Szabi

Od chvíle, co se mu do života vecpal Riven, pořádně nespal. Ale dnes v noci to bylo obzvlášť náročné, protože pokaždé, když zavřel oči, ho něco napadlo. Tak třeba…

… že Samhain je jeho nejmíň oblíbený sabat, na který nemá téměř žádné napojení. Za což mohl i fakt, že Samhain byl přesně v polovině období Kristianova útlumu. Pokaždé, když si Kristian představil kolo roku, Samhain se mu spojil s černou barvou, prázdnotou a zimou. Tím pádem bude muset celý rituál a většinu kouzel vést Riven. A tohle vědomí mu na spánku zrovna nepřidávalo.

… že budou muset sehnat svíčky. A jakmile ho napadlo tohle, musel vylézt z postele a začít hledat jednu konkrétní knížku vázanou v umělé kůži a převázanou provázkem. Věděl, že naposledy ležela někde na polici, akorát že posledních pár dní dělal pořádek, a tak ta kniha mohla být… no, vlastně úplně kdekoli. Nakonec ji našel asi po deseti minutách a kromě toho, že zjistil, že mezi úplně každou stránkou jsou slisované čtyřlístky, pětilístky, jeden šestilístek a dva sedmilístky, mu taky došlo, že to vlastně není TA kniha, kterou potřebuje. Tu měl nejspíš ve školní skříňce, a tím pádem ho celou noc hryzalo nevědomí, co si napsal kdysi dávno jako poznámku ke svíčkám. Nejvtipnější na tom bylo, že se to Samhainu vůbec nemuselo týkat.

… že budou muset vytvořit sigilium, kterým oba rituály spojí. Jakmile ho napadlo tohle, vyděšeně se posadil na posteli a nemohl se zbavit představy, že nevyberou dostatečně silné heslo, ze kterého by sigilium vytvořili. Jo, to se určitě stane, celý Rivenův dokonalý plán ztroskotá na maličkostech a Kristian pak bude s mrtvým havranem v náručí brečet jako želva, zatímco Beltain pomalu odezní. Skvělý. Ono se to nepodaří, že jo?

Kristian zklame.

… že by bylo záhodno nechat si neexistující sigilium vytetovat.

… že budou muset rituál zasvětit Estelle Ramiahové a nějak, což Kristiana děsilo nejvíc, Katche s šílenou čarodějnicí spojit, aby se v posmrtném životě mohli setkat. Celý plán stál na tom, že si šílená čarodějnice, co vyřezává malým klukům srdce, bude chtít promluvit s havranem. A tak Kristian nad ránem, těsně před prvními slunečními paprsky a těsně před tím, než mu zazvonil budík, hledal na internetu jakoukoliv zmínku o Estelle. Jenže ačkoliv byla mezi wiccany a čaroději nechvalně známá, pro druhý svět nešlo o nikoho významného, tím pádem nenašel vůbec nic. Ani pitomý obrázek, nekrolog, zmínku… NIC. Což ho opět vůbec neuklidnilo.

A pak vysvitlo slunce, zazvonil budík a hned nato vtrhl do pokoje Asher, aby na Kristiana zezadu skočil, chytil ho za vlasy a křičel, že si právě osedlal nočního dravce. Trvalo snad pět minut, než ho Kristian za pomoci mámy konečně setřásl a naštvaně odkráčel do koupelny.

Kde si při pohledu do zrcadla s hrůzou uvědomil, že bude muset u rohatého boha… oživit havrana!

***

Měl na sobě obrovskou šedou mikinu, na kterou si bílou fixou nakreslil runy a bindruny. Některé kvůli ochraně a některé jen tak, aby se táhly po celém okraji lemu a ne jen vepředu. Taky byl cítit santalovým dřevem, protože než šel do školy, provedl rychlé kouzlo na obnovu spirituální energie. A v neposlední řadě si neustále hrál s řetízkem na krku, což dělal vždy, když nebyl v rovnováze.

Teď v rovnováze rozhodně nebyl. Spencer si toho okamžitě všiml, ale celou cestu školním autobusem raději mluvil o testu z literatury, který je čekal. Potřeboval totiž plný počet bodů, aby měl bezchybný prospěch a mohl se stát ředitelem zeměkoule nebo tak něco. Kristian na test zapomněl, poznámky z hodiny neviděl ani z rychlíku a ani to neplánoval, protože musel neustále myslet na bylinky, které se na Samhain hodí.

„Posloucháš mě?“ zeptal se Spencer těsně před školou.

Kristian na něj pohlédl a nemohl se zbavit pocitu, že je mezi nimi stále něco nevyřčeného. Byli přece nejlepší kamarádi, hodně dlouho si říkali všechno. Tak proč to teď najednou nešlo? Nejhorší na tom bylo, že Kristian měl utkvělou představu, že je to jeho chyba. Že se Spencer i Iris snaží a on jim za to nedává vůbec nic nazpět. Ani teď. „Ne,“ přiznal. „Promiň.“

Spencer přikývl. „Takže to rande dopadlo špatně, co?“

Rande. No jasně, Kristianovo slavné první rande, na které by nejraději zapomněl. „Proč myslíš?“ uchechtl se. Autobus právě zastavoval před školou, proto popadl batoh a hodil si ho na záda.

„Protože jsi nám po něm ani nenapsal, protože jsi dva dny chyběl ve škole a protože máš tuhle mikinu,“ vysvětil Spencer a tvářil se přitom smutně. Jakože je mu to doopravdy líto. Někdy bylo k vzteku, jak dobrý byl kamarád a jak se nezlobil, i když na to měl nárok.

Kristian naštěstí nemusel odpovídat, jelikož se dveře autobusu otevřely a oni mohli konečně vystoupit. A tak trochu doufal, že tím tohle téma skončilo a že se opět ponoří hluboko do myšlenek a nevyleze z nich dřív než během oběda. Jenže sotva doskočil na chodník, už k nim běžela Iris.

Nejprve se přivítala se Spencerem a následně přejela pohledem po Kristianově mikině. „Takže to rande dopadlo hodně špatně, co?“ vzdychla a podala Kristianovi kelímek s kafem. Iris sice měla zálibu v hodně přeslazených kávách, po kterých se téměř lepily zuby, ale zároveň si vždycky dávala extra kofeinový shot, což Kristian po probdělé noci vítal.

Pořádně se napil, pak ještě jednou a nakonec jí kelímek vrátil.

„Dopadlo to skvěle. Tenhle týden jdeme na druhé rande, a když vyjde aspoň z poloviny tak dobře, příští sobotu se plánujeme vzít,“ odvětil a následně rozhodil rukama. „To fakt vypadám tak špatně, že to nemohlo dopadnout dobře? To jsem až takovej zoufalec?“

Iris ho pohladila po rameni. „Tuhle mikinu nosíš, jen když se necítíš nejlíp. Naposledy jsi ji měl po tom fiasku s tím klukem, se kterým ses seznámil přes Insta. Víš ne? Jak jsi nakonec zjistil, že je to podvod, a on se z tebe snažil vytáhnout prachy.“

Kristian obrátil oči v sloup. „Ano, na to se nedá zapomenout.“ A s těmi slovy se raději rozešel ke škole. Ušel však jen tři kroky, než ho oba kamarádi dohnali. Spencer s ním srovnal krok vlevo a Iris vpravo, takže ho obklíčili a on před nimi nemohl tak snadno uniknout. Ti dva se nikdy nenechali převálcovat davem. Razili si cestu hlava nehlava a nevypadali, že by s tím měli kdovíjaký problém. Kristian tohle neznal – první polovinu roku před ním každý nevědomky uhýbal, takže málokdy musel do někoho narážet, a druhou polovinu by ho dav spolužáků klidně rozšlapal a nikdo by si ani nevšiml.

„Tak co přesně se stalo?“ vyhrkla Iris a v jednu chvíli šla bokem, tak aby se na Kristiana mohla dívat. Tím pádem si nemohla nevšimnout, jak se zaksichtil. „Do háje, takže to bylo hodně špatné?“

„Jak moc špatné?“ navázal Spencer.

Na to snad ani neexistovala škála. A kdyby existovala, byl by daleko za nejhorší možností. Vůbec o tom nechtěl mluvit, nejraději by rovnou zapomněl, ale věděl, že ho kamarádi budou otravovat tak dlouho, dokud se jejich nátlaku nepoddá. Vždycky z něj uměli všechno vytáhnout.

A tak zahnul za roh a odvedl je do prázdné třídy. Sedl si na lavici a zakomíhal nohama. „Je to čaroděj,“ zamručel a bláhově myslel, že tím řekl víc než dost. Nečekal sice, že by oba kamarádi zděšeně zalapali po dechu a s hrůzou se chytili za hrudník, ale zároveň tak nějak očekával, že aspoň vzdáleně pochopí, kde je problém.

Místo toho se Iris váhavě usmála. „Tak to je ale dobře, ne? Aspoň byste měli něco společného.“

Kristian by ji nejraději vymáchal v bylinkové koupeli. „Já jsem wiccan,“ připomněl a významně povytáhl obočí, a když viděl, že to nepomohlo, pokračoval. „Wiccanství je náboženství. Věříme, že se nám špatné skutky vrátí, proto se řídíme podle daného morálního kodexu – čiň, co chceš, pokud tím nikomu neubližuješ. Zato čarodějové prostě jen používají magické schopnosti, ale není to pro ně náboženství. Tím pádem se mohou řídit podle vlastní morálky a etiky. Což… je na hovno, protože čarodějové si pak myslí, že můžou všechno. A Riven je nejspíš jejich králem, protože je to namyšlenej panák, kterého absolutně nezajímají důsledky.“

Nastalo ticho, které vyrušilo jen zvonění na chodbě. Ale bylo teprve první, takže měli ještě chvíli čas. Čas na to, aby Iris zhluboka vydechla a unaveně si chytila kořen nosu. „Kristiane.“

„Iris?“

„Kristiane, proč prostě…“ Ať chtěla říct cokoli, tady se zarazila. Nejspíš vycítila, že nejde správným směrem a jen by tím všechno zhoršila. „Fajn, dobře. Já chápu, že je pro tebe wiccanství důležité, ale zároveň nechci, abys skončil sám jenom proto, že…“

„Nemusíš chodit kolem horké kaše, klidně to řekni. Že si nikoho nenajdu, protože jsem divnej.“

Iris naštvaně zavrčela. „Ale to jsem přece neřekla.“

„Ani jsi nemusela. O to tady jde. A wiccanství pro mě není důležité. Není to žádný koníček, není to jakože ty sbíráš boty a já si sbírám větvičky v lese. Je to náboženství, chápeš? Věřím v to! Budeš chodit za křesťany a říkat jim, aby to tak nežrali? Asi těžko.“ Ve skutečnosti na ni Kristian nechtěl křičet, ale zároveň byl hrozně frustrovaný a nedokázal se zastavit. Nikdy je nepřesvědčoval, aby mu věřili nebo aby wiccanství brali vážně. Většinu času mu to prostě bylo jedno, jenže teď… Riven po něm chtěl něco obrovského a on se nemohl nikomu svěřit. Máma by mu to nedovolila a nejspíš by se i dost zlobila a jeho nejlepší kamarádi mu nevěřili.

Měl dojem, že je na to sám. A to ho strašně děsilo.

„Já jsem křesťanka,“ odsekla Iris divoce. „A jediné, co chci, je, abys byl šťastnej!“

Kristian seskočil z lavice. Už bylo zcela jasné, že kouzlo na očištění spirituální energie příliš nepomohlo. A pokud ano, potřeboval ho znovu. Kdyby teď máma viděla jeho auru, nejspíš by se zděsila a začala kolem něj pobíhat s vykuřovadlem. „Ne, ty jen chceš, abych si někoho našel a vy si mohli nerušeně strkat jazyk do krku! V tom případě fajn, přestanu být divnej a začnu trávit čas s nebezpečným čarodějem!“

Říkal kraviny, ale bylo mu to úplně jedno. Podle Irisina výrazu poznal, že právě dost přestřelil, ale už bylo pozdě vzít svá slova zpátky, a tak si za nimi odhodlaně stál. Obrazně řečeno, protože ve skutečnosti utekl ze třídy.

***

Po první hodině, kterou si prakticky vůbec nepamatoval, konečně našel ve skříňce knížku, na kterou si v noci vzpomněl. Byl to spíš deník s ručně psanými kouzly, který dostal od babky Brightové. Vypadávaly z něj stránky a mezi nimi taky referát z prvního ročníku. Matně si pamatoval, že ho ztratil a musel ho vypracovávat celý znovu.

Ta poznámka, kvůli které nemohl usnout, byla: Samhain – černé a oranžové svíčky.

Nic víc. NIC VÍC! Tohle přece věděl i bez toho. Proč myslel, že by ve starém deníku mohl najít něco, co by mu pomohlo? Nebo ho utěšilo. Jo, utěšit by teď potřeboval nejvíc, jelikož měl dojem, že se po částech rozpadá. Nepřekvapilo by ho, kdyby mu za chvíli ze všech těch starostí upadla hlava a on o ni zakopl.

A zrovna v tu chvíli zaslechl z konce chodby smích. Automaticky tím směrem pohlédl.

Riven tam stál se dvěma dalšími kluky. Jeden z nich byl Dmitry. Kristian ho znal od školky, ale nikdy s ním neprohodil jediné slovo. Ne že by nechtěl, ale brzo zjistil, že pro oblíbená děcka je prakticky neviditelný. Dokonce jim ani nestál kvůli své divnosti za úšklebky. Ten druhý byl Terence, který Kristiana jednou obsluhoval u Ukoláče a byl překvapivě milý, akorát za to nejspíš mohl fakt, že popletl objednávku a Kristian místo dýňového dortu dostal ořechovou placku.

Kdyby tu teď byla Iris, Kristian by na kluky ukázal a řekl něco jako: „Vidíš? Riven využívá svou moc, proto se s ním baví. Kdyby to nedělal, vůbec by ho nevzali na vědomí.“

Akorát že Iris by řekla, že se s Rivenem baví, protože je hezkej a hezcí lidi k sobě podvědomě tíhnou. A Kristian by jí musel dát za pravdu a přiznat, že jo, Riven je hezkej, takže bylo možná jedině dobře, že tu Iris není.

Když se Dmitry znovu uvolněně zasmál, Kristian zavřel skříňku a odhodlaně se vydal jejich směrem. Zastavil přímo před Rivenem. „Během obědové pauzy se sejdeme v knihovně,“ rozhodl. A především se nedíval do akvamarínových očí, které byly tak… ksakru… okouzlující!

Dělal to zas, Riven bezstarostně popouštěl svou moc, nechal ji proudit po školních chodbách, naplňoval s ní každý kout a oblboval všechny kolem. Tohle nebylo fér. A jeho spokojený úsměv taky nepomáhal.

Kristian raději sklouzl pohledem níž a poprvé si všiml, že Riven nosí na černé šňůrce přívěsek pentagramu.

„Že by si tě Nowick omotal kolem prstu?“ uchechtl se Terence, což Kristiana naštvalo. Nemyslel si, že někdo, kdo nedokáže poznat rozdíl mezi dýňovým dortem a ořechovou plackou, by měl mít blbé kecy. Ale rozhodl se nereagovat. Raději sebral odvahu a pohlédl Rivenovi do očí.

„Budu tam,“ slíbil Riven.

Kristian přikývl a dal se na ústup. Už tak měl dojem, že zdolal pořádnou horu, nejspíš se i samou nervozitou zpotil. Přesto ale slyšel Dmitryho, který nechápavě pronesl: „Proč se s tebou chce potkat?“

Proč by se kluk jako Riven měl potkávat s klukem jako Kristian?

„Proč asi,“ rozesmál se Terence, jako by věděl něco, co Kristian ne. Anebo jako kdyby znal pravdu, což asi těžko. Riven by určitě neriskoval a nevykládal svůj plán na potkání. I když třeba ano, třeba byl právě takhle pitomý.

A pak bylo Kristianovi jasné, jak to má Riven vymyšlené, jelikož tím svým nabubřelým čarodějným hlasem odvětil: „Je hodně divoký.“

Kristian v ten okamžik zrudl až na zadku a byl rád, že může zahnout do vedlejší chodby a zmizet na záchodě. Jasně, asi bylo rozumné tvrdit, že spolu tráví tolik času, protože randí, než aby vykládali, že chystají během dvou sabatů zabít a oživit havrana, jen… Ten pitomec taky mohl použít jiná slova, aby to nevypadalo, že si Kristian chce během obědové pauzy v knihovně mezi regály kleknout.

Jen na to pomyslel, zrudl ještě víc.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥