil se. Blaženě přitom přivřel oči, přestože čaj byl spíš hořký, ale možná šlo prostě jenom o jeho sílu, vůni a horkost. Kristian se dokonce mírně pousmál a dlouze vydechl. „Ptáš se na mě tarotových karet?“ zeptal se zničehonic. „Řekni pravdu.“

Riven nechápal, jak ho to napadlo, ale budiž, pravda byla, že se tarotovými kartami poměrně často probíral, pokládal jim různé otázky nebo s nimi hrál z dlouhé chvíle přebíjenou, jejíž pravidla si vymyslel – většinou kvůli sentimentu, protože mu chyběl bratr. Ale ohledně dneška se karet na nic neptal a teď, když to Kristian zmínil, toho možná dokonce zalitoval. Věděl by tak, do čeho jde. Protože některá tajemství nemohl jenom tak polknout a předstírat, že nikdy neexistovala, obzvlášť chtěl-li udržet Kristiana na své straně.

Nakonec neodpověděl, jenom pokrčil rameny. Pak se ale naklonil blíž a zamumlal: „Neřekl jsem, že je špatně být emotivní, dobře? Naopak. Líbí se mi tvůj zápal. A i proto chci, abys mi věřil, když říkám, že to půjde.“

Vnímal, že je knihovnice stále hypnotizuje pohledem a spolu s ní i pár z té hrstky studentů, kteří tam vysedávali. To, že Riven pozval Kristiana do kavárny, se po škole rychle rozkřiklo, takže spiklenecké špitání v knihovně muselo v očích ostatních tak akorát podpořit domněnku, že spolu ti dva něco mají. Tak jako tak to byla dle Rivena lepší možnost, než aby ostatní věděli, o co jde doopravdy, a přiřadili mu nálepku zákeřného vraha opeřenců nebo tak něco.

„Jak?“ dorážel Kristian. „Celou dobu mi říkáš, že to půjde, ale ani jednou jsi neřekl jak. To ti mám prostě jenom věřit?“

Riven vyhlédl z okna a pokusil se vycítit Katchovu přítomnost, jenomže havran byl daleko, nejspíš někde uprostřed lesa. A tak Riven alespoň na okamžik zavřel oči a nechal chladný vánek, aby mu pocuchal vlasy. „Vím, že se nedochovaly skoro žádné fotografie Estelle. Když v jejím domě hořelo, většina věcí lehla popelem.“ Riven stočil pohled zpátky ke Kristianovi. „A ano, vím, co se říká. Že ten požár založila ona, aby přivolala ďábla.“ Obrátil oči v sloup, čímž dal najevo, jaký má na podobné povídačky názor. „Ale abych odpověděl na tvoji otázku, mám něco, co jí… patřilo.“

Jak seděl blízko, zachytil vůni santalového dřeva a v první řadě ho napadlo, jestli nemůže jít o nějakou drahou leštěnku, která se používá na zdejší stoly. Jenomže pak si uvědomil, že tak voní Kristian. Možná měl takovou voňavku, nebo ráno před odchodem prováděl očistný rituál. Tak jako tak byla Rivenovi vůně santalového dřeva příjemná a klidnila jeho smysly.

„No a řekneš mi, co to je, nebo mám hádat?“ zeptal se Kristian trochu netrpělivě a vlastně i otráveně.

Riven sáhl pro termosku a dolil mu čaj. Celkem ostentativně k němu víčko přisunul co nejblíž, aby mu naznačil, že se může v případě potřeby kdykoli napít. Teprve pak klidně řekl: „Její ostatky.“

Stejně tak mohl pronést jsem černokněžník a vyrábím z lidí paštiku. Kristian by se dost možná tvářil podobně, protože při zmínce o ostatcích vyskočil, až málem převrhl židli, a ukázal na Rivena prstem. „Její ostatky?“ vřísknul.

Hovor o ostatcích rozhodně upoutal nechtěnou pozornost.

„Ano, její hmotné statky,“ odvětil Riven přehnaně nahlas a zakoulel očima.

Kristian pevně semknul rty, naklonil se tak blízko, že na to krystalová hradba rozhodně nemohla stačit, a sykl: „Tys kvůli tomu znesvětil hrob? Žertuješ?“

„Ne, to ne. Neznesvětil jsem hrob. Nebyla pohřbená. To se těžko vysvětluje. Každopádně mám urnu s jejím popelem. To by mohlo stačit, nemyslíš?“

Ať si Kristian myslel cokoli, jeho obličej byl znovu víc než čitelný. A zjevně nějakou dobu nenacházel slova. Teprve až po dlouhé době přiznal: „Já opravdu nevím, co říct.“ Odevzdaně se svalil zpátky na židli, popadl nejbližší krystal a začal ho bezmyšlenkovitě tisknout v dlani.

V jeho tváři se mezitím míhalo tolik emocí, že je Riven ani nedokázal pojmenovat. Strach, nejistota, nedůvěra, touha před vším uniknout… Snad právě proto Riven náhle považoval za nutné říct: „Kristiane, slib mi, že mi pomůžeš. Vím, žes souhlasil, ale potřebuju tvůj slib.“

Sliby se dají porušit, ale Kristian nepůsobil jako typ, který to dělá běžně.

„Slibuju,“ pronesl pevně po nekonečně dlouhé době, což ale mohly být jenom vteřiny. A Riven pocítil, jak mu z ramen spadla tíha, o které ani netušil, že ji má. Jako kdyby se z něj vzneslo hejno havranů.

„Teď mi slib, že nebudeš vyšilovat,“ navázal Riven. „Je tady totiž ještě něco, co jsem ti z logických důvodů tak trochu zatajil.“

Jedné ze studentek, které seděly vzadu u sekce o finančnictví, spadla propiska, a Kristian sebou při tom zvuku nepatrně trhnul. Kdyby tak všechny krystaly schoval, narval si je zpátky do kapes a nestavěl mezi sebou a Rivenem takové zbytečné barikády, mohl se docela klidně zabalit do jeho moci a naslouchat se skoro až tichým rozjímáním. Ale čarodějové zkrátka neměli mezi wiccany tu nejlepší pověst. A už vůbec ne ti, kteří s chladným klidem oznamovali, že kuchnou svého nejlepšího přítele. Ti obzvlášť.

Než stačil Riven něco dodat, Kristian sáhnul pro víčko plné teď už vlažného čaje a kopnul ho do sebe. Pak se začal přehrabovat v kapsách, ze kterých postupně vytahal nesmyslné, skoro až absurdní množství věcí včetně špejle od lízátka, malých kamínků, zmuchlaných kapesníků, školních zápisků, barevných sklíček a kaštanů. Nic z toho očividně nebylo to, co hledal, protože se vzápětí pustil do štrachání v batohu, který Riven dle obsahu zhodnotil jako jednu z dalších jeho kapes, akorát mnohem větší a obohacenou i o sešity a svačinu.

Když už se zdálo, že Kristian onu věc nikdy nenajde, úlevně vylovil černý obsidián, v němž Riven poznal apačské slzy. Krystal, který sloužil k povzbuzení v pozitivním přístupu k životu.

Kristian ho sevřel oběma rukama. „Nebudu vyšilovat,“ řekl překvapivě klidně.

Riven se nezdál být zcela přesvědčený, a tak ho pro jistotu zkusil znovu obestřít svojí mocí. Její úponky se toužebně a snaživě protahovaly mezírkami mezi krystaly. Teprve pak pronesl – rychle, jako kdyby strhával náplast: „Ptal ses, proč jsem si tak jistý, že mi Estelle pomůže. Je to proto, že jí na mně záleželo. Estelle Ramiahová byla moje prabába.“

Tak to řekl a teď už mohl jenom sledovat, jaký účinek budou mít jeho slova na Kristiana.

Nicméně apačské slzy nejspíš fungovaly dobře, protože Kristian působil stále klidně. „To je hloupost, ne?“ nakrčil nos. „Jmenuješ se Tucker a čarodějnické rodiny si zakládají na zachování příjmení. A rodina Ramiahova je víc než známá, takže bys…“ Zamyslel se a pomalu, tentokrát už ne tak jistě, navázal: „Nejspíš bys za mnou nepřijel s tímhle příjmením, protože bys věděl… Do prdele. Jak se jmenuješ?“

„Ty už přece víš, jak se jmenuju. Tucker bylo otcovo příjmení, než si vzal matku. Jsem Riven Ramiah.“

Riven Ramiah. Jeho jméno v sobě muselo mít očividně vetknutou prazvláštní moc, protože sotva Rivenovi sklouzlo ze rtů, Kristian opět vyskočil. Jeho bledý obličej získal nazelenalý nádech. „Ty ses úplně zbláznil. Kape ti na maják. Nenenenene, tvůj maják je už úplně pod vodou. Já… Tohle mi nemůžeš jen tak zatajit.“

Riven si podrážděně odfrknul, jako kdyby byl blázen Kristian, pokud myslel, že mu své jméno jenom tak napálí při prvním setkání. „Určitě by ses hrnul do toho, aby ses se mnou sešel nebo mě třeba jen vyslechl, kdybys věděl, jak se jmenuju, že?“ pronesl temně.

„No právě. Nejspíš bych byl teďka na obědě s kamarády, totálně v klidu, protože bych nemusel řešit takovou šílenost,“ oplatil mu Kristian stejným tónem. Znovu se posadil a schoval obličej do dlaní, načež vydal zvuk, který připomínal tlumený jekot. Potom zvedl hlavu a pohlédl Rivenovi do očí – zdálo se, že se k tomu musí nutit. „Mám z tebe trochu strach,“ přiznal tiše. Riven by se vsadil, že mu srdce hlasitě tluče, buch buch buch, jako srdce lapeného ptáka. „Mám strach, že mě zneužiješ pro svoji věc.“

Venku začalo mrholit a na les padala mlha. Riven pohlédl na hodiny nad pultem knihovnice, která jim konečně přestala věnovat pozornost, a zjistil, že se obědová pauza pomalu blíží ke konci. Přemýšlel, jestli má dneska ještě vůbec cenu chodit na odpolední vyučování, nebo jestli by nebylo lepší vyzvednout u Ukoláče kmínový chleba a vrátit se na chatu.

Najednou cítil silnou únavu. Vyčerpání, které se v něm nahromadilo za poslední měsíce. Strach o bratra. Starosti obou rodičů. Odchod z domu. Nedávný telefonát s Rowanou, který v sobě měl pachuť něčeho smutného. Zprávy, jež zůstávaly bez odpovědí.

Kdyby mohl, vrátil by čas a udělal by spoustu věcí jinak.

„O naší rodině se vykládají samé báječné věci,“ konstatoval dutě. „Pověz, jak přesně bych tě měl zneužít? Teď už přece víš, jak to je, víš, o co jde, víš, co po tobě chci. Mělo by tě uklidnit, že má náš plán takovou šanci na úspěch právě díky tomu, kdo jsem, a ne aby tě to děsilo. Kristiane…“ Vpíjel se do něj modrýma očima, načež se zájmem povytáhl obočí. „Nebo máš snad strach, že ti vyříznu srdce a sním ho?“

Kristian nepůsobil jako někdo, kdo by se přesně tohohle bál, zato ale působil pořádně zdrble. Jestli předtím připadal Rivenovi nevyspaný, teď připomínal slunce za mrakem. Světlo, které z něj doposud vycházelo, částečně pohaslo.

Nakonec prstem šťouchl do víčka od termosky. „Promiň, vypil jsem ti čaj. Mohl bys tam příště přidat i kardamon, aby to líp chutnalo?“

Riven netušil, kdy přesně se ta změna udála, ale najednou ho zatoužil uklidnit. Snad za to mohl ten nicneříkající výraz nebo potřeba udržet ho za každou cenu na svojí straně – Kristian nebyl jenom součást plánu, on prakticky byl ten plán – ale zničehonic se přistihl, jak skoro až konejšivě říká: „Slibuju, že se ti nic nestane. Nemáš se čeho bát.“

A co na tom bylo nejvíc šokující, v ten moment tomu věřil. Nelhal mu.

„Dobře,“ přitakal Kristian otupěle. „Kdy se chceš sejít a začít to řešit?“ Jakmile se ostatní studenti začali zvedat na další hodinu, nejspíš si uvědomil, že by měl taky jít. Sáhl pro krystaly a bez ladu a skladu je rval zpátky do batohu.

„Co kdybys za mnou přišel dneska večer? Katch tě doprovodí.“

Kristian přikývl, sebral batoh a postavil se. „Budu u tebe v šest čtyřicet jedna.“ Což byla čirou náhodou (nebo možná úmyslně) i doba, kdy zapadalo slunce.

Jestli měl dle Rivena někdo vynechat odpolední vyučování, pak to byl Kristian.

Riven sledoval, jak bere do náruče knihy, které si přinesl, a šourá se ke dveřím knihovny. Vlasy mu trochu trčely do stran, jak si je jednou nebo dvakrát zoufale prohrábnul. On sám ještě chvíli seděl u stolu, než taky vstal. Po cestě automaticky vylovil mobil a zkontroloval ho, načež se zarazil, protože… Rupert mu napsal.

Ahoj Rive, promiň, že jsem se neozval dřív. Je to teď celkem na pytel. Rowana ti prý řekla, že zpívám jak hejkal. Doktoři si myslí, že je to viróza, ale co oni vědí o prokletí, že jo. Zrovna koukám na Co je Andy. A k tomu smajlík.

Musel si tu zprávu přečíst několikrát, aby pochopil její význam. Možná, že Rowana promluvila Ruovi do duše a řekla, že se má ozvat. Možná se Ru ve skutečnosti na Rivena nikdy nezlobil. Nebo možná prostě potřeboval čas, aby pochopil, že Riven odešel, protože se snaží najít řešení zdánlivě neřešitelného problému.

Tak jako tak se v Rivenovi rozlilo podivné teplo, vzpomínka na minulost, kdy seděl u zapáleného krbu s celou rodinou. A do toho Rupertův zvonivý melodický smích, který tu chvíli činil šťastnější. Jako kouzlo.

Všichni studenti už odešli, ale on se k odchodu neměl. Potřeboval bratrovi hned odepsat, bez ohledu na to, že to mohlo působit, jako kdyby se tam zdržoval kvůli knihovnici. V ten moment existoval jenom Ru.

Ahoj bráško! Jsem rád, že píšeš. Jo, Rowana mi o tom řekla, ale víš co? To se spraví. Piješ na to čaj z divizny? Já jsem na dobré cestě k tomu, abych naši situaci vyřešil. Snad ti o tom budu moct říct brzy víc. Ale teď to nejdůležitější – kolik ti je, že koukáš na Co je Andy? Osm?

Riven mu toho mohl samozřejmě napsat mnohem víc, ale tak nějak cítil, že je dobré některé věci vynechat. Hodně věcí. Třeba tu část, která vyžadovala havranovu mrtvolu. Schoval proto mobil do kapsy a rozešel se ke dveřím. Na rtech mu pohrával mírný úsměv.

Když procházel kolem police s knihami, jen namátkou jednu vytáhnul a pak se ušklíbnul. Byla to Přírodní magie. No jistě.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥