Szabi

Kdysi dávno vedla k chatě cesta dost široká na to, aby po ní projelo auto, ale les z ní ukusoval tak dlouho, až nakonec zmizela. V posledních měsících se navíc zdálo, že les pozvolna polyká i pěšinu. Přitahoval ji k sobě, proplétal skrze ni kořeny a zasypával ji jehličím. Uhlazoval stopy, které po sobě lidé nechali, a dělal to tak nepozorovaně, že by někdo mohl docela klidně zabloudit. Koneckonců povídačky o ztracených houbařích mezi obyvateli městečka stále kolovaly a jen málokdo vyrazil do jehličnatého lesa na procházku. 

Dmitry se nebál a fakt, že mu pěšina mizí pod nohama a chvílemi není nikde, ho neděsil. Bylo mu příjemnější chodit touhle cestou než po asfaltce a k chatě pokaždé bez problémů trefil. Klidným krokem procházel mezi stromy a dával si pozor, aby nerozšlápl nějakou houbu nebo aby nezakopl o kořen a nevytrousil přitom bochník z papírové tašky.  

Letní slunce se mu odráželo od zlatavých vlasů a Dmitry díky nim z výšky připomínal pampelišku víc než kdy jindy. Ostružiní ho sem tam škráblo do holých lýtek, ale z toho si nic nedělal. Měl dobrou náladu a upínal se k blížícím se prázdninám. Zhluboka přitom vdechoval vzduch vonící po květinách a po čerstvém pečivu a hlavu měl lehkou. 

V podobné náladě došel k chatě a první, čeho si všiml, byla okna a dveře dokořán. Chata patřila jemu, přesněji jeho otci, nicméně teď se zdálo, že našla na delší dobu nového nájemníka. Ten vzápětí stanul na verandě a působil až směšně dokonale! V ruce držel sklenici s limonádou a koukal na Dmitryho zpytavýma modrýma očima stejně, jako když se viděli poprvé.  

Během jejich prvního setkání se představil jako Riven Tucker, ale nedávno Dmitrymu prozradil, že se ve skutečnosti jmenuje Ramiah a prostě jenom nechtěl kvůli svému jménu budit pozornost. A Dmitry tehdy zamračeně přikývl na znamení souhlasu, přestože dost dobře nechápal, o jakou pozornost tady jde. Jméno Ramiah mu totiž vůbec nic neříkalo, krom toho, že bylo poněkud nezvyklé. Rivenovi to však nepřiznal, protože ho nechtěl urazit. 

„Ahoj!“ křikl a pozvolna došel až k verandě. Ruku, ve které držel papírovou tašku, natáhl před sebe. „Něco pro tebe mám.“ 

Riven překvapeně povytáhl obočí. Dřív mu tyhle drobné dárky, hlavně pokud šlo o jídlo, nevadily, naopak se dokonce zdálo, že je vyžaduje, a sem tam si z Dmitryho dělal slouhu. V poslední době se však změnil. To Dmitry vycítil, přestože si to sám pro sebe nedokázal pojmenovat. Možná už nebyl tak arogantní? Povýšený? Vemlouvavý?  

Dmitry v tom nespatřoval vůbec nic čarodějného, magie podle něj existovala jenom v pohádkách a fantasy filmech. Za nejjednodušší vysvětlení považoval, že se Riven změnil díky svému příteli, kterým nebyl nikdo jiný než Kristian Nowick. Ve škole taky známý jako kluk, co kdysi dávno brečel kvůli rozmázlé vose a po kapsách nosí nejrůznější šutry.  

Ano, vztah Rivenovi nepochybně svědčil. I teď se uvolněně usmál, upil trochu limonády a řekl: „Čau! Myslel jsem, že se prostě jen zastavíš na pokec. Nemusel jsi nic nosit.“ Ale čerstvý chleba z pekárny Ukoláče se neodmítal, proto s neskrývaným nadšením přijal tašku a nesl ji do chaty.  

„To nic není,“ opáčil Dmitry. „Měl jsem to při cestě.“ Následoval Rivena dovnitř a zhluboka nasál vůni bylinek. Záclona povlávala ve větru a byť tam bylo teplo, nešlo o žádný přehnaný pařák. Vzduch proudil, vířil, rotoval. A kdyby chata nebyla, no, věc, Dmitry by řekl, že s Rivenovou přítomností ožila. Ačkoli možná nejenom s jeho přítomností, protože kamkoli pohlédl, tam viděl roztahané věci a knihy a oblečení, které zcela určitě patřilo Kristianovi.  

„Dáš si limonádu?“ zeptal se Riven a než Dmitry stačil odpovědět, už mu naléval. Kostky ledu do sebe narazily a před Dmitrym přistála orosená sklenice. Riven pak začal z tašky vytahovat bochník chleba, angreštovou marmeládu a skleněnou lahev makového mléka. To všechno stálo docela dost peněz, ale Dmitry byl bohatý a štědrý a nic to pro něj neznamenalo. Vlastně, kdyby měl být sám k sobě upřímný, do určité míry ho fascinovalo sledovat, jak si jeho nový a trochu divný kamarád maže tlustou vrstvu angreštového džemu na krajíc a labužnicky se do něj zakusuje. Sám upřednostňoval tousty s máslem a se sýrem.  

„Kde máš Nowicka?“ nadhodil a rozhlédl se, jako kdyby čekal, že Kristian odněkud vykoukne.  

„Musel se stavit doma. Ale pozdravuje tě.“ Riven si olíznul prsty od džemu. „Díky,“ řekl, „za tohle všechno.“ A možná tím nemyslel jenom nákup, ale taky chatu, nízký nájem a novou smlouvu, kterou pro něj Dmitry dojednal.  

„To nestojí za řeč. Půjdete o víkendu na tu akci ke Clémentine? Já pořád nevím, jestli bych měl. Jenomže když tam nebudu, kluci se začnou vyptávat.“ Dmitry se svalil na židli a frustrovaně si opřel čelo o desku stolu vedle sklenice s limonádou. Pak vzhlédl a koukal přes ni na Rivena.  

„Asi jo. Zvala nás. A ty bys měl jít taky a říct jí, co prožíváš. Uzavřel sis to asi už stokrát s tím, že to necháš být, ale pořád se ti to vrací.“ 

Jako bumerang hozený do ksichtu, řekl Dmitry před pár týdny.  

„Neznamená to přece, že tím Yvesovi polezeš do zelí,“ ukázal na něj Riven dalším krajícem chleba. Bosky přecházel po místnosti a co chvíli pohlédl z okna, jako kdyby vyhlížel Kristiana. Dmitrymu připadalo, že ho vyhlíží neustále, když úplnou náhodou nejsou zrovna spolu. A nutno dodat, že Riven a Kristian spolu byli téměř vždycky. „Prostě jí řekneš, co k ní cítíš, ale taky dodáš, že tím nic nesleduješ a budeš se držet dál. To je úplně v pohodě, ne?“ 

„Takhle bys to udělal ty?“ 

Riven si odfrknul. „Já bych jí na tvém místě vyznal lásku a políbil ji tak, aby na mě nedokázala přestat myslet. Ale ze mě by sis asi příklad brát neměl, já jsem…“ Tady se z nějakého důvodu zarazil, jako kdyby hledal správný výraz, který mu ne a ne přijít na jazyk. 

Zdálo se, že se na okamžik ztratil v myšlenkách, a přitom se zadíval k oknu, za kterým se mihlo něco černého.  

„Ty jsi co?“ pobídl ho Dmitry zaujatě.  

„Zmetek,“ opáčil Riven s úsměvem a s takovou lehkostí, až to Dmitry nevydržel a rozchechtal se.  

Pak se jejich hovor stočil k nedělnímu běhu, na který se domluvili před pár dny. Bylo to jedno z řady příjemných setkání, které si Dmitry uzavřel s tím, že na oslavu ke Clémentine půjde, ale city jí nevyzná, a už vůbec se jí nepokusí políbit, protože on zmetek rozhodně není.  

Ještě než odešel, neodpustil si přátelské popíchnutí, že je Riven mnohem snesitelnější než tenkrát. Samozřejmě zcela jistě zásluhou Nowicka.  

Zatímco později procházel mezi stromy zpátky k městu, připadal si dobře. Láska mezi Rivenem a Kristianem působila jaksi nakažlivě. Člověk měl tendenci se usmívat.  

*** 

Riven kráčel podél chat, které s létem ožívaly. Hlavně o víkendech. Byl slyšet zvuk sekaček, křepčení dětí a zapnutá rádia. Úplně jiný svět, než v jakém existoval on v chatě uprostřed lesa, ale překvapivě mu to nevadilo. V teniskách s tenkou podrážkou mířil k domu, kde žil Kristian. Ten mu napsal, že už se nestihne před oslavou vrátit, a tak se domluvili, že Riven přijde za ním.  

Přestože bylo teplo, měl dlouhé kalhoty, ale k nim tričko s krátkým rukávem. Na hrudi se mu pohupoval pentagram. Po nějaké době to stočil přes listnáč směrem k městu a ani ho nenapadlo vytáhnout mobil. Pochyboval, že by zabloudil, protože od Beltainu se všechno přece jen zlepšilo. Sice pořád nezvládl ani pitomé svíčkové kouzlo, zdálo se však, že příroda ocenila jeho potřebu Kristiana neobětovat, ale naopak zachránit, a od té doby k němu byla vřelejší.  

A Kristian tvrdil, že jeho moc vnímá o něco víc než před Beltainem. Že tam je, nikam nezmizela a postupně bude určitě sílit. Stačí, když Riven neztratí o přírodu zájem a bude s ní existovat v souladu. 

Byl to běh na dlouhou trať a Rivena to kolikrát frustrovalo. Lhal by, kdyby tvrdil, že si zvykl. Když odjel domů, uvědomoval si absenci moci víc než kdy dřív, obzvlášť tváří v tvář matce.  

Rodiče byli nesmírně šťastní, že zbavil Rua prokletí. Nedokázali přestat plakat. Přesto na něj však matka v určitém momentu hleděla zpytavě a snad i pochybovačně, jako kdyby nedokázala tak úplně pochopit, že je se ztrátou moci do určité míry smířený. Ale co čekala? Že si bude škubat vlasy zoufalstvím a chodit jako tělo bez duše? Tím už si prošel po Samhainu. 

Zato táta chápal jeho smíření za ně oba a neviděl to jako takovou tragédii. Nepřekvapivě. Jeho nahlížení světa bylo bezesporu stále velmi wiccanské. 

Každopádně Riven nakonec po delších úvahách vždycky došel k názoru, že pokud bude sám sebe litovat a lpět na tom, co bylo a teď už to není, nikam se nedostane a ještě ke všemu uvízne v minulosti jako v bažině. To nechtěl sám sobě za žádnou cenu dovolit, tím spíš, když přítomnost rovná se Kristian Nowick.  

Zatřepal hlavou, jakmile si uvědomil, že se usmívá. Na jazyku pořád cítil sladkou a štiplavou chuť angreštové marmelády.  

„Hraješ si se mnou na schovávanou?“ prohodil. 

V odpověď přišlo zakrákání a Katch se následně s máchnutím křídel rozletěl mezi stromy a hladce – byť kvůli drápkům trochu bolestivě – přistál na jeho rameni. Působil úplně stejně jako před Samhainem, tedy až na to pouto, které po oživení mezi ním a Kristianem vzniklo. A pravda byla, že Riven tuhle část vyprávění doma rozhodně nevykládal.  

Řekl sice, že bez Kristianovy pomoci by se nikdy nedobral odpovědi, jak prokletí zlomit, ale vysvětlovat matce a otci, jak velkou mocí oplývá jeho přítel, mu připadalo přinejmenším zbytečné. Za nic na světě ho nechtěl ohrozit. Svůj několikaměsíční pobyt mimo domov popsal rodičům nějak takhle: „Pomocí různých indicií a knih jsme s Kristianem vykonali rituál. Obětoval jsem při něm svoji moc, jinak to nešlo. Byl potřeba i Estellin popel, který nás dovedl k člověku, se kterým se Estelle kdysi znala. Tam jsme našli návod, jak prokletí zlomit.“ 

Tátova otázka později zněla: „Nemyslíš, že kdyby se o tom dozvěděli další lidé, mohlo by jim to pomoct? Vždyť kolik prokletých je?“  

Mámina otázka později zněla: „Nechceš to doufám vykládat každému na potkání, Rivene?“ 

A jemu se zdálo, že ani jeden z nich si není jistý pravdivostí jeho slov. Pořád z nich byla cítit určitá nedůvěra, pokládali otázky, ale tu, která je pálila, nevyslovili. Ani nemuseli. Riven věděl, jak by zněla. Jestliže se Ru vyléčil, šlo vážně o prokletí? Co když byl prostě jenom nemocný? Dobrá, tak dvě otázky. Snad i proto měla matka jisté pochybnosti ohledně jeho ztráty schopností.  

Nebo mu nevěřila.  

Ale jemu to bylo ukradené. Protože Ru žil. Ru rozdával úsměvy a navracel jejich domu svojí energií život. Zpíval tak, že se každému otevíralo srdce. Navíc měl zanedlouho přijet spolu s Rowanou, aby strávili část prázdnin s Rivenem na chatě.  

Riven je chtěl provést po městě, vzít je na ledové kafe s příchutí mátové čokolády do Ukoláče, stavit se na brunch v Jeřabince, skočit na nějaký béčkový biják do místního kina a možná si udělat výlet do Wickova krámku.  

A hlavně chtěl Ruovi představit Kristiana, protože Kristian byl teď nedílná, a především nejdůležitější součást Rivenova života. 

Neodvolatelně. 

Uvědomil si, že už zase bloudí v představách a myšlenkách, teprve když ho Katch zlehka klovnul do ucha. „Jau,“ zamračil se a ucho si promnul. „To jsem si nezasloužil. Jo, myslím, že tam budou mít oříšky a bobule. A rozhodně můžeš poklovat Ashera, kdyby tě zlobil, upřímně si ale myslím, že ho prostě jenom fascinuješ.“ Rivenovo zamračení vystřídal úsměv. Zvedl hlavu, a aniž zpomalil, nastavil tvář slunci, které prosvítalo skrze větve. „Máš pravdu, je tady krásně.“ 

Společně vyšli z lesa na dohled domu, kde bydlel Kristian, a Katch se okamžitě vznesl k jeho oknu. Hopkal po parapetu a nakukoval dovnitř, zatímco Riven velmi lidsky a obyčejně zamířil ke dveřím. Z kapsy vytáhl klíč, nijak se s tím nerozpakoval a vrazil ho do zámku. Za chvíli už vybíhal schody a odemykal dveře Kristianova bytu.  

„To jsem já,“ křikl. 

Všude to báječně vonělo nejrůznějším jídlem, které Morgan na dnešek připravovala. Z kuchyně se ozýval hluk, takže rovnou zamířil tím směrem. Nicméně než stačil vejít, vrazilo do něj něco malého a rychlého. Asher. Přistál na zadku a civěl na Rivena, aniž cokoli řekl. Očividně byl na úprku, protože v dlaních svíral čokoládové bonbóny, které se roztékaly, a jednu pořádnou čokoládovou šmouhu měl na obličeji.  

Riven zapřemýšlel, jestli mu podat ruku, což v tomhle případě nepřicházelo v úvahu. Nejenom kvůli tomu, že byl Asher zapatlaný až hrůza, ale protože ho posledně jenom tak kousnul. Bylo to jako snažit se vyjít s malou piraňou. I z toho důvodu ho Riven velmi rychle a opatrně chytil kolem pasu, postavil ho na nohy a zase ustoupil. 

Asher si olíznul čokoládu, která mu protékala mezi prsty, a zabodl do Rivena pohled. „Jednou budeš mít zpátky to, co jsi ztratil,“ řekl. Pak se oklepal a vypísknul: „Dám havranovi čokoládu!“ A než se Riven stačil nadechnout, zmizel v kumbálu.  

„Ehm.“ Riven pokýval hlavou. Na podobné výstřednosti byl zvyklý, nicméně se nemohl zbavit Asherových slov a jejich významu. Kristian poslední dobou vykládal, že se u jeho bratra probouzí moc, ale že by šlo o věštecké schopnosti? Než stačil dospět k nějakému závěru, z kuchyně vyběhla Morgan a mračila se. Sotva však uviděla Rivena, roztáhla ústa v širokém úsměvu.  

„Rivene! Jako na zavolanou. Neviděl jsi Ashera? Přísahám, ten kluk mě přivede do čerstvě vykopaného hrobu, o kterých pořád mluví… Ukradl čokoládu.“ 

Riven ji políbil na obě tváře. „Neviděl,“ zalhal bez uzardění, protože si byl jistý, že ten malý skřet za dveřmi kumbálu napíná uši, a kdyby ho Riven prásknul, mohl by dostat bonbónem do čela.  

Jakoby v kontrastu k Asherovi odněkud přitančila Hazel a chytila Rivena za ruku. Pořád pro ni byl princ, nehledě na to, kolikrát jí všichni opakovali jeho jméno. Táhla Rivena do kuchyně, aby se podíval na koláčky, a on trochu omluvně pokrčil směrem k Morgan rameny.  

Stůl i kuchyňská linka, obojí bylo pokryté hromadou jídla a na židli seděl Kristianův otec Sullivan, který mazal jednohubky a zdobil je bylinkami. Spousta z nich skončila nějakým záhadným způsobem v jeho žaludku. „Rivene!“ pronesl bodře a ukázal na něj příborovým nožem. Kolem očí měl vějířky vrásek ze smíchu. „Ochutnej.“ 

Riven se nijak nerozpakoval a strčil si jednohubku se sedmikráskou do pusy. 

Hazel ho přitom fascinovaně pozorovala, jako kdyby předváděl nějaký báječný trik, přitom on prostě jenom… žvýkal. V tomhle na ni byl spoleh. Riven ji fascinoval úplně stejně, jako když ho viděla poprvé. Očividně nezáleželo na tom, jestli je mocný. Bylo to něco v něm.  

„Vynikající,“ usmál se. Odsunul židli a jedním plynulým pohybem na ni Hazel posadil. „Kristian je u sebe?“ zeptal se.  

„Ano, od rána tady pobíhá, pomáhá chystat věci… Morgan ho poslala poklidit pokoj. Zase se s Kloe poštěkali. Ale Kloe šla naštěstí napřed, aby se přivítala se zbytkem rodiny. Doufám, že z toho nejsi nervózní!“  

Riven zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Těším se, až poznám i další příbuzné.“ A to, co říkal, byla pravda. Wiccani ho nijak zvlášť neděsili a vlastně, když se nad tím zamyslel, neděsil by ho ani pavouk se šestnácti nohama nebo věčná tma, pokud by měl po svém boku Kristiana.  

Nějakou dobu strávil v kuchyni, tak akorát na hranici slušnosti, aby prohodil se Sullivanem a potom i s Morgan pár slov. Pomáhal s mazáním jednohubek, zastrčil Hazel za ucho sedmikrásku a předstíral, že si nevšiml Ashera, kterému se v určitou chvíli povedlo proplížit pod stůl a teď střídavě natahoval ruce od čokolády k jednohubkám. Rivenovi připomínal mývala a v duchu si přehrával Asherova slova. Mohla to být pravda? Mohla se mu moc opravdu jednoho dne vrátit?  

Po několika dalších minutách se omluvil s tím, že jde za Kristianem. Před dveřmi pokoje se zhluboka nadechl a vstoupil do chaosu. Zdálo se, že se ho Kristian ani nepokouší zkrotit. Zrovna se seknul na tom, že uprostřed toho největšího nepořádku třídil malé dřevěné korálky podle barev. Jakmile spatřil Rivena, odhodil je a vstal, aby mu dal pusu. 

Teprve když se objali, když se jeho tělo přitisklo co nejblíž, voňavé a hřejivé, dokázal si Riven uvědomit, že mu z ramen spadla tíha, která se tam v Kristianově nepřítomnosti usadila. Pevně ho k sobě tisknul a přes jeho rameno pozoroval Katche, který uzobával na parapetu zrníčka.  

Riven dal Kristianovi pusu na krk. 

„Kdes byl tak dlouho?“ zeptal se Kristian a přivřel spokojeně oči. 

„Snažil jsem se okouzlit tvoji rodinu.“ 

„Ta je okouzlená už dávno.“ Kristian ho políbil na rty a ustoupil, aby se trochu odevzdaně rozhlédl po nepořádku. Poškrábal se na nose, jako kdyby netušil, co si s těmi věcmi počít, ale pak se zeširoka usmál. „Není zvláštní, že spolu prožijeme Lithu bez nějakého temného rituálu?“ 

Riven se sehnul pro halit, potěžkal ho v ruce a položil na poličku. „Jestli chceš, můžeme zkusit něco vyvolat.“ 

„Co třeba?“ 

„Asher by určitě věděl,“ pokrčil Riven rameny. „Nějakou oživlou mrtvolu. A čím víc by se rozkládala, tím líp.“ Byl to vtip, ale ani jeden se pořádně nezasmál, jelikož to neznělo zas tak nepravděpodobně.  

Kristian radši změnil téma. „Jsi připravený být součástí obrovské wiccanské rodiny?“ 

„Položím ti tu samou otázku během Samhainu, jenom vyměním slovo wiccanské za čarodějnické. Ano, jsem připravený, Nowicku. Bez obav. Vy všichni wiccani jste tak trochu jako… štěňata.“  

Vysloužil si za to šťouchanec do žeber. „Ty s tím dobíráním nikdy nepřestaneš. Mám chuť ti vyčarovat svědivou vyrážku na malíčku u nohy.“ 

Riven hraně zalapal po dechu. „To by bylo zatraceně podlé! A až moc konkrétní. Nejseš ty náhodou černokněžník?“ Na odpověď ale nečekal. Když Kristian pootevřel pusu, využil toho, aby ho k sobě přitáhnul k polibku. A rovnou s jazykem, takže jestli chtěl Kristian něco říct, Riven všechna slova spolknul. Měl to být krátký polibek, velmi slušný s ohledem na to, že po chodbě neustále někdo chodil a všichni se chystali na oslavu sabatu. Ale nakonec to bylo tak odvážné a procítěné, že když se od sebe odtáhli, Kristianovi se leskly oči, měl pomačkané tričko a vlasy mu trčely do všech stran.  

Dokonce i Katch se na parapetu otočil a jedl zrníčka zády k nim, s pohledem upřeným na borovici.  

„Velmi ohleduplné,“ uznal Riven a olíznul si opuchlé rty.  

*** 

Litha byla jedním z jeho oblíbených sabatů, protože ačkoli byl sluneční bůh stále silný, pomalu, ale jistě směřoval ke svému konci. Dny se měly pozvolna začít zkracovat a blížila se temná část roku. 

Zatímco ostatní vnímali Lithu ryze jako oslavu hojnosti, on měl odjakživa ve zvyku hledět dál. K Samhainu. Ačkoli si nebyl jistý, zda pro něj letos nebude mít Samhain jistou pachuť, připomínku toho, že v minulém roce způsobil Katchovu smrt. I tak se ale nemohl ubránit příjemnému pocitu blížícího se podzimu, ačkoli byl teprve konec června. Kdyby měl svoji moc, cítil by tu změnu ve vzduchu jako slaboulinké nitky, které by ho zvaly do náruče sychravých dní, mlhy a zetlelého listí. Takhle si to mohl jenom představovat.  

Zatímco kráčeli na kopec, dovolil si na chvíli zaklonit hlavu a pohlédnout na nebe. Bylo modré s velkými bílými mraky a foukal slabý větřík, který mu vlnil trávu u kotníků. Slunce se na chvíli schovalo, aby vzápětí vykouklo a jeho paprsky vrhaly pruhy zlatavého světla všude, kam dohlédl.  

Ano, Lithu měl rád, ale teď vnímal ještě něco. Ačkoli se zdálo, že má Kristian dobrou náladu, poslední dny mluvil čím dál častěji o tom, že se pomalu blíží doba, kdy se jeho moc na půl roku utlumí. A přestože tak správně měli být jeden druhému blíž, Riven z toho neměl radost. Nezáviděl Kristianovi jeho moc. Přál mu ji.  

Miloval ho.  

Takže jak měl pro všechno na světě vyhlížet podzimní dny a radovat se z nich, když chodil s klukem, který působil jako samo vtělení slunce? Tím spíš, když se usmál. Jako právě teď.  

Riven zavrtěl hlavou, protože si uvědomil, že i kdyby mělo zem okupovat věčné jaro, nějak by se s tím vyrovnal. Hlavně kdyby to znamenalo, že je Kristian šťastný. Tohle s ním tedy dělala láska.  

Přendal si tác s jídlem do druhé ruky a kráčel dál. Dával pozor, aby nezakopl o drn trávy nebo o Ashera s Hazel, kteří pobíhali kolem. Všichni Nowickové byli oblečeni do žlutých a oranžových triček, která se na oslavu tohoto sabatu hodila, dokonce i Kloe, jenom on zůstával v černé a na krku se mu při každém kroku zhoupnul pentagram.  

Každý z nich nesl tác nebo misku s jídlem – spoustu jednohubek, bylin, oříšků, krájeného ovoce politého medem a různých druhů marinované zeleniny, kterou si plánovali opéct nad ohněm. Společně se blížili ke stejnému místu, kde téměř před rokem Riven poprvé potkal Kristiana na oslavě Lammasu. Kristian tehdy vhazoval do ohně slaměného muže a přál si, aby ztratil, co nepotřebuje, a našel, co hledal.  

Kdo ví, jestli se mu to vyplnilo. Pravdou bylo, že Kristian toho bez ustání nacházel spoustu, ale že by něco ztrácel, o tom nemohla být řeč. Všechno, i ty nejzbytečnější a nejtitěrnější věci na světě, se totiž dřív nebo později objevily v jedné z jeho kapes.  

Oheň už hořel, plameny šlehaly do výšky a kolem postávala spousta lidí. Kristianovi blízcí i vzdálení příbuzní.  

Ještě než došli blíž, Kristian na Rivena povzbudivě mrknul. Ne že by Riven povzbuzovat potřeboval. Podobných setkání se nebál. Jestli se za poslední rok něco naučil, tak to, že je přirozeně okouzlující i bez své moci. Snad i proto, sotva došel blíž a položil tác na rozkládací stolek, popadl ruku babičky Brightové a s lehkou úklonou ji políbil. „Riven Ramiah,“ řekl podobně, jako se strhává náplast a… 

… část příbuzných, kteří stáli nejblíž (a čirou náhodou měli taky žlutá a oranžová trička), zalapala po dechu… 

… zatímco část příbuzných ze strany Kristianova otce říkala věci jako: „Těší mě! Vítej! Rád tě poznávám.“  

Kristian taky postavil tác na stůl a zakoulel na Rivena očima. „To je v pořádku,“ řekl babičce Brightové, která vraštila husté šedivé obočí, jak se v duchu pokoušela Rivenovo jméno požvýkat. Nejspíš jí ale zůstávalo na jazyku podobně jako představa zlověstné čarodějnice Estelle Ramiahové, o které se mezi wiccany i čaroději nesly povídačky. Nakonec tu informaci ale nějak polkla, a když se maličko rozkašlala, zapila to koktejlem s kousky ovoce, kde byl dost možná i doušek alkoholu.  

„Riven je můj přítel,“ vysvětlil Kristian.  

„Velmi milý a galantní chlapec,“ přisadila si Morgan okamžitě a hbitě babičce Brightové dolila koktejl. Ona sama byla překvapená, když se před několika týdny dozvěděla, že Rivenovo příjmení rozhodně není Tucker. Nicméně tu informaci přijala s klidem sobě vlastním a řekla, že to vlastně dává smysl. A že má Rivena ráda.  

Než stačila babi Brightová cokoli odpovědět, Riven jí nabídnul rámě – už předtím ji vyhodnotil jako ten nejtvrdší oříšek – a vydal se s ní na procházku podél stolů obtěžkaných jídlem. Střídavě jí nabízel ochutnávku jednotlivých pochutin, vyprávěl, jak je Kristian úžasný, a pokládal otázky typu: „Máte nějaký osvědčený recept na povidla? Když je vařím já, pokaždé trochu zhořknou.“ 

Babi Brightová se později toho večera nechala slyšet, že je Riven milý, dobře vychovaný mladý muž. Dokonce mu dovolila, aby jí na ohni opekl kořeněnou cuketu.  

Jak čas ubíhal, všichni klábosili, vzájemně se mezi sebou proplétali, sdíleli historky nastřádané za poslední dobu a do toho se hodně smáli. Asher a Hazel se spolu se svými bratranci a sestřenicemi proháněli kolem ohně a šermovali klacky, a když to Hazel unavilo, sedla si na kraj lesa a házela Katchovi víčko od limonády jako aport. A havran jí ho k Rivenově překvapení celkem ochotně nosil.  

Nakonec se oslava Lithy nijak zvlášť nelišila od oslavy, na kterou byl Riven zvyklý z domu. Jakmile nešlo o věci týkající se morálky a schopností, rozdíly se smývaly.  

Riven rozdával úsměvy na všechny strany a pak si spolu s Kristianem nabrali na tác ořechy a kousky ovoce a vydali se na louku dál od ostatních, aby měli soukromí. Sedli si rovnou do trávy a Riven se zul. Bosé nohy natáhl před sebe vedle Kristianových, který si samo sebou boty vůbec nebral.  

Jedli ananas a stínili si oči před sluncem. Riven se bavil pozorováním Katche, který dokonale splynul s chumlem lidí. Obyčejná lidská část osazenstva si na něj zprvu nevěřícně ukazovala, zatímco ta wiccanská se vzpamatovala celkem rychle a začala se předhánět v tom, kdo donese Katchovi víc bobulí až pod zobák.  

Riven se uchechtl a zavrtěl hlavou. Přesunul se pohledem ke Kristianovi, k jeho obličeji, krásně tvarovaným rtům, brčálově zeleným očím, které chvílemi jako kdyby viděly jenom Rivena. Vpíjeli se jeden do druhého a Kristianovi pak zčervenaly tváře. 

Byl zatraceně k sežrání a Rivenovi při pohledu na něj poskočilo srdce. Kristian Nowick byl jeho osobní slunce. Jeho světlo. Natáhl se, aby mu prsty pročísnul vlasy, a pak dlaní přejel po trávě.  

„Asher tvrdil, že jednou dostanu zpátky, co jsem ztratil,“ řekl, když si vzpomněl na setkání v chodbě.  

K jeho překvapení se Kristian rozesmál.  

„Nevěříš tomu?“ 

„Vzhledem k tomu, že tě ke mně dovedly tarotové karty, už jsem přece jenom nakloněnější věštění,“ odvětil Kristian okamžitě. „Jen si říkám, jestli ti Asher neoznámil, že ti něco šlohl a časem ti to plánuje vrátit.“ 

Tomu se zasmál i Riven, protože to v případě Kristianova bratra nebylo ani trochu přitažené za vlasy. „Páni, takhle jsem o tom nepřemýšlel. Na dítě z wiccanské rodiny je dost podlý.“ Krátce se odmlčel a natáhl se na záda právě tak, aby se mohl opřít o lokty. „Myslíš, že se vážně vrátí?“ zeptal se opatrně. „Moje moc.“ 

„Ano,“ odpověděl Kristian. Sebejistě, pevně, vědoucně. „Nepochybuju o tom.“ Dopřál si chvíli na rozmyšlení a oba pozorovali mravence, který bezostyšně došel k ananasu a začal ho přelézat. „Zároveň si začínám čím dál víc myslet, že ji nepotřebuješ. Vím, že ji chceš, ale rozhodně ji nepotřebuješ. Jsi nesmírně okouzlující i bez ní. A teď nemyslím vůči mně, ale vůči všem.“ 

To Riven nepopřel. Ne snad z nějaké nabubřelosti, ale protože o sobě teď už věděl, že s lidmi opravdu dokáže mluvit i bez toho, aby je zahaloval cukrovou vatou, jak Kristian jeho moc s oblibou popisoval.  

„Možná nepotřebuju, ale chci,“ odvětil prostě. „I když odhlédnu od toho, že je to moje součást, je to taky dobrý… nástroj, jak dosáhnout, čeho chceš. Neksichti se. Jsou dny, kdy si ani neuvědomím, že mi chybí. Jsem šťastný a ten pocit je nad vším.“ Pak se na Kristiana krásně usmál, protože to Kristian byl strůjcem jeho štěstí. Všechno, co se ho týkalo, jeho samotná existence, naplňovalo Rivena od hlavy až po konečky prstů. „Nejsem si jistý, jestli to například moje matka může kdy pochopit,“ dodal zamyšleně, „ale stačí, že to chápeš ty, wiccánku.“  

Kristian do něj rozverně strčil ramenem. „Já jsem všemocný. Já chápu všechno.“ Ale dřív, než se naplno odevzdal veselí, zachytil Rivenův pohled, ponořil se do něj jako do hluboké vody a zvážněl. „Díky, že sis mě vybral,“ zašeptal.  

Bylo v tom všechno. V ozvěně těch slov šlo spatřit vzpomínku, kdy Riven zahodil celý svět a dal přednost Kristianovi.  

„Vždycky,“ odpověděl Riven taky šeptem.  

A v tom bylo taky všechno. Kristianovy úsměvy, jeho smysl pro humor, chaotická povaha, víra v dobro, nevinnost, naprosté odevzdání, horkost jeho těla, smích a křik a broukání a sténání.  

Riven se pod tíhou všech těch emocí ohýbal jako vrbový prut a nemohl jinak, než k sobě Kristiana přitáhnout a vlepit mu pusu do vlasů. „Je tady fakt krásně,“ řekl a maličko se mu lámal hlas.  

Kristian přikývl a nějakou dobu pak setrvali v tichosti. Sledovali plameny šlehající k nebi, jiskry odletující z polen a celý zástup Nowicků a Brightů, jak spolu spokojeně tlachají.  

Mravenec mezitím stačil pozvat kamarády a kousek ananasu byl teď v obležení.  

Kristian zničehonic natáhl ruku, když si všiml pampelišky, která se na rozdíl od ostatních květin skláněla a působila jako bez života. Nejspíš nad tím ani nepřemýšlel, byla to jeho přirozenost, ale v jednu chvíli pampelišku zlehka sevřel v dlani, opatrně, aby ji nepochroumal, a přestože to Riven nedokázal cítit, byl si jistý, že k ní vyslal svoji energii.  

A opravdu, sotva Kristian ruku odtáhl, pampeliška byla žlutá a rozkvetlá a plná života, akorát… Akorát se stalo, že Riven a Kristian najednou seděli v pampeliškovém poli. Zelená tráva prakticky zmizela pod hromadou žlutých hlaviček, protože Kristian svým dotykem nejenom pampelišku oživil, ale jaksi přivedl k životu i ty, které do té chvíle existovaly hluboko v zemi jenom jako malé zárodky.  

Riven fascinovaně povytáhl obočí. 

Bylo to jako žlutý koberec. 

„Jejda,“ zamumlal Kristian. „Čím víc jsem zamilovanej, tím je to silnější.“ Řekl to tak bezprostředně a skoro až s dětskou nevěřícností, že Riven nemohl jinak, než se nahlas rozesmát.  

Zbytek osazenstva se krátce ohlédl jejich směrem, dokonce i Katch přihopkal blíž, protože díky poutu poznal, že se stalo něco nevídaného.  

Aniž se Riven přestal smát, postrčil Kristiana do pampelišek jako do peřin, ukazováčkem obkreslil jeho rty a pak ho políbil tak zamilovaně a vroucně, jako to umí jenom čarodějové.  

KONEC 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbily se vám ČAROSVÁTKY? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥