Szabi

Kristian říkal, že je nabíjení krystalů intimní a náročná věc. Tomu se dalo věřit, ostatně Riven znal celkem dost lidí, kteří tuhle činnost v průběhu roku prováděli, svoje příbuzné nevyjímaje, a všichni by dali Kristianovi s chutí za pravdu. Co už ale nikdo z nich nedodal, byl prostý fakt, jejž Riven zakusil na vlastní kůži, a tedy: nabíjení krystalů mohlo být sebevíc intimní a náročné, bylo ale především zatraceně nudné!

Věděl o tom svoje, protože poslední hodinu strávil usazený na pařezu nedaleko oltáře a místa, kde zakopali truhlu, a zkoušel skrýt zívání. Dokonce zašel tak daleko, že si v duchu přehrával konverzace s Katchem, snažil se vybavit si, jaké je jeho peří na omak a jak na něj Katch vždycky koulel očima.

Brzy tak začal kromě nudy prožívat i smutek, takže vstal, aby se protáhl, a došel ke Kristianovi. Chvíli nad ním stál, než se zase odebral k pařezu. Byla to pěkná pakárna.

Za jiných okolností by se nepochybně mohlo jednat o zábavnou činnost (to byla lež, Rivenovi nabíjení nikdy zábavné nepřipadalo, a ani nemohlo, když se mu vyhýbal), ale vzhledem k tomu, že nedokázal vysledovat Kristianovu moc, která měla proudit do jednotlivých kamenů, jediné, co viděl, byl Nowick usazený v tureckém sedu uprostřed pentagramu, jak se zavřenýma očima tiskne jeden šutr za druhým.

Riven si samozřejmě mohl skočit pro mobil nebo pro knížku, mohl klidně i štupovat ponožky, nebo prostě odejít, aby přichystal něco k jídlu, jenomže to by bylo zaprvé krajně nezdvořilé, když Kristian vynakládal tolik úsilí, a zadruhé by tím dost možná vysílal úplně mylný signál směrem k přírodě, že mu na tom vůbec nezáleží. Snažil se v sobě vykřesat trpělivost, a když už ho nedokázaly zajímat krystaly, zajímal se o Kristiana a prohlížel si jeho obličej.

V poslední době ho měl dokonale otisknutý v paměti. Rty ho věčně trochu brněly z neustálého líbání. Předpokládal, že se po pár dnech těmi polibky nasytí natolik, že je nebude chtít tak často, ale od toho malého všetečného wiccana, jak ho tenkrát nazval, se nedalo odtrhnout. Byl jako to nejsladší jídlo a místo toho, aby z něj Rivenovi trnuly zuby, nejradši by ho snídal, obědval i večeřel a sem tam nějaká svačinka mezi tím by taky neuškodila.

Rivena už nejednou napadlo, jak velkou smůlu by měl, kdyby byl Kristian někým ne tak okouzlujícím a on by se musel ve svých dotecích přemáhat. Alespoň v tomhle se na něj usmálo štěstí.

Zaklonil hlavu a chvíli zíral do korun stromů. Bylo dopoledne, ale lesem se plížila mlha. Nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží jaro, přestože Kristian po probuzení Rivenovi řekl, že ho cítí ve vzduchu. A pak se k Rivenovi znovu přitulil.

Takhle to mezi nimi totiž teď bylo. Kristian spával v chatě skoro každou noc, někdy ohlášeně, někdy neohlášeně, když se objevil po tom, co tvrdil: dneska přespím doma. Kolikrát se stalo, že se prostě jenom beze slova nasáčkoval k Rivenovi do postele, nechal se obejmout a téměř okamžitě usnul.

Riven spával v mikině, aby mu nebylo chladno. Kristian bez trička.

Jeho příchod Rivena pokaždé probudil. Někdy se mu povedlo celkem rychle znovu zabrat a někdy prostě vstal, sešel s Kristianem dolů uvařit čaj a pak klábosili na gauči, což se posléze zvrtlo v líbání. A někdy se začali líbat rovnou. Párkrát se udělali přes kalhoty a Riven žertoval, že s takovou bude chodit polonahý, protože je nestíhá prát. Tak jako tak cítil, že chce víc, a věděl, že Kristian taky. Podobalo se to plnohodnotnému vztahu, kdy se lidé navzájem poznávají a postupně, milimetr po milimetru, posouvají hranice.

„Vážně to nechceš zkusit ještě jednou?“ ozvalo se zničehonic a on si uvědomil, že bezděčně láme kus suché větve, zatímco Kristian na něj upírá brčálově zelené oči plné očekávání.

„Ne.“

Kristian udělal chmpf a natáhl se po dalším krystalu. Chvíli ho tiskl v dlaních a pak do něj dokonce něco zašeptal, načež ho podal Rivenovi. „Pro štěstí,“ vysvětlil.

Riven si kámen vzal a poznal, že je to citrín, jehož schopností bylo uchovávat v sobě sluneční energii, což bylo krásně symbolické. Nicméně ať ho mačkal, jak chtěl, kromě toho, že ho svými doteky zahříval, se nedělo vůbec nic. Zcela nepřekvapivě. Ale stejně ho to trochu rozladilo, protože, a to si uvědomil posléze, stále cítil naději, že by mohl začít vnímat slaboulinké úponky moci.

Ta naděje byla drobnější než špetka soli, ovšem byla tam. A přestože štípala, jako kdyby si ji nasypal do otevřené rány, stačilo málo, aby se k ní později znovu upnul. Nejspíš nějaký zvláštní druh masochismu.

Zavrtěl hlavou a Kristian maličko posmutněl.

„Chtěl bych cítit tvoji moc,“ řekl Riven. „Aspoň na chvíli. Jsem zvědavý a chtěl bych vědět, jaká je.“

„Jsem si jistý, že jednou ji určitě ucítíš!“ usmál se Kristian povzbudivě, ale smutek v jeho očích zůstal.

Riven měl z nějakého nepochopitelného důvodu potřebu trochu celou situaci shodit, aby se Kristian zbytečně netrápil. Proto znuděně opáčil: „To doufám. Abych měl jistotu, že ji vůbec máš.“

Kristian vstal a oprášil si zadek od jehličí. Bosky došel k Rivenovi a posadil se na pařez vedle něj. „Víš, že ji mám. Navíc jsi ji cítil, když jsem ti dával na Samhain ten unakit.“

Pro Rivena nebylo těžké vyvolat vzpomínku na to, jak silný to byl pocit držet ten krystal. Podobně opojný jako líbání. Zlehka šťouchl do Kristiana ramenem. „Jen tě popichuju. Víš, že mi to dělá radost.“ Znovu potěžkal citrín a pak ho vrazil do kapsy mezi ostatní vzácné předměty typu šišky, klacky, listy, žaludy a kamínky, jimiž ho Kristian při nejrůznějších příležitostech zásoboval. „Opravdu věříš tomu, že mi ten kámen může přinést štěstí, i když jsem…?“ Nedořekl to a hlavou mu okamžitě proletěla ošklivá slova jako k ničemu, obyčejný a člověk.

„To záleží,“ zamyslel se Kristian. „Uvedu ti to na příkladu. Kdybych dal tenhle krystal tátovi, který na sto procent věří, že mu přinese štěstí, tak mu štěstí přinese. A nebude to spekulativní, to štěstí bude jednoznačně průkazné a on bude vědět, že to pochází z toho krystalu. Na druhou stranu, pokud bych dal krystal třeba Iris, která absolutně nevěří, nic by se nestalo. Takže to je asi na tobě, co ten krystal dokáže, nebo ne.“

„To je taková nemastná neslaná odpověď,“ namítl Riven. „Nechci, aby šlo o moji víru, ale o to, jestli je v tom vložená tvoje moc, která mi reálně štěstí přinese.“

Kristian nad ním obrátil oči v sloup a na Rivenův vkus se zatvářil až moc povzneseně. „U trojné bohyně, ty seš ale zabedněnec! Moje moc tam je, ale záleží na tobě, jestli ji dokážeš využít, ty jeden čarodějnej bezvěrče.“

„Bezvěrče?“ zopakoval Riven s povytaženým obočím, ale nijak ho to neurazilo, jako spíš pobavilo. „Tak asi jsem bezvěrec. Ale ten krystal si nechám, nikdy nevíš.“ Na rameni ho zašimraly vlasy, když si o něj Kristian opřel hlavu. Chvíli seděli v tichu a sledovali veverku s chundelatým hnědým ocasem, která hopkala po kmeni stromů a pak se listím rozeběhla jejich směrem. Najednou zastavila a nasála vzduch. Popoběhla ke Kristianovi, zdálo se, že by se klidně nechala podrbat, jenomže pak si nejspíš všimla Rivena a… zase odskákala.

Chtěl se proti tomu ohradit a štěknout na ni, že poslední dobou nechává pro veverky v lese ořechy a že sem tam chodívá krmit ptáky (nezištně, což bylo podle Kristiana obzvlášť důležité, jim sypal zrní za chatu poblíž truhly, aby měl Katch společnost). Ale nakonec neřekl nic, jen se na veverku zaškaredil.

Objal Kristiana kolem ramen a přitáhl ho k sobě. Mimoděk ho začal hladit po zádech. „Takže tvůj táta od začátku věřil, ačkoli není wiccan ani čaroděj? Prostě potkal tvoji mámu, ona mu dala krystal, on to vzal a od té doby jsou spolu?“

„Vlastně, v podstatě… jo. Můj táta je velmi otevřený člověk, a když mu máma řekla, že je wiccanka, nijak mu to nevadilo. A pokud tomu ze začátku nevěřil, tak to nikdy nedal najevo. Naopak. Hodně se o tenhle svět zajímal. Řekl bych, že svým způsobem teď wiccan je, i když nemá žádnou aktivní moc.“

„A rodině tvojí mámy nevadilo, když se rozhodla vzít si normálního člověka? Protože tvoje máma mi připadá docela mocná, a jakmile si vybrala tvého tátu, musela vědět, že existuje velká šance, že se její moc kvůli tomu spojení rozmělní.“ Riven si vzpomněl, že si jeho máma musela vztah s otcem obhájit a zpočátku se k tomu nikdo nestavěl kdovíjak otevřeně. Jeho otec byl samozřejmě mocný, nicméně wiccan.

Jestli Riven na čarodějných rodinách něco nesnášel, pak to byl zcela nepochopitelný konzervatismus týkající se výběru partnera – především v případě žen, které byly považovány za nositelky moci. I kdyby si jeho matka přivedla domů jinou ženu, s níž by se rozhodla navázat vztah, nikdo by to nerozporoval, pokud by se jednalo o čarodějku. Tedy za předpokladu, že by se zajistilo pokračování rodu. Ale vzít si wiccana a mít dítě s ním, to se propíralo. Přitom wiccanství se od čarodějnictví zase tolik nelišilo, jenom nemělo v čarodějných kruzích takový punc vážnosti. I ryzí nesobeckost, jakou Kristian oplýval, by celá řada Rivenových příbuzných mohla považovat za slabost.

Podobné předsudky možná platily vždycky, ať šlo o čarodějku a wiccana, nebo wiccanku a člověka, jelikož Kristian řekl: „Nejspíš počítala s tím, že se její moc může rozmělnit. Na druhou stranu, počali mě během rituálu a táta tomu evidentně tak věřil, že jsem tady já. Takže to možná od začátku bylo dobré rozhodnutí. I když je tu i Kloe, že jo. A ta žádnou moc nemá.“

„Chápu. Kloe byla nepovedený kus, ale u tebe jim to vyšlo.“ Riven se pobaveně rozesmál a Kristian se k němu po chvíli váhavě přidal.

Pak přece jen zvážněl a odvětil: „No ona si to minimálně myslí.“

„Nikdy se nesnažila to přijímat alespoň pasivně?“ zajímalo Rivena. „Jestliže sama nic z toho nedokáže.“ Vnímal, že ho kvůli sezení na pařezu trochu studí zadek, ale byli na čerstvém vzduchu a Kristian poslední dny čerstvý vzduch vyhledával. Jako kdyby se mu mezi čtyřmi zdmi hůř dýchalo. Teď se zdál víc než spokojený, opíral se o Rivena a vypadalo to, že si užívá jak jeho společnost, tak ševelení větru v korunách stromů.

A mlha je v sobě částečně halila jako huňatý bílý plášť, což se Rivenovi líbilo.

„Ale jo, Kloe se tomu v jednu chvíli dokonce věnovala,“ odvětil Kristian. „Hodně ji fascinovaly runy, jenže vyrůstat s někým, kdo má v určitých chvílích neomezenou moc, muselo být frustrující. Takže s tím přestala a úplně se od toho odvrátila.“ Krátce se odmlčel a spolu s tím se od Rivena odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do očí. „Někdy mám pocit, že je to moje chyba a ona si to myslí taky.“

„Není to tvoje chyba,“ řekl Riven okamžitě. A z nějakého důvodu měl náhlou potřebu říct něco o sobě a o svojí rodině, svěřit se na oplátku. Snad proto, aby Kristian přišel na jiné myšlenky. „Můj táta byl celkem mocný wiccan, ale čarodějnictví ze strany mámy bylo tak silné, že se postupně některých věcí vzdal. Úplně zbytečně, protože jak víš, spousta tradic je téměř totožná, jde jenom o nastavení mysli. Ale možná se v tom prostě jenom cítil sám, těžko říct. Sice se účastní oslav a rituálů, ale mám pocit, že jediná chvíle, kdy se znovu napojí sám na sebe, je, když vyrábí hudební nástroje.“

Sotva to dořekl, proletělo mu hlavou: Nechtěl bych, abys ztratil spojení sám se sebou, Kristiane. Nedovolil bych to.

Dlouze vzdychl.

„Máte dobrý vztah?“ zeptal se Kristian, který očividně vůbec netušil, jaké zvláštní myšlenky Rivena napadají.

„Zrovna teď nijak zvlášť. To samé se dá ale říct i o mámě,“ řekl Riven vyhýbavě a dýchl si do dlaní ve snaze zahřát se.

Kristian to gesto postřehl a okamžitě vstal. Jistá ohleduplnost a potřeba tomu druhému vyhovět nejspíš fungovala oběma směry, jelikož si musel uvědomit, že je Rivenovi zima. Ale nekomentoval to a to se Rivenovi taky líbilo. „Chápu. Útěk z domova tomu moc neprospívá.“

„Tak nějak, Nowicku,“ pousmál se Riven.

Společně posbírali krystaly a odnesli je do chaty, kde je vyskládali na stůl, a Riven šel následně zatopit v kamnech. Zcela ignoroval fakt, že teplo rovnou částečně odchází otevřenými dveřmi ven, namísto toho, aby zůstávalo a zahřívalo jeho studené prsty. Bez řečí si nasadil ještě jednu mikinu a pomohl Kristianovi uvařit čaj.

Kristian se zdál spokojený a pokaždé, když do chaty vletěl nějaký zapomenutý okvětní lístek, usmál se.

Riven se taky usmál. Pomalu v tom začínal spatřovat určitou rovnici. Šťastný wiccan rovná se spokojený čaroděj.

***

S blížící se Ostarou mlha odcházela, stahovala se mezi stromy, couvala podobně jako odrůstající měsíc a vzduch se oteploval. V den, kdy měli s Kristianem sabat oslavit, Riven zjistil, že se cítí dobře v tričku s krátkým rukávem a nepotřebuje mikinu, což byl rozhodně posun. Možná za to ale mohl i fakt, že se rozhodl poklidit, udělat si pořádek ve věcech a vyprat další várku tepláků, tudíž se během chození po chatě zahřál.

Víc než na Ostaru ovšem myslel na Beltain, který měl následovat. Upínal se k němu, ačkoli přitom cítil hromadu emocí. Naději střídala beznaděj a otázky co kdyby a zase naopak. Radši se pokoušel soustředit na přítomnost, která v sobě zahrnovala utírání prachu a umývání nádobí, a k tomu všemu si zakazoval výčitky svědomí, jež plynuly z představ, kde všude by se chtěl Kristiana dotýkat.

Ty představy byly v pořádku, protože měly zákonitě vést ke zdárnému výsledku, kterým byl vážně skvělý sex na posílení rituálu. Ty představy nebyly v pořádku, protože Riven se jim oddával až moc ochotně, zatímco bratra zabíjela kletba a nejlepší přítel vězel v dřevěné truhle.

Těžko říct, jestli byl na vině jarní úklid, nebo splašené myšlenky, každopádně po tom, co několikrát nahlas zívl, Riven došel k názoru, že mu menší pochrupnutí před tím, než dorazí Kristian, nijak neuškodí. Schoval proto koště obalené prachem a pavučinami a zachumlal se na gauči pod deku. Přitáhl si ji až k bradě a přitom sledoval vyhaslá kamna a procházel si, co ten večer plánují v rámci rituálu všechno udělat.

Usnul bezesným spánkem dřív, než se v hlavě dostal k zasazování semínek rozmarýnu.

Nespal nijak zvlášť dlouho, ale když se probudil, místnost se pozvolna začínala ztrácet v šeru a stíny se prodlužovaly. Všechno působilo přesně tak, jak to před usnutím zanechal, nebylo na tom nic divného. Riven se zkrátka probral ten samý den v chatě na gauči a všechno bylo stejné. Až na to, že měl silný a neodbytný pocit, že je něco jinak. Něco jaksi nezapadalo do celkového obrazu, nebo to možná úplně chybělo, asi jako když člověk poskládá puzzle a dlouho na něj zírá se směsicí různorodých pocitů, než mu konečně dojde, že jeden dílek nepasuje na svoje místo. Tím pádem dva dílky, protože je třeba za nějaký ho vyměnit. Ale kdo co kam a jak… těžko říct.

Riven se posadil a nějakou dobu zíral před sebe, na vržený stín svého těla, než si uvědomil, že on je ten dílek. Oba dílky.

Prohlédl se a nepřipadalo mu, že by někde čouhal.

A hned nato mu došlo, že se dívá špatně a je to přesně naopak. Až podezřele zapadal. Vnímal moc, velmi silnou, která nepocházela z něj, nicméně k němu zcela určitě vedla. Byla jako dlouhý háček, jenž ho chytil, a on vnímal tah. Někde v sobě, na hrudi, kde před několika měsíci cítil svoji vlastní moc. Nedokázala se uskupit do slov, ale ten tah byl tak silný, že mohl znamenat jenom jednu jedinou věc.

Pojď.

Riven neměl valný pud sebezáchovy, byl přirozeně zvědavý jedinec, a především čaroděj, proto ve vteřině došel k názoru, že pokud se na konci toho tahu nachází zřídlo moci, například v podobě nějaké magické studánky, které si doposud nevšiml, je víc než ochotný vypít ji do dna. Takže si obul tenisky, vypadl z chaty a zhluboka nasál do plic vlažný večerní vzduch.

Venku pocit tahu ještě zesílil, jako kdyby chata až doposud tvořila jakousi hradbu. Riven neomylně zamířil mezi stromy, na opačnou stranu, než kudy vedla pěšina do lesa. Neměl s sebou ani mobil, aby zavolal Kristianovi, kdyby se ztratil, a jestli ho napadlo, že není dobrý nápad vzdalovat se před Ostarou, kterou zkrátka museli oslavit, rychle tu myšlenku zaplašil. Připadal si částečně jako ve snách, mysl měl příjemně otupělou a ničím se netrápil. Soustředil se pouze na svoji cestu, kráčel jistě, nezakopával, vnímal les na takové úrovni, jako už dlouho ne. Souzněl s ním.

Brzy si uvědomil, že se ocitl v jehličnatém lese. Kmeny stromů byly blíž u sebe, hustší a nepropustnější, až se zdálo, že se v dálce slévají. Trochu mu hučelo v hlavě a netušil, kde je, jakou dálku urazil ani kam směřuje. Teprve po nějaké době si všiml postavy, která seděla u spadlého stromu a částečně splývala se šerem.

Samozřejmě, že to byl Kristian. Klečel v jehličí vedle kamene a tiše polykal velké slzy, co se mu koulely po tvářích. Když si všiml Rivena, krátce vzhlédl a zkusil si otřít oči. Zbytečně. Působil vážně zoufale.

Riven zatřepal hlavou a uvědomil si, že tah, který cítil, ustal stejně rychle, jako se objevil. Okolní svět se před ním znovu uzavřel, jako kdyby les řekl, co potřeboval, a teď prostě mlčel. „Kristiane?“ zeptal se váhavě. Nebyl si jistý, jestli to způsobil Kristian nebo samotná příroda, a přál si pohlédnout hluboko do sebe, zkusit nahmatat úponky svojí moci, která se díky tomu zážitku možná částečně navrátila nebo zpřístupnila, těžko říct. Ale pak si všiml, co Kristian drží v dlani, a vyděsilo ho to natolik, že na okamžik na všechno ostatní zapomněl.

Chrobák. Podstatně nehybnější, než když ho Riven viděl naposledy.

„Je mrtvý?“ dostal ze sebe.

Kristian přikývl a popotáhl.

„Proč?“ vydechl Riven zmateně a s tím si klekl do jehličí vedle Kristiana.

„Neboj, není to proto, že bych něco udělal špatně,“ vysvětlil Kristian mdle. Musel postřehnout obavy v Rivenově hlase. „Byl už hodně starý. Vlastně žil mnohem déle, než se brouci většinou dožívají. Ale i tak… Měl jsem ho rád.“ Zavrtěl hlavou a znovu popotáhl. „Já vím, že je to hloupost, že to byl jen brouk, ale tohle byl můj brouk. Měl jsem k němu pouto a vždycky jsem věděl, kde přesně v lese je a jak se cítí. A teď nic. Jen prázdno.“

Bylo hrozné cítit úlevu ve chvíli, kdy Kristian prožíval takový smutek, ale Riven si nedokázal poručit. Strach, že by chrobák zemřel na následky špatně provedeného oživení, nebo protože vážně onemocněl, byl příliš ochromující. Ale smrt stářím nepředstavovala nic, co by zasluhovalo jeho lítost. Šlo o přirozenou událost. Završení jednoho cyklu. Možná na to byl až moc cynický, nebo čaroděj, nebo obojí.

Na druhou stranu ovšem, vidět Kristianovu uplakanou tvář ho přinejmenším znepokojovalo, protože se v ní zračilo úplně všechno. Smutek ze ztráty, osamění, láska, potřeba zachovat se správně, laskavé srdce. Ano, Kristian měl to nejlaskavější srdce, nemělo cenu se o tom jakkoli přít. A přestože Riven nedokázal vnímat jeho moc, dokázal si až příliš dobře uvědomit, jak je Kristian ryzí a jak se mu poslední dobou odevzdává tělem i duší.

Jedna z prvních věcí, kterou se o něm po svém příjezdu dozvěděl, byla, že plakal kvůli rozmáznuté vose.

Teď brečel kvůli chrobákovi, jemuž trčely nožičky do všech stran. Držel ho v dlani a třásl se.

Nakonec Riven nemohl udělat nic jiného, než ho překrýt svojí vlastní dlaní – cítil, jak ho nožky lechtají na kůži – a spolu s tím přitáhl Kristiana k sobě. Pevně ho objal, políbil ho do vlasů a konejšivě se s ním kolíbal sem tam. Nejspíš právě tenhle projev náklonnosti zapříčinil, že se Kristian znovu usedavě rozplakal.

Příroda byla potichu, ani ptáci nezpívali, a Rivena napadlo, že jim chce možná prostě jenom dopřát prostor. Hladil Kristiana ve vlasech, probíral se jimi a čekal.

„Ch-chtěl bych ho pohřbít,“ zamumlal Kristian po nějaké době. V lese padalo šero mnohem rychleji, jako velká huňatá deka, takže už zpola seděli ve tmě. „Vadilo by ti, kdyby to bylo kousek od chaty? Chci, aby byl v lese, ale zároveň k němu chci být blízko.“

„To je v pořádku. Mám ho nést?“ Riven stáhl z brouka dlaň a oba na něj chvíli koukali, než Kristian zavrtěl hlavou. Nejspíš to potřeboval udělat sám. Beze slova se rozešel lesem a držel brouka jako tu největší svátost.

Riven ještě chvíli okouněl u kamene, ale pak se vydal za Kristianem. Dohnal ho téměř okamžitě, ačkoli po cestě zakopl o kořen. Trochu potupně nahmatal Kristianovu volnou ruku a propletl s ním prsty. Zčásti, aby mu dodal útěchu, zčásti, protože na něj příroda nejspíš už zase zvysoka kašlala a on nechtěl skončit s nosem zabořeným v hlíně. A držet se Kristiana byl bezpochyby dobrý nápad, ačkoli Kristian stále posmrkával a hřbetem ruky (vždycky zvedl i tu Rivenovu) si otíral oči.

Ruku v ruce došli k chatě a jako místo broukova posledního odpočinku vybrali plácek u vykotlaného dubu, ve stínu ostružiní. Kristian se nenamáhal chozením pro rýč, vyhrabal rukama menší hrobeček.

Riven mu pomohl nasbírat šišky a žaludy, aniž se přitom kdovíjak vzdaloval, zatímco Kristian brouka opatrně pohřbil a zaházel hlínou. Nechal ho odpočívat na velkém listu, do něhož ho s láskou a péčí opatrně zabalil. Potom si bral od Rivena přírodniny a hrobeček jimi obložil.

Vstal, po tisící si otřel zbloudilé slzy a řekl: „Děkuju. Byls ten nejlepší brouk, jakého jsem zatím potkal. Vážím si toho, že jsem s tebou mohl strávit nějaký čas.“ Působil rozechvěle, ale Riven si stoupl za něj a držel ho u sebe. Za život našel hromadu mrtvých brouků. Nicméně z hlediska nějakého většího vesmírného významu právě tenhle chrobák zapříčinil, že teď byli tady. Zemřel, aby ho Kristian oživil. A Rivenovi o tom pak pověděly karty.

Něco tak malého a křehkého sehrálo tak velkou a významnou roli nejenom v životě Rivena, ale také v životě Rua.

Tam u velkého dubu Riven po dlouhé době pocítil silnou osudovost, aniž tomu dokázal hlouběji porozumět. Věděl však, že je ve správný čas na správném místě, byl si tím jistý navzdory tomu, že ztratil svoje schopnosti. Ale ne že by ho to šokovalo. Samozřejmě, že byl do háje na správném místě! Už tomu obětoval tolik. Takže jestli ho něco šokovalo, o tohle vlastně vůbec nešlo. Bylo to něco jiného, zdánlivě obyčejného, ohledně čeho by Rivenovy ztracené věštecké schopnosti mohly tvrdit, že to může mít na celou věc, a především jeho vlastní život nedozírný dopad.

Riven si uvědomil, že má Kristiana rád. A že stejně, jako je Kristian ryzí člověk, je ryzí a nepošpiněný i cit, který k němu Riven chová.

Měl ho rád pro spoustu věcí, které pro něj Kristian od chvíle, co se potkali, stačil udělat. Ale i kdyby tomu tak nebylo, musel ho mít rád, nedokázal si v tom zabránit. Protože esencí Kristiana Nowicka byl soucit a pláč nad smrtí zdánlivě obyčejného brouka.

Tady šel i Rivenův čarodějný cynismus do kytek. Dokonce z toho ani nevyvozoval žádné závěry, jenom přitáhl Kristiana ještě blíž k sobě, opřel si bradu o jeho rameno a v tichosti čekal, až se Kristian s chrobákem rozloučí. Potom se společně vydali do chaty, opět ruku v ruce, a Riven začal naprosto automaticky chystat čaj ze směsi uklidňujících bylinek. Samozřejmě nesměla chybět levandule.

„Jak jsi mě našel?“ zeptal se Kristian, jakmile se pořádně vysmrkal a opláchl si obličej studenou vodou. Vlasy mu trochu trčely a tváře zčervenalé pláčem vypadaly k zulíbání.

„Dovedla mě k tobě příroda,“ hádal Riven. „Možná nechtěla, abys byl sám, nebo jsi mě skrz ni nevědomky volal. Zrovna jsem spal, a když jsem se vzbudil, měl jsem pocit, že musím jít do lesa. Bylo to tak strašně silné.“

Kristianovi se rozšířily oči překvapením. „Takže jsi něco cítil? Tvoje moc se vrací?“

Riven zkusil sáhnout dovnitř sebe a nahmatat… cokoli. Bylo to instinktivní. A zcela bez efektu. „Ne,“ odtušil a krátce semknul čelisti. „Teď už je zase ticho.“ Připadal si poněkud zneužitý a nacházet se v téhle pozici pro něj bylo něco úplně nového, jelikož jím příroda manipulovala, aby ho dovedla ke Kristianovi. To Kristian byl její oblíbenec, ne Riven.

Samozřejmě, že byl Riven nasraný, když mu naplno došlo, že ačkoli předtím něco cítil, teď je opět jenom prázdná nádoba. Všechno v kontrastu tomu, jak Kristian den ode dne sílil. Ale nasralo ho to z principu, necítil vůči Kristianovi žádnou hořkost. S nově nabytým vědomím mít rád se přitiskl k jeho rtům a než se dovařila voda na čaj, ponořil se do polibku, který chutnal po slzách.

Ostaru oslavili mnohem později, než původně plánovali, ale jejich únavu vyvážilo odhodlání. Kdykoli jindy by Riven konkrétně tomuto sabatu nevěnoval tolik pozornosti a soustředil by se na blížící Beltain. Jenomže tentokrát to bylo jinak a on si potřeboval naklonit váhy osudu na svoji stranu. Bylo by smutné, kdyby Ostaru zanedbal nebo snad záměrně ignoroval právě z toho důvodu, že předcházela Beltainu, k němuž od začátku směřovali. Předposlední krůček k završení celého plánu.

Musel ji oslavit jaksepatří.

Společně poklidili chatu, spíš symbolicky, protože Riven si dal ráno celkem záležet, a Kristian naklepal polštáře a poskládal deku rožek na rožek.

Následně se přesunuli ven k oltáři a zatímco Kristian vstoupil do pentagramu a držel přitom baterku, Riven v jejím světle očistil kameny. Poté si donesli nachystané jídlo tvořené chleby s ořechovou pomazánkou, se sýrem a přelité medem. Doprostřed postavili velkou mísu salátu a džbán s vodou. Riven pak do každého cípu pentagramu umístil dvě svíčky – jednu v barvě citrónu, druhou v barvě čerstvě posekané trávy. Začal je zapalovat a opakoval přitom: „Zažehni své světlo a hoř jasným plamenem.“

Kristian někde mezi tím vypnul baterku a tiše Rivena sledoval.

Když hořely všechny svíčky, usedli vedle sebe doprostřed pentagramu a začali večeřet. Na Kristianovi bylo poznat, že se pokouší zaplašit smutek, který mu sem tam probleskl tváří, a statečně do sebe soukal sousto za soustem. Riven mezitím mluvil o Katchovi, popisoval společné zážitky, to, jak se havran učil důvěřovat mu. Přestože Kristian už většinu historek o havranovi slyšel, bylo důležité si ho před Beltainem zpřítomnit.

Oba také ulomili část svých chlebů a rozdělili se s ním. Riven přidal hrst jeho oblíbených bobulí.

Jakmile dojedli, věnovali čas krátkému rozjímání a meditaci, během které se soustředili na zdárný výsledek. Následně zasadili semínka rozmarýnu do připravených květináčů, zasypali je hlínou a sem tam se jeden druhého dotkli, pohladili se, spolupracovali.

Naslouchali ševelení lesa a Kristian co chvíli přivřel oči nebo se pousmál. Riven došel k názoru, že prostě jenom reaguje na tisíce hlasů, jimiž k němu příroda promlouvá a které on sám neslyší.

Polkl hořkost a raději se soustředil celou svou myslí a srdcem na rituál. Připadalo mu obzvlášť symbolické, a zároveň to považoval za velmi dobrý typ obětiny, že Kristian pohřbil chrobáka právě dnes. Navrátil ho tak zemi podobně jako zasazená semínka, až na to, že ze semínek měly vyrůst bylinky, kdežto chrobák měl svým rozkladem přispět k dalšímu životu.

Všechno dobře dopadne, opakoval si Riven v duchu.

Když bylo po všem a poslední plamínek se zamihotal a zhasl, vrátili se do chaty. Jeden po druhém se sprchovali – v Kristianově případě šlo zčásti o to smýt smutek – načež zamířili do ložnice.

Dali si pusu na dobrou noc, ale to bylo všechno. Riven cítil, že je unavený, a Kristian se tím pláčem také musel vyčerpat. I tak nemohli dlouho usnout. Seděli na posteli u otevřeného okna. Riven ve svém typickém polosedě, kdy se opíral o polštář, a Kristian stočený vedle něj, s hlavou položenou v jeho klíně.

Riven ho hladil ve vlasech a líně se jimi probíral, dokud Kristian neusnul.

A možná ho hladil i potom.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥