Szabi

Ze tmy vystupovaly obrysy stromů, které připomínaly strnulé tanečníky, a Riven kráčel po úzké pěšině za Kristianem. Oba mlčeli, ale noc jako kdyby promlouvala za ně. Les byl plný nejrůznějších zvuků, křupání větviček, listů ševelících ve slabém větru, ostražitého našlapování zvířat, houkání sov a pleskotu ptačích křídel, když Katch přelétal z větve na větev.

Srpek měsíce nedokázal osvětlit okolní krajinu, přestože jasně zářil. Riven, aniž by třeba jen zpomalil, krátce zaklonil hlavu a pohlédl na něj se značnou skepsí. Měsíc v této fázi měl správně přát tomu, aby lidé snáz dosáhli svých cílů, což se Rivenovi zrovna teď nedařilo. Naopak. Kristian se mu s každým krokem pomyslně čím dál víc vzdaloval a s ním i možné spojenectví.

Možná byla hloupost prozradit mu tolik, nicméně Riven si uvědomoval, že nemá zrovna na výběr. Jistě, pořád mohl zkusit předstírat, že se do Kristiana zčistajasna zamiloval, aby ho obměkčil, jenomže toho se snažil za každou cenu vyvarovat. Přišlo mu praktičtější spoléhat na to, že Kristian je prostě hodný kluk. Nepopiratelně. Z toho, co o něm věděl, zvládl Riven zrovna tohle celkem snadno vydedukovat. Navíc kdo uprostřed noci krájí jablko šmíráckému havranovi, aby mu udělal radost? Nejspíš ten samý člověk, který ho později nechce vidět mrtvého.

Faktem bylo, že i Rivenovi se zrovna tahle část plánu příčila a srdce mu svíral strach z představy, že se Katche nepodaří oživit. Kdyby s tím nápadem nepřišel samotný havran, Riven by se k němu nejspíš nikdy nedobral. Totiž, Riven byl sice šílený, jak mu Kristian nezapomněl připomínat, ale sotva mohl jen tak během odpoledního čaje a sušenek dojít k názoru, že by bylo dobré připravit někoho o život. Naopak. Vždyť vzít někomu život bylo proti veškerým přírodním zákonům. A vůbec nešlo o to, že zvířata mezi sebou sváděla boje na život a na smrt každý den. Riven zabíjet nepotřeboval, příroda byla k němu a k jeho rodině vždycky nesmírně štědrá, plodila pro ně, dávala, nechávala se slyšet. Těžko si tím pádem mohl obhájit takový čin, nehledě na to, že chtěl prostě jenom zachránit bratra. Do háje, samozřejmě, že byl šílený! Klidně by se vydal na druhou stranu sám, aby tu starou čarodějnici vyslechl, jen kdyby pak nebylo tak složité nechat se přivést zpátky.

Oživit havrana bylo podstatně jednodušší než oživit člověka. Riven se k tomu alespoň upínal. A v momentu, kdy mu Kristian ukázal chrobáka, pocítil hlubokou úlevu, že se mu to, co vyčetl z karet, doopravdy potvrdilo. Kristian teď sice neměl moc, ale v určité fázi mocný byl, tak mocný, že zvrátil smrt.

Na Rivena to chtě nechtě udělalo dojem a zároveň to dávalo smysl. Vždyť kdo jiný by měl oplývat takovými schopnostmi než kluk, který působil jako stvořený sluncem?

Když vyšli z lesa a kráčeli pod rozsvícenými lampami, Kristianův zlatý řetízek se leskl.

Riven v jednom momentu už už otevíral pusu, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Byl podrážděný, nejistý, netrpělivý a zklamaný, jelikož věděl, že mu nezbývá než počkat, až se s tím Kristian vypořádá a dojde k nějakému závěru. Pravděpodobnost, že na Rivenův plán kývne, se rovnala hodu mincí. Padesát na padesát, jestli Rupert přežije.

Teprve když zastavili u borovic před domem, kde bydlel, Kristian řekl: „Takže tvůj plán je zabít havrana, aby od mrtvé čarodějnice zjistil instrukce, jak zlomit kletbu, a po mně chceš, abych ho následující sabat oživil. Ke mně tě přivedly tarotové karty, které taky mimo jiné mluvily o chrobákovi, což je něco, co nikdo neví. A tenhle plán je jediná možnost, jak zachránit tvého bráchu. Zapomněl jsem na něco?“ Když mluvil, zněl překvapivě chladně a odtažitě, skoro jako kdyby tou mincí už dávno hodil a stačil se tím pádem rozhodnout, že co nevidět pošle Rivena do háje.

Chvíli jeden na druhého koukali. Riven cítil divokost svojí moci, vlákna, která se v částečném zoufalství omotávala Kristianovi kolem kotníků a šeptala k němu vemlouvavým hlasem, aby udělal všechno, oč ho žádá. Ale on neustoupil ani o píď. Dál nehybně stál a ruku měl vraženou v kapse.

Rivena podrážděně napadlo, jestli v ní netiskne nějaký další šutr, který mu pomáhá držet si odstup. „Nemohl bys to říkat s větším pochopením a méně, aby to znělo tak, že jsem absolutní psychopat, který to nepromyslel?“ navrhnul pečlivě neutrálně.

Jenomže Kristian nehnul ani brvou. „Zapomněl jsem na něco?“ zopakoval.

„Ne.“

Další chvíle ticha, během které se Katch snesl na nedalekou větev a upřeně je pozoroval korálkovýma očima. Seděl na místě, kam nedopadalo světlo lamp, a byl tak černý, až skoro splýval s nocí. Riven si s ním vyměnil pohled, než se otočil zpátky ke Kristianovi. A čekal.

„Musím si to promyslet,“ oznámil Kristian.

„Jak dlouho?“

„Do Mabonu.“

„To jsou dva dny,“ upozornil ho Riven a myslel přitom na to, že dva dny rovná se osmačtyřicet hodin nevědění. Po tom, co si on a jeho rodina prožili, mělo být jednoduché vykřesat v sobě dostatek trpělivosti, aby si řekl, že dva dny v kontextu čekání a hledání informací, které by mu pomohly kletbu zvrátit, vlastně vůbec nic neznamenají. Ale vnitřně cítil, bylo to jako šestý smysl, že Kristian je opravdu jeho poslední možnost. Pokud to neudělá on, pak nikdo. Nikdo další není.

Náhle ho dokonce zachvátil strach, že se Kristianovi něco stane. Co když ho během cesty do školy přejede auto? Byl by Kristian vůbec v této fázi kola roku schopný vycítit blížící se nebezpečí?

Odpovědi na celkem zbytečnou připomínku, že jde o dva dny, se nedočkal. Místo toho se Kristian klidným krokem rozešel ke dveřím. Tam zastavil a v kapse hledal klíče – vytáhnul přeložený papír, hranatý krystal, obal od sušenky a pár dalších serepetiček, než se mu konečně podařilo klíče vylovit. Odemkl, střelil pohledem k měsíci a zmizel uvnitř.

To bylo všechno.

Zato Riven se ještě nějakou dobu nedokázal pohnout z místa, tiše vyčkával a hleděl ke Kristianově oknu, jako kdyby čekal, že se v něm druhý chlapec každým okamžikem objeví a zavolá, že už si to stačil promyslet a udělá, co bude v jeho silách. Ale to se nestalo. V pokoji se dokonce ani nerozsvítilo a zevnitř nebylo nic slyšet. A Rivenovi zrovna teď nepřipadalo vhodné posílat k oknu Katche, aby mu řekl, jestli si Kristian už lehnul a klidně spí.

Bylo okolo třetí ráno, když se Riven konečně rozešel zpátky k chatě. Sám sobě v tu chvíli doopravdy připadal trochu jako stalker, ale přestože ohledně toho předtím žertovali, nebylo na tom vůbec nic úsměvného. Spíš to značilo jeho hluboké zoufalství. Riven zoufalství nenáviděl. Ten pocit se mu hnusil a kdysi dávno sám sobě slíbil, že si na něj nikdy nezvykne a nepřijme ho za vlastní.

Svět se nořil do úplné tmy, stromy jako kdyby splynuly v jeden. Ale Riven dál kráčel stejně rychle, ne protože by snad viděl, nebyl kočka, ale protože příroda nepřestávala šeptat tisícem hlasů a dbala na to, aby snad nezabloudil nebo nespadl.

***

Jestli se domníval, že ráno moudřejší večera, jak slibovala jedna lidová poučka, pak se šeredně pletl. Protože když dorazil do školy, tentokrát jen s mírným zpožděním, které činilo padesát minut, Kristiana nikde neviděl. A jeho podezření se definitivně potvrdilo během obědové pauzy, kdy potkal Iris a Spencera, jak spolu sedí u jednoho z venkovních stolů, hnípají se v hranolkách a nastavují obličeje pozdně zářijovému slunci, zatímco Kristian s nimi nebyl.

Iris měla nohy natažené na lavičce, na nich totálně ujeté růžovo-červené tenisky, a podpírala si hlavu. Sotva Riven došel blíž, usmála se tak zeširoka, až přitom odkryla všechny zuby včetně zadních stoliček, a vyhrkla: „Ahoj!“

Spencer na tom byl dost podobně. Taky se usmíval a žvýkal hranolku s podobným zaujetím, jako kdyby žvýkal Rivena. Nutno ovšem uznat, že Rivena Kristianova nepřítomnost mírně vykolejila a nenamáhal se tím pádem svoji moc ani v nejmenším krotit. Byl chodící přívalová vlna, která bez výčitek smetla každého, kdo stál v cestě.

Dokonce poslal Dmitryho pro svůj oblíbený dýňový salát do bistra Jeřabinka, protože jemu se nechtělo. A nechtělo se mu, aby měl teď čas položit přesně tuhle otázku: „Kde je Kristian?“

„Onemocněl,“ vyhrkla Iris ve snaze okamžitě Rivenovi vyhovět.

„Onemocněl?“ povytáhl Riven pochybovačně obočí.

Spencer se naklonil přes stůl, až mu tkaničky mikiny přistály v majonéze. „Je to zvláštní, protože skoro nikdy nebývá nemocný. Naposledy v páté třídě.“

„Ve čtvrté,“ přisadila si Iris vážně. „Ale to si dal ty jitrocelové kapky a byl zas hnedka v pořádku.“

„Prostě je divné, že dneska nepřišel,“ kývl Spencer.

Riven si je oba chvíli měřil pohledem, dokud se nezačali nepatrně ošívat. Potom řekl: „Jestli si s ním budete psát, o mně mu říkat nemusíte. Ale bylo by fajn, kdybyste ho zkusili přemluvit, aby zítra dorazil.“ Počastoval je vřelým úsměvem a zamířil zpátky ke škole, kde se u skříněk srazil s Dmitrym, který držel dýňový salát. Riven si ho stále s vřelým úsměvem vzal, dokonce Dmitrymu poděkoval, a vydal se k chatě.

Škola byla samozřejmě důležitá, to mu rodiče vtloukali do hlavy odmala, ale ani zdaleka tak důležitá ve srovnání s tím, aby byl Ru v pořádku. A jestli si Riven s něčím moc nedělal hlavu, řadil se mezi to test z matematiky, zkoušení z historie, v jejímž výkladu se mnozí stejně rozcházeli, a tělocvik, kde se lidé honili za balónem nebo skákali přes kozu. Vlastně, když se nad tím zamyslel, naposledy skákal přes kozu v pěti letech a rozhodně mu to utkvělo v paměti, protože šlo ve skutečnosti o kozla, který ho vzápětí dost ošklivě potrkal.

Opustil školní areál a chvíli dokonce přemýšlel, jestli Kristianovi nenapsat esemesku a ujistit se, že je v pořádku. Pak ho ale napadlo poslat za ním Katche, což považoval za určitý kompromis. Kristian sice bude vědět, že ho havran přiletěl zkontrolovat, dost možná přímo šmírovat, ale zároveň vůči němu bude pravděpodobně smířlivější, než by byl vůči Rivenovi a jeho dalšímu naléhání. Přece jen Katch byl v jejich plánu oběť, zatímco Riven… Riven byl šílenec. Nějak nemělo cenu se z toho zkoušet vymanit.

Sotva došel do chaty, uvařil levandulový čaj a pustil se do salátu, a jakmile se o chvíli později objevil Katch, řekl mu, kam má letět. Havran proti tomu pochopitelně nijak neprotestoval, jenom zakoulel očima a jemně připomněl, že si pro sebe Kristian přál dva dny.

„No tak jistě, ale můžeme riskovat?“ povytáhl Riven obočí a ukázal na Katche dřevěnou vidličkou, na které měl nabodnutou dýni.

Havran přihopkal blíž a ukradl mu z misky slunečnicové semínko.

Riven chvíli zamyšleně žvýkal. „Prostě se tam podívej, prosím. Ujisti se, že je v pořádku a že ho třeba nenapadla nějaká hloupost, jako utéct před námi do jiného města.“

Než Katch zmizel mezi stromy, Rivenovi připadalo, že se skřehotavě uchechtl.

***

Následující den se nesl v podobném duchu jako ten předchozí, až na to, že Riven se tentokrát ve škole pro jistotu vůbec neukázal. Zaprvé protože Kristian tam nehledě na to, jak moc se Iris a Spencer museli snažit, stejně nepřišel, zadruhé protože Riven potřeboval zaměstnat mysl a nenapadlo ho nic lepšího, než se chystat na Mabon.

Měl přitom v plánu napsat Rupertovi, přestože si nebyl jistý, jestli mu bratr odepíše. Poslední informace, které o něm měl, byly od Rowany – od té doby mu zkusil napsat dvě nicneříkající zprávy, na které Ru nereagoval.

Riven netušil, jak to brát. Jestli se na něj bratr zlobí, protože odešel, nebo jestli je prostě tak moc frustrovaný z toho, co mu dělá kletba, že nemá na psaní náladu. Ale za žádnou cenu to nechtěl nechat jenom tak. Měl ho rád. Takže přinutil sám sebe na okamžik odtrhnout pohled od dveří, jestli se Katch náhodou nevrací s novinkami, praštil sebou na gauč a sáhl pro mobil.

Už jsem ti řekl, že teď bydlím na vážně super místě? Líbilo by se ti tady. Je to uprostřed lesa. A potkal jsem někoho, kdo by nám mohl pomoct. Prostě bych byl rád, abys věděl, že je to na dobré cestě. Ani moc nevím, co psát, ale myslím na tebe, bráško. Myslím na to, jestli už jsou obsypané jabloně a na čem asi pracuje táta. Doufám, že ti Luffy z One Piece dělá společnost.

Chci, abys věděl, že to bude dobré. Mrzí mě, že tam nejsem pro tebe, ale musíš pochopit…

Zaváhal, načež poslední dvě věty smazal a zprávu poslal bez nich. Nechtěl tvrdit něco, čím si nebyl jistý. Radši znovu pohlédl ke dveřím. Havran se naposledy ukázal během snídaně, předal Rivenovi skrovné informace, a znovu byl ten tam. Riven samozřejmě chtěl, aby Katch na Kristiana dohlížel, ale stejně ho z nějakého důvodu trochu iritovalo, že se přitom havran očividně dobře baví. Ráno dokonce odmítl zrníčka s tím, že dostal od Kristiana sušené bobule.

„Takže na tebe mluví?“ zajímalo Rivena.

Dozvěděl se, že Kristian na Katche nejenom mluví, ale že si i celkem peprně stěžuje. Asi stokrát vysvětlil Katchovi, proč je celý plán postavený na hlavu a proč podle něj Rivenovi zcela jistě šplouchá na maják. To nebyly zrovna dobré vyhlídky pro to, aby objevil na chatě a uzavřel s Rivenem spojenectví. Na druhou stranu Kristian možná prostě jenom ventiloval emoce, které dával na odiv od prvního dne, co se potkali.

„A co celé dny dělá?“ dorážel Riven.

Tak zjistil, že Kristian uklízí, respektive přendává věci z místa na místo, a než aby tvořil z chaosu řád, dělá čím dál větší bordel. Navíc má prý zhruba stovku halitů, což, jak Riven tušil, byl krystal, který mu měl správně v dělání nepořádku zabránit. Celkově vzato nebyl Riven nijak zvlášť nadšený, že žádá o pomoc toho největšího chaotika široko daleko, ale i tak si z celého srdce přál, aby ten chaotik řekl ano.

S blížícím se odpolednem si vlastně ani nebyl jistý, jestli Katche nezavolat. Nemělo smysl, aby havran dál Kristiana sledoval, protože Kristian se nakonec určitě objeví tak jako tak a Riven pochyboval, že se ohledně svého rozhodnutí Katchovi napřed svěří.

Ale nakonec to nechal být, oprostil se od představy, jak všechno dopadne, vypil heřmánkový čaj na potlačení úzkosti a vydal se na procházku. Oblékl si lehký kabát, ne protože by mu byla zima, nýbrž kvůli velkým kapsám, do kterých se vešla jedna z jeřabinových zavařenin, co si na začátku srpna přivezl z domu.

Sklenice byla ovázaná červenou stuhou a plody v ní sladké i nakyslé.

Riven ze všeho nejdřív zamířil podél lesa do nedalekého sadu a užíval si nerovnost země, na kterou došlapoval bosýma nohama. Slunce ho po cestě příjemně hřálo a on několikrát zkontroloval, zda má na mobilu zapnuté zvuky, kdyby mu náhodou někdo napsal. Přesněji jeden velmi konkrétní wiccan.

Mabon byl poměrně malý svátek, ale Rivenovi připadalo důležité držet tradici a projevit v tomto čase vděk za to, co mu matka příroda nadělila. Už kvůli tomu, že jí v brzké době plánoval bodnout kudlu do zad. Takže kráčel po cestě a s jistou pokorou mhouřil oči do slunce, mírně se usmíval a sem tam pohladil kmeny stromů, které míjel. Sklenice v kapse při každém kroku trochu nadskočila.

Jak se blížil k sadu, už z dálky cítil vůni jablek, lechtala ho i na jazyku. Sad nebyl oplocený a větve stromů se částečně skláněly díky požehnané úrodě. Byly doslova obsypané jablky, stačilo se natáhnout na špičky a pár jich utrhnout. Jiný Riven v jiném čase by pro ně bez ostychu sáhnul a nacpal si jimi kabát, teď si ale netroufnul.

Trvalo mu dalších deset minut, než došel ke zděnému domu, kde stály vedle dveří opřené vidle a hrábě a na verandě se vyhříval mourovatý kocour. Riven ho překročil, kocour ani nezvedl hlavu, a zaklepal, aby vzápětí stanul před starou ženou, která svým zjevem připomínala jednu z pokroucených jabloní. Omámená Rivenovým kouzlem s vděkem přijala jeřabinovou zavařeninu a dovolila mu, aby si nasbíral jablka. Dokonce mu nabídla, že je pro něj nasbírá ona, což odmítnul. Poslední, co ten den potřeboval, bylo sundávat stařenu zašprajclou v žebříku.

Strávil v sadu hodinu a pokoušel se nemyslet na to, co zrovna teď dělá Kristian. Kdyby mohl, mentálně by mu předal všechny obrazy, které ho tížily na srdci. Rupertovy oči postrádající jiskru a jeho hlas, který se mohl co nevidět vytratit úplně.

Než se ale Riven stačil naplno pohroužit do svých představ a nechat se jimi ohlodat až na dřeň, objevila se stařena a nesla mu lahev moštu. Upřímně jí poděkoval, spolknul rádoby vtipnou poznámku o tom, že by se mohl na jedné z těch jabloní brzy zhoupnout s provazem kolem krku, kdyby jeho plán nevyšel, a vydal se zpátky do chaty.

Po cestě plnil kapsy vším, co k němu nějakým způsobem promlouvalo: žaludy, zajímavé šišky, zahnutý klacík, kus kůry. Když dorazil domů, byl obtěžkaný dary přírody.

Svlékl kabát a ze všech těch věcí a kousků vytvořil na stolku nedaleko kamen malý oltář. Zkoušel být přitom znovu vděčný za to, co má, ale skončil u Ruperta, od něhož se dostal ke Kristianovi, který se ne a ne objevit.

Mabon byl o nalezení rovnováhy, nicméně Riven se nedokázal zbavit pocitu, že se naklání ke straně a pomalu padá do propasti. Aby se zbavil temných myšlenek, připravil pro sebe další čaj, chvíli si četl poměrně nudnou bichli o historii zdejšího kraje a potom vyšel před chatu, kde usedl na schod a začal hrát na flétnu.

Byla dřevěná, precizně vyřezávaná a dokonale padla do ruky, jako kdyby do ní jeho otec, který ji vytvářel, vetknul nějaké mocné kouzlo. Sotva ji Riven přiložil ke rtům, uvědomil si, jak mu její tón chyběl, a napadlo ho, proč ji od chvíle, kdy přijel, nevytáhl. A odpověď přišla záhy, s první melodií, jelikož mu flétna chtě nechtě připomínala domov a s ním i krásné časy, které nenávratně pohltila kletba.

Hruď ho trochu bolela, ale hrál a hrál a na okolní krajinu se pomalu snášela tma, jak se blížil večer. Vítr profukoval mezi stromy, listí poletovalo kolem, sem tam přistálo Rivenovi na hlavě, nebo ho šlehlo do očí, jenomže on na to nedbal. Hrál, protože netušil, co jiného dělat. Měl pocit, že opravdu co nevidět zešílí – a potvrdí tím Kristianovy domněnky.

Jak dlouho si ještě bude dávat na čas? Přijde až před půlnocí?

Sotva na to Riven pomyslel a pocítil podráždění, objevil se mezi stromy Katch, černá křídla zeširoka rozevřená, a oznamoval, co bylo očividné, protože se hned nato objevil i Kristian. Hnědé vlasy mu trochu divoce poletovaly kolem tváře, když kráčel k chatě, a kapsy měl zcela určitě nadité krystaly. Z jeho výrazu nešlo nic vyčíst. Neusmíval se ani nemračil.

Riven sklonil flétnu a pozoroval ho.

Vítr tou dobou kvílel v korunách stromů, ale ten zvuk byl uklidňující.

Kristian zastavil kousek před Rivenem a zhoupl se na špičkách. „Nemůžu ti nic slíbit, ale teoreticky, kdyby to šlo, což neříkám, ale kdyby ano, tak jedině o Beltainu. Trochu jsem o tom přemýšlel a myslím, že by to měl být Samhain a Beltain. Už jen proto, že jsou v kole roku naproti sobě. A museli bychom to hodně promyslet a naplánovat a nějakým způsobem oba sabaty spojit.“

V Rivenovi se vzedmula vlna nepochopitelné naděje, jen tak tak udržel svoji moc, aby z něj nevytryskla a nezasáhla Kristiana přímo do hrudi. Na vteřinu zatoužil uvěznit ho v ní, jenom aby si to náhodou nerozmyslel.

Ale Kristian Nowick nebyl krutý, o tom byl Riven přesvědčený. Naopak. Kristian Nowick musel tušit, že je naděje křehká jako sklo a že když si nedá pozor, někoho s ní pořeže. Ne, nebyl vůbec krutý. Byl to kluk, který vdechnul chrobákovi život.

„To nebude tak těžké,“ začal Riven opatrně. „Vzhledem k faktu, že má tvoje moc zrovna jakýsi výpadek, budeme mít celkem dost času všechno naplánovat.“

„Dobře. V tom případě ještě poslední věc. Katch s tím souhlasí?“ Kristian pohlédl na Katche, který se usadil na zábradlí. Pírka měl z toho větru trochu pocuchaná. „Souhlasíš s tím? Víš, jaká jsou rizika?“

Riven věděl, že pokud Katch odpoví a on se pokusí Kristianovi odpověď přetlumočit, nebude to působit důvěryhodně. Proto nechal celou věc na Katchovi. Aby to řekl sám svým vlastním způsobem. A opravdu, havran se vznesl a doletěl ke Kristianovi, dosedl na jeho rameno a hlavou se mu zlehka otřel o tvář v důvěrném, zato všeříkajícím gestu, až Riven znovu pocítil onen známý osten bodnutí strachu.

Takže když Kristian vzápětí po tisící páté zopakoval „je to šílenství“, Riven to v zásadě nemohl a nechtěl nijak rozporovat.

Vstal a zhluboka se nadechl studeného večerního vzduchu. „Ale uděláme to,“ řekl tiše a byl si jistý, že ho Kristian musí slyšet a že ho slyší a vnímá i příroda. Mohla mu už dopředu nějak zabránit v tom, co se chystal udělat? To netušil.

Kristianovy brčálově zelené oči na něj dál hleděly. „Tak jo.“

Tak jo, a to bylo všechno. Žádný velký slib ani přísaha, prostě jenom pouhé konstatování, které ale z Rivena sejmulo takovou tíhu, o níž ani netušil, že si ji nese. Přišel si najednou lehčí, skoro jako vítr, co se proháněl v korunách stromů. Sehnul se pro list, aby ho vzápětí zase pustil, načež si uvědomil, že Kristian trochu zavrávoral, a teprve potom mu došlo, že za to může on. Jeho moc se rozběhla všude kolem, splynula s nocí a schovala Kristiana do sebe.

„Promiň,“ řekl Riven spěšně a skoro až násilím se stáhnul. „Nechceš zajít dovnitř na čaj?“

Kristian zatřepal hlavou, aby se probral, a pak zlehka pohladil Katche po křídle. „Ne, na to nemám čas, ale rozhodně bychom měli provést jablečné kouzlo.“

„Jablka jsem dneska odpoledne nasbíral. Rozdělím se s tebou.“ Riven zastavil ve dveřích a znovu pokynul Kristianovi, aby ho následoval. „A půda za chatou je měkká.“

Zdálo se, že o tom Kristian chvíli přemýšlí, ale nakonec přikývl a vešel za Rivenem.

Sotva za sebou zavřeli, Riven dokonce zabouchnul i okna, což dělal nerad a pouze výjimečně, tentokrát ale nechtěl, aby vítr rozfoukal sušené bylinky. Uvnitř bylo celkem teplo, kamna zatím zprovoznit nemusel, a taky šero, což neřešil. Připadalo mu, že se tak snáz můžou soustředit na kouzlo, aniž by Kristian těkal očima od jednotlivých bylinek k zavařovačkám, hrnečkům a urně.

Riven zamířil ke kuchyňské lince, kde ležela vyskládaná jablka, červená a na pohled šťavnatá, podobná těm, kterými se otrávila Sněhurka. Ale Riven si byl jistý, že stařena, které sad patřil, rozhodně neprováděla nějaká strašlivá kouzla. Po tom, co toho odpoledne moc nesnědl, se dokonce těšil, až se do jednoho z jablek zakousne.

On, Kristian i Katch si nejspíš uvědomovali, že je toho třeba hodně probrat a zodpovědět nekonečný seznam otázek, ale tak nějak, aniž se na tom předem domluvili, se rozhodli odsunout to na zítřek. Mlčeli. Riven opatrně omyl jablka a nechal Kristiana, aby si vybral – ten váhavě sáhl pro jablko s pokroucenou stopkou.

V chatě nebylo dost ostrých nožíků, a tak se u krájení vystřídali. Povedlo se jim odkrojit slupku, aby zůstala téměř neporušená, jako spirála. Potom nechali okrájená jablka na stole vedle semínek a se slupkami vyšli před chatu. Riven nesl malý rýč.

Katch zůstal uvnitř, tím pádem tu byli jenom oni dva, Riven a Kristian. Za chatou byla půda doopravdy měkčí, ne tak propletená kořeny. Riven vyhloubil dvě malé díry kousek od sebe. Připadalo mu rozumné, aby slupky zahrabali do země dostatečně blízko, protože je odteď spojoval stejný záměr. Pečlivě slupky vložili dovnitř a zasypali hlínou. Tentokrát nepoužili rýč, ale dlaně. Hlína šla krásně tvarovat mezi prsty, jako kdyby z ní bylo možné stvořit nějaké umělecké dílo.

Nějakou dobu stáli u místa, kde slupky zakopali. Byl to jeden z těch nejjednodušších rituálů, který symbolizoval zrození, smrt a znovuzrození. Riven si uvědomil, že doposud pokaždé zakopával slupky na zahradě spolu se svými sourozenci. Až letos ne.

Odtrhnul pohled od země a setkal se s tím Kristianovým. Věnoval mu mírný, veskrze upřímný úsměv, na kterém bylo zároveň něco smutného. Potom se pozvolna rozešel zpátky k chatě a vnímal, že ho Kristian následuje. Takže se nesebral a neodešel, naopak, vypadalo to, že se ještě chvíli zdrží.

Sotva vešli dovnitř, Kristian položil na Rivenův oltář krystal, postavil ho mezi šišky, větve a jiné kamínky. Když mu Riven znovu nabídnul čaj, jednoduše přijal.

Riven vložil do sítka sušené borůvčí a maliní a přelil to horkou vodou. Postavil před Kristiana keramický šálek a usedl naproti. Oba snědli svoje oloupaná jablka a jadérka z nich schovali pro pozdější využití. Takhle tedy společně oslavili Mabon a Riven cítil blížící se změnu, svrběla ho v konečcích prstů.

Léto se definitivně loučilo. Přicházel podzim.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥